Profil uživatele Snake
Recenze:
Alphataurus / Alphataurus
| 2019-10-27 | SHM-CD Belle Antique – BELLE 101744, AMS – AMS SHM04MMX /2010/
Alphataurus pocházejí z Milána a vznikli v roce 1970, ale do širšího povědomí veřejnosti se dostali až o dva roky později, a to díky své účasti na několika významných hudebních festivalech. Tam si jich všiml Vittorio De Scalzi z hvězdných New Trolls, kterej zrovna hledal neokoukané tváře pro svoje nově vzniklé vydavatelství Magma. S Alphataurus si padli do noty a jejich eponymní debut byl vůbec první položkou v katalogu firmy. V krásném, triple gatefold rozkládacím obalu - kterej namaloval Adriano Marangoni - vyšel v roce 1973 (MAGL 18001) a dnes je sběrateli vyhledávanou raritou, jejíž cena se pohybuje v částkách okolo 1500 €.
Téměř čtyřicet minut dlouhé album obsahuje pět našlapanejch skladeb ve stylu Banco del Mutuo Soccorso, Museo Rosenbach, nebo Semiramis. Je to prvotřídní a energická jízda se spoustou zvratů a o tom, že se s tím Alphataurus moc nemazali svědčí hned úvodní Peccato d'orgoglio. Vrznout nejdelší skladbu (12:22) hnedle na začátek desky se může zdát poněkud troufalé, ale žádnej strach. Vždyť je to jeden z jejích vrcholů a už od hřmění bicích v její introdukci sedím v křesle napjatej jak struna. Nálada písně je opravdu tíživá a nic moc na tom nezmění ani řada instrumentálních vsuvek. Podobně je na tom aj následující Dopo l'uragano. To už je téměř blues rock, ale se symfonickými prvky. Neveselej text popisuje pocit osamění posledního člověka na zemi a název "Po hurikánu" napovídá, že by mohlo jít o přírodní katastrofu. Ta slova se však dají vyložit všelijak a klidně by mohlo jít i o jadernou válku...
Druhým vrcholem alba je pro mě prvotřídní instrumentálka Croma. To je majestátní vznešenost a osudovost sama, která mě při každém poslechu semele totálně na šrot. Ve výborném světle se tu představuje především maestro Pietro Pellegrini a než se stačím trochu sebrat, přichází vrchol numero tre - dlouhej a naprosto božohodovej rozjezd skladby La mente vola. Vynoří se z úplného ticha, zvoní, cinká a šumí syntetickými smyčci, bicí tikaj jak kapesní hodinky a moog vrčí, přede a sténá jako nadržená kočka. Hudební orgasmus a totální blaženost v jednom. I samotná píseň je výborná a k refrénu "La mente vola, non ti conosci più..." se musím přidat aj já. Trochu falešně a s mizernou výslovností, ale o to větším švuňkem. Mimochodem, Michele Bavaro zpívá výborně a bez dramatickejch (pro mnohé italské kapely charakteristickejch) manýrů a mohl by sednout i těm, kteří italské kapely až tolik nemusej. Poslední skladbou na desce je deset minut dlouhá Ombra muta. Ta se svojí stavbou (a vlastně i náladou) vrací k prvním dvěma kouskům a je víc než dobrým rozloučením s celou kolekcí.
Prakticky hned po vydání alba začali Alphataurus pracovat na jeho následovníkovi, ale pro vzájemné neshody se ještě v roce 1973 rozpadli a nedokončený materiál (jako Dietro l'uragano) spatřil světlo světa až v roce 1992 zásluhou labelu Vinyl Magic. Nová kapitola historie Alphataurus se začala psát v roce 2009. Kytarista Guido Wassermann a hráč na klávesové nástroje Pietro Pellegrini se rozhodli vrátit na scénu a dokončit ono rozpracované album z roku 1973 a když se k nim připojil i bubeník Giorgio Santandrea, byl comeback Alphataurus hotovou věcí. První oficiální vystoupení si kapela odbyla na Progvention 2010 a záznam z tohoto koncertu jí vyšel o dva roky později jako Live in Bloom. Ještě téhož roku se konečně objevila i nová studiovka Attosecondo a zatím poslední položkou v diskografii Alphataurus je CD + DVD Prime Numbers z roku 2014.
Rozkládací triple gatefold vinyl replika od japonskejch Belle Antique je nádherná a teprve po jejím úplném rozevření vynikne malba od Adriana Marangoniho vně a velkoformátová fotografie kapely uvnitř obalu, na jehož vnitřní straně jsou vytištěné ještě texty písní, sestava a tracklist. Jedno z křidélek obsahuje papírovej booklet v japonštině a druhé ve fólii zabalený kotouč. Zvuk alba je excelentní a zážitek z jeho poslechu posouvá ještě o level vejš.
Mimořádná deska a ozdoba každé art rockové sbírky, tedy za pět.
» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus
Laser / Vita sul pianeta
| 2019-09-18 | CD Mellow Records – MMP 111 /1992/
Škaredější obal abys pohledal, ale muzika je to dobrá. Dokonce dost dobrá. Jediné album římských Laser vyšlo v roce 1973 a je další typickou položkou italské, překotně se rozvíjející rockové scény. Hudba osciluje od pozvolna umírajících šedesátek, přes psychedelii, až po hard rock a je to (pochopitelně) komplet v italštině. Nechybí koňská dávka přívětivejch - až (ehm) popově vlezlejch melodií a hlavně, jižanská vášeň a temperament. Místy je to neuvěřitelný divadlo a falsetem zpívané vokály kolikrát dosahují doslova závratných výšek. Hned mi to připomnělo stylově podobně zaměřené Ricordi d'Infanzia, I Raminghi, nebo J.E.T. Prostě klasika...
V roce 1973 už to v Itálii jelo naplno a vydavatelé ty desky sekali jak Baťa cvičky. Celá řada je jich nezapomenutelných a klidně se může rovnat s tím nejlepším ze světové scény - Io sono nato libero od Banco, Photos of ghosts hvězdných PFM, Felona e Sorona romantiků Le Orme, nebo Zarathustra legendárních Museo Rosenbach. Ještě větší množství je jich však daleko "obyčejnějších", nahraných ve spěchu a s minimálními zkušenostmi a vybavením. Ty většinou úplně zapadly a podobně je to i s albem Vita sul pianeta. To se v porovnání s výše uvedenými krčí v koutě, jako všemi odstrkovaná a nemilovaná Popelka. Tři z pěti zúčastněných zpívali, ale nejsem schopen ty hlasy přiřadit ke konkrétním členům kapely. Jeden má takřka operní nátisk, druhej ječí, jak Viktorka u splavu a ten třetí má taky dost. A spolu dohromady vytvářejí antickou tragédii doslova kolosálních rozměrů. To svoje "mangiare" (Sconosciuto amico) zpívají s takovou vážností, až se tomu člověk musí smát a divím se, že u toho neprskali smíchy.
Laser hráli v sestavě dvě kytary, klávesy a basa s bubnem, ale není to žádnej virvál. Kromě úvodní, pět a půl minuty dlouhé Vita sul pianeta mají všechny písničky do čtyř minut a nějakejch dlouhejch instrumentálních pasáží se tady člověk nedočká. Tempo je tu vesměs docela vláčné, ale melodie kouzelné. Tohle talijáni prostě uměli. Těch hardrockových výbojů tady moc není, je to spíš kříženec beatu s psychedelickým popem a na rok 1973 je to album svým způsobem docela regresivní. Nemůžu si pomoct, ale na svoji dobu zní už fakt docela zastarale. Ovšem to neznamená, že by nebylo dobré. Mě se líbí a myslím, že fanoušci italského rocku na tom budou podobně.
Původní vydání alba Vita sul pianeta patří mezi nejvzácnější kousky italské rockové scény, údajně bylo vylisováno pouhých 130 kopií, které se navíc vůbec neprodávaly z důvodu totálního nezájmu ze strany vydavatele. Sběratelé jsou za ně ochotní vysolit klidně i 2500 Euro, kdyby ovšem byly v nabídce. Na discogs není ani jeden kus a při pátrání po webu jsem se dozvěděl zajímavé věci. Prej ho někdo koupil na blešáku, za 2000 lir a později prodal za 2000 €. Jinej nešťastník prý našel tři kopie ve sklepě, které rozdal v domnění, že jsou bezcenné... Tohle všechno jsem si přečetl na vynikajícím blogu John´s Classic Rock a sám autor stránek nabízí za originální kus vlastní ledvinu.
Inu což, naštěstí tady máme reedice. Na vinylu dvě (Akarma a AMS), na CD tři. Moje vydání od Mellow Records z roku 1992 bylo tím úplně prvním a neobsahuje víc, než černým písmem potištěnej kotouček a booklet ve formě listu papíru. Sehnal jsem ho teprve letos v únoru, v perfektním stavu a jsem šťastnej, že ho mám. Původní studiové pásy jsou nenávratně ztraceny a tak je to udělané z vinylu, ale zvuk je až překvapivě dobrej. Podle bubeníka Antonella Mussa se to přitom nahrávalo v hrozném kvaltu a bez možnosti opravy. Výsledný záznam je tak víceméně jednou velkou improvizací...
Po hudební stránce to není nic převratného, ale atmosféra, melodie a taková ta milá naivita "early seventies" jsou bezva. Slabší čtyřka.
» ostatní recenze alba Laser - Vita sul pianeta
» popis a diskografie skupiny Laser
Nuova Idea / Clowns
CD Sony Music – 88875000962 /2014/
Skupina Nuova Idea pochází z Janova a na italské hudební scéně působila v letech 1970 - 1973. Během necelých čtyř let natočila tři velká alba (včetně celé řady singlů) a patří tedy k těm relativně známějším a úspěšnějším. Jenomže, co si budeme povídat. Žádnou velkou díru do světa s nima neudělala...
Debut In The Beginning vyšel v roce 1971 a i přes svou kolísavou kvalitu bývá řazen mezi nejzásadnější nahrávky italského art rocku. Dlužno dodat, že především díky "datu narození" a dvacet minut dlouhé kompozici Come, Come, Come… . O rok později jej následovalo koncepční album Mr. E. Jones, ale nesporným vrcholem tvorby skupiny je až teprve placka Clowns, vydaná v roce 1973. Ta přinesla poměrně originální fúzi heavy progu se symfonickým rockem, prošpikovanou všelijakými, na první poslech bláznivými prvky.
Nuova Idea měla našlápnuto ke slušné kariéře, ale v rozletu ji brzdila značně proměnlivá sestava, kterou prošlo i několik (později) známých jmen - např. kytarista Marco Zoccheddu, který se pak objevil v Osage Tribe, nebo jazzrockových Duello Madre a zmínil bych také klávesistu Giorgia Usaie, bo kytaristu a zpěváka Ricky Belloniho, kteří zakotvili u New Trolls. A u posledně jmenovaného se ještě na chvilku zastavme : Belloni působil v kapele Il Pacco a k Nuova Idea se přidal koncem roku 1972. Okamžitě se zapojil do tvůrčího procesu a do drážek alba Clowns tak otiskl svoji nesmazatelnou stopu. Jeho přiškrcenej a jak rašple ostrej vokál je k nepřeslechnutí a stal se jedním z hlavních poznávacích znaků skupiny. Mnoha fanouškům je trnem v oku, ale mě vyhovuje. Jednak je to opravdu unikát a druhak - k té muzice pasuje, jak nočník na prdel.
Přesně pětatřicet minut dlouhé album Clowns obsahuje pět skladeb a disharmonické žestě v jeho úvodu připomínaj nástup Atom Heart Mother, ovšem pak už je to originál každým coulem. Všech pět členů kapely umělo zpívat a hned v úvodní Clessidra to dokazují v pěkně secvičených sborech, ale Beloni sólo je prvně slyšet až v průběhu následující Un'isola. Její načechranej a baladu naznačující rozjezd je jenom šikovným, sotva dvě minuty dlouhým úhybným manévrem, protože pak se to zvrtne v pořádnej mazec. Opulentní hardrockovej hodokvas, ze kterého cítím britskou školu a inšpiraci u kapel typu Deep Purple, nebo Uriah Heep. V krapet jednodušší, ale o to výbušnější skladbě Il giardino dei sogni exceluje Beloni a jeho naříkavě umečenej projev vás buď pobaví, nebo naštve. Mě to první, ovšem žerty stranou. Přichází nekorunovanej král alba...
...kterým je impozantní, členitá a takřka jedenáct minut dlouhá Clown. Jejím základem je energickej hard rock, na kterej však kapela naroubovala ještě všehochuť fragmentů posbíranejch kde se dalo. Co dům dal. Od krátkého výstupu rozvrzanejch houslí a nejpopulárnější cirkusácké melodie všech dob, až po dětský pěvecký sbor, honky tonky piáno a sólo na trubku. Prostě parádní jízda, vyšperkovaná originálními prvky a vokálem jak břitva. Poslední, baladická a symfoničnem opředená Una vita nuova je už jen takovým příjemným rozloučením a polibkem na dobrou noc.
Původní album vyšlo u labelu Ariston Progressive a má nádhernej obal, jehož autorem je Gianni Zanini. Král a klaun s obličeji těsně u sebe vytvářej iluzi přesýpacích hodin, jejichž náplň je složená ze spousty nahých lidských těl. Vinylová reedice vyšla jenom jednou (v roce 2009) a v limitované edici k tomu, ale sehnat se dá za zhruba třicet Euro. S cédéčky je to trochu lepší, to od Sony Music obsahuje klasickej čtyřstránkovej booklet s reprodukcí originálního futrálu, tracklistem a sestavou.
Dnešní doba přeje comebackům a tak není divu, že se znovu vrátila - byť nakrátko - i Nuova Idea. V letech 2011 - 2012 odehrála několik koncertů a v sestavě Zoccheddu, Belloni, Usai a Siani (s výpomocí několika hostů) natočila i živé DVD. To vyšlo v roce 2014 a jeho součástí jsou také všechna televizní vystoupení z let 1971 - 73. Musím přiznat, že teprve při shlédnutí live verzí skladeb Clessidra a Un'isola jsem si uvědomil, jak komplexní a na živou prezentaci náročná hudba to je. Nuova Idea ji však podávají tak přístupným a samozřejmým způsobem, že si toho ani nevšimnete...
» ostatní recenze alba Nuova Idea - Clowns
» popis a diskografie skupiny Nuova Idea
Metamorfosi / Inferno
SHM-CD Belle Antique – BELLE 091602 /2009/
Druhé album římských Metamorfosi provázela (a pořád ještě provází) výborná pověst a tak jsem po něm hrábnul dřív, než jsem si z něho stačil poslechnout jedinou notu. A dobře jsem udělal, protože tohle je koktejl přesně podle mého gusta. Přiměřeně komplikovanej, patřičně pompézní, ale aj dostatečně tvrdej a napumpovanej energií. Symfonický rock, rozervaný Emersonem inšpirovanými laufy, kterému nasazuje korunu frontman Jimmy Spitaleri - jeho vzrušující tenor boří hradby Jericha a je jako pozoun posledního soudu...
Skupina vznikla na samotném sklonku šedesátých let a debutovala albem …e fu il sesto giorno, vydaným v roce 1972. Není špatné a obsahuje několik velmi dobrých skladeb, ale taky je pořád ještě trochu cítit sladkým odérem naivních "šedesátek". Jenomže už o rok později tomu bylo všechno jinak. Sestavu Metamorfosi opustili kytarista Luciano Tamburro a bubeník Mario Natali, jehož nahradil Gianluca Herygers. Kapela tak pokračovala ve čtyřech a hlavní pemzum práce na sebe převzal klávesista Enrico Olivieri. Ovšem jako autoři skladeb jsou uvedeni všichni tři původní členové - tedy Olivieri, Spitaleri a baskytarista Turbitosi, kteří se při společném komponování koncepčního alba inspirovali "Božskou komedií" Dante Alighieriho.
Inferno má jenom ta nejlepší doporučení : třeba v žebříčku podle progarchives bychom ho našli v první padesátce nejlépe hodnocených alb subžánru rock progressivo italiano a takovej Augusto Croce (na svých stránkách italianprog) považuje pecku Caronte za jednu z nejlepších italských skladeb všech dob. Jenomže s jejím přesným určením to není tak jednoduché. Album je složené z mnoha krátkých, do sebe zapadajících střípků a některá vydání se od sebe liší počtem uváděných skladeb. Původní vinylová verze jich má šestnáct a první cédéčko od Vinyl Magic dvanáct. Stejně, jako zatím poslední edice od btf. Aj moje reedice od japonskejch Belle Antique uvádí šestnáct skladeb, ovšem CD přehrávač jich načte dvanáct. A fčil mudruj. Naštěstí se to dá určit podle textu "Caronte demonio, occhi di fuoco nel buio...", ale kde přesně skladba začíná a končí se dá poznat jen velmi těžko. Ať je to jak chce, to album je natolik komplexní, že vytahovat z něj jeden díl skládačky postrádá smyslu...
Z výše uvedeného je jasně patrné, že vypíchnout nějaký opravdu výjimečný moment, nebo nejoblíbenější pecku je takřka nemožné. To bych se v tom dokonale ztratil. Metamorfosi se sice shlédli v Emerson, Lake & Palmer, ale melodie i atmosféra jsou ryze italské a při poslechu desky mě tak napadají jména jako Banco del Mutuo Soccorso, Alphataurus, Semiramis, nebo Museo Rosenbach. Inferno je sice klávesovější, ale stejně tak vzrušující, energické a intenzivní. Osobně mě těší, že je i přes tu svou intenzitu a komplikovanost mnohem přístupnější, než placka Ys stylově příbuznejch Il balleto di bronzo.
Původní album vyšlo u Vedette Records, ovšem s pramalou podporou a prodalo se ho kolem 10 000 kusů. Na discogs je v současnosti jeden exemplář k mání za - ehm - 2000 Euro. V minulosti se v Itálii objevilo dokonce i několik velmi zdařilých padělků a originálního elpíčka chtivej zájemce si tak musí dát seksakramenskej pozor. Reedicí na CD se urodilo celkem dost, nejdostupnější bude ta od BTF z roku 2007. Moje vydání od Belle Antique vyšlo jako součást edice "Italian Rock SHM-CD Series" a mělo by vypadat jako rozkládací mini vinyl replika, ovšem já ho mám v plastu. Tedy nejspíš nějaké promo. Kotouček je potištěnej jako středovej štítek původní asfaltové placky a čtyřstránkovej booklet je kopií originálního obalu. Obsahuje tracklist, sestavu, několik obrázků a texty. Do něj je vložený ještě složený list papíru s japonským rozsypaným čajem a OBI. Zvuk je výbornej, i když zbytečně přehulenej a v těch nejexponovanějších pasážích to hraje trochu zkresleně.
Aj tak je to skvělé album a jsem šťastnej, že ho mám.
» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi
VARIOUS ARTISTS / Keyboards Triangle
CD Avalon, MICA-2004 /1999/
Keyboards Triangle (Keyboard Trio Tribute) je společným projektem dvou japonských neoprogresivních kapel - Ars Nova a Gerard - a při pohledu na futrál CD jistě zpozorněj všichni fanoušci Emerson, Lake & Palmer, protože ta podoba s obalem alba Tarkus je hodně okatá (netýká se na progboardu zveřejněné obálky evropské verze od Musea Records). Možná víc, než by bylo zdrávo a tak to na první pohled vypadá jako tribute album věnované právě této britské legendě. Ovšem není to tak docela pravda. Maj tu sice dvě skladby, ale je to spíš poklona stylu - rozuměj klávesově orientovanému art rocku - jako takovému. Těch interpretů, kterých se to týká je víc a ptáte se mě, co to má společného s italským progresivním rockem ? Víc, než by se zdálo, protože došlo aj na předělávky Banco del Mutuo Soccorso, Premiata Forneria Marconi a Il Balleto di Bronzo...
Skupina Gerard vznikla v roce 1983 a založila ji jedna z nejvýraznějších osobností japonské progresivní scény, klávesovej mág Toshio Egawa (*1959). Debutovala o rok později a v současné době už má na kontě nějakejch třináct alb, s Keyboards Triangle I a II včetně.
Začátky kapely Ars Nova (uvádí se i varianta Arsnova) sahají rovněž do roku 1983 a od svého založení fungovala jako - považte - dívčí trio. Což je věc v progresivním rocku ne tak úplně obvyklá. U jejích základů stály Kyoko Kanazawa (basa), Yumiko Saito ( buben) a Keiko Thubata (klapky), kterou však velmi brzy nahradila Keiko Kumagai. Během následujících let byla sestava skupiny značně proměnlivá a právě klávesistka Keiko Kumagai je jedinou, která zůstává a kolem které se to všechno točí. Arsnova působí prakticky dodnes a vydala - podle ofiko stránek kapely - sedm studiových alb.
A teď už k desce samotné : při celkové stopáži 55 minut obsahuje sedm položek a obě kapely se pravidelně střídaj. Při lichém počtu skladeb to vyšlo 4:3 pro Gerard a jako první je tu Toccata legendárních Emerson, Lake & Palmer. Cover od Gerard je zhruba o deset sekund delší, ale jinak se obě verze příliš neliší. Jasně, nepsal se rok 1973, ale 1999 a i když si Toshio Egawa libuje v analogovejch vintage nástrojích, ten zvuk je prostě modernější. Jinak je to úplně stejnej nářez a na konci skladby se cítím jako boxer, zahnanej do kouta ringu a čekající na ránu z milosti...
Naštěstí jsou tu divoženky z Ars Nova a Birds Medley ( Bourrée - First Avenue - King Bird) holandských Trace. Kapelu moc neznám, vím jen, že ji založil Rick Van Der Linden po odchodu z Ekseption a že hrála classical rock, ale doma nemám ani notu. Porovnal jsem tedy aspoň skladby Bourrée a ta podoba je takřka dokonalá jak provedením, tak zvukem. Celá osm minut dlouhá suita je pěkně uvolněná a poskytuje možnost oddychu po ELP a před následujícím náklepem, kterým je energická La conquista della posizione eretta italských Banco del Mutuo Soccorso. Možná se pletu, ale mám za to, že v Japonsku je italský progresivní rock velmi populární - což mi potvrzují úspěšná japonská turné italských prog rockových legend. To, že si Gerard vybrali skladbu právě od BMS mě sice překvapilo, ale na druhou stranu se tomu vůbec nedivím. Už v původní verzi jsou to pořádné klávesové orgie, ale Egawa tomu ještě trochu přidal a celej sound pěkně zahustil.
A aby toho nebylo málo, přicházejí Ars Nova a Epilogo z alba Ys dalších talijánů Il Balleto di Bronzo. Přiznávám, že originální nahrávka mi leží trochu v žaludku a může za to hlavně Gianni Leone - respektive jeho nervydrásající a hysterickej vokál. Ovšem ten tady pochopitelně chybí a holky z Ars Nova z toho udělali strhující exhibici. Byť o pět minut kratší. Přidaly aj několik "srandiček" a osobně mě velmi potěšila krátká připomínka Suspirie dalších slavných italů Goblin. Prostě paráda a z mého pohledu tahle verze tu originální s přehledem válcuje.
Sólového Ricka Wakemana prakticky neposlouchám a znám jen několik skladeb z kompilací Yes, Friends and Relatives. Gerard si vybrali Catharine Parr z úspěšného alba The Six Wives of Henry VIII a udělali dobře. Skladba je to pěkná a člověk se může nadechnout a nabrat sil před následující jízdou, kterou je Tarkus...
Co k tomu napsat ? Originální verzi Emerson, Lake & Palmer zná asi každej, kdo se aspoň trochu otřel o art rock sedmdesátých let. Těch coverů už jsem slyšel spoustu, ale málo komu se podařilo dostat této vysoce náročné a komplexní skladbě na kobylku. Většinou to sakra drhne, ale jezinkám z Ars Nova se to povedlo na výbornou. S těmi energickými laufy si poradily levou zadní a Lakeův vokál nahradily klávesami a dívčím zpěvem beze slov. Z původní verze ubraly asi osm minut, ale nijak jí to neublížilo. Právě naopak.
Poslední kus patří opět Gerard a je to předělávka skladby Four Holes In The Ground slavných Premiata Forneria Marconi. Originální verze se nachází na anglické verzi alba L´isola di niente (The World Became The World) a je to velmi pěkná, košatá a také tak trochu slavnostní stálice jejich koncertního programu. Proč po ni Gerard sáhli mi je docela záhadou, protože zrovna PFM jsem za vysloveně klávesovou kapelu nikdy nepovažoval a taky to tak podle toho dopadlo. Egawa ji hodně překopal, zrychlil a "zdrsněl". Její původní vzdušnost a hravost se někam vytratily a zůstaly jen hradby klávesových nástrojů. Prostě pořádnej mazec na rozloučenou...
CD od japonských Avalon vyšlo v roce 1999 a je v klasické plastové krabce. Booklet o osmi stránkách obsahuje tracklist, sestavy, dvě fotky a nějaké povídání v japonštině, komplet v japonštině je aj OBI. Je to výbornej klávesovej nářez a jsem rád, že ho mám.
» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Keyboards Triangle
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS
J.E.T. / Fede speranza carità
CD Vinyl Magic - VM057 /1995/
Při zběžném pohledu na discogs to vypadá na další italskou jednohubku, po které nezbylo nic než jedna deska a několik singlů. Ovšem při podrobnějším ohledání už to není tak jednoznačné...
J.E.T. (často psáno i jako Jet) pocházej z Janova a vznikli z trosek stejnojmenné kapely, ve které působili - a teď se podržte - i pozdější členové popové superstar Ricchi e Poveri. Obnovená sestava debutovala v roce 1971 singlem Vivere in te, se kterým se zůčastnila rozhlasové soutěže Un disco per l'estate. Ten, i následující singly Non la posso perdonare a Il segno della pace z roku 1972 byly ještě melodickými písničkami s hitparádovými ambicemi, ovšem její první velké album Fede, speranza, carità znamenalo radikální obrat v hudebním směřování a je typickým produktem rychle se vzdouvající progressive rockové scény. Ovšem už o dva roky později přišel další veletoč, když si tři ze čtyř původních členů změnili jméno na Matia Bazar a nastartovali dlouhou a úspěšnou kariéru na poli pop music.
J.E.T. tedy zabodovali na obou stranách barikády. Jejich jediné album je dodnes vyhledávanou a bigbíťáky velebenou progress rockovou raritou a jako Matia Bazar je milují posluchači středního proudu...
Koncepční album Fede, speranza, carità vyšlo v roce 1972 a mohlo by posloužit jako učebnicovej příklad reprezentující subžánr "rock progressivo italiano". Chcete po mě jeho nejcharakterističtější (brr, to je slovo) rysy ? Tedy dobrá : energie, důraz, vášeň a cit, s koňskou dávkou přívětivejch melodií navrch. A pochopitelně v italštině. První strana původní vinylové desky obsahovala dvě delší skladby o délce kolem jedenácti minut, druhá pak tři kratší - což v konečném součtu hodilo na italské poměry nadstandartních čtyřicet minut. A nadstandartní je nejenom celková stopáž, ale aj obsah, kterej bych popsal jako energickej heavy prog, s prvky symphonic rocku a - ehm - popu. Jiskřivé kytary s doprovodem zkreslených varhan odkazují na britskou školu, ale melodie a falzetem zpívané vokály jsou čistě italské. Oni maj tu kantilénu v krvi a místy je to pěknej tyjátr, ale to já rád...
Texty jsou (údajně) jakousi křesťanskou agitkou, ale italsky neumím ani zbla a tak je neřeším. Užívám si hudbu a ta je jednoduše skvělá. Prolínání agresivních a melodramatických ploch je ukázkové a díky četným změnám nálady, rytmu a tempa to pěkně odsejpá. Vypíchnul bych aspoň titulní pecku Fede, speranza, carità, která nabídne jak hutnej hard rock, tak to melodrama a pak ještě její veličenstvo Sinfonia per un re. To je vznešenost sama. Chválím i velmi dobrej, nabasovanej a přesto pěkně čitelnej oldscholovej zvuk v široširém stereu, protože to u italských alb nebývá zrovna pravidlem. Někde jsem zachytil informaci, že se to natočilo během šesti dnů na čtyřstopej magnetofon a jestli je to pravda, tak klobouk dolů, protože to hraje opravdu dobře.
J.E.T. ukázali směr a prošlapali cestu kapelám Alphataurus, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Biglietto per l'inferno. Byli možná ještě trochu "dřevní" a ne tak dokonalí, ale první. Nebo skoro první...
Původní album vyšlo na značce Durium a mělo celkem unikátní rozevírací obal, s výřezem v přední straně a uvnitř vlepenou imitací broušeného poháru. Grafici se na něm docela vyřádili. Nejnovější reedice na LP je z roku 2010 a měla by být ještě relativně snadno k sehnání. S cédéčky už je to však trochu horší. Poslední vydání z roku 2005 (BMG Japan) je vyprodané, ale splašit z druhé ruky - byť ne úplně lacino - se dá. Moje reedice od Vinyl Magic (1995) neobsahuje nic, než umolousanej čtyřstránkovej booklet s několika černobílými fotografiemi, ale jsem šťastnej, že ji mám.
» ostatní recenze alba J.E.T. - Fede speranza carità
» popis a diskografie skupiny J.E.T.
Goblin / The fantastic journey in the best of Goblin vol.1
| 2019-02-13 | 2CD Cinevox – CD MDF 336 /2000/
Sem tam se mi stane, že srdce a sběratelská vášeň zvítězí nad rozumem a pak si do sbírky koupím nosič, bez kterého bych se vlastně dost dobře obešel. Podobně jak tohle 2CD Goblin, které neobsahuje prakticky nic z toho co už bych neznal z řadových alb. Jak nám podtitul "The best of..." napovídá, jedná se o celkem vyčerpávající průřez pradávnou historií Goblin a bonusem navíc (a v mém případě také hlavním důvodem k nákupu) je do té doby nezveřejněný živý materiál...
CD 1 - Dedicated To Dario Argento
Goblin prosluli především svými filmovými soundtracky a ty nejslavnější spojuje jméno režiséra Daria Argenta. Právě těm je věnován první disk a není divu, že největšího zastoupení se dočkaly ty nejúspěšnější z nich. Kultovní giallo Profondo rosso (Deep Red) z roku 1975, hororový snímek Suspiria z roku 1977 a krvák Tenebre, natočený v roce 1982. Všechny tu mají po čtyřech zástupcích a kolekci doplňují ještě tři kousky z filmu Phenomena (1985).
Soundtrack k filmu Profondo rosso je vynikající a patří k tomu nej, co kapela natočila. Horor rock jak vyšitej a tak proti výběru skladeb nemůžu říct ani popel. Velmi sugestivní titulní pecka je tu dokonce (jako jediná) ve dvou verzích a radost mám i ze zařazení energické nakládačky Death Dies.
Hudba k filmu Suspiria sklidila velmi pochvalné recenze, ale mě - čert ví proč - zas tolik nebere. Ústřední melodii chválím, ale hlukovky Sighs a Witch bez filmu nefungujou a jejich poslech mě krapet znervózňuje. Se skladbami z bijáku Tenebre se posouváme do umělohmotnejch osmdesátejch let a je to sakra znát. Art rocku odzvonil umíráček a tak tu máme čistou syntetiku v diskotékovém rytmu. Titulní kus je docela dobrej, ale ty ostatní jsou recykláty téhož a tvrdá elektronika ve stylu Kraftwerk mi moc nevoní. Poslední tři skladby pocházejí z alba Phenomena a to jediné mi ve sbírce chybí. Na původním soundtracku se podílely ještě kapely Andi Sex Gang, Frankie Goes to Hollywood, Iron Maiden, nebo Motörhead. Neslyšel jsem, ale umím si to živě představit. Pěknej kočkopes. Titulní melodie je celkem fajn, ale ty další dvě kompozice už jen natahujou stopáž beztak dlouhého alba...
CD 2 - Live Concert
Goblin byli především studiovou kapelou a živě vystupovali jen ve zcela výjimečných případech. Jednou z nemnoha možností vidět je na vlastní oči byla při příležitosti mini turné určeného k propagaci alba Il fantastico viaggio del „Bagarozzo“ Mark, vydaného v roce 1978. První dvě instrumentálky pocházejí z desky Roller a vynikající je především funky - jazzová dupárna Snip snap. Třetím kouskem je nezbytná Profondo rosso a zbytek koncertu už je čistě v režii výše uvedeného alba, ze kterého pochází pět (z celkem osmi) skladeb. Ten výběr je poněkud diskutabilní a osobně bych volil jinak, ale co už. Ačkoliv, absence kompozic La danza, nebo .....e suono rock mě fakticky docela mrzí...
Zvuk je trochu rozkolísanej (především u skladeb 1 a 3) a podle jeho střídavé kvality soudím, že půjde o sestřih z několika show. Záznam je se všemi chybami, které koncert provázely a tak to zní velmi autenticky. Během produkce to občas zavazbí, lupne, zabzíká, nebo skřípne. Hlavně kytara se čas od času někam zatoulá a třeba v tracku Le cascate di Viridiana vypadne úplně, ale jinak to celkem ujde. Taková rytmika je sejmutá velmi dobře a výborně zní i Simonettiho klávesy. Vzhledem k tomu, že to není profi snímek, ale nahrávka pro potřeby kapely a nikdo neuvažoval nad tím, že se to jednou oficiálně vydá, dobrý. Kolikrát nad tím zvukem brblám, ale tady jsem vlastně spokojenej.
Ze čtyř dílů složený digipak je luxusní a slušelo by mu to v jakékoliv sbírce. Booklet sice nemá, ale žádnej strach. Vyčerpávající údaje k jednotlivým skladbám jsou vytištěné přímo na obalu. Nechybí ani nějaké ty fotografie a sleeve-note v angličtině.
Tak abych to nějak shrnul : výběr na prvním disku je zaměřený čistě na hudbu k filmům Daria Argenta a možná je to škoda. Těch pár ukázek ze snímků Tenebre a Phenomena bych klidně oželel, a nahradil je (mnohem povedenějšími) vzorky z bijáků Zombi (1978), nebo Buio Omega (1979). No a koncert na druhém disku má sice pár chybiček, ale je jeden z mála, kterej se z té doby vůbec dochoval.
» ostatní recenze alba Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1
» popis a diskografie skupiny Goblin
Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus
35th Anniversary Edition, Black Widow Records, BWRCD108-2 /2007/
Mýty a legendami opředená Jacula byla jednou z nejoriginálnějších kapel své doby. To je bez debat. Jenomže na druhou stranu kolem ní koluje tolik nejasností, polopravd a protichůdnejch informací, až jsem z toho jelen...
Skupina vznikla v roce 1968 a tvořila ji vskutku roztodivná společnost : dvacetiletý filosof, skladatel a kytarista Antonio Bartocetti, zhruba stejně stará Doris Norton a čipernej, takřka sedmdesátiletej varhaník Charles Tiring. V první fázi existence (1968-73) Jacula vyprodukovala dvě alba - ve vlastním nákladu vydané a distribuované In cauda semper stat venenum (1969), které o tři roky později následoval ještě oficiální debut Tardo pede in magiam versus. Kvůli těm titulům v latině se to malinko plete a aby toho nebylo málo, tak mají obě desky úplně stejnou, hororovou obálku s tím rozdílem, že ta "mladší" je v barvě. Nutno podotknout, že obal v tomhle případě přesně vystihuje aj samotnej obsah - hudba je to psychedelická a sugestivní, založená na mohutném soundu chrámových varhan. Překypuje hororovou atmosférou a je plná úzkosti, mystiky a okultismu.
Tohle všechno jsou oficiální a snadno dohledatelné informace. Ale už jsem četl i názory, že Bartocetti lže. Že to úplně první album nikdy neexistovalo a jeho pozdější reedice (2001) je jen podvrh. Že takhle ocelově tvrdou kytaru by v roce 1969 nikdo nenahrál. Že jeho následující tvorba pod hlavičkou Antonius Rex zní úplně jinak a bla bla bla... Jenomže podobnejch dezinformací a konspiračních teorií je plnej internet a čím víc se v tom hrabu, tím víc se do toho zamotávám... Raději tedy nechám historii historií a pokusím se představit velmi pěknou reedici debutového alba Tardo pede in magiam versus (1972), vydanou labelem Black Widow v roce 2007.
Temná psychedelie, spiritualismus, esoterismus a okultismus. Texty dílem v italštině, dílem v latině, ale aj ve špatné angličtině. Albu vládnou klasické varhany doplněné baskytarou a už od prvních okamžiků úvodní U.F.D.E.M. je cítit hmatatelné napětí. Hotovej trauermarš, jak ze zámku hráběte Orloka ! A z krapet hysterického a teátrálního vokálu Doris Norton (Fiamma Dallo Spirito) tuhne krev v žilách...
Praesantia domini je jedenáct minut dlouhou duchařskou seancí, jejíž první část vyplňuje tentokrát velice klidná a povznášející hra liturgických varhan. Druhá polovina kompozice je vyhrazena nějakému zaklínání (nebo vyvolávání duše zemřelého ?) v latině, které ukončí teprve velkolepý nástup chrámových varhan.
Naprosto z jiného těsta je následující Jacula Valzer. Piáno, fujarka, šmrdlající kytara a dívčí vokál beze slov. Mýtina uprostřed temného hvozdu, tanec lesních panen a uvolnění po předcházejícím tlaku.
Skladba Absolution je přílepkem, který na původním albu chyběl. A je dobře, že tady je, protože jako jediná nabídne i sólo pořádně zkreslené elektrické kytary a v kombinaci se zpěvem gregoriánského sboru jde o velice dráždivou záležitost. Ke skladbě vznikl i videoklip, který je v podobě CD-ROMu součástí bonusové výbavičky.
Podobně poklidná, jako Jacula Valzer je i skladba Long Black Magic Night. Jejím podkladem jsou pěkné, kovově klapající klávesy, které v sólových výstupech doplňují flétnička a housle. Až potud by bylo vše v pořádku, ovšem dívčím hlasem deklamovaný monolog ve špatné angličtině je snad až příliš dlouhým...
Tečku za celým albem píše závěrečná a téměř deset minut dlouhá exhibice varhaníka Charlese Tiringa. Deset tisíc mil pod mořem, Nautilus a kapitán Nemo. Pro člověka milujícího tenhle nástroj to může být zajímavá zkušenost, ovšem těm ostatním to nejspíš přijde opět malinko zdlouhavé.
Jedno je jisté, tahle potrava nebude pro každého. Polovina posluchačů bude zděšená a druhá se u toho bude kapánek nudit. Album je vhodné pro jedince, kteří si libují v duchařskejch seancích, špacírujou po hřbitovech, kamarádí se s vlkodlaky, upíry a jinou podobnou havětí a v mlze na blatech choděj venčit psa Baskervillského. Já mám mystéria, záhady a horory rád a tak mi podobná hudba vyhovuje. Ovšem mému naturelu ještě o něco bližší jsou až teprve pozdější alba pohrobka Antonius Rex. Především Neque semper arcum tendit rex (1974), nebo Praeternatural (1980). Ale o nich až někdy příště.
Ještě pár slov k samotnému vydání - rozkládací digipak (triple gatefold) je parádní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Dvacetistránkovej booklet obsahuje spoustu stylovejch fotografií, několik textů a sleeve note v italštině.
35th Anniversary Edition :
01. U.F.D.E.M. (8:55)
02. Praesentia domini (10:50)
03. Jacula Valzer (6:18)
04. Absolution (8:28)
05. Long Black Magic Night (6:18)
06. In Old Castle (9:45)
Extra track :
Absolution (CD-ROM video)
» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula
Osage Tribe / Arrow head
CD VM 2000 – VM CD 037 /2000/
Kolem první a na dlouhou dobu jediné placky italskejch Osage Tribe jsem přešlapoval řadu let, ale k nákupu ne a ne se odhodlat. Trochu paradoxně mě postrčil až teprve comeback Hypnosis, s několika předělávkami vlastních skladeb právě z onoho debutového alba. Líbily se mi a tak jsem se rozhodl dát mu šanci...
Kapela si dala jméno podle indiánského kmene z amerického středozápadu a působila v letech 1971-73. Smlouvu podepsala s labelem Bla Bla Records, pro který natočila dva singly a desku Arrow Head, vydanou v roce 1972. Jedno mají všechny tři nahrávky společné - skládají poctu americkým indiánům. Odráží se to nejen ve stylové grafice obálek a v textech písní, ale - díky prvkům "ethno music" - i v hudbě samotné.
Příkladem budiž hned úvodní track Hajenhanhowa. Zprvu je to taková psychedelická selanka, ve které se toho moc neděje. Člověk jen podvědomě cítí postupně houstnoucí atmosféru a napjatě očekává věcí příštích. Jestli dostane hudlana, nebo ránu tomahawkem... Teprve v polovině skladby se připojí frenetický tlukot bubnů a sborem skandovaný zpěv, připomínající šamanský obřad prastaré civilizace. S nástupem elektrické kytary to dostává ty správné grády a v závěru písně už je to břesknej hard rock, kterej se překlopí do přímočarého nářezu Arrow Head. Nomen omen. Jak hrot šípu ostrej rock´n´roll uhání vpřed jak splašenej kůň a hodně mi připomíná obsah prvních dvou alb krajanů Il Rovescio della Medaglia. Je to nemlich takovej bugr a nechybí ani podobně vyhulená a sólující baskytara. Nejkratší skladba na desce - 5:16 - a takovej hukot...
Třetí Cerchio di luce nabídne o něco více harmonických vokálů a melodií, ovšem jen v prvních dvou minutách písně. Následující a s jazzem ! koketující instrumentální pasáž je naprosto zdrcující, patří k nejlepším okamžikům celého alba a především bubeník (Cucciolo) s basákem (Callero) předváděj hotové rytmické orgie. V nastoleném trendu pokračuje aj skladba Soffici bianchi veli. Tu jsem (spolu s "Arrow Head") poznal už ze zmíněného comebackového alba Hypnosis, kde mi svou nekompromisní tvrdostí doslova učarovala. Tahle její původní a o něco živelnější verze není o nic horší. Je to takřka deset minut dlouhej a (možná) částečně improvizovanej očistec, u kterého se neubráním dalším reminiscencím na podobně zdivočelé Il Rovescio della Medaglia…
Posledním potáhnutím z kalumetu budiž pátá Orizzonti senza fine (Nekonečné horizonty). Ta je zajímavá rychlým střídáním několika repetitivních figur, ovšem nabídne i velmi pěknou instrumentální vsuvku. V samotném závěru osm a půl minuty dlouhé skladby pak dostanou trochu víc prostoru i jinak hodně nenápadné a upozaděné klávesy.
Tady původní album končí, nášupem na CD reedici jsou ještě písničky Un falco nel cielo/Prehistoric Sound. Obě jsou stejné a liší se jen textem - ten první je v italštině a druhý v anglině. Skladba pochází z roku 1971 a podílel se na ní ještě původní člen Osage Tribe Franco Battiato. Je to sice ještě takovej pop rock, ale i on obsahuje prvky etnické hudby a při troše fantazie si tak můžete představit obřadní oheň a postavy bojovníků v rituálním tanci...
Původní vinyl patří k vyhledávaným raritám a jeho cena přesahuje 1 000 €uro. Hrůza, ale pro nás ostatní jsou tu naštěstí daleko dostupnější reedice na CD. Ta moje z roku 2000 (od VM 2000) je sice v obyčejné krabce, ale co už. Dvanáctistránkovej booklet je božohódovej a obsahuje spoustu informací - jak profil kapely, tak vzpomínky jejích členů (italsky i anglicky), texty písní a pár fotek.
Po hudební stránce je to parádní hard rock, ale ze zvuku jsem zklamanej. Taková hudba by si zasloužila lepší produkci a dnes už vím, proč jsem s tím nákupem tak váhal. Ono to blbě hrálo už při nástřelech z internetu, ale utěšoval jsem se tím, že z cédéčka to bude lepší. Není. Se sluchátky to ještě ujde, ale přes repro je to taková slitá zvuková koule bez detailů a prostoru. Zní to jak nějakej demáč a je to škoda.
Dal bych čtve(ril)ku, ale s ohledem na zvuk tu jednu hvězdu sundám. Ovšem aj přes ty moje nářky jsem rád, že to CD mám.
» ostatní recenze alba Osage Tribe - Arrow head
» popis a diskografie skupiny Osage Tribe
VARIOUS ARTISTS / Tarzan
CD btf.it – VMCD120 /2007/
Podle obálky by to člověk šacoval na filmovej soundtrack, ale chyba lávky. Je to kompilace nahrávek starejch italskejch kapel a s tím atletem z pralesa to nemá (téměř) nic společného. Album vyšlo v roce 1972 u firmy Bla Bla Records, která tak chtěla zviditelnit svoje "stájové koně". Původní vydání obsahovalo jedenáct skladeb od čtyř kapel, ovšem rozšířená reedice na CD nabízí ještě dalších šest kousků navrch.
Label Bla Bla Rec. založil (v roce 1970) Pino Massara a zprvu byla jeho produkce zaměřená na vydávání melodických singlů. Ovšem od roku 1972 s ním začal spolupracovat Franco Battiato, který se rozhodl produkovat i umělce z avantgardních a progressive rockových kruhů. V rychlém sledu tak vyšla dodnes ceněná alba "Fetus" a "Polution" právě od Battiata, "Arrow Head" od hard rockových Osage Tribe, nebo "Appunti per un'idea fissa" skupiny Capsicum Red. Poslední velkou deskou, kterou společnost vydala byla "Feedback" (Batiatto) v roce 1976 a tady její stopa končí...
Album Tarzan obsahuje nahrávky z let 1971 - 72 a většina z nich nemá s progresivním rockem nic společného. Je to takovej docela archaickej a melodickej beat, kterej jako kdyby vypadl odněkud z konce šedesátých let. Zajímavé je, že vesměs v angličtině. Jsou to vlastně takové mini profily čtyř kapel a nejpočetněji zastoupená je Capsicum Red, která tu má dva kompletní singly - Tarzan/Shangrj-là a Ocean/She´s a Stranger. Osobně se mi líbí především ten druhej - jednak je daleko hitovější a druhak obsahuje i pěkné klávesy, flétnu a písnička She´s a Stranger aj pozoruhodnou basovou linku. Skupina Capsicum Red si budovala image kapely s domovem mimo Itálii a je fakt, že zní naprosto "neitalsky"...
Další zastoupenou kapelou je Well´s Fargo (původně I Migrants, ale s novým zpěvákem a s texty v angličtině) se singlem Run Billy Run/Come Around. Obě skladby mají jednoduchej rytmickej doprovod a velmi střídmé nástrojové obsazení působící opravdu obstaróžním dojmem. Na rok 1971 určitě. Dojem tak zachraňuje aspoň chytlavej refrén v písničce Come Around.
Určitě nejznámějšími ze všech zúčastněných jsou Osage Tribe, kteří přispěli třemi písničkami. Jednoduchou, pop rockovou skladbou Prehistoric Sound, která předcházela daleko ostřejšímu velkému albu "Arrow Head" a právě z něj pocházejícími kusy Crazy Horse a Hajenhanhowa. První jmenovaná je přepracovaná a kratší verze pecky "Soffici bianchi veli" a konečně pořádnej - inštrumentální - nářez. Hajenhanhowa je pak pětiminutovým výňatkem z dvakrát tak dlouhého stejnojmenného tracku a aj v tomhle případě je to pořádnej virvál. A jedinej v italštině.
Posledními zástupci jsou Black Sunday Flowers se singlem Hot Rock/Madness a co jsem tak vyčetl, byla to jen taková zástěrka pro cenzurou pronásledovaného zpěváka Ghiga Agostiho. První skladba je předělávkou vlastní písně z roku 1965 a je zcela nezajímavá, ovšem štramandě Madness nemůžu upřít jistou přitažlivost.
A tady původní album končí, ovšem CD reedice nabízí ještě dalších šest kousků navíc, z nichž minimálně tři stojí za to. Líbí se mi především hutnej hardrock Walk On My Way skupiny Ixo a pak taky instrumentální singl Colonnello Musch/Cacao partičky Colonnello Musch. Tenhle epizodní projekt sestavil sám zakladatel Bla Bla Rec. Pino Massara a nezbylo po něm nic, krom výše uvedeného singlu. Jeho obálku zdobí zažloutlá fotografie zápasníka připomínajícího našeho Gustava Frištenského a retro futrálku odpovídá aj obsah. Skladba Colonnello Musch je chytlavou, cirkusově - estrádní melodií s výbornými klávesami, tubou a akordeonem a Cacao ? Prostě kakao. Pohoda, klídek pod palmami a maňana...
Asfaltovej výlisek existuje jen v původním vydání a postupem času se stal jednou z nejvzácnějších a nejdražších položek Bla Bla Rec. Na CD se to prvně objevilo v roce 1992 (Artis Records) a pak až v roce 2007 zásluhou BTF. Tradičně pěkně vyvedená gatefold cardboard sleeve má pěknou obálku s Tarzanem vpředu, tracklistem vzadu a miniaturami všech singlů uvnitř rozevřené obálky. Osmistránkovej booklet obsahuje historii Bla Bla Rec. v italštině aj anglině a katalog labelem vydaných elpíček.
Je to takovej pelmel melodických písniček a různých stylů ve slušné zvukové kvalitě a kdybych dal jen na pocity, vysolím čtyřku. Ale trojka bude stačit.
» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Tarzan
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS
Antonius Rex / Zora
CD "32th Anniversary Edition", Black Widow Records BWRCD 118-2 /2009/
Lidé jsou různí a tenhle Antonio Bartoccetti je opravdu "svůj". Většina lidí by ho měla za extravagantního blázna, ale já bych byl trochu smířlivější. Řekněme, že je poněkud výstřední...
Narodil se 18. prosince 1946 a už od mládí ho zajímala filozofie, ezoterika a s ní související mystéria a záhady. V roce 1968 založil hudební projekt Jacula, se kterým o rok později natočil experimentální album "In cauda semper stat venenum". Rozhodně to není hudba pro každého, což uznal aj sám Bartoccetti a tak nechal vyrobit jen pár stovek kusů, které rozdával zájemcům o ezoteriku a různým církevním spolkům. Tenhle neúspěch ho však nezlomil, znovu se zavřel do studia a v roce 1972 vydal oficiální debut - a labutí píseň v jednom - "Tardo pede in magiam versus". Bartoccetti musel na vojnu a s Jaculou byl amen.
Během základní vojenské služby už Bartoccetti přemýšlel o novém projektu a v roce 1974 sestavil - spolu se svou životní partnerkou Doris Norton - kapelu Antonius Rex. Svoje první album nahráli pro label Vertigo, ale ten ho odmítl s tím, že je příliš temné. LP "Zora" z roku 1977 je tak vůbec první ofiko vydanou nahrávkou Antonius Rex. Album se natáčelo v domácím studiu, v šíleném kvaltu a jenom kvůli penězům, které mladá rodina nutně potřebovala a na výsledku je to znát. Dnes se o něm Antonio vyjadřuje s pohrdáním a despektem, ale zase taková katastrofa to není...
První náklad, s komiksově laděnou "rajcovní obálkou" vnadné dirigentky řídící zpráchnivělej orchestr, obsahoval jen čtyři skladby. O rok později následoval dolis (již v jednoduchém, černém obalu) s jednou skladbou - Gnome - navíc. Byla zařazena na začátek alba a přesně tak začíná aj moje cédéčko od Black Widow. Je to chytlavá elektro-pop-rocková skladba v takřka diskotékovém rytmu, s trochou nesmělého zpěvu ve špatné angličtině a pěknými vstupy akustických kytar. Líbí se mi a připomíná mi tvorbu podobně zaměřenejch krajanů Goblin. Nástup instrumentálky Necromancer předznamená monolog v italštině a když se vzápětí ozve ten nejprimitivnější rytmus bicích, jaký si dokážete vůbec představit (Goodmanovi sice nechybělo nadšení, ale jinak byl ryzím amatérem), jdu do kolen. Ruku v ruce se zahuhlaným zvukem to zní jak demo kapely z Horní Dolní, ale pozor ! Jakmile se připojí jazzový klavír Doris Norton, celé se to pročistí a skladba najednou dostane úplně nový - a vůbec ne špatný - feeling.
Za nejnudnější položku na desce považuji následující Spiritualist Seance. Název skladby přesně vystihuje její obsah a prakticky celou plochu deset minut dlouhé seance vyplňují liturgické varhany. Vyvolávání duše zemřelého v jejím závěru mi nepřijde ani zajímavé a už vůbec ne strašidelné, ale kapánek otravné. Lepšímu prožitku navíc brání i hodně špatnej zvuk. Naštěstí jde o výjimku a hned následující skladba Zora je velmi pěkná. Zpěvu je v ní znovu jen tolik, aby se neřeklo a v uvolněné instrumentální části dojde na ukázkovou spolupráci kytary a kláves. Pěkné jsou aj bicí a tak si říkám, že buď se Goodman naučil tak rychle bubnovat, nebo to za něj nahrál někdo jinej.
Historie skladby Morte al potere je spjata ještě se skupinou Jacula. Pod názvem "U.F.D.E.M." vyšla na albu "Tardo pede in magiam versus" (1972) a to není všechno. Pod jiným názvem - "1999 Mundi Finis" - se už o rok dřív objevila na singlu dalšího a ne tolik významného projektu páru Bartoccetti - Norton "Invisible Force". Tohle je tedy její třetí podoba a je vskutku děsivá. Sugestivní varhany a především nervydrásající vokál Doris Norton z ní dělají těžko rozlousknutelnej oříšek...
Tady původní vinyl končí, ovšem moje "32th Anniversary Edition" nabízí navíc ještě takřka deset minut dlouhou pecku Monastery. Pochází z roku 1980 a je to sakra znát, protože jak po stránce kompoziční, tak zvukové se zbytku alba úplně vymyká a naznačuje, kudy se bude ubírat další cesta Antonius Rex. Celá klávesová instrumentálka se točí kolem velmi pěkného klavírního motivu, podporovaného "beglajty" pořádně zkreslené kytary. Vpřed ji ženou naprogramované bicí a je to velmi, velmi chytlavé. Dokonce tak, že bych si dokázal dost dobře představit aj její taneční remix.
Na obalu vypsané obsazení je poněkud zjednodušené a omezuje se na sestavu Bartoccetti (kytary), Norton (klapky) a Goodman (bicí). Ovšem aj při letmém poslechu je slyšet baskytara, flétna, nebo vokály. Tož jsem trochu zapátral a Augusto Croce na svých stránkách uvádí ještě jména dvou spolupracujících hudebníků navíc. Měli by jimi být Franco Mussita a Angelo "India" Serighelli z kapely Il Raminghi, ovšem proč nejsou nikde uvedeni netuším.
První vydání z roku 1977 (Tickle TLPS 5013) vyšlo v nákladu 3 000 kusů. Sehnat se dá, ale je to drahé. Druhý náklad, s jiným obalem a jednou skladbou navíc už byl vyšší - rovných 5 000 kopií. Na cédéčku se to prvně objevilo v roce 1994 prostřednictvím Mellow Rec. a pak v roce 2009 díky vydavatelství Black Widow. Jejich rozkládací (triple gatefold) digipak je luxusní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Ta obálka je parádní a naditý booklet obsahuje spoustu raritních (a také stylizovaných) fotografií.
"Zora" je takovou Popelkou diskografie Antonius Rex a Bartoccetti se k ní nehlásí, ale mě se líbí. Musím však přiznat, že mě hodně ovlivnilo zařazení skladeb "The Gnome" a "Monastery". Původnímu vydání bych dal dvojku, tady za tři a vyšší hodnocení si nechám propříště...
32th Anniversary Edition :
01. The Gnome (6:12)
02. Necromancer (6:28)
03. Spiritualist Seance (10:03)
04. Zora (7:42)
05. Morte al potere (6:18)
06. Monastery (9:39)
» ostatní recenze alba Antonius Rex - Zora
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex
Banco del Mutuo Soccorso / No Palco (live)
CD Sony Music MHCP-1320 /2007/
Výbornej koncert, uspořádanej k 30. výročí založení legendárních Banco del Mutuo Soccorso. Nahrávalo se to 6. července 2002 v Římě a vyšlo o rok později u Sony music v Itálii a v roce 2007 u stejné firmy v Japonsku.
Těžištěm akce jsou sedmdesátá léta a vzpomíná se především na první čtyři studiová alba. Nechybí největší hity kapely : hned na úvod je tady z eponymního debutu pocházející nakládačka R.I.P, po ní svižná a chytlavá Il ragno, dále Canto di primavera, Non mi rompete a - trochu překvapivě - aj "osmdesátkovej" Moby Dick. Jediná, mě neznámá skladba (La caccia / FA# minore) pochází ze sólového alba "Movimento" bosse Vittoria Nocenziho. Písničky jsou v mnohdy notně pozměněném aranžmá, prodloužené, nebo naopak zkrácené a doplněné o dechové nástroje (klarinet, flétna, ságo), ovšem to jejich jádro zůstává samozřejmě stejné. Pro fanouška kapely, který zná originální verze nazpaměť je to ovšem zajímavé poslouchání. Na správné párty nemůže chybět řada hostů a tak si s kapelou břinkne aj několik původních členů - především bubeník Pierluigi Calderoni a klávesista Gianni Nocenzi.
Atmosféra koncertu je výborná, pěkně to odsejpá a jedinou výtku bych měl snad až k příliš dlouhé klávesové exhibici před prvním z přídavků, kterým je srdcervoucí 750.000 anni fa...l'amore? Ovšem když se z reproduktorů vyvalí závěrečná instrumentálka Traccia II, řvu nadšením a chci ještě, ještě, ještě...
V bookletu je krásně rozepsané obsazení v jednotlivých písničkách a tak se dá snadno zjistit, kdo (a z kterého stereo kanálu) vám zrovna hraje. A víte, co je nejlepší ? Ten fantastickej, plnotučnej a krásně čitelnej zvuk. Ta deska hraje líp, než většina dnešní studiové produkce (čistě subjektivně, žádná měření jsem neprováděl). Jenom je mi záhadou, proč na takhle výjimečné akci chyběly kamery, protože Banco těch live DVD zrovna moc nemá. Dva koncerty vyšly ještě na véháeskách (na DVD pak v roce 2004 a 2006), jeden - a výbornej - je součástí box setu Prog Exhibition 2010 a na youtube je záznam vystoupení z Japonska, z roku 2007. Jenomže to v jejich diskografii nějak nemůžu dohledat. Na kapelu takového formátu mi to přijde trochu málo.
Cédéčko je v plastu a velkoformátovej skládací booklet obsahuje tracklist a již výše uvedené podrobně rozepsané obsazení v jednotlivých skladbách. Pak je tu také koláž ze spousty fotografií, jenomže v odstínech červené, oranžové a černé. Výsledkem je chaos, jehož výpovědní hodnota je nulová. Japonská verze se od italské moc neliší. Navíc je tu jen pár těch jejich znaků na hřbetě a zadní straně obalu, přiložený booklet v japonštině (ovšem také s texty písní v obou jazycích) a OBI. Obě vydání už jsou dnes bohužel vyprodaná a případný zájemce bude muset obrážet bazary a aukce. Já to svoje koupil teprve nedávno a jsem šťastnej, že ho mám.
» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso
Osage Tribe / Hypnosis
AMS 223 CD /2013/
Skupina Osage Tribe je italskou legendou, která po sobě zanechala jediné, zato velmi ceněné album - "Arrow Head", z roku 1972. "Hypnosis" je takovou malou (a trochu nečekanou) připomínkou skupiny i onoho alba a teprve druhým zápisem do diskografie po dlouhých jedenačtyřiceti letech. Z původní sestavy zbyli basák s bubeníkem, kteří k sobě přibrali mladého kytaristu a do studia pak aj celou řadu hostů. Cédéčko obsahuje několik předělávek vlastních skladeb ze sedmdesátých let, pár coververzí (např. "We're an American Band", bo "Fireball"), něco nového materiálu a také osm minut dlouhé sólo na buben.
První třetina alba je vyhrazena původní tvorbě - respektive starým kouskům v novém aranžmá - kterou zastupují pecky Arrow Head (ve vokální, aj inštrumentální verzi) a Soffici bianchi veli. Nutno říct, že se hodně přibližují originálním předlohám a je to stejně živelnej bugr, jako tenkrát. Zásadní rozdíl je jen ve šťavnatějším zvuku a jak rašple nabroušeném zpěvu v angličtině. Zvlášť Soffici bianchi veli je opravdu strhující exhibicí všech zúčastněných a krapet předčasným vyvrcholením celého alba.
Svoji aktuální formu kapela prezentuje v instrumentálce Hypnosis a plynule navazující Dellito erotico. Obě obsahují prvky arabské hudby a druhá jmenovaná aj dráždivě přitažlivej refrén v italštině. Drum Solo je výše uvedenou bubenickou machrovačkou a Nunzio "Cucciolo" Favia (nar. 1953) do toho mydlí s entuziasmem dvacetiletého mladíka. Blok vyhrazený novinkám končí další svižnou, především kytarovou instrumentálkou - Notte di cristallo - která je zároveň posledním kouskem na vinylové verzi.
Cédéčko obsahuje ještě tři skladby navíc a všechno jsou to coververze hard rockových legend. We're an American Band od Grand Funk Railroad, Fireball britských Deep Purple a Can't Find My Way Home veteránů Blind Faith. Líbí se mi především Fireball, ještě o něco rychlejší a metalově nařachlejší, než její předobraz...
Mám dojem, že to celé zpunktoval bubeník - protože co kompozice, to malá přehlídka parádně sejmutých bicích. Radost poslouchat. Ovšem s celkovým zvukem to zas taková sláva není a skladby hrajou podle toho kdy a v jakých podmínkách vznikly. Výhrady bych měl především k vysloveně nepříjemnému a mým uším nelahodícímu zvuku doprovodné kytary v inštrumentálce Hypnosis (v čase 2:20) a výrazně nižší hlasitosti obou variant řachandy Arrow Head.
Tradičně velmi pěkně zpracovanou rozkládací vinyl repliku od AMS zdobí obálka od italského umělce a hudebníka Herberta Paganiho. Vnitřek a zadní strana futrálu obsahuje tracklist, obsazení a několik barevných fotek. Celý osmistránkový booklet je věnovaný dnes už pradávné historii Osage Tribe. Jazyky ovládajícího jedince potěší pár článků v italštině a nás ostatní aspoň celá řada raritních vobrázků.
Cedlo mám sotva pár týdnů, ale líbí se mi a tak ho točím docela často. Srdce by dalo klíďo píďo čtyřku, ale říkám si - uber. Z deseti položek jsou jen čtyři nové a z těch čtyř hnedle tři instrumentální. Trojka holt musí stačit...
» ostatní recenze alba Osage Tribe - Hypnosis
» popis a diskografie skupiny Osage Tribe
VARIOUS ARTISTS / More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd
2CD AMS – AMS 222 CD /2013/
Gatefold Cardboard Sleeve including a twenty-four page booklet. Each disc housed in a paper sleeve.
Není tribut, jako tribut. Viděl jsem jich pár takovejch, co nestály za zlámanou grešli a jejich jediným smyslem bylo trochu vydělat na známém jméně, ovšem doma jich mám aj několik docela povedených. Working Man (Rush) a Encores, Legends & Paradox (ELP) z kdysi velmi agilního vydavatelství Magna Carta, nebo čtyřdiskový box set s poctou italskému progresivnímu rocku sedmdesátých let Zarathustra´s Revenge, od dnes již poněkud živořícího labelu Mellow Records. A mezi ty opravdu zdařilé bych zařadil i tuto dvojcédé "poklonu" Pink Floyd z produkce italského vydavatelství AMS.
Italská firma, italskej produkt a tak není divu, že většina zůčastněných kapel působí v Itálii. Zahraničí zastupují Jay Tausig a Spirits Burning z USA, Permanent Clear Light z Finska a "supergroup" The Samurai of Prog. Potěšitelnou skutečností je to, že většina skladeb pochází z raného období Pink Floyd - hned pět je jich z legendárního "Pipera" a tři z následujícího alba A Saucerful Of Secrets, ovšem jsou tu i písničky ze singlů Apples And Oranges, nebo Arnold Lane. Na takové ty z komerčních rozhlasových stanic nejopotřebovanější šlágry typu Another Brick In The Wall part 2, nebo Wish You Were Here - naštěstí - nedošlo.
Mojí výhodou (nebo nevýhodou ?) je fakt, že Pink Floyd prakticky neposlouchám (pár napálených kopií jsem doma sice měl, ale při úklidu skončily v popelnici) a tak ty originální verze v mnoha případech ani neznám. Nemusí mě tedy trápit nějaké srovnávání a ty písničky si jednoduše užívám tak, jak přijdou. Jsou tu skvělé momenty - např. nástup Hey You v podání Marie Teresy Soldani po divočině Flaming ztřeštěných S.A.D.O., na druhou stranu ne všechno mi sedí. Astronomy Domine Fabia Zuffantiho, nebo následující Careful with That Axe, Eugene kapely Fungus jsou prostě divné. Ovšem jestli to nebude tím, že divné budou už původní verze...
Oba - takřka osmdesát minut dlouhé - nosiče obsahují po čtrnácti skladbách a jako velmi šikovnej dramaturgickej tah se mi zdá zařazení Dogs (The Samurai of Prog) na konec prvního, respektive Sheep (Jay Tausig) na začátek druhého CD. Při porovnání obou cédéček mezi sebou mi o fous lepší připadá to druhé. Jednak tu úplně chybí podivnosti typu Astronomy Domine a druhak je hitovější, melodičtější a díky dívčinám za mikrofonem aj - ehm - romantičtější. Skladbám Fearless (The Embryo), The Gunner´s Dream (Archangel), High Hopes (Periplo), Julia Dream... (slow@rk), nebo On The Turning Away (Conqueror) by to asi slušelo v jakékoliv úpravě a třešničkou na dortě je šestnáct minut dlouhá Echoes od temných náladotvůrců Daal.
Zvuk je výbornej, plnotučnej a dynamickej tak, jak to mám rád. Ani se nechce věřit tomu, že každá píseň vznikla za jiných podmínek a v jiném studiu. Booklet o čtyřiadvaceti stránkách je napěchovaný informacemi - u každé skladby je uvedený autor, z jakého alba (nebo singlu) pochází a sestava kapely i (ve většině případů) s malou fotografií. Grafika bookletu, potisku CD aj samotného obalu je parádní a má ji na svědomí Davide Guidoni. S těmi kolážemi si docela vyhrál a v mnoha případech jsou to takové nenápadné (jak pro koho) odkazy na původní obálky Pink Floyd. Jedinou nevýhodou rozkládací mini vinyl repliky je to, že se začíná rozlepovat a zanedlouho tak dojde na šikovné ruce a lepidlo.
Album jsem si velmi rychle oblíbil a točím ho teď poměrně často. Díky výběru písní by mohlo sednout nejen fanouškům Pink Floyd, ale aj "běžným" rockerům a díky pěkné grafice stalo by se ozdobou každé prog rockové sbírky. Myslím, že ty čtyři hvězdule si zaslouží.
» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS
Rovescio Della Medaglia, Il / Io come io
CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment - 88697343642 /2008/
Io come io je druhým zářezem v diskografii Il Rovescio della Medaglia a pokud ho porovnáme s o rok starším debutovým albem, najdeme hned několik styčných bodů. Jednak je stejně krátké (sotva 29 minut), druhak koncepční (ambiciózní texty inšpirované německou filozofií) a treťjak - je to nemlich ten samej bugr. Jen s daleko lepší produkcí a zvukem.
Na albu jsou čtyři skladby a otevírá jej nekompromisní nářez Io, po kterém následuje o něco delší (a členitější) Fenomeno. Ta, i něcojakobalada Non io obsahuje aj několik akustických vsuvek, odboček a stopové množství flétny, ale jinak je to klasickej randál v sestavě kytara, basa a bicí s unikátním mixem navrch. Basák Stefano Urso povýšil svůj nástroj z rytmického na sólový a hraje prakticky to samé, co kytara, jen o něco níž. Díky rozšířenému stereu a striktně odděleným nástrojům - kytara vlevo, brutálně zkreslená a vyhulená basa vpravo - to jejich zápolení krásně vynikne a je nesmírně zábavné ho sledovat. Často se mi stává, že při poslechu desky ten jejich strhující souboj poslouchám pozorněji, než hudbu samotnou... Album pak končí sedm minut dlouhou a do dvou kapitol rozdělenou - ovšem neméně ostrou - titulkou Io come io.
Nedílnou součástí produkce je zpěv, ale díky předlouhým instrumentálním eskapádám ho tady moc není a k horkou jehlou spíchnutým vokálním linkám bych měl výhrady. Na druhou stranu - zkuste vměstnat filozofické texty do melodických písniček. Navíc tam, kde chybí melodie nechybí temperament a to já rád.
Původní asfalt vyšel hned v několika provedeních, přičemž součástí jednoho z nich byla i kovová medaile. CD reedice z roku 2008 (v plastu) má černý obal s bílým - částečně zrcadlově obráceným - nápisem dole a čtyřstránkový booklet nenabídne víc, než tracklist a několik - ke všemu notně zmenšených - fotografií v červenočerných barvách. Ovšem hraje parádně a jsem rád, že ji mám.
Šokující debut jsem oznámkoval lepší trojkou, vrcholné dílo Contaminazione je za pět, tož tady musím na (slabší) čtyřku.
» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il
Premiata Forneria Marconi / Emotional Tattoos
2CD Inside Out Music - IOMSECD 490, Sony Music - 88985473122 /2017/
Nestíhám a už dávno nejsem "in". Současnou prog rockovou scénu sleduju jen z uctivé vzdálenosti, aktuální novinky kupuju jenom ve zcela vyjímečných případech a přesně takovou - pravidlo potvrzující - vyjímkou je i zbrusu nové (dvojité) CD legendárních Premiata Forneria Marconi.
Placka vyšla loni na podzim, tedy čtyři roky po povedené "PFM In Classic - Da Mozart A Celebration" a jestli dobře počítám, je v pořadí devatenáctou studiovou řadovkou. Je to dobrá deska, která roste s každým poslechem, ale ruku na srdce - kolik fanoušků se opakovaně vrací k nahrávce, která ho nechytila na "první dobrou" ? V dnešní době, kdy můžete streamovat, kupovat, nebo si stáhnout prakticky cokoliv ? Já teda ne...
První info o chystané novince jsem zachytil na webu vydavatelství BTF. Omrknul jsem tracklist, sestavu a trochu zklamanej zjistil, že kytarista a zpěvák Franco Mussida to definitivně zabalil a jádro kapely tvoří zbylí dva matadoři - poslední ze zakládajících členů, bubeník a zpěvák Franz di Cioccio a basista Patrick Djivas. Mezi staré známé počítám ještě houslistu Lucia Fabbriho (který se u PFM střídavě objevuje už někdy od roku 1980), jakžtakž znám kytarového virtuóza Marca Sfogliho, ale zbytek sestavy je pro mě záhadou. No, dal jsem tomu jeden poslech z (tuším) progstreaming, mrknul na ofiko videoklip na YTB a celé to odložil s tím, že se k tomu (možná) někdy vrátím. Když jsem pak před několika týdny brouzdal Mediamarktem a už se chystal - s prázdnejma rukama - odejít, ta trochu naivní malůvka na obálce na mě mrkala tak smutně, že jsem neodolal...
Nějaké rytmické zvrácenosti a inštrumentální kejkle by čekal leda tak naivní blázen. Není to ani na sedmdesátá léta odkazující retro prog, alébrž moderní rocková deska, plná vesměs přímočarých a melodických písniček a jestli tady slyším nějakou podobnost se starší tvorbou, tak s tou ze začátku osmdesátých let. Téměř každá písnička obsahuje nějaký pěkný hudební motiv, nebo melodický refrén a přesně to splňuje hned úvodní - byť poněkud posmutnělá - We´re Not An Island. Líbí se mi aj hitová klipovka The Lesson, pěknej motivek mají také následující So Long a baladická There’s A Fire In Me. Pochválil bych i chytlavou a peprnými housličkami vyšperkovanou instrumentálku Freedom Square a vyvrcholením celého alba je pro mě předposlední a podmanivě melodická Hannah. Na albu není jediná skladba, která by mě nutila ji přeskočit a to je na 62 minut dlouhou nahrávku výborná vizitka.
Koupil jsem si speciální edici s oběma jazykovými mutacemi, které poctivě střídám - a světe div se, ale zrovna v tomhle případě mi ta angličtina vůbec nevadí. Italštinu mám spojenou hlavně se sedmdesátými léty a sympho progem se specifickou atmoškou, jenže tohle je spíš classic/AOR rock a k němu se ta anglina hodí.
Pochválil bych vytaženou a tedy velmi dobře slyšitelnou Djivasovu basu, ale celkový zvuk byl pro mě spíš zklamáním a trvalo několik poslechů, než jsem se s tím popasoval. Je takovej trendy placatej, nevýraznej a zastřenej, chybí mi víc detailů a prostoru. Ale to už je podle vkusu každého soudruha. Možná, že jsem jen přehnaně náročnej.
Digipak je pěknej a hraje všemi barvami, malinko naivní kresba na obalu vynikne teprve po rozevření celé "triple gatefold" skládačky a hezčí je spíš ta uvnitř, zobrazující fantasktní džungli. Tlusťoučkej booklet obsahuje komplet texty v angličtině aj italštině, sestavu a (jednu) fotografii. Plus reklamní letáček Inside Out.
S hodnocením jsem si lámal hlavu. Tři, nebo čtyři ? Na tom houby záleží... Zkrátka a dobře, je to pěkná rocková deska, kterou jsem si i přes počáteční rozpaky oblíbil, pořád se k ní vracím a jsem rád, že ju mám.
» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi
Alluminogeni, Gli / Scolopendra
CD Fonit Cetra - CDM 2029 /1989/
Italská art rocková skupina Gli Alluminogeni pochází z Turína a její historie sahá až někam do roku 1966, jenomže z původně pětičlenného obsazení a jména Green Grapes nezůstal během následujících let kámen na kameni. V roce 1970 se převtělila v klasické trio (kajtra, klábosnice, buben) a ovlivněná vzedmutou progressive rockovou tsunami natočila jediné studiové album. Ovšem rozpadla se dřív, než stačilo pořádně vyjít.
Koncepční album "Scolopendra" vyšlo v roce 1972 a sestava v obsazení organ, kytara a buben napovídá, že by to mohlo být něco ve stylu The Nice. Ale popravdě řečeno, kromě několika letmých kontaktů s klasickou hudbou tady vliv výše uvedených velikánů necítím. Ta muzika je svojská a typicky italská. Baroko křísnuté "sixtýs popem", zabalené v art rockovém aranžmá. V porovnání s vrstevníky Le Orme, Formula 3, nebo Dik Dik to hraje trochu archaicky, ale já osobně sound s dominantním Hammond organem rád...
Úvodní La natura e l'universo je víceméně klávesovou exhibicí a zpěvu v ní moc není, ovšem hned následující Scolopendra jako kdyby vypadla odněkud z šedesátých let. Zpěv v italštině je prohnanej efektem "telefoního sluchátka" a melodramatický refrén s podmazem smyčců k sežrání. Prostě barokní pop po italsku a z naprosto stejného soudku je aj čtvrtá La stella di Atades. Náplň první strany původního elpíčka doplňuje ještě sotva tři minuty dlouhá, chytlavá a studiovými efekty obzvláštněná Che fumo c'è.
Vlastně kromě úvodní skladby je celá první strana desky složená z kratších, melodických a v dobrém slova smyslu komerčních písniček. Strana druhá obsahuje ambicióznější kousky a takovým pomyslným vrcholem alba je pro mě skladba Thrilling. Členitá, pompézní, s monumentálním zvukem varhan a "sabbathovsky" tvrdou kytarou. Skvělá práce, která mě vždy a naprosto spolehlivě pošle do kolen... Instrumentálka Cosmo je hammonďáckou tvrďárnou se základem v pořádně zrychleném blues a je to také jediná skladba, ze které čuchám Emersona. Poslední skladbou na desce je sedm minut dlouhá Pianeta. Její úvod je psychedelicky rozhrkaný, s trochou toho kávesového kvílení, ale celkem rychle si to sedne a graduje do parádního finále, tvořeného varhanní fugou, skřípající kytarou a těžkotonážními bubny.
Je to výborná deska a sám nevím, proč jsem se jí tak dlouho vyhejbal. Jestli jsem měl pocit, že mi to při zkušebních nástřelech neleze do uší tak, jak bych od Italů očekával, nebo mi překážel ten hmyzák na obalu - nejspíš od každého trochu. Teď jsem šťastnej, že ji mám.
Původní asfalt je prakticky nedostupnej a jeho ceny (na discogs) šplhají do závratných výšek. Mě se povedlo koupit vůbec první vydání na CD, Fonit Centra z roku 1989. Bylo to z druhé ruky a tak jsem měl trošku obavy, ale je v bezvadném stavu. Čtyřstránkovej booklet z tvrdého papíru obsahuje předmluvu (v italštině), sestavu, fotografii skupiny a tracklist. Samotný kotouček má zlatavou barvu a hraje náramně.
» ostatní recenze alba Alluminogeni, Gli - Scolopendra
» popis a diskografie skupiny Alluminogeni, Gli
Balletto di Bronzo, Il / Ys
| 2018-01-02 | CD Polydor 523 693-2 /1994/
Album Ys je druhým zářezem v diskogragii Il Balleto di bronzo a s o dva roky starším debutem nemá takřka vůbec nic společného. Z původní sestavy zbyli kytarista s bubeníkem, které doplnili nový basista a klávesák. A byl to právě Gianni Leone, který provedl "palácový převrat" a tvorbu skupiny posunul od tvrdého bigbítu ke klávesově orientovanému art rocku.
Album je to (jak tehdy bývalo dobrým zvykem) koncepční, agresivní a velmi temné. Autorem (nebo autorkou ?) složitého libreta plného metafor je Daina Dini, přičemž takřka veškerej materiál složil Leone. Je to víceméně nepřetržitý proud hudby bez výrazných předělů a je těžké poznat, kdy jedna skladba končí a další začíná, ovšem s názvy písniček je to docela jednoduché - úvod, setkání jedna až tři a závěr.
Pokud se zaměřím čistě na italskou rockovou scénu, těžko z paměti lovím stejně agresivní a nemelodické album. Podobně destruktivně na mě působí legendární Palepoli tak trochu spřízněnejch Osanna, hodně tvrdé (ovšem daleko melodičtější) je aj Inferno římských Metamorfosi, ale Ys je jen jedno...
Po instrumentální stránce se to ještě docela dá. Kytarová sóla jsou sice hodně jedovatá, štiplavá a disharmonická, ale klávesy (většinou) fantastické. Jenom ten hysterickej vokál hlavního protagonisty, ten mi dává zabrat. Sem tam ho doprovází sborový zpěv bezeslov, ale ani tam to není lepší a prakticky jakýkoliv pokus o melodii končí nezdarem. Jsou tu výborné pasáže, ovšem také spousta takových, které mě zneklidňujou a znervózňují. Poslech tohoto alba je pro mě pokaždé velkou výzvou, ale přiznávám bez mučení, že s přibývajícími křížky ji podstupuji stále neochotněji. Z recenzentských důvodů jsem si desku v posledních dnech několikrát připoměl a bylo to - ehm - martyrium.
Již v roce 1973 se "Bronzový balet" rozpadl a na dlouhá léta skončil v zapomění. Dnes Gianni Leone vystupuje sólo, jako součást koncertního programu skupiny Osanna. Jeho blok je několik minut dlouhou připomínkou Ys a pořád mu to hraje setsakramentsky dobře...
Zkrátka a dobře - fanoušky, aj odbornou kritikou většinou velmi dobře přijímané Ys je považováno za reprezentativní milník žánru a pravdou také je, že z Itálie mnoho podobně tvrdých a komplikovaných alb nevzešlo. Jenomže co je mi to platné. Ve sbírce ho mám už řadu let, ale kvůli absentujícím melodiím, nepříjemně chřestivému zvuku a nervydrásajícímu zpěvu jsem si k němu cestičku nenašel.
Reedice od Polydoru je v plastové krabičce, čtyřstránkový booklet je reprodukcí původního obalu a obsahuje texty písní. Je to remaster z roku 1994, ale nemyslím si, že mám původní vydání z tohoto roku - spíš nějakej nedatovanej "repress". Všechna vydání pod katalogovým číslem 523 693-2 obsahují jednu velice pěknou bonusovou skladbu navíc : "La tua casa comoda", natočenou v roce 1973.
» ostatní recenze alba Balletto di Bronzo, Il - Ys
» popis a diskografie skupiny Balletto di Bronzo, Il
Emerson, Lake & Palmer / Welcome Back My Friends to the Show That Never Ends
2CD BMG - BMGCAT2CD7 /2016/
ELP v roce 1974, to byla art rocková mašina na vrcholu sil a její koncertní show nabírala pomalu a jistě megalomanských rozměrů. Emerson se ztrácel za hradbou kláves, o Palmerovi za bicí artilérií se dvěma gongy navrch ani nemluvě a tak jediný, který měl trochu prostoru k životu byl Lake. Jeho hlavním nástrojem byla pochopitelně basa, ale v průběhu koncertu jsou slyšet i kytary. Jak elektrická (v megakompozicích Tarkus a Karn Evil 9), tak akustická v písničkách Still... You Turn Me On a Lucky Man.
Od prvních tónú je to nakládačka a jakmile to přeženu s hlasitostí dostanu strach, že mi Emerson tím svým syntezátorem vypálí díru do hlavy. Hlavně ve skladbách Toccata a v závěru jinak fantastické Tarkus. Prostřední část koncertu je zaplaťpánbu poklidnější a vyplňují ji balada Take A Pebble, plus medley složená z již výše uvedených "Still... You Turn Me On" a "Lucky Man". Je to dobrá příležitost trochu si odfrknout a baví mě i Emersonova jazzově odlehčená exhibice Piano improvisations. Následuje trocha humoru v barové směsce Jeremy Bernder / The Sheriff a po něm závěrečný mazec v podobě pětatřicet minut dlouhého inferna Karn Evil 9. S nezbytným sólem na bicí navrch.
Skladby z koncertu mám naposlouchané ze studiovek a že se kapela nedrží původních verzí kvituji s povděkem. Byli to skvělí instrumentalisté a tak mě ty jejich odbočky a alternativně upravené pasáže a sóla baví. Jediné, co mi trochu vadí je místy až ultrazvukově pronikavé hvízdání minimoogu. Ze zvuku jsem měl strach, ale je dobrý. Na nijak upravovaný záznam z roku 1974 určitě. V tišších pasážích to sice docela šumí a naopak v těch nejexponovanějších se ten zvuk malinko slije, ovšem pokud porovnám to se zhruba stejně starým "živákem" Yesssongs, tak tohle hraje líp.
Remaster z roku 2016 je v pěkném rozkládacím digipaku, ale cédéčka v něm drží, jako přibitá. Dokonce tak, že už se mi jeden plastovej střed podařilo poškodit. Informacemi nabitej a tlusťoučkej booklet obsahuje barevné fotografie a povídání od Chrise Welche.
S live alby je to kříž. Osobně je nevyhledávám, ale pár jich ve sbírce mám. A myslím, že docela zásadních. U tohoto jsem si po prvním poslechu říkal : o.kay, je to dobré, ale často se k tomu vracet asi nebudeš. Dáš tři a šlus. Jenže jak těch poslechů přibývalo, zjistil jsem, že si ten koncert začínám užívat. A v podobě DVD by to bylo teprve žůžo...
» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends to the Show That Never Ends
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer
Banco del Mutuo Soccorso / Garofano Rosso
CD Virgin - 7866172 /2000/
Tomuhle albu jsem se vyhejbal, jako čert kříži. Věděl jsem, že je zcela instrumentální a bez fenomenálního Francesca di Giacoma jsem si ho prostě nedovedl představit. Ani obal se mi nelíbil a tak jsem ho považoval za takovej výstřelek, bez kterého se v klidu obejdu. Ale byla to chyba...
Garofano rosso (Červený karafiát) je soundtrackem k filmu, natočeného podle stejnojmenného románu Elia Vittoriniho. Jeho příběh je zasazený do prostředí Sicílie v době nástupu fašismu a na pozadí politických událostí líčí první citová vzplanutí mladého studenta lycea, i touhy, iluze, nadšení a smutky tehdejší italské mládeže. Zní to hrozivě a film samotný u diváků neuspěl. Ale hudební stopu má vý - bor - nou. Stylově jsou to jasně identifikovatelní Banco Del Mutuo Soccorso, přesně zapadající do roku 1976. Nikdy bych tomu nevěřil, ale téhož roku vydané album Come in un'ultima cena se mu opravdu docela podobá. Obě desky charakterizuje najazzlá rytmika a poměrně střídmá, až subtilní hra klávesových nástrojů, rozkošatělá přesně cílenými sólovými vstupy kytary, trubky, nebo lesního rohu.
Pochopitelně, je to hudba k filmu a tak není divu, že se tady hlavní motiv - i některá další témata - pořád objevují a vrací. Byť v různých obměnách. Nejsilnější dojmy ve mě zanechaly titulní Garofano rosso, uvolněná Esterno notte a sugestivní 10 Giugno 1924. Svou atmosférou mi tahle nervní a velmi působivá skladba připoměla mistry horor rocku Goblin a to je co říct. Za vrchol alba pak považuji nejdelší, takřka osm minut dlouhou Suggestioni di un ritorno in campagna. To jsou ryzí Banco a jediné, co této skladbě schází je Francescův zpěv...
Film je na ytb, ale ve velmi špatné kvalitě a tak jsem u něj dlouho nevydržel. Nicméně, hned úvodní sekvence obsahuje slide show zažloutlých fotografií skupinek mladých mužů ve fašistických uniformách a spolu s hudbou výše uvedené 10 Giugno 1924 je to velmi působivé. Už jenom kvůli hudební složce bych to chtěl někdy vidět celé.
Reedice od Virgin je laciná, ale taky pěkně odbytá. "Booklet" tvoří lístek papíru ve formátu 120 x 120 mm, s reprodukcí obalu vpředu a sestavou kapely vzadu. To mohli dát rovnou do pošetky a ušetřil bych hromadu místa. Zvuk je naštěstí výbornej a tak neremcám - zrovna od B.M.S mám takhle provedených vydání celou řadu.
Dávám (slabší) čtyřku a přidávám výzvu : fanoušek Banco del Mutuo Soccorso by se s tímhle albem neměl minout. Byla by to škoda.
» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Garofano Rosso
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso