A Perfect Circle - Thirteenth Step (2003)

Thirteenth Step je nápadité a podmanivé album, je však také unikavé a obtížně uchopitelné. Má podstatně odlišnou vnitřní stavbu než jeho předchůdce, čímž nemyslím ani tak kompozici (ta je i tady v podstatě písničková) jako spíš samotný způsob, jak hudba existuje v prostoru. Zatímco nejvýraznějším nástrojem na Mer de Noms byla kytara a stavebním prvkem výrazné riffy, tady zřetelně vystupuje do popředí rytmika.

Vydatné basové linky společně s krouživě rozvíjenými bicími party tvoří jakýsi vnější opěrný systém a kytara spíš jen vyplňuje takto vyměřený rámec, v němž se volně pohybuje vokál, který je také téměř výhradním nositelem melodie. Každá skladba nese jedinečný melodický otisk, vokál je mimoto neobyčejně výrazově zručný a proměnlivý - tak v čem je problém? Celkově bych řekla, že album lépe vyzní do sluchátek, kde vyniknou detaily a atmosféra. Jinak mi totiž i po větším než malém počtu poslechů hudba na albu záhadně splývá.

Se dvěma výjimkami. První je bezmála osmiminutová úvodní skladba, v níž se odehraje malé drama, druhou devátá The Nurse Who Loved Me, která z celku vybočuje možná i proto, že ji jako jedinou autorsky zpracovali hostující Greg Edwards a Ken Andrews. Je nejvyšší čas prozradit, že tématem celého alba je závislost, rozpad osobnosti, pokřivené vztahy... Jak se to projevuje? V úvodní Package třeba neodbytným pošilháváním po balíčku, pro který si člověk přišel, zatímco předstírá, že se o druhého zajímá - proběhne tu nějaká tělesná výměna, možná i potyčka. "Dej mi to, to je moje," supí Keenan a možná ne náhodou připomíná svou zoufale tlumenou zuřivostí Tolkienova Gluma (filmy byly v době vzniku alba v čerstvé paměti).

The Nurse Who Loved Me se odehrává v mlžném oparu naprosté ztráty kontaktu s realitou (začíná důvěrným seznamováním se vzorem na koberci) a je svou lehkou sebeironií téměř vtipná: "Vezmu ji k sobě, oděnou v bílém / má všechno, co potřebuju - pilulky v kelímku / Je do mě celá tvrdá, vidím jí to na očích / chová se jen jako sestřička k těm ostatním..." Přímočařeji mrazivá je sedmá The Outsider, v níž někdo blízký přihlíží nekonečným lžím, dramatickým výstupům a vyhrožování sebevraždou a na závěr téměř zakřičí: "Jestli ten kohoutek opravdu zmáčkneš, udělej to někde daleko ode mě." Rezignace, únava a bezmoc prolínají i závěrečnou Gravity, jejíž poselství "zvolil jsem si život" zní téměř nešťastně a mdle, jako by člověku něco padalo z ruky.

Celá deska se nese v pomalejším tempu a zlověstné, tísnivé náladě, mění se jen její intenzita a odstíny - jedním z mála živějších momentů je "téměř vypalovačka" Pet, která přichází těsně před koncem. Velkou devizou je uvěřitelnost hlasového projevu, která mě ujišťuje v tom, že nořit se do tohoto patologicky zamotaného světa má smysl, i když to není pěkné podívání. Celkově mi ale Třináctý krok (název by nejspíš mohl odkazovat k odvykacím programům, které obvykle mívají kroků dvanáct) připadá umělecky o stupeň méně přesvědčivý než výjimečně vydařený debut.
reagovat