Nightingale - Closing Chronicles (1996)
01. Deep Inside of Nowhere (7:12)
02. Revival (4:24)
03. Thoughts From a Stolen Soul (9:00)
04. So Long (Still I Wonder) (4:47)
05. Steal the Moon (3:17)
06. Intermezzo (4:22)
07. Alive Again (9:26)
Total Time: 42:28
Obsazení:
Dan Swanö - guitars, vocals, keyboards, drums
Tom Nouga - bass, guitars, keyboards
Říkala jsem si onehdy, že bych si dala porci hutného, sytého, melodického, třeba i trochu patetického devadesátkového rocku. A ejhle, jedno takové album jsem měla celou dobu uložené v online knihovně. Taky jsem si už mnohokrát říkala, jak je skvělé, když hlavně k méně známým skupinám a albům napíše někdo aspoň pár řádků, posloužím tedy stručným popisem desky, kterou točím potřetí.
Jejími nejsilnějšími devizami jsou ponurá, ale nijak rozervaná či depresivní atmosféra a Zpěv s velkým Z. Pozoruhodná je také stylová poloha alba, které má v sobě stejně tak něco z majestátnosti hardrockových mohykánů jako lehkou nedbalost grunge, to vše omočeno v černočerné gotické náladě. Díky tomu uspokojí milovníky silných melodií, aniž by jim zaneslo sluchovody uječeným kýčem, a neurazí ani vyznavače heavy metalu - sice se drží v rockových mantinelech, ale je to rock hustý jako tér a těžký jak víčka po probdělé noci.
Co je tedy konkrétně ke slyšení? Rytmika spíš jen spolehlivě šlape, než by se pouštěla do složitých vzorů, bicí se nezříkají ani obligátního bum-čvacht. Kytary se drží poctivého vrstvení riffů bez velkého sólování. Překvapivým tahounem jsou klávesy. Překvapivým proto, že jsem si jich pořádně všimla až během druhého poslechu, tak umně jsou zabudované do bytelné, robustní, zemité konstrukce. Tahle hudba se nevznáší a netřepetá, drží se u země jako štiplavý, vlhký kouř. A to ještě pořád není to nejlepší.
Ten zpěv. Ten hlas! Chvílemi slyším Eddie Veddera, celkově má ale Dan Swanö (ano, Nightingale jsou Švédi) hlas položený trochu níž. V hloubkách po většinu času zůstává a nedělá nic menšího, než že dokonale slouží kompozicím a citovému sdělení. Nepředvádí, co všechno dokáže (naprosto cokoli, to je evidentní), nikdy není přepjatý, na druhou stranu neztrácí kontrolu, ani když se zdánlivě ledabyle převaluje v temně poklidné náladě. Umí odvyprávět příběh, položit akcent, má velmi plastický výraz a charisma jak vepř. Je za mikrofonem suverénní, zároveň působí nenuceně a jaksi skromně.
Netvrdím, že Closing Chronicles přináší něco převratného. Je to ale hodně silná deska, která skvěle sedí do podzimního času.
reagovat
- hodnoceno 0x
- hodnoceno 0x