Naposledy přidané recenze
Y&T / In Rock We Trust (1984)
| 03.05.2024 | Y&T jsem objevil až na progboardu někdy v roce 2011 či 2012, docela mě tehdy bavily některé jejich glammetalové věci se sytými doprovodnými vokály a parádními kytarovými sóly. Poslouchal jsem tehdy jejich klasická osmdesátková alba Eartshaker (1981) a Mean Streak (1983), ale nejvíc mě chytil jejich následovník In Rock We Trust (1984). V minulých měsících jsem mu zkusil dát několikrát znovu šanci, abych zjistil, jestli na mě tahle muzika bude pořád fungovat.
Ve zkratce - funguje. Vyladěný zvuk má správnou šťávu, hlas Davea Menikettiho nejspíš měl co do činění s pořádně hrubým pilníkem a jeho kytarová ekvilibristika většinou přichází v ty nejlepší možné momenty. V jádru skoro každé z obsažených skladeb stojí chytlavý riff, moje asi nejoblíbenější jsou v peckách Masters and Slaves, Rock & Roll's Gonna Save the World a Don't Stop Runnin'. Poslední jmenovaná je zároveň mojí absolutní jedničkou na albu už kvůli parádnímu refrénu s vokálními odpovídačkami. Dost mě baví taky divočina She's a Liar, ve jejíchž slokách se pod kytarovými akordy basa rozparádí do běhů s jazzovými kořeny. Ze dvou zařazených balad (I'll Keep on Believin' (Do You Know) a This Time) naopak na zadek úplně nepadám, kapela mi v nich zní docela zaměnitelně - hlavně druhou z nich by v podstatě totožné podobě mohli mít docela dobře v repertoáru třeba takoví Journey.
Z textů prvních tří skladeb by člověk mohl nabýt dojmu, že In Rock We Trust bude filipikou proti mocným tohoto světa a varováním před válkou, kterou by pomyslné šachy pozemských mocipánů mohly vyvolat - ani po čtyřiceti letech tohle téma není úplně passé. Dál už se ale jede v osvědčené vztahové linii, která osciluje mezi sebechválou odkopnutého zoufalce (Don't Stop Runnin') a chvalozpěvem na dračici, co chlapa v posteli na požádání pořádně zrychtuje (Lipstick and Leather). Mezi tím samozřejmě najdete i spoustu sebestředného zamilovaného zoufání, na které byli mistry třeba právě zmínění Journey. Naštěstí si většinu rockové muziky dokážu docela dobře užít i bez toho, aniž bych se na texty nějak víc soustředil, takže pokud nenabízí náměty k hlubšímu zamyšlení, není to pro mě zásadní překážkou.
Kolem a dokola jsem s albem In Rock We Trust kamarád, protože muziku na něj zvládli Dave Meniketti a spol. dodat v chytlavé a přitom neprvoplánové podobě. Tenhle mix riffů a melodií je typicky osmdesátkový v tom nejlepším slova smyslu.
» ostatní recenze alba Y&T - In Rock We Trust
» popis a diskografie skupiny Y&T
Trower, Robin / Joyful Sky (2023)
| 03.05.2024 | Britský gitarista Robin Trower patrí k najúspešnejším nasledovateľom odkazu Jimiho Hendrixa. Už v Procol Harum exceloval, ale sólovo (odmyslime si 80. roky, kedy sa mu stalo to, čo väčšine rockerov) dokázal prakticky celý život ostať verný blues-hard rocku najvyššej akosti. Zatiaľ posledný jeho album sa volá Joyful Sky, vyšiel v októbri 2023 a dnes si o ňom čosi povieme.
Trower je v novom miléniu typický usadený rocker, ktorý nahráva zadumané, pomalé albumy. Neurazia, nenadchnú. Preč sú časy, keď mu spievali takí borci ako basgitaristi James Dewar alebo Jack Bruce. Za mikrofónom je už dlho on sám. Nie je ktovieaký spevák, ale aspoň je svojský. Na Joyful Sky však zveril mikrofón „novej“ hviezdičke bluesového neba, speváčke Sari Schorr. Tá nahrala svoj prvý album už v roku 1993 (Forever True), ale následne o nej nebolo dlho počuť a bluesrockovú kariéru odštartovala albumom A Force Of Nature v roku 2016. Zaujímavosťou je, že na ňom hral na gitare iný bluesrockový borec – Walter Trout. Nasledoval album Never Say Never (2018) a koncertný záznam Live In Europe (2020).
Robin Trower sa okrem gitary chopil aj basy, nuž mu na desiatich skladbách pomáhajú už len dvaja hudobníci – dlhoročný spolupracovník a bubeník Chris Taggart a mikroskopicky zahosťoval aj klávesák Adrian Gautrey. Výsledok je oproti predchádzajúcemu albumu No More Worlds To Conquer (2022) o niečo živší. Schorr dodala tradične usadenej muzike trocha šťavy. Má štipku zastretý, jemne joplinovský nádych, ale nie veľmi. Tempo ostáva komótne, prevládajú bluesové uspávanky (Burn) a temné naliehavé balady (Peace Of Mind). Tam, kde sa trocha dupne na plyn, ako napríklad pri hutnej I’ll Be Moving On alebo najlepšej skladbe na albume, temnej The Distance, som hneď v pozore. Trowerova gitara má stále svoj charakteristický zvuk, čo je pre mňa dôkazom toho, že sa dá prežiť umelecký život aj autenticky. Celkovo mám z albumu dobrý pocit, rád si ho občas pustím ako podmaz k práci.
Joyful Sky je solídny monolit, príjemná muzika, na štyri hviezdičky to však predsa len nie je.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Joyful Sky
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Grannie / Grannie (1971)
Melodický rock, to človeku napadne ako prvé, keď sa rozoznie vľúdna skladba Leaving. Melódiu podčiarkuje flauta. Aj baladická prívetivosť Romany Refrain je milá, ktosi raz napísal, že kapela hrá ako keď Wishbone Ash stretne Neila Younga. Z tohto kurzu album prakticky neuhne. Niekto ho radí do progresívneho rocku, niekto do bluesom ovplyvneného psychedelického rocku, ja si myslím, že je to skrátka príjemná muzika. Počúva sa náramne. Zaujímavé je, že aj keď vzácne prepne na vyššie tempo (Saga Of The Sad Jester), tak by smelo mohla vyzývať na duel hardrockových velikánov. V akusticky podfarbených skladbách (Dawn) sa nezaprie inšpirácia u Crosby, Stills & Nash a Cat Stevensa. Záverečná skladba Coloured Armageddon je pre mňa vrchol melodického i ťažkého rockovania.
Grannie je úžasná vykopávka, kto nemá averziu na melodiku, ten si príde na svoje.
» ostatní recenze alba Grannie - Grannie
» popis a diskografie skupiny Grannie
Blackwater Park / Dirt Box (1972)
| 01.05.2024 | Asi nikto na tomto svete ešte neprišiel na to, prečo sa z nejakej kapely stane celosvetovo známa veličina a z inej v lepšom prípade zabudnutá kuriozita, v horšom si na ňu nikto nespomenie. Pritom hudobne medzi nimi nemusí byť žiadny rozdiel. Nemecká hardrocková skupina Blackwater Park po sebe zanechala jediný album – Dirt Box (1972), takže je jasné, že svetová sláva sa jej vyhla väčším oblúkom ako učivo prvého stupňa základnej školy plochozemcom.
S hudbou to mám ako s vínom. Existujú isto aj kvalitné súčasné vína, avšak čo je to pri porovnaní s vybranými staršími ročníkmi. Správne datovaná a odležaná muzika ma svojou chuťou automaticky situuje do desaťročnice 1967-1976. To je moje pole pôsobnosti, moja obľúbená chuť, vôňa, môj estetický etalón kvality. Navyše, ak je to tá správna odroda (hard rock), značka, proveniencia, nie je o čom. Výhodou je, že hudba tu nie je do vyčerpania zásob, je bezodná.
Nemecká scéna núkala toho hard rocku neúrekom. Máloktorá kapela sa stala svetoznáma, ale zoznam albumov núkajúcich tú najvyššiu obsahovú kvalitu ide do desiatok, ba až stoviek zaujímavých titulov. Dirt Box je jedným z najlepších, i keď prakticky neznámych hardrockových diel.
Blackwater Park bola skupina, ktorá vyliezla z berlínskeho podzemného podhubia, nahrala jediný album, s ktorým bola nespokojná a po rošádach v zostave rýchlo zanikla. Nemecké trio Fechner (gitara), Scholz (basa) a Kagelmann (bicie) dopĺňal britský spevák (a gitarista) Richard Routledge a na albume zahosťoval aj klávesák Burkhard Plenge. Čo to vlastne spolu vytvorili?
Sedem skladieb v trvaní ledva tridsaťpäť minút si radím do kategórie – bomba! Od prvých sekaných vyhrávok a riffov skladby Mental Block po záverečnú spevnú naliehavú For Noone ide o jazdu, aká sa vidí len pri pretekoch formuly 1. Je drsná, priam americky hrubozrnná, zároveň však nikdy nezabudne na melodickosť, tak to mám rád. Výhodou je Angličan za mikrofónom, „nemecká“ angličtina je občas neúnosnejšia ako tá „slovenská“. Až na pár momentiek napätie neklesne pod 10 000 voltov, taká One’s Life by mohla nahradiť Mochovce. Odľahčený klavírny skoro blues rock Dirty Face je asi jedinou skladbou na albume, ktorá pôsobí jemne (berte to s rezervou, akoby vám namiesto sklenenej vaty dali na utretie zadku iba šmirgeľ). Najlepšia skladba má priliehavý názov Rock Song. V meditáciách dôjde aj na obľúbené orientálne motívy.
Keď potrebujem načerpať energiu, takáto muzika je pre mňa tou správnou, dokonca jedinou voľbou. Cítim sa ako medveď po zimnom spánku, lačný a obklopený chutnými lákadlami, kriakmi, mraveniskami a turistickými chodníkmi.
Dirt Box je pre mňa jasná päťhviezdičková záležitosť, skupinu Blackwater Park odporúčam všetkým priaznivcom božskej hudobnej manny.
» ostatní recenze alba Blackwater Park - Dirt Box
» popis a diskografie skupiny Blackwater Park
White, Lenny / Big City (1977)
Album mě upoutalo ještě před poslechem svým obalem. Jestli u nějakých desek souvisí výtvarná stránka a hudba ukrývající se v útrobách daného nosiče, pak je tento příklad z mého hlediska doveden na výbornou. Ten obal je svým způsobem zábavný, chytře vymyšlený, propracovaný, vtipný atd.... stejně jako ta hudba, nacházející se uvnitř.
Lennyho druhé sólové album je co do účasti hostů stejně bohaté na velká jména, jako jeho debut Venusian Summer. Úvodní titul pod stejným názvem jako deska je rozdělen do dvou sekcí. První část představuje Lennyho jako bubeníka a hráče na syntezátor a jeho hosty jsou dechaři ze spolku Tower of Power, načež v druhé půli skladbu přebírají chlapi z Brian Auger's Oblivion Express a vytváří naprosto jinou atmosféru, než v úvodu. Jako jediná zpívaná na albu je dvojka Sweet Dreamer. Vokál Lindy Tillery doprovází krom jiných Herbie Hancock na elektrické piáno a Ray Gomez na akustickou kytaru. V následných dvou interludes se mihne Marcus Miller na basu a Michael Gibbs coby šéf klasického orchestru. M. Gibbs spolupracoval i s Johnem McLaughlinem /Apocalypse, Mediterranean concerto/. Rapid Transit - super rychlá skladba, kde to pálí opět Hancock na piáno, obklopen a doprovázen zajímavými aranžemi ostatních.
Dreams Come And Go Away - jazzrock se dvěma kytarami a s klasiským kombem M. Gibbse. V závěru značná gradace všech.
Enchanted Pool Suite je nejdelší a nejpropracovanější skladba alba. Má necelých deset minut a je rozdělena do tří vět. V první větě se představí Jerry Goodman na housle a Jan Hammer na piáno. Vše na podkladu Gibbsova smyšcového orchestru. Je to krátký melancholický úvod pro následující jízdu. Ve druhé větě si zahrál Miroslav Vitoš na akustickou basu /pizzicato/ doprovázen lahodnými tóny harfy a smyčcového orchestru. I tento part je takové rozjímání před pětiminutovám nářezem pod názvem The Ritual. Tady si to rozdávají jako sólisti Goodman - housle, Hammer - Minimoog, el. piano, Gary King - bass a somozdřejmě Lenny na bicí. Svůj velký podíl má i v tomto případě orchestr Michaela Gibbse, který do skladby vtiskl zajímavé, melodicky pořád dokola rotující pasáže.
Závěr And We Meet Again je jakoby z koncertu, ale podle mého názoru, publikum bylo dodatečně přimícháno do skladby ve studiu. Závěrečná jazzrokovka trochu přípomíná konceptem poslední skladbu z Venusian Summer a to tím, že tady máme taky dva sólující kytaristy, tentokrát Neala Schona a Raye Gomeze. Klávesy jsou v režii Briana Augera a na saxofon válí Bernnie Maupin.
Big City famózní fusion, milovník tohoto stylu by si tento počin neměl nechat ujít. Hodnocení : I přes ty interlude a bubenický medajlon Ritmo Loco, které mě moc neoslovily, dávám ... *****z***** s odřenýma ušima.
Kdyby skladba Enchandted Pool Suite vyšla místo prvních dvou na Lennyho debutu Venusian Summer, naprosto s jistotou bych prohlásil, že by to bylo nejlepší dílo na poli fusion hudby všech dob.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Big City
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
![Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] cover](graphx/covers/7513.jpg)
Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] (1973)
Chytlavé, tvrdé, melodické a výrazné. Takové je Volání divočiny čili "Call of the Wild" - první hit stejnojmenného alba nových Amboy Dukes. Ti tentokrát už nesou jméno svého šéfa, Teda Nugenta, přímo ve svém prodlouženém názvu. Ještě tu a tam sice probleskne psychedelická šedesátková minulost téhle party, ale nutno konstatovat, že hard rock zde ve většině věcí hraje první housle, či (lépe řečeno) první kytaru. Už výše zmíný titulní song obsahuje výbušnou pasáž (začínající ve druhé minutě a sedmnácté sekundě), která zní bez přehánění naprosto čistě heavy metalově. Tak se bude tahle hudba dělat až za nějakých 10 let poté. Půl minuty trvající smršť v podobě těžkého kovového hřmění povyšuje "Call of the Wild" na něco víc, než je pouhá melodická refrénovka. Není pochyb o tom, že Ted Nugent je (společně s několika dalšími klasiky) jedním ze skutečných otců heavy metalu.
To koneckonců dokázal ještě mnohokrát. Na tomto albu třeba fantasticky dunivou "Cannon Balls", v níž prorocky křičí do světa své vize o "nové cestě" a "novém dni", či spanilou hard rockovou jízdou "Pony Express" o časech na Divokém západě, kdy se doručování pošty nemohl rovnat žádný adrenalinový sport.
V podstatě můžeme při poslechu této desky s klidem konstatovat, že Nugentova sólová kariéra nezačala v roce 1975, ale už o dva roky dříve. A to právě zde, na Call Of The Wild.
Album obsahuje spoustu těžkotonážního, výrazně rifující rocku, na jaký jsme u tohoto Šílence z Motor City zvyklí. Přitom to však ještě není všechno jenom o něm.
Kupříkladu taková "Below the Belt", jedna ze tří zdejších instrumentálek (a zároveň nejdelší skladba alba), je ryze avantgardní záležitost, kterou by věci neznalý posluchač zrovna Nugentovi na konto asi jen tak nepřipsal. Přesto je to čistě Tedův výtvor - ostatně jako rovná polovina alba. Zprvu příjemně psychedelicky zadumaná skladba jakoby v sobě skrývala lehounké napětí, jež postupně převládá a graduje až v regulérně strašidelnou kompozici, evokující temně divokou fantasy-horrorovou krajinu z jiného světa i s jeho hrůznými obyvateli - rudookými démony a okřídlenými ghúly, mezi nimiž se pod klenbou staletých stromů prochází majestátný a děsivý Faun se svou flétnou.
Jako protiváhu k tomuto kousku si pak fanoušek divouse Teda může pustit třeba čistě hard rockové instrumentální hrátky v "Renegade", a bude zase doma. Jaký paradox, že zrovna tuhle pecku nemá autorsky na svědomí on, ale jeho dlouholetý (1971 - 1978) basák Rob Grange.
Album má v sobě i přes poměrně jasně daný hlavní směr něco z oné stylové nevyhraněnosti spousty debutů, vlastní i hodně slibným začátečníkům. Takové, jaká ve výsledku nezřídka působí velmi přirozeně a sympaticky. Což je nakonec i případ této desky. Občasná (a vždy zajímavá) vybočení z hlavního směru jsou zde dána jednoznačným dědictvím po šedesátkové psychedelii Amboy Dukes.
Při soustředěném poslechu se tak Call of the Wild ukazuje být o něco pestřejším než většina následujících Nugentových počinů. Různorodost materiálu nemusí být vždy kladem, ale myslím, že v tomto případě je vše naprosto akurátní. A právě díky tomu má album velkou šanci oslovit stejnou měrou drsné rockery jako progrockově či art rockově zaměřené posluchače, kteří by pozdějším Nugentovým počinům pro jejich metalovou obhroublost nemuseli přijít na chuť.
Při této příležitosti stačí zmínit sice tvrdě rockovým rifem uvozenou, jinak ale až šedesátkově hravou a melodickou "Sweet Revenge" či jednu z mála bluesovek v Tedově repertoáru, kratičkou instrumentálku "Rot Gut". Tu svým pianem notně okořenil Gabriel Magno, který měl na starost i flétnu v "Below the Belt". I díky jemu zní Call of the Wild pestřeji než většina Tedových pozdějších alb.
Jak se tak dívám, jediná skladba, kterou jsem v této recenzi ještě nejmenoval, je "Ain't It the Truth". Jaká je? Tvrdá, hravá (možná nejvíce ze všech osmi zdejších skladeb) a hlavně nanejvýš uspokojující. Rify, vyhrávky, gradace, sóla, zpěv, stoptimy, změny tempa z rychlého na ještě rychlejší a další různé fórky - vše je na svém místě.
Tohle album se dá shrnout různými způsoby. Můžeme poznamenat, že ta divočina v jeho názvu trefně reflektuje i jeho obsah. Případně nabídnout doměnku, že jde o jeden ze základních kamenů heavy metalu. Ale asi nejjednodušší a zároveň nejpravdivější bude prohlásit, že je to deska, která nemůže zklamat žádného milovníka raně sedmdesátkového hard rocku. A k tomu si ještě dovolím přihodit tvrzení, že v této hudební kategorii patří Call of the Wild mezi ty vůbec nejlepší exempláře.
Pokud s Tedem Nugentem začínáte, začněte právě zde. A pokračujte směle dalšími jeho počiny, od následující (a minimálně stejně dobré) Tooth, Fang & Claw, přes eponymní sólový debut a slavnou Cat Scratch Fever až po famózní nářezovku Scream Dream. Pokud se vám bude líbit výše recenzované album, myslím, že ani žádný z právě jmenovaných titulů vás nezklame. Spíš přesně naopak. Protože jestli měl americký hard rock 70. let nějaké krále, Ted Nugent (ať už s Amboy Dukes nebo samostatně) byl rozhodně jedním z nich.
(Pozn. autora: Toto je prodloužená verze recenze napsané původně v lednu 2009.)
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
Plant, Robert / Pictures at Eleven (1982)
Můžeme si říkat co by, jak by, kam by, kdyby. Kdyby LED ZEPPELIN setrvali naživu a hráli dál. Na "kdyby" se ale nehraje, alternativní historie neexistuje, alespoň tedy ne v prokazatelné formě, musíme tak vycházet ze známých faktů a skutečností.
Pan Robert Anthony Plant se narodil 20. srpna 1948 ve West Bromwich v hrabství Staffordshire v Anglii. V šestnácti letech odešel z domova, aby se mohl intenzívně zabývat hudbou. Zpíval s různými kapelami, a brzy si získal pověst mladíka s hlasem plným síly. Během působení v kapele The HOBBSTWEDDLE jej oslovil kytarista Jimmy Page, který byl jeho způsobem zpěvu ohromen a chtěl jej angažovat do The YARDBIRDS, kde tehdy hrál. Jenže ti se rozpadli a tak v sestavě Plant-Page-Jones-Bonham nakonec podnikli skandinávské turné pod názvem The NEW YARDBIRDS (ačkoli na plakátech je psali bez onoho „The“, a občas i jen jako YARDBIRDS, k nelibosti majitelů tohoto názvu), aby se od 19. října 1968 jmenovali LED ZEPPELIN. Vzápětí natočili debutové album a stali se součástí rockové historie.
Čas oponou trhnul, uplynulo více než 12 let a ukončení existence LED ZEPPELIN oficiálním prohlášením 4. prosince 1980 postavilo všechny zbylé hudebníky před otázku, co dál. Robert Plant založil hned následujícího roku skupinu The HONEYDRIPPERS, která své jediné pětiskladbové Elvisovsky laděné minialbum The Honeydrippers: Volume One vydala až v roce 1984. Jinak se v osmdesátých letech hlavně věnoval sólové kariéře pod svým vlastním jménem. To v dané atmosféře velkých očekávání nebylo nijak snadné ani jednoznačné.
Uvažme, že se psal rok 1982. Klasický hardrock byl mrtvý, metal s new wave neťukali na dveře, ale rovnou se jimi vyvrácenými z pantů hrnuli dovnitř dění šoubyznysu. Co v takové době hrát a neztratit sám sebe?
Plant ve svých skladbách zřetelně objevuje nové postupy, které v LED ZEPPELIN nemohl nebo nechtěl realizovat, současně rozvíjí a posouvá věci již slyšené. To dohromady dává spolehlivě fungující stavbu, neboť pojivem jednotlivých prvků je čirý talent a interpretační mistrovství všech zúčastněných. Obzvláště vypečenou dvojku tvořili bubeníci Phil Collins & Cozy Powell. Pánové dosti rozdílného švihu a přesto v nahrávce solidně koexistující. Fungující rozmanitost je tímto jen podtržena.
Sestavu dalších instrumentalistů tvoří kytarista Robbie Blunt (současně je spoluautorem všech skladeb), klávesák Jezz Woodroffe (autorsky se podílí na dvou skladbách), basista Paul Martinez a v jedné skladbě hostuje na saxofon Raphael Ravenscroft. S nimi se podařilo vyšlehat koktejl velmi životaschopných skladeb, co dovolují zapomenout na cokoli předchozího a umožňují s potěšením věnovat se právě existující hudební inkarnaci hvězdného vokalisty.
Všechny skladby na albu oplývají bohatostí toho, čemu se říká "groove". Zde způsobem, který uchopí a pomalu vstřebává. Charismatická jiskřivost každého songu získává pozornost, opakované poslechy tento efekt jen zesilují. Hudební prostor je odlehčený až průsvitný, při zachování úderné, místy až funkové, důraznosti. Je pěkně vidět hluboko do struktury skladeb a lze se proplétat předivem nástrojových linek. Tato průzračnost je pro mne jako pro posluchače velmi libá. Vzácná vlastnost, se kterou bych se rád setkával u více nahrávek slavných jmen. Zde je v koncentrované formě.
Vedle „obyčejně“ skvělých skladeb jsou tu totální flákance. Totální, protože mě pokaždý sežvejkají a vyplivnou celýho zhulenýho na mol. Shodou okolností, a jistě to není náhoda, jsou to tracky, které odbubnoval Cozy Powell. Hraje s feelingem, jenž pozoruhodně zpřítomňuje zesnulého Johna Bonhama.
Prvním z nich je Slow Dancer, který uzavírá „A“ stranu původního LP. Jeho chvějivá textura posmutnělých a světélkujících tónů je vykreslena dramatickými kytarově klávesovými riffy, které jako by se vynořily odněkud z Physical Graffiti (1975). Při poslechu mne přikovává neústupný pohyb vpřed, jako když se fascinující kolos brodí se hustým dehtem beznaděje, na ramenou nese přeživší, a nenechává je upadnout do vln nekonečného zoufalství. Monumentální song.
Druhým monstrem, co tu na mne číhá, je Like I've Never Been Gone, předposlední skladba alba. Je nezvykle do sebe introvertně zahloubaná a dává rozkvést zádumčivým náladám z autorské palety. V tomhle smyslu se jí blíží i Moonlight In Samosa, ale tam chybí ta Powellovská prda na spodku. Zde díky ní vzniká oscilující gradace, co přichází v pozvolných pulsech, čímž připomene pro změnu desku Presence (1976). Provazce hlasových a instrumentálních linek se tu umně splétají v převelice silný proud emocí. Hodně velká a neobyčejná věc. Jako zajímavost dodám, že na CD vydání je v bonusech tato skladba v živém provedení, kde ji odehrál Collins a má stopáž o dvě minuty delší.
Další písně nejsou o nic horší. Plant v nich předvádí vokální meandry, rozdává náznaky funku a reggae, opakuje fráze, dovoluje si záseky a další finesy, které později plně rozvinul na Shaken 'n' Stirred (1985). Ku prospěchu využívá možností chladných novovlnných aranží, aby je jako zrcadlovou plochu použil k vystřelení gejzírů drobných tónů, co v prostoru vykreslí hru holografických vzorů a obrazců. Fascinující poslouchaná.
Plant v úvodu položenou otázku vyřešil elegantně a stvořil slušně životaschopného rockového hybrida. Jednoduše řečeno - zní moderně, ale nijak nepodlehl. Stojí pevně jako maják nad hladinou a trendy jej obtékají. Jestli by takto vypadali LED ZEPPELIN model eighties můžeme jen spekulovat. Robertovi tohle sedlo dokonale a já si jeho debutní album užívám na pět plnotučných hvězd.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Pictures at Eleven
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Savoy Brown / The Devil To Pay (2015)
Hľadať ihlu v kope sena je náročná úloha, ale poslucháč, ktorý túži po kvalitnej muzike, inú možnosť nemá. Súčasnosť (internetová) ponúka naozaj obludné množstvo obsahu, aj toho umeleckého, a teda aj záplavu všakovakej muziky. Nie je v ľudských silách vypočuť čo i len promile obsahu, na to je jeden ľudský život prikrátky. Z tohto dôvodu má pre mňa zmysel sledovať hudobné weby a nechať sa navnadiť ľuďmi, ktorí počúvajú to, čo sa mi páči, aby mi odporučili čosi z toho hudobného oceánu. Druhou možnosťou je pokukovať po poznanom interpretovi, ktorý je dlhodobo schopný prinášať muziku, ktorú milujem. A presne tento prípad predstavuje skupina Savoy Brown. V roku 2015 vyšiel pod hlavičkou Kim SImmonds And Savoy Brown album The Devil To Pay.
Osobne považujem Savoy Brown za výbornú skupinu, ale od roka 2011 sa prerodila na najlepšiu bluesrockovú skupinu na svete. Vždy, keď vyšiel jej album, automaticky sa podľa mňa stal najlepším bluesovým albumom roka na celom svete. Tento stav jej vydržal celú dekádu. Môžete s tým polemizovať, ale to je tak všetko. Stret s realitou podobné úvahy vždy odsunie ako smetie ku krajnici. Keď sa dinosaurus rozhodne, že ustojí dopad asteroidu, výsledok je každému zrejmý. Ale má na svoj postoj právo.
Trinásť skladieb ma vždy prenesie do fantázie. Do sveta, kde sa cítim ako doma, príjemne, ba až skvelo. Nie je tu miesto pre zbytočné pochyby, len radosť z okamihu a túžba po extáze. Kim Simmonds je neuveriteľne pohodový gitarista. Hrá s nadhľadom, jednoducho a zároveň podmanivo. Nepamätám si druhého bluesového gitaristu, z ktorého hry by vyžarovala toľká suverenita, pokoj a zároveň energia. Zástupy Claptonov sa krčia v kúte, davy rýchloprstých napätých Satrianiov radšej zdupkali.
Savoy Brown je trio, gitara-basa-bicie. Nič navyše nekazí zážitok. Navyše je len striedma harmonika, ktorú obsluhuje samotný Simmonds. Produkcia sa sústredí na prirodzený zvuk nástrojov, žiadne veľké efekty a triky pre triky. Jednotlivé skladby pripomínajú faunu. Tu sa nenáhlivo plazí slimák (Ain’t Got Nobody), tam beží gazela (Bad Weather Brewing), v rieke číha krokodíl (Whiskey Headed Baby), na strome šantia veverice (Oh Rosa), po stepi uháňa gepard (Watch My Woman), v tráve šuští had (Snakin’) a z temných zákutí Amazonského pralesa, kam neprenikne jediný slnečný lúč, vyletel vampír (Evil Eye). No a keby mal stepný kojot svoju zvučku, bola by ňou na sto percent country bluesová titulná skladba.
The Devil To Pay je bezchybný bluesrockový album. Má v sebe naozajstný život, čím sa stáva jedinečným ako planéta Zem. Mám túto bluesovú planétu rád. Pokiaľ ste ju ešte nenavštívili, neváhajte!
» ostatní recenze alba Savoy Brown - The Devil To Pay
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice Vol. 3 (2010)
Novecento je italská skupina, která propojila své hudební dovednosti s bicími Billyho Cobhama a spolu vytvořili pět projektů Drum n Voice. Tyto projekty se docela vymykají z Billyho už tak bohaté diskografie. Hudba Drum 'n' Voice je založena nejen na líbívých klávesových partech, ale i mnoha hostech, kteří přispěli do projektů svojí jedinečnou originalitou.
Nelze opomenou ani zde Cobhamovu techniku hry a parádní funky baskytaru. Desku otvírá instrumentálka s hostujícím klávasákem Brianem Augerem. Jako další host se připomene Chaka Khan a zazpívá krásnou Alive. V následné skladbě si zahraje George Duke klávesové sólo a Bob Mintzer /Yellowjackets/ na saxofon. Bob se mihne ještě v písni Dreamer a v závěrečné Stratus hraje na Akai EWI. Skladba Destiny má taky zajímavého hosta. Je to bývalý Cobhamův spoluhráč ze sedmdesátých let - kytarista John Scofield.
D 'n' V Vol. 3 není žádný komerční vtíravý počin. Je to velmi slušná moderní jazzová hudba po všech stránkách, včetně hry Billyho na bicí a tady kladu na to důraz. Mě se tyto projekty líbí, i když se na poprvé nezdají náročné na poslech, při bližším poslechu je to určitě zážítek, který by mohl oslovit. V diskografii jsou všechny DnV za ***z***** a ani toto si nezaslouží jinak. Jsou to dobré desky a stojí za poslech. Hodnocení je pouze pro Cobhamovo portfolio.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol. 3
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Widowmaker / Too Late To Cry (1977)
| 19.04.2024 | Widowmaker bola typická „spotrebná“ (hard)rocková kapela druhej polovice 70. rokov. Vydala dva albumy a zmizla do stratena. Too Late To Cry z roka 1977 je druhým z nich a dnes si o ňom niečo povieme.
Oproti debutu sa v zostave vystriedali speváci. Namiesto Ellisa prišiel John Butler (obsluhoval aj harmoniku a klávesy). Sound sa veľmi nezmenil, stále sa rozprávame o melodickom rocku bez väčších ambícií. Azda len príklon k rádiovej komercii je ešte o niečo silnejší. Taká Too Late To Cry by mohla bez problémov okupovať éter, znie ako od Roda Stewarta, nakoľko Butler má správne zachripený hlas. A skladba The Hustler je až ubíjajúco odporná... chcem povedať komerčná.
Čo sa dá robiť, ostatných osem skladieb (rátam aj bonus Talk To Me, ktorý vyšiel v roku 2017 na antológii Running Free) prívetivo (pop)rockuje. Iste, pestrosť štýlov dopĺňa tu akustické country Here Comes The Queen, tam slajdové boogie Something I Can Do Without, inde zasa akože blues Pushin’ And Pullin’ sťaby od Rolling Stones, ale ani za nič sa nevybočí za mantinely hudby pre masy. Osobne sa mi najviac páči rázna Mean What You Say. Takto by mohla znieť rádiová produkcia a nemusel by som premáhať dávivý reflex. Spomeniem ešte pomalú bluesovku Sky Blues, tá stojí za to.
Too Late To Cry núka príjemnú neurážajúcu muziku, keby sa kapela nerozpadla, azda by mohla byť konkurenciou Supertramp alebo Foreigner. Vlastne som rád, že sa tak nestalo. 2,5 hviezdy zaokrúhlim prísne nadol, ale nebojte sa, pokiaľ máte radi obyčajnú rockovú muziku, sklamaní nebudete.
» ostatní recenze alba Widowmaker - Too Late To Cry
» popis a diskografie skupiny Widowmaker
Soft Machine / Bundles (1975)
Bundles je ôsmim štúdiovým albumom jazzrockovej kapely Soft Machine. Ide zároveň o prvý z radu, na ktorom hrá nejaký gitarista.
Teda, nie len tak nejaký, samotný Allan Holdsworth! Ostatní členovia sa spolu stretli už na predchádzajúcom albume Seven. Okrem jediného pôvodného člena, klávesáka Mike Ratledgea, tu hrá na basu Roy Babbington a dvaja bývalí hráči zo skupiny Nucleus – John Marshall (bicie) a Karl Jenkins (dychy, piano). To znamenalo, že experimentálny avantgardný jazz vystriedalo dobové fusion.
Kým sa dostanem k albumu, dovoľte mi uviesť, ako som sa k tomuto dielu dopracoval. Soft Machine ma veľmi oslovili svojim debutom, ale od slávneho dvojalbumu Third som so skupinou pretrhal kontakty. Ja na free jazz a zvukovo-ruchovo-šumovo-hlukové koláže nie som. Otec mal rád práve diela od albumu Seven, ale nenalomil ma. Napokon ma dostalo živé vystúpenie kapely v roku 2018 v Múzeu obchodu v Bratislave. Okrem vtedajšej novinky Hidden Details som siahol aj po výberovke Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981 a môj dojem z kapely ako celku sa výrazne poopravil. Funkčné inštrumentálne kompozície, už to nie je zvuková hlušina, ale hudba. Je fakt, že v tom zohráva rolu to, že kapela začala využívať gitaru ako dominantný sólový nástroj. Samozrejme, existuje nekonečné množstvo skvelej muziky bez tohto inštrumentu, predsa len ho však vo fusion uprednostňujem. Práve počúvanie výberu ma presvedčilo, že má pre mňa zmysel kúpiť si albumy Bundles a Softs. Takto fungujem, niekedy potrebujem kapelu ochutnať, prežuť a následne ju začnem uskladňovať v špajze. Ale poďme k Bundles.
Sedem skladieb, z toho úvodná suita Hazard Profile má päť častí, osciluje na vrchole dobového fusion. Nazval by som ho komerčným, ale dnes to asi vyznie smiešne. John Marshall je jedným z mojich najobľúbenejších bubeníkov (jeho sólo Four Gongs Two Drums je lahôdka), nuž ma tento album osobitne zaujímal. Hneď v prvej časti spomínanej hazardujúcej profilovej suity je jasné, že členovia Nucleus mali čo povedať do kompozícií. Je to variácia na skladbu ich predchádzajúcej skupiny, smrtiacu nálož Song For The Bearded Lady. Holdsworth hrá neskutočne! Striedanie nálad je krásne, tu hrá iba klavír, tam si gitara civilne poplače pri ľúbeznej melódii. Vôbec je snaha o melodiku výraznou devízou tohto albumu. Niekedy až tak, že mám pocit, že rytmická sekcia robila konkurz k Rolling Stones (a teda ustrnie v základnom bum-čvach móde). V záverečnej skladbe The Floating World doplnil zostavu hosť Ray Warleigh, jeho flauty majú až psychedelický ťah do skrehnutej atmosféry januárového rána.
Poslucháčska prívetivosť, taká absentujúca počas prvej polovice 70. rokov, kapele podľa mňa prospela a toto dielo sa mi páči veľmi, veľmi a do tretice – veľmi. A vôbec mi neprekáža, že občas je to vlastne „smooth“ jazz.
Inak, je zábavné, ako pri niektorých skupinách vnímam, že nie som úplne ich fanúšik, resp. ich hudobný štýl nie je pre mňa dominantný z poslucháčskeho hľadiska, ale prejde pár rokov a zrazu mám v poličke kopu nosičov a ďalším albumom sa asi nevyhnem. :)
» ostatní recenze alba Soft Machine - Bundles
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Mr. Bungle / California (1999)
Představte si, že dostanete elegantní a současně opravdu silné auto, úplné dělo. Řekněme Maserati. Určitě budete chtít vyzkoušet, co všechno umí a kolik koní v něm doopravdy je. Projet spoustu míst. A taky ho jaksepatří ukázat. Mike Patton dostal mimořádný hlas a jedinečné hudební cítění. Zachází s tím nějak podobně. Všechno poznat, všechno vyzkoušet. Brzda - plyn. Každou chvíli jiná krajina za oknem.
Asi to není špatný přístup: dokázal se díky němu ventilovat tak účinně a prožít toho tolik, že nikdy (pokud vím) nepodlehnul žádným umělým lákadlům, netrpí depresemi, nedělá skandály a nepocítil potřebu prostřelit si hlavu, což bývají nežádoucí vedlejší účinky mimořádného talentu. Dnes šestapadesátiletý všestranný muzikant zraje jako víno. Mr. Bungle jsou jeho burčák. Nezbytná a zdravá fáze, ale dá se to pít bez újmy na zažívacím ústrojí?
Album California mě opravdu baví. Můj mozek bystře vyhodnotil, že nemá vůbec cenu snažit se rozplést jednotlivé hudební vlivy nebo nástrojové postupy, takže se na to vykašlal a jen se kochá neustálými proměnami, které kupodivu působí docela hladce, i když se v mixéru ocitne ledacos. Nejvíc ze všeho mi hudba zní jako zábavní orchestr, šílený big band, který někdo zapojil do elektriky a pomaloval všemi barvami.
Swingová prudká houpavost. Jazzové organické zvraty a nepředvídatelné kombinace. Rocková průraznost. Křiklavá etnická pestrost - klezmer, balkán, přírodní národy, dynamická meditace, všechno tu je. Plážová pohoda a muzikálová výpravnost (Sweet Charity je název muzikálu, v němž exceloval například Sammy Davis Jr. - neznám ho tak dobře, abych stejnojmenný kus do díla přesně zařadila, shodný název ale asi nebude náhoda). A milion dalších věcí.
Čím to drží pohromadě? Mike Patton dostal taky charisma jak prase. Má obří, takřka nukleární energii. Umí ji kočírovat, protáhnout se klíčovou dírkou, setřást pronásledující hordu policajtů jako v němé grotesce, líně se rozprostřít po vyhřátém písku, bleskově se zase vztyčit, frackovitě zafunkovat, střihnout árii, zařvat z plných plic... a ještě u toho vypadá neodolatelně. Přiznávám, mám pro něj slabost - mohl by klidně předčítat burzovní indexy a stejně TO tam bude.
Přesto na mě California působí spíš zvenčí, jako pestrá podívaná. Baví mě, nedává mi ale ten typ prožitku, který mám spojený s plným zásahem. Je to "jen" brutálně zábavná komiksová renesanční freska, degustační hostina o třistatřiatřiceti chodech, zběsilá jízda hudební krajinou. Bylo mi potěšením. A teď mě omluvte, musím si nutně odskočit...
» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle
Jethro Tull / Christmas Album (2003)
Myslím, že si tuto desku udělal Anderson tak trochu pro radost. Ze svého životního projektu JETHRO TULL už dostal spousty potěšení, a tak si dál dělá prostě to, co ho baví. Vánoční téma v názvu je velmi široký rámec. Najdeme tu předělané tradicionály, instrumentálky, vlastní skladby v nových úpravách, i pár nových regulérních písní. Posledních, co pod touto jmenovkou Maestro Ian vytvořil. Zábavné rozloučení.
Poznámka - původně psáno před rokem 2022, kdy JETHRO TULL udělali další studiovku.
Pokud z alba vyhodím všechno, co tady už bylo, zůstává 9 skladeb o délce přes 37 minut. Stačí mi to a je to pohoda. Ta muzika sebeméně neruší. Je pravda, že ani nelomcuje emocemi, prostě trošku středověce tancovačková oddechovka. Je to dobře, nebo špatně? Nejspíš mi to stačí. Od kapely s tolika vrcholy a proměnami jsem toho dostal daleko více, než od naprosté většiny jiných. V duši zůstává dobrý pocit. Veřím, že i Ian ho má.
The Jethro Tull Christmas Album je fajn oddechovka. Líbí se mi, jak na albu převzala nadvládu flétna a také, jak Anderson moudře usoudil, že lepší bude na části skladeb vůbec nezpívat. Vznikla tak relaxačně náladová muzika s flétnou a folkovými rytmy.
Pohodlně poslouchatelné za tři.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Christmas Album
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Sweet / The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides) (2017)
Je známo, že singlová tvorba Sweet obsahuje krom několika bubblegumových hitů z počátku kariéry taky velké množství úžasného materiálu nejen z pozdějších singlových áček, ale také hromadu kvalitního hard rocku, který kapela na B-stranách svých malých desek pravidelně zveřejňovala už od raných 70. let.
Vydat album, které by všechny tyto klenoty shromáždilo na ploše jednoho CD, je proto velmi dobrý nápad, který jistě ocení každý, kdo má ve sbírce pouze jejich řadovky.
Jistě, na reedicích už se tyto věci vesměs objevily, nemluvě pak o nesčíslených výběrech (málokterá kapela jich má tolik – ale je to logické a ještě se k tomu někdy vrátím). Ale tady je to všechno, respektive všechno z let 1971 – 1977, pěkně pohromadě a v nejnovějším remasteringu.
Kompilace vyšla jak samostatně, tak jako součást box setu Sensational Sweet Chapter One: The Wild Bunch, který vlastním, takže podívat se jí na zoubek trochu blíže pro mě nebyl žádný problém.
Název The Lost Singles je trochu matoucí (kam se ty singly vlastně ztratily?), ale podnázev už hovoří jasnou řečí: The Non-Album Hits and B-Sides.
Když jsem řekl, že je tu z výše zmíněného období po této stránce všechno, nutno podotknout že jedna důležitá věc přece jen chybí. Tou je vynikající "Done Me Wrong All Right" – první skutečná hard rocková (a vzhledem k době vydání se nebojím ani přívlastku heavy metalová) skladba, kterou Sweet vydali. Objevila se v roce 1971 jako B-strana notoricky známého hitu "Co-Co" (v našich zemích už dávno překřtěného na "hučí kakao") a asi jen na málokterém singlu rockové historie najdete dvě tak protikladné písně. Důvod nepřítomnosti této pecky je jednoduchý. Ve stejném roce se totiž objevila jako závěrečná skladba německé verze sweetovského debutu Funny How Sweet Co-Co Can Be, kde mimochodem působila podobným dojmem jako byste na závěr výběru složeného z ABBy, BoneyM a Bay City Rollers zařadili něco od rané Metalliky. Němci tak měli něco extra až do roku 1991, od něhoź už tuto skladbu obsahovaly všechny následné reedice. Když v roce 2017 vyšel box Sensational Sweet, jehož byl tento výběr součastí, byla skladba opět zařazena na disk s debutem. A aby nedošlo k opakování, už se na The Lost Singles neobjevila. Což je škoda.
Nakonec by se tam ale stejně nevešla. Kompilace má délku nějakých 83 minut, což jsem snad ještě u žádného CD nezažil.
Ale dost už o skladbě, která tu není – pojďme se věnovat těm čtyřiadvaceti, které tu jsou.
První, co na nich zaujme, je poněkud neobvyklé řazení. Chronologicky se tu totiž propracováváme od roku 1977 stále víc do minulosti. Díky tomuto kroku byly alespoň ty rané bublegumy (jsou tu přesně dva – "Poppa Joe" a "Alexander Graham Bell") odsunuty až úplně dozadu, za tu spoustu lahůdek předtím. Na druhou stranu, už ne tolik přesvědčivé kousky z roku 1977 (disco verze "Funk It Up" budiž odstrašujícím příkladem) na nás vykouknou hned ze startu.
Ovšem všechno mezi tím, nebo alespoň drtivá část z toho, stojí rozhodně za hřích.
Ale teď už pěkně popořádku, aneb jak říkáme my rusofilové, track by track.
Úvodní Stairway to the Stars má snahu zopakovat úspěšnou hitovou formuli Sweet z minulých let: Lehce hard rockový rif, sbory a chytlavý refrén – všechno to tam je, jen už to prostě není tak přesvědčivé jako v minulosti. Tohle je snad poslední pokus kapely o něco takového a lze konstatovat, že vychází tak napůl.
Why Don't You Do It to Me je přibližně totéž, jen v o něco hard rockovějším kabátku. Pořád je to vcelku fajn věc, ale že by vyloženě okouzlovala, to už se říct nedá.
Funk It Up se v kratší verzi objevila v samém závěru posledního opravdu zdařilého alba Sweet (Off the Record) a zůstala tam po ní poněkud nahořklá pachuť. Kapela se zde snaží ukázat, že má na to ovládnout i jiná hudební teritoria než je glam / hard rock. A technicky je tahle funky záležitost myslím opravdu v pořádku. Ovšem pocitově je to přece jen příliš sterilní. A o zdejší Disco Version to platí stejně jako o její albové podobě. Ty dvě verze jsou k nerozeznání, i když se jejich délka různí o dvě minuty. Myslím, že málokterý fanoušek Sweet si tuhle kapelu oblíbil s tím, že by od ní čekal něco takového. Přesto všechno to není špatná věc. Jen je to úplně mimo dosavadních hudebních obzorů kapely.
A Distinct Lack of Ancient (béčko singlu "Fever of Love" - jednoho z jejich posledních slušnějších hitů) je prozatím nejambicióznější skladbou výběru. Této mírně experimentální instrumentálce dominuje předevěím basa Steva Priesta, a nutno uznat, že kompozice disponuje místy docela zajímavou, vůbec ne nepříjemnou náladou. A i když to s typickými Sweet nemá až na některé pasáže mnoho společného, bude se nad ní na rozdíl od předchozího kousku ošklíbat asi jen málokdo.
V tuto chvíli máme za sebou pomyslnou první část výběru. Ta by se dala nazvat "Sweet v počínajícím úpadku". Nastupuje druhá, nejdelší část, kterou můžeme pojmenovat třeba "Sweet na vrcholu".
Ta začiná singlovou (a asi i nejlepší) verzí klasiky Action, která se v o něco delší podobě objevila na albu Give Us a Wink (1976), což je dle kytaristy, občasného zpěváka a nejpilnějšího skladatele skupiny, Andyho Scotta, jejich nejmetalovější počin. Není divu, že tuhle palbu později převzali glam metaloví velikáni Def Leppard a další kapely a interpreti podobného zaměření (např. Black 'N Blue nebo Steve Stevens). Je to efektní, rychlá, melodická a chytlavá skladba hard rockového typu. Přesně taková, jakou posluchač znalý věci od Sweet na vrcholu očekává.
O následující Fox on the Run už toho bylo od jejího vydání na singlu v roce 1975 napsáno tolik, že zde asi není třeba nosit dříví do lesa. Stačí jen dodat, že jde o naprosto ikonickou skladbu. Natolik ikonickou, že druhou takovou mají Sweet v repertoáru už jenom jednu. (Jmenuje se "Ballroom Blitz" a ještě o ní bude ŕeč.) K "Fox on the Run" už jen tolik, že ji dnes zná díky soundtracku k filmovému blockbusteru Strážci Galaxie 2 skoro každé dítě, aniž by samozřejmě tušilo, kdo ji hraje.
A pro pořádek ještě uveďme, že její původní verze (která není ani zdaleka tak chytlavá – a přiznejme si to – ani tak zatraceně dobrá jako ta singlová) se objevila už v roce 1974 na UK edici alba Desolation Boulevard.
Miss Demeanor je B-strana výše chváleného superhitu a i když zní výživněji než cokoliv z úvodní části tohoto výběru, je to nakonec holt jenom béčko. Sice fajn béčko z dobrých časů, ale pořád jen béčko. Rockera zaujme hlavně tím, jak se zhruba v polovině zlomí do pěkné sólovací kytarové pasáže a až do konce v ní setrvává.
Someone Else Will jsou Sweet v dobré hard rockové formě. Skladba je správně zatěžkaná, valivá, a jediné, co jí lze vyčíst, je nedostatek hitových ambicí. Proto také skončila na B-straně pecky "Turn It Down". Ale jsou to přece jen Sweet, že ano. A od těch nějakou tu chytlavost čekáte už automaticky. Tady se pohybují na podobném území jako Black Sabbath nebo Led Zeppelin. A docela jim to jde.
To Burn on the Flame, ač taktéž béčko singlu, rozhodně nedostatkem chytlavosti netrpí. Popravdě - tohle mohlo být klidně i áčko. Až tak dobrá věc to je. Rychlá, podmanivá, nápaditá… Jednoduše perfektní ukázka toho nejlepšího sedmdesátkového glam / hard rocku, jakou si jen můžete přát. Na mém osobním výběru dvaceti nejlepších písní kapely by nechyběla.
A máme tu klasickou sweetovskou (nenáročnou a přesto dokonalou) rockovou hymnu Teenage Rampage.
"We want Sweet! We want Sweet!" skandují sedmdesátkové teenagerky v úvodu. No jasně, že je chcete. Kdo by je tenkrát nechtěl. Ale řeknu vám, zažil jsem (ještě před koronou) v ostravském Gongu na koncertě kapely, kterou vedl jistý Andy Scott (a která si ne náhodou říkala úplně stejně jako tahle), jak před pódiem poskakovala skupinka náctiletých děvčat, jimž by ty tehdejší mohly být babičkami. Holky přitom nadšeně zpívaly text téhle pecky spolu s Andym a jeho partou. Bylo to potěšení pro oko, ucho i hlavu. Jinak to, že tenhle kousek patří k těm nejblýskavějším klenotům repertoáru Sweet asi netřeba zdůrazňovat.
Od jasného hitu přejdeme ke klasice, kterou je (svým umístěním na malé desce, avšak určitě ne obsahem) "béčková" kompozice Own Up, Take a Look at Yourself. Možná bychom tuhle parádu mohli zaŕadit i do jednoduššího, tvrdšího prog rocku. Kdyby ovšem byl někdy nějaký prog rock tak extrémně líbivý. Avšak pozor - ta líbivost v žádném případě nespočívá v podbízivosti. Tkví jednoduše ve faktu, že tohle je sakra dobrá věc.
V tuto chvíli působí kompilace dojmem, že na tomhle krámě zásoba dobrot nikdy nedojde. Potvrzuje to Ballroom Blitz, další ikonická záležitost, kterou opět neváhal do svého repertoáru zařadit kdekdo. Od švýcarských hard & heavy rockerů Krokus přes britské pankáče The Damned či americké neopunkery Offspring. až po newyorské thrash metalisty Nuclear Assault.
A není divu. Hard rock, punk i pop si tu společně podávají ruce s tak přirozenou naléhavostí, že to nelze dost dobře ignorovat. Lze tomu ale podlehnout, a to snadno a rychle. Kdo by koneckonců odolal tomu skandovanému „It's, it's, a ballroom blitz“?
Vzpomenete si jakým dotazem tahle nesmrtelná záležitost začíná?
"Are You Ready, Steve?" se mimochodem jmenuje také autobiografie basáka Steva Priesta, údajně tak skandální, že si ji asi budu jednou muset přečíst, abych se o téhle kapele dozvěděl něco víc i z pohledu jejího nejvíce excentrického člena.
Jestliže ten druhý sweetovský monstrhit o lišce na útěku je dnes mezi mládeží znám hlavně díky filmovému soundtracku, u "Ballroom Blitz" nutno poznamenat, že ani jemu se svět filmu nevyhýbá. Najdete ho dokonce i v jednom ryze českém (a dost zdařilém) snímku Občanský průkaz, kde si hrdinové tuhle pecku pouštějí coby čerstvou novinku přímo z dobového vinylu.
A dobroty pořád nedocházejí.
V roce 1973 byli Sweet v takové formě, že si mohli dovolit dát na B-stranu i takovou záležitost jako Rock & Roll Disgrace. Baví mě způsob jakým si v ní Brian Connolly pohrává s výrazy jako rock'n' roll queen, heterosexual dream, super phallic machine, atd. Baví mě přirozené frajerství s jakým kapela tenhle kousek podává. Ale ještě o trochu víc mě baví následující Hell Raiser - další z velkých bomb, které tehdy na fanoušky čekaly na každém novém singlu Sweet.
Connolly tu ze sebe vyrazí ono úvodní "look out" takovým způsobem, že to zní jako něco mezi zařváním a pořádným kýchnutím, a vzápětí to s efektní explozí v pozadí pěkně heavy metalově rozčísne Andyho kytara. Kapela se do toho opře s punkovou razancí a nonšalantně nás vystřelí až k zabijáckému refrénu („She's a hell raiser, star chaser, trail blazer, natural born raver, yeah, yeah, yeah, yeah, yeah“).
B-strana téhle frajeřiny, Burning, za ní svou intenzitou nijak nezaostává a v pohodě aspiruje na hard rockovou klasiku. Což dohromady dává jeden z nejlepších singlů, jaký kdy Sweet vydali. A že těch dobrých mají na kontě pěknou řádkou. A mohlo by jich být ještě daleko víc, kdyby na malé černé desky šoupli taky něco ze svého druhého alba Sweet Fanny Adams (1974), které je mimochodem za hard rockovou klasiku považováno zcela určitě.
Zlomovým počinem, kterým Sweet v lednu 1973 ukončili své dvouleté balancování mezi popem a hard rockem, byl singl Blockbuster. Tahle skvostně nářezová dupárna, v níž Brian Connolly "odmlouvá" siréně a Steve Priest zase Brianu Connollymu, je další neoddiskutovatelnou klasikou v repertoáru kapely. Když se v koncem roku prodrala do čela britského singlového žebříčku, Steve Priest si na její slavností uvedení v rámci pořadu Top of the Pops nalepil pod nos hitlerovský knírek a na rukáv navlékl pásku se svastikou. Kameramani BBC měli co dělat, aby tuto provokaci jakž takž ukryli před zraky televizních diváků.
Need a Lot of Lovin' na B-straně je dalším přijemně zatěžkaným "áčkovým béčkem", které tehdy Sweet doslova sypali z rukávu.
A jsme v roce 1972. Tedy ve fázi, kdy započal definitivní přerod Sweet z bubblegumových mazlíků v rockové machry, kterými stejně vždycky byli (viz téměř všechny B-strany jejich singlů od roku 1971 nahoru). Wig Wam Bam je přesně ten song, jenž tento posun názorně dokumentuje. Kytara hned ze startu pálí jasný hard rock, Brian frázuje na popového idola až příliš rebelsky neukázněně a dojem inkarnace v regulérní rock 'n' rollový ansámbl neshodí ani chytlavý refrén, který by při jiném, jen trochu uhlazenějším aranžmá, byl pro rockerovo ucho nevydýchatelný.
Ano, je to celé pořád hodně rozjuchané, ale za mě určitě velmi dobré. Mnohem lepší než to, k čemu se kapela propůjčovala v úplných počátcích. Odvrácená strana stejné desky, zvaná New York Connection, pak už hovoří jasnou hard rockovou řečí. Ale to, jak víme, nebylo ani tenkrát u Sweet nic nového.
Dlužno dodat, že jejich konkurenti Slade byli sice v té době v Anglii určitě většími hvězdami, ale co Sweetům mohli jenom závidět, byl jejich úspěch v Americe. O třetím místě tamního žebříčku, jehož dosáhla singlovka Little Willy, si parta kolem Noddyho Holdera mohla ještě dlouhá léta nechat pouze zdát.
A co víc, o 35 let později vzdali coververzí "Willyho" poctu Sweetům dokonce i samotní Poison. Což kdyby někdo nevěděl, byli společně s Mötley Crüe, Def Leppard, Bon Jovi, Cinderellou a Guns N' Roses v 80. letech v podstatě králové stylu, dnes známého jako glam metal. U songu kapely, o níž s oblibou tvrdím, že hrála glam metal deset let před glam metalem, to ale zas tak nepřekvapí.
A je tu další B-strana, u níž se budu tentokrát rozplývat ještě víc než obvykle. Man from Mecca patří k těm méně známým písním kapely trochu nespravedlivě. Jestli si totiž něco představuju pod pojmem excelentní hard rock ze staré školy, pak je to právě tato skladba. S ní bohužel také končí prostřední, nejdelší a také nejlepší část této kompilace. Po ní už tu máme jen dva bubblegumy (konkrétně nevydýchatelnou Poppa Joe a jen o něco málo lepší, estrádními dechy opentlenou Alexander Graham Bell) a příjemně folk rocková You're Not Wrong for Loving Me vše uzavírá.
Sweet jsou jednou z těch kapel, u nichž jde počet kompilací ne do desítek, ale pomalu do stovek. Je toho opravdu hodně (Discogs uvádí číslo 157) a vybrat tu jedinou správnou, je téměř nadlidský úkol. Možná bych z nich dokázal ukázat na pět až deset, blížících se jakémusi ideálu, ovšem výše podrobně rozebraná The Lost Singles je jednou z mála těch, jež mají nějaký řád a smysl a vytyčují si jasný cíl. V tomto případě je to pokrytí nealbové tvorby kapely v určitém období. A až na chybějící "Done Me Wrong All Right", jejíž absenci jsem vysvětlil (a oplakal) hned na začátku, a také ne úplně obvyklé řazení písní proti směru proudu času, plní The Lost Singles svůj úkol na jedničku.
I tak vám po jejím poslechu zůstane pocit neúplnosti, když si uvědomíte, kolik zásadních kousků z jejich repertoáru zde chybí. Kdyby tu však byly, muselo by tohle být minimálně dvoucédéčko a podnázev Non-Album Hits and B-Sides by ztratil smysl.
A teď jak to celé hodnotit?
Pokud bych si vzal na mušku jen onu prostřední, sedmnáctiskladbovou část, musel bych přes absenci mnoha klenotů uznat, že ta si nic jiného než maximum nezaslouží.
Je tu však ještě úvodní a závěrečná část, čítající dohromady sedm písní. A z těch by pod přísně kritickým pohledem plně obstály asi jen dvě. Což přece jen sráží kvalitu celku. Tedy alespoň kvalitu hudební, ta sběratelsko-kompilační pořád zůstává.
Nakonec ale i kdyby zde bylo úplně všechno, co kdy Sweet na singlových A i B stranách vydali, pořád by spokojenost nebyla úplná. Vždyť věci jako "Set Me Free", "Sweet F.A.", "Fountain", "Lady Starlight", "AC/DC", "Laura Lee" nebo "Live for Today" na singlech nikdy nevyšly!
Proto mi přes všechno nadšení, které ve mně podstatná část tohoto výběru vyvolává, nezbývá než hodnocení vyřešit kompromisem. A zároveň si dávám za úkol najít takovou kompilaci Sweet, která se nejvíce přibližuje vysněnému ideálu.
» ostatní recenze alba Sweet - The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides)
» popis a diskografie skupiny Sweet
Jethro Tull / J-Tull Dot Com (1999)
Seznamování s J-Tull Dot Com probíhalo pozvolna. Nádech výjimečnosti, vskutku nečekaný, byl znát ihned. Nedalo se však očekávat, kam až se dokáže rozvinout. Postupné naposlouchávání odhalovalo jednu vrstvu za druhou. Zprvu se zdálo, že je to nadprůměrně dobré album se třemi mimořádně silnými skladbami. K těmto milníkům se v průběhu času přidala většina písní a dnes si hudební zážitek dopřávám téměř bez přerušení na celé ploše alba. Bylo to nesmírně milé seznamování, takové vzácné okamžiky se přihodí několikrát do roka.
Co je příčinou té přítulnosti J-Tull Dot Com? Vlastně je to jednoduché. Všechno dobré z Roots To Brachches zůstalo zachováno, všechno špatné téměř zmizelo, a navíc se objevily nové hodnotné atributy. Skladby se staly více kompaktními, celkové pojetí je komornější. Vše se odehrává v písničkové formě, kde nikdo moc neexhibuje, nástroje hrají pro celek, a opět se tu objevují střípky nápadů rozeseté po ploše skladby. Taková porce hravosti mi chyběla snad od Minstrel In The Gallery. Snad jediná drobnost mi tam opravdu vadí, a to zbytečná Mango Surprise, naštěstí je krátká.
Tři monstrskladby: Dot Com, El Niño a Far Alaska. Každá z nich uchvacuje svým uměleckým provedením, zasahuje mě s účinkem mistrně sestavené kompozice. Vzbuzují doslova bouři emocí, a je nevýslovně radostné, že Anderson tohle zase dokázal. Jeho nový druh zpěvu se organicky začlenil do celkového soundu, vytváří dojem moudrosti a souznění. Obdivuji přesné nadávkování motivů, vyhrávek, všech jemných fines, současně se klaním před nadhledem a pohodou, s níž tohle zvládli. Je vždy velmi tristní, když staří bardi ze sebe něco tlačí zčásti silou a zčásti rutinou. Je zázrak, že tomuto JETHRO TULL model 1999 vůbec nepodléhá.
Dlouho jsem si nedokázal připustit, že bych tento pozdní titul zařadil na úroveň těch dávných, velkolepých, dějiny rocku tvořících. Jenže nešlo odolat. Mnoho poslechů, mnoho přesvědčivosti. Mnoho emocí, nálad, příběhů, zvolání, promluv, zmínek, povšimnutí, náznaků, výzev, prolnutí a prodchnutí se z této desky na mne řine. Stala se jednou z nejhranějších a jednou z nejradostnějších. Neboť objevených.
J-Tull Dot Com je až dojímavě krásné a svěží dílo.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - J-Tull Dot Com
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Dixie Dregs / Night Of The Living Dregs (1979)
Južanský rock je natoľko flexibilný žáner, že v ňom pokojne oxiduje aj fusion. Steve Morse bol a je úžasný gitarista, z rockových technikov ho mám rozhodne najradšej. V roku 1979 vydal so svojou prvou veľkou kapelou Dixie Dregs album Night Of The Living Dregs a je o ňom teraz niečo napíšem.
Hľadať originalitu nie je ľahké, všetko tu už bolo. Ale kombinovať country s fusion, to zasa tak časté nie je. Jednoznačne najslávnejšou kapelou, ktorá toto dokázala, bola práve americká úderka Dixie Dregs.
Ku skupine som sa dostal niekedy koncom 90. rokov, albumy Free Fall a What If som mal napálené od kamaráta. Vtedy som intenzívne spoznával tento žáner a priznávam, že stret s Dixie Dregs pre mňa dopadol rozpačito. Na inštrumentálny jazz rock som vtedy veľmi nedal. Dnes mám v zbierke (zatiaľ) iba tento album, ktorý tvorí štúdiová a koncertná strana.
Osem skladieb ponúka inštrumentálne orgie. Rytmika Andy West (basa) a Rod Morgenstein (bicie) možno nepatrí k často spomínaným, ale vedzte, že bola parádna. Do toho dotvára atmosféru klávesák Mark Parrish a sólové exhibície si delia Morse a huslista Allen Sloan. Výsledný mix inštrumentálneho fusion s country patrí k tým najoriginálnejším a najzaujímavejším. Najviac počuť husle.
Štyrom štúdiovým skladbám dominuje svieža Punk Sandwich, ale osobne milujem aj Country House Shuffle, asi v tom zohráva rolu skvelé bubenícke intro. Každopádne takú odľahčenú dupárňu by ste inde hľadali len ťažko. The Riff Raff ukazuje moju obľúbenú inštrumentálnu schopnosť, husle tu rozprávajú príbeh bez slov a miestami mám z toho pocit, aký vo mne vyvoláva tvorba britskej kapely Gentle Giant. Meditatívne preplávame skrz Long Slow Distance k tomu, prečo som si album kúpil v prvom rade.
Štyri koncertné skladby pochádzajú z festivalu Montreux Jazz Festival, kde kapela vystúpila 23. júla 1978. Ako to býva vo fusion pravidlom, skladby sú nové, na štúdiovkách by ste ich hľadali márne. Z fusion nálady sa vymyká svižná country odrhovačka The Bash. Husle si dosýta zašantia, ale vrcholom sú ultrarýchle gitarové behy Stevea Morsea. Je to smršť a akokoľvek si country dávkujem po veľmi malých dávkach, takto vymakaná prezentácia ma veľmi baví.
Hovorí sa, že hudba je buď dobrá alebo zlá. Sem-tam je však aj hrozná a úžasná. Night Of The Living Dregs patrí do poslednej menovanej kategórie. Veľmi sa mi páči, že muzika nie je akademicky znudená, ale prívetivo živelná a melodická. A preto pridám jednu protekčnú hviezdu k štyrom istým.
P. S. Pre priaznivcov ocenení dodávam, že album získal Grammy za najlepší rockový inštrumentálny výkon.
» ostatní recenze alba Dixie Dregs - Night Of The Living Dregs
» popis a diskografie skupiny Dixie Dregs
Jethro Tull / Roots To Branches (1995)
Po čtyřleté tvůrčí pauze, nejdelší v historii existence JETHRO TULL, vychází další řadové album s názvem Roots To Branches. Je polovina devadesátých let, a věčně se vyvíjející kapela (i když někdy blbým směrem), přináší opět výrazné a slyšitelné změny ve svém přístupu k hudební tvorbě. Tentokrát se jedná o žádoucí vývoj směrem k tomu, co by mohlo náročného posluchače potěšit.
Skupina celkem slušně jede, melodie jsou zajímavě Kašmírovsky exoticky pokroucené, po dlouhé době se v aranžích objevují objemnější smyčcové podkresy. Výrazně se mění instrumentální stránka hudby. Hard rockový prvek takřka vymizel, stavba kompozice se celá provzdušnila, a to skladbám udělalo výrazně dobře. Způsob hry na flétnu mění styl směrem ke klasickému. Tóny flétny, které dříve působily jako žhavé kapky žíraviny, co leptá do notových řádků střapatou stopu, dnes létají jako rackové nad plochou hudebního oceánu. To společně s využitím smyčcové sekce dává skladbám romantizující charakter, velmi příjemné, doporučuji..
V instrumentální sféře se dále objevují osvěžující prvky jazzu. Disponuje jimi například první skladba, jež má ještě trochu hitové ambice, ovšem není to na úkor jejího uměleckého vyznění. Skvělý dojem zanechává právě těch pár jazzových taktů, co se odkudsi náhle vynoří, vzápětí zmizí. Jazzový nádech se objevuje i ve skladbě Dangerous Veils (jednoznačně nejlepší skladba na albu), kde nástrojové jízdy dokážou vstřebávat posluchačovu pozornost. Lehkonohost většiny skladeb je pro soustředěný poslech jako balzám, a to platí obecně.
Další pozoruhodná skladba je Stuck In The August Rain - tam Anderson zpívá, dokonce tak dobře, že to místy připomíná The Broadsword And The Beast. A ta flétna tam taky čaruje. Nádherně vyklenutá skladba, přímo vysochaná. Propracovaná s výraznou art rockovou strukturou je Wounded, Old And Treacherous, obsahující dlouhé instrumentální pasáže, kde flétnová sóla vykreslují fantastické ornamenty. Akorát si do ní zase museli půjčit něco od DIRE STRAITS a Lou REEDa. I tak, za úchvatné považuji celé dvojspřeží dlouhých kompozic Wounded, Old And Treacherous a At Last, Forever, které dokáže vyvolat art rockové orgie.
Mohlo by se zdát, že Roots To Branches je vlastně po dlouhé době skvělé album. Ano, má k tomu nakročeno. Kus ale ještě chybí. Nejvíc to kazí Andersonův zpěv/nezpěv, neboť v naprosté většině text oddeklamuje. To je velmi rušivý prvek, zcela rezignovat na zpívání. Nejspíš mu to fakt už nejde, ale způsob, kterým to řeší, je dost nešťastný. Tam, kde zpívat zkouší, tak při těch pokusech jeho hlas místo melodií často provádí chraplavé mečení amatéra. To je markantní třeba na začátku At Last, Forever, která je jinak vynikající. Tento aspekt se prolíná celým albem, a leze dost na nervy.
Zvuková kvalita nahrávky je výtečná. Na předchozích mi vadila jistá syrovost, hrubost a neotesanost, která se k JETHRO TULL nehodila. Detaily byly skryté, jelo se dost na sílu. Zde je vše naopak. Lze vychutnávat všechny nuance i v mikrodetailech, opět plastická brumlavá basa, spousta vzduchu, doslova 3D prostor, kde se každý nástroj může naplno předvádět. Z tohoto úhlu pohledu hudební i zvuková hostina.
Cítím, že artrockový dinosaurus JETzilla procitá, nebo spíše, vrací se zpět do života po dlouhodobé a hodně ošklivé nemoci. Nákaza trendy, neboť tak se ta choroba jmenuje, je dodnes jedna z nejrozšířenějších epidemií, která ve vlnách kosí celé generace hudebníků. Nikdo není imunní, málokdo přežije. JETHRO rehabilitují, a dá-li osud, postaví se na nohy ve skoro plné síle.
Dobrá deska. Skoro 4*. Vyhodit ze dvě, ze tři vycpávky, byly by tam. Takhle o jednu míň. Ale i tak dobrý.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Catfish Rising (1991)
Osmdesátá léta skončila, v muzice se začalo všechno mísit, odezněla svázanost cingrlátkovou manýrou, hudba se nadechla. Už toho bylo potřeba. Spousta sedmdesátkových hvězdných souborů se stala historií, některé začaly hledat to, co v osmdesátkách ztratily, jiné zahájily návrat z hibernace. Renesance artové odnože rockové hudby byla jedním z nových proudů, objevili se noví velikáni.
I rozklížený Anderson se začíná dávat dohromady. Což v jeho konkrétním případě znamená, že jeho tvorbu zvolna projasňuje spodní proud umělecké usebranosti, a hlas přestává být rušivě otravný. U dobré poloviny skladeb na albu mám pocit, že prošly skladatelským procesem, co do nich investoval duši. Nejsou tedy jen slátaninami, jako na předchozích třech albech. Tvůrčí duch se pomalu, poooomaaaluu, začíná vynořovat z pilin a bláta.
Mám dvě zprávy. Špatná - album je zbytečně dlouhé. Zabírá víc času, než by si mohlo svými kvalitami nárokovat. Poslech je tím významně ztížený. Čtyřiceti minutový model alb ze sedmdesátých let by Catfish Rising notně prospěl. Takhle je na ploše desky vyvěšena spousta slabých skladeb, které její hodnotu devalvují. Ani ty průměrné, tzn. o trochu lepší, než ty vysloveně špatné, jsou nuda. Že se v hudebním tělese ještě trocha tvůrčího potenciálu skrývá, dává alespoň v náznacích poznat také několik skladeb. To je ta dobrá zpráva.
Ty nezajímavé jsou jednak klasické rockárny s refrény pro koncertní publikum, třeba hned úvodní This Is Not Love, případně legrační rozpočitadla hraničící s hospodskou odrhovačkou, jako Thinking Round Corners. Část skladeb Anderson také jen melodicky odvykládá, zpěvem bych to moc nenazýval. Ten tam je jeho nosný způsob zpěvu, jímž nás unášel do krajin čarovných příběhů. To je dávná minulost. Nyní nám k radosti musí stačit málo. Pokud budeme trpěliví, zatřpytí se i zlato. Hlavně barokizující a příběhová Rocks On The Road, asi nejlepší skladba na albu. Krásně zasněná bluesovka se vznešenou atmosférou Still Loving You Tonight, s kytarou tak trochu do Jimmy Pageho. Blues, dávno neslyšené, k JETHRO TULL organicky náležící, se ozývá také ve vynikající Sleeping With The Dog. Pro tyto skladby má smysl vydržet.
Deska není jako celek tak děsná pruda, jako ty tři předchozí, jen často vycpávková nuda. Roztahanost nahrávky unavuje, těch pár dobrých písní se v rozvleklém celku utápí. Kapela sice dávno ztratila svoji originalitu (flétna fakt nestačí), avšak začíná být aspoň použitelná. Zatím hlavně ze studijních důvodů. A na několika vzácných místech dokonce i s potěšením.
Nic moc, přesto snesu, pro těch pár hezkých písní.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Stern, Mike / Standards And Other Songs (1992)
Sternovo páté studiové album je svým způsobem unikátní v kytarovém projevu. Alba před tímto byly kytarovou fůzí jazzu a rocku, ale na této desce Mike svou hru pojal jinak. Představuje naprosto čisté kytarové linie, zahrané s nadhledem a noblesou, žádná zbytečná klišé. Mike používá pro kytaru pouze jeden čistý zvuk, /žádná zkreslení/ nepřepíná kytary pro podklad a sólování, jako u jeho prací před, ale i po tomto díle.
Za bicí usedl Al Foster, technický hráč s jemným vedením rytmiky. Hodně využívá velký činel, který je charakteristický pro jeho hru. Bicí doplňuje kontrabas /Jay Anderson, Larry Grenadier/, což je dobrá volba, zvukově to k sobě pasuje. De fakto, skoro celé album je hrané v triu bicí, kontrabas, el. kytara. Vyjímkou je skladba L Bird s účastí Randy Breckera na trumpetu a v Lost Time hraje na saxofon Bob Berg. Na albu jsou i klávesové plochy /minimálně/, o které se zasloužil Gil Goldstein - producent alba.
Díky tomuto albu Mike Stern prorazil a byl zvolen časopisem Guitar Player nejlepším kytaristou roku 1993. Já bych ho ocenil ještě dříve než po páté /šesté/ studiovce, ale nemám k tomu mandát, tak to za sebe zdělím aspoň takto.
Standard and ...... je složen z jedenácti songů, osm z nich jsou jazzové standardy od Corey, Davise, Monka, Coltrana a dalších. Mike si zapsal tři zásluhy - L Bird, Lost Time a Source. Tohle album si moc neužívám. Stern mě dostal svojí jinou hudbou, ale po kytarové stránce je to pořád paráda. ***z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Standards And Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Jethro Tull / Rock Island (1989)
| 12.04.2024 | Představte si, že sedíte v zahradě, kde všechno kvete. Tráva je krásně zelená, větve stromů jsou plné ovoce, slunce svítí, vítr šumí, pohoda. Pak si chcete utrhnout jablko, a v ten moment zjistíte, že všechno jsou to jen umělé kulisy, žádná zahrada. I ta postava, co k vám mluví, je otřískaná loutka s pitvornými pohyby a zkresleným hlasem. Přesně takhle na mě působí album Rock Island. Jako divadelní adaptace místo reality, pouhá hra na téma JETHRO TULL.
Všechno je zde jenom "jako". Kytara, jako JETHRO TULL. Flétna, jako JETHRO TULL. Sestava, jako JETHRO TULL. Hudba zní taky jako JETHRO TULL. Vůbec tak však nepůsobí, nemá její účinek, je to prázdná nádoba s pouťově vyvedeným nápisem JETHRO TULL.
Máme zde opět jednu skladbu, jejíž působnost prolamuje bariéru netečnosti. Jediná skladba zvoní na emoce, má sílu a dokáže rozeznít posluchačovo vnímavé nitro. Jde o píseň The Whaler's Dues, mocnou i jemnou současně. Pak jsou dobré už jen fragmenty, například instrumentální úvod Strange Avenues, než ji Anderson pokazí rozvrzaným zpěvem. Zbytek alba jsou piliny a bláto.
Mám-li skupinu rád, těším se na její dobrá alba, skvělé písně. U těch špatných si nebudu nic nalhávat, a přiznám, že je nechci. Že mi nic neříkají. Nějaké milosrdenství a odpuštění, za zásluhy? Jen pokus o oklamání sebe sama, se všemi důsledky. Poslech hudby je nemilosrdně pravdivý. Líbí/nelíbí. Hotovo. Škoda, že JETHRO TULL v období po roce 1982 mají etapu "nelíbí". Škoda, ale taková je realita.
Pořád nelíbí.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull