Reakce na recenzi:

Judith - @ 14.12.2022

The Wall je jedním z alb, která bych si na pustý ostrov brát nemusela, protože je mám v uchu, v hlavě i v srdci už někdy od mých -nácti. Dneska mu ale přece jen rozumím o něco líp, tak připojím svůj pohled. Tím, co je zřejmé na první poslech a co získává na váze s každým dalším, je interpretační umění Rogera Waterse. Záměrně neříkám zpěv, to by byla jiná debata, ale pokud jde o to vložit do hlasu výraz, odstínit emoce, zapůsobit na posluchače tím, co všechno se tady naráz děje, bavíme se o naprosté špičce.

The Wall je dle mého vidění "příběhu Pink Floyd" monumentálním zápasem o autenticitu a je to ve výsledku velmi čestná prohra. Tohle dílo je maximálně upřímné - právě tou velkolepostí, přehráváním, pedantským promýšlením každé noty, metodickým a důsledným svlečením duše donaha. Já Watersovi bezezbytku věřím, že to přesně takhle prožíval a takhle to chtěl říct. A na rozdíl od jeho další tvorby, počínaje The Final Cut, se mu tady podařilo udržet ve vzduchu dost míčků najednou, aby byl výsledný obraz vyvážený.

Zkušenost, kterou zde Pink Floyd ve vytříbené formě předkládají, se točí kolem toho, jak zrádné je být milovaný ze špatných důvodů, bez opravdového poznání. Jak silnou máme ve své nezralosti potřebu stavět si někoho na piedestal, takže už v obrazu nezbývá místo pro temnější stránky, které ke každé bytosti patří. Jak lákavé je věřit, že někdo někde ví, zařídí, postará se, možná jen za pár maličkých ústupků. Že stačí ukázat prstem, zbavit se černých ovcí, podřídit se proklamovanému vyššímu dobru. Past idealizace a zjednodušeného, černobílého vidění se tady předvádí na rovině osobní, partnerské i celospolečenské.

Kompozičně se album poslouchá jako série jednotlivých výstupů, které jsou postavené na stejnou rovinu - oproti abstraktnější Dark Side, které se podařilo sklenout velký oblouk, nebo Animals rozdělených do tří hlavních vnitřně košatých dějství, tohle jsou výjevy navlékané jako korálky na nit; patří k sobě, ale každý má svou texturu, barvu a téma, celkový význam je potřeba složit v postupných krocích a nedivím se, že pro leckoho bude na téhle šňůrce některý z kousků oblíbenější než jiný, případně jeden či dva zcela zastíní ostatní (nebo se ocitne v roli otloukánka: neměl být tak oblíbený, hanba mu). Vlastně je to praktická lekce zvládání rozmanitosti.

A krom toho se to moc dobře poslouchá, jestli máte aspoň trochu smysl pro drama - jednotlivé nástroje jako by se pomalu v každé druhé skladbě snažily přitáhnout pozornost na sebe, protlačit se do popředí, možná i vyskočit z reproduktorů a hupsnout vám na klín. Zvukově střídmější pasáže jsou zase naplněné postupně budovaným napětím a silnou náladou. Celek je působivý a po všem, co zaznělo, vnímám zvláštní úlevu ve skutečnosti, že není dokonalý. Nemusí být. Stejně ho mám ráda.