Profil uživatele VladoZ
Recenze:
Kansas / Leftoverture
| 2007-09-05 | Vybrat si mezi množstvím alb vydaných Kansas bylo vskutku nelehkým úkolem...Ač se kapela neustále rozpadala a znovu se pomalu sbírala dohromady, stihla toho vydat hodně a nehledě na mnohé kritiky se stala opravdovým klenotem v srdcích progresivně smýšlejících rockerů..:) Taky čemu se divit, když máte v zásobě takovou hitovku, která se dá zahrát v tisící úpravě a stále bude znít nádherně. Myslím samozřejmě „Carry on Wayward Son“. Logicky stojí na samém začátku desky, no a dalo by se říct, že je „hlavním tahounem“. Výborné vokály, skvělé kytarové rify a dvojhlasy. Do toho „čisťoulinké“piánko s vyváženým zpěvem v mezihře, hammondová i kytarová sóla znějí až hard-rockově, a to v době,kdy Kansas ještě hard-rockoví nebyli. V refrénu je opravdu slyšet to pronikavé volání hlasů, píseň je zároveň místy lyrickou baladou a místy bouřlivým douškem všech pocitů lidského nitra. Jde o jakési vyřčení…Prostě všechna čest, Kerry Livgren napsal jeden z největších hitů hudební historie vůbec. „The Wall“ je trochu jinou zdí než než například u Pink Floyd, jde o bariéru,kterou člověk musí překonat sám pro sebe a po překročení různých nerozhodností je konečně ve vytouženém světě. Křesťansky laděná skladba je instrumentálně polytematická, což není žádnou neobvyklou věcí v prog-rocku. Přesto nadchne krásnými kytarovými dvojhlasy, hlavně na začátku, jde tentokráte o pěkné hudební vyprávění, jemná sloka, množství vyhrávek, táhlé kytarové sólo. Trochu mi vadí dost nevýrazný konec, jakoby uklidnění a šťastný pohádkový závěr je dle mého názoru dost utahaný. „What’s on Your Mind” je ostřejší a vynikne především nádherným sólovým zpěvem Steve Walshe, kterého lze ostatně připomenout i u všech ostatních písní, protože hlas má vskutku výborný. „Miracles Out of Nowhere“ po hudební stránce naprosto dokonalá písnička, zaujme především „syntˇákovým“sólem, společně s akustickými nástroji. Zpěvové pasáže se velmi harmonicky střídají s instrumentálními, konec je pak varhanový, okázalý. Nelze také nepodtrhnout zručnost houslisty Robbie Steinhardta. „Opus Insert“ mi osobně přijde tak trochu nevyváženou věcí na albu. Zase nelze než pochválit za předvedený instrumentální výkon,ale občas se ve skladbě tak trochu ztrácím. Vokál je položený vysoko, melodie není nějak zvlášť výjimečná, pianové pasáže jsou jistě neobvyklé a vtipné, zvlášť ta s pochodovým rytmem a vibrafonem, větší množství témat ale písni dost škodí. „Questions of My Childhood“ je svižná a optimisticky laděna písnička, založena na rytmickém piánu, houslových vyhrávkách a krásných vokálech. „Cheyenne Anthem“ je dalším „eposem“ Kansas, kapela touto písní vzdává hold americkým indiánům. Krásná sloka s doprovodem na akustickou kytaru a klávesový podklad, pak dojde ke změně, piánové vyhrávce, dětskému vokálu, který snad má podtrhnout naivitu původních obyvatel. Pak se tempo zrychlí, z melodie je cítit hrdost národa, jeho touhy. Následně se zase vše uklidní, hraje jenom kytara, slova „for our freedom we must pay“ snad nepotřebují žádný komentář…Skladba je velmi působivá, zajímavé jsou změny rytmu a melodie, klasický přiklad prog-rockové kompozice, kde jsou slyšet i prvky vážné či scénické hudby. Poslední věcí této desky je „Magnum Opus“. Jde o vrchol alba, nebo lépe řečeno jeho prog-rockové části. Kompozice se dá obecně označit za jeden velký jam set různých nástrojů, přikrášlený o méně výrazné téma a několik meziher. Nemá cenu popisovat všechny instrumentální „vychytávky“, to je asi obdobné, jako popisovat „Vojnu a Mír“ vlastními slovy. Myslím, že tuto skladbu lze brát spíš jako ukázku skvělé kompoziční práce a hudební vyspělosti členů kapely a je proto dobrým finišem velmi hodnotného rockového alba, které má určité zvukové paralely jak s žánrovými kolegy z „Yes“ či s kapelou „Boston“. Za nedostatek bych označil přílišné množství různorodých hudebních témat, což činí desku místy obtížnou na poslech. Možná i proto kapela v 80. letech značně změnila svou hudební tvář a stala se více komerční. „Leftoverture“ je ale bez diskuze jedním z pilířů výše zmíněného rockového odvětví, a když porovnávám s ostatními počiny Kansasu, musím zákonitě přiznat, že je také počinem hudebně nejzajímavějším.
» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas
Muse / Black Holes and Revelations
| 2007-09-03 | Ano,právě teď sedím a poslouchám „Black Holes and Revelations“ a v duchu si přemýšlím, kam se vytratila ta nápaditost Muse, která je tolik zdobila…Ne že by dlouho očekávaná deska neoplývala snahami o zapojení nových hudebních prvků, více elektroniky, někde to jde až do R’n’B, nebo do pop music. Rytmika se zjednodušila, výjimečnými melodickými postupy deska zrovna také neoplývá. U některých věcí mi přišlo,jako by vykrádali sami sebe, písně se od sebe diametrálně liší,třeba Assasain je velmi našláplá, typický táhlý Bellamyho zpěv, melodie v refrénu je jednodušší, přesto celkově zní věc dobře.
Tahákem alba má být Supermassive Black Hole. Pouštím si tu písničku několikrát dokola a stále mi v některých místech zní jako průměrná taneční skladba. Občas to není na škodu, ale chybí mi moment překvapení, něco nového. Jako by kapela šáhla do něčeho, co ji nikdy nebylo vlastní a spokojila se s průměrem. Jedním z mála společných věcí u všech skladeb jsou klávesové vyhrávky. Je velmi zajímavé, že na rozdíl od minulých alb se klávesy objevuji spíše v pozadí a často v „tanečních pasážích“. Ale z těch mála zajímavých momentů můžu například uvést efektní zpomalení a změnu rytmu v Také a Bow, krásné táhlé pasáže v City of Delusion nebo instrumentálně perfektní Hoodoo, s krásným kytarovým začátkem, nádherným klavírem, španělskými motivy a do toho všeho velmi živými smyčci. Jako by nakonec opravdu přišel ten dlouho očekávaný vrchol. Jen škoda, že mezitím je to často jen nudná šeď.
» ostatní recenze alba Muse - Black Holes and Revelations
» popis a diskografie skupiny Muse
Muse / Origin of Symmetry
Asi všichni velmi dobře víte, co to je pocit neustálé touhy po něčem, pocit, kdy se střídají jedna emoce za druhou, vaše duše někde lítá a i zdánlivý moment klidu vystřídá náhlá bouře. Že ne? Tak to vše můžete najít na jedné hudební desce od Muse. Jemné piáno pomalu přechází do rychlého arpeggia, do toho vlítnou znenadání bicí a těžce nabustrované kytary. Nebo například na začátku zatěžkaný kytarový riff s lehkostí přechází do zcela klidné zpěvové pasáže. Ale i samotný zpěv dokáže být nervydrásající, ječící, nebo jen tichý a vyrovnaný. A to vše je navíc v dokonalé harmonii, jakpak by ne?
Nevím, jakou skladbu mám z této desky vyzdvihnout víc, a to nejenom proto, že o ní zatím pěji ódy,ale také proto,že všechny zapadají do jednoho celku, takže pro plnohodnotný zážitek doporučuji v klidu si sednout a poslechnout si jednu píseň za druhou. V každé z nich hudba naprosto přesně dokresluje myšlenku, zabudovanou v textu. Například v New Born lze vycítit nabádání ke změně, větší rozhodnosti, útěku od starého a bezpáteřného k něčemu novému, znovuzrození…Na začátku je krásné čisté piano podtržené jemným zpěvem, z každého okamžiku je cítit nějaká touha, napětí. Pak přichází velká změna, kytarová pasáž opakující jeden motiv a potom už zase sloka, přesto o mnoho energičtější. Po ní je vyvrcholení v podobě refrénu…konec je pak umocněn dokola se opakujícím kytarovým motivem a na samý závěr zpomaleným klávesovým efektem. Obecně si Muse zahrávají s kosmickou a kybernetickou tématikou, piáno je často slyšet jako by z hloubky, naopak kytary většinou znějí drsně a dostávají se tak do kontrastu.
Každá píseň je ale výjimečná i po melodické stránce.V Megalomanii je slyšet inspirace autorskou či dokonce lidovou písní, hlavně ve sloce. Refrény většiny skladeb pak často připomínají jakousi rockovou operu, nejspíš díky krásnému,táhlému a vysoko položenému zpěvu a rovnému rytmu bicích nástrojů. Citizen Erased v sobě zase skrývá několik nádherných meziher a je zářným příkladem výborné kompaktnosti písně s více hudebními nápady.
Negativa se hledají velmi těžko, možná někde chybí desce větší svižnost,ale vzhledem k vlastnímu hudebnímu pojetí Muse je to pouze na osobním názoru každého z nás. Myslím, že všech 11 skladeb svou melodičností, nádherným zpěvem, výborným instrumentálním provedením a v neposlední řadě také působivými texty může být směle řazeno mezi to nejlepší, co nabízí dnešní britská scéna.
» ostatní recenze alba Muse - Origin of Symmetry
» popis a diskografie skupiny Muse
Procol Harum / Procol Harum
„If music be the food of love
then laughter is its queen“
V některých písních je skryta nějaká šifra, nějaké kouzlo, které nelze popsat slovy,ale vždycky v člověku zanechá neopakovatelný pocit. Prostě to posloucháš a připadá ti, že se někde vznášíš, vzpomínáš na životní okamžiky, každý samozřejmě na jiné…A právě takový pocit mám kupříkladu já při poslechu Whiter Shade Of Pale. A asi nejsem sám, což mě vůbec neudivuje. John Lennon si třeba tuhle píseň neustále pouštěl v autě, byla zvolena dokonce jednou z nejlepších popových nahrávek v Anglii za čtvrt století 1952-77 spolu s Bohemian Rhapsody. Co naplat, tajemstvím oplývaný text Reida zpívaný pod zvuky varhan s pomalou, lyrickou melodií je něčím neobyčejně nádherným a myslím, že každého, aspoň trochu citlivého člověka, nebo lépe řečeno každého „člověka“ v pravém smyslu toho slova, dokáže uchvátit. Ještě jednou se na příkladu tohoto klenotu můžeme přesvědčit, proč jsou „šedesátá“ zlatou hudební érou. Žádné zázračné technické vyhrávky, ale neopakovatelná melodie, lyričnost, pragmatik by se snad divil těm zdánlivě pustým slovům do větru, ovšem v tom je právě síla té písně. Nesnaží se totiž nic vysvětlit, jen vypraví jakýsi podivný příběh, plný otázek a nedávaje žádnou jasnou odpověď. Tak tedy každý vyhledejme tu odpověď sami a já se zaměřím zatím na hudbu.
Ač je na desce vrchol hned na začátku, můžu ujistit, že „debutovka“ se povedla kompletně. Zaujme především skvělým hudebním propojením varhan a piána. Třeba „ She Wandered Through The Garden Fence“ je tak trochu „beatlovská“, lehké rytmické piáno trochu připomene pozdější „Maxwell Silver Hammer“, Conquistador je pak „dobyvatelsky“ napínavý, se zajímavou melodií a výborným zvukem hammondek. Vůbec, dalo by se říct, že album není náročné na posluchače, velká melodičnost a dosti lehká rytmická stavba písniček, i přes častou hudební zahuštěnost, ho dělá přístupným širokému spektru publika. Je to deska na pohodu, kdy se nechcete probíjet nekončícími kytarovými riffy, ale dáte přednost spíše melodickým linkám okořeněným o táhlé zvuky hammondek a o čisté piáno. Trochu více bluesového neklidu přinese třeba „Cerdes“, který začíná hezkou basovou předehrou. Na hudbě jsou patrné psychedelické hrátky doby, kdy se třeba z vysloveně jasných durových akordů dostáváme k nějakému depresivnímu mollovému zvratu pak zase hurá skočíme do veselých motivů. Nebo v Mabel jsou slyšet oblíbené doplňkové zvuky rámusu, různého hvizdu a rozbíjení flašek, které „vyrušuje“ celou píseň. Tady můžeme srovnat třeba se „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band”, které se zrodilo též v roce 1967. „Repent Walpurgis“ je to pravé pokání, alespoň v hudebním vyjádření. Skladba sází, tak trochu překvapivě odlišně od mnoha jiných na této desce, spíš na vedoucí pozici kytary, doplněnou o piáno, je ryze instrumentální a vyzní opravdu dost tajemně (Valpurga je přece spojena s čarodějnicemi) a smutně.
Můžeme říci, že „Procol Harum“ využívá nejen rockových a bluesových prvků, ale také se inspiruje vážnou hudbou. Výhodou desky je fakt, že na ní nejsou vysloveně slabší chvilky a k těm silnějším můžeme zcela určitě přiřadit i píseň „A Christmas Camel“ se zapamatovatelnou klavírní vyhrávkou a výraznými,ale ne přehnaně hlučnými hammondky. Mattew Fisher se svým nástrojem opravdu kouzlí, dodává každé skladbě správnou energii a nádech. A také září v sólech, například v Kaleidoscope. Každá píseň nemůže být už svou povahou hitem, ale jedná se o vyváženou desku a myslím, že je málo kapel, které by si přáli lepší úvod.
převzato z virtus.blog.cz
» ostatní recenze alba Procol Harum - Procol Harum
» popis a diskografie skupiny Procol Harum