Profil uživatele vdeck
Recenze:
Porcupine Tree / In Absentia
| 2015-01-16 | Tak tedy Porcupine Tree.
Zaujali mě tím, že u nich hraje klávesák z mých oblíbených Japan. Recenzuji verzi alba „In Absentia“ z roku 2002 v provedení s bonusovým diskem. Na základním disku je dvanáct skladeb a na tom bonusovém jsou tři skladby. Album má celkem zajímavý obal (odhaduji, že se jedná o Gluma z filmu Pán prstenů).
Když jsem si album pustil, očekával jsem, že mi první náslech naznačí, čím se tvorba a celkový přístup Porcupine Tree odlišuje od podobné soudobé produkce. Jako posluchač teprve seznamující se s kapelou jsem byl zklamán.
Hudba na albu „In Absentia“ je jakousi směskou přístupů známých z alb ex-členů skupin Pink Floyd, Yes nebo Genesis. Porcupine Tree je obohatili o prvky heavy metalu. Jediné, co nemůžu hudebníkům vyčítat, je dokonalé zvládnutí nástrojů a zvuková kvalita nahrávky.
Na albu se mi ani po opakovaném poslechu nedaří najít výrazný nápad nebo motiv, který by mě lákal k více poslechům. Zkrátka něco, čím by se skupina odlišovala od ostatní šedi. Při druhém poslechu jsem nabyl nepříjemného dojmu, že poslouchám novou desku Pink Floyd.
Chvíli jsem zvažoval, že si „Porcupáče“ pustím k práci nebo v autě jako kulisu, ale nakonec jsem to vzdal.
Steven Wilson je pracovitý a zdatný hudebník. Navíc má jasnou představu, jak by měly jeho nahrávky znít. Recenzované album má lepší zvuk a lepší mix, než alba skupin podobného zaměření.
To jsou patrně důvody, proč si Stevena Wilsona vybírají skupiny „starých máz“ pro práci na remasterech jejich klasických desek.
Album „In Absentia“ je průměrná deska a tomu odpovídá průměrné hodnocení.
Stevene a Richarde, dám vám šanci někdy příště, ale prozatím nevím kdy. Nepřesvědčili jste!
Vdeck škála 50/100, zaokrouhluji na PíGíBí tři hvězdy.
» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree
Bittová, Iva / Elida
| 2014-10-03 | Společné album Ivy Bittové a amerického souboru Bang on a Can All-Stars pod názvem Elida zaujme již netradičním obalem. Posluchač po zakoupení dostává do rukou CD uložené v papírovém rozvíracím obalu, evokující krabičku na mýdlo zn. Elida.
Výtvarné překvapení pokračuje i po rozevření obalu – v jeho levé polovině je, v úhledně složené skládance z hnědého papíru, do kterého, jak si pamětníci vzpomenou, byly baleny kousky mýdla našich babiček a maminek, vytištěná textová příloha, včetně liner notes.
Inspirací pro název alba a jeho titulní skladby byla báseň Elida, kterou Iva našla v knížečce věnované jedním z fanoušků po pražském koncertě. Básnířka Věra Chase, autorka oné básnické sbírky, napsala text s lehce erotickým nádechem, ale i humorem. Iva Bittová se interpretace citlivého textu zhostila s pověstnou humornou bujarostí. V úvodu více jak pětiminutové skladby slyšíme takřka metalové motivy hrané smyčci a elektrickou kytarou. Ve střední a závěrečné části přichází ke slovu klarinet a skladba se láme v sérii divokých improvizací.
Ve zbývajících osmi skladbách se Iva Bittová a její spoluhráči z Bang on a Can All-Stars skutečně hudebně vyřádili. Rozverná úvodní Malíři v Paříži, kterou Iva uvede francouzským zvoláním a vítá posluchače, přes něžná vyznání v textech jejího tehdejšího přítele Richarda Mullera (Bolíš mě, lásko a Samota), instrumentální lahůdku Ladná Čeladná, Hopáhop Talitá s příjemným využitím klarinetu, k novému a jinému zpracování hitůvky Zapískej, kterou kdysi Bittová natočila s Vladimírem Václavkem, aby spěla k závěru alba v podobě skladeb Presto a Nejsi.
Album Elida je velice vyzrálým počinem, na kterém Iva Bittová využila hráčských dovedností svých spoluhráčů. Zvláště mě zaujalo využití „štěbetajícího“ klarinetu v kombinaci s elektrickou kytarou a smyčci. Rozhodně si zaslouží pozornost fanoušků každé zajímavé a kvalitní hudby.
vdeck škála 85/100
» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Elida
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva
Mišík, Vladimír & ETC... / Ztracený podzim
Zveřejňuji několik let starou úvahu, kterou mi zaslal jeden fanoušek Vladimíra Mišíka. Snad to není nic proti ničemu. Bylo by škoda, kdyby tenhle text zapadl.
To poslední album si mi vcelku líbí, hlavně mi i přes ta Mišíkova v poslední době oblíbená témata jako smrt a stáří přijde veskrze optimistické a příjemné. A oproti Strojům chvílemi zní i jako že ho kluci nahrávali ve studiu a ne v koupelně.
Třeba U nádraží nebo 1984 jsou zvukově povedené, to klobouk dolů. Co ale na téhle desce dělá Páteční cajun nebo Nezoufej si, tak to vážně nevím. Taky jsem byl rád, že po čase opět slyším dechy ve Vymaž mě z mobilu, ale popravdě řečeno, ta písnička mě nějak zvlášť nechytla, myslím i, že Marek Eben není pro Mišíka úplně nejvhodnější textař, co si napíše sám je většinou dobré, tady to moc nefunguje.
Mám rád i Sto zvířat a tam se to dechy jen hemží, ale ono dostat ten zvuk na desku často dělá problém i jim a to tak hrají každý týden. A říkáš Vláďa a dechy? Já bych to bral hned, ale je to drahé, to by musel vykopnout Kulicha a Pavlíčka a vzít je místo nich, jinak si nevydělají ani na pivo :))
No ale nejvíc mě na té desce mrzí Vzduchoplavec, to je melodicky i textově skvělá věc, skoro se mi nechce věřit že ji Vláďa napsal až teď, přijde mi jak vytažená z šuplíku někdy z konce 70. let, k ní udělat lepší aranže, vzít místo stratocasteru tele, vymyslet dobré sólo a ne to co se tam předvádí, přebubnovat to, přidat smyčce a vyhmátnout den, kdy se bude Vláďovi líp dýchat a má hned hitovku jak vyšitou. Tahle odfláknutá verze je ale dobrá nanejvýš pro fanoušky, nikoho jiného to neosloví, a to mě právě mrzí nejvíc, že Vláďa pořád umí, ale sám to holt všechno nedá...(říkám, to nedáš, a ona, ale dáš... :) )
Možná že jsem až moc kritický, ale přijde mi to prostě jako promarněná šance udělat opravdu výborný album, takhle je jen dobrý:) Vláďa si musí všechno napsat sám a výsledek je pak na nějakých 60%, přitom by stačilo jen víc chtít a snažit se, ale to je hlavně o lidech. Proto si myslím, že kdyby přišel za mladýma hudebníkama někam na konzervatoř a nabídl jim, pojďte lidi, pujdem do studia a nahrajete mi album, byli by z toho všichni nadšení a na výsledku by se ta atmosféra musela projevit. Mám totiž pocit, že už to kluci z Etc berou jen jako sejdem se na pivo, zahrajem si co umíme a jdem domů, žádná snaha někam se posunout, vymyslet něco nového.
No ale i tak na ně vždycky rád zajdu a jsem pochopitelně vděčný i za tenhle ztracený podzim, protože poslechnout si tohle album rozhodně ztrátou času není;-)
Jan Levý (honzalevy@seznam.cz)
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Ztracený podzim
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Patitucci, John / Remembrance (John Patitucci Trio)
Album „Remembrance“ nahrála trojice špičkových jazzových instrumentalistů John Patitucci (bass), Brian Blade (drums) a Joe Lavano (tenor sax, alto clarinet) jako vzpomínku na řadu dosud žijících jazzmanů, ale také na jazzmany, kteří již nežijí. John Patitucci v bookletu vzpomíná na řadu jmen, já jich uvedu pouze několik – Michael Brecker, John Coltrane, Elvin Jones, Percy Heath, Dewey Redman, Wayne Shorter, Sonny Rollins, Herbie Hancock, Ron Carter….
Hudba na album vznikala již několik let před tím, než ji trio natočilo a vydalo. Během zkoušek při natáčení Patitucciho alba „Communion“ nedorazil na jednu z frekvencí pianista a trio zkusilo hrát bez něj. Výsledek zúčastněné potěšil a po cca sedmi letech se rozhodli na tuhle zkušenost navázat.
Album „Remembrance“ je typickým představitelem současného moderního jazzu, který výrazově směřuje k osobním hudebním sdělením nálad a postojů ke světu, ve kterém přímí aktéři, hudebníci i jejich posluchači, žijí. Navíc, v tomto případě se jedná o špičkové interprety, kteří se nebojí přiznat svoje vzory, navázat na ně a rozvíjet jejich odkaz. Joe Lavano chvílemi zní jako Sonny Rollins, Brian Blade používá podobné fígle, jako Percy Heath a John Patitucci? Ten mi svojí hrou na albu nejvíce připomíná Ray Browna.
Navíc, nahrávky vznikaly v průběhu společného živého hraní v jedné místnosti, kdy hudebníci nepoužívali žádná sluchátka a nechali se tak ovlivňovat tím, co hrají ti druzí. Na několika skladbách je základní trio doplněno o perkusionistu Rogeria Boccata, který se nejvýrazněji prezentuje ve skladbách „Safari“ a v hybné „Mali“. Patitucciho žena Sachi nahrála cello ve skladbě „Scenes from an Opera“, která je navíc orámována altoklarinetem, na který hraje Joe Lavano.
Celé album jsem si již několikrát poslechl a to s velikým zájmem. Závěrečná Patitucciho sólová miniaturka, jako pocta Michaelovi Breckerovi, mi učarovala.
Vdeck škála – prozatím opatrných 85/100, jsem na začátku seznamování se s tvorbou Johna Patitucciho
» ostatní recenze alba Patitucci, John - Remembrance (John Patitucci Trio)
» popis a diskografie skupiny Patitucci, John
Siouxsie & The Banshees / Downside Up
Tak koupi téhle fanouškovské lahůdky jsem odkládal tak dlouho, až nebyla k sehnání u dodavatelů a naše "CD máma" mi ji před dvěma roky sehnala v Anglii v bazaru FlashBack, za velice přijatelnou cenu a ve skvělé kondici.
S vydáním 4CD kompilací přicházejí kapely a vydavatelství poměrně často. Obvykle se vydají cestou chronologicky seřazených písňových výstřižků z řadových alb a doplní jej nějakým tím bonusem. Druhou variantou, jako v případě titulu „Downside UP“, je vydání kompilace zahrnující všechny B-sides, které se navrch pocukrují raritkami nebo live záznamy albových verzí toho nejznámějšího.
Preferuji druhý přístup a u Siouxsie and The Banshees je kompilace „Downside Up“ o to cennější, protože zahrnuje, do té doby na CD nedostupné, EP „Thorn“ z roku 1984. Na EP je výborná verze „Overground“, která byla původně vydána na debutovém albu „Scream“. Steven Severin označil přearanžovanou verzi se smyčcovým orchestrem Chandos Players za jednu z nejlepších nahrávek kapely.
„Downside Up “ je řádnou porcí hudebního materiálu (55 skladeb, 34 z nich vychází na CD vůbec poprvé) a informací (přiložen je 76ti stránkový booklet s obrázky obalů singlů a bohatým poznámkovým aparátem. Každá z nahrávek je navíc detailně okomentována basistou Severinem, bubeníkem Budgiem a zpěvačkou Siouxsie.
Nahrávky představují kapelu v jiném světle, než jak ji fans znají z řadovek nebo singlových A stran kompilací. The Banshees využívali B strany singlů k vydání nahrávek, na kterých rádi a často experimentovali a to jak s repertoárem, tak i s jeho zpracováním. Jako součást menu se podává i koncertní záznam coveru „All Tomorrow's Parties“.
Považuji „Downside Up“ za další řadovku, nikoliv za kompilaci. Singlová produkce kapely nebyla vždy snadno a lehce dostupná a tak nám tato kompilace pomáhá doplnit a rozšířit povědomost o zvukové paletě Siouxsie and The Banshees.
Vdeck škála 95/100
» ostatní recenze alba Siouxsie & The Banshees - Downside Up
» popis a diskografie skupiny Siouxsie & The Banshees
Autopilote / IDO
Otcové zakladatelé, bubeník Pavel Fajt a hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal, spolupracovali několik let v rámci akce „Gathering of Drummers“. Později duo rozšířili přizváním japonské zpěvačky Yumiko a jako poslední se přidal klávesák Roman Holý. Oba posledně jmenovaní se rovněž účastnili bubenických setkání, organizovaných Pavlem Fajtem.
Hudba, kterou uslyšíte po prvním vložení CD do přehrávače, vás patrně vyvede z míry. Tohle nejsou klasické písničky, ale ani náladové plochy. Hudba na albu „IDO“ pulsuje jakousi dávnou pralátkou, kterou svým přístupem k bubnování vytváří Pavel Fajt . Fajtův rytmický prazáklad je skvěle rozšířen o chytře naroubované loopy, klávesy, zpěv a exoticky znějící didgreridoo. Nejvíce tento tep slyším v úvodní „Ido“, ale také např. v „Black Luna“. Rovněž následující „Hunters and Others“ stojí na rytmicky se opakujícím vzorci, který rozšiřuje Ondřej Smeykal svým didgeridoo, které stylově probublává a vytváří skvělou basovou linku. Album postupně graduje až k předposlednímu „Oracles Talk“. Závěrečná zklidněná „Shooting Star“ je krásným rozloučením se světem, který se tahle parta snaží proletět maximální rychlostí a vás nechává, ať se s tím, co jste právě slyšeli, vyrovnáte po svém.
Po opakovaném poslechu jsem se dobral k tomu,že album, které jsem nejprve považoval za těžko stravitelné, se postupně otevírá a stává se poslechově velice dobře přijímatelné. Zkrátka a dobře, jedete „sockou“ do práce a těšíte se, že si tu písničku, jejíž motiv vám zní v uších, znovu pustíte.
Album „IDO“ řadím mezi velice povedené počiny na české scéně, o níž nemám dlouhodobě valného mínění. Veřejně přiznávám, že ve chvíli, kdy mi jedna kamarádka album doporučila k poslechu, tak jsem protočil oči a nevěřil, že by mohlo spojení Fajt-Smeykal-Holý fungovat. Holý neexhibuje a svými klávesami dobře rámuje základ zvuku, který stojí na bicích a didgeridoo
Smeykal s Fajtem v několika rozhovorech naznačují, že by mohly být nahrávky na „IDO“ ještě více ulítlé a také zvukově tvrdší. To by přesně potvrzovalo tvrzení kamarádky, která hodnotila živé setkání s kapelou jako více zajímavé, než samotné CD. Kapela na koncertech prý více improvizovala a přizváním Vladimíra Václavka na basovou kytaru rozšířila zvukovou paletu.
Vdeck škála 85/100
» ostatní recenze alba Autopilote - IDO
» popis a diskografie skupiny Autopilote
Zappa, Frank / The Best Band You Never Heard In Your Life
Tradiční upozornění pro "outloně" nemůže chybět:
PARENTIAL ADVISORY
Explicit Content
Pokud Vám vadí hudba a texty obsahující sprostá slova, výzvy k násilí a mající sexuální podtext, nečtěte tuto recenzi!
Jestliže nebudete dbát výše uvedených varování, vystavujete se dobrovolně zdravotnímu a mentálnímu riziku, za které ponesete vlastní zodpovědnost!
BYLI JSTE VAROVÁNI!
V první polovině roku 1988 doplnil FZ koncertní kapelu o hráče na dechove nástroje a brázdil s ní po východním pobřeží USA a Evropě. Tehdy asi nikdo netušil, že to je Fanoušovo poslední turné s kapelou.
Výsledkem turné bylo vydání koncertního záznamu pod názvem "Broadway The Hard Way" a o tři roky později došlo k vydání zbývajícího materiálu, jenž byl na šňůře '88 hrán - komplet "Make A Jazz Noise Here" a "The Best Band You Never Heard in Your Life".
Pojďme si tedy poslechnout, co z koncertních záznamů "ukuchtili" ve studiu UMRK (pozn. název FZ studia se dá volně přeložit jako Laboratoř pro výzkum bábovek) k vydání pod tak slibným názvem.
FZ a kapela hrají ve skvělé formě a na repertoáru mají několik coverů, ale především starší čísla z dob Mothers a z FZ tvorby v 70. letech. Skladby jsou přearanžovány pro využití dechařů a řada z nich má i přepracované texty. FZ tím reagoval na aktuální dění v USA.
FZ tehdy zaujal skandál "pánbíčkáře" Jimmy Swaggarta, který navštěvoval pokoj #7 v neworleanském motelu Travel-Inn a společně s jinými "sponzory" využíval escortních služeb luxusní štětky jménem Debra Murphee.
FZ téma natolik zaujalo, že uprostřed skladby "Torture Never Stops" zahraje dávnou "Lonesome Cowboy Burt", která se poprvé objevila na hudebním soundtracku "200 Motels". Verze na koncertní šňůře '88 se ale věnuje právě kazateli Swaggartovi a utahuje si m.j. z jeho "slavného" veřejného pokusu o vysvětlení návštěv na pokoji #7, který Swaggart uvedl frází "I Have Sinned". FZ vykoupe pokrytce Swaggarta i v dalších přepracovánkách "More Trouble Everyday" a pikantním "Penguin In Bondage".
FZ na albu nabízí interesantní reggae verzi cashovské "Ring of Fire" o které FZ tvrdí, že se ji naučili před vystoupením poté, co v hotelu potkali Johnnyho Cashe a ten jim slíbil, že si přijde s FZ skladbu zazpívat. Johnny ale "nedorazil" a FZ to omlouvá tím, že mu to nedovolila jeho žena... 8-P
A když je kapela v ráži tak "šoupne" i další reggae v podobě LedZepp nedotknutelné krávy "Stairway to Heaven" a okoření to zpomaleným hendrixovským "Purple Haze", creamovskou klasikou "Sunshine of Your Love", ravelovským "Bolero", tématem z Kmotra...
Jako startovací album se potencionálním fanouškům a zájemcům o tvorbu FZ doporučuje album "Sheik Yerbouti". Já bych s klidným svědomím nabídl právě tento mnou recenzovaný titul. Je zde k poslechu vše, co FZ světu nabídl a proč je tak nesmrtelný.
Stále více si uvědomuji, jak mi FZ, a jeho vnímání světa a života, chybí. Jsem nadšený, že rodina udržuje FZ odkaz a pravidelně nabízí fanouškům laskominy z jeho bohatého archívu.
Normálně bych dal za PĚT, ale nemám potřebu dláždit Prog?board chodníkem ze samých hvězd.
Poctivé čtyři a půl, ale z výše uvedeného důvodu zaokrouhluji dolu..
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Best Band You Never Heard In Your Life
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Butterfield Blues Band / In My Own Dream
Čtvrté album potvrdilo cestu Butterfield Blues Bandu k plnějšímu a komplexnejšímu zvuku bluesového comba, kde se již vytrácí tolik oceňovaná syrovost nahrávek prvního alba.
Upřímně, koho, lhostejno zda muzikanty nebo posluchače, by bavilo poslouchat na čtvrtém albu stále stejný koncept a zvuk, jako na debutu. Hudba, postavená na základech elektrického blues, od vydání eponymního alba BBB, urazila velký kus cesty za originalitou a sofistikovaným využitím dechových nástrojů.
Proto, zcela logicky, se kapela pokouší dobrat plnějšího zvuku, ve kterem hrají prim dechaři a v těch letech oblíbený Hammond Organ. Sólově se samozřejmě stále prezentuje hlavní protagonista Paul Butterfield.
Skladatelsky album naplnil tehdejší basista Bugsy Maugh, který má na albu tři skladby z celkových sedmi.
vdeck škála: 75/100
» ostatní recenze alba Butterfield Blues Band - In My Own Dream
» popis a diskografie skupiny Butterfield Blues Band
Scott-Heron, Gil / Pieces Of A Man
| 2014-08-02 | Gil Scott-Heron (GSH) připravil pro svoje první studiové album silný materiál – jak po hudební, tak i po textové stránce. Vzniklo legendární album, na kterém GSH experimentuje s hudbou, jež vychází z jazzu a je „šmrncnutá“ soulem. Jedná se tedy o zásadní a velkou změnu v přístupu, oproti premiérové desce „Small Talk at 125th & Lenox“, na které je naléhavý Gilův přednes zvýrazněn jednoduchým rytmickým doprovodem dvou hráčů na bonga a conga.
Producent Bob Thiele (m.j. produkce alb pro Johna Coltranea nebo Charlie Minguse, ale také pro „Satchmo“ Armstronga) přizval do studia jazzové profíky jako jsou bubeník Bernard "Pretty" Purdie nebo basista Ron Carter, které doplnil o Gilova přítele, klávesistu Briana Jacksona a další muzikanty.
Album zahajuje kapelová verze slavné „Revolution Will Not Be Televised“, kterou v dalších letech použili ve formě samplu např. Common, Public Enemy, Aesop Rock, Disposable Heroes of Hiphoprisy a Wu-Tang Clan.
Po celém albu jsou, jako démanty, rozesety Gilovy básnické perly. Není to pouze jedna strana Gilova projevu, kterou znáte z úvodního hitu. Gil využívá svůj temný a naléhavý zpěv, aby popsal denní smutnou realitu života v chudinských čtvrtích velkoměst např. v písních "Save the Children," "The Needle's Eye," a "Did You Hear What They Said?". Jeho, asi nejvíce dojemná skladba na albu, a možná v celé jeho kariéře, je titulní "Pieces of A Man", ve které, za intimního doprovodu basy a piana, je posluchači vyprávěn příběh chlapce, který sleduje svého otce, jak vyskočí z okna poté, co přijde o práci.
O tom, že si již na počátku kariéry Gil uvědomoval vážnost svojí drogové závislosti, vypovídá text "Home Is Where the Hatred Is", což je otevřená výpověď feťáka, který se potuluje po setmění ulicemi a přiznává, že “doma jsem tam, kde žije své sny stvořené bílým práškem“. Téma bylo později hlouběji rozpracováno a textově upraveno v rámci třídílné skladby „The Other Side“ na albu „Spirits“ z roku 1994.
Gilova poezie není ale pouze o revoluci a smutných stránkách živbota. Například taková "I Think I'll Call It Morning" pobízí posluchače k tomu, aby se soustředili na pozitivní stránky života
Myslím si, že při hlubší znalosti souvislostí, dobových reálií a Gilových textů na tomto albu, a nejenom na něm, se před posluchačem otevírá příležitost poznat kořeny současné černošské městské hudby, která je postavena na rapu a hip-hopu. Ti „nigas“ nezpívají o banalitách, jejich tracky nejsou pouhými rytmickými vzorci – jejich muzika má jasný směr, vývoj a reaguje na společensky důležitá témata. To je skutečný a největší odkaz alba „Pieces of A Man“ a jeho geniálního tvůrce.
Naprosto zásadní a jedinečné album v historii moderní hudby!
vdeck škála 1000/100
» ostatní recenze alba Scott-Heron, Gil - Pieces Of A Man
» popis a diskografie skupiny Scott-Heron, Gil
Humble Pie / Go for the throat
Humble Pie a jejich poslední studiové album, natočené a vydané pod jejich hlavičkou ještě za života Stevea Marriotta – to je několik fanouškovských jistot, které s určitostí, rovnající se sto procentům, naleznete na každém albu téhle rockové legendy.
Pies na všech devíti skladbách „Go for The Throat“ sázejí jeden boogie riff za druhým, většina skladeb stojí na honky-tonk pianu, objevuje se stylotvorná foukačka a Hammond organ. A to vše podpírá tradiční doprovodné vokály a skvělý pěvecký výkon Stevea Marriotta.
Úplně mi není jasná role Bobbyho Tenche, který v dobách Jeff Beck Group (Mk.II) fanoušky přesvědčil, že je sám velice dobrý zpěvák, ale v těch „hubených“ dobách klasického bigbítu se asi každý musel něčím živit.
Album otvírá presleyovská klasika „All Shook Up“ a uzavírá „Chip Away (The Stone)“, kterou přibližně ve stejné době nahráli američtí Aerosmith. Pie také zařadili Marriottovskou klasiku ještě z dob Small Faces „Tin Soldier“, která v této verzi nijak neurazí. Nejslabší mi připadá titulní „Go for The Throat“, ale rozpaky z jejího poslechu naštěstí napraví hned následující „Lottie And The Charcoal Queen“, což je jakýsi „pieovský etalon“, jak hrát nadupanou soul rockovou skladbu.
Zbývající nahrávky jsou poctivé „odsýpačky“ a při jejich poslechu člověk zjistí, že vyjít tohle album o třicet let později, určitě by se dočkalo lepšího přijetí, než v dobách, kdy byl klasický „bigboš“ celosvětově na úbytě.
Tehdy jsem album odzívnul a přiznávám, že by na mé dnešní škále nedostalo ani 30/100. Roky a dosáhnutý věk upravují tehdejší přezíravé hodnocení.
Steve je, a vždy byl, jeden z nejosobitějších rockových zpěváků, který bohužel odešel příliš brzy… jeho nasazení mi stále schází.
vdeck škála 65/100
» ostatní recenze alba Humble Pie - Go for the throat
» popis a diskografie skupiny Humble Pie
Scott-Heron, Gil / Nothing New
Posmrtně vydané nové verze nahrávek staršího materiálu Gila Scott-Herona, které vznikaly paralelně s novinkami, nahrávanými pro poslední oficiální Gilovo album "I'm New Here".
Producentovi Richardovi Russellovi se v průběhu čtyř let (2006-2009), patrně neplánovaně a nevědomky, podařil jeden z největších producentských majstrštyků, když zachoval možná nejzajímavější podobu Gila-básníka, který přednáší svoje texty/básně za vlastního intimního klavírního doprovodu.
Mezi perly Scott-Heronovy kariéry (m.j. Better Days Ahead, Your Daddy Loves You, Pieces Of A Man) jsou vkládány cca třiceti vteřinové Gilovy vzpomínky a glosy.
Osobně považuji za nejsilnější interpretační okamžik celého alba zkrácenou verzi tracku The Other Side. Gil se v průběhu písně jakoby imaginárně za pianem napřímí, zvýší hlas a zlepší výslovnost, aby dal vyznít textu skladby, která je vlastně předělávkou skladby z roku 1971 (Home is Where the Hatred Is), kterou vydal v roce 1994 na albu Spirits a jež se na tomoto albu rozrostla, oproti původní verzi z roku 1971, na úctyhodných devatenáct minut a Gil v ní rekapituluje svůj život.
Nakladatelstvi XL Recordings umožnilo vydáním těchto nahrávek, aby se Gil rozloučil, byť posmrtně, tou nejlepší formou s lidmi a světem, které tak miloval.
vdeck škála 100/100
» ostatní recenze alba Scott-Heron, Gil - Nothing New
» popis a diskografie skupiny Scott-Heron, Gil
Scott-Heron, Gil / A New Black Poet - Small Talk At 125th And Lenox
Gil Scott-Heron natočil strhující debutové album díky nabídce šéfa firmy Flying Dutchman. Písně na albu se věnují tématům, kterými se Gil zabýval po celou dobu aktivního muzikantského a občanského života – rovnoprávnost afroameričanů, chudoba, násilí, občanská práva a boj za obyčejnou lidskou důstojnost.
Album „Small Talk At 125th And Lenox“ je záznamem živého vystoupení v malém klubu, na kterém Gila Scott-Herona doprovází pouze dva hráči na bonga a conga. Střídmý doprovod perkašnů umocňuje Gilův naléhavý styl rapu a jeho nemilosrdnou kritiku problémů tehdejší americké společnosti.
Kdysi jsem četl, že majitelé plantáží zakazovali svým černým otrokům, aby při chvílích volna a společném zpěvu používali bubny. Po poslechu Gilova debutu jejich opatření chápu. Naléhavost a údernost rytmického doprovodu napomáhá vyznění Gilových básní a působí na posluchače opravdu mobilizačně. Není tedy divu, že dnešní hip-hopeři kladou tak veliký důraz na rytmické základy svých tracků.
Debutové album startuje asi nejznámější Gilův rap „The Revolution Will Not Be Televised“. Gil později natočil vlastní celokapelovou verzi a použil ji na albu „Pieces of A Man“. Původně slangový výraz, používaný mezi členy černošského hnutí Black Power, se objevuje v textech i dalších umělců – namátkou Public Enemy, Gorillaz nebo Elvis Costello.
Gil Scott-Heron natočil dokument doby a s minimálními prostředky dosáhl toho, že jeho sdělení má obrovskou vnitřní sílu. Klasika rapu a proto hip-hopu.
vdeck škála 200/100
» ostatní recenze alba Scott-Heron, Gil - A New Black Poet - Small Talk At 125th And Lenox
» popis a diskografie skupiny Scott-Heron, Gil
Black Dub / Black Dub
Zkušení mazáci Daniel Lanois, Brian Blade a Daryl Johnson spolu nahrávají poměrně často. Tentokrát své zkušenosti a muzikantský potenciál dali plně do služeb projektu Black Dub, aby pomohli na svět repertoáru, který dali dohromady s tehdy dvaadvacetiletou zpěvačkou/klávesistkou/bubenicí Trixie Whitley.
Soul, právě tímto hudebním stylem jsou provoněné nahrávky eponymního alba, které jinak přináší lanoisovskou typickou směs rocku, folku, cajunu a nově reggae s prvky dubu. Celým albem tak ezonuje jakási rituální magičnost.
Trixie skvěle zvládá poměrně těžké hlasové party a její sametově temný hlas patří mezi největší klady a překvapení alba. Psát cosi o nové Arethě nebo Ettě mi připadá jako mrhání místem. Její hlasová exhibice v nahrávkách jako jsou "Love Lives", "Surely" nebo "Silverado" je přesto pozoruhodná.
Zkrátka a dobře, trio zkušených, byť již trochu obstarožních chlápků, připravilo debut zajímavě znějící nádějné zpěvačce.
Daniel Lanois je člověk, který přesně ví, co chce a především toho umí dosáhnout. Projekt Black Dub mu nabídl možnost práce se stálou partou spřízněných muzikantských duší a Daniel toho využil do mrtě.
Jako geniální mi připadá především šíření prvních nahrávek formou černobílých videoklipů na YouTube. Je škoda, že práce na albu Black Dub byly přerušeny Danielovou nehodou na motorce. Mohli jsme se dočkat možná dalších nahrávek, případně celého alba.
vdeck škála 80/100
» ostatní recenze alba Black Dub - Black Dub
» popis a diskografie skupiny Black Dub
Lanois, Daniel / For The Beauty of Wynona
Čtyři roky si fanoušci známého hudebního producenta Daniela Lanois museli počkat na jeho druhý sólový počin. Album „For The Beauty of Wynona“ zvukově nezapře svého předchůdce, ale lanoisovská dvojka je jiná, mírně ubylo ambientních prvků a z Danielova kytarového přediva začíná na posluchače výrazněji vystupovat řádně zkreslená elektrická kytara.
Skladby „The Messenger“, „Brother L.A.“, „Still Learning How To Crawl“ nebo „Lotta Love To Give “ patří ke kandidátům na „hitůvky“, ale Danielovi o tohle primárně určitě nejde. Jeho alba mají logickou stavbu a návaznost. Tudíž je dost těžké „vytrhávat“ jednotlivé skladby z kontextu.
Nebyl by to ale Lanois, aby posluchačům nenabídl francouzsky zpívaný repertoár. Balada „The Collection Of Marie Claire“ na posluchače působí, jako příběh z dávných dob, který vypráví nějaký starý bard u praskajícího ohně v krbu a venku je slyšet obcházet hladovou vlčí smečku.
Mezi další vrcholy alba řadím „Death of A Train“, která se postupně zvukově vynořuje z ticha a končí poměrně divokou kytarovou stěnou. Další nádherná lanoisovská kytarová laskomina.
Album „For The Beauty of Wynona“ patrně nemá v našich zeměpisných souřadnicích příliš příznivců, stejně jako je zde prakticky neznámá celá sólová tvorba Daniela Lanoise. Což je možná škoda. Jako třešničku na dortu pro případné zvědavce a zájemce doplňuji, že na titulní straně bookletu je použita fotografie Jana Saudka s názvem „Nůž“.
Druhé sólové album Daniela Lanoise je důstojným pokračovatelem debutu. Wynona je příjemný společník pro chvíle, kdy má člověk čas na soustředěný poslech a nic ho nenutí, aby se věnoval něčemu jinému.
Hodnocení vdeck škála: 95/100
» ostatní recenze alba Lanois, Daniel - For The Beauty of Wynona
» popis a diskografie skupiny Lanois, Daniel
Dylan, Bob / Time Out of Mind
Daniel Lanois obklopil klasika a legendu Roberta Zimmermana zvukovou sítí spletenou z ambientně cinkajících kytar, lehounkých bicích a v pozadí vyhrávajících hammondek.
Album "Time Out of Mind" je učebnicovou ukázkou kvalitní producentské práce, která napomohla stvořit hudební nádheru i umělci, který již tzv. všeho dosáhnul a od něhož již fans tolik neočekávají. Lanois vytvořil zvuk, který vychází z ducha Dylanových nejlepších nahrávek z druhé poloviny 60. let, ale je současně moderní a navíc, je stále svěží i po více jak patnácti letech od doby, kdy byl nahrán.
O tom, že Robert podal i mimořádně dobrý pěvecký výkon není třeba pochybovat. Zvláště v baladě "Make You Feel My Love" se opravdu ukázal. Navíc, při poslechu Bobovy hry na harmoniku v "Tryin' to Get to Heaven" mi vždy naskakují "zimomriavky".
NÁDHERA!!!
vdeck škála 200/100
» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Time Out of Mind
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob