King Crimson - In the Court of the Crimson King (1969)

Reakce na recenzi:

Judith - 5 stars @ 07.10.2022

Poslouchání King Crimson mi vždycky šlo nejlíp, když jsem se jejich hudbu nesnažila pochopit a spíš jsem se řídila radou, jakou dostávají pohádkoví hrdinové před setkáním s magickými silami: ničeho se neboj, ničemu se nediv, dívej se pod nohy a jdi dál. Je to vlastně dokonalý popis nerozlišující, přijímající pozornosti, jakou umění žádá, má-li se otevřít. In the Court of the Crimson King je pro mě TO album, kterým všechno začalo. Zážitek z něj mi nastavil laťku hodně vysoko, na druhou stranu beru jako štěstí, že jsem se s touhle výjimečnou kapelou setkala relativně brzy (někdy na střední) a přijala jsem prostě jako fakt, že hudba může vypadat i takhle.

Obecně vzato mi King Crimson vždy připadali sveřepí a metodičtí ve vyjadřování určité vize - nebojí se klopýtat, začínat znovu a jinak, přemýšlet a hledat. Jejich hudba je plná přeryvů, což ale vlastně zvyšuje počet míst, kde může posluchač "naskočit" (než zase ztratí stopu). Nikdy jsem ani v improvizovaně znějících pasážích neměla dojem bezúčelného preludování, natož dojímání se nad tím, jak nám to zní, což třeba u Yes nebo Pink Floyd stoprocentně říct nemůžu. Vše jsem vždy vnímala jako podřízené nečemu, co skrze muzikanty přichází na svět, kde by to jinak chybělo - i když jsem tomu pokaždé nerozuměla a nerozumím, protože je to zkrátka totálně odlišné, svébytné. Což budí respekt, obdiv a úctu, ale zase takový klidný druh, asi jako přírodní zákony.

Kdybych měla vystihnout celé jejich tvůrčí snažení jedním slovem, byl by to kontrast - mezi čirou, nadzemskou, z podstaty trochu netečnou krásou a skřípavým, disharmonickým drsnem. V čisté podobě se obě tyto polohy zjevují v prvních dvou skladbách alba. 21st Century Schizoid Man posluchače vhodí do běžící míchačky nebo mlátičky; až s velkým odstupem oceňuji, jak intimní zážitek je sdílení bolesti vyjádřené hlasem. Talk to the Wind s překrásnou flétnou hladí, ale trochu i znepokojuje cizostí sil nad námi a marností slov unášených větrem. Společně tvoří dvojdílný, kontrastní prolog k epické části alba, do které se noříme, jak se na začátku následující Epitaph stahují mračna a zužuje obzor.

Když jsem album poslouchala poprvé, běžel mi v hlavě úplný film, asi vlivem názvu desky hodně pohádkově laděný - detaily už si nepamatuju, ale v hlavních obrysech se mi tyto obrazy vryly natolik, že se od nich ani dneska nedokážu úplně oprostit. Takže koriguji, doplňuji, ale v podstatě vyprávím tento příběh; jde o moje asociace, ne o příběh sestavený na základě textů, i když s nimi vlastně nikde není v zásadním rozporu. U Epitaph z rytmu povstalo usoužené procesí, průvod postav bez duše, možná jen běžné každodenní pinožení, a nad tím zpívá ohromný stesk nad něčím, co je špatně, ale nedá se to zastavit nebo obejít, musí to zkrátka proběhnout.

Moonchild mě zavádí na opuštěné, rozlehlé nádvoří, pískovcové kostky ještě vydechují teplo dne a mezi nimi se sem tam drží bledá travička. Ve fontáně zurčí voda, ale je to falešný život, uzavřený okruh poháněný uměle. Vokál tady hopsá po dlažbě se samozřejmostí někoho, kdo si zatím neuvědomuje, kam vlastně patří. Tohle dítě je hýčkané, ale opuštěné, bez skutečného domova. Největší překvapení mi přinesla instrumentální pasáž: ocitla jsem se na dně moře. Všechno je tady zpomalené, světlo jen slabě mihotá... a najednou ze z výšky začnou snášet odhozené hudební nástroje, v proudu se pootáčejí a padají do písku mezi kamínky. Pohádková logika mi přihrává pomýleného vládce, který podlehl intrikám a zakázal ve své zemi hudbu, netuše, že jej to samotného ochromí.

Titulní skladba evokuje hrad na skále nad vodou, se čtyřmi věžemi. Ve slokách tady probíhá čilý ruch, postavy se probouzejí k pohybu, zkouší se kde co, třeba to zabere! V "refrénu" se vzpíná energie, vlévá do přízračné scenérie hmotu, barvy a sílu, plní myšlenku záměrem a energií, zkusme to ještě jednou, bude to tentokrát stačit? Stavba je kompletní a síly se stáhly, hřmot utichá... a teprve tady přichází skutečné vysvobození: z dálky přicházejí potulní kejklíři. Život se vrací v nové podobě. Mrtvé nikdo nevzkřísí, následky světských pošetilostí zpátky nevezme, ani ty stromy už se všechny nedokážou napít, ale život je zkrátka věčný a cestu si vždycky najde. Teprve tady zní ústřední melodie opravdově a jasně, než se zase stočí do skřípotu, abychom se moc nedojali.

Co si z toho vzít? Vnímání hudby má každý jiné, těžko operovat s označováním za špatné nebo správné, ale osobně věřím, že úplně cokoli zase možné není. Věřím na intersubjektivitu, setkání v náladě, postřehu, myšlence. Dávám pět hvězdiček a jdu si přečíst starší recenze, jestli se s někým potkáme.

 


Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0345 s.