Uriah Heep - Live On The KBFH [1974] (1997)

Uriah Heep : They’re Good !
zněl jeden z úvodníků článků z dobového hudebního tisku, reprodukovaných na layoutech 2LP January 1973, což je nejen pro skalní fandy UH pamětihodnost, srovnatelná s Made In Japan a podobnými skvosty, zachycujícími vrcholné vzepětí hardrockových hvězd první poloviny 70’s na pódiu.
Ano. Byli dobří. V té době, v té sestavě. A nejen oné pamětihodné noci z konce ledna 1973 v Birminghamu.
Ve vinylové éře nebylo zvykem vydávat víc živáků v kratších frekvencích a piráti ještě neměli technické možnosti a nakonec ani přístup na trh. Digitalizace přinesla značné změny a možnosti i v této oblasti a tak se po docela dlouhé době (nepočítám Shepperton, o němž bude ještě řeč) objevil na poměrně etablovaném labelu další, nazvěme ho „oficiální“, záznam legendární sestavy, zde z US turné k jejich tehdy čerstvé studiovce Sweet Freedom.
Vydán v r.97, dostal jsem se k němu cca o 5 let později, a s ohledem na dosud žádnou recenzi zde si dovolím k němu něco ze svých subjektivních pocitů napsat. Mám trochu dojem, že spousta fandů kapely ho ještě nezkusila, možná z obavy, že jde o obskurní, zvukově tragický záznam, jako většina tehdejších pirátů, natočených na walkmana v kapse bundy nebo kýho šlaka.
Ovšem chyba lávky - tady jde o poměrně kvalitní zvuk (podrobnosti o zdroji neznám, a Král Sušenka je na ně na obalu CD docela skoupý) ale jde evidentně o soundboard , takže zvuk plně srovnatelný s legendárním, o rok starším živákem. Bonusem je kontinuální záznam bez fadeoutů v přestávkách, které by nás připravily o Byronovo průvodní slovo a občasné žertíky k publiku.
Dalším příjemným překvapením, jakkoli zřejmě náhodným, díky záznamu „naslepo“, je rozvrstvení jednotlivých nástrojů, kdy oproti January ’73 zde slyšíme Kenovy B3 & Leslie poměrně výrazněji, což je u této kapely hodně k dobru. Naopak basa, přestože dobře slyšitelná, má jaksi nevýrazný, méně plný zvuk, než jaký slýcháme od Garyho na studiovkách. Bicí jsou trochu více plechové a kytarové beglajty Micka místy hodně utopené. Ale neděste se, to jsou jen drobné mouchy. Zvuk, přestože to není masivní „koule“ jako v ’73, je poměrně hutný a docela věrně imituje studiovky, takže je to přesně ten hardrock, který se od nich tehdy očekával.
Ovšem zmínil bych se ještě o jednom faktoru (možná jde jen o můj subjektivní pocit) - je zde lehce cítit určitá únava kapely z předchozího hektického období, kdy v rozmezí dvou let vydali čtyři skvělé studiovky a vydavatel je zároveň honil po šňůrách jako nadmuté kozy… To se zákonitě někde projevit musí, zde (možná) jen v náznacích (podle mě nepatrně menší tah na branku než před rokem v Birminghamu), později pak v dosti nevýrazné studiovce Wonderworld.
Ten nápřah na pódiu ovšem mohl souviset i s místem, kdy v lednu ’73 hráli doma, kde je všichni dost dobře znali (je to tam hodně patrné v odezvách publika) a zde, v polohispánské hippies Kalifornii je slyšet publikum mnohem více decentní, jakoby spíš čekající co bude, než spontánně si užívající jízdu svých oblíbenců. A jsme v USA - chybí jim asi blues, to tady fakt není...
Ale pojďme k záznamu samotnému.
Po o poznání méně pompézním úvodu, než na ’73 se rozjíždí známé intro hammondek… ovšem automaticky očekávaný otvírák Sunrise nahradí (tak trochu skokem bokem) osvědčený hit Easy Livin‘. Rytmika ale jede parádně, nakonec skladba je na ní postavená, Byron deklamuje v solidní formě, harmonické vokály ladí o něco lépe než před rokem, a jak už jsem uvedl, Leslie box Kenových Hammondek B3 je perfektně sejmutý s hutným, typicky řežavým zvukem, takže tato verze skladby je (pro mě) lépe zahraná než v Birminghamu.
V pauze je hodně znát už zmíněné poměrně pasivní publikum, ovšem nástup kapely do následující Sweet Lorraine je energický, tak jak má být. Boxova kytara už taky vystrkuje víc růžky, na Garyho basu nejde než pět pouze chválu a s ohledem na čitelnější zvuk a bezchybnou souhru beru tuhle věc taky lépe než z ’73. Snad jen ten hammondkový med tady kvůli Kenovu zaneprázdnění syntíkem s typickým motivem skladby není tak hutný.
Následuje pilotní singl z (tehdy) posledního alba, známá Stealin‘. Fakt hodně dobrá, nesrovnatelně lepší, než ze Sheppertonu.
Mimochodem - Shepperton považuji za dost úlet, nekoncepční sbírku jakoby náhodně nahraných věcí bez ladu a skladu, nadto v poměrně mizerné zvukové kvalitě a zahrané bez šťávy. Tohle je klasický živák se vším všudy!
Lehké intonační zaškobrtnutí Davida a už nastupuje známá (a parádně zahraná) zvuková hradba, jak ji známe ze studiovky. Velmi dobře zde ladí harmonické vokály. Vše pohromadě to drží již zmíněné skvěle sejmuté Kenovy klávesy. Na tohle PortaPro nestačí, ohulte to do velkých beden, je to paráda!
A vracíme se na studiovou trojku k legendární July Morning. Krásná barva B3 v úvodu. Mickův Gibson SG věrně imituje studiovou verzi, tohle je taky lepší, než Birmingham… Byron bez chyb, střídání refrénu a verzí s typickou zvukovou hradbou s vyčnívajícími hammondkami… parádní podání. V závěru chybějící Manfred Mann je nahrazen repeticí zahuštěné verze... hardrock ala UH !
Dalším číslem je málokdy živě hraná (a přitom velmi solidní, na typickém UH valivém rytmu založená) Seven Stars. Snaha držet se věrně studiové verze, okořeněná v závěru Boxovou improvizací vychází. Dost dobrá ukázka zlatého fondu kapely.
Tento koncert se kapela zdá se dost věrně držela původních „studiových“ stopáží , což není na škodu věci, ono poslouchat desítky let dokola stejnou syntezátorovou improvizaci (Gypsy, Birmingham ’73) mi osobně zas až tak neimponuje. Tahle verze Gypsy, prostá jakýchkoli experimentů, je velmi hutná, nástrojově skvěle vyvážená a samozřejmě patřičně podlitá hammondkami. A je z toho parádní vývar !
David nemá intonačně chybu, dokáže se hlasem probojovat na vrchol zvukové hradby. Je mi už trochu žinantní pořád zmiňovat Garyho nenápadnou, ale geniální basovou linku, která je spíše daším sólovým nástrojem, než rytmickým spodkem. A to sejmutí B3 & Leslie se fakt povedlo…
A máme tady jakýsi poločas s kratší „exhibicí“ Kerslakových bicích. Po těch předchozích peckách je to jakási „přestávka“, je to opravdu někde jinde než Bonzovy legendární eskapády, nebo nezapomenutelné sólo Iana Paice v The Mule v Japonsku. Ale nevadí, není to tak dlouhé.
Následuje titulní song z aktuálního alba Sweet Freedom. Zde, podobně jako u Stealin‘, zahraný mnohem lépe než ve Sheppertonu. Mírně stažené hammondy, zato excelující, neuvěřitelná basa! David klasika, odpustím mu i krok přes čáru v odlehčené části, kdy vyzývá k zapojení do zpěvu publikum (nechytají se) s návrhem nahradit původní refrén zpěvem „Sweet Sweet Horshit“. Závěr opět standardní uriášovská zvuková hradba.
Opakování pokusu o zapojení publika (tentokrát poněkud úspěšnější) v úvodu Look at Yourself. Poměrně čitelný Byronův zpěv, lehce neintonující doprovodné vokály (ve studiu se to doladí, tady ne). Nedá mi to zmínit Synkopy 61. Jakkoli je instrumentálně Hrej se mnou fér za originálem hodně v závěsu (rytmika, absence hammondek), hlasově brňáci své předloze nic nedluží, naživo byli v harmonických doprovodech (troufám si tvrdit) i lepší (slovanská melodika!). Trio Pokorný-Polák-Veselý bylo prostě v tomto stylu vokálně bezkonkurenční! Nicméně titulní song třetí studiovky zde šlape bezchybně, absence rytmického gejzíru Osibisy ze závěru studiové verze je na koncertě samozřejmá. Ale dost dobré i tak…
Na závěr rock’n’roll - Love Machine. Má to šťávu!
A jsme u konce show. Tady bych mohl rozvinout polemiku, ale po těch letech už asi zbytečnou. Uvedu jen, že jako r’n’r mi úplně stačil předchozí flák a místo závěrečné směsky bych mnohem víc ocenil nějakou kládu, zde třeba Pilgrim. Ale to jsou jen kdyby… beru to tedy jak to je…
Takže to byl hodně s křížkem po funuse (ale i tak dík za něj) vydaný živák mé kdysi hodně oblíbené kapely v nejlepší sestavě, která se jim kdy přihodila. Zvukově mimořádně vydařený, nástrojově vyvážený, a jak už jsem zmínil, ta chybějící třešnička na dortu je atmosféra v hale, ta byla v Birminghamu výrazně lepší, a slyšitelně se to tehdy odrazilo i na entuziasmu kapely. Někomu tady možná chybí víc improvizace, je to zde zahrané tak trochu jako podle notového záznamu ze studia… ale zase je to tak jak to většina fandů zná a opakované poslechy po letech tolik neunavují stokrát slyšenou variací, která se taky někdy ne tak úplně povede.
Pro mě je zde ještě citelná absence klasického „otvíráku“ koncertů z pozdního ’72 až počátku ’74 - jedné z nejkrásnějších věcí kapely, ve své poměrně krátké stopáži perfektně prokomponované skladby - Sunrise. Ale co už…
A co bodování ? Tak jak to slyším já, dávám bez nějakých pochybností čtyři. Byli tehdy fakt dobří…
A Melissa Mills podle všeho stále žije, navzdory svým někdejším velkohubým proklamacím…

reagovat