Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Albumy roka, rebríčky a pod

Antony - 29.04.2025 16:49:25 #

TOP 2024 4* - čtyřhvězdičková alba 2024: MADDER MORTEM - Old Eyes, New Heart (2024) DR11 Jasná 4* s velkým přesahem. Tohle ještě může uzrát. Pestrá směs rocku, prog rocku, moderního post čehosi, a je to celé až neurvale svoje. Dámský vokál co nesere, ale ani se tě nesnaží očarovat. Velké překvapení, radost, že se taková muzika dělá. Zvuk excelentní, žádné podělané laciné moderní zkreslovadla. CAPILLA ARDIENTE - Where Gods Live And Men Die (2024) DR6 Včera jsem napsal - Prog Epic Doom Death Metal z Chile. Neblije se. Trochu připomenou LORD VIGO. Vzhledem k tomu, že je hrnu už asi po páté, něco v nich bude. 4 dlouhé skladby 10-13 minut. Zvuk zprasený, DR6, na Youtube ale používají nějaký jiný kodek, zvuk je úplně jiný než z CD ripu. Vinyl to jistí. Dneska píšu - Poslechnuto ještě 2x a je to fakt pěkně rafinovaná muzička se skrytými melodiemi pro toho kdo je umí hledat. Hledej šmudlo! The CHRONICLES OF FATHER ROBIN - The Songs & Tales of Airoea - Book 3: Magical Chronicle (Ascension) (2024) DR11 vinyl Album vyniká zpracováním v duchu artrocku, aniž by se stávalo staromódním. Dokáže navodit správné rozpoložení a patří mezi velmi výjimečné soubory na současné scéně. Konkrétně na tomto 3. díle ságy jsou patrné vlivy YES a vůbec celé ostrovní umělecké školy. Je zvláštní, jak se silně odlišuje od 2. dílu. DILEMMA - The Purpose Paradox (2024) DR8 Předchozí dílo bylo fantastické. Přišlo neočekávaně a dostalo mne. Zde se děje pouze příjemný poslech s několika dramatičtějšími momenty, ale nic víc. Rezignovali na proměnlivý prog a většinu stopáže se drží vyjeté epické symfo lajny. V některých skladbách znějí jako DREAM THEATER, mezi hosty se vyskytuje Derek Sherinian. Původně to byly lepší 3*, pár kompozic to překlopilo na slabší 4*, deska snad poroste. Závěrečný 15 minutový opus je skvělý! MERGING CLUSTER - Peak Of Ephemeral Light (2024) DR7 Zde jen zopakuji - "No, a tohle je další z puschpullových tipů, na který po více jak půlroce došlo. A super muzička. Přesně v duchu nedávno probíraných italských neo-progových kapel tu máme do devadesátek zasazenou trošku zajíkavě snaživou hudbu, rozkresluje po veliké ploše obrázky do různých seskupení, lze se mezi nimi procházet a v klidu si je prohlížet. Úžasná atmosféra, naplňuje mne noblesní radostí. Tady přiznávám zabrnkání na citlivou strunu. Nebýt zvuk kompromisní plackou (na album LP nevyšlo), dal bych absolutorium. Takhle silné 4*." A dodám, že něco z pohroužené rozšafnosti The PINEAPPLE THIEF v nich také slyším. EVERYTHING OSCILLATING - The Taboo Against Knowing Who You Are (2024) DR7 Hodně rockové fusion instrumentálky šibnuté směrem k Zappovi. Možná i o kousek dál. Vlastně určitě, alespoň ve smyslu zběsilosti. Mohou připomenout přitvrzené SPACED OUT, jindy zase méně funky LIVING COLOUR. Svižné až veselé, někdy i trochu infantilní. Ovšem vždy strhující svojí suverenitou. Covery WEATHER REPORT a především LED ZEPPELIN jsou provedeny s umanutou hravostí i tvrdohlavostí. Mimořádné dílo excelentních muzikantů, kteří u svého vyhrávání neztratili duši. Velice silná čtverka. LAST QUARTER - For The Hive EP (2024) DR9 20 minutové EP sem dávám z několika důvodů. Jednak se mi líbí, bez toho by to nešlo. Jednak je to zvláštní způsob stoneru směřující až někam do těžkotonážní gotiky a tím se vymyká. Jednak jsou to Francouzi, co zpívají anglicky, těch taky moc není. A jednak jde o dílo, o kterém se na internetu lze dočíst jen velice málo. Těch důvodů by se dalo určitě najít víc. Třeba, že to je monotematické album o včele. Kdeže už jsem to jenom..? Vesmírné včele v tomto případě. Utopické sci-fi. Vyspělá muzika, co mne z ní mrazí. Způsob zpěvu mi někoho strašně připomíná, ale nemůžu si vzpomenout. Třeba na to jednou přijdu. Jo, a kdyby se někomu 20 minut zdálo málo, může přihodit sedmiminutový singl Space Bee Keeper (2021) a má skoro půl hodinové album, jak bývalo dřív normální. L' UOVO DI COLOMBO - Schiavi del Tempo (2024) DR10 Po padesátileté pauze vychází souboru dvojka. Když jsem poprvé tuhle informaci obdržel, byl jsem si jistý, že jde o nějakou kompilaci, zbytky ze studia, starý koncert, to vše pro vytažení peněz z kapes starých nostalgiků. Ono ne. Fakt naprosto regulérní nová studiová nahrávka. Navíc, s více než solidním materiálem. Máme tu všechno. Fusion, art, rock i jazz. Antizastaralost. Nečekané a radostné hudební (znovu)zjevení. Velice, velice silná čtyřka. Skoro pětka. PONTE DEL DIAVOLO - Fire Blades From The Tomb (2024) DR9 Italové z Turína. Dost hodně mi šmakují. Je to místy zběsilé, místy potřeštěné, místy strašidelně napínavé. Vše parádně tvrdě odpíchnuté. Nenudí ani chvilku, naopak, dovedou pěkně vybuzovat. Jestli někoho připomínají, tak Brazilce The EVIL, v lehce svižnější podobě. Tohle vyšlo v únoru, a v prosinci 2024 vydali svá předchozí 3 EP na jednom nosiči s názvem TRE - The EP Collection, takže vznikla další dlouhodrající (překlep ponechán) deska. PHAEDRA - Norn (2024) DR10 Jemný prog rock z Itálie, co dovede potemnět, kousnout, být lehce avantgardní. Rocková opera na základě gotického díla Claudia Bonvecchia „Il prigioniero“. Postavená na souzvuku hlasů, průzračné instrumentaci, velkém podílu akustických nástrojů, ale i elektronice a křepké rytmice. Nahrávka, co není jednoduše uchopitelná, neboť její vzdušnost dává pocit, že občas sahám do prázdna. Tady je důležité si na hudbu vyhradit chvilku, neboť ona si vyžaduje pozornost. Jinak člověk přehlédne její křehké nuance a ona proplyne nazmar. To by tomto případě byla veliká škoda. Nenucená krása takového charakteru si zaslouží být obdivována. Zdůrazním 23-minutovou kompozici Prigioniero di Prisca Doglianza, ta je vskutku impozantní. Zmíním také na dnešní dobu nadstandardní zvuk. CELESTE - Echi di un Futuro Passato (2024) DR8 Maestro Ciro Perino, otec italského pastorálního rocku, je hudebně činný od poloviny 60. let. Umělecká renesanční osobnost, multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel, textař, literát, výtvarník, člověk, který se zasloužil o a stále zasluhuje o kulturní rozvoj své italské vlasti. V roce 1969 založil Il SISTEMA, roku 1973 CELESTE, s nimiž vydal Celeste (zkomponováno 1973, nahráno 1974, vyšlo až 1976) klíčové album italských sedmdesátek. Plánoval trilogii, ale doba přestala této hudbě být příznivá, sice nahrál roku 1977 dvojku, ale ta již nevyšla. Na vydání si musela počkat až do roku 1991, kdy se objevila LP edice limitovaná na 300 ks, a v roce 1993 bylo vydána i jako CD s jiným coverartem a s osmi bonusy u Mellow Records (které Perrino spoluzaložil) pod názvem Second Plus. Mezitím Ciro vedl několik různých souborů s jinak koncipovanou hudbou, především elektronickou, plus se realizoval na sólo dráze. V roce 1992 byl pod hlavičkou CELESTE vydán soundtrack I Suoni in una Sfera, který by ovšem nahrán už v roce 1974. Obloukem se dostáváme k současnosti. Někdy v roce 2018 Ciro Perrino obnovuje činnost CELESTE, od té doby nahrává nová alba a vyhrabuje archivy. Pokračuje tam, kde s debutem přestal. To znamená rozvážná na mellotronech postavená průzračná art rocková hudba se vznešenými a hrdými melodiemi, s velkým podílem akustického classic rocku. O svůj odkaz se stará velice pečlivě, alba jsou dostupná ve všech formátech na různých platformách. Jsem v jeho mailing listu, píše mi dost často. Tuto nahrávku jsem poslouchal mnohokrát, opravdu desítky poslechů. Hudebně je vynikající. Prakticky v každé skladbě má zakomponovány výrazné vstupy sólových nástrojů jako saxofony, flétny, violy, piana, a dalších, a tím dosahuje neobyčejné pestrosti a přesvědčivé naléhavosti. Jediné, co mne při prvním poslechu upřímně vyděsilo, byla skutečnost zřetelně voice tuningem dolaďovaného syntetického zpěvu, kterým mi drásal uši. Naštěstí jde o malý kousek v první písni, po zbytek stopáže se jedná o instrumentální hudbu, případně s účastí hostující pěvecké divy. Takhle mohu konstatovat radostnou a meditativní čtverku. Jak mi Ciro avizuje v mailech, natáčí další album, takže se v roce 2025 můžeme zase těšit. AMAROK - Hope (2024) DR8 Z těchto žánrových končin se letos objevily novinky PINEAPPLE THIEF a AIRBAG, a umístily se na opačných koncích kvalitativního spektra. Sedmé album AMAROK slyne překrásným cover artem a docela ostrohrannou hudbou. Obojí kvituji s povděkem. Co dále? Dál dobrý. Jsem rád za každý nepropadák, a tohle je vskutku slušná práce. Soubor z Polska nám na tomhle albu předestírá prověřený, byť poněkud melodicky uniformní, ambientní prog s již zmíněnými ostrými hranami na lomech ploch, co umí vzbudit rozechvělost. Sound je situován do odosobněného sterilna, vokál je androgynní, ale pokud to přijmu jako stylizaci, dovedu si v tom najít hodně. Jo, progový cyberpunk. De to.. Pěkně hranaté souhvězdí 4 hvězd. DOEDSMAGHIRD - Omniverse Consciousness (2024) DR9 Perfektní nátěr! Debutní album těchhle Norů vyšlo u britských Peaceville, kteří jsou pověstní nakládačkovou muzikou. Vymykají se z obecného jednodruhového trendu sonicky skřípajícího hlomozu a sesílají na nás pestrobarevnou mixturu těch extrémnějších kovových prvků. Dokázali je tak vybraně seskládat, že za každým rohem číhá nějaké to překvápko a poslech se tak stává vzrušujícím během post industriálním parkourem. Full adrenalin! STONEKIND - Hollow Ground (2024) DR8 Dvojice muzikantů ze Severní Karolíny v USA. Stoneroidní hard rock až desert fuzz rock s těžkým spodkem i vrškem. Celkem dobře se valí, leckdy až rozvážně předkládá své tóny. To mne hodně baví. Způsob, jaký pracují s tempy, náladami a nástrojovými aranžemi je interesantní. Dovedou kouzlit s málem a má to celkem dušu. Zvukové zkreslení je však na hranici snesitelnosti, obzvláště v hlasitějších pasážích nepříjemně řeže. Což je škoda, protože muzika s lepší produkcí by dokázala být hodně působivá. Byla by to solidní čtverka, pro ten zvuk je to ty nejslabší 4 hvězdy jaké si umíte představit. Opět, vinyl by něco spravil, ale nebudu si pořizovat haldy desek jen proto, abych opravoval něčí šlendrián. Voni jsou přísnej, pane vachmajstr. Jo, jsou! BITTERDUSK - Guardián del Valle (2024) DR13 vinyl Heavy doom jaksepatří. A přichází prosím z Chile. Španělský zpěv dává hudbě zajímavý nádech, její poslech má svoji jednoznačnost. Čeho? Kvalitativní úrovně, nevybočení z naznačeného směru, přesného vymezení žánru, muzika co slíbí, to splní. Nepotřebuje přidávat cizorodé prvky, vystačí si se svým od začátku do konce. A stejně tak od začátku do konce je solidně zábavná. Album si pouštím velice často, dává energii. PERFECT STORM - Stairs (2024) DR9 Nizozemský neo-prog, tam se mu vždycky dařilo. Tento má navrch moderní šmrnc a zároveň se v něm ozývá, kdesi v přízemí, ambientní zádumčivost. Je to velice pěkné. Vzpružující. Omlazující. Rozjasňující. Důkladnější poslech přinese mnohé pozitivní zážitky. K vrcholu kousíček chybí, dotek geniality jest dopřán jen někomu, ovšem na skvělosti díla to nic nemění. The GHOST NEXT DOOR - Classic Songs Of Death And Dismemberment (2024) DR8 Výborná ukázka metalu z Kalifornie, co nehledá cesty vpřed pomocí pokusného roubování dalších a dalších větví na kmen heavy stromu, jen aby efektně zapůsobil, ale poctivě a uvěřitelně pěkně rozvíjí podstatu. Songy mne baví po celou svoji délku, pořád se objevují dobré nápady v charismatickém podání. Nečekaný objev. MINDGAMES – Spirals In The Wider Space (2024) DR12 Neo-prog z Belgie. Miluju tento žánr, proč to nepřiznat, stejně tak vím, že se v něm pohybuje spousta interpretů, co na něj nestačí. Jejich pokusy často vyznívají jako přiťáplé samohrajkové preludování bez ducha a osobitosti. Přitom tento styl vyžaduje daleko víc, než bezbřehé prstokladné plochy, on si velice říká o jiskřivou mízu, jež by jím proudila, o objekty, co se na trase vynořují a zase mizí, o překvapivé a srdcervoucí scenérie, které z paměti jen tak nedostaneš. Je tak snadné být zaměnitelný. Stát se někým zapamatovatelným a žádoucím, to chce talent. Tito belgičtí chlapci dali po skoro desetileté přestávce dohromady album, v němž to hudebně rozrušující převládá. Jde o relativně poklidnou muziku jejíž pohoda je rozbíjena a rozčleňována výpady rockové břitkosti a ostnatosti, což je jedině správně. Chvíli uspávají, ale než usneš, nelítostně tě probudí něčím, co ta mělo být, co člověka nutí aby zvědavě vyhlížel, cože se to děje. Velmi povedené PENDRAGON-ovské dílko. HAZE - The Water's Edge (2024) DR10 Osvědčení neo-progeři z první vlny tohoto stylu a jejich novinka. Kolik takových osmdesátkových bardů ještě hraje? Překvapivě dost, a to i když nepočítám H-MARILLION, kteří jsou jen parodií. Stále nám mají co nabídnout IQ, PALLAS, PENDRAGON, ABEL GANZ, z těch méně známých třeba JADIS (vydali také novinku 2024), a máme tu i Anglány HAZE. V osmdesátkách vydali tři alba, vytrvale hrají dodnes, The Water's Edge je osmá studiovka, ale stejně o nich skoro nikdo neví, a to ani v rámci vyznavačů žánru. Vždycky jsem je považoval za skupinu, co se hudebně řadí kousek za špičku, současné album však ukazuje, že ten kousek je úplně miniaturní. Řekl bych, že v něčem si na ten vrchol i sahají. kompozice jsou pestré a živelné, oplývají dramatickými postupy, nebojí se v nich sáhnout potvrdších kytarách, rozervanějším projevu a ne úplně obvyklým aranžmánech. Přičemž měkčí složka je tu slině přítomna, milé a kroutivé melodie, lehké symfonično, flétničky, zpěvavá sóla. Jasně, nahrávka je hodně dlouhá a tak pozornost občas poleví, sem tam slyším nejistý zpěv. Ale raději tohle než nějaká autotune náhražka. Velice silná čtverka. Daniel SOMMER / Arve HENRIKSEN / Johannes LUNDBERG - Sounds & Sequences (2024) DR12 Zasmušilé, po severských sněžných pláních bloudivé, bolestně poetické, nezachytitelné, nesrozumitelně tajemné, volající, zvoucí a především rozplývající se na horizontech. Daniel Sommer je dánský bubeník, nahráváno bylo ve Švédsku v letech 2022-2023. Zní to jako jazz od ECM a to myslím velice pochvalně. Jako mimoděčné pohlazení studenou rukou. MASAL - Siempre (2024) DR7 Tohle francouzské Canterbury z Lyonu bylo jednou z těch odložených laskominek, na které jsem průběžně nahlížel a těšil se, jak všechno vlastně dopadne. Nelehký žánr, nelehké hledání verdiktu. Skladby jsou často založeny na dramaticky narůstajících minimalistických klávesových figurách, jež se příliš nerozvíjejí, ale spíše zintenzivňují. Hudba pak plní roli určitého temně laděného nátlaku na posluchačovu mysl. V tomhle směru se dá přirovnat k RIO, které ale bývá kreativnější. MASAL je vedle nich něco jako pochodující nelítostný stroj. Zkrušující tóniny dávají vyrůst sklíčenosti. Velmi silné a velmi působivé. Jako skvělá zpestření přicházejí apokalyptické dechy, občasné kytarové eskapády a tvrdá rytmika. Vlastně je posluchač většinu plochy napínán z blížící se katarze, která přichází o hodně později, než by si přál. Poslech je pracný a vyčerpávající. Když se k tomu ještě přidá komprimovaný zvuk, v rámci žánru obzvláště škodlivý, jde to občas ztuha. Jemnější skladby zase místy nabývají monotónnosti, rozvíjení motivů je v nich úsporné, nevyvolávají spíše čekají, co s nimi představivost posluchače udělá. Tento faktor nedovoluje dát nahrávce maximální hodnocení. Je též důležité si uvědomit, že skladby Jean-Paul Prat komponoval v letech 1974-1985, vycházejí tedy z úplně odlišné umělecké estetiky, než na jakou jsme zvyklí dnes. I to přispívá k podivuhodnosti díla. Na pětku nedosáhne, ale čtverka je to ložená. REZN - Burden (2024) DR7 Chicago. Potenciál by byl. Vcelku dobře do hlavy lezoucí post rockem říznuté zvukoplochy, sžíravé nástrojové linky a táhlé charismatické zpěvy, to je dobrá kombinace. Některé skladby se opravdu zadírají hluboko. Psychedelicky doomový odér je všudypřítomný. Potud vše výborné. Jakmile však otevřu otázku zvuku, jsme v pytli. Připečená struska z cementové drtě a kovových pilin, nepoživatelná hrouda vulkanizovaného štěrkopísku. Tahle hašlerka je tak tvrdá, že ju nepokřópeš. Z desky by to možná šlo, ale, kua, proč. Vinyly si kupuju když chci, ne že musím. SEVEN STEPS TO THE GREEN DOOR - The?Truth (2024) DR8 Velmi ambiciózní a snaživě prokomponované dílo. Je tam vše, co má být, a kupa věcí navíc. Ani se mi to nechce rozepisovat, rozmanitost zvolených forem je opravdu pozoruhodná, aniž by z toho však člověk měl pocit fusion avantgardy, což je důležité. Celek drží pohromadě v jednom stylovém rámci a tak se můžeme kochat konzistentním závěrečným dílem prog rock/metalové ságy. Vlastně je tam jediná věc, která nedovolí dosáhnout na plné hodnocení. Častý a znatelný voice tuning. Otravná pomáda, která patlá umělou hmotu tam, kde chceš vidět popraskané dřevo a vůni hlíny. A protože pětku dostávají pouze bezchybná díla, zde je to "jenom" pěkně hranatá čtverka. AXICATOR - ‘Til Thrash Do Us Part (2024) DR10 Do minuty člověka metalem vychovaného břinkne do ucha několik věcí. Za prvé, je to old school jako řemen. Za druhé, je autentický, až k neuvěření. Za třetí, jedná se o směs špinavého thrashe s počínajícím blackem, tedy něco, co v dobách metalového počátku bylo znakem až progresivního hledačství. A za čtvrté, brilantní zvuk. V průběhu poslechu se dostaví další, a to naprosto zásadní, zjištění. Ta muzika je dobrá. Co dobrá, vynikající! No teda.. Kdo by to do tohoto dua z Kentucky řekl. Na Bandcamp je neznají, na Discogs taky ne, Facebook mlčí, homepage neexistuje, ale na streamech se vyskytují. Vydáno vlastním nákladem. V roce 2024 následně vydali album To The Dungeon..., muzika je stejně laděná. Délka každého alba se pohybuje lehce přes 30 minut, takže dohromady tu máme více jak hodinu návratu do starých časů první poloviny osmdesátek. Fakt mazec. Jon ANDERSON & The BAND GEEKS - True (2024) DR6 Jedna z nejvíce probíranějších nahrávek roku, když už nic jiného. Taky křivka pocitové libosti kmitala pěkně divoce. Nejdřív nadšení, pak rychlý propad kvůli oposlouchání, nakonec přece jen potěšující benefice. YES jsou tam ve skutečnosti znát střízlivě jako podprahová asociace. Zbytek je Jon umírněný ve svém sluníčkářství, takže je snesitelný. Je to pořád líbivé až nasládlé, ale konkrétně jemu to věřím, necítím pózu. Nahrávku si dokážu užít a to je hlavní. Vinyl rip je nutností, zpraseným zvykem (překlep ponechán) převedl Anderson ezoteriku v ezoterorizmus. GIANTS DWARFS AND BLACK HOLES - Echo On Death Of Narcissus (2024) vinyl! Těžká věc, řeknu vám. Tolik bych tady po prvních třech skladbách chtěl napálit pětku, a tolik mne od toho další dvě skladby odrazují. A tak čekám a čekám, jestli to nedozraje. No, nedozrálo. Není však čeho litovat, muzika je i tak fantastická a ten méně výrazný závěr jí ubírá přesně tolik, aby se těsně nevešla do absolutního TOP2024. Hudebně se tito němečtí rockeři pohybují v psychedelicko hard blues vodách a dělají to lehkou rukou, což je vynikající způsob, jak se dostat bezproblémově do posluchačovy hlavy. Nic není na sílu, vše je pěkně a pečlivě vykresleno pro hledače prožitků. Tento způsob je náročný na dovednost v budování atmosféry, této dámsko pánské sestavě se to daří nadmíru dobře. WARHAUS - Karaoke Moon (2024) DR7, vinyl asi chci Předchozí album bylo vpravdě objevem Ameriky. Nonšalatní práce s melodiemi, samorostlá rozervanost, vemlouvavost, svébytnost, neobyčejnost. Nahrávka, co se otevírá a má bezednou hloubku. Novinka byla proto očekávaná. Image intelektuálního drsňáka na ní ještě zdrsněla, na druhou stranu se poněkud rozmázla. Pořád ovšem zůstává schopnost ze zdánlivě obyčejné písničky udělat uhrančivý song. S chutí mu to žeru. Klip "No Surprise" doporučuji shlédnout. Do pětky chyběl jen kousíček, třeba časem doroste. Ale i kdyby ne, album stojí za více než jeden poslech, pan Maarten je pozoruhodné zjevení na současné hudební scéně. ALPHATAURUS - 2084. Viaggio nel nulla (2024) DR6 Další z boomu procitnuvších italských RPI klasik. Dělají mi radost. Této jsem dal sluchu mnohokráte, abych co nejlépe posoudil, prožil a procítil, jak je na tom. Proto si mohu být jistý, že se opět jedná o výstavní ukázku umělecké práce. Hudební materiál na albu se nachází v poloze jistoty, bez velkých experimentů, odvážných tahů a přejímání vlivů. Je to dozrálá muzika, která hraje, co se očekává. Neslevuje, nepřekračuje hranice, nepřekvapuje. Stabilita podání dovolí se zasnít, muziku si užít, aniž by byl člověk vytrháván, když pominu dynamickou kompresi, která ze 3D scény vyrábí 2D placku. Pro stav vytržení je třeba hledat jinde, zde je pohoda dosti rušena nekalým zvukem, škoda. I přesto velice solidní čtyři hvězdy. TheDEEPstate... Days Of Delirium (2024) DR11 Trochu zvláštnost, ale proč ne. Tento způsob zvláštnosti může přinést ovoce. Jedná se o je reimage alba DRIFTING SUN - Veil (2024). Album se proti původnímu přičančlo vrtivou cinematic elektronikou, která mi lahodí. A zvuk, ten je mňamíííí! Připomínají to lepší, co vytvořili kanadští SAGA, anebo je mohu přirovnat k LANDS END z USA. Hladivé i chladivé, táhnoucí se i ovíjející. Melodie blízké i kosmicky odtažité. Určitá těkavost matérie není nepodobná tomu, jak si představuji pulsar, když do jej rozbliká vzdálená hvězda. Eruptivnost spoutaná siločárami a dávkovaná v přesně řízených protuberancích. Joj! DRIFTING SUN - Veil (2024) DR8 Dtto co TheDEEPstate..., ale jinak. Více classic rockové provedení, usedlejší a symfoničtější. A také zdánlivě nudnější až monotónnější, jak jsem se zprvu domníval. Ovšem nyní mne nahrávka baví stejně jako předělávka. Zde se cítím víc doma, víc na území, kde se bezpečně orientuji. Méně exotiky, více útulnosti. Obojího je potřeba. Zarážející je, že zvuk předělávky TheDEEPstate... je o několik tříd lepší. Jak jest vidno, když se chce, tak to jde. THIRD QUADRANT - Universal Circles (2024) DR10 Nadšené, snaživé, staromilské a trochu amatérsky uťáplé. Neo prog třetího věku s důslednou stylizací do osmdesátek. Míněno hudebními postupy a aranžemi, ne umělohmotným zvukem. Naštěstí. Chlapci se poslouchají docela dobře, i když nepatří mezi velmistry. To jim dovoluje zůstat sami sebou, svébytnost je dobrá věc. Trochu mi připomínají LANDS END. Převážnou dobu pomalejší přemýšlivá tempa dovolují i posluchači v muzice spočinout. Což samo o sobě dovoluje hodnocení zvednout nad průměr, neb jde o vzácnou a žádoucí vlastnost. MELTING CLOCK - Altrove (2024) DR8 Současný italský progrock si nemůže stěžovat na nedostatečnou základnu. Zpěvnost jazyka jakoby předurčovala melodiku, skladby vyrůstají jakoby samy a hudba se line lehce jakoby bez námahy. Tahle jakobýnská muzika je prostě povznášející, i když nemusí nutně přinášet nejvrcholnější umělecký zážitek. Dobře se poslouchá, a ten kdo si počká, tomu i vykvete. Tak, jako i zde. Parádní neo prog s prvky klasického rocku i akustické kantilény, místy řízně přitvrzený, ale vždy jdoucí rovnou skrze ucho do duše. Dámský vokál je relativně obyčejný a v té obyčejnosti tkví jeho neoposlouchatelnost, neboť si nepotrpí na manýry. V tomhle jsou příbuzní se SOLSTICE. Takových kapel se dají objevovat desítky a pokaždé je to radost. ELEPHANT TREE / LOWRIDER - The Long Forever (2024) Vinyl! Splitko dvou mých oblíbených hutně stoneroidních monster. To se nestává často. Většinou jsou takové produkty dělány stylem favorit + neznámý přilepenec. Tentokrát opravdu nevím, koho bych řadil výše, na LP vlastním významnou část diskografie obou a oba dva považuji za význačně osobité představitele současné podoby stoner metalu. Valivé riffy, melodický zpěv, rafinované melodie, plasticky vytvarované kompozice, jako kaldera vulkánu. Při poslechu taková hudba působí majestátně a hrdě. Krása. Kapely zde odevzdaly svůj vysoký standard, povedlo se jim ukázat, že vskutku patří mezi význačná tělesa, co se drží v přední linii. Kdybych měl srovnat provedení, LOWRIDER jede klasický stoner a melodické textury má pěkně blyštivé, ELEPHANT TREE naopak disponují potemněle plazivými songy, co si sahají až nějak do post fuzzy psychedelie. Obě strany alba si lze zhluboka užít. Nahrávku nutno poslouchat z vinylu, produkce je huhlavá a libuje si v rozdrceném prasozvuku. Lepší čtverka. LETHE - Il cavaliere inesistente (2024) DR9 MaRaCash Records, italská scéna. Moje slabost. Album mi nabíhalo pomalu, velmi pomalu. Občas jsem se o něm vyjadřoval i s despektem. Pravdou ale je, že mne neustále přitahovalo k dalším a dalším poslechům až dorostlo na solidní čtverku. Teď už poskytuje předevší radost a potěšení. Su fakt rád.. :) Pro pořádek zopakuji fakta - Skupina tímto počinem realizuje své druhé album 31 let od debutu. Charakterizují je jako koncepční album navazující na tradici italského art rocku první poloviny 70. let. Pojmem Lethe je značena mýtická řeka zapomnění, co se vlévá do řeky Styx. Kdo se z ní napil, zapomenul na svůj pozemský život. Opakem je Mnemosyne, ta zase způsobovala dokonalou paměť až vševědoucnost. Existují i skutečné řeky Lethe, jedna je na Aljašce, druhá v Německu nedaleko Brém. Tu původní situovali někam na severozápad Pyrenejského poloostrova. Kladu si otázku, co mohli v Antice o této oblasti vědět, kromě báchorek. Jinak existovali v řecké mytologii i démoni těchto jmen a dnes máme takto označován i rozsáhlý rod babočkovitých motýlů. Název alba je v překladu Neexistující rytíř (podle novely, kterou napsal Italo Calvino). Tedy rytíř, co se napil z řeky zapomnění. The SAMURAI OF PROG (featuring Marco Grieco) - A Quiet Town (2024) DR12 První ze dvou opusů, které tohle uskupení v roce 2024 vydalo. Přišel na svět v únoru a má v rodném listu tři základní hudebníky (Marco Bernard- basa, Kimmo Pörsti - bicí, Marco Grieco - klávesy a další nástroje) plus více než desítek hostů, z nichž někteří patří mezi pěkně profláklé persony - Steve Unruh (UNITOPIA, RESISTOR), Linus Kåse (ÄNGLAGÅRD, BRIGHTEYE BRISON, METHEXIS), Luke Shingler (IOEARTH), Michael Trew (AUTUMN ELECTRIC, MOON LETTERS) a další. Samotné téma alba je označeno jako kriminální příběh z jihu USA. Symfo progově laděná hudba vypráví detektivní pátrání se sposutou postav, které je pro dobarvení děje doprovázeno bohatou grafikou ed Eda Unitskyho, jehož přepáleně nazdobený styl vyvolává podezření AI automatu. Muzika se naštěstí dovede vymanit z obvyklých klišé žánru a spolu se schopností invenčně podávat témata se podařilo vytvořit nadprůměrné dílo. Minimálně třetina skladeb je vynikající (vyzdvihnu téměř dvaceti minutovou dvojici The Solution (Part I) a (Part I), nebo osmi minutový otvírák Smile Forever), zbytek též zachovává solidní úroveň. Atmosféra díla je potemnělá, jak se na detektivku patří, poslech dokáže přinášet potěšení z tajuplně laděných skladeb. Drama stále bublá pod povrchem, muzika vede do komnat, kde se rozplétají nitky záhadného děje. Je to tak trochu noir s určitými zpestřujícími prvky. Opakované poslechy stabilitu nahrávky jen potvrzují. Na druhou stranu, od Samurajů znám i lepší alba, takže hodnocení je jasné.