Whitesnake / Slide It In

Tuto recenzi, na poslední album se starým hadím logem, jsem psal nadvakrát. Mezitím jsem na měsíc hibernoval a teď vidím, že text působí poněkud schizofrenně. Nu což, taková jest krutá realita. Alespoň jsem díky tomu měl možnost slyšet inkriminované “alebum”, to vám tedy řeknu úplně přesně, fakt mockrát. Možná i víckrát…

Proces “vytrácení se” probíhající na přechozích albech WHITESNAKE se dostal až na takovou úroveň, že jeho další pokračování by kapelu vedlo blízko hudebního vyhynutí. Původně žhavě zářící jiskrnná hardrocková dravost se rozdrobila do šedohnědých rozměklých žmolků, kterými bylo naplněno album Saints & Sinners. Nevábná polévka, co se dá jíst jen z nouze a hladu, ovšem nikoli s chutí. Tuctová práce rytmiky, otravné opakování nezajímavých refrénů, pohaslé hlasy kytar i vokalisty samotného, to způsobilo, že se člověk musel obávat věcí příštích. Vztahy v kapele také nestály za nic, WHITESNAKE byli sice vždy vlastně sólo projekt, ale i jeho kvality závisí na výběru a fungování jednotlivých členů.

Nebudeme si dělat iluze, že WHITESNAKE jsou něco jiného, než komerční rockový projekt, který je stylizován do tvrdšího zvuku a současně se snaží být přitažlivě melodický, stavěný na refrénech tak, aby zaujal široké spektrum publika. Tato charakteristika má svoje světlé i stinné stránky. Úporná snaha o hit vede leckdy až ke kolovrátkovitosti a plytkosti. Navíc, pokud se prvoplánový hit nedostaví, zůstává jen málo, co by mohlo náročnějšího posluchače zaujmout. Jenže tento exotický druh uživatele není cílovou skupinou, tak nač se s tím lámat. Hardrock je začátkem 80. let dávno věc showbusinessu, co platilo v sedmdesátkách, tedy nějaká hudební revolta a provokace vycházející z řádně osoleného kytarového blues rocku, dávno není pravda. Vytáčet konzervativce měl epizodní punk, a včíl je to doména metalu. Naštěstí u Coverdale’s Boys ta komerční zarputilost přináší i ovoce. Dave měl jasno, kam se chce dostat, a šel si za tím. Nejenže dokázal vždy najít velice solidní spolu-muzikanty, ale i z hlediska producenta měl šťastnou ruku. Navíc jeho hlas, kdo tohle má..?

Proběhlo menší personální zemětřesení, zdálo by se, že už asi nebylo co ztratit. I když, takhle to vypadá jen z dnešního pohledu, Saints & Sinners si alespoň v UK hitparádách nevedlo špatně. Co se dá vyčíst z různých zdrojů, více než hudební ambice, či nějaká nespokojenost s hudebním materiálem, byly důvodem ke změně dvě jiné věci. Za prvé, muzikanti chtěli sami odejít. Částečně do lukrativnějších hudebních projektů (Paice odešel už před nahráváním desky do obnovených DEEP PURPLE, Jon Lord také, ale až po provedení nahrávek), částečně proto, že přes neustálé koncertování a desky v hitparádách, na tom nebyli zas nějak výrazně finančně dobře. Prostě, lidé odcházejí. A za druhé, zřejmě zásadním důvodem bylo, že se Coverdale rozhodl udělat všechno pro získání amerického trhu, který měl obrovský potenciál. Charakter tvorby WHITESNAKE byl pro něj jako stvořený, jen jej řádně dochutit. Koření pro zvýšení atraktivností chutí mělo mít dvě základní ingredience – nového bubeníka Cozy Powella a producenta Eddie Kramera. To se psala zhruba polovina roku 1983.

Jenže do konce roku se událo pár dalších kotrmelců. Ani Cozy, ani Eddie si se zbytkem skupiny moc nesedli. Odešel Neil Murray a na basu ho nahradil Powellův kamarád Colin Hodgkinson (ex Alexis KORNER, BACK DOOR). V této sestavě probíhá nahrávání jednotlivých stop pro nové album. Záhy se ukázalo, že ani Kramer není pro správný zvuk kapely ten pravý a po vydání singlu Guilty Of Love (1983) byl nahrazen navrátivším se Birchem. Ten provedl dokončení mixu celého alba Slide It In a jeho evropské vydání šlo mezi publikum v lednu 1984. Mezitím, na podzim 1983, odešel ze skupiny kytarista Micky Moody, tedy poslední zbývající zakládající člen, kromě frontmana, samozřejmě. Moody měl výhrady ke způsobu hry Powella a Hodgkinsona, tvrdil, že nerespektují dosavadní styl WHITESNAKE. A tak ho Coverdale, během společného koncertního miniturné s THIN LIZZY, vyměnil za Johna Sykese. Poslední vystoupení s Moodym se konalo v říjnu 1983. Vzápětí po příchodu Sykese se vrací Murray, basista Colin Hodgkinson pokračuje na své pouti různými hudebními tělesy, z nich musím zmínit alespoň tato jména – Mick JAGGER, Jan HAMMER, Spencer DAVIS GROUP, Jon LORD, dnes působí v současné inkarnaci TEN YEARS AFTER.

Nebylo toho dost. Brzy přišly další (instru)mentální oškolobrty. Zvuk britského alba se nelíbil americkému vydavatelství Geffen Records, s nímž měli Coverdaleovci smlouvu pro vydání v USA a okolí. V ten moment Dave ukázal, oč mu opravdu jde. Prohlásil, že ani jemu se zvuk evropské edice nelíbí, a co by pro americké pudlíky neudělal, nahraje tedy desku znovu. Lépeji, vstřícněji, líbivěji, efektněji, dolarověji. I učinil tak. Vylepšit zvuk dostal za úkol nový šéf mixu Keith Olsen, dodnes ověnčený mnoha desítkami zlatých, platinových a multi-platinových desek za produkci spousty komerčně mega-úspěšných interpretů hudebního byznysu. V prvních třech měsících roku 1984 se tedy nahrávají americké party alba Slide It In. John Sykes a Neil Murray točí úplně nové stopy místo svých předchůdců, Jon Lord “opravuje” svoje vlastní, aby pak v dubnu 1984 zmizel do DEEP PURPLE. Mel Galley, druhý kytarista a znamenitý zpěvák, který se výraznou měrou podílel na doprovodných sborech, byl poslední obětí personálních změn. Také si znovu nahrál/nazpíval to svoje pro USA, a s kapelou se rozloučil definitivně v polovině roku 1984.

Celé to tak podrobně zmiňuji, aby bylo jasno, co se kolem nahrávání a vydání alba dělo, jaké byly záměry, úmysly, v jakém cirkuse a kolotoči se události odehrávaly. Americká verze LP vychází půl roku po evropské. US mix vyšel také 21. prosince 1984 v Japonsku, a stejný US mix vyšel ještě téhož roku i v UK jako Slide It In (Special U.S. Re-Mix Version). Jde o první album skupiny, které vychází na formátu CD současně s jeho vydáním na LP a kazetách. Ale pozor, aby toho nebylo dost, japonská verze CD je obdařena pre-emphasis, takže si ji dnes musíte ošetřit de-emfází, aby vám nabroušené výšky neuřízly hlavu. Nebo vinyl rip, ideálně. Moje recenze vychází z poslechu původního UK provedení, tedy z původního mixu Martina Birche, který mi připadá natolik výtečný, že neprahnu po tom, abych slyšel americkou verzi. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, nemohu sloužiti. Mimo jiné také proto, že jediný exemplář US mixu, který mám dostupný (UICY-93462, Japan SHM-CD 2008), je komprimovaný do DR6, což je natolik odpudivé, že se s tím nehodlám špinit.

Tož, a jak je na tom hudba? Jestlipak se konečně zadařilo? Na to, abys mohl mít rád WHITESNAKE, potřebuješ mít v oblibě hard rock jako způsob hudebního vyjádření. Bez toho to nepůjde. Hledat právě u těchto chlapíků jiné zážitky dost dobře nelze, a vyjma občasných pokusů na raných albech, neuhnuli Coverdaleovci z přímočaré tvrdoskalní linie ani o inch. Zato v oblasti pravověrného hard rocku 80. let lze mít na Bílého hada ty nejvyšší nároky, neboť disponují všemi předpoklady, aby je splnili. Mají vynikající a skvělou technikou oplývající kytaristy, zkušené klávesisty, excelentní bubeníky i baskytaristy, a v neposlední řadě hlas mocné síly páně Coveredalea. Takže, GO!

Půlminutové klávesové intro, a pak do toho začne Powell řezat jako na powel. Z toho momentu je jasné, že to bude jízda. Muzika napumpovaná energií žene posluchače jako stádo oveček před sebou za doprovodu švihanců kláves, štěkotu basy a kytar, a vytí hladového vlčího vokálu. První skladba Gambler je natolik monstrózní, že ji dávám několikrát po sobě. Po dlouhých letech strádání dostal náruživý vyznavač muziky pořádnou dávku, a nemůže se nabažit. Tyvoletojenářez! Nabroušená a sžíravá hardrocková skladba, ty sóla, ta naléhavost, ten bzučivý proud emocí, napětí jako na pokraji exploze. Po tomhle jsem toužil, a věděl, že to dostanu, neboť Slide It In je stálice v mé poslechové frontě. Stejně mě to vždycky uzemní, takový příval ryzího nářezu člověku podrazí nohy a proud ho smete s sebou. Druhá skladba, titulní, totéž, třetí skladba trochu zamyšlenější, ale jízda pokračuje. Skočná muzika s refrény jako pro skandování na stadionu. Co chtít víc? Jedině, ještě víc!

Olbřímí a obdivuhodný je podíl Cozy Powella. Jasně, dostal do ruky dobrý materiál, ovšem co z něj dokázal udělat, to je dechberoucí. Posunul hudební výraz alba o několik úrovní výše, vyždímal do celkového soundu až metalové rytmy, kdy i v nejmelodičtějších pasážích cítíš, jak se země chvěje, a nevíš odkud se ta provalená přehrada kamení přiřítí. Naprosto zásadní bubenický počin, tvrdý, přesný, sebevědomý. Jako kdyby cesta přešla z rozdroleného štěrkopísku do podkladu z tvrdé skály, co dává pevnou půdu pod nohama. Jako by ji místo soch uplácaných z bláta začaly lemovat žulové skulptury, vztyčeny v hrdé kráse. Konečně je možno obdivovat se konkrétním tvarům, co vystoupily z mlhy, kde jsme je předtím dlouho tušili. Konečně je možno si na muziku sáhnout. Mazec!

Silně mi obzvláště kytarová práce na nahrávce připomíná desku AC/DC – Highway To Hell (1979). Hlavně ve skladbách Slide It In a Give Me More Time jsou Angus i Malcolm přítomni takřka holograficky. Řezavý a hutný zvuk, ohýbaný do melodií, sled znepokojivých riffů, co kurňa od muziky můžu ještě dostat? Jsou na desce taková místa, na která se těším vždy a znovu, opakovaně, nikdy nemám dost. Od skladby Love Ain’t No Stranger bych čekal, že to bude balada, ale ani zde kapela nesleví z tvrdosti. Opět zdůrazním roli Powella, ve srovnání s bubnováním na předchozím albu je jeho razance a nekompromisnost přímo povznášející. Na minulé desce bubnoval Ian Paice, tomu se ani nechce věřit, jak dokázal hrát připrcle…

Nejmonstróznější vál na celé desce, a jeden z nej, co hardrockové muzice znám, je Slow An’ Easy. Nehledě na debilní název, v těch měl Coverdale stále zálibu, je to masakr. Zdánlivě roztleskávací stadiónový hit, avšak ohromně atavisticky rafinovaně vystavěný. Konstrukce skladby je z vyleštěné slonoviny, co se na ocelových pilířích vypíná až nad nebesa, a tebe tam vynáší také. Další skladba, co si ji pouštím několikrát po sobě, a doslova si každou její melodickou, harmonickou a rytmickou vrstvu, každý brejk, akord, výkřik, labužnicky vychutnávám. Tohle nosil Coverdale celou dobu někde v kapse, a nás krmil takovými srágorami, ble. No, nakonec nejlepší žraso vytáhnul v ten pravý okamžik.

Doslova rozmlsán šesti dokonalými skladbami se nenasytně natahuji po dalších, abych zjistil, že deska mohla skončit, neboť dál je už jen povycpávaná, aby naplnila požadovanou délku. Ne, že by šlo o nějaký průšvih, naprosto ne, skladby jsou i nadále velice solidní, ale ztratily kouzlo monumentálních a velikolepých songů, přešly do rutinní refrénovitosti. Dobře udělané, vkusně ozdobené (například v All Or Nothing je parádní Lordovo sólo), ale jaksi postrádající ten WAU efekt. V kontrastu s těmi předchozími jsou trošku nasírající, neboť a protože je to o stupeň níž. Přitom dílčí komponenty mají velice solidní, vlastně to kazí hlavně ty banální až stupidní refrény.

Ještě jedna zajímavost. Na desce není žádná sladká balada. U dvou skladeb bych byl ochoten připustit, že jsou zamyšlenější, že tvoří mírný meandr v jinak rychlém spádu hudebního toku, avšak o žádné výrazné zpomalení se nejedná. Jestli zrovna s tímhle chtěl Coverdale dobýt Ameriku, byla to odvaha. Tím více obdivuhodná, že se mu to tentokrát povedlo. Mne spíše těší skutečnost, že se had vymotal z prachu a je zase pěkně vysoko, na výsluní. Deska Slide It In je sázka na jistotu, když si chci užít nekomplikovaný hardrock, který je našlapaný kvalitním materiálem. S těžkým srdcem zaokrouhluji na 4, protože těch několik kompromisních písní tady je. Ale jako celek excelentní emocionální nářez!

P.S.
Dobře, zvědavost mi nedala a sehnal jsem si remasterem nepodělané provedení pro Američany. Slide It In (US mix) (DR12 US 1stPress Geffen DIDX 001800 4018-2) je v celkové stopáži asi o 12 sekund delší, avšak jednotlivé skladby se vzájemně liší délkou času do plusu i mínusu. Největší rozdíl je v tracku Hungry For Love, který je pro USA o půl minuty kratší. Skladby jsou v úplně zpřeházeném pořadí proti UK verzi, ve vlastních kompozicích jsou některé věci jinak, liší se občas nástupy, sem tam něco chybí, jinde je zase něco přidáno, ale jde spíše o drobnosti. No, a zvuk je znatelně jiný. Neřeším, jestli lepší, nebo horší, avšak při bezprostředním srovnání ty rozdíly poměrně vyniknou.

Především, US verze má užší levopravý prostor, všechny nástroje jsou víc v jednolité zvukové kouli. UK verze je širší, separovanější, uvolněnější, poslouchá se mi lépe. Je to zvláštní, protože výhrady ke zvuku evropského vydání tehdy byly, že má plochý zvuk. Za sebe tvrdím, že v placatosti soundu vévodí US mix. Má všechno víc uprostřed, méně basů, bicí méně bouchají, více vystrčený zpěv. Je jako z mono rádia, kterému nehrají basy, všechno má posazeno do středu frekvenčního rozsahu. Asi americký model efektního poslechu. Plasticita zvuku UK vydání je skvělá. Žít se dá ovšem s oběma verzemi, nejde o žádné katastrofické rozdíly. Hlavně si nepořizujte remastery po roce 1998, tam se vydavatelům podařilo provést jedny z nejhrůzostrašnějších dynamických deformací historie, což platí pro celou tvorbu, nikoli jen pro tento titul. Destruktivní prasozvukový trend dále kulminoval, ale to předbíhám…

4 a půl  🙂

Japan 1st issue 1984 CD Geffen 35DP 118
Dynamic range – DR14 (de-emphasis)
Total 40:28

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slide It In
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Saints & Sinners

To, co minule vyloučil zrezivělými trubkami výrobní systém soukromého podniku WHITESNAKE, se obvykle vyhazuje na skládku nebezpečných chemikálií. No, přežili jsme to. Wajtsnejci taky, a jali se plodit dalšího mrzáka. Ventil pro vypouštění břečky se možná snažili uzavřít, ale ňák se to nepodařilo. Už během nahrávání tohoto ještě slabšího pokračovatele slabé desky Come An’ Get It se kapela začala rozpadat. Coverdale ji však nakonec nějak z nouze slátal dohromady, a humusoidní kaši doklohnil. Jak to mohlo dopadnout? Blebě.

Zvuk je jakýsi tvrdší. To není špatné. Obsah je místy slabý, jinými místy cosi jako nápad občas zabublá, ale k čemu to je, když je vždy spolehlivě zabit nekonečným opakováním nějaké shitoidní fráze. Je to divný, neboť opravdu tu potenciál byl, a to dokázal Coverdale později zúročit, ale teď je provedení zoufalé. Opět, po kdovíkolikáté se ukazuje, že spičkové hudební výkony jsou na nic, když omílají šrot. Mrtvolný biohumus na této desce je toho důkazem, nemá smysl rozebírat skladbu po skladbě.

Jestli bylo minule spousta věcí debilních, tady se prostě zopakovaly. Název desky, potřetí stejně. Něco An’ něco, kterýžto škyt na desce ještě čtyřikrát zopakovali. Kam na tohle chodili, pod okna ústavu s koktavými dementy? Ty opakované refrény jsou fakt vražda. Spolehlivě umrtví jakýkoli náznak hudebnosti. Rozhrkaná kára drkotá z kopečka, a nemůžu se dočkat, až se v nejbližší zatáčce řinčivě vyklopí. Nechat ležet ve škarpě, nezvedat, nesbírat, nekřísit.

Asi byli unavení a přetažení. Asi nešel mlejnek na prachy zastavit. Stejně byli v dluzích. Stejně se potom rozpadli. Vyznění této desky je jako vrzání rozbitýho stroje. Nedá se poslouchat. Je to polámaný, Dejve!

Vrzy, vrzy..

Japan 1987 CD Polydor P33P-25052
Dynamic range – DR13
Total 39:21

» ostatní recenze alba Whitesnake - Saints & Sinners
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Come An' Get It

S albem Come An’ Get It bojuji odjakživa, posledních pár týdnů docela intenzívně. Ne, ten boj se nedá vyhrát. Skladby jsou zde otupělé až zcela tupé. Počínaje debilně zopakovaným názvem, přes rádiově orientované pokusy o rychlohitovky, až po naprosto primitivní a odosobněné popěvky. Kouzlo prvních dvou alb zcela zmizelo. Víc jak polovina skladeb jsou jen opakované zhlouplé refrény na zteřelém podkladu. Jede ve stejných kulisách, akorát herci se nesoustředí, hudlají letargicky a opakují omšelé triky ze zvyku. To si říkám u třetí skladby. V půlce už docela trpím. Wine, Women An’ Song je strašlivá otravná prázdnota a nicota. A do konce desky je ještě tak daleko.

Ani nevím, konkrétně proč je to tak špatná deska. Proč je úplně vyčpělá, nanicovatá. Proč jim to nevěřím. Hraná radost, hraná rozvernost i patos, samé pózy, co v sobě nemají nic pod kůži zadírajícího se. Začíná mi ten materiál hudební inertností nebezpečně připomínat tu nejhorší část RUSH, která se taky nedá poslouchat. Profi výkony nic nezachraňují, jen dají ještě více vyznít té bídě a nuzotě. Úchylné opakování hlásky An’ v názvech písní, v titulech tří po sobě jdoucích alb, to je rodně hustej rap.

Když nechám desku dolézt až do konce, mohu jen vytvářet teorie. Jestli třeba někdo nedostal zadání – dáme ti tři chlapy z DEEP PURPLE, k tomu 3x hvězdné M (Marsden/Moody/Murray) ale nesmíš s nimi udělat jedinou slušnou písničku. Splněno na 100%. Šestice hudebníků špičkových kvalit, produkuje to celé opět Martin Birch, co chtít víc? Kde nic, tu nic, jen vyšumělý odvar. Tady není o čem psát. Všechno zní jako sebeparodie. Ztratil se recept na Muziku, tak slepě, hluše a blbě tápou. Tingl tangl druhé kategorie.

Japan 1987 CD Polydor P33P-25053
Dynamic range – DR13
Total 40:36

» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Ready An' Willing

Pro WHITESNAKE mám slabost. Jsou mi blízcí. Tento “easy listening rooty hard rock” ve mě rezonuje. K recenznímu marathonu jsem se odhodlal mimo jiné i proto, abych docenil díla, která mi dosud ne a ne ukázat svoji kvalitu, mají-li jakou. Ready An’ Willing odolávalo skutečně dlouho. V rozsáhlé diskografii se lehce stane, že některá alba splynou s kvantitou okolního materiálu, a je to jen otázka pečlivého a soustředěného naposlouchání, zda ukážou, co v nich je. Poslouchat WHITESNAKE opakovaně mi nečiní problém. Díky tomu se i tato deska dostala z podprůměru tam, kam patří. Tedy o trochu výše, jistě, milý Watsone.

Prvopočáteční fádní dojmy, co vydržely zhruba pět poslechů, moc nadějí nedávaly. Proč taky, když na první straně je to strašná nuda a Coverdaleovská rutina, a na druhé ještě hůř. V okamžiku, kdy se začne jakože něco dít, zjistím, že je to self-cover Blindman, který ale v původní verzi měl daleko víc života. Postupem času se sice ukázalo, že i první skladba je trochu slušnější, ovšem je to hledání stébla v rozsáhlé louži mrtvé vody. Člověk tak dlouho snižuje nároky, jen aby něco našel, až se mu to podaří. Ale budiž, Fool For Your Loving začala být postupně docela zábavná. Pak titulka, ta je taky docela zajímavá, a je dobře, že dokola omílaný slogan “Sweet Satisfaction” má potlačenou ozvěnu v tlumeném dodatku “Ready An’ Willing”. Dodává to skladbě na plasticitě. No, a s tím si musí hledač hudebních emocí vystačit.

Desku zachraňuje po zbytečném recyklovaném songu Blindman zařazení nejsilnější a vlastně jediné vysoké nároky splňující skladby Ain’t Gonna Cry No More. Ta má až Zeppelinovský rozměr a sílu. Na ploše necelých šesti minut nabízí hudební příběh a dovede ohromit svojí procítěností. Ta skladba se rovná záchrannému kruhu, co je na poslední chvíli vhozen tonoucímu. Zbytek alba tvoří tři rutinní odrhovačky bez špetky čehokoli pamětihodného, snad jen Love Man může svojí jednoduchou houpavostí bluesově potěšit, tak trochu z nouze ctnost. Písním chybí krev, tep, slzy i pot. Klobásy pro masy, bez masa.

Úplně markantní je srovnání s předchozím albem, jež se vyznačovalo suverenitou a pohodou. Rozdílové pozitivní vlastnosti, které této desce prakticky chybí, se nabízejí samy. Suverenitu nahradila pruda, pohoda zbytkově pozůstává jen na pár místech první strany. Škoda. Hodně divná je ještě jedna věc. Nově příchozí bubeník Ian Paice se na desce vůbec neprojevuje. Přínos se rovná nule. Či spíše mínusu, předchozí bubeník hrál jaksi lehčeji a trefněji. Vyniká to hodně při srovnání s kontrastující basou pana Murraye, i když ani ta není, co minule. Paice do toho řeže jako strejda z venkovské kapely, co to chce odbouchat, moc si to nekomplikovat, a pak honem na pívo…

Z dojmově podprůměrného alba se se nakonec podařilo získat solidní průměr. Díky první straně a skvělé skladbě Ain’t Gonna Cry No More. Na víc deska nemá, zcela se zde nedostává dalších špičkových písní, co na předchozích deskách byly. Jako celek ale za občasný poslech stojí. Po skoro čtverkové Lovehunter (obrovská škoda těch pár slabot, co tu desku srazily zbytečně dolů) je tohle poctivá trojka.

Japan 1987 CD Polydor P33P-25055
Dynamic range – DR12
Total 40:15

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Lovehunter

Přesně rok po Trouble vychází pokračovatel, album Lovehunter. Se skladbou Love Hunter aneb názvoslovné schizma pokračuje. To jen tak mimochodem. Počínaje obalem, přes názvy písní, až po jejich texty, je jasné, co má Coverdale ve své rockerské palici. Prostě Dejv v plné síle. Deska se umisťuje v UK hitparádách ještě lépe než debut a muzikanti začínají pomýšlet na dobývání amerického trhu.

Každá deska musí na hodnocení trochu uzrát. Někdy i více, než trochu. K takovému procesu je chronologické testování velice vhodná příležitost. Člověk se naladí, jede v jedné vlně, vnímá návaznosti, slyší vývoj, uvědomuje si posun, je to užitečné poznávání hudby i sebe. Na WHITESNAKE jsem se moc těšil, protože přece jen některá alba znám méně, jiná mám pod silným dojmem z několika skladeb, kontinuita má drobné přetržky. Soustředěný poslech každého titulu dovolí hloubkový průzkum a kumulaci zážitků, z nichž vznikne plnohodnotná recenze, kde chci sepsat dojmy. Právě u alba Lovehunter měl tento proces zásadní význam, neboť dlouho to bylo album dvou skladeb, a jinak prázdnota.

První dojem z této desky je – pohoda. Proti minulému albu až velkolepá pohoda. Víc než nářezové hity (jsou tu), nebo prvoplánové ploužáky (jeden by tu asi také byl), tu cítím hlavně na první straně lážo plážo leháro veget… Už úvodní líně zpívaná Long Way From Home je ohromná uklidňující věc, ačkoli by se dalo tušit, že pojednává o něčem důležitém. Ale když ta její rozvážnost je tak uklidňující. Pak se přelévá do další skladby v podobném kolébavém duchu Walking In The Shadow Of The Blues, ta je snad ještě více objímající. Zde ukazuje Lord svoje mistrovství, co on uměl s Hammondy, to byl vždy elixír zážitků pro uši i ducha. Náladu čaruje i basa, ta mi zde přijde nesmírně náladotvorná, přitom se nedere dopředu. Je vždy na správném místě a zdůrazňuje ty správné akcenty. V této skladbě je současně naprosto odzbrojující kytarové sólo, které se proplétá, vzlétá, omotává se kolem Hammondů.. Jo, monstrózní skladba.

Jak by si jeden mohl myslet, že tuto vysokou úroveň budou WHITESNAKE držet i na následující stopáži alba, je velice rychle poučen o opaku na obě strany. Nyní následuje výkyv směrem naroru. Třetí skladba na desce má název Help Me Thro’ The Day a je to první vrchol. Napsal ji v roce 1973 Leon Russell a hrály jí desítky interpretů. V provedení Bílého Hada má v sobě cosi z atmosféry You Keep On Moving, ale vzala si jen tu zklidněnější pasáž, nepřichází extatické sólo. I tak má hloubku, je pevně zakořeněná v zemi a dýchá opravdovou touhou tě omamně pohltit. Basa, basa, zase basa. To je nátěr! Asi má na desce roli ploužáku, ale je úplně jiná, než jak to obvykle Coverdale předváděl. Medicine Man ještě drží standard prvních dvou skladeb, tedy opět kráčející rytmus s důrazným refrénem (“I’m the medicine man, Your doctor of love..” no jo, my ti to věříme), kdy struktura skladby dovolí při opakovaných posleších objevit a vychutnat všechna ta zákoutí a promyšlené detaily. Protože tu jsou, a to je důležité. Opět skvělé sólo, úsporná hra mistra Dowleho byla v době vydání již minulostí, neboť těsně po natočení ze skupiny odešel. Ve chvíli, kdy šel Lovehunter na trh, byl ve skupině již jiný bubeník. A to osobně pan Ian Paice. Tím se dali dohromady hned tři ex-DEEP PURPLE-ové. Ale o tom až příště.

Následující tři skladby přeskočím, protože jsou pod standardem této desky a ve stínu předchozích skladeb. Nejsou špatné, ale jde jen o ty hurá hitovky, co jedním uchem dovnitř, druhým ven, nikdy jsem si v nich moc nerochnil. Zmlsán prvními čtyřmi skladbami vybírám z této bonboniéry ale masakr největší a pro mne jednu z nejsilnějších skladeb WHITESNAKE. Tou je titulní Love Hunter. Je to vlastně taky hitovka až odrhovačka. Jenže má v sobě extrémně výjimečné natlakované pumpování, ten hukot mne vždycky ohromí. Tohle je Daveův hymnus, motto, krédo. Jak to ze sebe spontánně valí, vlna za vlnou rozpoutané žhavé hudební vášně. Kytarové sólo jako hejno sršnů.. Ať už občas album slyším jaksi mimoděk, takhle skladba odkopne všechno ostatní daleko pryč a získává celý prostor sama pro sebe. Zde se potkal hit s mega nápadem a vznikla perfektní třaskavá směs. Rozjezdem, mohutným valivým středem, a eruptickým závěrem s ozvěnou, mi dojmologicky připomíná jinou monstrózní skladbu jiné kapely. FASTWAY – Heft, zkuste to, stejnej Ekrazit.

No, a tím končí vše, co bych o desce chtěl napsat. Poslední tři stopy jsou už zase sešup dolů. Outlaw je jakýsi chorobně Párplovský odvar, a ta o tom, že někdo (kdo asi?) hledá rokenrolovou ženu na tuto noc, je vyleženě (překlep ponechán úmyslně) otravná. Závěru moc nepřidá ani pokus o zvláštní krátký zavírák. Je to jen takové došumnění. Proto zase dávám 3 hvězdy. Tři a půl, ale víc prostě ne. Protože proto, čtyři slabé skladby, jasan? A komu to není jasný, poslechnout a přečíst znovu!

Japan 1987 CD Polydor P33P-25057
Dynamic range – DR12
Total 41:18

» ostatní recenze alba Whitesnake - Lovehunter
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Trouble

Rok 1978 byl u Coverdaleových docela plodný. Vyšlo North Winds, udělal kompletně EP Snakebite v obou verzích a dal světu první WHITESNAKE album s názvem Trouble (od roku 2006 začalo vycházet v digitální podobě doplněno o 4 původní skladby právě ze zmíněného EP). A taky se mu narodilo první dítě, dcera Jessica, aby byl výčet zajímavější. Byl to prý jeden z důvodů, proč deska dostala název Trouble. Sestava, která tu hraje, je téměř totožná s předchozím EP, a musím říci, že je výborná a vyladěná. Muziku si zde užívám i pro její provedení. Tři borci s kytarami na krku – Moody/Marsden/Murray – jsou dokonale sehraní. Na bicí hraje Dave Dowle, také známý z předchozího EP. Jako nová posila se objevuje další ex Purle man, Jon Lord za klávesami, který nahradil na následujících víc jak pět let dosavadní hostující session a touring klávesisty.

Na prvním dlouhohrajícím titulu WHITESNAKE se dočkáme všech známých atributů, které určují a vlastně i vymezují tvorbu souboru. Rychlonohé hard hity, monumentální střednětempé silovky, pomalé okouzlovánky, i občasný úkrok někam jinam. Aspoň dvě až tři skladby musejí mít v názvu zaklínací formuli, tedy slůvko “love”. Jelikož bez love není úspěch, všichni ji chtějí, tak jim ji dejme. Coverdale a jeho parta naštěstí tuto hru pro publikum ovládají povětšinou na úrovni a se slušným vkusem. Doplněno skvělým vokálem, spolehlivými špičkovými muzikanty, hozeno do přiměřeně hrubozrnné roviny, tak se začal rodit úspěch.

Do dokonalosti tady ještě kus chybí. Přes veškerou vyzrálost, suverénnost, a kompoziční i instrumentální zručnost se dá pár věcí vytknout. Showbusinessový model se ještě ladil. Pokud mám začít skladbami, co se mi vždycky zaseknou v uších a znatelně poruší splývavost poslechu, musím zmínit cover The BEATLES Day Tripper. Ten se nepovedl. Je kostrbatý, soustředí se na krkolomný rytmus doplněný skandováním refrénu, a jinak se tam toho moc už neděje. Ne každý umí Broučí covery udělat nonšalantně, tento je křečovitý a vybrakovaný. Hned následující Nighthawk je jako ukradená z Come Taste The Band, má tytéž kroutivé kytary s funkující basou, akorát na tomhle albu působí jalově a nepatřičně.

Na druhou stranu hned první skladba na desce je fantastická jízda. Take Me With You je monstrózní a nezastavitelná, poháněná drkotavým během baskytary a vskutku ukázkovou prací hlasu majitele značky WHITESNAKE. Neméně kvalitní, s bluesovější duší, jsou obě love-ovky – Love To Keep You Warm a The Time Is Right For Love, společně s titulní skladbou. U těchto písní se lze nadechnout a krásně si je užít. Kapela v nich předvádí doslova oblažující výkon, který umocňuje emocionální hloubku písní.

Za vyloženě podivnou považuji volbu dvou skladeb. Jednou je instrumentálka Belgian Tom’s Hat Trick a druhou představuje Free Flight, kde nezpívá Coverdale, ale Marsden. Proč, k čertu, má tato kapela potřebu dělat instrumentálky, a proč nenechá všude zpívat Coverdalea, když to je jejich zlatá hřivna? Kdyby ty dvě skladby byly aspoň o něčem mimořádném. Nepřinášejí však nic, co by za řeč stálo. Free Flight je spíš otravná svojí úpornou snahou o hit. V tomhle se podobá Lie Down (A Modern Love Song), ale tu právě Dave svým hlasem aspoň trochu vytahuje z šedi průměrnosti. Závěrečná skladba Don’t Mess With Me je takový normální standard.

WHITESNAKE na Trouble ukázali, co jim jde. Částí své produkce dali hlasitě najevo, že jsou schopni udělat naprosto parádní a chytlavou muziku. Další částí to naředili s průměrným balastem, a výsledek shodili pár blbostmi. No, co už s tím naděláme, nemůže člověk hned chtít všechno. Tedy může, ale nedostane. Ale může se aspoň těšit. V případě WHITESNAKE je na co.


Japan 1987 CD Polydor P33P-25058
Dynamic range – DR13
Total 38:22

» ostatní recenze alba Whitesnake - Trouble
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Snakebite [EP]

Vývoj Coverdaleova směřování vesele pokračuje dále. Pojďme trochu odbočit od muziky, a něco si napsat o rozpolcenosti tvůrčího autorského ega. První schýza asi nastane, když se člověk odpoutá od rakety s temným logem DEEP PURPLE, co ho vynesla na oběžnou dráhu, a stane se satelitem. Musí se ze všech sil snažit, aby nespadl zpátky. Přičemž by pěkně blafnul v atmosféře Země a na povrch by se do posluchačského povědomí dostal toliko, co nějaké smetí. Osud mnoha různých ex- to jen stvrzuje. Aby se z osiřelého sólo člena stala další zářivá hvězda, k níž budou pozemšťané vzhlížet s úctou, to chce hodně dřiny a ještě víc štěstí. Samozřejmě, dá se tomu všelijak pomoci. Například hned na prvé desce Dejva je pěkně velká nálepka, co hlásá každému nevědomci, že tady je “Lead singer of DEEP PURPLE“. Fak, jo? Tak David Coverdale, nebo zpěvák neexistující grupy? Víš, kdo seš vůbec ještě, Dejve? Dále, první album se jmenovalo White Snake. Čtěte pozorně: White, mezera, Snake. Jo, bejvávalo, po přijetí tohoto názvu v jednoslovné podobě jako jména kapely, se i tomuto albu oficiálně říká Whitesnake. To jsou věci.

Rozpolcenost číslo tři je stejný roztoč v názvu alba, původně North Winds, dneska však jen a jedině Northwinds, a nikdy jinak, zpátky ni cvok. Maestru Coverdaleovi to bylo málo, jednak umožnil, aby obě LP vyšla jako 1 CD, takže tu máme dvě alba, každé se dvěma historicky odlišnými názvy, celkem tedy čtyřmi (to je Quadrophenia v praxi) s pátým zastřešujícím názvem. Po těchhle kotrmelcích bych už ani nevěděl čich su (pěkné moravské “čí jsem”, pozn. překl.). Dýsý to zjevně taky nevěděl (víte, co se stane, když se potká Alice Cooper a David Coverdale? No přece AC/DC, to dá rozum), a tak následující nahrávku vydal pod pozoruhodným názvem tělesa “David Coverdale’s Whitesnake”. Což chápu, protože se pořád touží prezentovat pod svým jménem, jež ku jeho prospěchu může býti spojováno s mateřskou lodí, ale už se zároveň trhá na vlastní dráhu. Padám k Zemi, kterou opouštím, (c) Polívka. Rajt, Wajtsnejk zní hustě, musíme se nějak etablovat, vo tom buzinec (byznys, pozn. překl.) je. Jenže, pořád nejsme na konci trhání vlastního Já na kousky. Výtvor zvaný David Coverdale’s Whitesnake – Snakebite (tady žádné Snake Bite nebylo, sou ýzy) byl původně pouhým EP, čtyři skladby, nic víc. Vyšlo jen v Evropě, do Ameriky se nedostalo. Asi šlo jen o opatrný pokus, nebo co. Poté, co Dejví usoudil, že by deska šla expedovat i za oceán, nejspíš brilantně usoudil, že bude asi krátká. Tak desku prodloužil na album. Jak? Opět typicky. Se stejným názvem, akorát na B stranu doplnil skladby z North Winds / Northwinds. Vzniklý hybrídek asi nejlépe vystihuje “Coverdaleovo schizma”, neboť je na něm jak název Coverdale, tak Whitesnake, jsou tu skladby z obou období, pěkně na jedné placce.

Odbočka v odbočce. Jsa dosud jasné mysli (nevím, jak ještě dlouho), velmi dobře si uvědomuji, že používám Davidovo personální jméno, či příjmení, jako bych se s ním znal (tuplem vyloučeno), nebo u toho byl (taky vyloučeno), anebo to měl aspoň řádně nastudované (ani prd, zlatá rybko). Jde čistě jen o moje fabulace a imaginace, pro zábavu. Jestli se tyto mozkotoče děly ve skutečnosti přímo v hlavě autora, či snad mu to nakukal zištný producent/manager, jestli se mu to v hlavě vylíhlo během rauše, nebo mu duch Všehomíra vstoupil takto do lebeně, nebo zda šlo o duchovní propojení s oblíbeným mopslíkem, o tom prosím pěkně nemám ani tucha. Výše uvedená psychologická anamnéza však naznačuje, že tomu tak klidně mohlo být. Familiérní tón volím pouze z důvodu větší zábavnosti zahuštěním textu atraktivní omáčkou a spekulováním o průběhu událostí na základě mně známých faktů. Tak mě berte s rezervou, je to sranda.

Zpátky z odboček pěkně na hlavní strasse směrem k muzičce. North Winds vyšlo na začátku 1978, ale bylo natočeno v březnu až dubnu 1977. EP Snakebite vyšlo také roku 1978, v červnu. Natočeno bylo během devíti dubnových dnů, též roku 1978. Oba tituly tedy vyšly pár měsíců po sobě, ovšem jejich vznik dělil víc jak rok. To je z hlediska vývoje mladého rockera docela dlouhá doba. Jak je to znát na muzice? Po pravdě, jen trošku. Vlastně mohu konstatovat jednu věc. Ubylo pomalých skladeb, víc se to spontánně hrne. Zajímavé je, že i na té pozdější reedici byly pro doplnění vybrány tvrdší a lepší skladby z North Winds, přičemž se tam neobjevil ani jeden ze tří cajdáků. A to něco znamená. Proto tedy LP Snakebite působí rockovým a kompaktním dojmem, i když je to slepenec. Také proto tvrdím, že hudební posun se v průběhu roku neudál slyšitelně prakticky žádný.

Pojďme se ale věnovat EP. Na těch čtyřech skladbách je zajímavé ještě to, že Coverdale je výhradním autorem jen jedné skladby. V jedné ho autorsky doplnil kytarista Bernie Marsden, v další se přidalo všech pět doprovodných muzikantů. No, a tu čtvrtou Ain’t No Love In The Heart Of The City převzali od autorského dua Michael Price & Dan Walsh, které ji napsalo v roce 1974 pro amerického bluesmana Bobby “Blue” Blanda. Tuto skladbu po jejím zhitovění převzala kvanta interpretů, mezi jinými třeba Chris Farlowe a Mick Abrahams. U Coverdaleových WHITESNAKE se také jednalo o hit a jde o stabilní číslo na jejich koncertech.

To, že do kapely přibyl druhý kytarista se stalo celkem důležitým faktorem. Muzika se postupně začíná modelovat do tvaru solidního hard rocku se slyšitelným bluesovým spodkem. Tandem Moody/Marsden je určující pro vývoj kapely na následujících albech. První skladba na EP to tedy ještě zrovna moc nepředvádí. Klasické rokenrolizující číslo Bloody Mary mělo být asi atraktivní, ale je to docela odrhovačka, co si budeme povídat. Sice všechno šlape, jenže něco takového hrál každý šikovnější pub band. Druhá Steal Away je zase jižárna jako vyšitá, krásné klouzavé kytary, bublající basa, paráda. Sice ne hard rocková, ale pěkně rozpálená. Je divný, že tohle EP původně nešlo do Států, když hned první skladby jsou jako ušité pro tamní publikum. Pak už je na řadě zmíněná Ain’t No Love In The Heart Of The City, a je fakt dobrá. Má v sobě hodně vzduchu, což dá vyniknout melodii a hlavně bluesové zemitosti. Překrásné kytarové sólo.

Poslední je na EP skladba Come On, která se mi líbí nejvíc. Je to už docela klasická WHITESNAKE hard rocková skladba postavená na hbitých kytarách, skvělém zpěvu a působivém refrénu. Netlačí na pilu, jako některé z jejich budoucích pokusů o hit, obzvláště v refrénu cítím něco jako pohodu, nadhled a současně vroucnost, to je vzácná konstelace. Ano, tato skladba je vskutku nejzábavnější, naštěstí jejího ducha rozvíjeli i nadále. Není asi náhoda, že ač na EP závěrečná, na LP a CD reedicích Snakebite se dostává hned na úvod a celé album otevírá. Myslím, že to byl dobrý tah.

I když asi naprostá většina posluchačů vlastní tento titul v jeho osmi skladbové verzi, historicky jde o EP. Bylo provedeno s různými cover arty, distribuováno pod různými názvy. První edice dokonce na bílém vinylu, to v té době nebylo zrovna obvyklé, hrátky s tematickými barvičkami jsou znakem až současné fošnové renesnace. Tedy mějme na paměti - 4 skladby jsou originální. Vnímám je jako důležitý bod ve vývoji kariéry souboru, zaslouží si rozhodně pojednání formou samostatné recenze. Jako každé EP je však i tohle jen polodeska, které více naznačuje, než předvádí. Zde naznačuje o něco více toho dobrého, dávám lepší tři hvězdy.

US 1987 EP 1st press Sunburst INEP 751
Dynamic range – DR13
Total 16:27

» ostatní recenze alba Whitesnake - Snakebite [EP]
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Coverdale, David / Northwinds

Druhou sólovou desku Coverdale udělal hned do roka po té první. Měl na ní osvědčené muzikanty, z nich rozhodně musím na prvním místě zmínit kytaristu Mickey Moodyho, což je muzikant pro hard rock jako stvořený. Způsob jeho kresby klouzavých riffových postupů je velmi typický, a také se jako jediný podílel na autorství některých skladeb.  Klávesistou byl znamenitý studiový hráč Tim Hinkley, známý mimo jiné ze spolupráce s kapelami jako HUMBLE PIE, THIN LIZZY, BAD COMPANY, The ROLLING STONES, a podílel se na sólové desca Pete Sinfielda a na filmové verzi Quadrophenia. Na basu zde hraje Alan Spenner, který se dříve objevil například v kapele Joe Cockera na Woodstocku. Bicí obsluhuje jeden z nejvšestrannějších hráčů, co doprovázel desítky světových kapel a interpretů Tony Newman, objevil se také na soundtracku Tommy. Smetánku britských hudebníků na této desce doplňuje Roger Glover, jenž hraje něco málo nástrojů a desku především produkuje. Pak je tu ještě jedno zajímavé jméno, ale to až později..

Evidentně poučen debutem zde Coverdale vsadil na to, co bylo úspěšné, co se minule osvědčilo. Usmyslel si, že skrze cajdáky cesta vede, a tak desku uploužil až k uslintnutí. To znamená, že pomalých skladeb si tu užijeme, jsou tady hned tři, a střednětempé kousky s bluesovým podhoubím další tři. Samotný návrat k hard rocku je jistě dobrým směrem, ale jde se zatím docela oklikou. Právě ty zmíněné pomaláče jsou fakt dost nezajímavé šmajdáky, co sice možná na někoho zapůsobí, ale hudebně je to plytká nuda. Obzvláště Time And Again je nyvá popí unylost, i ten Coverdaleův vokál je tu nevýrazný a zakřiknutý. Vzhledem k tomu, že skladbu kromě hlasu tvoří už jen klávesové kuňkání podbarvené táhlými smyčci, tak je to předlouhá slabota, co jí chybí náboj. Mistr balad se seknul i s titulním songem, ten se povedl tak napůl. Melancholická balada, která dala desce jméno, má sice pěkné občasné dynamické prvky, ale jako celek není příliš přesvědčivá, chybí jí větší hloubka, jako by se nedovedla rozhodnout, co z ní nakonec bude. No a Say You Love Me je prostě hloupý slaďák zcela postrádající sílu bomby Blindman.

Ovšem, co se nepovedlo u cajdáků, to nám vynahradil u většiny ostatních skladeb. Hned první track Keep On Giving Me Love zaujme úspornou kytarovou hrou (úplně jako Blackmore v období Who Do You Think We Are) s ohromným charismatem. I k prvním dvěma deskám BAD COMPANY bych náladu písně přirovnal. Velmi nadčasová skladba, co má v sobě zakódovánu bezděčnou neokázalou působivost, jo takové miluju. V této skladbě všechno do sebe skvěle zapadá, i ty klávesové motivky v pozadí, i ta chvilková foukačka, při které je to Plantovské jako prase. Tuto úroveň si udržet celé album, to by bylo.

Když skočím do druhé poloviny desky, najdu tam další dva skvosty. Queen Of Hearts jsou už skoro WHITESNAKE. Tam je žhnoucí proud Coverdalovského umu. Skladba střídá pomalejší pasáže (ty činely!) s razantnějšími, získává tím neobyčejnou výrazovou dynamiku, je proměnlivá, plastická a vykresluje nádherné hudební obrazce v křivkách a obloucích. Zase řezavé kytarové sólo, sbory, gradace. Jsem unešen! Hned po ní mi ale nedá vydechnout ani Only My Soul. Ta je trošku klidnější, zdálo by se obyčejnější, navíc mi připomíná motivicky cosi od RAINBOW nebo DEEP PURPLE. Jenže skladba mimo to obsahuje moc pěknou artrockovou pasáž, jakoby úplně odjinud, sice krátkou (2:30-3:20), avšak pro skladbu nesmírně užitečnou. Basa, klávesy, bicí, housličky, masox! Závěr desky obstarává tak trochu rutinní Breakdown, prostě se hrne dopředu, naštěstí umí podbarvit refrén originální riffovou jízdou, co umí pěkně rafnout, a kytarová sóla jsou taky fajně nabroušená.

Vynechal jsem záměrně jeden kousek. Začíná skoro jako kulisa varietního čísla s trumpetami a klavírem, avšak ve chvíli, kdy by to mohlo začít prudit, přehoupne se do gospelové druhé poloviny, kde rozverné sbory dávají pořádná kila, a je to na WHITESNAKE celkem neobvyklá jízda. Jeden ze songů, co utkví v paměti a má schopnost přitáhnout tak, že si z alba pamatujete hlavně jeho. Aha, ještě píšou, že tam v těch sborech zpívá i Ronnie James Dio. Já ho tam teda neslyším, ale píšou to, tak tam asi je, žejo. Pro mě je rozhodně Give Me Kindness jedna ze dvou nej skladeb na této desce, společně s Queen Of Hearts.

I díky výtečné produkci nemám problém nasadit tři hvězdy. Kdyby tam nebyly ty nudné pomalé skladby a řekněme průměrná Breakdown určitě bych šel vejš. No, dobrý vklad pro příště. Rozhodně deska zasluhuje pozornost pro několik opravdu povedených songů.


UK 1988 CD Connoisseur Collection VSOP CD 118
Dynamic range – DR10
Total 39:32

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Northwinds
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

---

Coverdale, David / White Snake

První Davidovu sólovou desku jsem si pořídil poměrně záhy, někdy na začátku devadesátých let, na jednom z prvních CD vydání, kde byla pohromadě s následujícím albem North Winds (1978). Pěkný stylový obal, renomé výborného vokalisty, předchozí párplovské záseky, to nemohlo být špatné. No, a bylo. Nejenže si doteď výrazně pamatuji své zklamání, ale navíc se chabý dojem z desky dodnes nezlepšil. Ta tam jsou velká očekávání, dnes jsem ochoten být velmi milosrdný, ale na této desce nenaskočilo během desítek let vůbec nic.

První, co břinkne do uší, je zvuk. Utopený, zahlušený, bez drajvu a hard rockového řinčení. On to taky žádný hard rock není. Jednak se mu již na posledním DEEP PURPLE albu dost vzdálil, jednak zde hledá svoji polohu ve všech možných koutech hudebního hokynářství. Jestliže na Come Taste The Band (1975) mu v té ne-hard rockové poloze autorsky i instrumentálně asistovaly špičkové osobnosti, a dali společně vzniknout hudebnímu milníku, zde tomu tak není. Tedy, hvězdná jména jsou tu též, jen ta alchymie se jaksi nedostavila a výsledek odpovídá. S odstupem času nutno říci, že Coverdale se ke své slávě postupně, a bezpochyby zaslouženě, vypracoval. Nebyla to zčista jasna zazářivší kometa, jako na Burn (1974).

„Bílej had“ je nesmělá a nepříliš invenční deska. Velkým kladem je vokál, poklad, kterým Coverdale disponuje. Je tady ale nepochopitelně vzadu, vůbec nechápu, proč jej v mixu tak potlačili. Mohl dost zachránit. Rokenrolizující funko soulování není příliš atraktivní, jde o druhý odvar z Párplů, leč vhodnou produkcí mohl být atraktivnější. Zde je zvuk alba ránou, která výsledek dorazila. Pozdější remasteringy nic nezachraňují, jen přidávají do masteru kompresi, jenže tato deska byla placatá už předtím. Dovedu si představit, jak některé skladby by po přearanžování a přemixování mohly být alespoň neunavující. To platí hned pro první Lady, kde jsou slyšet zárodky pozdějších pulzujících hitů WHITESNAKE. Á propos, titul White Snake dal aspoň název budoucí skupině, takže neopominutelnost díla je stvrzena.

Druhá skladba, těžkotonážní balada Blindman, naléhavá a mohutně gradující, měla dokonce to štěstí, že ji Coverdale opravdu na pozdějším albu Ready An’ Willing (1980) předělal. Zde představuje nejsilnější moment alba, drásající vokál vyzařuje gejzíry emocí. Tím máme ovšem to lepší z desky za sebou, dál už se toho moc pamětihodného neděje. Je vidět, tedy slyšet, jak se zkouší všechno možné. Saxofony, dámské sbory, mainstreamový soul, rocková rutin Jasně, záblesky budoucí brilance tu jsou, část skladeb lze vnímat jako historický relikt, ale celé to velmi a rychle zestárlo.

Poslech je jen nostalgie, ať jsem smířlivý. Na dost věcech je znát, že se nepovedly, ačkoli snaha byla. Titulní skladba je standardní rockec, jiné skladby zase působí dojmem nezkušené upachtěnosti, další jsou prostě unavené. Doposlouchat desku vyžaduje jisté úsilí, protože od poloviny dost nudí. Peace Lovin Man připomíná, až kopíruje, With A Little Help From My Friends od The BEATLES. Druhá balada na desce Hole In The Sky je příliš marmeládózní. Celebration je křepčení, kterému příliš nevěřím, jen taková funky life křečovitá póza.

Spousta věcí je zde nedotažených, přičemž se z nich něco určitě vytěžit dalo. To naštěstí David v příštích letech udělal. LP White Snake hodnotím za dva a půl, kdyby to nebylo pod dekou, zaokrouhlím nahoru. Ale takhle dvě startovací hvězdy.

Japan LP Polydor MWF-1027
Dynamic range – DR15
Total 39:43

» ostatní recenze alba Coverdale, David - White Snake
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

---

Kansas / Point of Know Return

Chlapci konečně dosáhli svého, rádia hrála jejich hity, v hitparádách byly dobyty přední příčky, získaná sláva přinášela očekávání dalších úspěchů. Prodeje starší alb se zvedaly, soubor koncertně vystupoval jako headliner, prostě succes. I jal se nahrávati další desku, aby stvrdil své postavení na americké hudební scéně. Zde nutno podotknout, že KANSAS přese všechny pompézní tendence nikdy nespadli do studny se zahnívající vodou rádiově orientované popiny a vždy si podrželi svůj rockový základ tak, aby byl jasně identifikovatelný. To je zásadní vlastnost, jež se zasluhuje o poslechuhodnost naprosté většiny jejich hudebního materiálu, myšleno obecně, nejenom pro tuto desku.

Point Of Know Return, pátý studiový titul, následník komerčně úspěšné Leftoverture, v něčem navazuje na svého předchůdce. Vzešly z něj dva singlové hity, stal se též velice komerčně úspěšným. Počet úspěšných skladeb však není podstatný, ani prodejní čísla, ani nic takového. Zásadní je jedině, že v tomhle případě se podařilo vytvořit vynikající dílo. Celek je už od prvních tónů slyšitelně v úplně jiné kategorii emocionální působivosti. Jako když z 2D se stane 3D a ty vidíš úžasnou hloubku prostoru. Všechno se rozestoupí, nic nezaclání, přehledná organizace tónů umožňuje nahrávku si celou krásně užít. Nástroje do sebe v harmoniích zapadají, kresba každé linky je umocněna každou další notou, přes veškerou přístupnost má muzika spoustu vrstev, které lze donekonečna rozkrývat.

Nahrávka má parádní rozjezd. Nejprve singlově úspěšná titulní rocková pumelice, kde hemžení kláves připomíná nožky pobíhající tarantule. Pak na nás kapela nasadí ostrobřitý kvapík Paradox s kastanětami a nezadržitelným rytmem. Do třetice přijde zase pavouk, tentokrát Emerson & Palmerovsky manticorovský instrumentální kousek Spider. Trojicí masitých fláků nabuzený a nadopovaný posluchač je vzápětí kolébán boogieovkou Portrait (He Knew). Jo! Zase to do nás perou, zase ukazují to své neobyčejné spojení nabroušeného hard rocku se symfonickými melodiemi a ozdobami. A zase to působí jako růžový donut posypaný pepřem, který s chutí zbaštím. Tak to prostě je. Užívám si to a chci ještě.

Tož, dostávám nášup. Hudba trochu zvážní a soubor si zavzpomíná na své artové začátky, které nejsou zas tak vzdálené. Nacházejí se zde tak nádherné skladby, až si říkám, proč se hitem stala zrovna ta jedna sladce podlézavá píseň. Vlastně ano, právě proto. To byla ta správná trefa do instantního požitku spotřebního konzumenta. Ale pokud vedle ní postavím další songy, zjistím, že díky jim držím hrst klenotů. Těmi se většina desky jen blyští.

Nejprve přichází intenzívně vemlouvavá a instrumentálními vsuvkami rozlámaná Closet Chronicles aby ji vystřídala břitce elektrizující až metalová (ten zpěv je úplně militantní!) Lightning's Hand, co ve své z alba vybočující nářezovitosti umetá cestičku pro velehit vpravdě famózní. Ano, song Dust In The Wind je sem vlezlej jakoby odjinud, cukrová vata vyfoukaná do pořádného mračna, ale dá se vydržet. Pak přichází to nejlepší, zbytek alba předkládá vycizelovanou muziku, ke které mne vždy poslech přiková.

Poslední trojice je mnou očekávaná již od samého začátku alba. Má tu moc rozdávat různá pnutí a hnutí, je ohebná, pružná i pevná a dává možnost se od ní odrážet k čím dál vyšším skokům až do stratosféry mysli. Sparks Of The Tempest na nic netlačí, rafinovaně strukturovaný rytmus posluchače vstřebává a nutí jej aby sledoval, co se děje. Vskutku song přitahující pozornost, protože se v něm něco děje a není snadné uchopit, co zrovna. Jakoby se v něm potkal rock s různými folklórními a skrytými vlivy, ale dal to najevo jen náznakem.

Pravý klenot je balada Nobody's Home. Tady jsem zcela lapen a prach ve větru je již dávno odvátý v zapomnění. Tohle je něco mimořádného, rozrušujícího, přerůstajícího v naléhavé zjevení pravdy. Zde, a to naprosto záměrně zdůrazňuji, zde se jako v jediné skladbě KANSAS housle rozpomenuly na svůj dávný úděl, hrát a zpívat v serenádách jako sólový nástroj komorního orchestru, jako maestro smyčcového kvartetu. Je to nejnádhernější kousek klasicistní práce, který vytvořili. Už jen pro tuhle skladbu má album smysl. Text koresponduje s hudbou a popisuje přílet přátelského mimozemšťana, který Zemi najde zničenou jadernou válkou a lidstvo vyhynulé. Proto doma není doslova nikdo.

V poslední skladbě zcela vyplouvají na povrch dosavadní jemné náznaky artových tendencí. Lze v ní nacházet mnoho hudebních témat, instrumentální práce ve svém oslavném patosu v něčem navazuje na předchozí song. Dokáže naštěstí roztříštit smutek, který by si snad někdo z něj mohl odnést. Řetězec instrumentální sól kulminuje v propojených pasážích, které ve vlnách přinášejí katarzi i psychoterapeutické osvobození.

I když deska není úplně na 100%, má k absolutnu sakra blízko. Je z ní znát, jak se skupina posouvá autorsky, stylově, způsobem vyjádření, jak získává jistotu a je rozhodná v tom, co chce udělat. Dospělý výtvor, co umí klást otázky, pokud je posluchač otevřený. Toho si vážím velice. Jinak, než plným počtem hodnotit nemohu.

Poznámka (nejenom pro toto album) - Poslouchat lze z vinylu nebo první edice CD. Digitální vydání po roce 2000 jsou zvukově totálně zmršená, varuji před nimi. Vydavatelé přidali dva koncertní bonusy (WTF jako proč??) a udělali ze zvuku komprimovanou placku pro teenagery, co trsají u mobilu.

USA/Japan CD Kirshner ZK 34929 (1988)
Dynamic range – DR12
44:20

» ostatní recenze alba Kansas - Point of Know Return
» popis a diskografie skupiny Kansas

---

Kansas / Leftoverture

Nasládlý vícehlas na začátku a opakovaná refrénová smyčka doplněná velice přístupnými nástrojovými linkami předznamenávají, že včíl půjde do tuhého. Cukrkandlové melodie zablemtávají ozubená kola rockové mašiny, až se tato podobá slimáku. Nastal zlom v projevu, v soundu, ve stylové orientaci. Vykročilo se k ovládnutí stadionů napěchovaných fanoušky. Všechno je hezoučké, hodňoučké, usměvavoučké. Změna ne nepodobná tomu, co předvedli o dva roky později čtvrtým albem JOURNEY, kdy po vynikající trojici desek vyměnili zpěváka a nasadili masku úlisné a vrtivé po(m)piny.

Tady tomu tak naštěstí není zcela, jen částečně. Muzika je postavená tak, aby zaujala snadno a lehce, aby byla nenáročná a přítulná. Aby se i při kulisovém poslechu z rádia dostavil pocit libý až libový. Frajer. Při pokusu o prozkoumání hloubky díla se poměrně rychle naráží na dno. Holt cukrové vaty se nenajíš, jedině brzy přejíš, zkazíš žaludek a jsi upatlaný. Přihrbené a servilní ťukání piána? Rejstříky jako z laciných samohrajek? Dětský sbor? Ble, kde se můžu umejt, prosím?

Tristní pocity mne naplňují po většinu stopáže nahrávky. I ta instrumentální sóla jsou jaksi plochá a bez šťávy, jsou stejně jako zvuk sterilní a nezáživná. Ani rozmáchlejší skladby nenavodí pocit oduševnělé hudby. Jen hodně nafouknutá bublina s měňavými barvami, pozlátko pro davy. Skladba za skladbou jako umělohmotná napodobenina pravých perel. Zdálky jsou podobné, ale jak si na ně sáhneš.. Postupně vše přeroste v prudící kolovrátek. Váhal jsem, jaké udělit finální hodnocení, ale protože po poslechu zůstává silná pachuť, dávám celkem jednoznačně 2*. Desku vlastně zachraňuje jen závěrečná klasicistní a tak trochu ELP-oidní Magnum Opus, kde se chlapci alespoň na chvíli vzpamatovali.

Fakt, že tahle bublifuková měňavka brzy splaskla, je v mém verdiktu rozhodující. Z podbízivé a plytké hudby se vždy otřásám nelibostí. Leftoverture je kryokomora, která zmrazila emoce na kus ledu. Nahradila je lákavou barevnou nálepkou. Jenže já jim todle nežeru. A vůbec mne nezajímá, kolik zlaťáků jim tato nádhera vydělala.

USA CD Kirshner ZK 34224 (1991)
Dynamic range – DR11
43:28

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas

---

Kansas / Masque

Již druhá deska vydaná v rámci roku 1975 nese známky prudkého stylového vývoje. V poměrně krátkém mezidobí došlo slyšitelně k přehodnocení hudebního směřování a skupina se svým výrazem začíná orientovat na údernější rockové skladby. Prakticky odezněly symfo art rockové projevy, naaranžované křoví bylo značně prořezáno, je dobře vidět do větví i kořenů celého stále ještě košatého hudebního stromu.

Album zní, jako by se hudebníci probudili z romantického zasnění a rozhodli se vrátit do tvrdé reality. Začíná se refrénovatět, třeba hned v první písni It Takes a Woman's Love (To Make a Man), kde pojetím připomenou RUSH na albech z téhož roku. I další vypalovačky (hlavně It's You nebo Mysteries And Mayhem) svým zařazením ukazují snahu dobýt srdce southern rockového posluchače. Ve skladbách dominuje úsporný a ostrý kytarový sound, zdobnost rozvláčných kompozic je skoro pryč. Tvorba je vedena pevnou rukou směrem k rádiové univerzálnosti, aby si každý mohl vybrat to svoje. Např. klávesy přestaly být kladeny ve vrstvách, ale spíše spolu s rytmikou tanečně skotačí. Tento rozverný písničkový formát není vůbec špatný, navíc v takto ušitém poprocku zůstává dost prostoru pro hudební nápady. Hudbě se vyhýbá podbízivost a vlezlost, což u kapel tohoto ražení bývají časté nemoci. Vlastně je to pořád jižansky našlápnutý bigbít v široce rozhaleném saténovém kabátci.

Co je třeba vyzdvihnout, je proměnlivost nálad. Každá skladba má v emocionálním spektru svou originální pozici a tvůrčí vynalézavost je i v rámci ustáleného rukopisu velmi patrná. Hned první dvě skladby o stejné délce lehce přes tři minuty představují úplně odlišné pojetí. První dupe a razantně rytmicky zblízka útočí, druhá předvádí téměř orientální tanec pěkně v povzdálí. Trojka Icarus - Borne on Wings of Steel se zase snaží uchvátit patetickou hymničností a hudebně vykresleným heroickým příběhem. Není bez zajímavosti, že zrovna tato skladba se o pětadvacet let později dočkala svého pokračování, kterého se místo Livgrena autorsky zhostil Walsh. Zde se konečně objevují prvky artrocku, a ačkoli album jimi není zrovna nabito, není to zdaleka naposledy. A tak dál, jízda teprve začíná, těšte se na ostré zákruty a dechberoucí tobogány.

Skladatelské duo Livgren/Walsh (v jednom případě i Steinhardt) dovede pozoruhodně do každé písně narvat tolik energie, že se zatím nedá hovořit o nějakém příklonu k mainstreamu. V něčem je to deska na půl cesty. Mísí se zde přímočarý písňový styl s kompozicemi, co si žádají vnímavého posluchače. Zejména obě, co uzavíraly každou stranu vinylové desky, tedy All The World a The Pinnacle, nám překládají podmanivé pasáže, kde se prolínají kytary, klavír, klávesy a samozřejmě houslové party, jak v sólech, tak vrstvených harmoniích. Zpěv dovede umocnit atmosféru tam, kde je třeba, aby výsledek kulminoval do vrcholného zážitku.

Vlastně na vnějších znacích ani moc nezáleží, hlavní je, že hudba dokáže hluboce zapůsobit. Konkrétně u této desky je proces pronikání do hloubky nekonečný. Každý poslech je nový zážitek a to je neklamné znamení autorského talentu přetaveného do velice účinného výsledku. Deska dovede překvapovat současně kontrastem i souladem všech prvků. Obdivuhodné. Vlastně stačí málo. Přijít na tu krásu, poslouchat a užívat si.

Výborné art/hard rockové album za čistých pět. Zřídlo radosti.

Japan CD Sony SRCS 6295 (1993)
Dynamic range – DR12
40:51

» ostatní recenze alba Kansas - Masque
» popis a diskografie skupiny Kansas

---

Kansas / Song for America

Po natočení první desky vyrážejí KANSAS na turné, aby se představili co největšímu množství příznivců rockové muziky na americkém kontinentu. V té době to byl jediný způsob, jak získat oddané obecenstvo a popularitu. Tedy, kromě rádiového omílání hitovek, kterými naši hoši tehdy jaksi nedisponovali. Nezbylo než cestovat, hrát a hrát, a všechno řešit za pochodu. Všechno, to znamená i skládání a přípravu nového materiálu. Moc dobře věděli, že po konci šňůry budou muset nahrát své druhé album. A to potřebovali potřebovali co nejsilnější.

Jakmile se navrátili z cest, během nichž vystupovali například s The KINKS v Phoenixu, dali se ve studiu do díla. Na výsledku je znát, že se moc neohlíželi zpět a dali tak vzniknout svěžímu a sebevědomému hudebnímu materiálu. Takový přístup je mi velmi sympatický. Skladatelská suverenita protagonistů dává muzice to co potřebuje, jsou v ní jasně zřetelné všechny žádoucí atributy. Jednotlivé imaginární obrazy lze ve skladbách krásně číst, což vede k bezprostřednímu a živému zážitku. Samozřejmost a lehkost s jakou hudba tryská je v úplném kontrastu s debutem. Múza se probudila a je pěkně odvázaná.

Potkávají se tu tři kratší songy a tři delší suity. Tedy opět kolísání mezi drsňárnou a načechraností. Tentokrát ale všechno funguje, vzájemně se podporuje a v konečném efektu přináší chutěmi prorostlý zážitek z uměleckého díla. Hned v úvodní našlápnuté Down The Road slyším úplně hmatatelně něco z nizozemské legendy GOLDEN EARRING a jejího pojetí artového hard rocku na albu Eight Miles High (1969). Přiškrcený zpěv s vibratem, neúprosný běh kupředu, freneticky swingující basa a světélkující erupce energie. Ohromující. Nebo houpavá bluesovitost v boogie Lonely Street, ta dovede doslova omámit, je svalnatá jako rytmus nezastavitelné parní mašiny na staré americké železnici, co vede až za obzor.

Dlouhé skladby plnou náručí rozdávají rytmicky výpravné symfonično podpořené klávesami. Zde americká syntéza rocku s líbivou pompézností již začíná trošku vylézat na povrch. Evropské kapely se pustily do podobných kombinací až o pár let později (třeba The ALAN PARSONS PROJECT). Obzvláště malebně klenutá Lamplight Symphony je parádní. Ačkoli je kratší než titulka, mám z ní vždycky pocit, že jde o dvojnásobně dlouhou symfonickou báseň. Emotivním způsobem líčí příběh vdovce, který se setkává s přízračným zjevením své zesnulé ženy, jež mu říká, že jednoho dne budou opět spolu.

Desku završuje oslavná Incomudro - Hymn to the Atman, kterou skupina vystoupala na vrchol artové sošnosti. K tomu byl v roce 1975 už potřeba také kus odvahy a sebedůvěry. V této skladbě se překvapivě vyskytuje bubenické sólo, které plní roli jakézi katarze, obzvláště když téměř disonantní klávesový trylek v jeho středu zlomí jeho kletbu. Zajímavé je, co o této skladbě říká sám Livgren: "Tato píseň ilustruje můj synkretický přístup k náboženství. Snažím se v ní spojit prvky hinduismu s prvky zen buddhismu." Ano, religióznost osobnosti pana Kerryho ještě způsobí mnohé.

Album má zřejmý dramaturgický záměr a směřuje celkem k jednoznačně definovanému hudebnímu vyznění. Pozitivně působí výborná produkce i aranže, instrumentální postupy dávají více vyniknout hudebním nápadům. Pořád se ale na nás valí dost ostrá muzika, v tomhle KANSAS nedělají kompromis. Jak byla jednička lehce do jazzrocku, dvojka přese všechen art absolutně neztrácí hard rockovou tvář. Také nutno zdůraznit, že zůstalo zachováno poznávací znamení - příměs ostrých housliček a spousty melodiky. Také zvuk je daleko kultivovanější, nic rušivě netrčí, a třeba basa nebo kytarová sóla, to je naprosté pochutnání.

Dvojka KANSAS má od první noty daleko větší tah než debut a tento kinetický živel jí vydrží až do samotného závěru. Všechno, co se na debutu nepovedlo dotáhnout, je zde předvedeno v dokonalé podobě. KANSAS ukázali, že dovedou nesmlouvavě hrdě nahodit krátké skladby a ukázkově velkolepí jsou zase v delších kompozicích. Jedno z těch vzácných alb, co po jeho konci chceš hned nasadit jehlu zpátky na začátek. Všechno si sedlo, zapadlo do sebe a muzika rozdává bezbřehou radost. Nádhera! A ještě dodám faktografickou informaci - album Song For America se nakonec vyšplhalo na 57. místo hitparády a 20. 06. 1980 se stalo zlatým.

Tady neexistuje jediná pochybnost, dát či nedát absolutorium. Spíše se táži, jestli se fakt jedná o to nejlepší, co od nich poznám, nebo se objeví něco alespoň stejně účinného. Myslím, že by klidně ještě mohlo..

US CD Kirshner ZK 33385 (1988)
Dynamic range – DR13
45:05

» ostatní recenze alba Kansas - Song for America
» popis a diskografie skupiny Kansas

---

Kansas / Kansas

Příběh o tom, jak art rock potkal acid folk (vzpomene si někdo na COMUS?), přizvali si jižanské hard rockery, čichli k umírněné avantgardě a nepohrdli ani jazzmanskou nápovědou. Protože to bylo v Americe, tak rock'n'roll, boogie, country & western, pop, blues, soul i funky vůkol nebylo možno přeslechnouti. Též byl do kastrolu stylotvorně přidán prvek živelné neurvalosti, to pomohlo získat řady dalších obdivovatelů. Vícedruhový guláš prošel dlouhým varem, kdy ochutnávka v různých etapách mohla odhalit poměrně rozdílný šmak. Jak k tomu došlo?

KANSAS během prvních let kariéry prošli řadou proměn, vstřebávali různorodé vlivy a na výsledném produktu je to znát. Než o ucelený soubor skladeb se jedná a neuspořádanou a neurotickou sbírku motivů, které jsou nějak seskupeny k sobě. Výsledek dá stopáží plnohodnotnou desku, která sice jakž takž drží pohromadě, ale chybí jí výraz. Jedním z důvodů může být skutečnost, že ke studiovému výsledku prolnutí všech esencí došlo zhruba o pět let později, než bylo radno. A tak z přemíry snahy se v této fázi gulášobraní něco povedlo a něco srazilo a sežmolkovatělo.

Pro účely nahrávání se členové skupiny přemístili do New Yorku již v létě 1973. Zde začali pracovat na svém debutovém albu a na získávání kontaktů v hudebním byznysu. Ve studiu kapela dost spěchala a většina skladeb vznikla na jeden záběr, z toho vyplývá slyšitelná syrovost projevu. Vydaná podoba nakonec obsahuje skladby z let 1972 až 1974. Deska byla intenzívně propagována pomocí singlů, rozhlasových relací a třeba i plakátů se sloganem "Kansas is Koming!". Přese všechnu snahu získat komerční úspěch deska dosáhla jen 174. místa v žebříčku. Díky popularitě pozdějších hitových nahrávek však postupně rostly i prodeje této desky, až v roce 1995 získala status zlatého alba.

Pozastavím se nad obrazem, jenž je použit na přední straně obalu. Tato výrazná malba musela přilákat nejednoho hudebního hledače. Jedná se o výřez z nástěnné malby kansaského regionalistického výtvarníka Johna Steuarta Curryho (1897-1946), který ji dokončil v roce 1940. Nese název Tragic Prelude a můžete ji vidět na radnici kansaského státního Kapitolu ve druhém patře. Malba představuje Curryho interpretaci Johna Browna a hnutí proti otroctví v kansaském teritoriu. Obraz bohatý na symboliku zobrazuje zuřivého Johna Browna, který v jedné ruce drží Bibli a ve druhé pušku. Curryho kritikům se nelíbila jeho barevnost a celkové výhrůžné vyznění. Curry, ačkoli původně zamýšlel na dalších malbách pro vyváženost konceptu zobrazovat romantické a klidné scenérie, odmítl v práci pokračovat. Z plánovaných osmi stěn v Kapitolu dokončil jen dvě. Ostatní byly dopracovány podle jeho konceptu až v roce 1978 jiným umělcem. Dnes je toto jeho dílo považováno za významnou národní památku.

Je vidět, potažmo slyšet, že vydat debut v roce 1974 musí být hodně jiné kafe, než třeba v roce 1969. Obecenstvo je namlsané. Tehdy šel vývoj rockového žánru strašně rychle dopředu, tento vlak s progresivní muzikou byl už pěkně rozjetý a hezkých pár hlavních stanic měl dávno za sebou. Hudebníci hrající od roku 1969 nastřádali do svého tvůrčího portfolia všechny možné vlivy, jež je během těch pěti let oslovily. A teď chtěli všechny obrazně řečeno hodit na plátno. Tato snaha byla snad pošetilá, lze ji však v dané situaci pochopit. I když se ne zcela vše podařilo uřídit, neboť celou deskou zřetelně cloumá zmatek z nejistoty, co je vlastně správně, vzniklo slibné dílo.

Jsou zde pasáže a skladby vynikající, jsou zde pasáže a skladby rozporuplné a rozpačité. Mezi ty lepší patří rozhodně plnokrevný tempař Belexes se zdivočelým housličkováním, které je narozdíl od jiných skladeb docela ukočírované, běsní hlavně kytara, klávesy a vokály. Jednoznačně nejlepší skladba na albu. Jiné tracky naznačují, že by se mohlo jednat o velmi zdařilou muziku, ale jsou ještě nevyklubané. To platí zejména pro delší kompozice, u nichž syntéza různorodých motivů dosahuje pouze uspokojivých výsledků. Ale i jednodušší rockárny znějí občas více garážově než dotaženě, např. The Pilgrimage, kterou považuji pro změnu za nejslabší.

Na debutu KANSAS je nejvýraznějším znakem snaživost všech účastníků. Vznikla taková veselá a skočná muzika, místy skoro art, jindy hard nebo avant. Všehochuť. Housličky to posouvají jinam, vokální harmonie z toho dělají Ameriku. Žádná velká pompa (ta přišla později), spíš trochu zvláštní, nazdobený a rozcuchaný classic rock. Deska je hituprostá, což je fajn, kompozice neučesané, hrubosrsté. Je zde krásná ukázka způsobilé odvázanosti, neboť nepřekračují hranice, za nimiž by skladby začaly být nepřístupné.

Projev je rozmanitý a rozevlátý, stejně tak i můj dojem z něj. Svou světlostí tónů a určitou horempádovitostí můžou KANSAS připomenout začátky YES. Vůbec, k tomuto vzoru bych je charakterem soundu a náladou vytvářené muziky přirovnal i po určitou dobu následující kariéry. Zvuk pokulhává, je zastřený a zahlušený, chybí mu barvy. Spolu s nevyvážeností stereo spektra je tím ve finále i technicky podtržen celkový dojem polovičatosti alba.

Slušná trojka hvězd.


Holland/Japan CD Kirshner/CBS/Sony CDKIR 80174 (1987)
Dynamic range – DR12
44:51

» ostatní recenze alba Kansas - Kansas
» popis a diskografie skupiny Kansas

---

Marillion / Script for a Jester's Tear

Svoji první dlouhohrající studiovou desku začali MARILLION nahrávat v prosinci 1982, na trh se k posluchačům dostala v březnu 1983. V mezidobí od vydání EP Market Square Heroes nedošlo k žádné personální změně, takže kapela mohla společně cizelovat svůj projev a to se na výsledku bezesporu kladně projevilo. Změnila se osoba ovlivňující zvuk a další věci s ním spojené, neboť původní producent David Hitchcock měl vážnou autonehodu a nebyl pro nahrávání způsobilý (má ve sleevenote alespoň poděkování). Takže tuto roli obstaral Nick Tauber známý ze spolupráce například s THIN LIZZY anebo TOYAH. Práci rozhodně odvedl dobrou, ke zvuku nelze mít žádné výhrady. A k hudbě? No, tak to už teprve ne.

Od první skladby se jedná o vpravdě inaugurační uvedení do vesmíru MARILLION & Fish. Měli své role rozdělené, muziku skládala kapela, o texty se postaral výhradně právě vokalista. Díky tomu věděl, jaká poselství slova nesou, s autorskou jistotou znal, co zpívá, dovedl vyjádřit sdělení a měl pro to hlas. Jeho teatrální plasticita umí vyjádřit všechny pocity, které se na paletě progresivního rocku nacházejí. Na výsledku se naprosto nepřeslechnutelně projevuje, že se v jeho osobě potkalo několikero vzácných vlastností a vlastně se nedá říct, že by byl pouhým interpretem. Je předříkávačem a narátorem vlastního universa, jež je obdařeno svojí mytologií, historií, pověstmi, které je nutno předávat lidem k poslechu a potěše. Mistr pěvec vede Hudbu tam, kam sám chce, a je to vždy správný směr.

Na tomto místě významně podotknu, že jsem MARILLION a GENESIS poznával paralelně v průběhu 80. let, a to zejména na počátku dekády z aktuálních alb obou skupin. Tehdy nebylo vůbec žádné diskuze o tom, kdo hraje progresivní hudbu a kdo nablyštěnou disko hopsandu. Hošani, co se na dýze vrtěli, chtěli slyšet nějaký Dženále, no a my řekněme rockeři a metalisté jsme hledali něco zajímavého jinde. Velice rychle jsem se tak dostal k YES, JETHRO TULL a MARILLION. Tento generačně nesourodý trojlístek byl pro mne uměleckým světlem na konci metalového tunelu. Pro pořádek dodám, že temné stěny podzemní krypty kovově tvrdé muziky jsem nikdy zcela neopustil, a rád se do jejího hájemství vracím jako do bezpečného útočiště. Ale tehdy jsem byl (a dodnes jsem) totálně fascinován nadpozemskou deskou The Broadsword And The Beast (1982), z níž na recenzovaném díle slyším na několika místech podobné textury kláves i stejně rozšafné tvoření náladových ploch (Chelsea Monday). Když jsem posléze zpětně doobjevil artová alba GENESIS, přišla mi jako vcelku dobrá podoba Fishových MARILLION, ale neposlouchal jsem je zdaleka tak rád a často. Výjimku tvoří pouze Trespass, kde toho ducha F-MARILLION cítím hmatatelně, obzvláště právě při porovnání s nyní pojednávaným legendárním kouskem Script For A Jester's Tear.

Vlastně přese všechnu všude možně proklamovanou provázanost vnější podoby projevu těchto dvou kapel vnímám daleko významněji jejich vzájemné odlišnosti. Třeba práce kytar je úplně jiná, Steve Rothery má ve zvuku daleko silnější náboj a drive, jeho kytary nejsou vůbec Hackettovsky klouzavě hladké. Díky tomu se muzice MARILLION dostává více na průrazném rockovém výrazu. Skladby se stávají velice poslechově strhující, průbojně jedou a nezdržují se na místě nějakými předváděčkami pidlikobrnků a oškolobrtoťuků. Však taky Hackett na zmíněném Trespass ještě nehraje, to bude asi důvod, proč se deska vymyká i podobá. MARILLION mají funkční dvojí turbo, kterým jsou Fish a Rothery. Občasnou forzáží je pěkně nakopne klávesák Mark Kelly. Rytmika se jeví opět spíše jen jako funkční prvek, ale třeba ve The Web si můžeme vychutnat jak pasáže měkce podbarvené basovým vlněním, tak i jízdu s údernými salvami bicích.

V každé kompozici se nacházejí kontrastní pasáže, v nichž se intenzita rytmů a melodií zlomí do úplně jiné nálady. Takto vznikají hodně rozbouřené a rozeklané krajiny a není jednoduché se v nich na první poslech orientovat. Zato při desátém, padesátém, stopadesátém se podle nich řídíte, působí jako záchytné body, majáky světla, odrazové můstky, přírodní krásy. MARILLION nedávají na své hudební konstrukce žádné ozdoby, dovedně je těmito konstrukcemi sami vytvářejí. Nestaví ulici z řady stejných domů, které by se lišily jen jménem na zvonku a tvarem klepadla. V jejich street má každá stavba naprosto odlišný základ, velikost a tvar průčelí, jinou střechu, labyrint v zahradě, počet a rozmístění oken, barvu a materiál vstupních dveří. Tady nikdo nezabloudí, a kdo se zabydlí, hned trefí, nemusí hledat.

Místo nějakého neúčelného popisování každého tracku se omezím na jmenování společných atributů. Čirá a průzračná struktura, odhmotněnost, aniž by se snižoval důraz, překrývání a prolínání motivů, navazování kontrastů, odvážné řazení protikladných figur, výrazová dynamika, organická vrstevnatost i snový minimalismus, to jsou aspekty všech skladeb. Není výjimkou, že se nám všechny jmenované a spousta dalších nevyřčených mihnou před očima během několika desítek sekund. Snad jedinou vyrovnanější výjimkou je předposlední Chelsea Monday, ale je to spíše dáno tím, že nebouří tolik jako ostatní, navíc se nachází těsně za rozverně rozdováděnou Garden Party plnou palčivých sarkasmů. Zkrátka konstatuji, že jestli se někde servírovalo menu pro bezbřehé a nezkrotné obžerství mysli posluchačovy, bylo to právě v této hodovní síni s názvem Script For A Jester's Tear.

Poslech nahrávky je vždy stupňovaný zážitek. Po celou dobu trvání každé skladby mám neodbytný pocit, že právě tady a teď se něco děje, že zrovna zde jsem osobně přítomen a znepokojivě se mne to týká. Takto být vtažen do dění - veliké hudební mistrovství. Je tu také často využita mnou milovaná technika, kdy vokál je podbarven kytarovým sólem, což jim oběma dává násobně vyznít v naléhavosti, třeba v závěru Forgotten Sons. Přičemž právě tato skladba sama (kdo si ji pozorně poslechne, zjistí, že se na albu kmitne i kousíček Market Square Heroes, pokud si ho tedy předtím nevšimnul na coveru) je po celou dobu trvání umně držena přitaženými otěžemi, aby její energie sršela těsně pod hladinou a nedošlo k žádné obnažené jednoznačnosti. Tímto způsobem je ponecháván široširý prostor posluchačově fantazii, jež se může v bezbřehosti jí vlastní vydat tam, kam se hudbou vzbuzenými emocemi cítí být zvána.

Album má magickou schopnost přitažlivosti. Nelze od něj utéci, jak začne hrát, mysl se k němu upíná a nemůže se vymanit. Je nutno vylíčit jeho působivost, neboť je od prvních tónů jasné, že se děje něco mimořádného. Když vyzdvihuji pěveckou linku, nesmím zapomenout na zbytek. Muzika by tak skvěle nemohla fungovat, kdyby netvořila organický celek, kde je každá součást nějakým způsobem spojena se všemi ostatními. Vlastní organickou spojitost jednotlivých prvků při poslechu opakovaně prožívám jako tekutou esenci, která mne obklopuje. Vlastně jde o schopnost muzikantů vymyslet výrazné melodické a rytmické motivy, které ve správných harmoniích navrství a zaranžují. Jak prosté. Prosté tak, že se o něco podobného pokouší neustále statisíce muzikantů, ale povede se to jen jednotlivcům. Je otázkou štěstí, když se to povede udělat, je otázkou dvojnásobného štěstí, když se posluchači lačnému po zážitku povede takovou nahrávku objevit a naplno prožít. Zde se povedlo udělat i najít dávno pradávno, a dodnes nic nevyprchalo, spíše naopak, věkem se vše jen umocňuje, zesiluje, akceleruje.

K desce byly vydány dva singly, na jejichž B stranách se nacházejí nealbové písně. Singl, kde A stranu obstarala závorkově obohacená Garden Party (The Great Cucumber Massacre) představuje na druhé straně živou nahrávku Margaret. Vyšel i v podobě EP, tam je k dispozici nezkrácená dvanácti minutová verze Margaret tak, jak ji známe z rané kompilace B'Sides Themselves (1988). Na druhém SP byl na áčku uveden hit He Knows You Know ve zkrácené verzi pro rádia, a na béčku byl doplněn starším songem s novějším textem a dvojsmyslným názvem Charting The Single. 12” verze se konala též, áčko je na ní v plné stopáži.

MARILLION autorsky opět ve skladbách použili a novými aranžemi opatřili částečně i starší materiál. Sice to na prvních vydáních nezmínili, ale později byla jména podílejících se hudebníků v kreditech doplněna. Z hlediska zvuku doporučuji první vydání, nejpozději do roku 1996. Později se remasteringovým kreativcům povedlo postupně udělat z DR14 rozžvejknutých DR7, a to je mňamka pouze pro otrlé labužníky a vyznavače šavle efektů.

Na této desce se už celkem jasně ukazuje, jak bude v následujícím období vypadat MARILLION-ovsko Fish-ovské pojetí progrocku. Že nepůjde o žádnou zjemněle zdvořilou a krotkou uměleckou krasohru, ale že můžeme čekat vyhraněné, sofistikované a nemilosrdné hudební kusy, co mají schopnost žíravě hlodat naši mysl a ostrým nástrojem v ní vyrývat jasně konturované představy. Pod zdánlivou vnější tváří GENESIS se tu skrývá kousavá potvora VAN DER GRAAF GENERATOR, a nedá nám pokoje ani klidu.

Za šest totálních hudebních bomb dávám pět hvězd, které mohou překonat jedině sami MARILLION.


CD EMI CDP 7 46237 2 (1987)
DR14
46:45

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion

---

Marillion / Market Square Heroes (EP)

Mnoho úspěšných hudebních těles přišlo na scénu náhodou, takřka nepravděpodobnou shodou okolností, omylem. Jiná se zase naopak objevila jako vykalkulovaná stylově vyladěná sestava stvořená pro surfing na spolehlivé vlně. MARILLION patří do první škatule, v níž se potkávají nečekaná zjevení s osudovými představami. Jinými slovy - v roce 1982 se v UK objevil soubor, který v té době vůbec neměl být úspěšný. Šel proti všemu, co bylo v té době in, takže parta bláznů. A nejenom to, záhy získal se svojí anachronickou muzikou velkou popularitu i jinde, než v úzce vymezené žánrové oblasti. Mimo všechny trendy a všechna očekávání dokázali Fishovští MARILLION hned od počátku zvednout velkou vlnu zájmu a dali vzniknout stylu, jemuž se později kvůli generačnímu odlišení od art rocku začalo říkat progresivní rock, případně zkráceně neo prog. Podařilo se jim něco, co ostatním v takovém rozsahu ani náznakem. Můžeme spekulovat proč tomu tak bylo, můžeme se nad tím podivovat, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit, ale na vlastním faktu nic nezměníme.

MARILLION nebyli sami, na Ostrovech se tehdy snažila i hrst dalších seskupení, některá z nich zasvěcení posluchači znají dodnes velmi dobře. Dokonce by se dalo říci, že kvalitou prvních alb byli leckdy i rovnocenní. Nikoli však popularitou, a ta sev tomto světě počítá víc než cokoli jiného. Některé výrazné skupiny byly založeny dříve než MARILLION, fanoušci je znali z pódií, ale vydat se jim první desku podařilo až později. Vlak už byl rozjetý, naskakovalo se za jízdy. Například PENDRAGON, existují od roku 1978, debut vydali až v pětaosmdesátém. Co na tom, že pravidelně nahrávají dodnes, i tak je znají jen skalní fandové progu. Jiné kapely zazářily debutem a pak rychle zhasly nadobro, nebo nadlouho. Tady bych mohl jmenovat QUASAR, SOLSTICE, PROTOS a třeba ještě CRAFT. Další soubory začaly nahrávat elpíčka už zkraje osmdesátých let, pachtily se s dalším a dalším, dělaly často i vynikající muziku, ale stejně se do obecného povědomí nedostaly. Sem bych zařadil třeba IQ, TWELFTH NIGHT, ABEL GANZ, nebo PALLAS. Některé z nich vytrvale hrají pořád, jiné to po nějaké době zabalily a pak třeba po pauze reinkarnovaly, ale kontinuita vyprchala. Progresivní rock se první polovině osmdesátek samozřejmě objevoval i v Německu (mimo jiné ANABIS), Itálii (například MAD PUPPET), i jinde, ale fungoval tam v podmínkách ještě horších, než měli naši Britové. MARILLION a jejich hudební dráha je ve srovnání se všemi ostatními hudebně podobně profilovanými soubory neskutečná, nepochopitelná, nevysvětlitelná.

Zde uvedu trochu historie. Ještě pod původním Tolkienovským názvem SILMARILLION se soubor objevil na britské scéně koncem roku 1978 a prošlo jím v následujících letech mnoho jmen. Během té doby prováděl sporadické koncerty, vyvíjel se hudebně, hledali se ti správní lidé. Nebylo to jednoduché, hráli nesprávnou hudbu v nesprávné době. Kolem stabilního dua, které tvořil Mick Pointer a Steve Rothery rotovali různí hudebníci, mimo jiné dlouhodoběji basák Doug Irvine, jenž později přidal ke svému nástroji i zpěv. Ten ale nakonec odešel, takže skupina působila během dalších personálních rošád jako instrumentální soubor. Když roku 1981 zbylí členové přikračují ke konkurzu na nového zpěváka, mají představu, že to bude zase basa a zpěv v jedné osobě.

Tehdy se na scéně objevuje rozhodující osobnost, pan Derek William Dick. No, osobnost. Sám sebe zpětně popisuje jako introvertního podivína, co se nenaučil na nic hrát, i když se o to opakovaně snažil. Hlavně se ale pokoušel zpívat, bavilo ho psát poezii a vlastní texty k písním. Pseudonym Fish si vybral již v roce 1979 (taky bych se asi nechtěl jmenovat Dick) a začal také používat facepainting. Byl velký fanoušek art rocku, především jako posluchač a literární snílek. První veřejné pěvecké pokusy absolvoval až v jedenadvaceti letech roku 1980, kdy zpíval různé covery rockových klasik. Se svým kamarádem, baskytaristou Dizem Minnittem se snažil následujícího roku založit kapelu, když mu přišel pod ruku inzerát SILMARILLION, že hledají někoho, kdo by u nich zpíval a hrál na basu. Zajel na konkurz a podařilo se mu přesvědčit členy skupiny, že potřebují dva lidi, samostatného zpěváka i sólo baskytaristu. Kapela současně zkracuje název na MARILLION, a dál už to šlo samo.

Není od věci zmínit, že těsně před příchodem Fishe natočila kapela svoje první demo. Je instrumentální, pouze v jedné stopě je použit Irvineův záznam zpěvu. Fish tuto produkci popisuje "něco jako CAMEL". Po jeho příchodu je v červenci 1981 natočena další demokazeta, kde se objevují rané verze písní z pozdějších alb. Tato kazeta, známá jako Marillion (The Roxon Demo), je vydána v počtu 400 ks a skupina ji rozdávána částečně jako promo materiál, část je prodána fanouškům na koncertech. Stejně tak jsou další skladby prezentovány v živých relacích v rádiu a skupině se díky tomu daří získat smlouvu s EMI. Odchází Minnitt a nahrazuje jej Pete Trewavas, který je v kapele dodnes. A tak v sestavně Fish, Steve Rothery, Mick Pointer, Mark Kelly a Pete Trewavas je roku 1982 nahrán první oficiální titul Market Square Heroes, který vychází ve dvou verzích, jako dvoupísňový standardní singl, nebo jako EP se solidní stopáží tří skladeb.

Ještě než se pustím do hudební stránky tohoto vpravdě legendárního debutu, trochu odbočím. Fish nebyl typický frontman, dlouho bojoval se svou vrozenou ostýchavostí, proto se také potřeboval schovávat za různé masky. Však nám to pěkně předvádí i cover recenzovaného EP, kde se objevuje grafický trademark dalších desek – klaun vyděděný ze společnosti skrývající svoji komickou tvář za maškaru šaškovskou. Navíc Fish tehdy teprve hledal svůj pěvecký projev, a to významně ovlivnilo výslednou podobu nahrávky. Nyní svůj tehdejší výkon hodnotí takto: "Slyším někoho zpívat ve velmi špatných tóninách! Někdy ani nepoznám toho chlápka, co na tom albu zpívá. Ten vysoký falzetový hlas, to bylo hodně nucené. Ale byl jsem mladý. Nevěděl jsem nic o tom, jak vlastně zpívat. Nechápejte mě špatně, jsou to výborná alba, ale svůj způsob zpěvu jsem objevil až později". Hledání vlastního výrazu dalo vzniknout zpěvu možná podivnému, o to více schopnému získat posluchačovu duši.

Současně však při popisu atmosféry prvních společných zkoušek se skupinou Fish uvádí, že od prvního okamžiku cítil, jak výjimečný je v nich potenciál. Byl si jistý, že v této sestavě dokážou hodně vytvořit. Spojoval je hudební vkus, silný zápal pro věc, fungovalo spojení, skvělá společná energie, měli stejné umělecké vzory. Všichni vyrostli na art rocku, nejvíce je ovlivnili GENESIS, což je nejenom jednoznačně patrné od prvních tónů, ale sami muzikanti to otevřeně přiznávají. Takže na svých prvních hudebních pokusech sice nechtěli vědomě své velké vzory kopírovat, ovšem výsledek jim bývá dosti podoben.

Máme tu tři kompozice, každou z jiné kapsy. Jednotí je osobitý výraz, stylově si ovšem individuálně vykračují svojí vlastní pěšinou. Autorsky lze u jednotlivých skladeb mimo jiné zaznamenat jména různých lidí, kteří již ve skupině nejsou, ale v minulosti v ní působili. Takže se zde v kreditech objevují Diz Minnitt i Brian Jelliman. Je vidět, že se jedná o sesbíranou produkci z minulých let. I z tohoto úhlu pohledu se jedná o unikátní kolekci.

Úvod EP dychtivého prog rockera možná trochu zklame, tady se nejedná o GENESIS, a jestli ano, tak jen okrajově. Skladba Market Square Heroes je krásná ukázka, z jak různých zdrojů vlastně začínající MARILLION čerpali. Nešlo o nějaké nostalgické kříšení art rockového dinosaura, spíše můžeme mluvit o jeho křížení a drzé androgynní klonování s implantáty jiných výrazných stylů. Na refrénu postavená úderná píseň není nic jiného než punkově zavilý heavy metal okořeněný klávesovými vyhrávkami. Nářez od začátku až do konce, jen si poslechněte úvodní riff, nebo útočné kytarové sólo, nesmlouvavé staccato refrénu. Doba byla metalu plná, současně nové vlny, dozníval punk. A někde za tím byla vzpomínka na dávný art rock, kterou jakoby ani nechtěli moc tahat na povrch. Však EMI jako velký vydavatel určitě mluvil do dramaturgie a v podstatě rádiově atraktivní skladbu logicky tlačil na úvod. Skladba je hitem dodnes a zaslouženě. Hudbu nedělá dobrou prostá skutečnost, že obsahuje progresivní hudební postupy. Hudba je dobrá tím, že je dobrá, i kdyby hrál jen chromej na vozembouch. A tenhle postpunk se sakra povedl.

Více přimknutí ke svým sedmdesátkovým vzorům se stali ve druhé skladbě, tam se jemnější ruka a kumštýřská noblesa projevují daleko slyšitelněji. Zde v jejich ztvárnění slyším jiskřivost YES, podprahovou rozkolébanost romantismu, a místo dramatu je tu pozitivní, veselý až taneční náboj. Three Boats Down From The Candy chrlí klávesové vyhrávky a předvádí, že v nich máme třetího silného hráče v mariáši. Kytara, zpěv, klávesové nástroje, to jsou pilíře. Basa a bicí mají roli jistících lan, zvýrazňovače nálad, scelujícího korpusu. Což je také převelice důležité. Opět se dá říci, že vyváženost formy je nepřeslechnutelné, jakkoli se může zdát, že Fish dominuje. Jenže on svoji linku vede přesně tam, kam patří, kde zdobí a završuje celou architekturu skladby. Nikdy neuteče k samoúčelné předváděčce, to na něm také obdivuji.

Nosným opusem EP Market Square Heroes je více než sedmnácti minutová kompozice Grendel. V roce 2016 řekl Fish v rozhovoru pro magazín Louder: „Prostě jsme si řekli: "Napíšeme velkolepou, rozsáhlou píseň, protože to progresivní rockové kapely dělají. Ale ano, byla velmi, velmi orientovaná na Genesis. V podstatě to byla Supper's Ready. Hudba vycházela z písně, kterou měli už Silmarillion, The Tower. Text byl inspirován knihou Johna Gardnera Grendel. Se Stevem jsme tu píseň dali dohromady a ona se přehoupla do té Supper's Ready. Na vaši obranu je třeba říct, že Genesis v roce 1982 nepsali písničky jako Supper's Ready, to už byli na území popu s albem Abacab.“

Tím se dostáváme k zajímavé genezi vzniku skladby Grendel. Proces začal jako 21 minutová instrumentální skladba s názvem The Tower. Když se Fish připojil k MARILLION, byla mu předložena aktuální partitura a byl požádán, aby poskytl text. V té době četl knihu Grendel (1971) od Johna Gardnera, která zkoumala legendu o Beowulfovi z pohledu jeho protivníka. Jak se text utvářel, začal odrážet Fishovy názory na to, co označuje jako "pokrytecký postoj náboženství k vraždám a válkám". Mimochodem, v eposu vystupuje postava Hrothgar, což je pěkná přesmyčka jména Hogarth.

Nahraná verze písně má 17:20, zatímco živé verze pravidelně přesahovaly 20 minut. Při živém hraní Fish často v roztrhaném plášti a anglosaské masce během vrcholné části vytáhl na pódium některého z diváků a pantomimicky předváděl jeho rozčtvrcení. To bylo zachyceno na videoklipu s písněmi Grendel a The Web. Píseň nebyla naživo hrána od doby, kdy s ní kapela zahájila festival v Readingu v roce 1983 (nahrávku pořídilo Radio 1 a je k dispozici na různých bootlegových nahrávkách). Fish na sólové dráze ale tuto skladbu v repertoáru měl, provedl ji např. na Leamington Spa Convention 2012, jak můžeme slyšet na stejnojmenné živé nahrávce vydané roku 2013.

Hudebně se jedná o skutečně působivě vystavěnou ságu. Na začátku nás připoutá na vozík horské dráhy plné závratných atrakcí a nedovolí vystoupit. Protáhne nás mnoha náladami i hudebními prostředími, až nevíme, kde nám hlava stojí a jakýkoli pokus o slovní popis zážitku se míjí účinkem. Kdo se nesveze, neokusí nic z účinku této jízdy. Za pozornost také stojí, že dominantní kytara přebíjí klávesy nikoli v zabrané ploše, nýbrž v síle a naléhavosti projevu. Jak signifikantní! Neodpustím si ale pár impresí alespoň o posledních pěti minutách této suity. Závěrečná pasáž je ohromující katarze, kdy Fish za podpory minimalistické a repetitivní rytmiky deklamuje dlouhý text. Kolem něj doslova plápolají a poletují utrhané kousky klávesových tónů, jeho dikce a důrazy se stávají postupně tvrdšími a tvrdšími, až čekáme na blížící se a nevyhnutelnou erupci jako na vysvobození. Celý příběh je tím okamžikem završen i dokonán, skladba v melodickém a uvolněném kytarovém outru doznívá a trochu překvapivě i končí, chtělo by se poslouchat ještě dál a dál. Jenže, jako když zhasneš.

Z hlediska hudební představivosti na mne všechny tři kompozice působí jako zřetelně narýsovaná drobnokresba, kde je každý detail přesný a čitelný. V rámci celku se všechny prvky potkávají v propracované harmonii a rozvíjejí vše, co hudbou může být sdělováno. Je to jako kolorovaná koláž složená z různých materiálů a povrchů. Překrývá se zde mnoho vrstev, avšak vidíme skrze ně do hloubi hudební konstrukce tak, že se nic neskrývá. Dokáže vzbudit nostalgii a patos, napětí až údiv, tajuplnou závrať i uvolněné oddechnutí.

Aranžmá jsou precizně vyladěná, až se skoro každý kousek chce zapauzovat a prohlížet si jej jako statický záběr. Tohle však u zvukových souborů možné není, narozdíl od filmu. I v tomto je hudba náročnější na představivost a fantazii, na aktivní přístup posluchače. Kdo nepodá posluchačský výkon, nedojde na vrchol zážitku, to se prakticky vylučuje. Proto progresivní hudba není zdaleka pro každého. Nejenom progresivní, pochopitelně, ale zde se jedná téměř výlučně o ni.

Ne naposledy se vracím k mistru s uměleckým jménem Fish, i na dalších deskách si zmínku jistě vyslouží. Již zde pěvecky ukazuje cit pro příběh, schopnost být vypravěčem, který popisuje vývoj děje, charaktery postav, jeho přednes má sílu sdělení a přesvědčivost. Tohle charisma si možná tehdy ani neuvědomoval, možná cítil naopak přespříliš nesebejistoty, zpětně svůj výkon nehodnotí dobře, ale to pro posluchače neznamená nic. Podstatný je primární a přímý zážitek a ten je holograficky prostorový a bohatý. Nebojím se jej srovnat s tím, co předvádí Gabriel na Tresspass. Dovede naléhat, dokáže se vemlouvat, umí hrozit i konejšit, gradovat napětí, rozprostřít popis událostí a scény, v dynamické rytmice tlouci na vrata posluchačova vědomí, ukrutně se zlobit aby pak zklidněně odplouval, a opouštěl nás v loučení, v němž rezonuje poselství celého příběhu. Servíruje nám svůj syrový, divoký, rozervaný, nesmlouvavý a nespoutaný způsob, jaký můžeme vidět na počátku různých neobyčejných uměleckých hnutí, ať to byli proklatí básníci, beatnici nebo průkopníci abstraktní malby. Vždycky tam bylo pár excentriků, kteří hovořili z duše, bez ohledu na trendy a komerční očekávání. Silnou paralelu zde vnímám úplně hmatatelně.

EP vyšlo v několika vydáních v letech 1982 a 1983. Pak už samostatně nikdy, vždy jen jako součást kompilací anebo jako bonus jiných řadových alb. Pokud chceme slyšet autentický zvuk, vyplatí se pořízení vinylu, nebo ripu z něj. Poměrně záhy se skladby objevily i v digitálním formátu. Poprvé to bylo roku 1988 na singlovém výběru B'Sides Themselves, kde jsou ale obě kratší skladby z A strany v jiném mixu i stopáži. Samotný Grendel naopak přesně odpovídá původní vinylové verzi. Je zajímavé, že další CD edice singlů z roku 1992 vyšlá pod názvem 1982-1992 - A Singles Collection (v USA jako Six Of One, Half~Dozen Of The Other) recenzované EP zcela ignoruje, a to i jeho SP podobu. Osamocený Grendel se objevuje na výběru Marillion Music Collection, který EMI vydali roku 1993 jen v Itálii, taktéž jej osamoceně najdeme i na dalších výběrech určených pro různé trhy, např. Essential Collection (1996). Za zmínku pak ještě stojí 2CD edice Script For A Jester's Tear (1983) vydaná roku 1997, kde se na druhém stříbrném kotouči nalézají všechny tři kompozice plus různé další, a to v dosud neuveřejněných alternativních a demo variantách. Původní verze sice chybí, ale může to být zajímavé pro srovnání. Cokoli pozdějšího představuje riziko zvukového průšvihu s pravděpodobností blížící se jistotě. Což dokazuje třeba luxusní vydání na 4 CD + 1 BD z roku 2020, kde je Market Square Heroes předvedeno v remixu (ne, není to Wilson, kazisvětů existuje více) a s ostudnou dynamikou DR7. Tohle nebrat a pro zachování zdravého ducha i mysli doporučuji hledat původní nepokažené výlisky prvních F-MARILLION.

Moje hodnocení této šestadvaceti minutové nádhery je samozřejmě absolutní, neboť i celý můj zážitek je absolutní, tak jako málokdy.

» ostatní recenze alba Marillion - Market Square Heroes (EP)
» popis a diskografie skupiny Marillion

---

Airbag / A Day at the Beach

Norská kapela AIRBAG táhne svoji káru už hezkých pár let. Od roku 2004 vydali 5 plnohodnotných alb, tři EP, ale co je hlavní, prodělali hudební vývoj. Během něj lze sledovat období růstu i stagnace, jak už to tak bývá. Na té káře mají celkem nepřehlédnutelně vyvedeno logo PINK FLOYD, a i když postupně na slunci bledne, je stále dostatečně čitelné. Tohle jim nikdo neodpáře. Což o to, klonů měli Flojdi spoustu, ale žádný se s jejich odkazem nevypořádal tak elegantně, jako právě AIRBAG.

Aby v pořadí páté album bylo na vrcholu dosud dosažené úrovně, to se ne každému povede. Předchozí album Disconnected (2016) působilo mdle a rozplizle. Bylo jasně znát, že skupina vyčerpala svoje schémata a již jen unaveně rozmělňuje sama sebe. Citace byly příliš doslovné a nikam se neposouvaly, neevokovaly jinakost. Zvuk byl tupý, nevýrazný, producentská práce zklamala. Sice i zde pěkné a působivé chvíle jsou, ale je to málo. Naštěstí si to chlapci (no, chlapci, pánům je přes čtyřicet) uvědomili a provedli změnu. Změnu lehkou, avšak znatelnou, a hlavně na těch správných místech.

Zde je ten správný moment jednotlivé persony pěkně představit. Tedy, jádro tvoří Asle Tostrup – zpěv a klávesy, potom známá persona skandinávského rocku Bjørn Riis – kytary, klávesy, doprovodný zpěv a Henrik Fossum – bicí. K nim se v některých skladbách přidávají: Kristian Karl Hultgren z WOBBLER a sólovek B.Riise – basa (Machines And Men, Sunsets, Megalomaniac), Anders Møller např. z KITCHIE KITCHIE KI ME O (zkráceně jako KKKMO) – perkuse (Machines And Men) a Ole Michael Bjørndal, ex GENTLE KNIFE, nyní OAK – kytara (Sunsets). Nahráváno bylo v Oslo ve vlastním Airbag Studio a také ve studiu Subsonic Society pod hlavičkou Karisma Records. O produkci se tentokrát postarali Bjørn Riis a Asle Tostrup. Zvukový výsledek je mnohem, ale opravdu mnohem lepší, než minule, kdy produkční práce obstarával majitel Subsonic Society, pan Vegard Kleftås Sleipnes. Fotografie na obalu alba i promo fota kapely vytvořila Anne-Marie Forker. Také ještě zmíním, že album vyšlo za přispění nadace “Fond for utøvende kunstnere”, která podporuje kulturu “Made In Norway”.

Samotný soubor o albu píše následující:
“Jsme inspirováni oživením elektroniky osmdesátých létech, novou vlnou a filmovými soundtracky. Na A Day At The Beach vytváříme účinný zvuk kombinující éterické prostorové scény s typickým kytarovým progresivním rockem.”

Hned první skladba Machines And Men je nade všechno nádherná. Tímto tvrzením musím začít, protože to tak nepřeslechnutelně je. Fenomenální basová linka je zde takový solitér, že se dá dobrou polovinu stopáže kochat jen jí samotnou. Celá kompozice je ukázněná, vycizelovaná, a promyšleně vystavěná. Drama a naléhavost v ní žhavě svítí v dlouhých liniích zpěvu, kláves, kytarového sóla, motorické rytmiky. Dala by se jako zvuková stopa používat na test aparatury, neboť podat basovou rytmiku plně a nezkresleně hned tak něco nezvládne. Zapomeňte na sluchátka, nebo nějaké malé krabičky, to uslyšíte jen zlomek zaznamenaného hypnotizujícího majestátu síly. Úvod alba jako hrom, jedna z monstrózních skladeb, jejichž existence mi dává naději v přítomnosti.

V dalších skladbách to už takové kumulované ultra drama není, ale pořád jde o vysoce kvalitní atmosférickou muziku. Ano, PINK FLOYD z toho koukají, a sem tam vyčouhnou dosti markantně. Ovšem vždy slouží pro svébytný projev kapely AIRBAG a vůbec mne tento jejich xicht neruší. Místy je album minimalisticky kontemplativní, desetiminutovka Into The Unknown je chrámově oduševněle vznešená, tepe v ní život, překrásné Gilmourovské sólo to jen podtrhuje. Místy se Hudba ve strhujících instrumentálních harmoniích přelévá do monumentálních a pyšných ploch v rozlehlém prostoru. Tam patří dvoudílná titulka. Nelze nepodlehnout.

AIRBAG nám ukazují, jak jemně a opatrně přetvořili svůj hudební projev. Znají svoje skladatelské i interpretační zbraně a dovedou je používat. Jako když se plavením oddělují zlaté šupinky od všudypřítomného písku. Ještě na The Greatest Show On Earth (2013) jste mohli vnímat hlubokou poklonu velkým vzorům, zde se jim vzdalují a jejich odkaz transformují rozmáchlými tahy svého rukopisu. Našli svoji tvář, svůj přístup. Jeden z charakteristických znaků je nervně pulzující rytmika, hlavně basa, podpořená drobným pletivem klávesových textur, nad níž se v kontrastu vznáší vlnící se melodický zpěv a rozpíjející se plochy dalších tajemných zvuků. Vychutnávejte třeba v podpovrchově vibrující Sunsets. Jako by se rozjitřená hvězdná obloha pokryla saténovým hávem. Tato poeticky účinná konstrukce se na albu objevuje vícekrát, a tam kde chybí, cítím se ochuzen.

Závěrečný kousek Megalomaniac tlačí na vyvrcholení dramatu. Ta snaha je v něm natolik vzepjatá, až pootevírá víko Pandořiny skříňky komprese a pustí na nás několik běsů, aby předvedla, kudy cesta mohla vésti, a zaplaťpámbu, nevedla. Mám tím na mysli asi dvouminutovou pasáž ukázkově destruovanou pumpujícím pressingem, což každého vnímavého posluchače musí majznout přes palici. Pro mne je to něco, jako když kousnu do kuličky pepře v jinak vynikající polévce. Dojem to nezkazí, ale pachuť je znát ještě dlouhou dobu.

Touto deskou se AIRBAG stávají úspornější a střídmější, soustředěni jen na tu prapodstatu vlastní myšlenky, kterou delikátně konturují svými nástroji. Způsob pozvolného budování napětí vybrousili v mnohostěnný diamant jehož odlesky se mění každým posunem, drobným pohybem, pootočením. V jeho průzračnosti se zřetelně zobrazují holografické obrazy melancholických krajin tvořených hvězdokupami, černými děrami, galaktickým prouděním a vlněním temné hmoty. Méně rocku, více elektrizujícího éteru. Je to nesmírně zimomřivé, a nádherné.

V čem jsou vlastně AIRBAG na této desce tak zvláštní? Osobně to vnímám jako soubor různých parametrů, které samy o sobě skoro nic neznamenají. Až jejich celek dává vzniknout neobyčejnosti. K nim přidali několik barev a tónů z cizí palety. Na plátno je však nanesli jinými tahy v jiné kompoziční konstelaci. Vyextrahovali pár ingrediencí, kterými posypali jako kořením svoji vlastní skladbu. Tím se významně odlišují od plagiátorů a epigonů, kteří nemohoucnost nastavují bezuzdým kopírováním. AIRBAG jsou autorsky čitelní, odlišní, slyšitelně osobití. Jejich pojetí je hudebně bohaté a objevné. Kdyby poslední pseudoalbum PINK FLOYD mělo zlomek z autorské plnosti A Day At The Beach, bylo by alespoň poslouchatelné. Takhle ale nemusíme litovat. Tam, kde zhynul výplod Flojdů na vyprahlost a souchotiny, tam dravě tryská živá voda Airbagů. Vytváří až filmově hmatatelné zobrazení ozvěn tajemného vesmíru. Vstřebává mne temným pulzováním nekonečné hlubiny. Jako somnambulní chodec po laně tuto mezihvězdnou propast nevnímám a závrať mám spíše z nekonečných dálav uvnitř vlastního vědomí. Z jeho záchvěvů, odezev, rezonancí. Pro mne je to přímo fascinující poslechové dobrodružství, zároveň uvědomění si nepoznatelnosti fenoménu hudby.

Resumé. V sympatické délce necelých padesáti minut nám AIRBAG letos představují svoji verzi pokojné, i rozrušující hudby. Slyšel jsem ji už snad už padesátkrát. Nesmírně přitažlivé dílo. Hodnotím “jen” za 4* a půl, protože na pětku těsně nedosáhli. Stejně to znamená téměř vrchol letošního poznání tratě a přímo terapeutický balzámek na unavenou psýché.

Aneb, jak trefně řek Laďa z lavičky před nádražím:
“Ajrpak sou rokeři znorska. Vocať je dost dobrej muziky. Tydle zněj jak Pflojdi, ale jináč.”

Karisma Records KAR186CD
Dynamic range – DR9

Antony 09/2020

» ostatní recenze alba Airbag - A Day at the Beach
» popis a diskografie skupiny Airbag

---

Abel Ganz / The Life of the Honey Bee and Other Moments of Clarity

Mám rád alba, která obsahují příběhy, aniž bych potřeboval rozumět textu. Ty příběhy vypráví hudba svojí strukturou, dramatickou stavbou, svým jemným pletivem vykresluje jeho atmosféru, průběh, zápletku, dramatické vzepjetí i rozuzlení. Tak, jak to má v každém vypravování správně být. Spousta muziky je z hlediska literární hyperboly trapně plochá, nezáživná. Jiná naopak vedena přepjatou snahou o patetickou gradaci obtěžuje posluchače teatrální pompou a nedá se poslouchat. I schopnost přiměřenosti, či spíše umírněnosti projevu, je žádoucí pro umělecké vyznění díla. Na odiv vystavené pozlátko mne nebaví, na více poslechů je unavující. Jako posluchač potřebuji v hudbě objevovat hlavně v jejích hlubších a na prvních poslech jen naznačených vrstvách.

Trocha dějepisu, ať jsme v obraze. Skotská skupina ABEL GANZ vznikla roku 1980 ve městě Glasgow a patřila do tehdy vznikající první vlny neo progressive rocku, kdy se pokoušeli s několika dalšími odvážlivci navázat na skomírající art rock. V této vlně bylo těch skupin opravdu nemnoho a kromě MARILLION zůstaly prakticky v zapomnění. Během osmdesátých let naši Skotové vydali tři pozoruhodná alba, která patří k tomu nejlepšímu, co z té doby zůstalo. Dnes se poměrně špatně shánějí a existuje jen málo pamětníků, kteří by ABEL GANZ jmenovali mezi svými oblíbenci z desetiletí diska a metalu. Soubor pak po vydání jediné desky v devadesátkách dlouho neexistoval, aby se nová sestava začala formovat roku 2001. Jejich reinkarnace přinesla postupně značné změny v obsazení a poměrně slyšitelný posun v hudebním stylu. Od pravověrně komplikovaného prog rocku, co se projevuje ostroloketnými melodiemi, se tvorba přeměňuje k otevřené a uvolněné formě sofistikovaného melodického rocku, který více sází na posluchačskou přívětivost. Desky vydávají v poměrně velkých rozestupech, ta nyní hodnocená je již třetí po reunionu, a připravovali ji dlouhých 6 let. Jedná se podle slov skupiny o jejich první pokus o koncepční celek, kde jsou skladby tematicky propojeny.

Od představování základních fakt o skupině pojďme zpátky k muzice. Všechny kompozice na desce spojují atributy jako rozvláčná rozšafnost, klidné plynutí, neokázalá umírněnost, průzračný rukopis i prezentace, krása v detailech, moudrá smířenost. Nálada celé nahrávky je pokojná a uklidňující, aniž by postrádala vzepjaté momenty. Tohle hudební vyprávění dokáže zaujmout spíše některými romanticky tajuplnými zákoutími, než že by s posluchačem lomcovalo tíživým sdělením. Je to dobře. Každý druhý se ve své muzice snaží řešit záchranu lidstva před nesmírnými nebezpečenstvími, vymyšlení hrdinové musejí překonávat co nejexotičtější a nejstrašlivější protivenství, aby nám tak autor řádně předvedl, jak úchvatné drámo vytvořil. Opakuji, tyhle nafouknutosti většinou nefungují. ABEL GANZ ve své první koncepční desce doslova vyučují, jaká je síla v nenápadnosti. Příběh včely medonosné tu máme jako podobenství niterného nazírání osudu a jeho dilemat. Textová práce s metaforickými příměry je dovedena v úzkém kontaktu s hudbou do srozumitelného vyznění. Je v tom obrovská síla, a obrovský klid.

Hodnocenou kolekci písní se nemusím bát pustit v libovolný okamžik, že by mne nějak nevhodně rozrušila. Má naopak konejšivé účinky. Je jako vlídná pohádka, či spíše dokument, nešroubovaný do nesmyslných zlých scén, ale určený k souznění a harmonii. Ano harmonie, to je to správné slovo. Nikoli nezbytně v jeho muzikologickém významu, ale jako soulad, jako souhra jednotlivých instrumentů s vědomím toho, kdo naslouchá. Beze slov jsou tyto plochy velmi literárně sdělné, a dávají prostor pro vykreslování představ. Co víc od muziky chtít, než aby dávala prostor a energii pro moji fantazii. Konkrétně tato vede ke vskutku košatě rozvětveným zamyšlením a úvahám. Zde se mohu do jejího tvůrčího fluida zcela ponořit a nerušeně snít. Z tohoto úhlu pohledu jde o zcela jedinečnou nahrávku a zásluhu na tom má spousta prvků. Nejenom kompoziční talent, ale i způsob instrumentace, zpěvu, provedení zvukového mixu, dramaturgické koncepce řazení skladeb. Neboť nebýt silných melodií, co mají schopnost usadit se v hlavě duši i srdci, a tam se pomalu a nenápadně rozeznívat, nebylo by z toho nic. Nebýt při veškeré té přívětivosti dodržena zásada vyloučení laciné a podbízivé atraktivnosti, vše by rychle vyšumělo do ztracena. Zde si musím muziku získat a zasloužit. Proč? Protože TO tam je. Má TO v sobě, a je jenom na mně, zda TO dokážu objevit, zda jsem hoden.

Pár povrchních rychlých poslechů vůbec nestačí, avšak naznačí, zda se něco skrývá. Seznamování probíhá pozvolna a nesměle. Instinkt hledače pokladů je téměř neomylný, a zde signalizoval něco mimořádného. Po pravdě, první poslech měl poněkud rozpačitý průběh. Zdaleka se mi nedařilo objevit všechny estetické nuance, až mne to rozesmutnilo. To je úskalí přehnaných očekávání instantních zážitků, jež jsou přesně tím, čím se nás jiné nahrávky snaží ohromovat. Jak se nedostaví bombastický efekt do pár minut, máme tendenci nahrávku odzívnout. Nebo nemáme? Snad tu hovořím k jiné kategorii hudebních fajnšmekrů, tedy těch, jež vědí, co a jak a dokážou vnímat. Znají způsoby, jak si tu pravou muziku získat a zasloužit. Umí rozeznat, která hudba za to úsilí stojí. Ano, pravé posluchačství je proces, který to úsilí, hledání, duševní dřinu a vlastní ukázněnost vyžaduje. Jsou nahrávky, které si nic takového nezaslouží, jsou nahrávky, které se tomu úsilí vzpírají, jsou nahrávky, u nichž to vzdáváme, ale pak je výsledek tím sladší. Jsou nahrávky, které nám uniknou, a pak jsme rádi, když je dodatečně objevíme díky impulsu z jiné strany. Nečekaně, o to hlubší prožitek poskytnou. Jsme při všech svých zkušenostech a náročnosti pořád jenom lidi. Muziky je kolem tolik, že síta, přes něž je prosíváme, nemohou spolehlivě vše odfiltrovat, ani pustit dál. Proto musíme hloubat i jinými, intuitivní postupy a také nechat si doporučit, poradit, nasměrovat. Bez vnějších podnětů se člověk zacyklí, chodí v kruhu, zúží si obzory. Proto jsem vděčný za každou nápovědu zvenčí, a totéž se snažím i sám dávat.

Co si budeme povídat, hudba nás ovlivňuje. Někdy i jinak, než bychom chtěli, v daný moment. Proto si nahrávky ku poslechu vybíráme dle nálady, proto také využíváme rozsáhlé spektrum muziky. Jak znám tituly, co mne spolehlivě energeticky nakopnou, probudí, a dokážu jimi ventilovat spoustu rozpoložení, jsou tu také utlumující díla, nebo i ta povznášející, navozující pocit slavnostního zážitku. Ta škála emocí, co dokáže hudba vzbudit, je nekonečná. Je právě tak bohatá, jak moc jsme jí schopni ve svých zážitcích propůjčit něco ze sebe. Ta pravá hudba, která je pro každého tak trochu jiná, jistě. Jak je to konkrétně s nahrávkou The Life Of The Honey Bee And Other Moments Of Clarity? Snadná odpověď. Pokaždé mne spolehlivě uvádí až do rozjímavých stavů, jak je patrně znát z textu této recenze. I to ber, vážený čtenáři, jako projev, ba přímo znamení toho, jaká tato hudba je.

Abych se neubíral jen do krajů ryze abstraktních představ, zde je pár údajů z oblasti více konkrétní. Sestava, která natočila album:
Davie Mitchell (ve skupině od roku 2001) – kytary
Jack Webb (ve skupině od roku 2008) – klávesy
Mick Macfarlane (ve skupině od roku 2007) – zpěv, kytary, bouzouki
Stephen Donnelly(ve skupině od roku 2002) – basa
Denis Smith (ve skupině od roku 1988) - bicí, zpěv ve skladbě č. 6, produkce
David King (ve skupině od roku 2018) - kytary, klávesy ve skladbách č. 1, 6, programování bicích ve skladbě č. 6

Plus mnoho dalších hostů. Jak si můžete povšimnout, v sestavě již nefiguruje nikdo z prvního období. Nejdéle sloužící je Denis Smith, který je považován za mluvčího a manažera souboru. Odkaz byl od zakladatelů organicky předán v průběhu prvního desetiletí po roce 2000 a současná tvář uměleckého seskupení navazuje na dědictví, které zůstává stále velice znatelné. Současně jsou minulí členové z převážné části hudebně stále aktivní a dochází k občasné spolupráci i s nimi. Nahrávka vyšla 06.07.2020 v několika různých formátech. Jako download v mp3, flac 16bit 44.1Khz, Hi-Res flac 24bit 96Khz, nebo na standardním CD, a také v limitované edici na oranžovém vinylu. K dispozici máme též různý tematický merch, ke kterému se ještě vrátím.

Na ploše díla se nachází celkem šest skladeb, k nimž můžete získat, v závislosti na provedení, dva bonusy. Skupina se dle vlastních slov rozhodla udělat aktuální album jiným způsobem, než předchozí. Po důkladném mnohonásobném poslechu celé diskografie musím říci, že je zde skutečně jiná hudba, výrazně odlišná forma sdělení. Na rozdíl od předchozí nahrávky je základní stopáž téměř poloviční, pojetím jde o kompaktnější útvar. Šíře žánrového záběru je oproštěna od nerockových žánrů, kam například na minulém opusu hudebně nejednou zabrousili. To vede k jisté výrazové jednotě, kdy kulisy našeho představení nejsou rušivé a my se tak můžeme plně soustředit na jeho děj.

Těch šest základních skladeb obsahuje dva opusy přes dvanáct, respektive třináct minut. Oba na tu dlouhou stopáž jdou jinak, a oba zasluhují pozorný a soustředěný poslech. ABEL GANZ-ovská hudba tak trochu klame tělem, a u těchto dlouhých kompozic by se mohlo případné podcenění nevyplatit. První z nich, titulní The Life Of The Honey Bee And Other Moments Of Clarity mi dlouho dělala problémy, vlastně jsem ji nějakou dobu považoval za jedinou slabinu desky. Poslech probíhal tak, že přečkám prvních dvanáct minut, a pak to teprve bude ta správná paráda. Jenže, je to jinak. První skladba na to jde prostě odlišně, než zbytek. Je v ní zachována jistá posluchačská nepřístupnost, musím si v ní prokousat tuhou slupku, než se dostanu pod povrch. A pak to tam najednou je. V tomto se podobá prvním třem deskám kapely, co jsou již zapadány prachem historie. Je v ní rafinovaně v mnoha vrstvách ukryto, co nelze vnímat na povrchu, ten zážitek si musím zasloužit. Dneska je tato kompozice moje očekávaná poslechová soubojovka, kdy si říkám, jakpak tě tentokrát zvládnu. Závěrečné krátké saxofonové sólo mi vždy na konec jako vztyčený ukazovák říká - vidíš, a tys mně nevěřil. Druhý dlouhý song je naopak otevřeně progresivně strukturovaný, zřetelně vykreslený a tradičně orientovanému prog rock fandovi nabídne největší porci zážitku už od samého počátku. Takto provedená a vypravená skladba je pro mne tak ohromná artová žranice i pijatika, že jsem z ní pokaždé naprosto vyřízený. Fakt luxus.

Další dvojice skladeb, které bych z hlediska dojmologického spároval, jsou písně amorfní, mající roli náladotvorného mostu, a je v nich málo konkrétních záchytných bodů. Jde o taková interludia, která sázejí spíše na psydechelickou múzu, nežli na artové skotačení. Je to tříminutovka Arran Shores, která opravdu vítaně a akusticky houpavě člověka převeze na pramici z jednoho snu do druhého, aniž by se probudil. Malebné a niterně hebké. Druhou takovou náladu cítím ze závěrečné The Light Shines Out, která sice není tak minimalistická, ale odplouvání, odcházení je z ní patrné. Oplývá celkem nečekaným elektronickým rytmem, který v kontrastu s táhlou flétnou a Gabrielovským vokálem, dokáže být hypnoticky uhrančivý. Je to trochu psycho a trochu optimistické loučení. Ostatně, nebudeme si zastírat, že závěr každé dobré desky je vždy tak trochu nostalgický a nemilosrdný, protože konec, šmytec, a hotovo. Zde se s tím uzavřením celého hudebního díla loučíme smířeně a s úsměvem. Žádný velký smutek, spíše popřání štěstí v další pouti. Tím spíše, že závěrečný až taneční motiv, s nímž se zvukové poselství vytrácí do fadeoutu je jásavý a radostný.

Jako poslední dvojici skladeb jsem si schoval ty posluchačsky přítulné, dokonce až mírně svojí atraktivitou mainstreamově se nabízející písně. V poeticky zádumčivé Summertime to ještě není až tak patrné, smyčcové křoví nás ukolébá a uspí, avšak v závěrečné třetině přijde pompézní vrcholení, které spadá do oblasti atraktivních do uší lezoucích neoprogových parád, aby se zase ke konci píseň zklidnila a uložila nás v klidu do trávy na prosluněné louce. Poměrně samostatnou roli hraje píseň One Small Soul. Má na albu roli určitého hitu, proto se jí dočkáme ve dvou dalších verzích jako dvou již zmíněných bonusů. Má klasickou písňovou refrénovou strukturu, a je taková, proč to neříci, líbivá. Zároveň je ve svém výrazu milá až dojemná, a díky hostujícímu zpěvu Emily Smith má schopnost lehce klouzat do mysli, kde si udělá své malé hnízdečko. Navíc, tato skladba obsahuje působivý textově instrumentální stop time, který mne vždy upoutá, a já se na vteřinku zastavuji s ním.

Po dopsání dojmových charakteristik skladeb a jejich rozčlenění do dvojic si začínám uvědomovat, jak je to téměř opovážlivé a jak to může každý slyšet jinak. Nic není jednoznačné, a klidně bych osobně také dokázal provést jiné rozlišení. To však není smyslem tohoto textu. Nechť se každý v rovině hudební působivost ztotožní se skladbami po svém. Důležité je, aby se mysli podařilo celek přijmout jako členitou strukturu s různými vlastnostmi, aby výsledek snažení nezůstal skrytý za masou anonymní muziky, která se před námi tyčí jako nezdolná stěna.

Dlouho jsem zvažoval konečné hodnocení. Album znám dlouho, prožil jsem s ním mnoho poslechů a mám k němu velice důvěrný vztah. Na druhou stranu jsem v rozdávání nejvyššího počtu hvězd poměrně střízlivý, plná palba je úzkoprofilové koření. Obzvláště u novinek vždy dlouho váhám, a čekám, jestli mne muzika přesvědčí. Deska skupiny ABEL GANZ z roku 2020 nepatří mezi ty, co by se projevily jako jasná bomba hned zkraje. Jak píšu, klame tělem a může zůstat neodhalena. Její introspektivní ladění není pro každého. Své přívržence si určitě najde, a těm pak je elixírem v míře nevídané. Já mezi ně patřím. Takže, kam těch 4,5* zaokrouhlit, kam, se ptám? To je přesně to, o čem ve své recenzi píšu. Vím, že je na plný počet. Cokoli jiného, je jen o tom, jak moc jsem se nechal, nebo nenechal poddat. Jak moc jsem byl v daný okamžik očarován a pohlcen sdělením obsaženým v této hudbě. Neboť popis zážitků vyvolanými hudbou je převážně o posluchači. Ten je současně nejslabším, ale i nejsilnějším článkem každého posouzení. Proto nemohu nedat plnou palbu, neboť ta mocná vlastnost tam je a já na ni rád někdy dosáhnu.

Malé P.S., které není úplně P.S., ale chce se mi to takto napsat, takže je. Jat náhlým záchvatem altruismu jsem po návštěvě shopu na stránkách kapely objednal Hi-Res download, triko se symbolem desky, a hlavně ručně psaný text jedné vybrané skladby jejím autorem. Texty jsou nabízeny v limitované edici 20 ks, prostě se mi zachtělo být jedním ze dvaceti lidí na zeměkouli, kteří tento artefakt budou vlastnit. Až mi přijde, tak se jimi budu pěkně těšit.

Původně napsáno 11/2020, po necelých dvou létech dodávám:

Album se v průběhu času zařadilo mezi poslechové stálice a považuji jej za jeden z klenotů, co nám tehdejší rok přinesl. Jeho prostota i vznešenost mne uchvacují při každém dalším naslouchání. Čtu si nyní zpětně svá slova a desku zase poslouchám. Usmívám se tehdejšímu váhání, zda udělit, či neudělit plný počet hvězd. Ale tak to prostě bývá, kvalitní víno zraje dlouho a pomalu, i ta medovice potřebuje svůj čas. Navíc, pro umocnění zážitku, mi dnes na stěně poslechovky visí zarámovaný text skladby Summerlong vlastnoručně napsaný Mickem Macfarlanem.

Ještě musím dodat zásadní poznatek, který v recenzi dosud nezazněl. Tím je naprosto excelentní zvuk, v dnešní době věc téměř nevídaná, vzácně slýchaná. To, jak vynikne každý nástroj, každý tón, je skoro nepochopitelné. Dá se na ně skoro sáhnout, jak jsou v prostoru plasticky přítomny. Nejde jen o slušně udělaný dynamický rozsah, ale o citlivé zasazení každé zvukové stopy. Vzácně vytříbený kousek se tak ještě lépe může přiblížit každému po zážitcích lačnícímu uchu.

» ostatní recenze alba Abel Ganz - The Life of the Honey Bee and Other Moments of Clarity
» popis a diskografie skupiny Abel Ganz

---

Journey / Dream After Dream (Soundtrack)

Skupina JOURNEY natočila za svoji existenci tři vynikající alba. To je zhruba o tři více, než ostatní jejich souputníci v oblasti rádiového popu, takže docela kool sukces. Shodou okolností (a díky jim) šlo vždy o ten moment jejich kariéry, kdy o nic nešlo. Kdy nebyli zatíženi vnějšími i vnitřními tlaky na úspěch. Takovým obchodním povinnostem se těžko bez újmy odolává, pochopitelně. Jaká je to však umělcova úleva, když může najednou tvořit dle vlastní nepřidušené múzy, je-li v něm ještě jaká.

První album z této trojice je stejnojmenný debut. Uvolněná, artrockově a jazzrockově laděná hudba je svěží, milá, a vhodná pro opakované poslouchání. Žádné násilí, žádná křeč. Druhým z triumvirátu je progrockový úkrok stranou, závan hudby bez umělých sladidel, EP Red 13 (2002). Ačkoli EP, je na něm více chutné hudební matérie, než na předchozích pěti LP dohromady. Na nejvyšší metu stavím Absolutně Obdivuhodně Revoluční LP Dream After Dream. Jde o soundtrack k fantazijnímu filmu Yume, Yume No Ato, který vzniknul v japonsko / francouzské koprodukci, režírovaný módním návrhářem Kenzo Takadou.

JOURNEY se k tomuto filmu dostali jako slepý k houslím. Japonská filmová společnost CBS/Sony oslovila americkou Columbia, že by rádi získali nějakou jakože fakt známou kapelu, co bude ochotná hudební stopu na zakázku vytvořit. Manadžerové prolezli tabulky prodejů a usoudili, že právě JOURNEY potřebují byznys v zemi mandarínů a mandarínek popostrčit k lepším číslům. A bylo. Pro kapelu šlo o výlet, spojili to s japonským turné a jali se natáčet muziku, jakou si doma nemohli dovolit. Doba před internetová, před jůtůbová, bez možnosti musicsharingu, jim dovolila vykašlat se na komerční břečky, aniž by to ohrozilo jejich pozici v US. Vzniknul klenot, o němž spousta posluchačů neměla dlouhá léta ani tušení.

Ještě jedna věc je těm třem albům společná. Jaká? No, nemečí tam Perry. Na dvou z nich jednoduše proto, že se tam nenachází. A na Dreams proto, že na něm prostě zpívá. To, co celou svoji JOURNEY kariéru úspěšně tajil, se zde projevilo v plné kráse. Měl k dispozici jen tři skladby, zbytek jsou instrumentálky, ale dal do nich všechno. Klenuté vokální melodie obepínají celý zvukový obor a představují nadoblačný posluchačský zážitek. Prvotřídní a precizně intonovaný zpěv dává kompozicím hloubku, až lze zapomenout, že se jedná o hudbu k filmu. Skladby obstojí jako samostatná díla, kdy se jejich filmovost projevuje ve štědrém využití smyčcové sekce, což jim dává étericko romanticko tajuplný ráz, opět zcela v kontextu s laděním Perryho zpěvu. Drsnější rockové rytmy se objevují vzácně, přesto však v emocionální dynamice album Dream After Dream předčí vše, co JOURNEY kdy nabídli. Dlouhé pasáže pomalého promyšleného kytarového sólování podkreslují dokonale krajinu snů. Chcete klavír? Saxofon? Foukací harmoniku? Jo, všechno tam máme. A v jak výtečné kombinaci...

Klasický JOURNEY fan by se měl před poslechem alba psychicky poněkud připravit. Ty tam jsou laciné refrény jak z kuchyně janečkovských šlápot. Zapomeňte na předchozí mainstreamová alba, kterými vymetli americké hitparády a vydělali spoustu zlaťáků. Nekoná se komerčně laděná muzika zaměřená na nerušivou rodinnou kulisu pro americké mamky a taťky u rádií. Ano, úspěch středněproudé muziky pro davy je vždy výnosnější, než náročná tvorba, která posluchače hledá obtížněji. JOURNEY v dalších letech opět rádi zalezli do pozlacené klece někam mezi KELLY FAMILY a NEW KIDS ON THE BLOCK, aby si dál mastili svůj heavy pop / Ani Omylem Rock pro masy hitů chtivého nedospělého publika. Ovšem perlu Dream After Dream z jejich hudební mapy už nikdo nevymaže, a to je moc dobře.

» ostatní recenze alba Journey - Dream After Dream (Soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Journey

---

Galahad / Seas of Change

Kapela GALAHAD vznikla roku 1985 a od té doby nasbírala spoustu hudebních zkušeností, vydala 10-12 studiových alb (záleží, jak to chci počítat), sbírky rarit, živá alba, akustické sety, polovýběry i výběry, EP i singly. Celou tuto bohatou žeň spojuje působivý vokál Stuarta Nicholsona, funguje jako poznávací znamení a neokopírovatelná ochranná známka. Mít dobrého, originálního zpěváka, to je výhra. Lepší období skupiny Nicholson povyšoval na dokonalé, v horších zachraňoval alespoň solidní průměr.

Novinka Seas Of Change byla kompletně natočena a dokončena během druhé poloviny roku 2017, oficiálně však vychází v lednu 2018. Obsahuje jednu dvanáctidílnou téměř třičtvrtěhodinovou kompozici, plus dva bonusy z rozšířených verzí vybraných pasáží hlavní kompozice. O produkci, mix a mastering se postaral Karl Groom (THRESHOLD, ARENA, PENDRAGON a spousta dalších), a společně s klávesistou a kytaristou GALAHAD řídil celý nahrávací proces. Tím by se dalo vysvětlit, že zvuk celého alba působí slušně řečeno zahuštěně, což ve výsledku je dost rušivé a nepřirozené, u neo progu preferuji lepší rozlišení, mikrodynamiku, průzračnost a čitelnost. Vůbec zvuk, aranže a volby nástrojových rejstříků mi dost připomínají AYREON v období Into The Electric Castle. Vzhledem k tomu, že hudební postupy Lucassenovu tvorbu připomínají také, čpí Seas Of Change široko daleko plagiátem.

V sestavě skupiny se nově objevuje kytarista Lee Abraham, který již působil v roce 2007 na albu Empires Never Last, tam hrál pro změnu na basu. Totéž, ale v opačném gardu se dá říci o aktuálním basistovi Marku Spencerovi (TWELFTH NIGHT), jenž v letech 2012-2014 hrál ve skupině na kytaru a basu současně, než byl dočasně vystřídán Timem Ashtonem. Na CD je v obsazení skupiny uveden právě baskytarista Ashton, z čehož vyplývá, že Spencer opětovně nastoupil do skupiny až po dokončení nahrávacích sekvencí pro současné album. Bicí nahrál dlouholetý člen GALAHAD Spencer Luckman (účinkoval na všech albech skupiny), na klávesy hraje Dean Baker (ve skupině působí od roku 1996) a zpívá samozřejmě Stuart Nicholson. Dále se na nahrávce objevuje několik hostů v rolích uvaděče a vypravěče, na flétnu, saxofon a klarinet byla angažována Sarah Bolter (na webu kapely ji titulují jako "dlouhodobá čestná členka) z jazzově orientovaného projektu NOT JUST SAX.

Album je konceptuálně laděno, jeho hlavním tématem je současná společenská situace v Británii, s velmi silnými politickými podtexty. Dají se vysledovat narážky na Brexit, na změny sociálně politického klimatu ve společnosti, na ztráty životních jistot, zmatený výhled do budoucnosti, s tím spojené lidské neštěstí a složitost usudu jednotlivce. Pro dokreslení scény skupina používá ve svém výrazu různé zvukové koláže, mluvené slovo, nehudební pasáže, celek působí téměř divadelně.

Hudebně mám pocity smíšené až rozpačité. Muzikální výraz díla velmi utrpěl snahou o přílišnou epičnost, která se ale zvrátila do obtěžující patetičnosti, jež ruší a odvádí pozornost od vlastního hudebního dění. Album je poloprázdné, a díry v něm jsou zaplácnuté jalovými zvuky, bez kompexního přínosu. Vlastní poslech je poměrně obtížný, neboť došlo k určité umělecké schizofrenii. Chceme udělat vážně se tvářící pojednání o krizi současnosti, nebo muziku, která se dobře poslouchá? Tyto dvě protichůdné snahy se střídavě vynořují a nedovolí se pořádně zaposlouchat. Roztříštěnost a těžkopádnost jsou dva hlavní umělecké dojmy z této desky, které jako posluchač mám.

Prvních pět minut se prakticky hudba neobjevuje, jen plky, zvuky, ruchy, letmé náznaky motivů. Během dalších dvaceti minut se objeví pár zajímavých melodií, do kterých se ale nedá zaposlouchat, neboť jsou opakovaně zaříznuty vpadnuvším vypravěčem. To je ta schizofrenie, existuje málo géniů, co si s tak složitou tematikou a koncepcí dokázali poradit. GALAHAD působí zatuhle a schematicky toporně. Ve druhé polovině alba se naštěstí méně mluví a více hraje, a to tak, že velmi dobře. Být více skladeb, jako dramatická a naléhavá část "Mare's Nest" (výrazně nejlepší pasáž alba, má v sobě ducha GALAHAD, ale je v tom sama), nebo zpočátku odlehčená a pak rytmicky řízná, proměnlivá a skvěle vystavěná "Dust", není problém. Tady problém však je, ani bonusy to nezachraňují, působí úplně zbytečně.

GALAHAD mají teoreticky stále co nabídnout. Pokud si to tedy nevhodnou koncepcí nepokazí. Dobré momenty musím přebírat mezi temi otravnými, a to mě fakt neba. Úporné tlačení na pilu, kopírování AYREON, přehuštěné zvukové prostředí, teatrální omáčkovitost, kecy. Tohle si snad příště odpustí, hlavně nechejte Nicholsona víc zpívat, právě místo těch kecálistů. Pokud ne, budete mít smolíka, aspoň tedy u mě.

Dneska je to za 3*, víc ani náhodou.

CD Avalon Records GHCD14
DR7

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

---

starší »