Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Albumy roka, rebríčky a pod

Antony - 29.04.2025 16:22:07 #

TOP 2024 Jako každý rok i tentokrát jsem poslechnul několik stovek novinkových alb. Nejsem vázán ani stylem, ani profláknutostí souboru, rád zkouším cokoli. Naprostá většina muziky letěla po pár skladbách do odpadu, buď kvůli zprasenému zvuku nebo pro mizernou kvalitu samotné hudby, nejčastě však kvůli obojímu současně. I tak zůstala hezká řádka alb, která se zapsala do mého vnímání velmi pozitivně. Svoje hodnocení a krátké komentáře z posluchačského deníčku zveřejním po částech. 3* - tříhvězdičková alba 2024: RED SUN SERMON - Queen Of Swords (2024) DR7 Rašplovitý fuzz psych stoner (kapela píše "melodic proto-doom metal", no budiž) s dámským vokálem lehce prohnaným přes filtry. Rozchrchlaný zvuk. Hudba místy standardní, místy lepší, občas i výborná, umí se pěkně rozjet, ale právě tou produkcí strašně trpí. S kapelou jsem si psal, nic proti nim, jsou fajn, ale posluchačské dojmy servíruji vždy bez příkras. Jo, teď se dívám, že jsem si album na Bandcamp koupil, srandovní. Co já bych z lásky k muzice neudělal.. :) MARIO LALLI & THE RUBBER SNAKE CHARMERS - Folklore From The Other Desert Cities (2024) DR9 Živý jam, hodně syrové pojetí nás vrací do pouštních podmínek 90. let. Pěkně se to táhle zmítá, seká ostrými drápy, žádná vypulírovanost, prostě hodně intuitivní a hrubé hraní i zpívání. Hodně mi to něčím připomíná některé dlouhé songy The DOORS. Akorát se mi ty 4 dlouhé tracky při poslechu pocitově slily v jeden a ke konci jsem rád, že to přestane. FUTURE ISLANDS - People Who Aren​’​t There Anymore (2024) DR5 Soul se nám potkal s tvrdým disko. Obojí je pozitivní. Punc originality zajišťuje především cohenovský vokál, společně s retro rytmy a schopností tvořit depešácké melodie. Současně jsou jednotlivé skladby dostatečně odlišené, aby album nebylo jednotvárné. Poslouchá se příjemně, a i když v tom není kdovíjaké umění, jako poslechové zpestření je to vítaný kousek. Zvuk stojí za pytel, jedině sehnat vinyl rip. TUMBLETOWN - On The Highwire (2024) DR8 Podle prvních dojmů jsem je hodnotil na 4*. Po dalších protočeních se ukazuje, že hudební materiál tohle neunese a uhnízdil se pocitově přesně mezi 3-4. Dílo je rafinované a únavné současně. Něco zde přebývá, něčeho se nedostává. Hlavně mi chybí jiskřivější nápady a vyrovnanost. Z alba se nevyloupnul žádný moment, na který bych se vyloženě těšil pro jeho emocionální erupci. Místo vrcholů tu dominují propady a fádní roviny. Nedostatečně vzdušný zvuk poslechové pohodě také nepřidává. Snižuji hodnocení na hodně solidní 3*. VESTBO TRIO - Out Of Place (2024) DR10 Z počátečních nadějných pocitů nakonec nevyrostlo nic mimořádného a tato nahrávka je prostě "jen" dobrá. Možná jí škodí přílišná jemnost nebo střídmost, což vede až k jevu, který nazývám "neudržení pozornosti". Album pokaždé jen tak proklouzá a mizí. Nic, co by se zachytilo. FINAL COIL - The World We Inherited (2024) DR8 Sranda je, že některá alba si vůbec nepamatuji, proč jsem je do předvýběru zařadil. A tak si je oživuji, aniž bych se díval, co jsem o nich tehdy psal. Pak můžu srovnat svoje poznámky, jak vzájemně neovlivněny vznikaly s odstupem času. Zrovna tadyk cítím dost rozpory v tom, co se mnou muzika dělá. Jsou tu tuhé pláty zvuku, jsou tu i působivé kudrlinky. Celkově zdejší hudbu vnímám jako pěkně obrněnou potvoru, co se snaží usmívat, aby mne přivábila, ale přitom oblažuje (překlep ponechán) tesáky. Takže si držím bezpečný odstup. Dívám se na svoji skoro rok starou původní poznámku "Alternative rock post metal z UK. Taky bavilo. Dokonce hodně, i víc.", takže dnes dodám "občas i míň". Solidní trojka. Gavin HARRISON, Antoine FAFARD - Perpetual Mutations (2024) DR12 Něco jako pěkná instrumentální cvičeníčka. Gavin bubeníček, Antoine basmužíček, k tomu spousta nástrojového křoví, kdy za zmínku stojí mrštný soprano saxofon Jean-Pierre Zanella. Stvořeno spíše pro obdiv nad nástroji a kompozičními postupy než pro požitek z poslechu. Hudbě chybí vývoj a směr, cíl, motiv, co by zaujal. Instrumentální dovednost zúčastněných je nepochybně výtečná, ale ta sama o sobě neobstojí. Náhodné potulování tentokrát nikam moc nevede, ale jako procházka docela fajn. CHILD - Soul Murder (2024) DR7 Trio z Austrálie. Hustý old school heavy blues / hard rock s pěkným zpěvem. Fajné kytarové vyhrávky. Pomalejší těžká tempa nikam nespěchají a nechávají prostor pro atmosféru. Tolik pozitiva. Problémy? Jsou. Mizerný zvuk, to v první řadě, neboť chrstá na jinak dobré dílo znečišťující nános. Vinyl by to zlepšil, jistě, ale zrovna tohle není věc, kterou bych musel mít fyzicky. Dále tu máme i v nejlepším případě jen lehce nadprůměrný hudební materiál se sklonem k bezvýraznosti. No a nakonec zmíním, že kapela je tak zahleděná zpět do sedmdesátek, za zapomněla přidat něco svého osobitého. Jelikož je jinak poslech dobrý, tak trojku dám úplně v pohodě, jelikož trojka je také dobrá. Pro zajímavost dodám, že nahrávání proběhlo roku 2018 na analogový studiový pásek (tím víc zamrzí, že je mix a mastering podělaný), ke stažení skladby kapela nabídla v roce 2023, na fyzickém nosiči (LP, CD) se na trhu album objevuje v roce 2024. OBSERVERS - The Age Of The Machine Entities (2024) DR6 Australané a instrumentálky dle známého sci-fi románu A.C.Clarkea "2001 A Space Odyssey". Píšou o sobě, že hrají "Instrumental melodic metal with a dark ambient undertone", což je celkem pravda. Dodal bych, že tam cítím postrockové spojité drsně vláčné vrstvení. Trosku se to vleče, trošku to splývá, ovšem celkově to za poslech stojí, pokud vydržíte placatou dynamiku, nebo pokud si obstaráte vinyl. K tomu se dá říct jediné - fucking loudness war! Ještě dodám, že v tom samém roce vydali ještě dvě další alba, ale jsou to jen studiové ozvěny této desky. Robot Dawn (2024)obsahuje dema, alternativní verze, rané mixy a zbytky ze studia, Tales Of The Skyrock (2024) obsahuje ambientní remixy. Tyto zbytečné nahrávky bych hodnotil na jednu ušmudlanou, takže raději nic. CRIPPLED BLACK PHOENIX - The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature + Horrific Honorifics Number Two (2024) DR5 I když nijak nechci popírat, že mne tato hudba intenzívně přitahuje a provádí se mnou náramné věci, mám i své výhrady. Velké výhrady. Z hlediska schopnosti album poslouchat výhrady doslova osudové a rozhodující. Co mne nejvíc fakt nejvíc štve, že zvuk je nevábný chrchel. Tohle deska nezachrání, a ani se mi do toho po pravdě řečeno moc nechce. Navíc, u systematického zařazení do novinek je nutno uvést, že tu sice máme hned dvě alba dohromady, jenže žádné z nich není úplně plnohodnotná studiovka. 2/3 plochy zaujímají znovunahrané vlastní songy, poslední třetinu tvoří covery jiných autorů. Z pohledy vlastní tvorby tedy nula novinek. Chtěl jsem dát plný počet, ale nemohu. Chtěl jsem dát 4 hvězdy, ale taky to, kua, nende. Sorry vole, vlastně vlku, error. Rve mi to fakt srdce, vlastně slechy, ale nedá se nic dělat. COMBAT ASTRONOMY - Method And Trap (2024) DR9 Šílenci z Minnesoty. Vpravdě až děsivá a ukrutná repetitivnost motorických rytmů. Neústupná, razící si cestu vpřed. Připomínající Gigerova monstra. Cizorodá a nelidská konstrukce, co sem přišla odjinud, tím mne přivádí v rigor mortis. Slyším v tom zkázu, i oslůavu této zkázy. Tanec v ruinách. Něco tak protismyslného jsem dlouho nezažil. Postapo soundtrack. Z toho se musím voklepat. Hu! Tohle nejsou normální 3*, tohle jsou 1* a 5* současně, děleny dvěma. LUCIFER WAS - En Fix Ferdig Mann (2024) DR10 Jeden by řekl, že se pod takovým názvem bude skrývat obhroublý stoner, ale ono ne. To, co je zde ke slyšení, se dá označit jako symfonický rock se scénicko muzikálovým charakterem. A je to jaksi těžkoprdelaté, utahané. Muzika se snaží být pompézní, máme tu sbory, střídají se různí vokalisté, načančané vrstvy efektních kláves a zvučíků všelikých. Melodie se tváří důležitě a významně. Poslech unavuje jako příliš těžká deka v létě. Zpěv je v norštine, kapela je z Osla a existuje již od 70. let. Ale tohle album nepatří mezi ta, která by oslnila. Slabá trojka. Teď si ještě konečně uvědomuji, koho mi připomínají. Jiné Nory - ADVENTURE, obzvláště jejich tematickou ságu Tales Of Belle, Part 1, Part 2. KAIPA - Sommargryningsljus (2024) DR7 "Kaipa are back!" se píše u upoutávky na album, současně s poznámkou, že hudební kariéra Hanse Lundina začínala roku 1964 v různých bandech, aby soubor KAIPA založil roku 1973. Toliko k historii, a nyní hudba. Řeknu to jednoduše. Hrají vcelku osvědčený symfo prog, s dámským vokálem a rozmáchlými kompozicemi. Podobnost s The FLOWER KINGS se nedá přeslechnout, současně je to ale muzika obyčejnější zaměnitelnější. Nijak výjimečná, nijak špatná. Samozřejmě, s řádně podělaným zvukem, což ji degraduje. Slabší trojka. NINE STONES CLOSE - Diurnal (2024) DR10 Občas zkracovaní na 9SC. Nizozemští mistři táhlých melodií, které znějí jako když PINK FLOYD poleptáš louhem, a pustíš do nich trochu víc elektřiny. 8 let nic nevydali a pak hned dvě alba naráz. Až jsem si myslel, že je to chyba ve vročení, ale ne, opravdu zvládli na trh vrhnout tuto nahrávku v červenci a druhou v listopadu. Času na přípravu měli dost, ale i tak, hezký. Hudba je snaživá, ve vypjatých okamžicích náležitě dramatická, v klidnějších hladivě melodická. Hodí se k méně soustředěnému poslechu, protože když se na ni zaměřím je patrné, že o moc víc nedá. Kýžené katarzní momenty jsou jen naznačeny, k transcendentálnímu spojení ducha tvůrce a vnimatele prakticky nedochází. Bloumá pořád někde venku, nikoli ve mně, a tato odosobněná a nezvnitřněná hudba nemůže dosáhnout vyšších dojmů. Album je vyrovnané, a průměrné. NINE STONES CLOSE - Adventures In Anhedonia (2024) DR10 Ano, ukazuje se, že 9SC chybí to, co výrazově podobní COSMOGRAF mohou rozdávat po hrstech. Takže platí z velké části vše, co pro předchozí album. Odlišnosti se najdou. Jednak je hudební plocha trochu šedší, líně se převalující, což dojem snižuje, jednak je tu ale naprosto mimořádná poslední skladba, kde se konečně povedlo to, oč celou dobu usiluji, tedy napojit se, což dojem zachraňuje. Opakovaně potvrzeno. Takže zase hodnota dobrá. INFRINGEMENT - Black Science And White Lies (2024) DR6 Tohle skončilo na půl cesty. Předchozí alba mám v paměti jako velmi zdařilé počiny, tím více působí tristně problematické dojmy z této nahrávky. Ani přes další pokusy to příliš nezajiskřilo. Asi zmrzlej prach, nebo co. To se v Norsku stává jen občas, zde tomu tak je. Jasně, původní rozčarování se trochu rozptýlilo, ale pocit zmaru přetrvává. Pátral jsem po tom, čím to je. Z velké části je to produkcí a zvukem. Pokus o "moder neo-prog" se zahleděl příliš do sebe, dokonce vytvořil nadprůměrné koncepční dílo postavené na pěkných Hammondech, tvrdých kytarách, celkem působivých melodických linkách, ale kua co z toho, když si nepohlídali sound. Digitál nepříjemně řeže do uší, poslech je obtížný, v některých místech je to zpresované peklo, což u tohoto žánru považuji za podraz. Jasně, deska by mnohé zachránila, ale tady jde o princip, který jsem již zmiňoval, ale rád jej zopakuji. Desky si kupuji, že chci, ne že musím. Ale možná, až vychladne mé nasrání, si desku nakonec objednám, kdoví.. A na okraj zmíním podivnou praktiku. Skupina stejné album nabízí 2x stejnou na jednom nosiči. Poprvé je hudba rozdělená na 2 dlouhé kompozice, podruhé na 11 krátkých tracků, ale s úplně stejným obsahem. Takže fyzicky si kupujete 2CD, ke stažení máte 13 songů, ale je to 2x to samé. Jako proč? HOLY LAMB - Minefield Promenade (2024) DR8 Lotyšsko, Riga. Poslouchat to jde, dokonce i opakovaně, ale o moc víc to nedává. Progrock s výlety pár krůčků do jazzového hájemství. Zpěv není silnou stránkou, kompoziční vynalézavost a uvěřitelnost svůj stín nepřekročí. I přes dostatečný počet poslechů se žádný vyšší vklad neukazuje, neurazí, nenadchne. Solidní trojec. Johnny RIFFMAGE - Disharm​ó​nie II: Smrť ega (2024) DR10 Johnny aneb Ján Molnár je slovenský multiinstrumentalista, který jednou za čas vyprodukuje album převážně kytarové hudby. Předchozí EP Poludnica Polnočnica (2022) považuji za nesmírně zdařilé a sedlo mi okamžitě, kdežto novinkou se prokousávám pozvolna. Album je velice syrové až hrubé, výrazově mi přijde nedotažené. Mám tam své oblíbené skladby, i místa, která musím jednoduše vydržet. Provedení na mne působí víc jako demo s nahrubo nahozenými náměty než plnohodnotné album. Instrumentální melodický ale úderný stoner po absolvování mnoha poslechů narazil na strop svého potenciálu. Rozporuplnost pocitů se potkává na čisté trojce, je to tak akorát. JOHANNES LULEY - August (2024) DR12 Fusion jazz z USA, co připomíná hodně jiných fusion jazzů, jež ve své umírněnosti vedou spíše k rozjímání, než emocionálnímu vzepjetí. Což o to, v tom by pes zakopán nebyl, zato když se postrádá i cokoli navíc, je to poněkud vyprázdněné. Ačkoli mohu s čistým svědomím projevit pozitivní reakci, nebude to nijak velkolepý jásot. Album v klidu proplyne, občas vystrčí pár většinou kytarově drnkavých případně trumpeťácky slajdových háčků, a jde se dál. Víc než tři nemohu dát za něco, co tu máme již tisíckrát, často lépe. Na závěr zmiňuji excelentní zvuk, a to i na poměry žánru. ACTIONFREDAG - Turist i eget liv (2024) DR9 Avantgardní fusion z Norska dlouho aspirovala do TOP 2024. Ale pořád mne cosi rušilo. V očekávání jak se to vyvrbí jim vyšlo vzápětí další album. I díky němu se ukázalo, že se mi u této muziky nedostává splývavosti a samozřejmosti. Celé je to drkotavé, jak trakař na hrbolaté polní cestě. Z poslechu jsem celý vytřepaný, a to ani u fusion není úplně ono. Album mělo u mne zpočátku našlápnuto, ale opakované poslechy korigovaly toto nadšení na lepší průměr. ACTIONFREDAG - Lys fremtid i m​ø​rke (2024) DR11 Druhé album norského Canterbury vznikalo v novějším období. Turist i eget liv byl nahrán na podzim 2020, mix proveden na jaře 2021, vyšel 4.10.2024, kdežto dvojka se realizovala v rozmezí 2023-24 a vyšla 8.12.2024. Stejně jako u debutu zde figuruje plejáda famózních muzikantů z uznávaných souborů srandinávského (překlep ponechán úmyslně.. :)) rocku, a stejně jako u debutu je produkt poněkud žmolkovatý. RED SAND - Pain't Box (2024) DR8 Snaživý prog rock, co disponuje i špetkou čehosi svého, povzbuzujícího. To znamená, že se pod povrchem hladiny s olejovými duhovými skvrnami občas něco zableskne. Sáhneš do hloubky, ale brzy narazíš na písčité dno, kde někdo nechal barevné sklíčko. Ani drahokam, ani perla, nic takového. Místo bezbřehého oceánu zážitků tu máme nazdobené brouzdaliště pro zážitky bezpečně omezené. No, co by člověk nedal aspoň za trochu osvěžení. Původně velmi nadějné, ale nakonec slabá trojka. Brant BJORK TRIO - Once Upon A Time In The Desert (2024) DR9 Týpek, co mi hudebně dělá většinou velmi dobře. Hraje relativně jednoduše a pořád tak nějak podobně úsporně. Songy zaujmou hypnotizujícím opakováním hrubého riffu a skoro až vykostěnou kytarou. Stejně tak zpěv, aranže, rytmika.. Akorát na posledních dvou deskách zkouší experimentovat a obohacovat, což samo o sobě není špatně, akorát Brant tak nějak zmatněl. Je jenom jako svůj odlesk na zvlněné hladině. Ačkoli se na novince jakoby vrací zpět, tak do stejné řeky nevstoupil. The WINDMILL - Mindscapes (2024) DR7 Norský neo-prog, jejich čtvrté studivé (překlep se mi poved!) album. Vždycky mne fascinovali artrockovou vymodelovaností kompozic, současně mne udivovali tím, jak málo to na mne funguje. Nejinak i zde. Formálně jš vše nejenom v pořádku, ale i dílčí momenty dovedou až nadchnout. Ale jako celek to semnou skoro nic nedělá. Ano, velký podíl na tom má bezvýrazný a utahaný zpěv, navíc s tak intonačně pokulhávající angličtinou, až i mne, jinozemce, tato nordglish tahá nepříjemně za uši. Ovšem i jinak je to jako bych nadšeně vyběhl na vrchol kopce, ale místo kýženého výhledu do krajiny bych narazil do papundeklové zdi. Škoda. Je tam hodně dobrého i slaboučkého současně, dávám rozpačitou trojku. The SAMURAI OF PROG (featuring Marco Grieco) - The Time Machine (2024) DR11 Druhé dílo je ještě načančanější, velkohubější, naškrobenější a ve výsledku jednoznačně horší. Na efekt postavené symfo skladby, tentokrát bez čehokoli oživujícího, působí jako hodně ohrkaný kolovrátek. V rukou zručných přadlen, ovšem. Tentokrát řady přadláků rozšířili hudebníci jako Clive Nolan nebo Roine Stolt, bylo jim to ale plat prdné. Celek působí strašně omšele, jako něco, co tady tisíckrát bylo a teď se to jen rutinně obšlehlo. Unavené gradace, opelichané vzletno, vyšisovaná okázalost. Stupidní příběh o cestování časem a setkávání se s význačnými osobnostmi našich dějin jen dokresluje nemohoucnost tvůrců. Jasně, v rukou zručných řemeslníků i tohle dovede nabýt v některých okamžicích jisté poslechuhodnosti, ale je to málo, strašně málo. Celkovému dojmu příslušnosti ke generickému symfo muzaku nasazuje korunu doprovodná grafika, která je vyblitá AI automatem, ať si "digital artist" Michal Xaay Loranc tvrdí co chce. Vychcánků, co produkt počítačového programu vydávají za vlastní dílo, jsem zažil už hodně. Na hodnocení hudby ovšem tato skutečnost vliv nemá, zdůrazňuji. Kvůli místy celkem poslouchatelné muzice tu trojku nakonec dávám, ale je sakra slabá. Po pravdě řečeno, tohle je to nejhorší, co od Samurajů znám. The SAMURAI OF PROG ještě v únoru 2024 pod svojí hlavičkou vydali kompilační 4CD box Omnibus-3, kde se nachází přes 40 minut dříve nevydaného materiálu. Nezkoumám, nehodnotím, jen to zmiňuji jako doklad neutuchající píle těchto muzikantů. Vzhledem k tomu, že na rok 2025 mají připravené další projekty, nezbývá než jim popřát, aby zastavili sestupnou tendenci kvality vlastních výtvorů. SLAŤ - Elegie propastná (2024) DR7 Kapela je z Brna a jde o jejich debut. Vřeštivý doomek s občasným growlingem, stonerovým zrychlením a sludge huhlem, sem tam dáma zaječí. Ani z toho není poznat, že vokály jsou v češtině, texty si moc nevychutnáš. Pěkně jim to jede, jako parní válec z kopce. Hrbolatého. Materiál solidní, v rámci stylu by se dalo říci i originální, především střídání několika druhů hlasů a odvaha pouštět se do pestřejších rytmických změn jejich tvorbu vymaňuje ze zaběhnutých žánrových standardů. Zvuk je praso klasika, vinyl je sold out, smůla. I tak si trojku zasluhují. DEAD HEROES CLUB - Hero (2024) DR12 Čtvrtá studiovka, k níž jsem dříve napsal tohle a považuji to za dobré zopakovat: - předchozí album Everything Is Connected (2013) jsem zprvu trochu přehlížel, až mne nakonec dostalo. Ze standardně vyznívajícího neo-progu se vyklubala na kytarách postavená špičková muzička, která má ducha a hloubku. Jsem zpátky na přelomu 80. a 90. let, a je to oblažující. - v prosinci 2021 zemřel na onkologické onemocnění jeden ze zakladatelů a tahounů této irské kapely, vokalista a kytarista Liam Campbell. Bylo to těsně před dokončením letos vydaného 4. alba skupiny (studiové práce probíhaly 2016-2021), událost způsobila další 3-leté zpoždění. Album je Liamovi věnované, výtěžek bude poskytnut místnímu onkologickému ústavu a charitativním nadacím. Trochu mi ten příběh připomíná osud TWELFTH NIGHT & Geoff Mann. Doplním, že na stránkách skupiny je popisován zdlouhavý proces rekonstrukce skladeb, které byly ve stavu demosnímků a zejména vokál se z nich musel pro finální mix obtížně získávat. Konečná podoba představuje finální album souboru, neboť bez svého zpěváka pokračovat nehodlají. Jeho trochu Damian Wilsonovský projev byl plný sebejistoty, dramatu a kovového chvění, to mi na novince trochu chybí. Možná nemoc, možná zdrojové materiály, těžko říct, co je příčinou, ale je tentokrát méně výrazný až unavený. I proto album hodnotím trojkou, předchozí věci jsou daleko více působivější. Zde máme silný lidský příběh, ale na hodnocení hudby taková okolnost vliv mít nemůže.