Tangerine Dream / Exit

Toto je první deska, která jasně ukázala směr, kterým se Edgar Froese hodlal v budoucnu ubírat. Diskotékové melodie a rytmy, líbící se čtrnáctkám. Až dosud, přesněji do roku 1980, kdy vyšel Tangram, byly jejich desky mi blízké, i když už na některých dřívějších byly jisté náznaky příchodu líbivosti. Do Startosfearu bylo poslouchatelné cokoli, byť ne pro normálního konzumenta. Exitu dávám s bídou dvě hvězdičky, ještě přišel pokus o vzedmutí natočením Hyperborey, ale pak už to šlo zu grunt. Neberu v úvahu koncerty, třeba Encore, páč tam byly především staré kusy. TD jsou mistry nadprodukce, proti kterým je Frank Zappa naprostý břídil. Pokus o znovunabytí úcty u jejich skalních posluchačů z počátku jejich existence přišel někdy kolem roku 2005 natočením Pheadry 2005, nicméně to nebylo nic nového, jen obyčejný remix s pár novými drobnostmi. Rozšířením TD o spoustu muzikantů, kdy se ale v kapele vyměnily desítky lidí, nemohlo vést k jakémukoli stotožnění se s posluchači. Je to něco podobného jak tvorba Jethro Tull od roku 1980. Taky muzikantů, že se do tělocvičny nevejdou. Tangerine Dream je má oblíbená kapela, nicméně končím rokem 1980. Nové věci od roku 2005 si sice poslechnu taky, nicméně u mě proběhla "odluka" od Tangerine Dream v důsledku jejich tvorby od roku 1981 do roku 2005 a to díky ztrátě základních atributů jejich původní tvorby, jako jisté tajemnosti, ezoteričnosti. Podobně, jako když dnes Michal David hraje někde v klubu jazz, tak bych na něj nešel, i kdyby hrál jako pánbůh. Minulost nejde vymazat a já nevěřím, že někdo, kdo hraje diskotékové kolovrátky, ať už MD nebo TD, že kvalitní muziku myslí vážně.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Exit
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

---

Wilson, Steven / Insurgentes

Stewen Wilson skončí špatně. Myslím, že stran přístupu k hudbě je to druhý Frank Zappa. Mistr nadprodukce, kterému pomalu vlhne střelný prach a začíná se, pomalu ale jistě, propadat z naprostých výšin do šedého průměru. Nelze ani jinak, když si uvědomíme, co všechno stíhá a co všechno dělá. Porcupine Tree. Blackfield. No Man. Sólovky pod valstním jménem. Není bohdá, aby měl tak hlubokou studnici nápadu a aby každá jeho další deska jimi sršela. Pomalu ale jistě se to začíná projevovat na tvorbě Porcupine Tree, kdy jejich poslední dvě alba jsou opravdu dost slabá a dvě hvězdičky bych jim dal jen s odřenýma ušima. Dokonce se už dostal do stavu, kdy člověk rozpozná, zda třeba Insurgentes je deska od Stevena Wilsona nebo od Porcupine Tree. Splývá to a jedině Blackfield jde rozeznat zřetelně. Myslím, že by se měl Steven na chvíli zastavit a zorganizovat si svůj hudební život. Začíná to být na jedno brdo. Insurgentes je výborná deska, tak na 70%. tedy 3,5* ale Porcupine tím trpí. Osobně bych jim dal přednost před ostatními aktivitami Wilsona. A nebylo by od věci, kdyby tak netlačil na pilu, stran délky desek. Insurgentes má nějakých kolik? 80 minut? A to je poslech nba jeden zátah, přece jen dlouhé, když vezemem v úvahu, jaká hudba to je.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - Insurgentes
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

---

Porcupine Tree / Up The Downstair

Podle mého názoru, jak mi říká pane celá porcupinovská diskografie, je Up the Downstair nejlepší jejich deska. Společně s The Sky Moves Sideways. Mám rád tyhle hypnotické rytmy. Konkrétně titulní sladba mě přivádí do stavu, kdy nejsem dalek ubalit si Jointa a na zařízení zmáčknout čudlík opakuj sktuální skladbu do zblbnutí. Miluju, především německý, rockimpressionismus, především sedmdesátých let, nebo tvorbu týpků jako Harolda Budda, Steve Roacha, Davida Parsonse nebo některé desky Georga Deutera. Ale opravdu jen některé, v čele s úchvatnou deskou SAN. Proto jsou mi tak strašně blízké tyhle dvěuvedené desky Porcupine Tree. Ale i ostatní mě oslovují, Signify nebo Deadwind a další. Mám v asutě báječné audio a na CD mám v autě vždy aspoň tři-čtyři desky PT. Up tam mám ale furt. Ale, samozřejmě, nejlepší poslech doma. Konkrétně v noci, kdy celá famíglie spí, nahodím na uši má Grada LAbs Prestige Series 325 a očekávám nirvánu. Obvykle mě nenechá ve štychu.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Up The Downstair
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

---

Yes / Fly From Here

Kdyxž jsem, kdysi dávno, snad to bylo v roce 1975, podřimoval ve svém pokoji, na půl ucha poslouchající muziku z pásku rychlostí 4cm za vteřinu, zaujalo mě něco, čemu jsem, do té doby, nevěnoval vůbec pozornost. Byla to deska Yes Close to the Edge. A bylo vymalováno. Kapela se stala, na dlouá léta, mou nejoblíbenější. Dodnes mám doma všechno, co vydali na sfaltkách, včetně kompletních sólových projektů. Kromě Wakemana, ten mě zaujal je svýmni čtyřmo sólovkami, zbytek mě nezajímá. Z dnešního pohledu u mě ale Yes skončili někde u Goingu. Pak už to šlo tychle z kopce. Jak to u podobných kapel, chodí. Ale žádná jejich deska nebyl takový odpad, jako Fly From Here. To je , pro mě, naprosto nbeposlouchatelné. Je to směska rádoby artrockových postupů s neuvěřitelně plytkými hudebními motivy, hodídcích se leda jako znělka do Česko má talent. Angažování zpěváka, který má, vzdáleně, připomínat Iona Andersona, to je něco nevídaného, je to něco, jako když Genesis strčili pod rypák mikrofon Philu Colinsovi, protože byl nejblíž Peteru Gabrielovi. Ale Collins dopadl výrazně lépe, alespoň na prvních třech postgabrielovských albech. PAk už to byl stejný úpadek, jako jsou Yes. Na tomto albu mi vyloženě pijí krev klávesové vyhrávky Geoffa Downes jakož i kolvrátkově se léta opakující Howeovy vybrnkávačky na akustickou kytaru. Taková Solitaire mi připadá, jakoby se někdo, poněkud lepší kytarista, než je zbytek lidí, sedících kolem ohně, vytahoval, co se doma naučil. Nemá to drájv, šťávu, nic. Je to takové preludování si sám pro sebe. To by nebylo nic špatného, mít to nějakou vůdčí hudební myšlenku. Ale nemá. Steve, kam jsi zastrčil nápady, jako byly na The Clap nebo Mood for a Day? Když píšu tato slova, deska mi tu hraje. Zrovna jede Into the Storm. Je to podprůměrná, kolovrátková, až se mi chce říct, písnička. Dávám desce jednu hvězdičku, víc si fakt nezaslouží. Ale podobně jsou na tom i další desky Yes, například Ladder. Já znám velmni dobře styl a způsob hodnocení různých věcí z jiných serverů, třeba stran fotek. Vím, že je to velice subjektivní, jak jinak, ale dát této desce 4 hvězdičky, to je opravdu neuvěřitelné. Chcete snad říci, že tato deska je jen o jednu hvězdičku horší, než Close to the Edge? Vy žertujete, viďte. Tato muzika už do dnešní doby snad ani nepatří. Nedovedu si představit, že by si, tuto desku, pravidelně pouštěl nekdo, kdo není nekritickým fandou Yes. Ale, jak to ztak bývá, až čas ukáže, jaká deska to, vlastně, byla. Počítám, že upadne v zapomnění.

» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes

---