Plant, Robert - Pictures at Eleven (1982)

Můžeme si říkat co by, jak by, kam by, kdyby. Kdyby LED ZEPPELIN setrvali naživu a hráli dál. Na "kdyby" se ale nehraje, alternativní historie neexistuje, alespoň tedy ne v prokazatelné formě, musíme tak vycházet ze známých faktů a skutečností.

Pan Robert Anthony Plant se narodil 20. srpna 1948 ve West Bromwich v hrabství Staffordshire v Anglii. V šestnácti letech odešel z domova, aby se mohl intenzívně zabývat hudbou. Zpíval s různými kapelami, a brzy si získal pověst mladíka s hlasem plným síly. Během působení v kapele The HOBBSTWEDDLE jej oslovil kytarista Jimmy Page, který byl jeho způsobem zpěvu ohromen a chtěl jej angažovat do The YARDBIRDS, kde tehdy hrál. Jenže ti se rozpadli a tak v sestavě Plant-Page-Jones-Bonham nakonec podnikli skandinávské turné pod názvem The NEW YARDBIRDS (ačkoli na plakátech je psali bez onoho „The“, a občas i jen jako YARDBIRDS, k nelibosti majitelů tohoto názvu), aby se od 19. října 1968 jmenovali LED ZEPPELIN. Vzápětí natočili debutové album a stali se součástí rockové historie.

Čas oponou trhnul, uplynulo více než 12 let a ukončení existence LED ZEPPELIN oficiálním prohlášením 4. prosince 1980 postavilo všechny zbylé hudebníky před otázku, co dál. Robert Plant založil hned následujícího roku skupinu The HONEYDRIPPERS, která své jediné pětiskladbové Elvisovsky laděné minialbum The Honeydrippers: Volume One vydala až v roce 1984. Jinak se v osmdesátých letech hlavně věnoval sólové kariéře pod svým vlastním jménem. To v dané atmosféře velkých očekávání nebylo nijak snadné ani jednoznačné.

Uvažme, že se psal rok 1982. Klasický hardrock byl mrtvý, metal s new wave neťukali na dveře, ale rovnou se jimi vyvrácenými z pantů hrnuli dovnitř dění šoubyznysu. Co v takové době hrát a neztratit sám sebe?

Plant ve svých skladbách zřetelně objevuje nové postupy, které v LED ZEPPELIN nemohl nebo nechtěl realizovat, současně rozvíjí a posouvá věci již slyšené. To dohromady dává spolehlivě fungující stavbu, neboť pojivem jednotlivých prvků je čirý talent a interpretační mistrovství všech zúčastněných. Obzvláště vypečenou dvojku tvořili bubeníci Phil Collins & Cozy Powell. Pánové dosti rozdílného švihu a přesto v nahrávce solidně koexistující. Fungující rozmanitost je tímto jen podtržena.

Sestavu dalších instrumentalistů tvoří kytarista Robbie Blunt (současně je spoluautorem všech skladeb), klávesák Jezz Woodroffe (autorsky se podílí na dvou skladbách), basista Paul Martinez a v jedné skladbě hostuje na saxofon Raphael Ravenscroft. S nimi se podařilo vyšlehat koktejl velmi životaschopných skladeb, co dovolují zapomenout na cokoli předchozího a umožňují s potěšením věnovat se právě existující hudební inkarnaci hvězdného vokalisty.

Všechny skladby na albu oplývají bohatostí toho, čemu se říká "groove". Zde způsobem, který uchopí a pomalu vstřebává. Charismatická jiskřivost každého songu získává pozornost, opakované poslechy tento efekt jen zesilují. Hudební prostor je odlehčený až průsvitný, při zachování úderné, místy až funkové, důraznosti. Je pěkně vidět hluboko do struktury skladeb a lze se proplétat předivem nástrojových linek. Tato průzračnost je pro mne jako pro posluchače velmi libá. Vzácná vlastnost, se kterou bych se rád setkával u více nahrávek slavných jmen. Zde je v koncentrované formě.

Vedle „obyčejně“ skvělých skladeb jsou tu totální flákance. Totální, protože mě pokaždý sežvejkají a vyplivnou celýho zhulenýho na mol. Shodou okolností, a jistě to není náhoda, jsou to tracky, které odbubnoval Cozy Powell. Hraje s feelingem, jenž pozoruhodně zpřítomňuje zesnulého Johna Bonhama.

Prvním z nich je Slow Dancer, který uzavírá „A“ stranu původního LP. Jeho chvějivá textura posmutnělých a světélkujících tónů je vykreslena dramatickými kytarově klávesovými riffy, které jako by se vynořily odněkud z Physical Graffiti (1975). Při poslechu mne přikovává neústupný pohyb vpřed, jako když se fascinující kolos brodí se hustým dehtem beznaděje, na ramenou nese přeživší, a nenechává je upadnout do vln nekonečného zoufalství. Monumentální song.

Druhým monstrem, co tu na mne číhá, je Like I've Never Been Gone, předposlední skladba alba. Je nezvykle do sebe introvertně zahloubaná a dává rozkvést zádumčivým náladám z autorské palety. V tomhle smyslu se jí blíží i Moonlight In Samosa, ale tam chybí ta Powellovská prda na spodku. Zde díky ní vzniká oscilující gradace, co přichází v pozvolných pulsech, čímž připomene pro změnu desku Presence (1976). Provazce hlasových a instrumentálních linek se tu umně splétají v převelice silný proud emocí. Hodně velká a neobyčejná věc. Jako zajímavost dodám, že na CD vydání je v bonusech tato skladba v živém provedení, kde ji odehrál Collins a má stopáž o dvě minuty delší.

Další písně nejsou o nic horší. Plant v nich předvádí vokální meandry, rozdává náznaky funku a reggae, opakuje fráze, dovoluje si záseky a další finesy, které později plně rozvinul na Shaken 'n' Stirred (1985). Ku prospěchu využívá možností chladných novovlnných aranží, aby je jako zrcadlovou plochu použil k vystřelení gejzírů drobných tónů, co v prostoru vykreslí hru holografických vzorů a obrazců. Fascinující poslouchaná.

Plant v úvodu položenou otázku vyřešil elegantně a stvořil slušně životaschopného rockového hybrida. Jednoduše řečeno - zní moderně, ale nijak nepodlehl. Stojí pevně jako maják nad hladinou a trendy jej obtékají. Jestli by takto vypadali LED ZEPPELIN model eighties můžeme jen spekulovat. Robertovi tohle sedlo dokonale a já si jeho debutní album užívám na pět plnotučných hvězd.

hejkal @ 22.04.2024 05:39:00
Priznávam, že album ma nezaujal. Ale tento stav mám so všetkými dielami preživších muzikantov z Led Zeppelin od roka 1980 po dnešok.

Tomáš Rojt @ 22.04.2024 09:20:03
Naprosto souhlasím, první dvě sólovky Roberta jsou skvělé , Blunt na kytaru hraje originálně a vůbec celá kapela je naladěná , jakoby spolu pánové hráli odjakživa. V mírním závěsu je i třetí sólovka "Shaken 'n' Stirred", ale opravdu jen v mírném . 
Takže ano, pět plnotučných hvězd je naprosto v pořádku. 

Antony @ 22.04.2024 10:58:22
hejkal:
Budu se opakovat, ale právě to je na muzice kouzelné, že co jednoho nezaujme, druhého nadchne.

Tomáš Rojt:
Pěkně řečeno. Mám pro část Plantovy sólo tvorby velkou slabost. Proto i Shaken 'n' Stirred mám za dokonalé album. Tím spíš, že jsem se k tomu musel propracovat a plně chápu, čím leckteré posluchače odrazuje. Robert Plant si dovolil neznít jako epigon LED ZEPPELIN. A je to moc dobře.

hejkal @ 22.04.2024 12:13:44
Antony - presne tak, súhlasím.

Apache @ 22.04.2024 12:56:01
hejkal: Tak to ale v podstatě platí skoro úplně o všem na světě, ne? :-)

hejkal @ 22.04.2024 12:59:49
Isto to nemôžeme vylúčiť. :)
Každopádne je fajn, že sa tu zjavujú texty o hudbe, ktoré sú mimo môj záber, rád si ich prečítam, občas i vypočujem a nikdy nevieš, kedy to môže zabrať.

jiří schwarz @ 25.04.2024 00:12:54
Antony, někdy mám pocit, že Tvůj (a také Judithin) jazyk v recenzích je pozoruhodnější, květnatější, než hudba sama. Čtu to ale rád (a vůbec, jsem nadšenej, jak tu lidi píšou).
K téhle desce: není špatná, ale nenadchla, krom jasně 5* skladby č. 4, i #5 a 8 jsou nadprůměrné. Ale jinak i dost nudy (a Collins se sem moc nehodí, není to bluesman, a první 3 kousky jsem dost trpěl zvukem bubnů). No, co se dalo v r. 1982 se zátěží slavné minulosti LZ (pro mě LP I-IV) dělat, že jo. Poměrně důstojné stárnutí.

Antony @ 25.04.2024 12:47:05
jiří schwarz:
Imprese mi přijdou k hudbě přiléhavé. Vidím jenom výjevy.. :)
Z hlediska stylového utváření je mi na Plantovi sympatické, že si udělal, co chtěl. Nevlekl se v brázdě vyorané mateřskou kapelou, ale vyrazil svobodně na vlastní cestu.

hejkal @ 25.04.2024 13:30:18
Ja by som Plantovi priznal ešte jednu veľmi dobrú črtu. Ako starol a menil sa mu hlas, tak sa dokázal s touto skutočnosťou popasovať ako chlap a nestrápňuje sa ako niektorí iní jačiaci velikáni, ktorí dodnes trápia seba i publikum.

Velmi vzdušná deska, na které se prolínají reminiscence na zejména poslední zeppelinovská alba (hlavně kytarista Robbie Blunt je Pageovi skutečně velmi blízko) a až atmosférická, poloakustická zákoutí. Plant stále s hlasem dokáže kouzlit a také to na celé ploše desky ukazuje, i když se nepohybuje v tak vypjatých vodách, jako na některých deskách LZ. Velmi příjemná je hned úvodní hitovka Burning Down One Side, druhá Moonlight in Samosa zaujme latinskoamerickými vlivy. Slow Dancer je poctivá, sedmiminutová, post-zeppelinovská deklamace. Ve Worse Than Detroit dominuje rozšafný, hravý Plantův vokál; se svou rytmickou bohatostí by se neztratila ani na takovém Presence. Like I´ve Never Been Gone překvapí uhrančivými kytarovými melodiemi. Závěrečná Fat Lip je pak možná nejdrsnější, hardrockovému běsnění nejbližší skladbou alba. Albu v podstatě nelze nic vytknout a sklidilo i relativně slušný komerční úspěch. Myslím, ře fanoušci LedZep zdaleka nemusí ohrnovat nos, i když sólový Plant působí přece jen v "lehčích" dimenzích.

P.S. O bicí se postarala dvojice matadorů Cozy Powell s Philem Collinsem.
reagovat

Gabka @ 15.02.2009 21:07:25
Tahle deska patří k mým nejoblíbenějším z Plantových sólovek 80 let, zejména se mi na ní líbí Like I´ve Never Been Gone, Slow Dancer, myslím, že je to slušný start jeho sólové dráhy

No s Plantem jsem měl už trochu problémy.
Vždy na nějakém albu má pár pecek, které mě chytnou za srdce, nebo v případě této desky, nějaký nářez mému uchu velice blízký. Jen některá jeho alba uznávám celá jako komplet, bez nějakých, větších slabin. Tohleto zrovna není
Jeho první sólovka byla pro něj oporavdu oříškem. Po dvanáct let byl zvyklý na to, že psal v duu s Pagem, a teď byl na to většinou sám(nejvíce pomáhal autorsky kytarista Blunt). O tom svědčí i skladba Slow Dancer, se kterou šel Robert za Pagem, protože si jí nebyl jist, a chtěl slyšet jeho názor. Nevím sice co mu na ní řekl, ale už to že se objevila na albu, kritiky asi moc od něj neschytal. Pro mne je také jedinou věcí, ke které se vracím.
Jsou tu další věci které občas rád uslyším jako Like I've Never Been Gone nebo Moonlight in Samosa. Zbytek nějak klopýtá do míst, kde se pohybují další jeho dvě sólovky, které šly sice s dobou, a to nejen se zvukem, ale i zevnějškem (klip Big Log-cha cha cha-to nemůže být ten samý hipík co nazpíval Whole Lota Love!)
Má horší desky, ale i lepší, ale pro začátek, kdy si na spoustu věcí musel zvykat, to není zas až tak špatné
reagovat

Jarda P @ 22.04.2024 14:31:57
Jediná sólová deska Planta, která u mě snese přísné měřítko, je Fate Of Nations. Asi proto, že e se blíží zvuku bývalých LZ. Z prvních dvou alb mám výběr na MD, pozdější tvorba kromě zmíněné již šla mimo mě.