Profil uživatele Mr.Black
Recenze:
Ghost B.C. / Prequelle
| 2018-06-01 | Dovolím si napsat několik odstavečků o dnes oficiálně vyšlé nové desce švédských Ghost. Na úvod bych chtěl předeslat, že se jedná o první dojmy po prvním poslechu. Nicméně dva singly, tj. RATS a DANCE MACABRE už mám naposlouchané dokonale a některé další věci už byly hrány naživo v USA (viz youtube), takže zcela nové pro mě album není.
Po krátkém intru přichází první pecka RATS, které jsem chviličku přicházel na chuť, ale teď už si podupávám do rytmu, jako bych jí znal odjakživa. Doporučuji i shlédnutí klipu pro celistvý obrázek. Následuje ještě dravější track FAITH, kde kapela asi nejvíc na celé desce přitlačila na pilu. Další věc SEE THE LIGHT má hitové ambice, především díky svému refrénu. Po průměrné, ale přesto nezanedbatelné instrumentálce MIASMA se přehupujeme do druhé poloviny.
DANCE MACABRE, druhý singl, je prostě pecka. Můžeme tu slyšet to nejlepší, co nám osmdesátky daly, jen z třicetiletým časovým skokem. Volume doprava a jedem! PRO MEMORIA situaci na chvíli uklidní před následující pop-metalovou skákačkou WITCH IMAGE. Následuje instrumentálka HELVETESFONSTER, atmosférická záležitost, která má díky změnám rytmů a pregnantním melodiím ty správné grády. Možná je to jen můj dojem, ale v určitých pasážích slyším inspiraci starým dobrým Oldfieldem. Od závěrěčné LIFE ETERNAL jsem čekal něco trošku pompéznějšího (jako například Deus in Absentia na Melioře), ale přesto není úplně k zahození.
Suma summarum: Ghost dokáží vytvořit extrémně chytlavý mix popu, rocku a metalu. Dle mého skromného názoru toto album rozhodně nedosahuje kvalit předešlého LP Meliora, nicméně i zde se najde dost výborných skladeb, které člověka chytnou a už nepustí. Abychom to měli pěkně komplet, nesmím opomenout zmínit ani vizuální stránku Ghostů, konkrétně jejich obaly. I tento dostál jejich "mírně" rebelské pověsti, je opět neskutečně propracovaný a přesně v jejich "duchu".
Závěrečný verdikt: 80% = 4*
» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Prequelle
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.
Ghost B.C. / Meliora
| 2018-02-27 | Už je to dlouho, předlouho, co bych nějakou desku poslouchal každý den, a to již víc než týden v kuse. Od jejího poslechu jsem byl několik let odrazován okultností a "satanickým" image kolem téhle prapodivné švédské bandy a teď jsem zjistil, o co jsem přišel!
Když se oprostíme od všeho humbuku, co kapelu obklopuje, dojdeme k závěru, že jim to vlastně neskutečně šlape! Hudebně, jak dokonce i jeden nejmenovaný člen skupiny (Nameless Ghoul) prohlásil, se jedná o něco mezi pop music a death metalem. Slyšíme vlivy rockových šedesátek a sedmdesátek, osmdesátkové syntíky, zároveň ale heavík devadesátek a všechno dohromady vytváří velice dobře namíchaný koktejl, který když ochutnáte, nemůžete přestat hltat. Což se stalo i mně.
Další, dnes málo vídaná (slýchaná) věc je, že album NEMÁ žádnou vycpávku a dá se poslouchat jako vcelku i per partes. Tudíž je těžké vyzdvihnout skladby co mají, takříkajíc, největší koule. Přesto mám několik favoritů:
těžkotonážní MUMMY DUST, chytlavé songy CIRICE a HE IS a závěrečnou pecku DEUS IN ABSENTIA (připomíná mi něco mezi Bostonem a Queen, jak sbory a melodiemi, tak zvukem).
Skupině Ghost se podařilo natočit album, které si určitě najde své oddané posluchače. Pokud se týče jejich image, myslím, že je to především strategický a komerční tah. Ale kdo by se nechtěl prodávat, že? Vzpomeňme si na slova Freddieho Mercuryho: "I'm just a musical prostitute, my dear."
» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Meliora
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.
Orphaned Land / Unsung Prophets and Dead Messiahs
Už dlouho jsem se těšil na novou desku těchto izraelských prog-folk-metalistů a ejhle, album je tu a v plné parádě, תודה לאל (díky Bohu).
První věc, která mne zaujala je obal desky. I tentokrát je plný symbolů, tentokrát mocenských (připomíná koláž z bankovek). Sám zpěvák o něm říká toto: "The cover speaks for itself and it was made as tribute to the way governments design their money."
Hned potom mě překvapily změny v obsazení: z původní kapely zůstal už jen Kobi Farhi a Uri Zelcha. Ovšem v seznamu hostujících hudebníků se objevují veličiny jako Steve Hackett (!!!) či zpěvák Blind Guardian, Hansi Kürsch.
Album se částečně vrací k agresivnější formě projevu a narozdíl od minulého alba tu uslyšíte i deathmetalový growlingový Kobiho vokál. Co se, bohužel, téměř vytratilo, je vokál ženský. Jmenovitě, Shlomit Levi. Škoda.
Co ovšem nechybí, jsou mohutné sbory, výborná rytmika..., ale především charismatické orientální melodie a celková ORIGINALITA!!!
Hned od úvodu Orphaned Land působí přesvědčivě: THE CAVE má vše, o čem tahle kapela je. Má potřebnou dávku agrese, hutnou konstrukci, působivé melodie, sbory... Skvělý začátek. Následuje melodicky-deathmetalový nářez WE DO NOT RESIST a pak se bouřlivé vody na okamžik uklidní v orientálně-prog-metalové věci IN PROPAGANDA, navazující na ještě klidnější ALL KNOWING EYE. Když zavřete oči, odnese vás následující - ryze orientální počin, YEDIDI - daleko na východ až do země Davidovy. První polovina desky končí vygradovanou skladbou CHAINS..., kde vypomáhal kytarový virtuoz Steve Hackett (na jehož novém albu hostuje Kobi Farhi). A opět mohutné chorály, melodie, orient... krása!
V LIKE ORPHEUS hostuje zpěvák Hansi Kürsch. Opět se jedná o monumentální hudební hradbu melodií, rytmů a orientálních motivů. Příliv následuje odliv v klidné POETS..., aby ze opět pomyslné vlny zvedly a burácely v následnujících LEFT BEHIND, MY BROTHER'S KEPPERS a TAKE MY HAND. Předposlední nářez ONLY THE DEAD... představuje posledního hosta, Tomase Lindgrena (At the Gates), který s Kobim soupeří v drsnosti deathmetalového vokálního projevu. Plnohodnotným epilogem alba je THE MANIFEST, který v melodramatickém závěru varuje před tím, že lidstvo svým počínáním neodvratně směřuje do záhuby.
"We feel that this album takes our feelings to a new level of anger, protest and tragedy." Kobi Farhi
Co dodat? Snad jen to, že hodnotím plným počtem a těším se, až tyhle vyzrálé muzikanty zas někdy uvidím naživo.
» ostatní recenze alba Orphaned Land - Unsung Prophets and Dead Messiahs
» popis a diskografie skupiny Orphaned Land
C & K Vocal / Generation
Vzhledem k tomu, že album Generace bylo již několikrát recenzováno, avšak jeho anglicky zpívaná předverze nikoliv, rozhodl jsem se napsat pár řádek o této desce, kterou v posledních dnech slyším už snad podesáté.
A mám k tomu své důvody:
POZITIVA:
1) miluju debuty, mívají svěžího ducha, snahu něco předvést, bývají nadupané energií, často jsou ještě napůli cesty a hledají svůj cíl... a takové přesně je album GENERATION
2) zbožňuju album KUŘE V HODINKÁCH, a z něj se tady vyskytují dvě coververze ("Dockyards..." a "Frames..."), které nejsou o nic horší než originál, skoro bych řekl že se mi někdy líbí víc, než od Flamenga
3) mám rád desky, které nabízejí žánrovou různorodost, ale přesto drží pohromadě (vyrostl jsem na starých albech od Queen, Led Zeppelin, Jethro Tull, Beatles...) a u kterých se nedá jednoznačně říci, o jaký styl jde (v tomto případě: rock? folk? spirituál? funk? prog? crossover?)
4) považuju za úžasné, když je člověk schopen poslouchat celé album v kuse, aniž by musel jakoukoliv skladbu přeskakovat, jinými slovy, když nejsou žádné vycpávky (all killer, no filler)
5) Přestože tu není žádná vyloženě slabší věc, nejradši mám (vedle Flamengovek) THOSE ON THE BORDER a KHOROVOD. Obě nabízí dravý, až černošský funky rytmus, výborné texty a celkově výbornou instrumentalizaci i vokály. Mají v sobě poselství a hloubku a při jejich poslechu mě velmi příjemně mrazí...
Jak to tak bývá, i sebelepší věc mívá svá
NEGATIVA: (sakra, to je rým!!!) :)
1) I přes veškerou snahu je sakra poznat, že zpěváci nejsou rodilci a občas jejich angličtina trochu tahá za uši
2) (tohle bych považoval za chybu vydavatelů a nikoliv desky samotné) PROČ SAKRA JEŠTĚ NEVYŠLA NA CD?!?! alespoň jako bonus české verze? Když vlezu do BL, vybafne na mne všech sedmdesát čtyři alb (nadsázka hraničící s realitou) Karla Gotta, ale tohle není k mání?
SHRNUTÍ:
Vynikající album, u kterého můžu bez váhání říci, že jsem hrdý na domácí tvorbu - i vzhledem k době, kdy vzniklo...
Dnes se bohužel neklade příliš důraz na TRVALÉ HODNOTY a takovéto desky už nevznikají.
» ostatní recenze alba C & K Vocal - Generation
» popis a diskografie skupiny C & K Vocal
Iron Maiden / The Book of Souls
Cože? Nové album Iron Maiden? Hurá! Dvojalbum? Ajajaj! Tři písně delší než deset minut ...?
Něco podobného se mi honilo hlavou, když jsem poprvé zavětřil The Book of Souls od mé srdeční kapely. Po minulém albu The Final Frontier, které jsem nikdy nebyl schopen slyšet v kuse (je strašně dlouhé a často nezáživné, dle mého názoru), jsem očekával něco podobného. Nestává se mi to často, ale tentokrát jsem vydržel celých devadesát dva minut v kuse poslouchat, aniž bych vyčerpaně odpadl. Snad jen při závěrečné skladbě Empire Of The Clouds bych rezolutně zkrátil uměle natahovanou instrumentální pasáž, ale jinak? Jsem nadšen!
Intro If Eternity Should Fail nás zavádí do džungle a my pak spolu s nesmrtelným šamanem Eddiem přemýšlíme, jestli lidstvu a civilizaci, jakou dnes známe, neodbíjí poslední hodinka... Žádná vypalovačka, ale postupně vybudovaná skladba, která má sílu přílivové vlny.
Speed of Light je starý dobrý svižný heavy metal, který neurazí, ani nepřekvapí. Následuje The Great Unknown, pomalejší, valivější a gradující věc. Velmi, velmi slušná skladba.
Po basovém intru přichází The Red and the Black, jeden z vrcholů alba, ne-li snad úplně největší "pecka". Celá skladba plyne tak dokonale přirozeně, že 13 minut (!) uteče jako voda. Výborné riffy a vyhrávky a hlavně rytmus maličko připomínají Marinera, chorusy navozují atmosféru z desky Somewhere In Time a nad tím vším ční skvělý Dickinsonův vokál. Jen mě trochu mrzí podivný přechod sólo/chorus ve finále. Ale jinak…nádhera.
A je tu vypalovačka When the River…, která sice nepředvádí nic nového, má však mohutnou sílu a energii a ideálně rozděluje 2 mamutí skladby na disku 1.
The Book of Souls nás opět vrací do dob Somewhere in Time, jmenovitě k Alexandrovi Velikému. Výborná, dlouhá epická skladba, o menší stupínek níž, než čtyřka. Pokud by takto album končilo, byl bych navýsost spokojen.
Přichází ovšem nálož v podobě druhého, a nikoliv bonusového, ale plnohodnotného disku.
Úvodní Death Or Glory je další, tentokrát velice slušná vypalovačka s nakažlivým refrénem.
Shadows of the Valley mi přijde jako něco, co už jsme slyšeli snad na Brave New World, nicméně je to hodně poslouchatelné. Podobně je na tom Tears Of a Clown – žádná vycpávka ani žádný zázrak.
The Man of Sorrows má stejný název, jako starší Dickinsonova sólovka, je to ovšem zcela jiná skladba – začíná jako balada, po dvou minutách však mění tempo a upadá do průměru. Zachrání to až příjemné a atmosférické finále.
Poslední skladba Empire of the Clouds začíná klavírem (!), na který hraje sám Dickinson. Musím říci, že během skladby mi klavírní party docela vadí… ovšem ne tak, jako donekonečna natahovaná prostřední instrumentální pasáž, která je poplatná Cimrmanově frustrační kompozici (prvek očekávání střídá prvek zklamání). Druhá polovina nabízí Dickinsonův vokál v závratných výšinách i poměrně zajímavé melodie. Historicky nejdelší kompozice skupiny (18 minut) dokazuje to, že kvantita nemusí být nutně kvalita, i když laťka je nasazená stále dost vysoko.
P.S.: Včera jsem si v autě pustil hodně nahlas The Red and the Black a musím konstatovat, že se mi ježily chloupky na krku. Což potvrzuje to, co jsem již napsal – je vynikající.
P.P.S.: Po čtvrtém poslechu se mi album stále velmi líbí, proto nekompromisních 5*.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Book of Souls
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
D Project, The / Making Sense
První poslech a skvělé první dojmy. Není to podezřelé?!?
Právě doposlouchávám loňskou desku "Making Sense" a opravdu se mi líbí. Zní, jako byste poskládali skupinu z hardrockového kytaristy, popového zpěváka, jazzového baskytaristy, univerzálního bubeníka, klasicky vzdělaného klávesisty a příměs progově-folkově-jazzově-rockového ducha a voilá: máte tu kapelu D Project. Je docela k nevíře, že ta směsice jako celek funguje!
První flák "REAR VIEW MIRROR" má silný hardrockový riff, který mi doteď zní v hlavě.
U "MAKING SENSE" jsem si říkal, jestli náhodou neposlouchám Pink Floyd. Jako vypadlé z Division Bell... Líbí!
Kombinace elektrická kytara - smyčce zaujme v "WHAT IS REAL".
Syrový prog-jazz-rock a ta basa! Čtvrtá věc "NOTHING HERE IS INNOCENT" je neskutečně svěží nářez! Pro mě jeden z vrcholů desky.
"MISSING STAR" nabízí trochu uklidnění, aby následovala "španělská" instrumentální extravagance "SPANISH CASTLE". Chrochtám blahem.
"DAGGER" je tak trochu popík, něco, co bych klidně pustil do rádia a nikdo by se nedivil. Nicméně úplný propadák to vůbec není.
Závěrečná mnohovrstevná kompozice "OUT OF..." shrnuje obsah celé desky "v kostce". Obsahuje velmi poslouchatelná kytarová sóla (tímto velmi chválím výkon kytaristy), z nichž to závěrečné mi ani nevím proč připomíná něco od Iron Maiden...
Sečteno, podtrženo, suma sumárum, globálně i subjektivně vzato: plný počet. Mám velkou chuť si tuhle desku pustit znovu, což je dobré znamení!
» ostatní recenze alba D Project, The - Making Sense
» popis a diskografie skupiny D Project, The
Queen / Live At The Rainbow '74
Ó jé. Mé fanouškovské srdce plesá. Pánové Taylor a May (a Deacon???) vypustili po čtyřiceti letech stále živou bestii LIVE AT THE RAINBOW '74, a to v dvoudiskové edici a také na DVD/Blu-ray!
Jedná se o záznam koncertů, jejichž pirátské verze různé kvality tu kolovaly spoustu let. Teď si konečně můžeme oficiálně poslechnout nahrávky, které z Queen učinily legendu.
Alba Queen, Queen II a Sheer Heart Attack, z jejíchž nahrávek jsou složeny oba koncerty považuji od Queen za nejlepší (vím, je to diskutabilní, co člověk, to vkus). Člověk by si řekl, že živé verze už tak fantastických nahrávek nemohou překonat studiové, ale ejhle!!! Poslechněte si třeba FATHER TO SON, WHITE QUEEN, THE FAIRY FELLER..., IN THE LAP OF THE GODS, STONE COLD CRAZY nebo LIAR a jestli vás neposadí na zadek, pak ať se na místě propadnu. (Uskakuji stranou).
Je známo, že Queen byli ve studiu perfekcionisté, a tak mnohé nahrávky bylo velmi složité interpretovat na pódiu. Tyto dva koncerty dokazují, jak nesmírně talentovaní (a sehraní) páni muzikanti byli.
Pokud se zvuku týče (hodnotím audio 2CD verzi), nemohu nic vytknout. Ve srovnání s jediným oficiálním živákem ze 70. let (Live Killers) je toto dvojalbum minimálně o příčku výše. Občas mám dojem, že některé skladby byly dost přikrášleny při remasterování, ale můj dojem autenticity to neruší.
Pro fanouška Queen je tohle absolutní super extra mega pecka. Doufám, že příští rok vyjde Live at the Hammersmith '75 a pak třeba také Hyde Park '76, Houston '77, Earl´s Court '77... Doufejme, držme palce!
» ostatní recenze alba Queen - Live At The Rainbow '74
» popis a diskografie skupiny Queen
Dire Straits / Alchemy
Červenec 1983. Londýn, Hammersmith Odeon. Večerní program obstarávají Dire Straits! Nasazuji sluchátka, zavírám oči a představuji si, že stojím před pódiem. Začíná totiž jeden z nejlepších rockových koncertů, jaký je možno (reprodukovaně) slyšet.
Setlist, i když ne úplný (chybí "Industrial Disease", "Twisting by the Pool" a "Portobello Belle", které se na dvojalbum nevešly) je nabitý mými nejoblíbenějšími "Straitovkami", jako např. TELEGRAPH ROAD, SULTANS OF SWING, ROMEO AND JULIET, TUNNEL OF LOVE...
Knopfler spíše než zpívá recituje a zpívat nechává svou kytaru. V poměrně častých improvizacích, které natahují některé písně nad deset minut, ukazuje všechny své triky a alchymii. Občas mám pocit, jako by se jeho hlas prolínal s kytarou a zároveň, jakoby zvuk kytary vycházel přímo z jeho úst... nebo srdce? Není moc kytaristů, které bych s chutí poslouchal devadesát čtyři minut v kuse. Knopfler je jedním z nich. Jen si poslechněte, co předvádí třeba v závěru "Sultans of Swing". Neskutečné!
Dvojalbum ALCHEMY považuji za nejen jedno z nejlepších živých alb 80. let, ale celých rockových dějin. Zcela bez rozmýšlení dávám plný počet.
P.S.: Závěrečnou "Theme from Local Hero" v živém provedení si vřele doporučuji poslechnout také na EP "ENCORES", jelikož tam Knopflerovo sólo způsobuje, že mi po zádech běhá mráz, a to já moc rád...
» ostatní recenze alba Dire Straits - Alchemy
» popis a diskografie skupiny Dire Straits
Dire Straits / Making Movies
Rok 1980. Navzdody nastupující nové vlně britského heavy metalu, pomalu odkvétající módě punku, rádiovému popíku a dalším hudebním trendům tu je třetí album trošku mimo škatulky stojících Dire Straits.
Deska začíná pro mě dost zásadní skladbou v diskografii Dire Straits, výborně šlapající hitovkou TUNNEL OF LOVE. Po "pouťovém" intru nám Knopfler a spol. předkládají charakteristickou kytarovou jízdu (Bože, ta sóla!) s vokálem tak civilním a "obyčejným", že vás úplně chytne za srdce. "Life is Spanish city to me..." Vynikající.
Následuje další pecka, kterou jsem snad slyšel už tisíckrát a pořád ji mám moc rád. Jde o baladu ROMEO AND JULIET, kterou dost dokonale charakterizuje text:
"I can't do the talk like they talk on TV
And I can't do a love song like the way it's meant to be
I can't do everything but I'd do anything for you
I can't do anything except be in love with you..."
Je to totiž opravdu svérázný lovesong, syrový a zároveň plný emocí. A stejně jako v Shakespearovi jde o nenaplněnou lásku, tentokrát mezi muzikantem a prostitutkou. Člověk by u řádek "Juliet when we made love you used to cry. You said I love you like the stars above I'll love you till I die..." málem uronil slzu. Ach, nechal jsem se unést.
Hallelujah, here she comes! Třetí song navazuje ve svižném rytmu a opakuje se v něm text "Making Movies" a "Rollergirl", přesto se jmenuje SKATEAWAY. A zase to Knopflerovo mazlení se strunami!
A zase žádná vata, ale řízná a rytmická věc EXPRESSO LOVE, po které se na chvíli uklidňujeme u klavíru a jemného vybrnkávaní v HAND IN HAND. Také moc příjemná věc na poslech.
A následuje Straitovský rock´n´rollový nářez SOLID ROCK. Chvílemi mi trochu připomíná Sultans of Swing, i když trochu víc "řeže". Dupu si nohou do rytmu a čekám ještě nějakou pecku na konec.
Ale co to? Závěrečná LES BOYS je tedy opravdu úlet. Nejen co se týče textu (Les boys - teplý kluci), ale také hudebně. Připadám si jako někde v kabaretu. Chápu, že Dire Straits toho na desce Making Movies předvedli dost, a tak si chtěli udělat ze sebe i z posluchačů srandu. Mě ale nutí tuto skladbu přeskočit...
Být na konci alba třeba Telegraph Road či Private Investigations (na tyto skladby si musíme počkat až na následujícím albu LOVE OVER GOLD), dal bych absolutně plný počet. Proto můj verdikt zní: zatraceně dobré čtyři hvězdy.
» ostatní recenze alba Dire Straits - Making Movies
» popis a diskografie skupiny Dire Straits
Orphaned Land / All Is One
Izraelští progresivní metalisté Orphaned Land se po třech letech vrací s novým albem ALL IS ONE! Musím říci, že jsem tuto desku očekával nejen se zvědavostí a nadšením, ale také s trochou skepse, jelikož jejich poslední počin "The Never Ending Way of ORWarriOR" (2010) mne ani po mnoha posleších nedokázal tak ohromit jako geniální "Mabool" (2004)... A tak jsem CD "All is One" opatrně vsunul do mechaniky svého přehravače a hned po několika minutách jsem s úžasem musel konstatovat, že album je výtečné!
Hned úvodní "All Is One" se svými orientálními melodiemi, pompézními chorály a dusavým rytmem vás takřka "vcucne" a nenechá vydechnout. Následuje velmi orientálně znějící "The Simple Man", strhující záležitost. Vše se trochu uklidňuje následující baladou "Brother". A opět ty melodie, instumentalizace, atmosféra!
Po o něco hutnější a gradující "Let The Truce Be Known" se ocitáme v karavaně, směřující k oáze s živou vodou, kterou nám nabízí zahalená nomádská dívka s mandlovýma očima... ("Through Fire And Water").
Druhá polovina desky plyne tak, že si ani neuvědomíte, že je už je konec. Je to zároveň dobře (skladby na sebe navazují a tvoří uzavřený celek, kde není vyloženě slabého místa) a zárověň maličko špatně (to protože pomyslná laťka, nastavená v první polovině už není překonána). Přesto mám v druhé půli ještě dva favority: prvním je "Our Own Messiah", opravdu pěkně propracovaná progresivně-metalová záležitost a druhým závěrečná "Children", která s podobnou pompou jako v úvodu uzavírá dílo trefně nazvané All Is One, neboli všichni a všechno je jedním celkem.
Tak také vnímám tuto desku, jako celek. Ať už se modlíte k jakémukoli bohu, či vůbec žádnému, ať žijete na jakémkoli světadílu, ať máte rádi metal, folk, ethno či prog, vše je součástí vyšší jednotky, od které se nelze zcela separovat. A ani já se nemohu separovat od pocitu, že bych měl dát albu plný počet. Což také udělám.
» ostatní recenze alba Orphaned Land - All Is One
» popis a diskografie skupiny Orphaned Land
Black Sabbath / 13
Po dlouhé době jsem se opravdu těšil na novou desku, tentokrát na rozlučkové(?) album 13 od Black Sabbath. Tuhle kapelu - především s Ozzym za mikrofonem - jsem si zamiloval už hodně dávno, co jsem si jako "puboš" koupil kazetu Greatest Hits s Triumfem smrti od Pietera Bruegela na obalu...
...a pak jsem po spoustě let slyšel nový singl "God is Dead?" a věděl jsem, že legenda je zpět. Nemyslím si, že nové album bylo natočeno se záměrem přijít s něčím novým. Spíš mi přijde jako vzpomínkové, nebo jak jsem již uvedl, rozlučkové. U mnoha skladeb mám totiž pocit, jako bych poslouchal Sabbathy ze sedmdesátých let, nikoli z roku 2013. Několikrát během poslechu desky "13" jsem si říkal: "Tohle přece zní jako..." A pak ještě v závěru použitý déšť a zvony z úvodu úplně prvního alba...
Vnímám to tak, že byla napsána poslední kapitola kapely, která ovlivnila svojí tvorbou několik generací rockerů. A fascinuje mě, že pomyslná závěrečná oslava jedné legendy se koná opravdu ve velkém stylu. Jistě, třeba Ozzyho zpěv už je sice poznamenán zubem času, ale přesto musím smeknout před výkonem nejen jeho, ale všech hudebníků, když si představím, že už jsou všichni dávno za prahem důchodového věku.
Po třetím poslechu se mi jeví jako favoriti následující tracky:
"END OF THE BEGINNING" - začíná temným riffem, který maličko připomíná starou dobrou eponymní skladbu "Black Sabbath". Nejprve znepokojivé uklidnění a pak změna rytmu, valivý dunivý hard´n´heavy sound a kytary, které chvílemi zní jako vystřižené z Master of Reality.
"GOD IS DEAD?" - při poslechu této věci mám podobný pocit, zní mi to jako "staří dobří Sabbati". Potemnělá pomalá první část se v závěru mění na klusající bestii, která svými riffy mete vše kolem sebe jako velká voda.
"ZEITGEIST" - atmosféra, instrumentalizace i zpěv (včetně efektu) mi připomíná "Planet Caravan" z "Paranoida". Příjemné uvolnění, vyvolávající mírně melancholické nálady... Přesně podle mého gusta.
"AGE OF REASON" - zase ta Iommiho kytarová magie! Kolik výtečných riffů zazní jenom v prostoru ohraničeném sedmi minutami!
Black Sabbath albem "13" neukázali světu nic nového, což ani nebyl záměr, ale dokázali s absolutním přehledem navázat na více než třicet let přetrženou nit od vydání posledního studiového alba "Never Say Die". Také předvedli, že v žádném případě nepatří do domova důchodců.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Focus / Moving Waves
Je podivuhodné, že se nikdo neodvážil hodnotit druhé album Focus, které považuji za opravdový bonbónek mezi alby, která vznikla v sedmdesátých létech na Starém kontinentu.
Začnu tím, že obal desky mi přijde naprosto otřesný a odpudivý. Nebojím se říci, že to jeden z nejhnusnějších obalů, co jsem kdy viděl.
Naštěstí o obsahu této desky mohu říci přesný opak.
Úvodní vypalovačka "HOCUS POCUS" je neskutečná. Nic podobného jsem nikdy neslyšel, je to exhibice čisté energie, nadhledu, muzikantské sehranosti a pohody, které dokáží hýbat skálami. Myslím, že nikdo nebude pochybovat o tom, že tato skladba je Focusovským trademarkem a hitem č.1. A bude také asi tím prvním, co si při zmínce o kapele vybavíte. Americká singlová verze "Hocus Pocus" je kratší a mnohem rychlejší a agresivnější, přesto dávám přednost verzi na albu. "Daidada daidada daidada daidada daidada daidada da papá!!!!!!!" Fenomenální.
Druhá, instrumentální skladbička "LE CLOCHARD" přináší sympatické uklidnění ve "španělském" kytarovém stylu a meditativním klávesovém podloží. Moc sympatické dílko.
Druhá instrumentálka "JANIS" pokračuje klidně a přináší silné, až romantické melodie jako stvořené pro... no vy víte co. :o)
První text se objevuje v eponymní skladbě "MOVING WAVES", kde je van Leerův zpěv doprovázen pouze klavírem. Opět milá věc. Člověk si až říká, proč se na deskách Focus více nezpívá...
"FOCUS II" je samosebou opět instrumentální, tentokrát častěji mění tempo a graduje až k závěrečné třiadvacetiminutovce.
"ERUPTION" je adaptací opery Jacopa Periho "Euridice" a je předkládá nám vlastně takovou instrumentální rockovou minioperu, pokud to vůbec v tomto spojení lze říci. Je zde nepřeberné množství nápadů, nálad a melodií, které by v pohodě vystačily na jedno celé progrockové album.
Jsem uchvácen, položen na lopatky a nucen toto album poslouchat znovu a znovu. S obalem bezpečně uklizeným v šuplíku.
Nemohu hodnotit jinak.
» ostatní recenze alba Focus - Moving Waves
» popis a diskografie skupiny Focus
Exuma / Exuma
Chvíli jsem se rozhodoval, zda tohoto netradičního hudebníka přidávat na progboard, ale když tu můžou být kapely jako Kiss nebo Slayer, proč ne Exuma?
Stejnojmenné album začíná šakalím vytím a kvákáním žab v pralese, pak spustí ethno bubny strhující rytmus a uhrančivý šamanský zpěv vás naráz přenese do vesnice se slaměnými chýšemi a praskajícím ohněm. A vy tancujete a jamujete s Exumou a jeho soukmenovci až do úsvitu. Tak na mě působí úvodní EXUMA, THE OBEAH MAN.
DAMBALA zpomaluje rychlost a přechází ve zpěvný refrén. U vygradované MAMA LOI, PAPA LOI už zase skáčete kolem ohně a chrastíte vším a bušíte do všeho, co je kolem. Vynikající atmosféra!
Asi nejvíce "ethno" je následující perkusivní jam JUNKANOO, využívající nejrůznější nástroje a zvuk vyluzující předměty.
SEANCE... je malým nástinem toho, jak by mohla probíhat obeahská voodoo seance. A opět ta atmosféra! Když zavřete oči, můžete cestovat časem i prostorem...
YOU DON´T KNOW WHAT´S GOING ON má asi největší "hitové" ambice a také onehdy zabodovala v bahamských žebříčcích.
Ve skladbě THE VISION se zpívá o andělech, ohni na nebi a zombie a je rozloučením s opravdu výjimečnou, těžko zařaditelnou deskou, která mě při každém poslechu dokáže "dostat".
Nevím, jak hodnotit. Dám čtyři, ačkoli bych mohl klidně dát pět, nebo žádnou. Tohle se musí slyšet!
» ostatní recenze alba Exuma - Exuma
» popis a diskografie skupiny Exuma
Mom's Apple Pie / Mom's Apple Pie
K tomuto albu jsem se dostal díky obalu, který ve své době musel být přijat s obrovským pohoršením u "páprdů" a zároveň nadšením u mladé generace. Kvůli ženskému pohlaví, koukajícím z koláče musel být obal změněn, a tak existuje druhá verze s vlajkou v ostnatém drátě. Myslím, že první verze musí být dost ceněný sběratelský artikl...
Deska začíná Stoneovským coverem I JUST WANNA MAKE LOVE TO YOU, který se mi líbí snad víc, než originál. Pořádná dávka "kvákající" kytary, dechových aranží a výborného zpěvu. Výborný začátek.
Následuje LAY YOUR MONEY DOWN, mnohem psychedeličtější věc, která se žánrově vrací na konec šedesátých let. Nabízí také prostor pro instrumentální exhibici (basa-klávesy-bicí-kytara-dechy).
Akustická skladba GOOD DAYS má dokonalou atmosféru, kterou navozuje především zvuk flétny, v té době velmi oblíbený nástroj. Trošku mi připomíná Focus.
Vygradovaná rocková a krásně melancholická skladba PEOPLE dává najevo, že "vycpávky" bohudík nelze očekávat. Chválím také zpěv, výborně zvládnuté výšky. Vzpomínám si na Honzu Křížka z Blue Effectu, jak se jednou na koncertu podivoval, jak tenkrát ti zpěváci mohli tohle vyzpívat...
DAWN OF A NEW DAY je optimistickou, hopsavou hitovkou, kterou táhne hlavně dechová sekce a super šlapavá rytmika. Mám jí, ač zavání popíkem, také moc rád.
HAPPY JUST TO BE, SECRET OF LIFE a MR. SKIN pokračují ve stejném duchu, jako předchozí počiny. Dusavý až valivý rytmus, optimismus a radost z hraní je všudypřítomna. A opět potvrzuji: žádný propadák se nekoná. Na 36minutovém albu by to byl taky hřích.
Ne, že bych osobně nějak zbožňoval dechové nástroje, u některých skupin mi přijdou až na škodu. Tady ale totálně sedí a zapadají do celkového konceptu. Tohle album žeru. Nemám mu co vytknout.
» ostatní recenze alba Mom's Apple Pie - Mom's Apple Pie
» popis a diskografie skupiny Mom's Apple Pie
Bell, Maggie / Live At The Rainbow 1974
Panebože, ten hlas, ten hlas!!! Člověk má pocit, že hlas Maggie vychází přímo ze srdce, stejně jako živá voda, pryštící z křišťálové studánky. Na koncertě v legendárním Rainbow Theatre předvádí skotská "královna noci" naprosto strhující výkon v tradičních šlapavých bluesových standardech, něžných, tichých baladách, soulových "piánovkách" i rychlých rokenrollových vypalovačkách. Ovšem také doprovodní hudebníci zaslouží velké ovace, jelikož podávají opravdu vynikající výkon.
Nemá cenu vyzdvihovat tu, nebo onu skladbu. Tento koncert se musí prožít vcelku. Je to naprosto neskutečný živák pro milovníky bluesrocku, soulu a dobré rockové hudby vůbec. Kdyby bylo možné cestovat časem, byl by toto jeden z několika desítek koncertů, které bych chtěl prožít...
» ostatní recenze alba Bell, Maggie - Live At The Rainbow 1974
» popis a diskografie skupiny Bell, Maggie
Flaming Bess / Tanz der Götter
"Kobaltově modré mandlové oči, sametová kůže barvy slonoviny, oděna v třpytivé roucho z perel; takto bývala hojně opěvována nevyslovitelně krásná Flaming Bess, bohyně světla." Touto recitací začíná koncepční album Tanz der Götter německé skupiny FLAMING BESS a také můj (neobratný) překlad.
V sympaticky napsaném (oceňuji velmi pěknou němčinu) fantasy příběhu je krásná bohyně Flaming Bess svržena z trůnu démonem Cathulem a s pomocí zlých skřetů poslána do vyhnanství.
Úvod každé skladby tvoří recitativ s právě tímto na sebe navazujícím vyprávěním. Poté následují instrumentální pasáže, které předkládají hudebně zajímavou směsici značně melodického progresivního a symphonického rocku s prvky jazzu. Celé to do sebe obdivuhodně dobře zapadá a jednotlivé části se navzájem neruší. Kapela působí sehraně a naprosto uvolněně. Kdo by tu však hledal kvílení elektrických kytar a hardrockový exponovaný zpěv a gradaci, neuspěje.
Celé album pevně spočívá na rozsáhlých klávesových soundscapech (tohle slovo miluju), které všemu dodávají až symfonickou dimenzi. Myslím, že se mezi posluchači objeví názor, že hudba je možná až příliš decentní a hrany jsou moc obroušeny, ale mně to tak naprosto vyhovuje. Když budu chtít poslouchat nářez, sáhnu do svých rozsáhlé sbírky třeba po AC/DC. (Vtip).
Celou dobu přemýšlím o počtu hvězdiček, protože tohle album se dost vymyká všem měřítkům a škatulkám. Dám pět, jelikož pěti hvězdičkami se hodnotí opravdu jen výjimečná alba. Což Tanz der Götter je. Tak jsem pravil.
» ostatní recenze alba Flaming Bess - Tanz der Götter
» popis a diskografie skupiny Flaming Bess
Velvett Fogg / Velvett Fogg
Tohle album je opravdu lahůdka, taková třešnička na dortu psychedelického rocku šedesátých let. Bohužel jediná od této kapely, která zmizela v propadlišti dějin.
Úvodní sedmiminutová "Yellow Cave Woman" má sílu buldozeru. Posluchače úplně semele hutná a šlapavá rytmika, ostrá hardrocková kytara a psychedelické klávesové běsnění.
Dvě coververze - "New York Mining Disaster" (Bee Gees) a " Come Away Melinda" (Tim Rose, později také Uriah Heep) považuji za velice zdařilé, ne-li stěžejní. Určitě znáte smutné příběhy pohřbených horníků z první, nebo malé dívky, jejíž matka zahynula ve válce z druhé zmíněné skladby. A opět jsou tu varhany, které tyto dva známé kousky posunují do temnějších psychedelických vod... Nádhera.
Velvet Fogg tu nabízejí také špetku pop-rocku ("Wizard...", "Within the Night"), psychedelického jazz-rocku ("Owed to the Dip") a riffového heavy-rocku ("Plastic Man") a pořád znějí kompaktně a nenásilně.
Album VELVET FOGG na mě působí jako malé zjevení. Krátký okamžik naplnění všemožných hudebních představ bez slabšího místa či "vycpávky". Takové desky se už dnes bohužel skoro netočí. Jsem nadšen.
» ostatní recenze alba Velvett Fogg - Velvett Fogg
» popis a diskografie skupiny Velvett Fogg
Judas Priest / Killing Machine
Judas Priest se na KILLING MACHINE definitivně posadili na rychlík do stanice Heavy Metal.
Jsou tu ještě slyšet dozvuky kreativního hardrockového období i jemnější a pomalejší skladby, které později z alb úplně vymizí.
Jádro alba však tvoří tvrdé kytarové nářezy "Delivering the Goods" a "Hell Bent for Leather"(což je naprostá koncertová stálice), coververze Petera Greena "The Green Manalishi" a dusavá a zpěvná věc "Take On the World"(která mi dost připomíná slavnější "United").
Mrzí mě, že "Evening Star", po svém krásném baladickém úvodu přechází v tak primitivní a prvoplánovou halekačku. Škoda. Chuť na jemnou baladu si naštěstí spravím záhy.
Před závěrečnou old-style-hard-and-heavy věcí "Evil Fantasies", kde Halford volí na něj poněkud nezvyklou "chraplavou" polohu hlasu, zazní na dlouhou dobu poslední akusticko-elektrická balada "Before the Dawn", kterou mám moc rád už od puberty. Halford tu nabízí příjemný až hřejivý vokál, natolik odlišný od svého "ječáku". Stejně rád už mám rád jen balady "Last Rose of Summer" a "Dreamer Deceiver" z předchozích alb.
Musím říci, že Judas Priest sedmdesátých let mi vyhovují. Později sice ještě vydali skvělé desky, ale postupně čím dál více - desku po desce - začali zavánět takovým tím samolibým metalovým pozérstvím ("hrajeme kurva nejtvrdší metal"), které dohnali ad absurdum např. Manowar.
» ostatní recenze alba Judas Priest - Killing Machine
» popis a diskografie skupiny Judas Priest
Lucifer Was / Underground and beyond
Dnes jsem poprvé slyšel první album od norské kapely LUCIFER WAS. A proto možná nebudu úplně objektivní jako třeba po druhém, třetím poslechu. Nicméně je několik věcí, které mám potřebu sdělit těm, kteří holdují tvrdému rocku a progu, případně kombinaci obou. Jen bych byl trošku opatrný s - podle mne dost primitivním - přirovnáním k Black Sabbath/Jethro Tull.
LUCIFER WAS působí na albu Underground and Beyond jako staří dobří známí, u nichž si jen nemůžete vzpomenout na jméno. Hutné riffy, které znějí povědomě, ale přesto neotřele. Flétna, která připomíná sedmdesátá progresivní léta (Focus,Tul...), zpěv, zvuk, aranže... je to jako když poskládáte hudebníky z několika žánrově odlišných skupin a zavřete je do studia. A oni najdou společnou notu...
Nebudu rozebírat jednotlivé tracky, jen se zastavím u jednoho, který mě okamžitě posadil na zadek - "THE GREEN PEARL". Skladbu rámuje melodie "Ve sluji krále hor" od (rovněž noského) skladatele Edvarda Hagerupa Griega. Výborná ponurá atmosféra, riffující kytara, střídání rytmů a bezchybná instrumentalizace charakterizuje nejen tuto věc, ale i celé album.
Mám nesmírnou chuť pustit si LUCIFER WAS podruhé. Což je dobrá zvěst, že by mohlo jít o desku, která se zabydlí mezi smetánkou mých oblíbenců... Dávám plný počet!
P.S.: Ještě jeden tip - "The Meaning of Life". Výborná věc.
» ostatní recenze alba Lucifer Was - Underground and beyond
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was
Tin House / Tin House
Včera jsem na toto LP narazil v jednom obchůdku na Starém městě, a tak jsem si ho po letech zapomnění pustil. S úžasem jsem zjistil, jakou "bestii" jsem nechal odpočívat! Svižný heavy-blues-rock, která kapela Tin House na stejnojmenné desce nabízí, nemůže člověka nechat chladným.
Úvodní řízná riffovka "I WANT YOUR BODY" dává tušit, kam se tohle album bude ubírat. Po bluesovce "30 WEIGHT BLUES" následuje neskutečný nářez "BE GOOD AND BE KIND". Uff, stírám kapku potu z čela. Úvod jakoby vypadl z konce šedesátých let - hutný, dřevný, šlapavý, standardní.
Další skladby se už nesou spíše v duchu 70. let, jsou progresivnější, ale pořád pěkně tvrdé a také texty jsou o úroveň výš. Power balada "YOU´VE GONE TOO FAR" zpomaluje tempo a připravuje půdu pro jeden z vrcholů desky "SILVER STAR", která dává vyniknout především Radfordovu kytaru.
Modernější groovy rytmy zazní na dvou následujících (výborných) skladbách "PERSONAL GAIN" a "JEZEBEL".
Po milém akustickém odbočení ve formě balady "TOMORROW" následuje finále ve velkém stylu. Jedná se o nejprogresivnější a nejpropracovanější věci s perfektní kytarou, rytmikou i zpěvem. "ENDAMUS FINALLAMUS" šlape opravdu skvěle a moc si užívám Coleův dunivý zvuk basové kytary pod Radfordovými dravými kytarovými výpady. A pak to přijde!
"LADY OF THE SILENT OPERA" je skutečně závěr par excellence. Tato skvěle vygradovaná skladba s výbornými smyčcovými aranžemi je prostě strhující. Jen je, bohužel, tak krátká...
Opravdu výtečná deska bez slabších míst. Můj favorit na (nejen) podzimní období!
» ostatní recenze alba Tin House - Tin House
» popis a diskografie skupiny Tin House