King Crimson - In the Court of the Crimson King (1969)

07.10.2022 Judith | #

Poslouchání King Crimson mi vždycky šlo nejlíp, když jsem se jejich hudbu nesnažila pochopit a spíš jsem se řídila radou, jakou dostávají pohádkoví hrdinové před setkáním s magickými silami: ničeho se neboj, ničemu se nediv, dívej se pod nohy a jdi dál. Je to vlastně dokonalý popis nerozlišující, přijímající pozornosti, jakou umění žádá, má-li se otevřít. In the Court of the Crimson King je pro mě TO album, kterým všechno začalo. Zážitek z něj mi nastavil laťku hodně vysoko, na druhou stranu beru jako štěstí, že jsem se s touhle výjimečnou kapelou setkala relativně brzy (někdy na střední) a přijala jsem prostě jako fakt, že hudba může vypadat i takhle.

Obecně vzato mi King Crimson vždy připadali sveřepí a metodičtí ve vyjadřování určité vize - nebojí se klopýtat, začínat znovu a jinak, přemýšlet a hledat. Jejich hudba je plná přeryvů, což ale vlastně zvyšuje počet míst, kde může posluchač "naskočit" (než zase ztratí stopu). Nikdy jsem ani v improvizovaně znějících pasážích neměla dojem bezúčelného preludování, natož dojímání se nad tím, jak nám to zní, což třeba u Yes nebo Pink Floyd stoprocentně říct nemůžu. Vše jsem vždy vnímala jako podřízené nečemu, co skrze muzikanty přichází na svět, kde by to jinak chybělo - i když jsem tomu pokaždé nerozuměla a nerozumím, protože je to zkrátka totálně odlišné, svébytné. Což budí respekt, obdiv a úctu, ale zase takový klidný druh, asi jako přírodní zákony.

Kdybych měla vystihnout celé jejich tvůrčí snažení jedním slovem, byl by to kontrast - mezi čirou, nadzemskou, z podstaty trochu netečnou krásou a skřípavým, disharmonickým drsnem. V čisté podobě se obě tyto polohy zjevují v prvních dvou skladbách alba. 21st Century Schizoid Man posluchače vhodí do běžící míchačky nebo mlátičky; až s velkým odstupem oceňuji, jak intimní zážitek je sdílení bolesti vyjádřené hlasem. Talk to the Wind s překrásnou flétnou hladí, ale trochu i znepokojuje cizostí sil nad námi a marností slov unášených větrem. Společně tvoří dvojdílný, kontrastní prolog k epické části alba, do které se noříme, jak se na začátku následující Epitaph stahují mračna a zužuje obzor.

Když jsem album poslouchala poprvé, běžel mi v hlavě úplný film, asi vlivem názvu desky hodně pohádkově laděný - detaily už si nepamatuju, ale v hlavních obrysech se mi tyto obrazy vryly natolik, že se od nich ani dneska nedokážu úplně oprostit. Takže koriguji, doplňuji, ale v podstatě vyprávím tento příběh; jde o moje asociace, ne o příběh sestavený na základě textů, i když s nimi vlastně nikde není v zásadním rozporu. U Epitaph z rytmu povstalo usoužené procesí, průvod postav bez duše, možná jen běžné každodenní pinožení, a nad tím zpívá ohromný stesk nad něčím, co je špatně, ale nedá se to zastavit nebo obejít, musí to zkrátka proběhnout.

Moonchild mě zavádí na opuštěné, rozlehlé nádvoří, pískovcové kostky ještě vydechují teplo dne a mezi nimi se sem tam drží bledá travička. Ve fontáně zurčí voda, ale je to falešný život, uzavřený okruh poháněný uměle. Vokál tady hopsá po dlažbě se samozřejmostí někoho, kdo si zatím neuvědomuje, kam vlastně patří. Tohle dítě je hýčkané, ale opuštěné, bez skutečného domova. Největší překvapení mi přinesla instrumentální pasáž: ocitla jsem se na dně moře. Všechno je tady zpomalené, světlo jen slabě mihotá... a najednou ze z výšky začnou snášet odhozené hudební nástroje, v proudu se pootáčejí a padají do písku mezi kamínky. Pohádková logika mi přihrává pomýleného vládce, který podlehl intrikám a zakázal ve své zemi hudbu, netuše, že jej to samotného ochromí.

Titulní skladba evokuje hrad na skále nad vodou, se čtyřmi věžemi. Ve slokách tady probíhá čilý ruch, postavy se probouzejí k pohybu, zkouší se kde co, třeba to zabere! V "refrénu" se vzpíná energie, vlévá do přízračné scenérie hmotu, barvy a sílu, plní myšlenku záměrem a energií, zkusme to ještě jednou, bude to tentokrát stačit? Stavba je kompletní a síly se stáhly, hřmot utichá... a teprve tady přichází skutečné vysvobození: z dálky přicházejí potulní kejklíři. Život se vrací v nové podobě. Mrtvé nikdo nevzkřísí, následky světských pošetilostí zpátky nevezme, ani ty stromy už se všechny nedokážou napít, ale život je zkrátka věčný a cestu si vždycky najde. Teprve tady zní ústřední melodie opravdově a jasně, než se zase stočí do skřípotu, abychom se moc nedojali.

Co si z toho vzít? Vnímání hudby má každý jiné, těžko operovat s označováním za špatné nebo správné, ale osobně věřím, že úplně cokoli zase možné není. Věřím na intersubjektivitu, setkání v náladě, postřehu, myšlence. Dávám pět hvězdiček a jdu si přečíst starší recenze, jestli se s někým potkáme.
reagovat

hejkal @ 08.10.2022 06:27:09
Jaždý z album King Crimson do konca 70. rokov má pre mňa svoje čaro. Debut je jedinečný. Môj obľúbený spevák Greg Lake mu dáva niečo, čo formacia po jeho odchode už nikdy nemala. Osobne som dlho nedoceňoval bubeníka Gilesa, ale potom, čo som s kapelou začal hrať 21st Century Schizoid Man, tak mu musím zložiť poklonu. Mrzí ma akurát to, že som kapelu nikdy nevidel naživo, pritom príležitosť by aj bola. Čo už.

Judith @ 08.10.2022 14:45:11
hejkal, ty hraješ na bicí? Jak na tebe působí jejich zvuk na tomhle albu? Kritik Vláďa na facebooku zmínil, že mu tady oproti následující desce bicí připadají hodně potlačené nebo zkreslené... Začínám uvažovat, jestli celkově zvláštně zastřený zvuk nakonec nebude ta magická přísada, která jedničce dodala její auru; pocit, že místy snad King Crimson hrají pod vodou, který tady kdosi lehce hanlivě zmínil, na mě zjevně zapůsobil.

hejkal @ 08.10.2022 15:21:00
Hrám. Konkrétne Schizoida ktosi nasnímal, tak pre predstavu: >> odkaz

Nevnímam zvuk bicích nijako zvláštne. Giles má pomerne prirodzene znejúcu súpravu, koncom 60. rokov to často znelo ako z kúpeľne, taký Hendrix hádam ani nevyliezol z vane.

Judith @ 08.10.2022 16:45:57
Mmmm... ten saxofon tam ale prostě chybí! Ten je pro mě u King Crimson hodně důležitý.

hejkal @ 08.10.2022 19:18:57
Jakožto amatéri hráme s tým, čo máme. 🙂

vmagistr @ 09.10.2022 18:20:34
Já se s King Crimson (a dalšími artrockovými kapelami jako Yes nebo Genesis) poprvé setkal někdy na vysoké. Konkrétně v případě King Crimson to byl myslím videoklip z Beat Clubu se skladbou Larks´ Tongues in Aspic, kde mě fascinoval (a odrazoval zároveň) perkusista Muir pobíhající po pódiu s klaksonem v ruce a píšťalkou v puse. Na debut tu někde v hlubinách webu mám i dost nekritickou recenzi z časů, kdy jsem vůbec netušil, jak málo toho o rockové muzice vím :) Album se mi líbí pořád, jen bych své pocity z něj už asi popsal o dost jinak.

balu @ 24.10.2022 15:24:38
Protože tě zaujali King Crimson, tak si dovolím doporučit Van Der Graaf Generator.
Jsou to současníci a jejich alba počínaje druhou řadovku nemají chybu... saxofony nechybí.
No a pak může dojít i na Gentle Giant :))

Judith @ 24.10.2022 18:04:51
Tak teď se culím, protože Van der Graaf Generator byli na druhé straně kazety, kterou mi tehdy půjčil můj třídní vlastně kvůli nim, že by se mi mohli líbit, takže mám tyhle dvě kapely mentálně umístěné v podobné části galaxie, ovšem vedle zážitku z King Crimson nějak neměli šanci. Vím o nich podobně jako vím o Gentle Giant nebo Wishbone Ash - něco jsem slyšela, ale zatím neproběhl "zážeh". Asi to čeká na správnou konstelaci. Pravda je, že jsem většinu téhle hudby neposlouchala od 90. let, kdy jsem byla pilným návštěvníkem CD půjčovny (až po pár letech mi docvaklo, že mě ve zlínské pobočce obsluhoval Jaromír Merhaut osobně), měla jsem dlouho útlum, až posledních pár měsíců jsem jak Alenka v říši divů. Určitě dám všem jmenovaným příležitostně šanci!

balu @ 24.10.2022 18:21:24
Třeba Godbluff od Graaf nebo Peter Hammill- The Silent Corner ...
mohou být dobrým startem.

Judith @ 24.10.2022 22:06:14
Poslouchám Godbluff a teda trefa! Vzpomněla jsem si, že jsem nedávno zkoušela The Least We Can Do... a to mě tolik neoslovilo. Není nad osobní doporučení :-)

balu @ 25.10.2022 09:46:16
:) v podobné náladě je také Still life a World record
nebo sólovka Hammilla - The silent corner ...
hrají tam všichni Graaf.

Judith @ 25.10.2022 10:17:06
Píšu si za uši! Still Life pro mě zatím bylo jen album skupiny téhož jména (myslím, že jediné, a určitě jedinečné). Sama jsem zvědavá, kam mě to teď zavede, momentálně mám na cestě pět balíčků s cédéčky, takže o duševní stravu postaráno.

balu @ 25.10.2022 19:24:45
Ahoj Judith.
Vidím, že v té muzice pěkně jedeš a to je dobře.
Je tu i možnost předplatit si streamovací službu a kupovat jen to co se ti nejvíc líbí.
Mluvím z vlastní zkušenosti.
Tak jsem zvědav na tvé pocity z nových alb.

27.12.2016 Adam6 | #

Tak sa pridávam aj ja svojou recenziou, ku všetkým fanúšikom tejto kapely.

V dobe keď som začínal počúvať King Crimson, mi do uší hneď udrela jedna vec, a síce odlišnosť od ostatných kapiel rovnakého žánru. Predsa len Pink Floyd, Genesis alebo Yes majú k sebe trochu bližšie. Ale King Crimson nie. Tých človek spozná hneď. Podiel na tom má hlavne hudobná rozmanitosť, alebo experimentovanie. Využívanie rôznorodých nástrojov (šok pre mňa boli husle z Larks´ Tongues...) a v počiatočnej tvorbe sú to hlavne ich jazzové motívy. Už ich prvý album In The Court Of The Krimson King, ktorý je považovaný za počiatok progrocku, splňuje všetky predošlé body a vôbec sa nečudujem prečo je na tejto stránke tak vysoko hodnotený. Bolo náročné si naňho zvyknúť ale podarilo sa.

Na albume sú tri skvosty. A to hneď prvá, razantná 21st Century Schizoid Man. Skladba je skôr jazzovo ladená, ale je v tom počuť aj rock. Jeden nápad strieda druhý, v strede máme gitarové sólo... proste taká netypická, „klasická“ progresívna skladba. Druhý vrchol je pre mňa prostredná Epitaph. Táto skladba je pomalá, miernejšia. Páni sa len opatrne hrajú s nástrojmi, snažia sa vybudovať pochmúrnu atmosféru, ktorú zdôrazňuje aj text skladby. Najradšej mám úvodný motív a hneď po ňom nasledujúcu pasáž kde sa k spevu postupne pridávajú jednotlivé nástroje. Skvele zaplnených 9 minút. Tretí vrchol je samozrejme titulná In The Court Of The Crimson King. Už tie razantné bicie a úvodný motív skladby dávajú vedieť že sa blížime do skvelého finále. Ani jedna pasáž nie je slabšia, páni nám ukazujú svoju muzikantskú vyspelosť, a ten záver, keď CD skončí tak náhle a nečakane... nemám slov.
Dobrá skladba, aj keď nie ako predošlé, je Moonchild. Začína ako pomalá vybrnkávačka, potom však prejde do dlhej inštrumentálnej a improvizačnej časti. Takéto pasáže mám veľmi rád takže žiadny problém, aj keď musím povedať že skladba mohla byť o tie 2-3 minúty kratšia. Ale inak v pohode. Jediná skladba ktorá mi trochu vadí je I Talk To The Wind. Sama o sebe by to nebola zlá skladba, ale na albume mi nejako nazapadá medzi ostatné skladby. Neviem, mám z nej prosto taký pocit.

Úvodný album od King Crimson otvoril brány do 70-tých rokov plných progrocku a vytvoril základy pre všetky kapely ktoré mám tak rád. Album nemusí pasovať každému, ale myslím si že pre poctivých poslucháčov kvalitnej hudby je povinnosť aspoň si ho vypočuť.

reagovat

Snake @ 27.12.2016 11:37:15
Nezbývá, než poděkovat. Jsem rád, že si cestu ke King Crimson prošlápává i čím dál mladší generace.

tykeww @ 27.12.2016 12:10:02
Co se týče hudebně příbuzných kapel, KC se v první fázi podobají Van Der Graaf Generator a v druhé Talking Heads, Davidu Bowiemu (Robert Fripp s ním i v Berlíně spolupracoval) nebo Devo :)

Lukas @ 13.04.2020 20:12:37
Původně jsem myslel, že tento text dám do fóra co zrovna poslouchám, ale myslím, že si to zaslouží větší pozornost. A tak to napíšu k desce, kterou to všchno začalo. Snad se na mne nebudete zlobit.

Osobně jsem nekritický fanoušek KC a všechny desky (opravdu všechny) jsou pro mne naprosto skvělé. Některé jsou pravda velmi náročné na poslech a po poslechu se cítím psychicky vyčerpaný, ale štastný zároveň. Mám rád i současnou podobu se 3 bubeníky a i když jsem si na zpěv J. Jakszyka musel nějakou dobu zvykat, tak jsem se nakonec na koncertě v Praze v roce 2018 usmíval blahem. Např. je velmi zajímavé jak se Jakko vypořádal s Discipline, kterou zní od A. Belewa úplně jinak.

K 50.letému výročí (2019) vydal Fripp 50 různých tracků ze všech období KC na youtube. Jedná se o raritní věci, některé dosud nevydané, alternate takes apod. Na úvod je vždy velmi zajímavý komentář od současného producenta D. Singletona. Takže kdo nemá problémy z angličtinou, tak se dozví i spoustu zajímavých věcí.

>> odkaz

Vřele doporučuji. Na své si určitě přijdou i Ti, kteří mají rádi od KC jen určitá(é) období.

10.12.2016 horyna | #

Poslech debutního alba King Crimson je pro mne vždy něco jako hudební svátek. Mé myšlenky se k tomuto dílu upínaly několik dnů, možná i týdnů, chtěl jsem docílit speciální atmosféry, nakonec se mi ale tento prožitek spojil se smutnou událostí posledních dnů, která tvrdě zasáhla jeho početnou fanouškovskou obec.
In the Court of the Crimson King není jen "obyčejná" deska, je to hudební monolit věků, na kterém je zachycen příběh končící epochy a především přerod do nově příchozí doby, kterou jasně předznamenává, jde jí naproti a vlastně i určuje jeji charakter. Dílo revolučního významu a velké výpovědní hodnoty, kde o konkurentech po jeho boku by se dalo dlouze polemizovat, ale myslím že žádní Yes, Genesis, nebo Rush podobně silného aspektu žádným svým dílem nedosáhli, připustil bych snad jen Van Der Graaf Generator s podobně evilučně obsažným albem Pawn Hearts.

Přiznám se, že příliš nerozumím názorům, které dokáží z alba vyjmout jen některé písně a označit je nadprůměrnými na úkor druhých. Pro mě celistvé album fungující přesně tak jak je nastaveno a dostávajíc záměru, kterému bylo předurčeno. Pravda, v mládí mi onen nervně těkavý a drsný rytmus úvodní skladby také nepřipadal zvlášť poutavým, ale časem si vše pěkně sedlo a především toto nemilosrdné entrée pevně dokladuje "novou" hudbu, která má teprve přijít. A tak zůstává snad jen dlouhá impovizační pasáž v Moonchild, která může působit jemně rozmělňujícím způsobem, ale na druhou stranu, K. C. vždy byli o nekonvenčnosti a značné hudební svobodě a tak právě takové plochy na desku neoddělitelně patří a k poloze kapely krásně sednou. Nespekuluji jestli je lepší I talk to the wind, Epitaph, nebo kus titulní, všechny se už pradávno zapsali do zlaté síně rockové tím nejlepším možným způsobem a miluju je stejně, jsou to úchvatné a zcela nadčasové skladby.

Už navždy pro mne zůstane tato sbírka tím nejdokonalejším artefaktem na kterém se genialita Grega Lakea podílela a naplno projevila. Čest jeho památce a velké díky za krásné okamžiky které svým nadáním tolika lidem zprostředkoval.
reagovat

dan @ 10.12.2016 09:57:14
Docela často připomínaná deska, kterou nejde v historii hudby přeskočit. Lakeovo působení v K.C a ELP je legendární, stejně jako jejich společné výtvory. Neblahá událost z tohoto týdne mě hodně rozesmutnila...

john l @ 10.12.2016 17:52:47
že jde o přelomovou desku věděli už naši tatíci, pamatuju že od známýho otec ji měl na kotoučáku a hrávala u nich celkem často

EasyRocker @ 10.12.2016 19:14:11
No vida, sprcha recenzí v poslední době svědčí o tom, že tenhle památný debut má stále hodně příznivců, i když bádat v něm je někdy obtížné. Bohužel to má smutnou osobní rovinu, třeba si ale album získá další fanoušky...

horyna @ 11.12.2016 07:43:31
Bylo by samozřejmě fajn, kdyby kapelu objevily další generace, ale jelikož Beatles, Led Z. a jiní přežili zcela samovolně, King Crimson jsou tak velcí, že mají slušné šance.

tykeww @ 11.12.2016 08:50:26
Co se týče King Crimson, tam bych moc starostí neměl, dokonce i znám pár lidí své generace, co King Crimson a jim podobné nejen znají, ale i vyhledávají. Spíš bych se bál totálního zapadnutí menších jmen té doby, ale to je bohužel takřka nevyhnutelné. Z 17. století zná taky málo lidí někoho jiného než Bacha a Vivaldiho

horyna @ 11.12.2016 09:22:20
tykeww: to máš bohužel pravdu, kdysi ještě velikáni scény jako například Camel, Caravan a další jsou v dnešní době pro mladší boys ztracenými pojmy.

lover-of-music @ 11.12.2016 09:27:14
O Beatles či Led Zeppelin bych si starosti vůbec nedělal. Ti tu přežijou snad ještě několik století. Ale silně se obávám, že King Crimson za nějakou dobu zcela zapadnou. Nemyslím v zahraničí USA, Británie apod., ale myslím u nás v česku či slovensku.
Já jsem King Crimson poznal jenom proto, že jsem v hudbě pátral, což má generace nedělá. Někdy mám z toho takový vztek, že mám největší chuť mým věkově příbuzným udělat z tváře fialový hnus.

Třeba já mám na střední za spolužáky dva slováky. Zeptal jsem se jich, jestli znají Collegium Musicum. Dívali se na mě jak na plakát se zedníkem.

Je mi z toho tak nějak na nic, že se má generace nezajímá o kvalitní hudbu. Mám i nějaké kamarády, kteří se o to zajímají, ale na to aby se to udrželo, tak šance jsou skoro nulový.
Dost mě štve, že ani Moody Blues někteří neznají. Jejich alba hodně propaguji. Představte si, že existují i takoví experti, kteří o albu In Search Of The Lost Chord řekli, že to je metal. To je co?

EasyRocker @ 11.12.2016 09:36:32
Sovnnávat hudební produkci těchto tří uskupení je poněkud nešťastné. Z nich KC jsou avantgarda, experiment a z povahy věci nebudou mít nikdy takové počty příznivců..

horyna @ 11.12.2016 09:38:42
lover: když už padlo srovnání, nebo spíš jméno Moody Blues, tak například těm v našich končinách dávám mnohem menší šance než zmíněným K. C. Moody B. těchto dob jsou raritním artiklem pro hrstku přežívajících :-) a pátrajících mladíků tímto směrem by se nejspíš dalo spočíst na prstech jedné, dvou rukou. A s tím metalem jako fór dobrý:-)

tykeww @ 11.12.2016 09:48:45
horyna: tak zrovna Canterbury scene mě napadla jako první. A to jsou z nich zrovna Camel a Caravan ještě mnohem stravitelnější pro běžného posluchače než takoví Gong nebo Soft Machine :)

lover-of-music: tak že se tví známí nezajímají o hudbu z 60. a 70. let ještě neznamená, že se nezajímají o kvalitní hudbu. Divil by ses, ale dnes té muziky vznikají taky mraky. A že neznají Moody Blues, to není třeba se vztekat. Hudba se dá předávat i nenásilně (a tak by se předávat taky měla). Já měl třeba o hudebce dvě prezentace: jednu o King Crimson a jednu všeobecně o progresivním rocku. Divil by ses, kolika z nich se líbili Yes, Pink Floyd a klidně i ti KC nebo Van Der Graaf Generator :)

lover-of-music @ 11.12.2016 09:51:22
horyna: S tím metalem to nebyl fór. To mi opravdu několik lidí řeklo, když jsem jim ukázal obal In Search Of The Lost Chord. Ta lebka k tomu dost pomáhá.

Konec konců, obal k In The Court Of The Crimson King je taky hodně povedený. Stejně tak i album je výborné. Akorát písni Schizoid Man jsem ještě nepřišel na chuť.

horyna @ 11.12.2016 09:54:51
lover: se schizoid... jsem prvně také bojoval, věk to vyléčí, uvidíš :-) Co se týče obalu na In Search Of The Lost Chord- tam bych ty metalové asociace i pochopil

horyna @ 11.12.2016 09:57:54
tykeww: nebýt Progboardu, asi bych ani já neměl o Canterbury scéně žádné potuchy, je vidět, že k něčemu je i ten "zhoubný" internet přínosný. V telce kapely z této oblasti neuslyšíš, v časáku si o nich nepřečteš, takže net-zachránce:-)

tykeww @ 11.12.2016 10:08:50
horyna: jmenoval bych další super zdroj, a sice pozůstalosti LP desek. Už někdy v deseti jsem poslouchal Volume Two od Soft Machine a bavilo mě to jejich A B C D E F G... :) na stejném místě jsem nalezl třeba Blue Effect. Každopádně progboardu budu nadosmrti vděčný, tady jsem toho objevil strašnou spoustu. A vzpomínám si na svůj letní úkol 2013: poslechnout si vše, co je tu v top 100 :)

horyna @ 11.12.2016 10:28:45
Michale: A vzpomínám si na svůj letní úkol 2013: poslechnout si vše, co je tu v top 100 :) ---to zní fakt dobře:-):-) a dal jsi to?

tykeww @ 11.12.2016 10:43:13
horyna: myslím, že úplně všechno ne, hlavně proto, že tam byly i věci, které jsem už tehdy znal a věděl jsem, že se mi nelíbí (třeba Dream Theater). Ale svoje jsem si tam našel a přínosné to rozhodně bylo :) třeba o Wishbone Ash nebo Renaissance bych se dost možná jinak ani nedozvěděl

11.11.2016 lover-of-music | #

Hodně svérázné a zajímavé album, které je potřeba slyšet. Před pár měsíci jsem si tu desku pustil poprvé a hned mě odradila píseň 21st Century..., která mi strašně připomínala hudbu Flamenga na Kuřeti V Hodinkách. Tak jsem to hned vypnul. Ten šílený jazz-rock prostě nemám rád stejně tak jako saxofon. Ale to je myslím o mě notoricky známá věc. Když jsem to sdělil mému učitelovi hudby, tak mi řekl, že jsem udělal blbost, protože další skladby jsou čistě umělecká kvalitní hudba tak, jak mám rád.

A měl pravdu. Po pro mnohé z vás vyýborné, ale pro mě nezáživné 21 Century se na mě vyřítila krásná, jemná balada s flétnami a výborným melancholickým, smutným textem I Talk To The Wind. Flétny zase naopak mám strašně rád. I když mám určité podezření, že to je mellotron se zvukem flétny. Nevím. Dále Epitaph je hodně slušná, Moonchild je pěkná, temná balada opět s výborným textem. "Lonely moonchild dancing in the shadow of the river". Krásné tajemno. Ovšem to, co se děje po zhruba 2 minutách je zase něco jako uspávanka s tichým cinkáním, zvoněním atd. Tuhle pasáž bych rozhodně o polovinu zkrátil. Někoho to může uspávat a někoho nudit. Jenže pak přichází největší opus jaký kdy prog-rock vytvořil. THE COURT OF THE CRIMSON KING mě od prvních tónu výrazné melodie, která se okamžitě zaryje do hlavy, shodila do kolen. To prostě musíte slyšet jinak nezjistíte, co je prog-rockový hymnus. Mellotron na to bohatě stačí, aby vás to uzemnilo a šokovalo.

Nebýt té Flamengovské 21 Century a zdlouhavé nudné pasáže v Moonchild, bylo by to album za plný počet.
reagovat

Petr87 @ 11.11.2016 21:49:50
Zdravím!
Hmm, zajímavý pohled na jedno z nejlepších progresivně rockových alb všech dob - tak snad tě tady za to nikdo nezdrbe. :))
Ale jó, valíš to dobře - já v pubertě o nějakých KING CRIMSON ještě neměl vůbec ani tušáka... V té době jsem začínal pozvolně ujíždět na Floydech a teprve se ve světě progresivní hudby pomalu rozkoukával.
No a kdyby mi někdo v těch časech pustil do uší "Schizoid Mana" (bez kterého si tohle špičkové album teda ani nedovedu představit!), tak asi s křikem a slzami v očích uteču k mamince! :))
Takže v pohodě, třeba někdy v budoucnu na tu skladbu změníš názor, a nebo celkově na celý jazz rock/fusion...

PS: Nevím jak jsi daleko, co se týče Kingů, ale radím ti, aby sis, třeba s takovým "Islands", dal ještě chvíli na čas. Tam by sis totiž těch "zdlouhavých, nudných pasáží" užil ještě daleko více! :)
Vyzkoušej třeba hned následující "In the Wake Of Poseidon", to je hodně v podobném ražení.

Petr_70 @ 11.11.2016 22:52:10
Jo, s tím se dá souhlasit. Ony ty jejich desky od Poseidona dál jsou pro nepřipraveného posluchače všechny docela těžko přístupné...

verjan2 @ 12.11.2016 20:25:52
V době, kdy ještě nebyl internet jsem doma na kazetě donekonečna omílal mix písniček, které jsem vůbec neznal a ze kterého mě nejvíc zaujala 21st Century Schizoid Man. To jsem samozřejmě nevěděl, co to je. Teprve s nástupem netu se mi podařilo skladbu identifikovat a posléze si pořídit celé album. Jako debut výborné, ale další alba mě zatím neoslovila.

lover-of-music @ 12.11.2016 20:57:43
verjan2: jsme na tom stejně. Další alba od King Crimson mě také neoslovují. Ač jsem jim dával víckrát šanci, prostě mě nechytli. Z jejich dalších počinů se mi líbí asi jenom část písně Lizard, kde zpívá Jon Anderson z Yes. Jeho hlas prostě mám rád. Je takový roztomilý.

EasyRocker @ 12.11.2016 21:15:06
Teď už je u mě debut za pět, ale trvalo to docela dlouho - hlavně Moonchild se prokousat, to mi dá zabrat ještě i dnes. Ale kvůli úvodní + závěrečné hymně a fantastickému opusu zmaru Epitaph se tohle dílo vyplatí mít ve sbírce...

verjan2 @ 13.11.2016 12:12:49
lover-of-music: Podobně jsem to měl i s Yes, kteréžto poslouchání ve mě vždy vyvolalo totální schízu. Ale nějakým způsobem jsem se k nim dostal až "k samému okraji" a dnes je poslouchám s požitkem. Takže věřím, že postupem času se dostanu i ke KC.

Voytus @ 13.11.2016 14:49:02
Jasně, že to je flétna. Ve sloce zdvojený klarinet. Hráli jsme ji s kapelou, přepisoval jsem to podle nahrávky za asistence obou dechařů a v závěru jsem si sám pár taktů na klarinet střihl, právě pod flétnovým sólem. Bylo vždycky těžké docílit jejich zvuku, hlavně ty přitlumené bicí a kytara bez výšek. Zdařilá je například verze s bývalým Crimsoňáckým dechařem Ianem McDonaldem, Johnem Wettonem a Stevem Hackettem >> odkaz

Voytus @ 13.11.2016 14:59:57
Oni toho hrají víc, mimochodem, za bicími sedí Chester Thompson >> odkaz

lover-of-music @ 09.12.2016 08:21:15
Včera mi volal můj otec a do telefonu mi řekl, že Greg Lake umřel na rakovinu. I když zrovna King Crimson, či ELP nepatří k věcem, které bych musel poslouchat každý den, přesto mě to docela šokovalo.
Chtěl bych říct, že Greg Lake je mrtvý ale, ŽIJE V NAŠICH SRDCÍCH a samozřejmě na této desce.

tykeww @ 09.12.2016 14:15:48
In the Court of the Crimson King je pro mě deska dvou skladeb - té první a té poslední. Zbytek je ještě ne zcela využitý potenciál génia Roberta Frippa, který naplno přišel až na příštích deskách (podle mě hned na In the Wake of Poseidon a zejména v kompozici The Devil's Triangle).

Nejvíc mě mrzí, že jsem nemohl navštívit letošní vystoupení King Crimson v Praze, přestože jsem mohl a dokonce zdarma, leč zrovna jsem obdivoval krásy Šumavy...

05.03.2016 EasyRocker | #

Pamatuju si, že od karmínového krále jsem nejprve začal alby s Wettonem a Brufordem z let 1973-4 a chvíli mi trvalo, než jsem se prokousal k jejich počátkům, včetně tohoto hudebního monolitu. Na to, že se psal rok 1969, se jednalo opravdu o zásadní porci progresívní hudby.

Tajemný elektronický vstup, při kterém zmateně tápeme, co se vlastně děje, rychle utne jeden ze zásadních riffů historie - 21st Century Schizoid Man, podepřen saxofonem, mellotronem a důraznými bicími. Po doznění přichází crimsonovské rytmické šílenství - bicí hrají zcela volným stylem, do toho Fripp klopýtá s šílenými vyhrávkami a sóly, obdobně rozvolněné jsou i basové údery. Důraznou hmotu dává nervní sekaná saxofonová rytmická vyhrávka a vrací se monumentální kytarový motiv, který končí chaotickou směsí celého nástrojového parku. Na posluchače tehdejší doby - rok 1969 - muselo něco takového hned na úvod působit doslova jako z jiného světa, a já na tom nejsem o moc lépe - pocit totální nejistoty, vypětí, stresu. I Talk to the Wind je nádherně konejšivá a křehká, za podpory mellotronu a hladivého Lakeova hlasu. Mellotronové vlny povznášejí melodii vzhůru, vytvářejí krásnou melancholii, upomínající třeba na kolegy Genesis nebo Van der Graaf Generator, v tomto duchu vlastně skladba doběhne až ke konci. Oproti první skladbě subtilní, krásný příspěvek. Chmurné akustické kytary uvozují jeden ze zásadních skvostů celé progresívní hudby, dvojdílnou Epitaph. Lakeův hlas svým naléhavým a osudovým zabarvením od počátku dává na srozuměnou, že skladba svému názvu i chmurnému duchu dostojí. Akustiky a bicí postupují dopředu, mezihry osvěžují mellotrony a elektronické ruchy. Lakeův hlas roste v naléhavosti a dramatu, naléhavá pasáž se opět přeleje do úvodního motivu. Atmosféra opuštění, zoufalství, smutku je hmatatelná, skladba nabírá podoby zpola symfonické tryzny, prokládané komornějšími akustickými vstupy a mellotronovými stěnami. V závěru Lake svým hlasem doslova ovládá prostor, sedíte jako přikováni. Po zásluze jeden z vrcholů tvorby a pro mě nejsilnější skladba alba. Moonchild, to je experimentální skladba, s jejímž zaposloucháním jsem měl skutečně hodně dlouho problémy. Začátek vyznívá jako klasická crimsonovská balada, která vám připomene pozdější výtvory podobného charakteru. Křehké kytary podporuje Lakeův čistý hlas, pak se ale Gilesovy bicí a studený mellotron vydávají do experimentálních končin za doprovodu nepředvídatelné Frippovy kytary a velmi decentní basy. Velmi jemná tónová práce vytváří komorní zákoutí, střídaná ovšem nervními a neklidnými pasážemi a nálety mellotronových tónů. KC ve své experimentální podobě, na které musíte být svým způsobem naladěni. In the Court of the Crimson King začíná rázně a bez varování riffem stejně razantním a průbojným jako u úvodní skladby, akustická mezihra za přispění Lakeova rezignovaného projevu ale vrcholí refrénem, který si opět se "schizoidem" v ničem nezadá. Geniální střídání jemných meziher a lavinovitých refrénů - právě zde je možná prazáklad, ze kterého čerpaly všechny ostřeji rockově zaměřené soubory. Nechybí ale ani experimentální zákoutí a pak i melodická mellotronová mezihra, která ale brzy dává opět prostor nosnému motivu. Vypětí mezi protiklady se pak opakují až do konce, který se mnohokrát důrazně opakuje až do několikanásobného zakončení. To je relativně razantní, nečekané, dává stěží prostor vydechnout a vstřebat, co se tady na vás vlastně všechno navalilo. Jedno je ale jisté - že v té době neznělo nic ani podobně.

Přiznám se, že experimentální Moonchild je u mě stále slabším článkem alba, které ale jinak nemá slabého místa. Jeho význam pro vývoj progresívní a experimentální hudby všeho druhu je bez debaty, proto mu dávám plný počet. Mám ale v diskografii KC oblíbenější alba - Lizard, Lark´s Tongues in Aspic nebo Red. Tohle album ale bylo zkrátka první a nejen na britských ostrovech odstartovalo mnohé.
reagovat

Snake @ 06.03.2016 10:00:42
S tvým názorem na Moonchild i album jako takové se shodneme. Skvělá placka !

Sajgon3 @ 06.03.2016 22:55:44
Veľmi zaujímavá recenzia - u mňa s tým rozdielom že Moonchild mi do kontextu celého albumu zapadá. U mňa ostane tým najlepším albumom aké som za 30 rokov, odkedy som počul prvé takty prvej skladby. A to som si odvedy vypočul skoro 3000 iných albumov progresívneho roku. ITCOTCK je len jeden a nosná zvuková vlna EPITAPHu nikdy nestratí svoju smrtosnú silu pochmúrnej nežnosti....

EasyRocker @ 07.03.2016 13:44:29
Ano, to už je věc osobního pocitu :-) Někdy mi ten nehudební experiment celkem sedne, někdy ne. Tady shoda se snakem, že bych to zkrátil. Nemám zkrátka pocit, že bych o něco zásadního přišel, kdyby to mělo 5 minut :-)

08.07.2014 Akana | #

Jeden ze základních kamenů žánru, pro který se vžilo dost vágní označení progresivní rock. To, co se pod tímto pojmem rozumí, už samozřejmě dávno pokrokové není, pro kapely z téhle objemné škatulky je příznačná spíš záliba v komplikovanosti: kompoziční, hráčské, harmonické, koncepční. Pryč s nedůstojným drhnutím tří akordů nebo bluesových dvanáctek, pryč s plytkými veršíčky o lásce, jdeme dělat umění. Více je více. Že tenhle přístup vede často k nabubřelému kýči ale ještě neznamená, že je slepou uličkou. Nejen živočišnými pudy živ je muzikant, také intelekt je třeba ukojit a pokud je co nabídnout, nezáleží tolik na formě. King Crimson jsou zářným příkladem toho, jak utéct rock'n'rollovému jádru a stejně kreativně čerpat z bezbřehých možností jazzu nebo vážné hudby, ale nezabřednout do manýristické pompy.

Dobře známý mohutný riff skladby 21st Century Schizoid Man s dominantním saxofonem Iana McDonalda otvírá jejich první album ve velkém stylu. Zkreslený zpěv Grega Lakea v sérii nervních stoptimů působí až agresivně a zneklidňující atmosféru neuvolní ani střední část, v níž se rytmika rozběhne téměř jazzově, ale s důrazem nikoliv na improvizaci, ale na přesnou prokomponovanost. I Talk to the Wind se ponoří do výrazně klidnějších vod. Robert Fripp, jehož přístup ke kytaře je rovněž spíše architektonicky promyšlený než intuitivní, přeladí do čistých měkkých tónů a vede něžně zaujatý dialog s McDonaldovou flétnou, v jejíž partech jako bych slyšel tikat flamengovské hodinky s kuřetem.

Mellotron, pro rané období kapely signifikantní nástroj, dostává největší prostor v krásné baladě Epitaph. Tenhle osobitě znějící instrument nemá dynamické ani barevné možnosti smyčcového orchestru, jehož zastřešující funkci ve skladbě zastává, ale právě tím vytváří snovější, přízračnější prostor pro tísnivě vizionářské verše Petera Sinfielda, textařského i výtvarného ideologa kapely. Dvanáctiminutová Moonchild nejdříve rozvíjí předchozí zadumané nálady, křehké melodické linky ale posléze přetne pasáž sestávající ze skrumáže těkavých úderů a tónů. Pro King Crimson typický experimentální výlet mimo libozvučnou pompu, k jakým drtivá většina jejich prog kolegů nenachází odvahu. Závěrečný hymnus The Court of the Crimson King je návratem k velkorysému, hutnému zvuku z úvodu, opět za vydatného přispění mellotronu.

Dvůr Karmínového krále ukázal cestu mnohým. Přivedl do populární hudby výpravnost a epičnost nejen narativní, ale i hudební. Sinfieldovy fantazijní texty, rozmáchlé členité kompozice, Frippovo kytarové novátorství, riskantní experimenty, tím vším nastavili King Crimson svým následovníkům laťku zatraceně vysoko, v dalších letech jí ještě několikrát poponesli a i když si zachovávali určité charakteristické rysy, dlouho byli s to se úspěšně vyhýbat sebevykrádání. A nejen to, jako snad jediní z artrockové extraligy dokázali čelit zavilému útoku punku a nové vlny a jejich výdobytky dokonce originálním způsobem využít. Tímhle albem začíná jedna z nejzajímavějších expedicí napříč hudebními styly i údobími.
reagovat

zdenek2512 @ 08.07.2014 16:44:57
Zdravim, moc hezky napsane presne jak to citim i ja. :). Ja jsem jako prvni desku od nich slysel Earthbound a 21st Century Schizoid Man to byla pecka, tak nejak jsem si tehdy predstavoval tvrdy rock. Druha deska byla tahle, pro me sok, ze hraji i Epitaph. Tahle deska je skvela souhlasim s hodnocenim, ale mam radsi treba Islands nebo Red.

Akana @ 09.07.2014 09:08:08
Díky Zdeňku. Pro mě bylo vstupní branou ke KC hned několik alb najednou - pořídil jsem si je cíleně, abych zjistil co to je za muziku, o které jsem četl tolik chvály. Tím pádem nemám žádné jedno "iniciační" a tudíž srdcovější album. Líbí se mi všechna, i všechna stylová období. Ale určitě tebou jmenované Red je jedno z těch nejúchvatnějších. Tuhle přitvrzenou fázi, ze které hodně čerpaly i naše alternativní legendy Švehlík nebo Dunaj, tu mám fakt hodně rád.

07.03.2014 Snake | #

Nejeden smrtelník tráví relativně složité King Crimson docela těžko, i já musel jsem je začít užívat opatrně, tedy po kapkách. Postupoval jsem krůček za krůčkem a vzal jsem to pěkně z gruntu od tohoto dnes už legendárního debutového alba. Dlouho jsem měl jen mizernou kopii, kterou ze svého cd udělal mi kolega ze zaměstnání s tím, ať poslechnu si, kde začínal Greg Lake. Při saxofonové jazzrockové buřině v úvodní skladbě 21st Century Schizoid Man valil jsem bulve a kroutil se jak žížalka, však jsem byl taky do té doby zvyklej na něco úplně jiného. Ovšem s každým dalším poslechem bylo to lepší a lepší a postupem času jsem si album zamiloval. Jen ten nákup originálního nosiče jsem pořád odkládal, anžto vadil mi zvuk. Bylo to snad vůbec první vydání na cd a při jeho poslechu nemohl ubránit jsem se dojmu, že mám hlavu pod vodou. Až jsem při brouzdání po e - shopech narazil na fungl nové vydání z roku 2009, s remastery Roberta Frippa a Stevena Wilsona a tady už nebylo co řešit. Nákup jsem uskutečnil a od té doby si In the Court of the Crimson King vychutnávám v prvotřídní kvalitě.

Desku samotnou nemá cenu blíž představovat, to bych tahal špalky do lesa. Trochu zevrubněji bych tak chtěl přiblížit jen bonusy, pro případ, že by si chtěl někdo tuhle nálož na 2cd pořídit do sbírky.

Disk č. 1 obsahuje album ve formě 2009 stereo mixu, na kterém se podíleli oba již výše zmiňovaní pánové, tedy Fripp & Wilson. Jako první bonus navíc je tu "full version" skladby Moonchild. Tato je hudebními fanoušky přijímána značně rozporuplně a já patřím k těm, které cinkání, klepání, ťukání, šmrdlání a škrundání spíš nudí. Stačily by mi první tři minutky a šmytec. A teď si představte tuto původně devět minut dlouhou záležitost ještě o nějké tři minutky delší... Dále nacházejí se tu dvě různé verze křehké balady I Talk to the Wind. Ta první je instrumentální a ryze akustická a není tedy slyšet nic jiného, než zvonění strun a flétna. Úplná pohádka a moc se mi to takhle zamlouvá. Ta druhá už je velmi podobná té oficiální, malé rozdíly jsou jen v mixu. Bonusová verze je o něco delší a v závěru je tu ke slyšení Frippovo kytarové sólo. Nu a pak je tu ještě instrumentální podoba písně Epitaph a světe div se, ono to docela dobře funguje i bez Lakeova zpěvu. Tohle se opravdu povedlo a je to výborné ! Na úplný závěr je tu taková celkem zbytečnost a to fragment z natáčení "hučivě větrné" introdukce samotné desky. Jistě si všichni dokážete vybavit zvuk, kterým nahrávka začíná...

Disk č. 2 představuje album jako Original Master Edition 2004, na které zapracoval remasterenko Simon Heyworth a prvním z bonusů je killer v podobě instrumentální 21st Century Schizoid Man. To je divoká jízda a absolutní kladivo v jednom. Paráda. Další nášup tvoří dvojice skladeb z BBC sessions - I Talk to the Wind a opět 21st Century Schizoid Man. Potěší, kvalita zvuku u prvně jmenované je tady ale přece jenom o hodně horší. Na druhou stranu máme jedinečnou možnost vychutnat si 21st Century Schizoid Man s čistým - tedy nijak nezkresleným - zpěvem Grega Lakea. Úplné finále tvoří singlové mono verze The Court of the Crimson King part 1 a part 2. Jak už název napovídá, byla tato hymna původně docela nešetrným způsobem rozdělena na obě strany singlu. Je to sice zajímavé, však nikoli nezbytné...

Miluji tuhle desku a těch šest minut - improvizace ? experimentu ? vaty ? - ve skladbě Moonchild na tom nemůže nic změnit. Desku In the Court of the Crimson King považuji za jeden z pilířů progresivního rocku a dávám * * * * *.
reagovat

PaloM @ 08.03.2014 11:55:30
Ak sa nemýlim, tak 2. CD je vlastne remaster "30th Anniversary". Ako sólo CD sa predáva bez bonusov.
Zaujímalo by ma, ako na teba pôsobí remix na 1. CD v porovnaní s 2.CD (iba pôvodný tracklist, bez bonusov).
Vďaka za recenziu.

Snake @ 08.03.2014 18:18:12
Těžko říct, Palo. Testoval jsem na přednes asi nejnáročnější skladbu 21st Century Schizoid Man a ten remix Fripp & Wilson zdá se mi detailnější, živější a prostorovější. Je to ale jen můj zcela subjektivní dojem a je otázka, jak dalece se mohu na svoje uši spolehnout. Každopádně rozdíly mezi oběma remixy jsou minimální. Diametrální rozdíl je to pouze v porovnání s tím mým výpalkem. Svou recku jsem mínil spíš jako radu těm, kteří originál ještě nemají a zvažují to, jestli investovat vyšší obnos kvůli zmiňované bonusové výbavičce.

PaloM @ 08.03.2014 18:46:42
Jasné Snake, ja ti rozumiem a ďakujem za tvoj názor. Otázku som nemal kôli tvojej recenzii, len som bol zvedavý na to porovnanie. Ja som niekoľko albumov porovnával z obidvoch edícií a rozhodol som sa pre "30th Anniversary". V podstate mi šlo o kúpu originálov, aby som moje napálené disky mohol vyradiť.

21.01.2014 Walrusa | #

Tohle album mě dokonale uzemnilo. Pět skladeb je perfektně promyšleno a zaaranžováno. Na mě osobně působí často velmi depresivně, ale to mě neodradí to poslouchat, naopak, depresivnost přejde ve fascinaci tím, jakými způsoby dosáhli toho, že mě to takhle silně zasáhlo a samozřejmě nejen mě.

V úvodní skladbě je cítit veliké napětí a zmatek mysli, vše je tu předkláno hned, jako vřelé jídlo hozené na stůl. Je to velice pálivé a hořké jídlo, nicméně to mám ráda, takže dobrou chuť.
Ve druhé písni cítím kapičku zoufalství, které je pro mě reprezentováno pedevším veršem: "Promlouvám k větru, vítr neslyší, vítr nemůže slyšet..."
Epitaph je tesklivý a bolestný kousek, ze kterého umí běhat mráz po zádech. Text je opravdový klenot, zde aspoň jeden silný verš: "Zmatek bude mým epitafem".
V Moonchild si uvědomuju, jak podstatné je vlastně ticho a klid, který ná obklopuje stále méně a méně.
Závěrečná skladba je něčím úžasným. Magická atmosféra a alespoň náznak středověku a rytířů, které doslova zbožňuji. Když jsem ji slyšela poprvé, toužila jsem si ji pak pouštět znovu a znovu, prozpěvovala jsem si ji ve škole a neustále mi zněla v hlavě.

Co říci závěrem? Fantastické album, ale také ho nemohu poslouchat každý den, musí být ta správná atmosféra a myslím, že ta v posledních dnech a týdnech je: příroda připomíná zoufalou bytost, která by chtěla na svém tvrdém loži usnout avšak nemůže. Zima nepřichází a tak je matka příroda jen pouhým ztělesněním vyčerpání a zoufalství...
Pět hvězd...

reagovat

zdenek2512 @ 21.01.2014 06:46:28
Ahoj Walruso, krasna recenze na krasnou desku. Moc se mi libi, ze mlada slecna ze zajima o tuhle kapelu. King Crimson patri k mym velice oblibenym kapelam. Diky za mladistvi pohled na toto dolo. :)

Snake @ 21.01.2014 08:56:11
Miluji tuhle desku.Proti těm následujícím je i trochu posluchačsky vstřícnější,samozřejmě s vyjímkou úvodního nářezu 21st Century Schizoid Man.Ale hlavně je tu - jak tady nedávno někdo uvedl - "zlaté tele" fanoušků progresivního rocku,nesmrtelná The Court Of The Crimson King.Jestli se nepletu,tak zrovna tahle skladba dala pojmenování subžánru,kterému dnes říkáme symfonický prog.

Díky za recku.

tykeww @ 21.01.2014 09:18:14
King Crimson se opravdu nedají poslouchat každý den, ale pokaždé je to fantaskní zážitek. Ten je ale podle mě ještě mnohokrát větší při druhém albu In the Wake of Poseidon. A to je také vedle Red mé nejoblíbenější.

PaloM @ 21.01.2014 09:22:04
Walrusa, ty máš šťastie na dnešnú dobu, keď si mladá a máš pred sebou ešte veľa takých pekných dní, ako je aj napr. posluch King Crimson.
Pamätám, že na internáte Mladá Garda v Bratislave, kde som ako študent býval v r.1976-81, bola v internátnom rozhlase suvurénne najhranejšia skladba na želanie - Epitaph.
A tento týždeň by mi mal poštár priniesť prvé tri štúdiovky King Crimson na CD. Bude to prvý raz, čo budem vlastniť originály od nich.

fra55 @ 21.01.2014 11:13:43
Ahoj a dík za recenzi i já tuhle desku zbožňuju a mám ji i na vinylu už nějakých 40 let a pořád mi dává.Je to nadčasová muzika té nejvyší kvality a proto přežívá generace.Hned si ji dám a užiju si to.

alienshore @ 21.01.2014 11:19:03
Ja som vo svojom živote spoznal len jednu ženu čo je ochotná počúvať King Crimson a ty Walrusa si ďalšia :-). Myslím si, že tento typ hudby sa u žien moc nenosí a preto skutočne oceňujem že sa dokážeš do toho ponoriť, a ešte napíšeš k tomu aj recenziu. Takže slovo ďakujem, je tu na správnom mieste :-).

PaloM @ 21.01.2014 11:24:13
Slavomír, za pár dní to doma otestujem na manželke, či by nepribudla ďalšia žena do klubu KC :-))

peelie @ 21.01.2014 17:48:19
Veľmi dobre sa číta recenzia takého majstrovského diela ako je debut od King Crimson, o ktorom kritici nevedeli,čo napísať,lebo ho chceli chváliť čo najviac a to ešte recenzia od mladej slečny so znamenitým hudobným vkusom.

Matouš @ 22.01.2014 13:33:01
Ano, ano, geniální dílo, s tím vším bych souhlasil... Ale vůbec si nejsem jistý, že Walrusa je žena. Myslím si, že Walrusa je muž.

Mirek Kostlivý @ 22.01.2014 15:50:46
Matouši pozor! Proč by recenzentka nemohla být ženou? Že se jí líbí King Crimson? Až začne poslouchat i Captaina Beefhearta, tak teprve zbystřím. Ale na druhou stranu proč ne. Zrovna mojí ženě se Kapitán (tedy jeho zpěv) líbí ... :-)

30.03.2012 Corsica | #

Vezmu-li hodnocení prvního alba jako hodnocení celé kapely... slyšel jsem toho víc, ale žádné album až na In Court Of The Crimson King se mi nelíbilo.

Dva roky po jeho vydání už je to jenom doprovodná skupina roberta frippa, ošklivého pána s ošklivými brýlemi.

Celé první album jsem si v podstatě užil, je to pěkná, odpočinková hudba na delší cesty autem...
In the Wake of Poseidon už je pro mě ale nestravitelné. Narozdíl od prvního alba jsou všechny kusy dílem frippa a jakéhosi Sinfielda...

První album příjemně překvapilo, celá skupina nepříjemně zklamala
reagovat

hejkal @ 30.03.2012 08:42:37
Nič proti, ale Sinfield má na oboch albumoch rovnaký podiel. Písal texty.

Mirek Kostlivý @ 30.03.2012 14:55:58
Už se tu hodnotilo leccos, ale aby se hudebníci posuzovali podle vzhledu, tak to ještě ne! A že zná autor tohoto pokusu o recenzi celou tvorbu této skupiny, tak tomu nevěřím ani náhodou. Jinak ten "jakýsi" Sinfield jako textař přešel společně s Lakem do skupiny ELP (raději to rozepíši Emerson, Lake & Palmer). A závěrem - vlastní jména se píší velkým písmenem, i když chápu(nechápu), že to byl zřejmě úmysl vysmívat se jednomu z největších velikánů rockové hudby.

PaloM @ 30.03.2012 15:16:10
zavítal tu agent s teplou vodou :-)

Corsica @ 31.03.2012 09:43:10
"slyšel jsem toho víc" ještě neznamená znát celou tvorbu kapely...

honanek @ 31.03.2012 10:32:35
Tak na TAK nadčasovou muziku,včetně dalších alb-bez komentáře!!!!

Corsica @ 31.03.2012 11:12:16
přesně jak říkám, když si člověk myslí něco jiného než vy, je to nepřítel

gunslinger @ 31.03.2012 11:41:53
Corsica (meno znie ako by si bola slečna.. bolo by to lepšie ) keď niečo nemáš rád/rada ako to môžeš počúvať to nedokážem pochopiť nehovorím konkrétne na tento album , ale všeobecne.

honanek @ 31.03.2012 12:34:41
Nebudu nikomu vnucovat to,co slyším sám,nejsem nepřítel,ale takhle ubohou,blbou a na tento POKLAD neskutečnou hovadinu nereaguji.

Petr Gratias @ 31.03.2012 14:18:36
Mám pocit, že s Corsicou přišedl na Progboard derivát nihilismu.
Všechno, co je prověřené časem, autoritami a obecně respektovaným uznáním je podle tohoto pána v podstatě odpad, anebo nedovařený průměr.
Jenom se zeptám: slyšel jsi někdy slova jako úcta, respekt, pokora, uznání?
Jestliže ne a Tvoje postoje suverénně svobodomyslného názoru působí v těchhle rovinách destruktivně......
Punkoví hudebníci se také vyjadřovali s odporem, pohrdáním a výsměchem na prahu nihilimsu o kapelách jako LED ZEPPELIN, YES, PINK FLOYD, EMERSON LAKE AND PALMER, JETHRO TULL, KING CRIMSON... a přitom oni sami uměli zahrát tak s bídou tři akordy, udělat kravál a vyprovokovat veřejné mínění proti nim. Oni to ale měli v "popisu"" práce protože od punkové rebelie se nic jiného ani neočekávalo.....
V KING CRIMSON je tolik hudebních asociací a odkazů a muzikantské a aranžérské dovednosti mimořádného formátu, že mě připadá maximálně přidrzlé se o nich vyjadřovat na pokraji pohrdání.....
Když jsem byl teenager, tak jsem byl vděčný, když mě o pět let starší kluk seznámil se světem hudby, který jsem do té doby neznal a objevil pro mě novou netušenou kvalitu, se kterou už jsem se pak postupně sám vyrovnal a dodnes těm lidem za to dneska vděčím....
Dnes, kdyžý už mám 57 let a do hudební problematiky rockové historie jsem nějak vstoupil, tak můj názor a postoj je vnímán jako postřeh starého idiota, kterého je lepší "poslat někam do hajzlu" s těmi jeho blbými názory.
Dneska se na zkušenosti a letitou praxi nehraje a to nejen v hudbě, ale i obecně....

OHNOTHIMAGEN @ 31.03.2012 14:25:37
Autor recenze mi silně nepříjemně připomíná jednoho, který se podobně vyjadřoval na beatlesáckém fóru při hodnocení desek.

Cituji (týká se debutu Ringa Starra "Sentimental Journey"):
"Řekl bych že je to dokonce Ringova nejlepší deska, ale vy si to bohužel neuvědomujete.
Paulova první deska McCartney je sračka, Lennonova deska Plastic Ono Band ujde, ale na Ringa to nemá a Georgova deska je sice dobrá, ale není to ono.
Ringova deska je čistá a všechny Beatly tou deskou překvapil.
Když dávali na VH1 videoklip, tak jsem byl dojat, jak Ringo dokázal udělat takový pěkný videoklip.
I ten obal je udělaný perfektně zato ty další ex-beatlovské jsou sračky.
Na McCartneyho 1.LP jsou udělány na albu nějaké obyčejné kuličky nebo co to je.Na Harrisonovém LP je nějaký fousatý Harrison a tři trpaslíci.
A na Lennonovém LP je nějaký ubohý strom, který okoukala Yoko a udělala to taky.
Za to Ringo má album cover takový: Barák a lidi se dívaj z okna, to je nejlepší art cover, když se na něj pořádně podíváte tak vám dojde co tou deskou Ringo myslel.
A ještě k tomu se do toho alba nemotali ostatní ex-beatli.
Takže to všechno udělal Ringo sám a není tam žádný trapný doprovodný zpěv které to jen kazí.
Poslechněte si toto album od začátku až do konce a dojde vám proč jsem říkal že je to nejlepší ex-beatle debut."

hejkal @ 31.03.2012 14:29:01
OHNOTHIMAGEN - vaú, to bola náhodou smršť informácií, ktoré výrazne doplnili moje súčasné uvažovanie o post-Beatlesovských dielach. :)

adam @ 31.03.2012 14:30:10
Petr Gratias, PaloM, Gunslinger, Mirek Kostlivý, prečo to riešite? Citujem Vráťu Brabence: My sme boľševika srali najviac tým, že sme sa tvárili že žiadny boľševik neexistuje. Koniec citácie. Ak ma niekto irituje, nereagujem naňho a ten keď zistí že nikoho nenasral, tak buď prestane a začne sa chovať s rešpektom, alebo odíde.
ale teraz k albumu: Crimsonov nemám napočúvaných. Buď som na to ešte nedozrel, alebo len nebola tá správna atmosféra. Neviem. Každopádne Frippova gitara je počuť nielen u Crimsonov.... originálna a svieža.

LadaF @ 31.03.2012 14:50:30
Petr Gratias: "Děkan amerických kritiků" má toto album také velmi rád :) Když si člověk projde jeho recenze, je tam více pro nás zásadních alb se špatným hodnocením.

LadaF @ 31.03.2012 14:52:00
Ještě link:
>> odkaz

martin69 @ 31.03.2012 15:05:33
Ortodoxní rejpal Petr Gratias! Tvé vnucování tvého názoru jako jediné správného je už otravné!!!!

hejkal @ 31.03.2012 15:14:28
Myslím, že nastal čas na hlboký výdych, upokojenie sa, odpútanie sa od tejto plamennej škriepky. Pustite si niečo srdcu blízke, ja si dám Muddyho Watersa, a nenechajte sa vytočiť zbytočnou diskusiou a ani pocitmi márnosti. Majte sa krásne.

Petr Gratias @ 31.03.2012 16:10:17
Poprosil bych LaduF... aby mně napsal konkrétní alba, která má na mysli.... Děkuji.

OHNOTHIMAGEN @ 31.03.2012 16:12:15
Tady spíš jde o to, že někdo tady hodnotí diskografii interpreta podle toho, jak ten člověk vypadá.

Bezva. Měl bych tedy šmahem odsoudit Beatles. McCartney má totiž jedno oko posazené nakřivo, jeho tvorba bude totiž stát za starou belu. Totéž Lennon s orlím nosem, Ringo Starr s frňákem a la princezna Bosana, Harrison s křivými zuby...
Za chvíli to někdo dožene ad absurdum a řekne, že Dylan, Cohen a Simon nejsou žádní umělci, protože jsou židovského původu...
A že je Fripp ošklivý pán s ošklivými brýlemi... obrýlení lidé symbolizovaly intelektuály a to vadilo třeba i Polu Potovi...
Z takových hodnocení je mi s prominutím zle.

hejkal @ 31.03.2012 16:24:40
Chápem. Tento smer myšlienok viedol k pekne hnusným dejinným udalostiam a tiež by som ich nerád zažil v súčasnosti.

PaloM @ 01.04.2012 06:30:02
adam: máš pravdu. Boli časy, keď som tu sa vedel poriadne vytočiť. No, nemalo to cenu a otrávilo to ostatných. King Crimson ti neutečú. Skús prvé dva albumy, Red, Discipline až potom Thrak a ostatné.

Brano @ 01.04.2012 07:06:52
Chlapi,pozrite sa na to trochu z inej strany.Ono ani tá Korzika nie je na zahodenie.Určite je tam aj nudapláž,kde sa producírujú krásne baby...a predstavujem si ,ako tam ležím nahý s veľkým bruchom a malým vtákom a tie baby na mňa žmurkajú a chcú ma všetky zbaliť,lebo si o mne myslia,že som nejaký ropný magnát,alebo majiteľ diamantových polí :-))).

PaloM @ 01.04.2012 07:20:32
Braňo, pozor na tie baby, chodia tam aj Slováci, tak sme už asi prekuknutí. Myslím s tým malým vtákom :-)

Brano @ 01.04.2012 09:32:16
Hurááá,práve mi prišla sms-ka,vyhral som v Lotte jackpot 2 milióny eur!Pozývam vás všetkých na Korziku,či na Corsicu,bude sa žúrovať.....má to však jeden zádrhel,nemám mobil a je prvý apríl. :-)

SajgonG @ 05.04.2012 19:41:30
Celé první album jsem si v podstatě užil, je to pěkná, odpočinková hudba na delší cesty autem...

Tak totok je ale šupa nenormálna !!! už som počul vela hovadín, ale toto ma zabilo viac jak Rytmus -))

Korzika, Korzika, človeče prečo ty dávaš 4 stars hudbe ktorej vôbec ale vôbec nerozumieš... ach ach. Narýchlo som zbehol tvoje recenzie Iron Maiden - to sú Tvoje vody, tam si doma, daj si to do auta a máš to. len si v aute nepúšťaj RED prosím ťa, lebo táto pohodová hudba môže spôsobiť , že spôsobíš reťazovku a nezachráni ťa ani Bruce Dicki človeče. Vo všej úcte k Iron Maiden - toto je myslím si hlavne seriózna stránka so serióznymi recenziami - a je jedno či už sú to hodnotenia profesionálov ako p. Gratias , alebo nás obyčajných smrtelníkov - ale proste nehodnotím niečo čo zhodnotiť nedokážem - dieťa tiež nečíta hneď Freuda, žeeee . Takže naozaj trocha rešpektu priatelu - len tolko k tvojej RECESII, sorry Recenzii -) Slavo

PaloM @ 06.04.2012 09:01:10
SajgonG - Slavo, aj keď s tvojim názorom súhlasím, netreba hneď takto. Možno ide o nezorientovaného mladíka a Progboard mu môže pomôcť. Zatiaľ cítim skôr mladícku rebéliu, čo je dané možno teenagerským vekom. Trochu s nadhľadom, všetci tým prešli :-)

SajgonG @ 07.04.2012 12:09:38
Pali, máš samozrejme pravdu, Korzika určite nie je zase až taký rypák, konieckoncov, boli tu na jeho osobu tvrdšie slová ako moje, konieckoncov dal albumu 4 stars, že -))) len som musel troška zareagovať na takéto odfláknutie môjho TOPPRODUKTU -))Ono sa mi nezdá tento človiečik ako rebel, skorej ako taký ťažkotonážny pohoďák -) Samozrejme každý má právo na svoj názor a už som tu čítal teda iné stupidity -))Ale dúfam že sa polepší, nooo -)) Slavo

Bill Pleška @ 28.08.2012 10:35:48
@Petr Gratias
Podle mě hlavně není zdravé vytvářet v hudbě a umění obecně nějaké nedotknutelné modly, svaté artefakty, na které si nikdo nesmí dovolit šáhnout - i když se jedná o objektivně kvalitní a časem prověřená díla. Když se oprostíme od historické hodnoty tohoto alba a od jeho dobré reputace, zase nám zůstane jen klasická otázka líbí-nelíbí. A na tu nám Corsica, byť je jeho "recenze" sebeslabodušší, vlastně odpověděl.

Často si všímám u posluchačů art/prog rocku a složitější muziky obecně určitého snobismu, elitářství, pocitu nadřazenosti vůči těm, již se spokojí s jednoduchým; snad to plyne i z nějakého komplexu menšinovosti této hudby oproti mainstreamu. Je to velmi nebezpečný jev a takové zapálené hájení náboženských relikvií vůči nepodloženým názorům "anarchistických nihilistů" ho jenom živí.

Neméně pohrdavé, ne-li pohrdavější než Corsicova recenze je třeba i to tvé vyjádření o punku a odmítavém postoji (všech?) punkerů vůči "vyššímu" rocku - a přitom je dost zavádějící a polopravdivé. Už to, že punkeři vytvořili k progresivnímu rocku jakousi antitezi, negaci, znamená, že z něj prakticky vyšli a uznali jeho pozici. Jako příklad uvedu "chybějící článek", album Nadir´s Big Chance od Petera Hammilla, nezpochybnitelného představitele klasického "uměleckého" bigbítu. Toto album bylo nahráno v roce 1974 a z poloviny je to čistokrevný punk-rock (rozuměj tříakordovky). Zpěvák VdGG je tedy jedním z pionýrů, vlastně zakladatelů punku (po stránce hudebně-formální), dokonce prvním britským hudebníkem, jenž slovo "punk" použil na obalu své desky. Pankáči se o Hammillovi rozhodně nevyjadřovali z odporem, naopak ho velmi respektovali jako jeden z pilířů své hudby. I takový provokatér jako Johny Rotten ze Sex Pistols se dal slyšet, že má rád "všechnu Hammillovu tvorbu".
Vlastně je taková spojitost - opozice a přitom kontinuita - mezi dvěma protikladnými odvětvími vcelku logická, vždyť se to tak vždycky v historii umění střídalo (např. po vyumělkovaném, duchovním baroku přišel přímočarý, racionální klasicismus).
Podle mě pankáči pohrdali artrockem hlavně v těch případech, kdy z něj cítili samoúčelnost, snobství a lacinou exhibici (podívejte se všichni, jak dlouhou písničku umím udělat a kolik modulací a rytmických změn do ní nacpu!) namísto vnitřní potřeby autora vyjádřit nosnou myšlenku právě takovou a takovou formou, v čemž s nimi vlastně souhlasím - taková sebestředná hudba není nic moc. Tak hlavně nevytvářejme zbytečně nějaké stavovství a "třídní boj" tam, kde jich vůbec není potřeba.

Petr Gratias @ 28.08.2012 11:11:50
Zdravím Billa Plešku...
dal jsi mi hodně podnětů k přemýšlení, nicméně subjektivně řečeno a míněno i přes vnitřní snahu se s Tebou nějak názorově dohovořit se nám na asi vzájemně nepodaří...
Art rock, prog rock, jazz rock, psychedelický rock a hard rock pro mě i po tolika letech zůstávají jako respektované normy kvality. Samozřejmě že i v tomhle žánru se leccos nepovedlo, nebo se ne všechno dotáhlo do dokonalosti... píšu to proto, abych nemohl být napaden, že jsem zaslepen a zatížen proto punku.
Abych se trochu přiblížil téhle rebelie druhé poloviny sedmdesátých let, tak jsem před řadou let absolvoval s jedním známým podstatnou část soboty tím, že jsem na moje moje přání poslouchal jenom punk a jeho různé deriváty, kterými mě známý obklopil a snažil se vybrat to nejlepší, ale i to standardní z tohoto žánru a když mě pozoroval (já jsem si dělal nějaké poznámky a připravoval i dotazy), takj na závěr poznamenal něco v tom smyslu, že při poslechu asi trpím.... Já jsem to sice takhle nevyjádřil, ale přiznám se, že to pro mě nebyl žádný povznášející nebo duševně oblažující zážitek, poslouchat syrový zvuk mnohdy nenaladěných kytar, neurastenických hlasů a pochopil jsem, že tohle je především sociální revolta mládedže, která v dané době cítila řadu frustrací, které se nedaly lépe vyjadřit ničím jiným než hudbou, která emocionálně zasahuje nejvíc.
Občas jsem zaregistroval , nějaký docela zajímavý fór při výměně těch několika akordů a rytmický akcent, ale pak se mi to všechno slilo do jedné řeky.
Sorry, Bille Pleško, v žádném případě netrpím nějakou nadřazeností, nebo snobským přezíravým komentováním. Téhle hudbě nerozumím, ta jedna sobota nestačila k tomu, abych všechny ty CLASH, RAMONES, SEX PISTOLS, JAM... nějak vstřebal. Když jsem si dal do souvislosti takového namátkově Al DiMeolu, Jana Akkermana, Steve Howea, Johna McLaughlina, Ritchieho Blackmora, Jimyho Page, Alvina Leeho.... tak vedle toho kytaristé punkových kapel vypadali jako drzí uličníci pouličního ražení, kteří se generačně nemohli vyrovnat se starší hudbou a protože pochopili, že jejich talent a schopnosti asi nikdy nedorostou na tuhle úroveň, tak se rozhodli kvalitu poplivat, shodit, ironizovat.
To býváá často zbraní těch, kteří jsou si vědomi svých mantinelů, ale nikdy by to veřejně nepřiznali, protožze by to byla slabost a to se nejen v punku nenosí.
Ale prosím, asi by bala nuda poslouchat jenom složitější hudební struktury a tak bylo zapotřebí trochu zamíchat karty... takže nechci bránit pankáčům v jejich názorech.
Jenom se přiznám, že si nedovedu představit zestárlého skalního pankáče po padesátce, zatímco staří klasičtí rockeři, milovníci, blues, jazzu a akustické hudby mohou docela důstojně se svou hudbou zestárnout. Pohled na pankáče, který překročil padesátku, má pupík, vyholenou hlavu a na hlavě číro, ověšen řetězy, sichrhajckami a dalšími atributy mi nějak nehraje do mých představ. Nebo se mýlím?
Mezi Tebou výstižně připomínaným barokem a klasicismem ještě vězí poměrně široká mezera rokoka, empíru a biedermeieru...
Ale jinak Ti děkuji za Tvůj příspěvek. Opravdu (bez ironie) byl pro mě podnětný. Vidím, že umíš přemýšlet a že dokážeš argumentovat... Nevím, možná jsem ve svém věku už méně tolerantní, i když se snažím o opak, ale nenapadlo by mě, že u KING CRIMSON budeme řešit punk....
Nicméně k nějakému konsensu asi nedospějeme, omlouvám se.
Díky za pochopení a zdravím.

Bill Pleška @ 28.08.2012 15:56:37
Zdravím, Petře,
tak se tedy asi shodneme na tom, že se neshodneme. Nicméně mnou zmiňované Hammillovo album Nadir´s Big Chance (ovšem pokud ho ještě neznáš) jako materiál týkající této problematiky vřele doporučuji; je to v podstatě esence těch lepších stránek punkové muziky - upřímnost, nadšení, energičnost a jednoduchá, přímočará forma (opravdu žádná komplexní kompozice se tam nekoná, ale přitom to není vůbec hloupé a povrchní). Už jen pro historický význam toho alba ve vývoji rocku - pravda, často přehlížený - to stojí za to. Koneckonců, Hammill se dostal velmi blízko punku i na mnoha dalších svých sólových albech (hlavně se skupinou K-Group)... a vždyť on vlastně taky není žádný zázračný kytarista.
Jinak co se týče úrovně stárnutí pankáčů, to se jistě liší případ od případu, ale řekl bych, že třeba takový Iggy Pop se s tím vypořádal docela zajímavě :-)

EasyRocker @ 28.08.2012 17:42:35
Pokud se navíc nemýlím, není to jediný případ, kdy hudebník z řad ve 2. polovině 70. let vysmívaných dinosaurů z oblasti art rocku ovlivnil, či se dokonce aktivně podílel na nahrávíní alb punkových kapel - Nick Mason z Pink Floyd, pokud vím, produkoval druhé studiové album Music for Pleasure punkerů The Damned, kteří ve své hudbě využívali kromě tradičních nástrojů i pro punk zcela šokující saxofon - takových kapel s netradičním nástrojovým obsazením bylo v punku víc. Koneckonců, kdyby punková vlna neměla své inovátory, nevznikl by žádný post-punk, nová vlna apod. - prostě punk v klasické formuli se logicky velmi rychle vyčerpal. Nejsem nějakým zapřísáhlým fandou punku, ale poslechněte si Raw Power od The Stooges - to je album, které vyšlo roku 1973, čtyři roky před hlavní vlnou punku, a přesto mi připadá brutálnější a ostřejší než 99% pozdějších punkových nahrávek. Ne náhodou je Iggy Pop nazýván praotcem punku, ovšem pozor - Stooges vycházeli také z blues a psychedelie, což v tom 35 minutovém hluku také najdete (viz např. I Need Somebody). Remaster od Iggyho z přelomu milénia je neskutečně brutální a divím se, že vůbec někdo něco podobného v roce 1973 mohl nahrát... Co se týká první americké vlny punku, tak ta je hudebně zase jinde než anglická - Television, Patti Smith, New York Dolls byli opět o mnoho lepší muzikanti a jejich hudba se dostala také za pár let zcela jinam (výjimkou z opačné strany budiž Ramones, u kterých je skutečně asi jedno, které album si pustíte...). Takže jen pozor na zjednodušující hodnocení u jakéhokoli žánru - ono to vždy nutně není jen o třech akordech, a i pokud ano, tak to neznamená, že takový žánr není životaschopný; ta tříakordová formule se mnohokrát vrátila do módy a ještě se mnohokrát vrátí. Což nic nemění na tom, že se tohle seskupení nemůže měřit s Yes, Genesis, King Crimson, VdGG, Led Zeppelin apod., ale o tom snad diskuse není...

Petr Gratias @ 28.08.2012 18:13:51
Ta debata na téma punk se nám pěkně rozběhla....
ano, mohu přijít i já se svou troškou do mlýna.
THE WHO - když se vydáme od jejich rhytghm and bluesových začátků přes rock and roll k art rocku a zhačneme číst mezi řádky,takl by se dalo hovořit o THE WHO také jako o "praotcích" punku....
Koncem šedesátých let existoval v USA hodně drsná rockandrollová parta MC5, která v sobě také vstřebávala jakýsi punkový náboj.....

Co se týče Nicka Masona a jeho práce producenta pro DAMNED, i o tom vím. Unaven z nekonečných nahrávacích frekvencí a vytvářením monumentálních, scén a témat unavovalo a tak dělat něco pro někoho totálně odlišně hudebně cítícího se dá samozřejmě pochopit jako cesta ze začarovaného kruhu, ale na druhé straně produkoval album kytarového vizionáře STEVA HILLAGE a mezinárodní fusion skupiny GONG a ti s punkem neměli pranic společného, takže nějaká vnitřní symbióza Masona s punkem v rámci jeho finančních možností a podnikání s auty by byla zcela nepatřičně bláznivou iluzí....
(Docela by mě pobavilo, kdyby existoval nějaký punkový podnikatel jako Nick Mason...)
Co se týče PETERA HAMMILLA, je to složitější. Má na svém kontě více než 50 sólových projektů.
Bez mučení se přiznám, že znám hlavně první sólová alba a tam není po punku ani vidu ani slechu. Jinými slova převážnou část jeho sólové tvorby neznám takže se nemohu k ní vyjadřovat...
Album Sitting Target jsem míval na vinylu a nemohl jsem si k němu najít cestu, tak jsem ho nakonec později prodal..
HAMMILL je výrazná persona progresívního rocku, pro mě byl nejpřesvědčivější ve VDGG a psal zajímavé textové útvary.....
te´d si tak říkám, jestli ale Hammilla nelze díky té šílené produkci alb nazvat "progrockovým Claptonem", který má šílenou nadprodukci a chrlí během desitek let album za albem a dá se spočítat na prstech jedné ruky opravdova kvalita...
Hammilla se tím samozřejmě nechci dotknout, můj respekt má jeho tvorba a jestli prozřel a obrátil se k progrocku zády a udělal ze sebe na stará kolena (nebo ještě na mladá kolena) pankáče je to jeho věc.
Na Silent Corner Empty Stage by mě nikdy nic podobného nenapadlo...
Zdravím!

Mohyla @ 29.08.2012 06:25:06
Peter, v debate ma zaujala časť s tromi akordami. Vôbec by som skladby nehodnotil podľa množstva akordov. Veľa uznávaných a úspešných skladieb stojí práve na tých troch akordoch. Príklad: určite sa všetci zhodneme na ikone Child In Time od Deep Purple, že je to skvelá skladba. Ale celá stojí na troch akordoch - Gdur, Ami, Fdur. Nič jej to však neuberá ani z krásy, ani z kvality!

Petr Gratias @ 30.08.2012 16:21:26
Zdravím, Mohylo...
takových příkladů najdeme víc.
Souhlasím. Je ale třeba vnímat to asi v hudebních principech.
Rozlišovat harmonii a melodii. Melodická linka se dá vystavět i na těch třech akordech - podívejme se třeba na první alba BEATLES, nebo ROLLING STONES. Dodnes se mnohé z těchto skladeb dají hrát bez větších komplikací na kytaru se základní hudební průpravou. Ale zkus hledat nějakou harmonickou strukturu u punku....
Vrstvení harmonie, prolínání harmonie... to jsou termíny a zákonitosti, které u punku neplatí.
Tam vlastně platí programově hrát co nejúsporněji, hlavně nahlas a s patřičnou vnitřní nasraností, pohrdáním, ironií a nihilismem. Nevím přesně, který reprezentant punk a popzději i nové vlny prohlásil, že si dokonce zakázali hrát jakákoliv sóla...
Jestliže bylo celkem logické ve vývoji, že hudebníci chtěli hrát lépe, komplikovaněji a přemýšleli nad různými rafinovanostmi, tak jim najednou muselo přestat stačit hrát ve stylu KINKS: You Really Got Me (a to není žádný punk)....
Zjednodušeně řečeno, když jsem v r. 1977 nebo 1978 poslouchal Al DiMeolu, Johna McLaughlina, Franka Zappu, Roberta Frippa, Johna Goodsalla, Steve Howea, Steve Hacketta, Steve Hillage, Alana Holdswortha, Jana Akkermana, Ritchiho Blackmora.... tak jsem jen těžko mohl sklouznout mezi kytaristy RAMONES, DAMNED, SEX PISTOLS, CLASH... Možná v sobě někdo měl tu schopnost přešaltovat bez problémů do jiného kvaltu a sjet do jiného levelu. Já jsem tu schopnost neměl...
Ale zpět k těm třem akordům, o akordech v tom ryzím slova smyslu tady přímo řeč nebyla, třebaže to tak vyznívalo, ale spíš mi v punku chyběl nějaký názor, koncepce, hudební architektura.... Posláním punku bylo bořit, měnit a kácet, ale nabídnout kvalitativně vyšší hudební normu se jim nepodařilo.
Když začal rock and roll v padesátých letech, taky do toho každý mlátil hlava nehlava, než se tenhle styl dokázal nějak vnitřně obrodit, vyspět a získat zkušenosti, ale u punku tenhle vývoj nikdo nepředpokládal a jeho proměna do nové vlny je jeho jediné alibi....
Díky za pochopení!

Mohyla @ 30.08.2012 16:38:18
Peter Gratias. Asi som sa nevyjadril jasne. Tie akordy boli myslené všeobecne, nie ako obhajoba punku. K tomu sa vyjadriť neviem, ten ma úspešne minul. Ja sa priam vyžívam v majstrovských inštrumentálnych výkonoch, ale tie sa dajú dosiahnuť aj v tých troajkordových pesničkách /viď Child In Time/. Ono ten náš hudobný vkus je dosť podobný.

Bill Pleška @ 30.08.2012 16:46:20
Ale i ti nejlepší muzikanti se většinou děsí sólování na tři akordy (nebo nedejbože ještě míň!). Je logické, že čím míň akordů, tím hůř se sóluje (např. v jazzu = improvizuje), protože je nadlidský úkol vymýšlet stále nové a nové hudební nápady na stále tentýž primitivní harmonický základ... čím více akordů, tím jsou "instrumentální výkony" vlastně snazší.

Bill Pleška @ 30.08.2012 17:00:48
Jo, a to že pankáči mnohdy úplně rezignovali na sóla, to nemusí být tak jednoznačně způsobeno tím, že by na to hráčsky neměli (i když ano... většinou to bylo tím). Ale slyšel jsem argumentovat už i velmi kvalitní muzikanty, shodou okolností nikoli punkové, že sóla nehrají prostě proto, že sóla mohou snadnou rozmělňovat tu hutnou, koncentrovanou emoci, kterou oni se snaží z hudby vyždímat. A pankáčům jde taky o co nejintenzivnější, nejpřesvědčivější nasranost - do čehož příliš nezapadá model sóla jako jakéhosi přerušení té stručné smršti. Myslím, že to svoji logiku má, zažil jsem dost hráčů, již si tak donekonečna onanisticky sólovali v podstatě sami pro sebe a publikum se brutálně nudilo, atmosféra písničky byla zabitá. Proti programové absenci sól, když má autor pocit, že by se nehodila, vůbec nic nemám...

Mohyla @ 30.08.2012 17:01:59
Bill Pleška, hej, ale v mnohých bluesových štandardtoch si s nimi často vystačiť musia! :-)

Bill Pleška @ 31.08.2012 06:36:55
@Mohyla: to je pravda, ale bluesové standardy bych v dnešní době považoval už spíš za něco jako lidovou hudbu, v Americe to nejspíš taky tak vnímají. Kapela, která to zapíchne u bluesových standardů, to je vlastně něco jak u nás cimbálovka na dědině :-)

Mohyla @ 31.08.2012 06:46:07
Bill Pleška, áno, s tým súhlasím.

EasyRocker @ 31.08.2012 18:35:08
Ale to jsme zase u toho základního kamene debaty - pokud si nějaká punková či novovlnná kapela "zakázala hrát sóla" (ať už to tak je, či nikoli), nelze to brát jako bernou minci pro celý styl - mohu vám pustit spoustu alb z té doby nejen se sóly, ale i s prvky a strukturami, které budou možná pro vás překvapivé... Ale to tady vlastně opakujeme totéž z jiného úhlu... Ostatně takový Pražský výběr byl novou vlnou zasažený možná až příliš a jaké tady má hodnocení...

Petr Gerneš @ 25.05.2013 18:52:23
Bille, i dobrá cimbálovka na dědině, pokud je dobrá, tak to umí perfektně rozbalit.

aselzesarp @ 07.05.2014 22:52:44
Fripp je podivín a asi to nemá v hlavě úplně v pořádku, každopádně je to hudební génius.

Mimochodem, všimli jste si, jak se nechala inspirovat kapela Flamenco na albu Kuře v hodinkách právě tímto albem?

Cossack @ 08.05.2014 01:02:46
Flamengo! Ne, nevšiml…

tykeww @ 08.05.2014 07:48:55
Možná použitím saxofonu, spojitost by se možná našla i mezi Já a dým a I Talk To The Wind, ale jinak? Nevím nevím. Zrovna Flamengo svým vzorům rozhodně poplatné nebylo.

Zdeněk @ 08.05.2014 08:04:34
No to jsem si kdysi taky myslel, potom jsem si na Kuře přečetl nějaké recenze na Progarchives, jakýsi
pohled přes hranice a tam se názor, že se Flamengo inspirovalo u King Crimson objevuje. Když jsem si Kuře v hodinkách znovupečlivě poslechnul, musel jsem přiznat,že určitý vliv alba In The Court Of Crimson
King tam určitě je.

10.05.2011 Petr Gratias | #

Brano napsal moc hezkou recenzi. Je v tom hodně obnažených pocitů s daným tématem. Blahopřeji!
Nedá mi to a musím se vymezit vůči tomuto albu i já.

King Crimson jsou moje krevní skupina. Popravdě řečeno, bližší je mi to první období 1969-1974 (třebaže i v osmdesátých letech zůstali progresivním hudebním sdružením par excellence...)
Album In The Court Of The Crimson King je pro mě zásadním počinem rockové hudební historie, které bych zařadil do první desítky svého virtuálního seznamu.
S albem se známe od sedmdesátých let a nikdy mi jeho hudební poselství nevyčpělo a nevybledlo a pořád ho vnímám jako jakýsi maják v té bouří hudebních stylů a žánrů. S tímto projektem byla zahájena nová rocková éra.

21 CENTURY SCHIZOID MAN (MIRRORS) - po záhadném tónokresbě se mocným způsobem přihlásí syrový riff, do kterého jako ze záhrobí zaznívá Lakeův preparovaný hlas a potom už skladba zběsilé běží vpřed. Někteří hudební kritikovéo dávali do souladu syrový úderný riff s Black Sabbath... No, trochu mě to překvapilo, ale budiž...
Saxofony, rytmika a destruktivní kytarové tóny Roberta Frippa a McDonaldův mellotron. To je prostě poselství z jiných sfér. Tolik emocionality, vzteku, hudební agrese, neurózy na relativně malé ploše a ty úžasné vypreparované instrumentální pasáže, kde se pracuje s dynamikou a harmonickými proměnami. Famózní a geniální v každém směru! Nebyl to jazz, nebyla to psychedelie, nebyl to hard rock, nebylo to elektrické blues - byl to přírodní úkaz jménem King Crimson!

I TALK TO THE WIND - nádherná křehká balada. Očistná duševní lázeň po předešlém zemětřesení... Krásné flétny, jemné tikání činelů, utlumené rytmiky a krásně nostalgický zpěv. To je McDonaldův krásný autorský rukopis. Modulované flažolety kytary někde z pozadí.
Sinfieldův poetický text nás vzdaluje od všedných každodenností až do světa snových vizí. McDonaldova flétna nádherně zastupuje onen "vítr", stejně jako melancholické pocity Frippova hra tlumených tónů.
Nenapodobitelné... Třebaže skladbu umím na kytaru akordicky zahrát, vždycky mám pocit jakéhosi vnitřního studu, že to vůbec zkouším... Krásný zážitek!

EPITAPH - další silný příspěvek na projekt (otázkou je, který je slabý - není slabý - žádný). Ten ortelný zvuk mellotronu s akustickou kytarou a vířením činelů otevírá pomalou meditativní část ponuré skladby. Ani nemůže být veselá. Tajemné gradvání mellotronu a šeplavý Lakeův projev přináší neobvyklý zážitek. Je to mystérium, astrální obraz s těžkými mollovými akordy a to napětí a neklid, až leze člověku mráz po těle. Lake zpívá s poctivou vroucností a opírá se o vynikající Sinfieldův text. Sinfield ovšem není jenom textař, je to básník! Dramatická proměna jako ve vážné hudbě Richarda Wagnera a jeho složitých hudebních opusech.
Fripp seká akordy s takovou zlověstností, jakoby deklaroval veškeré zlo světa. Velmi silný zážitek překračující hranice běžného vnímání až do nekone...

MOONCHILD - je poetické kouzlení s tématem. Snová očista po předešlé vizionářské expresi. Konejšivé, hladivé. Krásné rozklady akordické hry na Frippovu kytaru a opět to tikání na činely a občesné perkusivní údery do bubnů, tlumená flétna a subtilní hlasový projev Lakea.
The Dream a Illusion dokonale vystihují zvukomalbu mezi skladbami. Kontemplativní nálady jakoby neměly nikdy skončit (i když se občas v tom zvukoprostoru zvýrazní kytarovými impovizacemi a zvonečky a bubínky) a vy máte pocit, že tohle hudební snění nemůže nikdy skončit, ale...

THE COURT OF THE CRIMSON KING - náhle jste razantními bicími probuzení z letargie, pokud jste už nebyli na pokraji usínání a mocným soundem mellotronu, kytary, saxofonu a rytmiky se hlásí jako ceremonie závěrečná skladba, která vás uvádí na královský dvůr Karmínového krále. Baladická část s akustickou kytarou a flétnou zastupuje Lake svým krásným hlasem a hymničnost představuje sborový vokál. Černokněžnicky působí i perkusivní zvuky bicích a opět se vrací ten mocný sound. V mezihře dostává prostor mellotron, cembalo a rytmika a následně je zde opět ten mocný sound rozostřeného zvuku. Mám pocit, jako bych procházel v čase středověkem a nejasnou budoucností. McDonaldova flétna sice působí smířlivě a laskavě, jako zádumčivé Frippovy kytarové tóny a Lakeova baskytara, ale my už tušíme, že se zase vrátíme to těch tajemných harmonií a vnitřní úzkosti...
Opakující se schéma a dramatický harmonický rozpad vám bude znít ještě dlouho v uších...

Vystavět takovou kompoziční architekturu na konci šedesátých let chtělo mimořádnou vizi a tvůrčího génia. V době vydání nebyli hudební kritici a ani publikum připravení akceptovat album jednoznačně, bylo hodně nadčasové. Nemyslím si, že by bylo úplně nejlepší, které King Crimson natočili, ale bez něho by vývoj britského progresivního rocku vypadal asi jinak...

Měl jsem štěstí. Už jako teenager jsem se pocitově dokázal vejít do kontur tohoto alba. Někteří moji kamarádi to nedokázali a přes Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple se nedokázali odpoutat k jiné hudební estetice. Netvrdím, že jsem album pochopil už jako osmnáctiletý, ale byl jsem schopen ho přijmout a vpustit do svého nitra a už tam zůstalo.
Hudební mimořádnost - plný počet hvězd bez diskusí!
reagovat

Mirek Kostlivý @ 10.05.2011 11:44:06
Opravdu se jedná o nadčasové album! To já měl ale, Petře, lepší kamarády, kteří nejenom poslouchali výše zmíněné kapely, ale ještě nahlas mluvili o nově objevené geniální skupině "Crimson King". Tak je toto 1. album uchvátilo, že zaměňovali obě slova v názvu! A to se jednalo "jenom" o učně s Kolbenky :-). V roce 1972 jsme vedle sebe dokázali na mejdanech poslouchat první alba Grand Funk Railroad nebo Santany společně s náročnými LP "Lizard" nebo "Island" od King Crimson!

Petr Gerneš @ 26.05.2013 12:21:19
At´ se ty časy vrátí!!

28.02.2011 Brano | #

Ak je Boh alfa a omega,teda začiatok a koniec,pre mňa začiatok, vlastne zrod žánru zvaný progresívny rock zosobňuje práve tento album. Mnohí budú namietať, že predtým tu boli nejakí The Beatles s ich seržantom a s bielym albumom. Ja im tento názor neberiem, rešpektujem ho, ale s ním nesúhlasím. Beatles bol vlastne boy-band štyroch fešáčikov, ktorých všade sprevádzali vrieskajúce a hysterické puberťáčky. Nahrali pár pekných chytľavých pesničiek, ale keď im došla inšpirácia, tak začali aj pod vplyvom drog a guruov z Indie experimentovať. Tieto experimenty však ja osobne považujem skôr za prejav zúfalstva ako progresivity. Ak by mala byť niekedy napísaná progrocková biblia, tak na počiatku bol Karmínový Kráľ a jeho kráľovský dvor stelesnený geniálnym hudobným mozgom Roberta Frippa. Fripp je Mozartom progresívneho rocku, živelne búrajúci všetky predtým zaužívané predstavy a šablóny o tom ako má znieť moderná populárna hudba. Rázne odvrhol obmedzenú trojminútovú minutáž vtedajších rádiosinglov, pohrdol hitparádami a všelijakými komerčnými rebríčkami. Presadil sa kvalitou, tak kompozičnou, textovou, inštrumentálnou a najmä emocionálnou. Nepotreboval k tomu vrieskajúce nadržané a omdlievajúce puberťáčky, ani výzor krásavca alebo manekýna. Pôsobil skôr dojmom prísneho nekompromisného až despotického profesora, vyžadujúceho od spoluhráčov bezmedznú podriadenosť. Aj to bol dôvod častých personálnych zmien v skupine,ale mozog zostával stále ten istý - Robert Fripp. In the court of the Crimson King prináša päť skvostov, päť dokonale vybrúsených pestrofarebných diamantov neoceniteľnej kvality. Rozpoltený schizoidný muž 21. storočia - aké to prorocké, ako keby mal Fripp už v 69-tom čarovnú krištáľovú guľu, v ktorej vidí svet o štyridsať rokov dopredu a všetok tento súčasný zmätok a chaos. Keď si v tejto dobe púšťam túto skladbu, až ma mrazí z jej aktuálnosti. Epitaph symbolizuje ľudskú pominuteľnosť a keď si pre mňa raz príde zubatá s kosou, tak by som chcel, aky mi ju hrali nad hrobom. Aby sa aj ostatní zamysleli, že nie sme tu naveky (aj keď sa nám to niekedy zdá,ale zdanie klame), že sme len prach a na prach sa obrátime. A zostane len nápis na náhrobnom kameni a spomienky našich blízkych a priateľov, ktoré časom tiež vyblednú. Ale pokiaľ sme ešte tu, tak máme možnosť sa poprechádzať po tajomne majestátnom dvore Karmínového Kráľa a uvedomiť si, že nie sme nič iné iba smiešne bábky - figúrky na šachovnici zvanej život. Hráme svoju malichernú rolu a keď príde náš čas, tak tak z hry budeme nemilosrdne vyhodení von.

Tento album pre mňa znamená začiatok niečoho, čo pre mňa, pokiaľ budem žiť, nikdy neskončí. A určite neskončí ani pre ďaľšie cca štyri percentá ortodoxných progrockerov v populácii. Akokoľvek argumentujú hudobní tiežkritici a mudrlanti o tom, že progrock je mŕtvy zahnívajúci žáner, je nás ešte stále dosť, ktorí hrdo držíme bojovú progrockovú zástavu poriadne vysoko.
reagovat

vlada @ 28.02.2011 06:18:03
Brano: Tvoje recenze je vždy radost číst a hned po ránu mám trochu víc chuti do dalšího týdne. Nelze než souhlasit a obdivovat...

Brano @ 28.02.2011 08:52:27
Vlada:Ďakujem,som poctený a dojatý.

martin69 @ 28.02.2011 09:59:49
Brano,je velmi příjemné po náročném víkendu,sednout k pc,najít progboard a číst tvé recenze.
S posledním odstavcem i když nejsem ortodoxní progrocker souhlasím.

Brano @ 28.02.2011 11:38:28
Martin69:Ďakujem.

merhaut @ 28.02.2011 12:27:43
Takové hovadiny o Beatles jsem už dlouho nečetl...

Brano @ 28.02.2011 14:37:09
Prepáčte pán Merhaut,zabudol som,že iba Vy jediný máte v strednej Európe právo písať o hudbe,iba vy máte na to patent a iba Váš názor je správny.Odpustite mi Vaše blahorodie,že som si dovolil napísať svoj názor.

Pre ostatných uvádzam fakt,že Beatles mali na koncertoch 800 Wattovú aparatúru a tie pološialené puberťáčky ju dokázali preškriekať,takže hudbu samotnú nebolo takmer vôbec počuť.Druhý fakt je ten,že väčšinu fanúšičiek Beatles zaujímal v prvom rade ich výzor,ako ich hudba.A tretí fakt je ten,že The Beatles je najpreceňovanejšia hudobná skupina v histórii.Niektorí sú mi schopní nahovoriť,že keby nebolo The Beatles,tak by ráno nevyšlo ani slnko.

vlada @ 28.02.2011 14:39:01
merhaut: ...vyslechli jsme slovo Boží! Amen! Merhaute, jsi do sebe zahleděný narcis, který jen velmi stěží snáší odlišné názory ostatních. Pravidelně pročítám progboard, recenze nepíši, jsem si vědom svých možností, lecjakou prima hudbu mi tento kontakt přinesl, jen velmi málo zklamání, ale to je daň za hledání, ale mám pocit, že s Tebou bych nalezl jen málo společného, především lidsky.

vlada @ 28.02.2011 14:39:02
merhaut: ...vyslechli jsme slovo Boží! Amen! Merhaute, jsi do sebe zahleděný narcis, který jen velmi stěží snáší odlišné názory ostatních. Pravidelně pročítám progboard, recenze nepíši, jsem si vědom svých možností, lecjakou prima hudbu mi tento kontakt přinesl, jen velmi málo zklamání, ale to je daň za hledání, ale mám pocit, že s Tebou bych nalezl jen málo společného, především lidsky.

merhaut @ 28.02.2011 15:07:46
Já nikomu neberu právo napsat názor, i když je to sebevětší hovadin a’la "keď im došla inšpirácia, tak začali aj pod vplyvom drog a guruov z Indie experimentovať". Na druhou stranu si musí autor takové nebetyčné hovadiny zvyknout na to, že ten jeho názor nemusí zůstat bez odezvy:-)

vlada @ 28.02.2011 15:17:42
merhaut: ...a myslíš, že to nebyla pravda s tím experimentováním...

merhaut @ 28.02.2011 15:37:36
A ty myslíš, že "keď im došla inšpirácia, tak začali aj pod vplyvom drog a guruov z Indie experimentovať" není hovadina?

P.S. Vysvětlovat někomu neznalému malou beatlesovskou násobilku nemíním...

vlada @ 28.02.2011 15:48:05
merhaut:...díky, to je přesně to, co jsem měl předtím na mysli...Tvoje ego bych v některých okamžicích bych skutečně chtěl mít, ale jen v některých...

merhaut @ 28.02.2011 15:52:44
Neužívej cizích slov, jejichž význam ti uniká:-)

Brano @ 28.02.2011 17:09:39
Pán Merhaut,máte pravdu The Beatles nikdy nebrali drogy,pili len mliečko,nikdy neboli v Indii,nikdy sa nestretli s guruom menom Mahariši, s ktorým bývali dva mesiace.Vlastne nebývali,to som si všetko iba vymyslel:-).Súdny človek si sám urobí názor.
>> odkaz

vlada @ 28.02.2011 17:26:01
merhaut: merhaute, ačkoli se to nemusí zdát, jsem stále ještě univerzitně vzdělaný člověk a význam výrazu ego mi není neznám. Jde mi jen o to, že Tvůj styl jednání a reakcí na názory ostatních shledávám arogantní a to již po poměrně dlouhou dobu. Mám rád progboard a sleduji místní dění ca 4 roky, ale mám nepříjemný pocit, že lidi jako Ty mají nejspíš nedostatek empatie nebo tolerance, ale to jsme zase u těch cizích slov. Myslím si,že většině zde se angažujícím se lidem, kteří mají rádi muziku, Tvije arogance vadí.

Apache @ 28.02.2011 17:40:58
Brano napsal v recenzi svůj názor, merhaut ho napsal pod recenzi... Nevidím žádný problém. :-)

merhaut @ 28.02.2011 18:06:20
Mám rád, když mi někdo podsune vlastní výmysly typu "The Beatles nikdy nebrali drogy,pili len mliečko,nikdy neboli v Indii,nikdy sa nestretli s guruom menom Mahariši" a pak mi je halasně vyvrací:-)

Pro obzvláště pomalé potřetí zopakuji: "keď im došla inšpirácia, tak začali aj pod vplyvom drog a guruov z Indie experimentovať" = taková hovadina, až je mi jejího autora líto:-)

Mirek Kostlivý @ 28.02.2011 18:19:25
Je zajímavé, že tímto tvrzením: "ale keď im došla inšpirácia, tak začali aj pod vplyvom drog ..." bylo napadáno více klasiků bigbeatu, Plastic People u nás začínaje a Captainem Beefheartem v USA konče. Ale co já tak slyšel od hudebníků, co to zkoušeli, tak pod vlivem drog se opravdu tvořit nic pořádného nedá. Nehledě na to, že Beatles to ani nepotřebovali, byli geniální sami o sobě.
Taky nevím nic o tom, že by se samotní členové Beatles tvářili jako progresivní kapela. Takže tady přirovnávání k mým veleoblíbeným King Crimson kulhá na všechny čtyři. Ti jsou úplně jiná kapitola.

Brano @ 28.02.2011 18:57:57
Pán Merhaut,napísal som:"keď im došla inšpirácia, tak začali aj pod vplyvom drog a guruov z Indie experimentovať"...
A teraz fakty a úplne vážne:
Fakt prvý:Brali Beatles drogy ?Brali.
Fakt druhý:Boli v Indii? Boli.
Fakt tretí:Boli dva mesiace pod vplyvom gurua Maharishiho?Áno.
Fakt štvrtý.Išli tam hľadať inšpiráciu?Áno.
Fakt piaty:Keď má umelec dostatok hudobných nápadov a inšpirácie,tak nepotrebuje hľadať inšpiráciu v Indii pod vedením minimálne sporného gurua a vymývača mozgov Maharishiho.

Ale vy to viete iste všetko najlepšie,pretože ste bol pri tom,bol ste totiž utajený piaty člen skupiny The Beatles.Šiestym bola Yoko.John,Paul a George hrali na gitary,Ringo bubnoval,Yoko jačala a Vy ste hral na nervy:-).

Filozof @ 28.02.2011 19:30:37
Brano
Jako každý zde občas vidím názory, které mne zarazí, ale to je normální. Každému se líbí něco jiného. Stejně tak myslím, že každý vnímá něco jiného jako progresivní, kvalitní či poctivé. Proto je pro mne v pohodě, že se v něčem shodneme a v jiném ne.
Progrock není můj šálek kávy (protože ho dost neznám), ale King Crimson jsou pro mne jedna z nejlepších kapel vůbec. K tomuto albu mám zjevně stejně silný vztah jako Ty - jeho poslech je pro mne svátkem.
Dokonce mám občas podobné problémy s Merhautovým drsnějším vyjadřováním. Potud se shodneme.
Ale zaráží mne nedomyšlenost a logické chyby v Tvé argmentaci. Mohu Ti proto položit pár otázek?

Brano @ 28.02.2011 19:52:37
Filozof:Jasné,pýtaj sa.

Deadmonkey @ 28.02.2011 19:58:56
Jak může člověk být na Merhautově straně, i když má stoprocentní pravdu, když ji vyjadřuje jako sedlák?

Jinak, Brano, opět pěkná recenze, i když s těma Beatles je to trochu přešlap, který ale rozhodně nejde řešit takovým stylem.

pito63 @ 28.02.2011 20:07:37
Nakoľko Filozof stále ešte koncipuje otázky, skúsim sa dačo spýtať ja.
Braňo
Asi sa to nehodí pri albume "In the Court of the Crimson King", ale dovoľ mi položiť Ti jednu otázku: "Neviem, či som to dobre pochopil; nemáš rád skupinu The Beatles?" Mňa táto štvorica nikdy neoslovila a viem na 100%, že ani neosloví.

Brano @ 28.02.2011 20:16:51
Bol by som veľmi rád,keby mi konečne niekto zrozumiteľne vysvetlil,že akého prešlapu som sa v súvislosti s The Beatles dopustil.

Opakujem,uviedol som,že brali drogy,že boli dva mesiace u gurua Maharišiho v Indii a že tam hladali inšpiráciu.Je to pravda,alebo nie je?Ak to nie je pravda,predložte mi prosím dôkazy a argumenty.

Ďalej som si vyjadril svoj názor,že nahrali pár pekných pesničiek,ale ich experimenty na bielom albume sa mi nepáčili a nepovažujem ich za progresívne.Teraz akože čo,potrestáte ma za to?The Beatles je snáď božstvo,alebo nejaká nedotknuteľná posvätná krava?

Brano @ 28.02.2011 20:26:52
Piťo,nie som fanúšik The Beatles a považujem ich za najpreceňovanejšiu skupinu všetkých čias.Ale objektívne treba uznať,že sa im podarilo pár výnimočných skladieb.

merhaut @ 28.02.2011 20:30:52
prý "ich experimenty na bielom albume sa mi nepáčili a nepovažujem ich za progresívne" - ještě větší než jsme doufali:-) Nic jiného se na takové hlouposti z hlubin neznalosti nedá říct...

pito63 @ 28.02.2011 20:32:14
Braňo
Ďakujem za odpoveď!
Už je najvyšší čas, aby som sa pozrel na zúbky "In the Court of the Crimson King". Hanba nehanba, ešte som toto dielo nepočul.

merhaut @ 28.02.2011 20:34:21
P.S. Fakt by mě nenapadlo, že se tady najde někdo, podle něhož Beatles došla před Seržantem inspirace a Bilé dvojalbum je experimentální, nepovedeně progresivní...

gunslinger @ 28.02.2011 20:41:07
progresívny rock a beatles nemajú nič spoločné...

merhaut @ 28.02.2011 20:42:32
P.P.S. A že někdo považuje Seržanta "za prejav zúfalstva", to je na zápis do análů:-)

merhaut @ 28.02.2011 20:46:39
Ad "progresívny rock a beatles nemajú nič spoločné". Doporučuju dovzdělat se, nejlépe četbou diplomové práce Jana Blümla na téma Artrock: stylově žánrový typ a jeho české varianty, která je součástí ART ROCK BOOK, kestažení zde: >> odkaz

Brano @ 28.02.2011 20:46:42
Pán Merhaut:V prvom rade sa ukľudnite prosím,zachovajte rozvahu a zhlboka dýchajte.Skúste si otvoriť okno a trochu si zacvičiť.Nechcem totiž aby vás porazilo.Celá stredná Európa by tým stratila nenahraditeľného znalca rockovej hudby a utrpelo by tým celkové kultútne povedomie našich národov.Prajem Vám pevné zdravie a nech vám ešte dlho na cestu svieti váš elektrónkový zosilovač.

merhaut @ 28.02.2011 20:48:14
Snůška invektiv od trdla mě nemůže rozčílit, to si moc fandíš:-)

martin69 @ 28.02.2011 20:54:06
Zajímavá debata!Jen doufám že ji nikdo nesmaže!!!
merhaut: takovéhle debaty se také vedou na cdklub?

merhaut @ 28.02.2011 20:57:10
Ne, tam hovadiny neproniknou:-)

martin69 @ 28.02.2011 21:04:04
Bodejť by ne,když tam nikdo nechodí:-))))).

Brano @ 28.02.2011 21:06:01
Pán Merhaut,ja Vás nechcem rozčúliť.To by som si nikdy nedovolil.Ako trdlo prechovávam k Vám neskonalý obdiv a hlboko sa klaniam pred vašou múdrosťou a ľudským rozmerom.

Filozof @ 28.02.2011 21:09:47
Brano
Tak postupně (abychom se neztratili).
1) Z prvnívh dvou vět my vyplývá, že dáváš do souvislosti bílé dvojalbum a progresivní rock. Na základě čeho? Někde někdo (recenzent, publicista, hudební kritik...) považoval bílé dvojalbum za (pre)progresivní rock?

Brano @ 28.02.2011 21:10:58
PS: A ešte dodávam,prečo ste si vy pán Merhaut zaradili niektoré moje recenzie na Váš CD klub?Veď tvrdíte ,že som trdlo a "ješte vetši než jme doufali(akože blbec)" a že píšem hovadiny?To je paradox,že?

merhaut @ 28.02.2011 21:12:28
Honzo neblbni, spadne server:-)

merhaut @ 28.02.2011 21:18:01
Brano, recenze na cdklub si vybírám, ta tvá na In the Court of the Crimson King by se na cdklub nedostala, jiné klidně ano. S tím nemám problém.

A že si to a to byla jen reakce na akci, a týká se debaty v tomto vláknu, já netrpím nutkáním někomu dělat amatérskou psychoanalýzu...

Apache @ 28.02.2011 21:21:08
Odhaduji, že prvními větami recenze Brano reagoval (ať už vědomě nebo podvědomě) na merhautovu poznámku (napsanou někde tady na Progboardu) o tom, že Sgt. Pepper je občas považován za první prog album. Odmítnout tuto tezi, a poukázat na svůj vlastní názor (že první pořádný prog byl debut Crimsonů) je v pořádku. Ale koncipovat celou úvodní čtvrtinu recenze tohoto alba jako vážně míněný útok na Beatles, je dosti nešťastné. Zvlášť když velice subjektivní argumenty, kterými je tento útok podložen, nezesměšňují a neshazují Beatles, ale především samotného autora recenze.

Brano @ 28.02.2011 21:27:48
Filozof:Nehnevaj sa,už sa o tom nechcem baviť.Čokoľvek by som povedal,tak pán Merhaut by to zvrtol a použil proti mne.Už som sa dozvedel,že som trdlo,blbec a že píšem hovadiny.

Pán Merhaut:Nechcel by som byť na mieste Vašej manželky.Že to s Vami vydrží,to ju obdivujem.Je to svätica.

Brano @ 28.02.2011 21:34:55
Apache,toto si napísal v dobrom rozmare,alebo v zlom?Neprehnal si to trochu s alkoholom.Ako som Ti včera písal,alkohol zabíja mozgové bunky.Najmä jeho nadmerná konzumácia.

merhaut @ 28.02.2011 21:45:39
Invektivy, invektivy, invektivy...

Apache @ 28.02.2011 21:45:43
Děkuji za optání, mým mozkovým buňkám se daří velmi dobře. :-)

Brano @ 28.02.2011 22:00:46
Apache:To som veľmi rád a prajem Ti ,aby Ti to vydržalo aj naďalej.

Pán Merhaut:Áno,invektivy,invektivy,invektivy-to je Vaša pracovná metóda.Keď dôjdu argumenty,tak nastupuje osobná nenávisť a invektívy.Len za tento večer ste na moju adresu povedali,že som trdlo,blbec(ješte vetší než sme doufali) a že píšem hovadiny.Ja Vás naopak mám rád a necítim k Vám nepriateľstvo.

PaloM @ 01.03.2011 06:00:22
Diskusia, ktorú som čítal dnes ráno, ma šokovala. Ja mám obidve menované skupiny veľmi rád, každú pre iné kvality, ktoré sú fanúšikom jasné. O Braňovom názore na Beatles viem dávno, niečo sme si písali cez maily. On vie o mojom a vôbec nám to nebráni, aby sme spolu veľmi dobre vychádzali. Spája nás oveľa viac ako rozdeľuje. A toto sú tu prkotiny, žabomyšie vojny.

Apache @ 01.03.2011 06:45:05
Žabomyší vojny vedené jediným vojákem jménem Brano.

Filozof @ 01.03.2011 06:59:26
Brano
Škoda. Odpovědí pro mne jsi se zařadil po bok těm, kteří své názory neumějí obhájit. Tím sis udělal špatnou reklamu - i pro ty, kteří by s Tebou jinak v lecčems souhlasili. Ať chceš nebo ne, takhle to pro ostatní vypadá, že ses lekl, co to napsal za věci a rychle jsi vycouval - že asi sám cítíš, že se obhájit nedají.
Kdyby Ti opravdu vadil Merhaut, obhájil bys to třeba mailem.

Mimochodem album "Sgt Pepper" je jedno z témat, kde s Blümlem ve své "oponentuře" jeho práci o art rocku oponuji, ale asi to jde mimo Tvé zájmy.

miguel7 @ 01.03.2011 07:52:14
Brano: I když nemám čas se moc zdržovat na netu, sem zabrousím vždy a tvé recenze mám velmi v oblibě. Nejedna mne nakopla k aktivitě a například mám již doma Transatlantic:) Nenech se odradit...
Ostatní zbytečně rozpitvali pěknou recenzi. Je to prachobyčejné se honění po hovadinách a v každé reakci jde číst (ať už mezi řádky nebo přímo) podrážděnost a u některých i vyžívání se v tom...myslím toho, který to celé odstartoval, sice svým názorem, ale položeným lopatou od hnoje, a takto se baví lidi v hospodě po 10 pivech ("hele voe, to je hovadina...)nebo u toho hnoje. Existuje 100 způsobů a slušných jak vyjádřit svůj názor ale merhaut jde vyloženě po provokacích, aby ukázal, kdo zná nejvíc skupin a kdo přečetl nejvíc knížek o hudbě atd. A to jsem si Vás vážil. Teď Vámi pohrdám jako člověkem

merhaut @ 01.03.2011 08:18:16
To bych nevěřil, kolik psychoanalytiků kutilů se tady vyrojí, když hovadinu nazvu hovadinou:-)

Brano @ 01.03.2011 08:27:18
Filozof:Ja sa nepotrebujem obhajovať,nie som pred súdom a nie som obžalovaný.V recenzii som si vyjadril len svoj názor(priznávam,že subjektívny),na ktorý mám plné právo.A vyjadrenie vlastného názoru nie je trestným činom.

Apache:Ja nie som vojakom,som hrdým držiteľom modrej knižky :-).

Miguel:Ďakujem za podporu.Si súdny človek a z tejto "diskusie" si si utvoril dojem o čo tu komu vlastne ide.

Brano @ 01.03.2011 08:33:52
Dobré ráno pán Merhaut.Vitajte!Vidím,že chcete pokračovať v našej včerajšej plodnej diskusii.To ma teší.Kľudne mi môžete ďalej písať Vaše duchaplnosti,buď sem,alebo na moju mailovú adresu,ktorú iste máte.Budem sa vám snažiť promptne odpovedať.

miguel7 @ 01.03.2011 09:21:54
Merhaut: Měl bych na Vás otázku. Proč se vždy objevujete na progboardě jen když někoho opravujete, nebo máte pocit někoho ponaučit a nebo poukázat jakou hovadinu zde někdo napsal? Na reakce Vašeho typu poslední dobou, není třeba psychoanalýz, aby Vás člověk odhadl, co si o sobě a svých znalostech v hudbě myslíte a hlavně co si myslíte o ostatních na těchto stránkách, když máte jen tu touhu nás ponaučovat a pak odbýt pár slovy typu "jsi trdlo, já vím co je pravda a co je dobré"

Voytus @ 01.03.2011 09:23:15
Pro mě Sgt. Pepper také nebyl až takový objev, některé songy a aranže jsou prostě divné, nedotažené...nemůžu najít to správné slovo. Našel jsem si tam tři: Within You Without You, A Day in the Life a titulní. Radši mám Abbey Road, Rubber Soul a Revolver. Ale také jsem se k Seržantovi a třeba Bílému albu nedostal v době vydání (ještě jsem nebyl na světě). A ani po stovkách oslavných článků jsem té desce nepřišel na chuť. Před lety jsem to s ní vzdal, asi mi není dopřáno ocenit a pochopit (přitom mi nedělá problém třeba Stravinského Svěcení jara, což je trochu jiný progres :-)). No a co, je spousta dobré hudby a to, že nějakého Brana nebo Voytuse až tak nechytla nejslavnější deska nejslavnější skupiny všech dob z toho nedělá přece žádnou tragédii.
Debut King Crimson je i pro mě jednou z nejdůležitějších desek, ale kašlu na to, jestli všech dob, 20. století nebo kterýho vlastně, stejně tak je mi jedno, jestli to je prog, art, hard nebo co. Pochybuji, že to takhle řešili Fripp a spol. To, že někdo nenásleduje celá léta opisovaná tvrzení profi recenzentů a publicistů z něj nemusí přece dělat nějakého debila (to je příklad, klidně jsem to mohl napsat jinak, než se zase někdo ozve).
Inspirace se dá nacházet všude, bohužel i v drogách a učení pochybných guruů.

martin69 @ 01.03.2011 09:41:48
Jsem velmi rád,že debatu nikdo nesmazal a pevně věřím že se tak nestane.Je velmi dobře z ní vidět,jak se kdo chová.
Proč Merhaut nedebatuje raději na svých stránkách je mi záhadou.Zde jen každého přesvědčuje o svém názoru,o tom jak všechno zná nejlépe.Bohužel jeho způsob komunikace je slušně řečeno velmi nešťastný.
Brano braň si svůj názor!On na něj má každý právo!

vlada @ 01.03.2011 09:53:57
Brano:...neměli bychom se nechat nasrat...pardon za výraz, zaplaťpánbu není cizí a tudíž bude srozumitelný...

Apache @ 01.03.2011 10:01:41
Země je placatá a vesmír stvořil Mickey Mouse.

Filozof @ 01.03.2011 12:26:36
Brano
Ano. Plně respektuji Tvoje právo na jakýkoliv názor. To, že jsem si dovolil se zeptat na jeho zdůvodnění, protože jsem něco takového nikdy ještě neslyšel (souvislost progrocku a bílého dvojalba), Tě místo k diskuzi přivedlo k výkřikům o soudu a obviněném. To ovšem není moje vina. Já si jen dovolil předpokládat, že ve slušné společnosti lidé umějí a chtějí svoje názory obhájit, na požádání vysvětlit.
To, že Ty toto odmítáš Tě zařazuje mimo takovou společnost a opět je to Tvé nezadatelné právo. Ale i vizitka.

vlada @ 01.03.2011 12:51:02
Filozof: Proboha, nežeňme to do zbytečných extrémů. Každý by měl mít právo na svoje mínění a svůj názor. Samozřejmě ve formě nekonfliktní a korektní. Byl bych velmi nerad, abyste nebo abychom zapříčinili fakt, že se Braňo odmlčí. Jde o to, aby se diskuse odvíjela bez zbytečných invektiv a mentorování ( merhautování ).

Deadmonkey @ 01.03.2011 12:59:10
Ježiši, smažte to už někdo. (diskuzi, ne recenzi samozřejmě)

PaloM @ 01.03.2011 13:05:26
Filozof a ostatní "oponenti": myslím, že by ste už mohli dať Braňovi pokoj. Však sa dosť zrozumitelne vyjadril a nie je povinný podrobne vysvetľovať, prečo-začo-načo. Slušne a korektne, je to jeho vec a netreba ho zato nálepkovať. Fakt sa tu šíri zloba, pre úplnú pi...ovinu.

Zdeněk @ 01.03.2011 16:28:37
ad PaloM/ na druhé straně taková "diskuse" pěkně
ukáže kdo je kdo

Apache @ 01.03.2011 17:54:54
Jj. Já třeba teď už dobře vím, kdo je Zdeněk.

Zdeněk @ 02.03.2011 06:26:21
OK Geronimo

b.wolf @ 23.03.2011 17:36:28
Dneska jsem si udělal volno, tak jsem zabrousil do progresu-začal jsem Progres2, Provisoriem Deža Ursínyho a skončil klasikou-debutem King Crimson; k tomuto skvostu jsi vlastně napsal všechno, takže nebudu nosit dřevo do lesa... prostě paráda. Zmiňovaní The Beatles mě nikdy nenadchli, stejně jako jejich hudba. Takový líbivý popík pro pubošky... a Sgt. s bílým albem? Nuda...

Filozof @ 24.03.2011 12:17:28
b.wolf
Přemýšlels někdy o tom, proč Tebou poslouchaný Progress coveroval právě Beatles a Ursíny je obdivoval, hrál a považoval za svůj vzor?

zdenek2512 @ 12.10.2011 14:19:18
Recenze je pěkně napsaná. Plně souhlasím toto album je určitě jedno z nejlepších od King Crimson. Moje oblíbená alba Islands, Red a Lark´s ..... Nesouhlasím v další diskusi s názorem pana Brana na Beatles. Kolik je na světě úprav písniček od Beatles ať už jazzových nebo symfonických. To asi proto že byli tak podprůměrní a přeceňovaní. Všechny jejich desky a zvláště ty od Rubber Soulu výše jsou parádní a dají se do dneška poslouchat. Co se týká progrocku tak to se dá říci jako o skupině tak o King Crimson, VDGG, Gentle Giant a pak mě žádná nenapadá. Co se týká neoprogu ( Flower King, Spock´s Beard, Porcupine Tree apod. ) tak to po pár posleších nudí. Ani jedno album bych si na rozdíl od Beatles nekoupil.

honanek @ 31.03.2012 10:46:42
To je taková nádhera,že to člověk nemůže pojmout.Když jsem měl 9 roků,tak čučím na obal,a říkám si,že to maloval někdo od nás že školy.Ale hudba,hudba to dá člověk jenom jednou za život...

21.02.2011 vmagistr | #

King Crimson pro mě dlouho byli kapelou mimo mé "hudební obzory". Ze zlomků jejich tvorby, které jsem poznal již dříve (např. skladba Lark´s Tongues in Aspic), mě kapela nijak neoslovila a tak jsem je pořád nechával stranou. Nakonec mě zlákal až neobyčejně sugestivní obal alba In the Court of the Crimson King - touto deskou jsem své seznamování s kapelou King Crimson zahájil a myslím, že jsem rozhodně nechybil.

Hudba to rozhodně není jednoduchá a nemám na ni chuť vždycky, ale když se dostaví ta správná nálada, dokážu si konkrétně tohle album vychutnat jako málokteré jiné. V úvodní vypalovačce 21st Century schizoid man mi ze začátku hodně vadil silně zkreslený zpěv, nyní už si bez něj ale skladbu absolutně nedovedu představit. A ten hromový začátek - děsivá nádhera...
Nosný hlas mého oblíbeného zpěváka Grega Lake si na tomhle albu velmi užívám, ať už v podmanivě uklidňující baladě I Talk to the Wind, nebo v žalozpěvu Epitaph. Z celého alba je cítit neklid, napětí - čekání na apokalypsu, která stále nepřichází? Možná právě v Moonchild něco takového pomalu začíná, všechno se zklidňuje, zpomaluje, uléhá ke spánku. Až nakonec ve jen občas něco cinkne, brnkne, zaklepe - tuhle pasáž nejraději poslouchám v úplné tmě, jen zavřít oči a popustit uzdu představivosti. A najednou, z ničeho nic, několik dunivých úderů do bicích a začíná se poslední dějství - monumentální titulní opus. Lake zde zní nesmlouvavě jako soudce vynášející konečný, nezrušitelný ortel...že bychom přece jen dospěli k poslednímu soudu?

I když nevím, jaký rozsudek Lake pronesl ani zda byl vykonán, dle mého soudu je In the Court of the Crimson King výtečným počinem, kterému nelze upřít plné hodnocení. Sám za sebe si ovšem myslím, že album nabízí o mnoho více než za pět hvězdiček, které mohu udělit - nu alespoň nám crimsonovský debut nezpychne...
reagovat

Apache @ 21.02.2011 18:43:51
Přijměte názor člověka, který většině z těch art & prog rocků absolutně nerozumí (a ještě z toho má radost. :-)

Z celé tvorby King Crimson (která jde samozřejmě těžce mimo mě) mě dostaly jenom dvě věci.
Ty mě ale dostaly natolik, že o King Crimson nemohu NIKDY mluvit jinak než s úctou:

a) Obal desky In the Court of the Crimson King
b) Skladba 21st Century Schizoid Man

To mi jako jasný důkaz, že King Crimson jsou géniální, stačí už navždy.

Filozof @ 22.02.2011 08:26:07
vmagistr
Mám KC asi 7 CD a toto je pro mne o kousek nejlepší. Při zkoumání dál se připrav, že styl zůstane stejný či podobný, ale takovou krásu, jako Epitaph už dál asi nenajdeš.

07.10.2010 ilendio | #

Snad povinnost každého milovníka progresivního žánru. Málokterá skupina dosahuje takového úspěchu už po vydání svého debutového alba. King Crimson dokážou pohltit posluchače do(jak už někdo řekl) ráje tónu a melodii,kde si každý najde své místo a s radostí se k němu bude vracet. Slyšte,slyšte! Na dvorku karmínového krále se dějou věci!
reagovat

PaloM @ 07.10.2010 13:53:09
Vitaj ilendio na Progboarde. Bolo by fajn, keby si do svojho profilu doplnil, čo rád počúvaš, prípadne niečo málo o sebe. Dá sa to, keď sa prihlásiš menom a heslom. Aj ja mám rád túto muziku a veľmi. Je veľmi ťažké napísať ešte niečo nové o tomto albume. Napriek tomu, okrem všeobecných fráz (ktoré sa hodia ako šablona na všetky dobré albumy), veľmi by nás zaujímalo, prečo teba tento album oslovil, čím ťa zaujal, prípadne bližšie ku jednotlivým skladbám.
Veľa zdaru, neber toto ako výčitku, ale prosbu.

ilendio @ 08.10.2010 20:07:48
Zdravím Tě paloM.
Děkují za uvítáni. Doufám,že jsem vše nezbytné splnil a teď ještě dodatek k této desce...

Nebyla to první deska kterou jsem od KC slyšel a vlastně ji znám dost krátko. Řekněme,že jsem nejlíp znal asi nejnovější The Power To Believe. Věděl jsem,že KC je slušný nářez a vlastně jsem od této desky čekal právě ten "rebelní" zvuk. 21st Century Schizoid Man mně nezklamal a tak jsem čekal,že se album bude vyvíjet podobným směrem...Šok. Deska od druhé písně změnila hudebně úplně jinou atmosféru. "I Talk To The Wind" mně emočně úplně rozhodila.(ta píseň to umí) Dalším skvostem je "Epitaph",který jsem bral tak trochu jako volné pokračování předchozí písně. Nejzajímavější procházkou byla další píseň tedy o něco experimentativnějí "Moonchild" kde jsem si vychutnával každou vteřinku. U tohoto díla jsem měl zvláštní pocit, protože ze začátku vše bylo tak jak jsem chtěl. Zkrátka jsem šel po vyšlapané cestičce a najednou cesta zmizla a já bloudil v lese...(Tato skladba podle mně vyžaduje od posluchače nejvíc aby byla plně pochopená)...Nakonec jsem našel cestičku která mně zavedla do království kde jsem plně pochopil podstatu tohoto úžasného světa...
("In The Court Of The Crimson King" je parádní skladba útočíci na všechny smysly a pocity a od ní jsem si toho odnesl dost...

Vážení,
je to první "recenze",kterou píši a tak byl bych rád kdyby jste omluvili případné gramatické chyby či obsah. Nikdy jsem neměl dar psaní,ale občas mám pocit,že musím s těma věcmi ven a tak se je snažím mé myšlenky nějak srozumitelně zformulovat ať trochu mají logiku...
Děkuji!

PaloM @ 09.10.2010 06:01:40
No vidíš, celkom s chuťou som si prečítal tvoj doplnok k recenzii. Takmer všetci sme tu amatéri, neživíme sa písaním. Opisujeme hlavne svoje pocity a to si pochopil.
Díky a teším sa na ďalšie tvoje postrehy pri iných albumoch. A ešte - nemá to tu šéfa, či cenzora na bežné príspevky, tak sa nemusíš nikomu spovedať. Občas tu zablúdia extrémisti, čo sa stáva na otvorenom fóre.

01.02.2010 nowhere_man | #

Prvý a hneď najzásadnejší a najlepší album King Crimson (teda pre mňa). Toto je absolútna klasika žánru a nemám mu čo vyčítať. 21st century schizoid man Mirrors je absolútny vypalovák. Ten riff je parádne hardrockový, ale najlepšia je inštrumentálna prostredná časť - absolútne vymakaný jazzrock, ktorý ma vždy dostane. Nasledujúca krásna balada I talk to the wind obsahuje jednak nádherné flautové pasáže a jednak podľa mňa zrejme najlepší spevácky výkon Grega Lakea. Čistá krása. Podobne je na tom aj skladba Epitaph - čistá krása. No a príde Moonchild. Mnohými kritizovaný za inštrumentálnu časť "bez hlavy a päty". No, spievaná časť je nádherná a musím povedať, že tá kritizovaná sa mi osobne páči. Náhodou ju mám rád a sedí mi tam. Myslím si, že v priebehu svojej kariéry kapela King Crimson prišla aj s horšími pasážami, respektíve skladbami. No a na záver tu máme vrchol v podobe The court of the crimson king. Neprekonateľná klasika King Crimson. Krásna melódia, tu absolútne vládne mellotron. Kto raz počul, už sa jej nikdy nezbaví, skrátka jedna z najkrajších vecí, aké som počul. Netreba zabúdať ani na obal albumu, absolútne úchvatný, hoci mnohí mi povedali, že majú z neho depku. Ja nie, mne sa absolútne páči. Takže zásadné album (a myslím, že nielen pre mňa).
reagovat

Borek @ 01.02.2010 20:51:35
... Některé z těchto výtvarných děl obstály v zatěžkávací zkoušce času lépe než jiné; některé byly strašné už tehdy - zvlášť pozoruhodný je v tomto směru nechutný obal desky 'In the Court of the Crimson King' kapely King Crimson...

(Paul Wilkinson: Rat Salad)

Lothian @ 01.02.2010 21:04:54
Nejhorší obal co znám. Konkuroval mu můžou snad jen Versailles.

Apache @ 02.02.2010 06:56:56
Obal této desky je naprosto nezapomenutelný - určitě jeden z nejlepších obalů všech dob. Klasika. Legenda. Dejte vedle sebe tucet libovolných obalů... a pak přidejte tenhle. Vždycky je přebije.

Borek @ 02.02.2010 07:50:40
Snad zmožení z hledání, kde že jsem kdy na citovanou poznámku na adresu tohoto obalu natrefil (kniha o Black Sabbath byla mezi posledními z uvažovaných možností), způsobilo nepřidání vlastního pohledu.
A přidat ho nepřidám ani teď, Apache to přebil přesně. Tak už jen bližší info ohledně originálu >> odkaz

Filozof @ 02.02.2010 08:30:43
Borek - díky za odkaz - zajímavé, to jsem netušil. Jen podle mne oči nevyjadřují smutek (ani když cokoliv zakryji), ale šílený strach a děs.
Mám rád kreslené obaly a tenhle jistě považuji za výrazný, ale můj druh umění to asi nebude. :-)

DeaconJohn @ 02.02.2010 11:47:40
Obal debutu King Crimson se mi vždycky líbil a považuji jej za velice zdařilé dílko. Podle mě zobrazuje "schizofrenika 21 století", který je hrdinou stejně zvané kultovní písně. Ten vyděšený výraz v očích, které mohou být způsobeny přízraky a zjevy, které vidí jen on sám... na copak se asi s takovou hrůzou dívá? My můžeme vidět jen emoce, které jeho pohled vyzařuje, ale jejich skutečnou příčinu zná jen chorá mysl onoho nešťastníka. Netvrdím, že malíř obrazu myslel na toto, nicméně na mě tento obal vždycky působil (a působí) takhle.

Šámis @ 22.02.2010 13:06:43
No k hudbě myslím není třeba se vyjadřovat, naprostá klasika. Díky Táto, že jsi mi tuhle desku pustil když mi bylo 15 let !!! Ale ten obal je dle mého názoru opravdu neopakovatelný. V jednom albu (King Cirmson - Epitaph - živáky z prvního období) Je v bookletu vyfocená výloha obchodu s LP a ten obal působí velmi magicky. Mám jej v originále jako LP (vynikající stav)z roku 1969 a musím říci že ve velkém formátu je ještě působivjější. Jen na CD se jim tolik nepovedly barvy, Orginálu dominuje Rudá a modrá, na CD bývá ta modrá trochu do fialova. Tolik k obalu. Mimochodem když se originální obal rozevře, tak tam vypadá ksichtík mnohem méně vystrašeně :)))

Voytus @ 11.03.2010 13:07:08
Jsem šťastným majitelem vynilu - obal v tom ale moc nehrál roli, fakt je, že na CD jsou ty odstíny jiné.

Ondra @ 26.08.2010 00:01:50
Škoda, že obal je mnohem lepší, než většina materiálu. Skutečnou kvalitu má pouze a bohužel jenom 21st Schizoid, kterého mohu vždy a v jakémkoliv množství.
Nejotřesnější jsou dohrávky typu March for no Reason a Tommorow tommorow, minimalismus otesaný na kost, dobře beru - zde se ale nehodí - ruší a hlavně šíleně nudí, závěrečná freska ze dvora krále Crimsona je spíše už jen popěvek, i když mellotronové plochy jsou melodické. Kdysi jsem album měl sám za výtečné, ale bylo to tím, že jsem vždy byl ohromem úvodním Schizoidem, který je skutečně hypnotický, že zbytek alba jsem nějak neřešil - chyba. Ale jsou tam slabá místa. Vím, že tím budu za kacíře, ale sebral jsem odvahu :-))

martin69 @ 09.09.2010 13:59:42
Výborná deska + obal. Jediné album King Crimson které se mi líbí od začátku do konce.

05.04.2009 hejkal | #

Monument rockovej histórie! Zrod symfonického art rocku! Najlepší progresívny album všetkých čias!

K tomuto albumu sa už vyjadrili toľkí, že niet čo napísať a pridať k tomu niečo nevypovedané.

21st Century schizoid man je tvrdší než tisíc zbustrovaných grgajúcich dead metalistov spolu, I talk to the wind je jemnejší než najkvalitnejší Harmasan, dva monumenty symfonického scénického krásna, to sú Epitaph a In the court of the crimson king. A napokon je tu Moonchild, vec, ktorá niektorým nesedí, ale podľa mňa je nedeliteľnou súčasťou práce Frippa a skupiny v polohách ticha a neriadeného zvukového staccata.

Takže neprekvapivých 1000 hviezd za najlepší debut art rockovej evolúcie, ktorá sa tu niekde zároveň aj zrodila.

reagovat

Apache @ 05.04.2009 10:20:36
A jeden z nejlepších obalů rockové historie.

PaloM @ 05.04.2009 10:31:05
Pamätám si na študentské roky strávené na internáte (koleji) Mladá garda v Bratislave (1976-81) a internátny rozhlas s hraním na želanie. Môžte hádať, čo bolo najhranejšie (Epitaph). Piaty rok som to už nenávidel :-)) To nemení nič na fakte, že je to jedno z najkrajších diel v histórii hudby. A súhlasím aj s Apačom, pohľad na obal a hudba znie v ušiach.

Ondra @ 25.08.2010 23:05:29
To je přesný. Tvrdší než tisíc zbustrovaných metalistů. Metalisté se na Frippových plochách prostě bortí... :-))
Na youtube je ke slyšení a vidění záznam "21st Schizoid man" z živého vystoupení KC, a tam je ta tvrdost prostě maximální, mmm, mnohem lepší, než na albu, což mě překvapilo, doporučuji vyhledat, jenom ta kvalita zvuku je horší. Nicméně to dobře dokumentuje tehdejší potenciál kapel jako KC, VdGG, atp., při živém vystupování, kdy např. živé podání Killerra na jednom z vystoupení VdGG je prostě neskutečné (mj. Hammillův démonický zpěv)... výhodou také bývalo, že jedna skladba nikdy nezněla stejně. Škoda jen, že dneska už takhle (skoro) nikdo nezahraje.

14.02.2008 Ondr@ | #

Zkusím to podruhé, bez tolika hrubek:
Psát hodnocení je skoro zbytečným nošením dříví do lesa, tenhle matroš se prostě musí slyšet, a pak jenom poslouchat, znovu a znovu poslouchat a vychutnávat.
Pro mě je jednoznačně určující 21st Century Schizoid Man, kdy Fripp hraje dobrovolně (!) poprvé a naposledy bluesovou kytaru, nikdy v budoucnu se toto již neopakovalo (vyjma Prozak blues na ConstruKction of Light), sám Fripp to v jednom rozhovoru (celkem neochotně) přiznal.
Je to agresivita v krystalické formě, šoková terapie, rána vysokého napětí, která v mezihře trochu zmírňuje napětí a tvrdost, aby tato opět vygradovala v závěru skladby.
Celková vynikající úroveň je podtržena o nic méně agresivním textem - ...innocents raped with napalm fire... 21st century Schizoid Ma--ann...
Ačkoliv nikdy nevím, kdo jsou oni nevinní sžíhaní plamenem hořícího napalmu - a přece, jsme to my, posluchači :-)))))
Celé album je navíc podtrženo skvělým vokálním výkonem Graga Lakea... 5 a 1/2 bodu!
reagovat

Ondra @ 26.08.2010 00:03:38
Zde se musím trochu omluvit - uvedený popis se vztahuje víceméně jen výhradně na první skladbu, která je skvostná.

26.09.2007 Ondra | #

Psát hodnocení je skoro zbytečným nosšením dříví do lesa, tenhle matroš se prostě musí slyšet, a pak jenom poslouchat, znovu a znovu poslouchat a vychutnávat.
Pro mě je jednoznačně určující 21st Century Schizoid man, kdy Fripp hraje dobrovolně (!) poprvé a naposledy bluesovou kytaru, nikdy v budoucnu se toto již neopakovalo (vyjma Prozak blues na ConstruKction of Light), sá Fripp to v jednom rozhovoru (celkem neochotně) přiznal.
Je to agresivita v krystalické formě, šoková terapie, rána vysokého napětí, která v mezihře trcohu zmírňuje napětí a tvrdost, aby toto opět vygradovalo v závěru skladby.
Celková vynikající úrpveň je podtržena o nic méně agresivním textem - ...innocent raped with napalm fire... 21st century Schizoid Ma--ann...
Ačkoliv nikdy nevím, kdo jsou oni nevinní sžíhaní napalmem - a přece, jsme to my, posluchači :-)))))
reagovat

21.08.2007 kneekal | #

Přiznám se, že nejsem kdoví jaký fanda tzv. progrocku a období, kdy jsem poslouchal kapely ve stylu Pink Floyd, Yes atd. mám už dávno za sebou a netrvalo dlouho. Taky zůstaly pěkné mezery, co se téhle skupiny skupin týče :). Jsou ale desky, které se čas od času vžydcky tak nějak dostanou zpět k mým uším a pak je to velmi příjemné shledání.

Exemplární příklad je jediná deska King Crimson, kterou jsem kdysi splašil a tou je In The Court.

Už první skladba dovede nejen kytaristy zařezat do sedadal a hned následná série songů je prostě pohádková. Jediná vada na kráse je již zmíneněná experimentální pasáž v Moonchild, kterou tedy také často ingoruji a nemůžu se dočkat až to rozbalí závěrečný monumentální dvůr.

Tak si tak říkám, že možná, až se nabažím proto-punkových uskupení, se vrátím ke Karmínovému králi a doplním si vzdělání. Ale trumfnout tuhle desku se mi jeví jako úkol velmi nesnadný.
reagovat

12.04.2007 Pegas | #

Nejsem velkým fanouškem King Crimsona a neznám tvorbu mezi Red a The Power To Believe. Debutové album je ale naprosto úžasné a pro mě nejlepší. Od agresivní 21st Century Schizoid Man přes křehkou I Talk To The Wind po epickou The Court Of The Crimson King. Další desky se už více ubírají směrem, který mě moc neoslovuje, ale tohle je paráda.
reagovat

Wenzl @ 15.04.2007 00:00:00
Dovolím si mít trochu odlišný názor k tomu dalšímu vývoji.Mám za to,že se následně nic až tak dramatického ve vývoji K.C. nedělo.Kacířsky řečeno bylo někdy více,jindy méně lehce rozvíjeno a mnohdy jen přehráváno již známé.Zatím poslední řadovka mi připadá odlišná a zároveň výborná.Fakt je,že ty začátky a tohle album především mám nejraději.

06.04.2007 Wenzl | #

Mluvíme-li o progresivní hudbě,je tohle ten bezesporu nejlepší příklad definice.Já skutečně neznám nic lepšího,než je tohle geniální album.Tuhle muziku si pouštím už dobrých pětatřicet let a je to jako s chlebem,toho se taky nikdy nepřejíš.Nejsem v podstatě schopen určit favorita(track) na téhle placce,protože to je taková síla od začátku až do konce,že to fakt nejde.K.C. vás nenechají chvíli vydechnout.Tak skvělé nápady nikde jinde nenajdete.Nezasvěcený nemůže rozhodně poznat,kdy to vzniklo.Cože,před téměř 40ti lety?Šílené!Já bych klidně řekl včera.Jméno King Crimson bych vytesal do skály a rozhodně ne jen kvůli tomuhle albu.Chcete vědět,co je muzika?Poslechněte si King Crimson - In the Court of the Crimson King !!!
reagovat

Wendy @ 06.04.2007 00:00:00
Sorry,chybička se vloudila.To "w" mělo být Wendy

@ 07.04.2007 00:00:00
Můžu vám ten nick přepsat na "Wendy", jestli chcete.

Wendy @ 08.04.2007 00:00:00
Děkuju,to by bylo fain.Ať nematu veřejnost.

mct @ 11.04.2007 00:00:00
Vy tady ale matete už tím, že jste si vybral nick, který si tu zaregistroval někdo úplně jiný...

Wendy @ 12.04.2007 00:00:00
No,ať hledám,jak hledám,kde je mé Wendy,tak jsem to psal já ?!?!?!?!Teď nechápu,sorry......

mct @ 12.04.2007 00:00:00
Nevím přesně, co nechápete, ale zkusím to vysvětlit.
Možná jste si to nevšiml, ale dost z nás je tady zaregistrováno. A kdybyste to udělal i vy, pak byste zjistil, že se jako Wendy zaregistrovat nemůžete (už tu jeden je). Máte tu docela dost recenzí, tak je myslím škoda, že jste to neudělal.
Můžete to udělat dodatečně a vaše recenze by se pak souhrnně zobrazovaly ve vašem profilu.
Teď to úplně správně nefunguje, ale když kliknete v diskuzi nebo v reakcích na ty červeně zbarvené nicky, tak uvidíte co mám na mysli. Jestli to chcete dát do pořádku, ozvěte se mi na mail.

Ondra @ 25.09.2007 23:25:01
Nechci tě nějak zranit, ale toto by opravdu "včera" vzniknout nemohlo, vzhledem k soudobě nicotné úrovni muziky obecně. To jsi mě opravdu zklamal, anvíc jako strý znalec zlatých dob art rocku mě to u teb mrzí dvojnásob, vypustit takovéto tvrzení...?! :-)
A navíc, doba vzniku je patrná i pro téměř "nezasvěcence" už jenom podle typické "syrovosti" anglických nahrávek v tomto období, která je nejvíce patrná v letech 1968-69 a pro toto krátké období je zcela typická, podobný zvuk se již v budoucnu u anglických nahrávek nikdy neopakoval..., což je velká škoda:-(
Dovolím si tvdrit, že podobně velice zdařilý syrový zvuk má White Album od Beatles z roku 68, bráno tedy čistě z hlediska zvukového feelingu, nikoliv hudby samotné, která se jaksi porovnat nedá. Ale charakter zvuku ano!

19.01.2007 Jakub | #

Od tohodle alba az po live USA 1975 je KING CRIMSON výborné.Třeba ISLANDS jazzrock psychedelic.ta krásná předposlední skladba-Komorní hudba.Všechno to je vražda. Od toho live USA Crimson strácí na sve originalitě. Stejná kapela Van Der Graaf Generator hraje ve stejném období lehce podobnou hudbu.
Jethro Tull byla kapela uplně jiného směru
Bubeník Clive Bunker jede jinou dráhu nez bubeníci
King Crimson.a ne je bubeník celá hudba
reagovat

02.11.2006 Lesik | #

Tak to bylo něco-King Crimson! Robert Fripp! Kdo to je? Geniální, naprostej šílenec, co se týče hry na kytaru.Vymyslel naprosto novej způsob hraní! Nekonečná inspirace pro nás, kytaristy!Album, kde jsem se fakt rozbrečel.Hurá, začíná novej rozměr rocku!
reagovat

11.08.2005 roorybacky | #

vůbec první album, které sem kdy od king crimson slyšel... 21st century shizoid man mě dostala, skutečně nářez s takřka metalovým úvodním riffem... ale ani ostatní skladby za ním nezaostávají. souhlasím, že více než osmiminutová 'improvizace' (tak mi to alespoň připadalo) je opravdu nudná a místo jejího poslechu se raději vyplatí si dojít na záchod nebo se i najíst..:) závěrečná titulní skladba je opět výborná.
reagovat

21.01.2005 | #

Už první album King Crimson obsahuje některé zásadní skladby, především vynikající zběsilou 21st Century Schizoid Man. Dále je to pomalejší písnička se silnou melodií I Talk To The Wind, monumentálně melancholický Epitaph, snová psychedelická skladbička Moonchild, která asi po třech minutách přechází v tichou zvukovou koláž, což je asi nejslabší místo na albu. No a na závěr barvitá titulní skladba, zobrazující dost pitoreskní "dvůr".
reagovat

19.08.2004 Hans | #

První a hned zlomové album. Zatímco jiné kapely si ještě hráli na písečku bluesrocku, KC vyrazili na neorané pole experimentálního rocku. Schizofrenik 21 století je nářez, který v roce 68 měl těžko konkurenci a nemuseli by se za něj stydět dnešní "tvrdě zaměřené" kapely. Instrumentálně výborné - skvělý, jakoby hysterický Lakeův zpěv (KC měli vždy štěstí na výborné zpěváky) netradiční melodie a motivy, ojedinělý Frippův kytarový styl (ani solo, ani doprovod), zvláštní texty, jazzové spodky a všechno dohormady sedí jak pr...l na hrnec.
reagovat