Profil uživatele Snake


Recenze:

Sensations' Fix - Portable madness cover

Sensations' Fix / Portable madness

Snake | 4 stars | 2021-03-22 | #

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527121765 /2009/

Album Portable Madness vyšlo v roce 1974 a je druhým oficiálně vydaným nosičem skupiny Sensations´ Fix. Od debutu Fragments of Light ho dělí sotva pár měsíců, ale je po všech stránkách vyzrálejší, dokonalejší a jenom potvrdilo jedinečné postavení Sensations´ Fix na italské rockové scéně...

Vznik skupiny se datuje do roku 1973 a od svých začátků působila jako trio v sestavě Franco Falsini (kytara, klávesy), Richard Ursillo (basová kytara) a Keith Edwards (bicí). Její zakladatel a leader Franco Falsini se shlédl v experimentálním psychedelickém rocku a začal komponovat hudbu, která se dala jen těžko nějak pojmenovat a zařadit. V tehdejší Itálii takhle nikdo jinej nehrál a hudební publicisté si se skupinou nevěděli rady, protože ze zástupu ostatních čouhala, jak vidle ze záhonu. Pro jistou podobu s tvorbou německých kapel typu Can, Ash Ra Tempel, Tangerine Dream, nebo Amon Düül II si tak někteří ulehčili práci s vymýšlením nové škatule a produkci skupiny vlepili pod poněkud zavádějící termín krautrock. Zní to divně, ale nejde o nic tak úplně výjimečného. Třeba skupinu Supersister řadili někteří novináři ke Canterbury aj přes to, že byla z Holandska.

Na debutovém albu Fragments of Light se dá zaslechnout ještě něco málo vokálů, ale z Portable Madness nedostanete ani slovo. Hotová Němá barikáda. Devět skladeb, 36 minut dokonale sugestivního, psychedelického rocku a s nějakými předěly, nebo mezerami nepočítejte, protože to hraje na jeden zátah. Jako kdyby jste zakopli o bludnej kořen a prožívali nekonečnou hudební smyčku, u které nepoznáte kde začíná, ani kde končí. Všechny skladby si to šinou v podobném, hypnoticky monotónním tempu udávaném baskytarou a temným tlukotem nezvykle sejmutých bicích. Základem kompozic jsou klávesové plochy, do kterých Falsini velice zručně vyšívá atraktivní obrazce a podprahově chytlavé melodické linky. Jeho arzenál je relativně skromnej a podle potřeby střídá analogové syntezátory, nebo kytarová sóla se zvláštním, rozostřeným zvukem. Angličtina pro něj má takovej pěknej výraz, fuzzy, ale jak to mám nazvat po našem? Nejasný, neostrý, mlhavý? Prostě tak...

Jednotlivé skladby jsou si podobné jak vejce vejci a jisté motivy, nebo melodické linky se v nich opakují. Je těžké některou z nich vypíchnout a tak není divu, že v té době kapele nevyšel jedinej singl. Faktem je, že velké desky Sensations´ Fix sekali jednu za druhou (během roku 1974 jim vyšly hned tři), ale malou do jukeboxu nemají žádnou. A to tenkrát opravdu frčely. Z první strany desky bych zmínil aspoň stav beztíže vyvolávající pecku Phase One And Phase Two a hned se ptám, nepřipomíná vám ten název něco? Třeba Porcupine Tree a jejich Voyage 34? Z druhé strany desky trochu vyčnívá skladba Pasty Day Resistance, ale ono je to fakticky jedno. Pokud z tohoto sevřeného celku vytáhnu jeden dílek, tak se celej ten zbytek zboří, jak domeček z karet.

Původní alba Sensations´ Fix vydával Polydor v docela vysokejch číslech a tak jsou ještě dneska sehnatelná za celkem rozumnou cenu. S reedicemi to byla dlouhá léta bída a až teprve v roce 2019 se objevilo LP, vylisované ve spolupráci firem btf.it a Polydor. S cédéčky je to špatné furt a na stránkách discogs se dá dohledat jen kopie pirátské značky Tachika Records. Moje CD edice je součástí box setu Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 1 z roku 2009, která kromě Sensations´ Fix obsahuje ještě alba skupin Jumbo, De De Lind, Il Balletto di Bronzo a Latte e Miele. Jak tak koukám, jeho cena utěšeně roste a (nejen proto) jsem rád, že ho mám.

Album Fragments of Light jsem ohodnotil trojkou, ovšem tohle je lepší. Předcházející dvě díla byla spíš sólovými projekty Franca Falsiniho a až teprve tady se do komponování, i nahrávání zapojila celá kapela. Ono je to taky hned znát, protože rytmika dělá divy a navíc to i slyšitelně lépe hraje. Tož za čtyři.

» ostatní recenze alba Sensations' Fix - Portable madness
» popis a diskografie skupiny Sensations' Fix


Murple - Io sono Murple cover

Murple / Io sono Murple

Snake | 5 stars | 2021-03-14 | #

CD Mellow Records ‎– MMP 121 /1992/

Debutové a na dlouhou dobu jediné album skupiny Murple patří k těm nejvýraznějším italským chuťovkám a tak jsem toužil po tom, zařadit ho do své domácí sbírky. Ovšem shání se docela blbě a než se mi podařilo ten svůj cíl splnit, uteklo pěknejch pár let...

Původní album vyšlo u německého vydavatele BASF Fare v roce 1974 a jeho cena v bazarech a aukcích se pohybuje okolo 400 Euro. První reedice na CD (a zároveň aj první reedice vůbec) se dočkalo zásluhou italského nezávislého labelu Mellow Records v roce 1992 a další se objevily až o deset let později díky pirátům Akarma. Teprve v roce 2011 se na trh dostala výpravná edice s bonusovým DVD od AMS a tu zatím poslední poslali do světa Belle Antique z Japonska (2020). Ovšem v podobě docela nákladného SHM-CD.

Já jsem měl eminentní zájem o verzi s bonusovým DVD (se záznamem reunionového vystoupení) a tak jsem se snažil splašit rozkládací vinyl repliku od AMS, ovšem ta už byla dávno rozebraná a tak jsem byl nakonec rád za onu vůbec první reedici od Mellow, z roku 1992. Navíc se mi ji podařilo koupit v naprosto dokonalém stavu a tak vypadá, jako kdyby zrovna vyběhla z fabriky. Klasická plastová krabka obsahuje černým písmem potištěnej kotouček a pěknej, čtyřstránkovej booklet s originální obálkou a mnoha (maličkými) fotografiemi. Zajímavostí je vložená knížečka s koncepčním příběhem a texty, protože s něčím podobným - byť v daleko lepším provedení - jsem se setkal snad jenom u CD The Prince of Heaven´s Eyes irskejch Fruupp.

Bizarní koncepční storka vypráví smutnej příběh tučňáka Murpleho, ubíjeného každodenní neměnností a rutinou. V touze po dobrodružství se tak raději vzdá bezpečí své kolonie, opustí přirozené prostředí a vydá se do světa. Během svého putování je však uloven lidmi a donucen vystupovat v cirkuse. Nakonec skončí v ZOO a své dny pak dožije jako součást expozice na malém, plastovém ledovci.

Po hudební stránce jde o klasickej symphonic prog s prvky klasické hudby, minimem zpěvu v italštině a kouzelnou atmosférou. Necelých 34 minut dlouhé album obsahuje dvě rozsáhlé suity rozporcované do šesti kapitol a je jasné, že každá z nich zabrala celou stranu původní LP. Cédéčko však načte pouze dva tracky a která z částí zrovna hraje se člověk může akorát domnívat. Prim hrají především klávesy a slyšet jsou hlavně varhany, které doplňují všelijaké, dobově znějící syntezátory. Svůj prostor však dostane aj čisté piano a třeba úvod druhé skladby - Preludio e scherzo - právě v podání piana je parádní klasickou vsuvkou. Nechybí ani elektrická kytara, ale její role je spíš podružná a v podobě táhlých sól si ji plní vesměs v doprovodech.

Hudba je to sice propracovaná a přiměřeně náročná, ovšem zároveň aj neobyčejně přístupná a tedy bez nějakejch rušivejch elementů. Žádná orchestrula diabolika, disharmonika, ani akademika, ale klasická Itálie. Dalo by se to přirovnat k raným Genesis, šmrncnutejm umírněnějšími ELP a z italské scény mě napadají Reale Accademia di Musica, Latte e Miele, nebo Le Orme.

Kapela se do svého tučňáka naprosto zbláznila a přizpůsobila mu nejenom obal desky, ale i veškeré propagační materiály a pódiovou prezentaci. Prakticky na žádném vystoupení v letech 1971 - 73 nesměl chybět nafukovací tučňák v nadživotní velikosti a spousta dalších propriet. Přístup to byl jistě originální, ale skupině moc nepomohl a poté, co se BASF rozhodli s podporou italského progresivního rocku definitivně seknout, se rozpadla. Album nakonec vyšlo až několik měsíců potom, co bylo nahráno a bez jakékoliv podpory od vydavatele zcela zapadlo. Na své znovuobjevení a zasloužené uznání si muselo počkat pěknejch pár let...

Zkrátka a dobře, je to výborná muzika a malou výtku bych měl jen k výslednému zvuku. Nevím jak ostatní reedice, ale ta od Mellow Records je udělaná z původní vinylové desky a tak to šumí a praská, jako kdybych seděl u gramofonu. Není to nic neobvyklého a setkal už jsem se s tím v případech alb skupin Laser, Madrugada, nebo Gruppo 2001, ale trošičku mě to mrzí. Zvlášť, když remaster dostupnej na Spotify (2012) hraje líp a bez slyšitelnejch lupanců. Čtyři a půl.

» ostatní recenze alba Murple - Io sono Murple
» popis a diskografie skupiny Murple


Moby Dick - Moby Dick cover

Moby Dick / Moby Dick

Snake | 3 stars | 2021-03-07 | #

CD Bull's-Eye – 588 /2009/

Na italské skupině Moby Dick není italského, ani co by se za nehet vlezlo a při náhodném poslechu bych ji na partu z Apeninského poloostrova netipoval ani náhodou...

U jména Moby Dick mi jako první naskočí šlágr od Banco del Mutuo Soccorso a teprve potom slavný, dobrodružný román Hermanna Melvilla. Že se tak jmenuje i jedna ze skladeb Led Zeppelin jsem až donedávna nevěděl a o existenci stejnojmenné italské kapely neměl ani páru. A není se co divit, protože v tomhle případě jde o zapomenutost nejhrubšího zrna. Skupina sice působila relativně dlouhejch pět let, ale nezbylo po ní víc, než pár demáčů a jedno nevydané album z roku 1973. To se sice nahrávalo až v londýnských Olympic Studios, ale kapele se pro něj nepodařilo najít vydavatele a tak zůstalo ležet v šuplíku. Na světlo boží se dostalo teprve zásluhou labelu Akarma v roce 2001 a to na vinylu i CD.

Úvodní Two Timing Girl přesně vystihuje citát, že "každý začátek je těžký", protože jde o můj suverénně nejméně oblíbenej kousek celé kolekce. Tenhle nezáživnej, hardrockovej kolovrátek se zkresleným zvukem koušu opravdu těžko a být v tomhle stylu celé album, tak ho snad raději použiju jako tácek pod kafe. To by, aspoň v mém případě, udělalo lepší službu. S následující Free Wheelin Cat to není o moc lepší, ale obsahuje několik zajímavejch vsuvek a tak nějak podvědomě cítím, že se začíná blýskat na lepší časy. Splašená My Friend mi svým rock´n´rollovým fundamentem připomíná skladbu Rock And Roll legendárních Led Zeppelin a to už jsem u prvního vrcholu alba, kterým je šest minut dlouhej a částečně akustickej slaďák What Time Is It. Se zajímavým kytarovým sólem navrch.

Uno momento, já vám ještě neřekl, jak moc se to podobá na Led Zeppelin? Nejenom hudbou, ale i vokály? Je to tak a potvrzením mých slov budiž pátá Provisional Baby Hip. Opět částečně akustická, ale s neobyčejně chytlavým a důrazně pumpujícím rockovým spodkem. Předposlední Groove Me překvapí několika rychlými, energickými laufy a na úplnej závěr je tu naprosto zničující hardrockovej očistec Sex'n'Roll Express. Osm minut dlouhá smršť v pekelném tempu a jak břitva ostrým zvukem...

Bonusem navíc jsou tři demáče z roku 1970 a jsem za ně tuze vděčnej, protože tohle je Itálie, jakou mám rád. Sestava skupiny byla značně proměnlivá a nevím přesně, v jakém obsazení ty tři písničky vznikly, ale hodně mi to připomíná debutové album Sirio 2222 (1970) souputníků Il Balletto di Bronzo. Zpěvák a kytarista Marco Cecioni v Moby Dick krátce působil a nedivil bych se tomu, kdyby ty skladby nazpíval právě on, ale ruku do ohně bych za to raději nedával. Nerad bych o ni přišel.

Po poněkud rozháraném, rozpačitém začátku mi ta deska připadá čím dál tím lepší a na jejím konci už ji vypínám docela spokojenej. Myslím, že je dobrá a tu slabší trojku si nakonec zaslouží. Do sbírky jsem zařadil asi jedinou dostupnou reedici od amerického labelu Bull's-Eye a je to jednoduchej digipak, kterej ctí původní obálku od Akarmy. Uvnitř futrálu je vytištěnej profil skupiny v angličtině (půlka textu je však pod transparentním držákem CD), na zadní straně tracklist a tři fotografie. Zvuk alba sice není nic extra, ale jsem rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Moby Dick - Moby Dick
» popis a diskografie skupiny Moby Dick


Acqua Fragile - Mass-media stars cover

Acqua Fragile / Mass-media stars

Snake | 4 stars | 2021-02-23 | #

CD Sony Music ‎– 88843099982 /2014/

Album Mass-Media Stars (1974) je druhým vroubkem v diskografii Acqua Fragile a pokud bychom ho porovnali s o rok starším, eponymním debutem, našli bychom celou řadu společných prvků...

Obě desky nahrála nemlich ta stejná sestava a první, co člověka praští přes uši je frontman Bernardo Lanzetti a jeho specifickej sólo zpěv s texty v angličtině. Unikát každým coulem, rozpoznatelnej na první poslech. Nezměnila se ani hudební náplň, kterou bych popsal jako britskou školou ovlivněnej symphonic prog a rozdíl mezi oběma alby je tak vskutku mizivej. Vystopovat by se tu dalo ledacos, ale jako největší vzory a zdroje inspirace bych tipoval Genesis, Gentle Giant a Yes. Jedinou, ale o to zásadnější změnou se ukázal přechod od nezávislého labelu Numero Uno k novému vydavateli, kterým se stala společnost Ricordi. Díky jejich dceřiné značce Import Records album vyšlo nejenom v Itálii, ale i v USA a tím se na tehdejší italské hudební scéně nemohl pochlubit každej.

Dlouho jsem si vystačil s eponymním debutem. Připadá mi výraznější a lepší nejen po stránce kompoziční, ale i zvukové. Album Mass-Media Stars však schovává eso v rukávu v podobě závěrečné Coffee Song, jedné z mých nejoblíbenějších písniček Acqua Fragile vůbec a tak jsem nakonec povolil. Celkem snadno dostupné cedlo od Sony se stalo součástí mé italské sbírky a po krátkém oťukávání jsem mu přišel na chuť.

První dvě skladby, Cosmic Mind Affair a Bar Gazing si berou z Genesis opravdu hodně. Připomínaj mi je hlavně instrumentální vsuvky s podobným zvukem klávesových nástrojů, ale co už. Ono je mi to nakonec docela šumák, protože především druhá jmenovaná je opravdu pěkná a tak není divu, že vyšla aj na samostatném singlu (jediném v dgf Acqua Fragile).

Od titulní Mass-Media Stars, po pátou Professor je to parádní artrocková jízda, protože všechny tři, do nejmenšího detailu vycizelované písničky odsejpaj v kvapíkovém tempu. Instrumentální kouzla, rytmické zvraty a vokální harmonie dávají vzpomenout na Gentle Giant a není divu. Acqua Fragile jim předskakovali na jejich italském turné a k jistému ovlivnění tak mohlo dojít velice snadno. Ta inspirace výše uvedenou, britskou legendou je navíc velmi volná a tehdy se podobným způsobem prezentoval kdekdo. Na úplnej závěr je tu krásná a uvolněná balada Coffee Song. Písnička, kterou jsem si zamiloval na první poslech a jediné, co bych jí vytknul, jsou nešťastně zvolené studiové efekty. Tady to pánové u mixážního pultu krapet přehnali...

Kromě Lanzettiho, který krátce po vydání alba odešel k PFM, se nikdo z kapely mediální hvězdou nestal. Uvolněnej flek po frontmanovi zalepil Roby Facini, klávesistu Maurizia Moriho vystřídal Joe Vescovi z The Trip, ale s Acqua Fragile to šlo od desíti k pěti a už o necelej rok později se rozpadli.

Původní album vyšlo ve velkém nákladu a tak je i dneska sehnatelné za rozumnou cenu. Reedic je taky dost a fungl nového nosiče chtivej sběratel by neměl odejít s prázdnou. Cédéčko od Sony (2014) je v klasickém jewel boxu, s transparentním držákem CD a čtyřstránkovým bookletem, obsahujícím dvě fotografie, sestavu, tracklist a texty. Jeho zvuk je detailní, čistej a třeba akustiky cinkají opravdu božsky, ale chybí mu výraznější basová složka. Na své domácí aparatuře jsem zvyklej muziku poslouchat většinou v "nulách", ovšem tady musím těm basům pořádně přidat.

Debut mám raději a na tom už se nic nezmění, ale aj album Mass-Media Stars je víc než dobré, poslouchám ho rád a tak těch 3,5 zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Acqua Fragile - Mass-media stars
» popis a diskografie skupiny Acqua Fragile


Crystals - Crystals cover

Crystals / Crystals

Snake | 3 stars | 2021-02-07 | #

CD Akarma AK 1040 /2003/

Kuriózní, jednoalbumová vykopávka a sběrateli vyhledávaná rarita v jednom. Materiál na debutové LP italské hardrockové skupiny Crystals se natáčel v roce 1974, ale vyšel až o osmnáct let později zásluhou labelu Mellow Records. Ještě v roce 2003 se na trhu objevila mini vinyl replika od pirátů Akarma a to je všechno. Jiné edice neexistují a případným zájemcům tak nezbyde nic jiného, než sledovat nabídky v bazarech a aukcích. Mě se poštěstilo koupit vydání od Akarmy v naprosto dokonalém stavu a jsem rád, že ho mám.

Ve skupině Crystals se sešla celá řada zkušenejch harcovníků, pocházejících z kolikrát aj docela renomovaných kapel a tak by se dala s klidným svědomím označit za takovou malou supergroup. Ostatně, posuďte sami :

Asi největšími hvězdami byli kytarista Marcello Todaro a basista Giorgio Piazza, kteří nahráli po třech albech s Banco del Mutuo Soccorso, respektive s Premiata Forneria Marconi. Druhej kytarista Giovanni Civitenga byl důležitým článkem v řadách Raccomandata Ricevuta Ritorno, nebo Samadhi a bubeník Giorgio Santandrea si vydobyl ostruhy u Alphataurus. Jediným nováčkem tak byl jen zpěvák Carlo Degani, ovšem i ten už se dříve objevil u beatové skupiny I Condors. Nu a všechny skladby složil (a také to aj produkoval) Paolo Tofani, který působil v sestavách I Califfi, Area a také v projektu Electric Frankenstein.

Člověk si musí položit otázku, proč tolika osobnostmi nabušenej projekt sešel na úbytě a těch možných odpovědí se nabízí hned několik. Co třeba ega? Veškerej materiál složil Paolo Tofani a skupinu tvořili jen najatí hráči bez možnosti něco změnit. Což nemuselo být každému po chuti a navíc, známá jména nejsou všechno. Pokud chybí vzájemná chemie, tak to asi nemůže dlouho fungovat. Další možností je to, že vycouval vydavatel. Trh se zdál být nasyceným, Cramps se navíc specializovali na hudbu trochu jiného ražení a tak mohli nabýt přesvědčení, že by se to neprodávalo. Nu a pak tady máme ještě samotného Paola Tofaniho, kterej se v té době netajil levicovými názory a produkovat muziku v angličtině, navíc vyloženě v angloamerickém stylu, mu muselo být přinejmenším trapné. Nicméně, všechno to jsou čistě teoretické a ničím nepodložené konspirace a tak pojďme raději k muzice.

Komplet album má necelejch pětatřicet minut a vešlo se na něj osm skladeb. Pět jich je s vokály v angličtině, zbytek bez. Jejich zvuková kvalita je poněkud kolísavá a tak si myslím (i vzhledem k relativně vysokému počtu instrumentálek), že nepůjde o finálovou verzi, ale vem to ďas. Obsah desky bych popsal jako klasickej, lehce Led Zeppelin orientovanej hardrock s výtečnými instrumentálními výkony. Především práce obou kytaristů (včetně basisty) stojí za povšimnutí a jsou to právě dvě kytary, které hudbu Crystals odlišují od výše uvedené, britské legendy.

Na úvod je tady pořádná dávka adrenalinu v podobě svižné, instrumentální řachandy Wrought Iron. Obě kytary předvádějí skvělou práci a zdatně jim sekunduje aj živelná a kouzelně brblající basa. A právě basová kytara odpálí asi největší šlágr desky, těžkotonážní a zemitou Time Out. Jasně, je to ve stylu Led Zeppelin a rovněž Carlo Degani tady má pořádnej "plantovskej" nátisk, ale co na tom. Skladba je to fantastická a podobnost s britskou legendou je třeba brát trochu s nadhledem.

Pěkná a uvolněná Feeling mírní emoce a docela mi připomíná skladbu Felicità, sorriso e pianto z alba Fiore di metallo (1973) souputníků I Califfi. Podle mého mají obě skladby společného jmenovatele v osobě Paola Tofaniho a to, že v té době u I Califfi už dávno nebyl, na tom zas tolik nemění. If She's Still Mine je opět instrumentální a melodické, kytarové výšivky jsou fajn, ovšem díky vlažnému tempu se začíná vytrácet tah na branku a s pátou Sad Story to není o moc lepší. Je taková neslaná, nemastná a těch (necelejch) šest minut je na ni moc...

To Persian Carpet už má v sobě energie víc, než v plechovce ekrazitu a instrumentální dovednosti kytaristů s bubeníkem mě dostávají znovu do varu. Ovšem to už se dostávám k vrcholu alba, kterým je předposlední pecka Policeman. Mám dojem, že to co slyším není akustická kytara, alébrž mandolína a jde o příjemné oživení jinak plně elektrifikovaného zvuku kapely. Atmosféra skladby má příchuť středomoří a připomíná mi debuty kapel Procession (1972), nebo Mediterranea (1981). Na úplnej konec je tu ještě instrumentálka Women Under Water, ale vzhledem k horšímu zvuku a disharmonickému závěru skladby bych se bez ní klidně obešel.

Je to dobré album, ovšem zasloužilo by si lepší produkci. Jeho zvuk je zahuhlanej, víceméně mono a tím pádem mu chybí prostor. Trochu výraznější stereo slyším až v poslední Women Under Water, ovšem to už je trochu pozdě. Nejspíš to bude pracovní verze, nebo demo, ale je dobře, že se ta nahrávka dostala vůbec na světlo.

Za tři.

» ostatní recenze alba Crystals - Crystals
» popis a diskografie skupiny Crystals


Antonius Rex - Anno Demoni  cover

Antonius Rex / Anno Demoni

Snake | 3 stars | 2021-01-08 | #

CD Black Widow Records ‎– BWRCD 058-2 /2001/

Album Anno Demoni je kompilací raritních a do té doby nezveřejněných skladeb Antonius Rex. Podle leadera skupiny, kytaristy a skladatele Antonia Bartoccettiho vyšlo už v roce 1979 (na privátní značce Musik Research), ale jde o informaci, která se nedá nikde ověřit. Ostatně, jak už bývá u kapely zvykem...

Skutečně dohledatelné jsou čtyři edice. Ta první, pětiskladbová, je od Musik Research a v limitovaném počtu 499 očíslovanejch kopií vyšla na vinylu, v roce 1991. Druhou, na CD, vydal o rok později label Mellow Records, ale pod chybným názvem Jacula. Další dvě vydání pocházejí až z roku 2001 a obě poslalo do světa vydavatelství Black Widow Records. To první na CD a druhé v balíčku vinyl, plus sedmipalec. Počet skladeb narostl z pěti na šest a k nim přibyly ještě dva bonusové tracky dalšího z Bartoccettiho projektů, Invisible Force.

Jako první jsem si do sbírky koupil prastaré cédéčko od Mellow Records, ale ty tři skladby navíc mi nedaly spát. Když jsem pak o pár let později narazil na vydání od Black Widow Rec. za dobrou cenu, neváhal jsem a pořídil si i to. V regále mám tedy obě existující CD verze a tak je mohu mezi sebou porovnávat. Obě jsou sice klasicky v plastu, ale ta starší má horší výbavu. Čtyřstránkovej booklet není nic moc a navíc obsahuje až příliš mnoho zavádějících informací, nicméně samotnej nosič hraje až překvapivě dobře. Zní opravdu autenticky a tak bych Bartoccettimu ten původ v roce 1979 docela věřil. Verze z roku 2001 má zmíněné tři skladby navíc a k tomu pěknej, dvanáctistránkovej booklet s biografií kapely (v angličtině) a několika barevnými fotografiemi. Hudba však prošla natolik důkladným remixem, že jsem mrkal na drát. Některé stopy jsou vytažené, jiné naopak výrazně potlačené a tak jsem měl chvílemi pocit, že poslouchám úplně jinou desku. Ovšem zvuk jako takovej je fajn a nezdá se, že by trpěl přehnanou kompresí.

Osm skladeb, s původem v letech 1972 - 1979. Téměř každá vznikla na jiném místě a v jiných podmínkách, ale albu jako takovému to nijak neublížilo a zní velmi sevřeně. Hudba je to vesměs docela temná, psychedelická a prodchnutá mystikou, ezoterikou a spiritualismem. Klidně by mohla posloužit jako hudební složka k nějakému obskurnímu, gotickému hororu ve stylovejch kulisách zříceniny "čórtovýho hrádu". Strašidelnou atmosféru se kapela snaží vytvářet pomocí klávesových nástrojů, především chrámových varhan a sugestivního přednesu samotného Antonia Bartoccettiho. Jednoduchý, rytmický doprovod mají na starosti perkuse typu všelijakejch bubínků, zvonků, tympánů, basového bubnu, nebo gongu.

Úvodní Gloriae Manus na původním vydání chyběla a přesně splňuje vše, výše uvedené. Mohutnej sound chrámových varhan doplňují vyhrávky na piano a cemballo, za doprovodu jednoduchých bicích. Děsivou atmosféru se snaží navodit i efekt větrné bouře a hluboký přednes Antonia Bartoccettiho. Docela se to podobá materiálu z neoficiálního debutu Antonius Rex - Neque semper arcum tendit rex (1974) a může za to především silně zkreslenej zvuk elektrické kytary, použitý v několika stopách.

Následující Jacula The Witch je o něčem docela jiném. Jde o nejsubtilnější položku na desce a Bartoccetti ji složil už v roce 1971, ovšem v nahrávacím studiu zaznamenal až o tři roky později. Je to pěkná, melodická balada s dívčím vokálem beze slov a je to taková starší sestřička skladby Jacula Valzer, která se objevila na albu Tardo pede in magiam versus (1972) právě projektu Jacula.

Nejdelší skladbou celé kolekce je dvanáct minut dlouhá Anno Demoni, která se vrací k sugestivní atmosféře z úvodu alba. Hlavní slovo mají především syntezátory, ale v pěkných vstupech se představí i elektrické housle Colina Coldweise. Jenomže, je to tak trochu kolovrátek a ta přepálená stopáž je na mě kapánek moc. Ovšem pobavila mě poznámka týkající se původu skladby, uvedená na obalu vydání od Mellow Records. V ní se píše "composed: 1973, recorded: 1978 Antonius Rex Tour - Brno". Kapela sice někdy v letech 1978 - 79 opravdu absolvovala malé evropské turné, ale podrobnosti o něm se nedají nikde dohledat. Nicméně o tom, že by hrála v tehdejším, socialistickém Československu upřímně pochybuju a myslím, že to bude zas jedna z Bartoccettiho fabulací.

Nesporně největším úletem je čtvrtá Soul Satan. Chytlavá, elektro - pop - rocková písnička v diskotékovém tanečním rytmu a s primitivním doprovodem bicích Alberta Goodmana. Aspoň, že ta Bartoccettiho brutálně vyhulená basová linka je zajímavá a navíc ji sám principál korunuje i vynikajícím baskytarovým sólem. Jenomže ani v tomhle případě nejde o výjimku, protože skladby podobného typu už se objevily i na starších deskách Antonius Rex. Např. The Gnome na albu Zora (1977), nebo Witch Dance na LP Ralefun (1979).

Hudební složka skladby Missanigra je opravdu jednoduchá a tvoří jen základní podkres pro Bartoccettiho vemlouvavej monolog. Jeho text se mi nepodařilo vypátrat, ale Antonius Rex obecně odsuzovali války, drancování přírodního bohatství, nebo závislosti všeho druhu. Tedy nejenom na drogách. Mimochodem, i tahle skladba měla být údajně natočena v Brně a zmínku o koncertě jsem našel i v biografii kapely, vytištěné v bookletu vydání od Black Widow.

Poslední skladbou na albu je mysteriózní a téměř osm minut dlouhá Ego sum qui sum. Záhrobní atmosféru a Bartoccettiho chmurnej monolog doplňují nejenom varhany, ale i elektrické housle, které jsou studenější jak berla Mrazilka.

Bonusové skladby Morti vident a 1999 Mundi finis jsou od dalšího z Bartoccettiho krátkodobejch projektů, kapely Invisible Force. Obě se nacházejí na singlu, vydaném v roce 1972 labelem UniFunk (UniFunk ‎– A.R. 02143) a podílela se na nich sestava, shodná s projektem Jacula. Tedy Antonio Bartoccetti, Doris Norton (pod pseudonymem Elisabeth D'Esperance) a Charles Tiring, které doplnil ještě bubeník Peter Mcdonald. Zmíněný singl je naprosto nedostupný a tak mají obě skladby velkou sběratelskou hodnotu, ale - na druhou stranu - nepřináší nic nového. Zaříkávačka Morti vident vyšla, byť v jiné úpravě, nejenom na ofiko debutu Jacula jako Praesantia domini, ale i na albu Zora skupiny Antonius Rex a to pod názvem Spiritualist Seance. Podobně je na tom i nejznámější pecka z portfolia Jacula / Antonius Rex, 1999 Mundi finis, která se v různých verzích objevila téměř na každém albu, které natočili.

Album Anno Demoni (spolu s LP Zora) považuji za to nejslabší z tvorby Antonius Rex, ale má svoje kouzlo a tak mu nemůžu dát méně, jak tři hvězdičky. Byť notně ošoupané a vybledlé. Pokud máte rádi mysteriózní bijáky a béčkové horory, zkuste i Antonius Rex. Možná, že se vám budou líbit...

CD Black Widow -

01. Gloriae Manus (7:50)
02. Jacula The Witch (2:48)
03. Anno Demoni (12:00)
04. Soul Satan (5:42)
05. Missanigra (4:55)
06. Ego sum qui sum (7:44)

CD malus tracks :
07. Morti vident (3:52)
08. 1999 Mundi finis (3:21)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Anno Demoni
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex


Sensations' Fix - Fragments of light cover

Sensations' Fix / Fragments of light

Snake | 3 stars | 2020-10-25 | #

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Sensations´ Fix patří mezi představitele poněkud experimentálnějšího směru italského rocku a tomu hlavnímu proudu, vyznačenému (velkou) trojkou PFM, Le Orme a Banco, byli vzdálení na míle daleko...

Skupinu založil koncem roku 1973 Franco Falsini, kterého doplnili ještě Keith Edwards a Richard Ursillo. Obsazení měla mezinárodní, ale sídlila a nahrávala nedaleko Florencie a tak je řazena (podobně, jako The Trip) k subžánru Rock Progressivo Italiano. Ovšem není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Sensations´ Fix experimentovali s elektronikou a svým psychedelickým space rockem připomínali kapely typu Amon Düül II, Can, nebo Ash Ra Tempel. Od některých publicistů tak vyfasovali nálepku (italskej) kraut rock.

Díky velkorysé podpoře labelu Polydor, který kapele nabídl pětiletou smlouvu na šest dlouhohrajících alb, se Sensations´ Fix mohli pustit do nahrávání a během roku 1974 vyprodukovali hned tři. Eponymní promo (pod špatně napsaným názvem) Sensation´s Fix, debut Fragments of Light a jeho pokračování v podobě alba Portable Madness. To promo jsem zatím neslyšel, ale debut mám ve sbírce a tak si ho pojďme v krátkosti představit :

Album Fragments of Light obsahuje jedenáct, vesměs docela krátkejch skladeb a celková stopáž desky nepřesahuje 39 minut. Téměř všechno jsou to instrumentálky a vokály jsou ke slyšení jen v psychedelické podivnosti Space Energy Age a v jediné, v podstatě "normální" písničce, Do You Love Me?

Náplň alba by se dala rozdělit zhruba do dvou skupin. Tu první tvoří rozostřené, psychedelické koláže, uplácané z vesmírnejch chuchvalců a mlhovin. Bez nějaké struktury a jasně rozpoznatelného začátku a konce. Prostě koláže (např. Nuclear War In Your Brain, nebo Windowpax And The Stone Sender), které mě moc nebavěj. Druhou skupinu tvoří skladby s výrazným, melodickým motivem a to už je jinačí kafe. Vypíchnul bych titulní, vymazlenou Fragments Of Light, nebo pod předvolbou číslo tři zašitou Music Is Painting In The Air. Tady Falsini dokazuje, že je nejenom schopným zvukovým kouzelníkem, ale aj kytaristou a jeho do vzduchu vymalované sólo je bezva.

Vrcholem alba je pro mě šest a půl minuty dlouhá Space Closure. Klávesy tady (nejspíš Moog) mají opravdu pěknej zvuk a motiv, které hrají, je chytlavej jak sviňa. Navíc do ní Edwards natloukl aj vynikající bicí. Oni to měli oba Falsiniho kumpáni docela těžké, kór na tomhle, v domácích podmínkách upečeném debutu. Moc prostoru nedostali a trochu výraznější baskytaru Richarda Ursilla vnímám až teprve v předposlední, přitom docela pěkné, Life Beyond The Darkness.

Album vznikalo v hodně skromnejch podmínkách a Falsini se s ním ve svém domácím studiu mordoval úplně sám. Polydoru přinesl už hotové dílo a tak je to vlastně jen kapánek lepší demo. Tomu odpovídá aj produkce a zvuk, kterej je sice autentickej, ale zároveň nic extra. Nicméně, poslouchat se to dá bez problémů.

Původní album vyšlo v relativně vysokém nákladu a tak je i dnes docela běžně k sehnání. Navíc jsou na trhu další dvě LP reedice z let 2013 a 2019. S cédéčky už je to krapet horší, protože poslední ofiko výlisky pocházejí z poloviny devadesátých let. Já jsem se dostal k originálnímu CD prostřednictvím box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4 z roku 2010 a jsem rád, že ho mám.

Pět z jedenácti skladeb se mi líbí víc, než zbytek a tak dám slabší trojku. Následující album Portable Madness je po všech stránkách lepší...

» ostatní recenze alba Sensations' Fix - Fragments of light
» popis a diskografie skupiny Sensations' Fix


Ibis - Sun supreme cover

Ibis / Sun supreme

Snake | 3 stars | 2020-10-09 | #

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

New Trolls patřili k těm nejpopulárnějším italským skupinám své doby a o šanci stát se tou vůbec nejúspěšnější se připravili sami...

V roce 1972 už to v kapele bublalo, jak v natlakovaném papiňáku a její zakladatelé - Vittorio De Scalzi a Nico Di Palo - si šli po krku takovým způsobem, že už se to nedalo dál vydržet. Nastal nevyhnutelnej rozvrat a oba znesváření kohouti pokračovali v hudební kariéře s novými, nebo "staronovými" spoluhráči. De Scalzi založil kapelu N.T. Atomic System a Di Palo kývnul na jméno Ibis. Dlužno dodat, že tomu bylo až po hlasování čtenářů v anketě vyhlášené časopisem Ciao 2001 a debut z roku 1973, Canti d'innocenza, canti d'esperienza, vyšel ještě "anonymně", pouze s otazníkem na obalu desky. Prvním albem pod jménem Ibis se tak stalo až Sun supreme, vydané v roce 1974 u firmy Polydor.

O jak ambiciózní materiál se jednalo svědčí už krátkej pohled na tracklist, kterej obsahuje pouhé dvě, na různé kapitoly a podkapitoly rozdělené skladby a nemusím snad ani dodávat, že každá z nich zaplnila celou jednu stranu původní vinylové desky. Z výše uvedeného vyplývá, že by mohlo jít o art rock a taky že jo. Pořádně komplikovanej, notabene s texty v angličtině a tak mi to italskou kapelu nepřipomíná ani náhodou. To spíš Yes.

Stačilo mi zaslechnout předehru úvodní Vision of Majesty a začal jsem se vrtět. Něco mi to připomínalo, ale chvilku trvalo, než jsem tomu přišel na kloub a inspiraci bych hledal v Roundabout. Celej Steve Howe. První track se nese v poklidném duchu, ale trochu mi vadí vokální linka. Zpěv samotnej je v pořádku, sice trochu vyšší a v anglině, ale v pořádku. Jenom tomu chybí kloudná melodie a tak nemám, čeho se chytnout a bude hůř...

S nástupem do tří strof rozdělené Travelling the Spectrum of the Soul dostávám ránu, jak od elektrického ohradníku. Naprosto nekompromisní nátěr s prvky jazzu, komplikovanou rytmikou a do vejšek tahaným zpěvem vstřebávám opravdu těžko a tak to do mě leze, jak do chlupatý deky. Myslím, že by se to dalo přirovnat k těm nejnáročnějším pasážím The Gates of Delirium a to je co říct.

V první části následující The Valley of Mists si můžu trochu odfrknout, i když s melodiemi je to pořád nalevačku, ale v čase 1:27 končí veškerá sranda. Z hlučné, nervní a ukřičené masírky jsem vykulenej, jak žába před bouřkou a tak lapám po dechu, krčím se před tou smrští a připadám si ztracenej uprostřed džungle, ze které se nemůžu vymotat. Malým paprskem světla na konci tunelu budiž teprve akustické outro "kingcrimsonovské" nakládačky Vision Fulfilled a tím bych měl za sebou první stranu původního alba.

S následující, do tří strof rozporcované Divinity už je to kapánek lepší, ale pořád ještě je to poměrně neprostupná houština tónů, kterou si klestím cestičku jen pomalu a těžko. Čerstvé krve do žil mi nalije až teprve pět minut dlouhé - a vynikající ! - sólo na buben (ex Atomic Rooster bubeník Rick Parnell) a najednou jsem z toho venku. Stojím na břehu oceánu, do tváře mi svítí životodárné slunce, poslouchám šumění vln, křik racků a z dálky ke mě doléhá uklidňující hudba a pomalu sílící sborovej zpěv. Už jsem si myslel, že nedojdu, ale jsem na konci cesty...

Album Sun Supreme už mám ve sbírce řadu let, ale nikdy jsem k němu nijak zvlášť nepřilnul. První straně desky bych dal ošoupanou dvojku, druhé slabší čtyřku a tak mi to vychází na bídné tři. Ovšem fanouškům poněkud náročnějšího art rocku ve stylu raných Yes, nebo King Crimson by se mohlo zamlouvat. Stačí zkusit.

Moje cédéčko je součástí box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4, zasunuté v jednoduché papírové obálce a bez bookletu. Ale hraje pěkně, to zase jo...

» ostatní recenze alba Ibis - Sun supreme
» popis a diskografie skupiny Ibis


Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito cover

Dalton / Riflessioni: Idea d'infinito

Snake | 4 stars | 2020-09-07 | #

CD Minority Records – Minor 276 (2007)

Italská progrocková skupina Dalton pochází z Bergama v Lombardii a vznikla v roce 1972. Debutovala o rok později výborným, byť kraťoulinkým albem Riflessioni: Idea d'infinito, které následovala placka Argitari (1975). Poslední nahrávkou v kariéře Dalton byl singl Presto Tornerò/Mama Dog z roku 1979, po kterém se kapela rozpadla...

Pouhých osmadvacet minut dlouhé album Riflessioni: Idea d'infinito obsahuje směsku symphonic rocku, blues hardrocku a italského popu s expresivními vokály v italštině. Je jedním z mnoha produktů rychle se vzmáhající italské rockové scény a mohl bych ho přirovnat k podobně zaměřeným prvotinám skupin Laser, Capitolo 6, nebo I Raminghi.

V souvislosti s albem Riflessioni: Idea d'infinito bývají skloňována dvě jména - Deep Purple a Jethro Tull. Ty prvně jmenované tady neslyším (možná v poslední Dimensione lavoro), ale s Tully toho mají Dalton společného docela dost. Možná víc, než by bylo zdrávo a na archivních fotografiích mě zaujal především flétnista Alex Chiesa. Se šprajcnou v tlapách, hučkou na hlavě a zarostlej, jak rezervní Kristus inspiraci Andersonem rozhodně nezapře a podobné je to i s hudbou, ve které se flétnuje jak o život.

Deska obsahuje šest skladeb, které jsou k sobě pospojované introdukcemi se vzájemně podobným, melodickým motivem. Album tak působí sevřeným dojmem a vypadá to na nějakej koncept. I texty jsou si docela příbuzné a filozofují nad životem a smrtí.

Jako první je tu pecka Idea d'infinito (Myšlenka na věčnost) a jde o začátek ve velkém stylu, protože zemitej blues/hardrock s úsečně riffující flétnou je "jethrotullovštější", než samotní Jethro Tull a teprve expresivní sólo zpěv v italštině napoví, že jsme se z britských ostrovů přesunuli o pěknejch pár kilometrů na jih. Následující Stagione che muore (Období umírání) pokračuje v podobném duchu a obsahuje spoustu vokálů a flétnových sól. Výraznou změnou v nastaveném kurzu je teprve symphonic popová Cara Emily (Drahá Emily), s jednoduchou melodií a uhvízdaným Moogem, kterou končila první strana původního vinylového alba.

Tu druhou odpálí naprosto strhující instrumentální palba Riflessioni (Úvahy), po které přijde poněkud úsměvnej popík Un bambino, un uomo, un vecchio (Dítě, muž, stařec). Ten už je trochu přes čáru, ale tohle je Itálie a něco podobného bychom našli na většině italských alb vydaných v první polovině sedmdesátých let. Na úplnej závěr si Dalton připravili téměř sedm minut dlouhou Dimensione lavoro (Pracovní dimenze) a už od bubenického extempore a skřípějících Hammondek v úvodu skladby je jasné, že půjde o nejambicióznější položku celé kolekce. A je to zas "tullovina" jak vyšitá, s brutálně zkresleným kytarovým sólem...

Původní, dnes už naprosto nedostupné album vyšlo na etiketě Music Superstereo De Luxe (LPM 2011), ovšem naštěstí je na trhu aj dostatečný počet jeho reedic. Ta moje je od pirátského labelu Minority Records a klasická plastová krabka s transparentním držákem CD obsahuje čtyřstránkovej booklet s několika barevnými fotografiemi.

Je to velmi dobré album někde za tři a půl a fanouškům italského prog rocku (a Jethro Tull) by se mělo líbit. Já jsem rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito
» popis a diskografie skupiny Dalton


Banco del Mutuo Soccorso - Banco cover

Banco del Mutuo Soccorso / Banco

Snake | 1 stars | 2020-07-20 | #

CD CBS, Sony BMG Music Entertainment ‎– 82876683722 /2006/

Placka z třiaosmdesátého, s plachetnicí na obalu, ke mě doputovala jistým nedopatřením. Objednával jsem si tenkrát desku s původem v roce 1975 a zapomněl, že pod názvem Banco existují dvě naprosto odlišná alba. Svým způsobem je to pěknej špek, ale při pročítání recenzí na progarchives zjišťuju, že nejsem jedinej, kdo na něj skočil...

Po rozbalení zásilky jsem čuměl, jak pulec z vazelíny, jenomže co jsem měl dělat ? Dostal jsem to, co jsem si objednal (navíc to byl dárek) a reklamace postrádala smyslu. Při pohledu na tracklist jsem se pokoušel uchlácholit aspoň přítomností hitu Moby Dick, ale - jak se později ukázalo - byl to flastr hodně děravej.

Syntetické album je typickým produktem osmdesátých let a je těžké uvěřit tomu, že se na něm podílela stejná parta (se dvěma klávesisty v sestavě !), jako na art rockových opusech Io sono nato libero, nebo Come in un'ultima cena. Vlastně jediným relativním nováčkem je basista Gianni Colaiacomo, kterej se ke kapele připojil v roce 1979 a debutoval na téhož roku vydané nahrávce Canto di primavera.

Deska obsahuje sedm (plus jednu instrumentálku) nekonfliktních, pop rockových písní s ambicemi oslovit co nejširší spektrum hudebních posluchačů. A myslím tím opravdu "posluchačů", nikoliv fanoušků. Art rock je odsunut na vedlejší kolej, znásilněn a zašlapán do země umělohmotnými syntíky, za rytmického doprovodu jednoduchých, elektronikou zmutovaných bicích. Je mi líto, ale tahle muzika už nemá s kumštem nic společného a je dobrá tak do mainstreamových rádií, nebo televizních estrád.

Za nejlepší skladbu na albu bych označil hned úvodní a docela svižnou Ninna nanna. Melodii má celkem chytlavou, refrén výbornej a ještě o level vejš ho posouvá nádhernej zpěv Francesca Di Giacoma. I následující Lontano da má něco do sebe a můžu ji poslouchat bez toho, že bych se ksichtil jak maska od trambusu. Nakonec, aj ten Moby Dick docela ujde, i když nechápu, že zrovna z něj vyrostl takovej hit. Jenomže pak už je to bída s nouzí. Počínaje cajdákem Pioverà mi to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž bych zachytil nějakej zaznamenáníhodnej moment. S přibývajícími minutami už mě ta muzika začíná pomalu otravovat a nevytrhne to ani závěrečná instrumentálka Traccia III. Její název sice slibuje jistou spojitost s jedničkou (1972) a dvojkou (1973), ale nemá s nimi prakticky nic společného. Bohužel, ale ani tady si Banco neodpustili vstup umělohmotnejch, diskotékou zavánějících bicích...

Osmdesátá léta art rocku nepřála a spousta kapel to raději zabalila, ovšem byly aj ty, co chtěly přežít. Banco se přizpůsobili módním trendům a že byl o jejich muziku zájem svědčí i to, že v letech 1980 - 89 natočili pět dlouhohrajících alb. Nedávno jsem poslouchal kompilaci I grandi successi, obsahující písničky právě z osmé dekády a zvládl ji jen s velkým sebezapřením. Mám sice dojem, že skladby z alba Banco patří k tomu nejlepšímu, co je na ní k mání, ale ani tak mu nemůžu dát víc, než jeden a půl hvězdy.

Jen pro sběratele a kompletisty.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Banco
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Trip, The - Time of change cover

Trip, The / Time of change

Snake | 3 stars | 2020-06-11 | #

CD Arcàngelo ‎– ARC-7002 /2002/

Vysoce sofistikovanej, klávesově orientovanej art rock. Brilantní a technickej náklep, zahranej s matematickou přesností a akademickým chladem...

Time Of Change (Čas změny) je čtvrté a zároveň poslední studiové album The Trip. Vtipnej a povedenej obal znázorňuje členy kapely v podobě opeřenců, směřujících k novým břehům a tou hlavní změnou byl přesun od jednoho vydavatele k druhému. Tedy od dlouholetého chlebodárce RCA Italiana k mrňavé a tehdy sotva narozené společnosti Trident. Podle katalogového čísla TRI 1002 bylo album Time Of Change jejich druhým vydavatelským počinem hned po jazzrockových Dedalus, ale tím veškerá pozitiva končí. Label fungoval jenom necelé dva roky a i když jeho zásluhou vznikla natolik zásadní alba italského rocku, jakými jsou debuty Biglietto per l'Inferno, nebo Semiramis, brzy krachnul a jeho ovečky se ocitly na dlažbě.

Na desce se podílelo stejné trio, jako na předcházejícím albu Atlantide. Tedy klávesista Joe Vescovi, excelentní bubeník Furio Chirico a zpívající basák Arvid "Wegg" Andersen. Pořád ještě je to klávesově orientovanej rock, ale s obroušenými hranami a "modernějším" zvukem. Je to virtuózní, je to technické, ale zároveň i kapánek sterilní a chladné. Je potřeba si přiznat, že časům živelného a energického classical rocku s Hammond organem v hlavní roli odzvonilo a jsou pryč...

Vrcholem alba je suita Rhapsodia, která zabrala celou první stranu původní vinylové desky. Dvacet minut, to už je pořádná nálož a pro The Trip nová výzva a zkušenost. Na žádném ze svých předcházejících zářezů neměli tak dlouhou skladbu, ale klobouk dolů, popasovali se s ní na výbornou. První dvě minutky jsou jen jakousi introdukcí, ale potom se ozve klávesovej motiv, připomínající Gershwinovu Rhapsody in Blue a vzápětí propuknou hotové hudební orgie. Vescovi i Chirico předvádějí, že jsou skutečnými mistry svých nástrojů a brilantní instrumentální vsuvky s příchutí jazzu si v ničem nezadají s těmi nejlepšími momenty na Brain Salad Surgery. Andersenův zpěv je tady sice tak trochu do počtu, ale tvoří určité předěly a přispívá k větší pestrosti předloženého materiálu.

Druhou stranu původního alba tvořily čtyři kratší kousky a jako první je tady instrumentální dupárna Formula nova. Vescovi dává přednost klavíru, pod kterým vířej jazzové bicí a je to pořádnej odvaz. Good, ovšem repetitivní basová linka, to je čisté funky a tedy něco, s čímž jsem se u The Trip dosud nesetkal. V následující podivnosti De senzibus se na různé perkuse vyřádí především bubeník Chirico, ale celé je to nějaké divné. Připomíná mi to spíš scénickou hudbu k modernímu baletu a podle mě jde o nejzbytečnější položku na desce. V tak trochu pompézní a melodické Corale dostane po dlouhé době trochu víc prostoru vokalista Andersen a celé album (a kariéra The Trip) končí klavírní etudou Ad libitum.

První strana desky je vynikající a patří k tomu nejlepšímu z portfolia The Trip, ale ta druhá, to je taková všehochuť, kterou jsem dodnes moc nepobral. S hodnocením jsem byl na vážkách, ale nakonec jsem se rozhodl pro silné tři. Placky Caronte a Atlantide na mě působěj líp...

Původní album z roku 1973 je k sehnání, ale v osmdesátých letech vzniklo i množství zdařilých padělků a tak je těžké se v tom orientovat. Jeho reedic je naštěstí docela dost a to jak na vinylu, tak CD. Mě se podařilo koupit sběrateli vyhledávanou edici od Arcàngelo Japan a jsem rád, že ji mám. Rozkládací mini vinyl replika obsahuje v pouzdérku zabalenej kotouč, originální čtyřstránkovej booklet a povídání v japonštině.

» ostatní recenze alba Trip, The - Time of change
» popis a diskografie skupiny Trip, The


Campo Di Marte - Campo Di Marte cover

Campo Di Marte / Campo Di Marte

Snake | 4 stars | 2020-05-23 | #

CD AMS ‎– AMS101 CD /2006/

Ten obal nevěstí nic dobrýho. Zobrazuje turecké žoldáky, kteří si propichovali různé části vlastního těla jenom proto, aby demonstrovali svou sílu, odvahu a odhodlání. Ovšem kdo se bojí, nesmí do lesa. Ani na bitevní pole. Textovou složku jsem sice nestudoval (ono tady toho zpěvu beztak moc není), ale po hudební stránce jde o vynikající symphonic prog a album jako takové patří k tomu nejlepšímu, co z Itálie v třiasedmdesátém vzešlo...

Skupina Campo di Marte pochází z Florencie a v roce 1971 ji založili kytarista Enrico Rosa a bubeník, flétnista a zpěvák Mauro Sarti. Dalšími do party byli baskytarista americko - italského původu Paul Richard (aka Richard Ursillo) a hráč na klávesové nástroje a lesní roh Alfredo "Carlo" Barducci. Pátým členem skupiny se stal nakonec ještě Carlo Felice Marcovecchio (ex I Califfi), kterej usedl k bicím a Mauro Sarti už se tak mohl věnovat jenom vokálům a flétně.

Kapela podepsala smlouvu s United Artists Records, ovšem brzy se přesvědčila o tom, že ani podpis u velké firmy nemusí znamenat žádné terno. Zvlášť, když na vás vydavatel - zjednodušeně řečeno - kašle. Dávno připravené album se nahrávalo až v lednu 1973 a ještě téhož roku se objevilo na pultech prodejen, ovšem bez jakékoliv promotion a v záplavě jiné produkce zcela zapadlo. Zklamaná skupina se postupně rozešla a další deska pod hlavičkou Campo di Marte vyšla až v roce 2003.

Debut obsahuje sedm stop v celkové délce necelých 41 minut a názvy jednotlivejch skladeb bychom na něm hledali marně. Na původním vydání jsou jednoduše značeny jako první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá a sedmá část, ovšem na pozdější reedice dohlížel i Enrico Rosa a ten jejich pořadí zpřeházel. Údajně podle původního konceptu, ovšem v porovnávání jednotlivejch edic je teď trošičku zmatek...

Obsahově jde o symphonic prog s vyváženým poměrem křehkých pasáží a energických laufů. V subtilních sekvencích, s poletující flétnou a nesmělým zpěvem mi to připomíná PFM, v těch tvrdších např. De De Lind, Osannu, nebo Eneide. Bonbónkem navrch je pak několik vstupů lesního rohu, dávajícího vzpomenout nejenom na Maxophone, ale i poněkud méně známé Alusa Fallax.

Na úvod je tady pohádkově kouzelná instrumentálka V Tempo (originally named Prologo Parte I) a trocha zpěvu v italštině je slyšet až teprve v průběhu následující a daleko energičtější VI Tempo (originally named Prologo Parte II). Zároveň je to první track, ve kterém identifikuji vábení lesního rohu a jeho duet s flétnou patří k těm nezapomenutelným...

Třetí VII Tempo (originally named Prologo Parte III) je už opět komplet beze slov a kromě několika výrazně kontrastních pasáží (s převahou těch tvrdších) jde spíš o parádní přehlídku skladatelského mistrovství a instrumentálních dovedností členů kapely.

Původní album otevírala I Tempo (originally named Rifflesione Parte I), nicméně tady ji máme až jako čtvrtou v pořadí. Její obsah vyplňuje především hutnej hard rock a jde o nejostřejší položku celé kolekce. Ovšem to už se blížíme k vrcholu alba, kterým je pro mě symfonická a neskutečně podmanivá II Tempo (originally named Rifflesione Parte II). Její melodie je závratná a spíš, než rockovou kapelu mi připomíná filmovej soundtrack. U dalšího z duetů lesního rohu s flétnou sedím, jak zařezanej a mohl bych ho poslouchat pořád dokola...

Předposlední III Tempo (originally named Epilogo Parte I) už opět maličko zhrubne a zkreslené kytaře sekunduje především břinkající klimpr. Zpěvu se tady ujal Paul Richard a jeho vokální melodie je výrazná a pěkně chytlavá. V rychlé, tři minutky dlouhé IV Tempo (originally named Epilogo Parte II) dostane prostor hlavně klávesista Barducci a předvádí jízdu na způsob varhanní fugy. Je to pekelec a zároveň parádní tečka za celým albem.

Původní výlisek se prodává za ceny pohybující se okolo 500 Euro, ale na trhu je dostatečnej počet jeho reedic jak na vinylu, tak CD. Já jsem si vybral tradičně velmi pěkné zpracování od AMS, z roku 2006. Je to luxusní, rozkládací mini vinyl replika s OBI a dvanáctistránkovej booklet obsahuje biografii skupiny, kredity k albu a několik raritních fotek. Zvuk to má dobrej, prostorovej a se spoustou detailů, ale v tišších pasážích trošičku praská a šumí. Mám dojem, že původní master je už nenávratně ztracenej a reedice pocházej z originální vinylové desky.

Je to výborné album a pěknej přírůstek do každé prog rockové sbírky, ale plnej počet nedám. Za mě 4,5...



» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte


Antonius Rex - Ralefun  cover

Antonius Rex / Ralefun

Snake | 4 stars | 2020-04-07 | #

CD “32nd Anniversary Edition”, Black Widow Records ‎– BWRCD 128-2 /2011/

Po tak trochu utajeném prologu Neque semper arcum tendit rex (údajně 1974) a debutovém albu Zora (1977) je Ralefun (1979) teprve druhým oficiálním zápisem v diskografii Antonius Rex. Podle slov kytaristy a skladatele Antonia Bartoccettiho jde o kolekci slušných skladeb s mizernou produkcí a ještě horším zvukem, ale já bych to ani zdaleka neviděl tak černě. Původní album, ani první CD reedici z roku 1994 jsem sice neslyšel, ovšem "32nd Anniversary Reissue" od Black Widow Records hraje velmi dobře. Navíc moc pěkně vypadá a obsahuje jednu bonusovou skladbu (Proxima Luna) navíc...

Pokud bych měl označit některou nahrávku Antonius Rex za poněkud méně povedenou, nebo dokonce (sic!) odbytou, byla by to Zora. Z toho alba je cítit, že se dělalo ve spěchu a téměř z poloviny obsahuje starej matroš ještě z dob Jacula. Jen v novém aranžmá. To s Ralefun (přesmyčka slova Funeral) už je to všechno jinak. Bartoccetti k jeho přípravě přistoupil mnohem zodpovědněji a ke společným jamům pozval i několik zajímavých hostů. Na fotografii v bookletu CD je např. s Paolem Tofanim (I Califfi, Area) a v kreditech k albu jsou jako "additional composers" uvedena jména Bergamini, Serighelli a Testa. Deska se nahrávala v Německu (Osthoff Studios, München) a kromě páru Bartoccetti - Doris Norton se na ní podíleli ještě bubeník Jean Luc Jabouille a baskytarista Marco Ratti. Dalším do party byl Hugo Heredia, díky němuž se tu - pro Antonius Rex poněkud nezvykle - flétnuje jak o život.

Album je to pěkné, i když se dosavadní tvorbě Antonius Rex vzdaluje na míle daleko. Blíž, než k nějaké temnotě má ke klasickému symphonic progu a dokazuje to hned úvodní a půvabná instrumentálka Magic Sadness s "mňoukajícím" Moogem v hlavní roli. Krátkej monolog v Agonia per un amore odkazuje ke starší tvorbě Antonius Rex, ale skladba samotná pokračuje v cestě nastavené úvodním trackem. Jde o pomalou, víceméně akustickou věc, s nesmělým zpěvem v italštině a kouzelnou flétnou. Následuje jedna z nejpřekvapivějších písní na desce, hardrockovej kolovrátek Witch Dance. Chytlavej, takřka diskotékovej rytmus a Bartoccettiho špatná angličtina - "Your are my witch, you are my black witch" - jsou sice k popukání, ale k (dosavadní) tvorbě skupiny se moc nehodí a působí, jak dloubanec do žeber.

V rozhovorech, které jsem četl se Bartoccetti za Witch Dance omlouvá a s trochou nadsázky říká, že mu tenkrát muselo úplně rupnou v kouli, ale nic tak hrozného se zase nestalo. Trocha humoru ještě nikdy nikoho nezabila a ta flétnička je super. Naopak, za své nejlepší kusy považuje instrumentálky Magic Sadness a Incubus a já se tomu ani trochu nedivím. Obě jsou opravdu pěkné a patří k ozdobám alba. I pátá v pořadí - In Einsteinesse's Memory - je výborná. Její chytlavej rytmus mi připomíná z LP Zora pocházející pecku The Gnome a pochválil bych aj spršku flétnovejch sól. Zakuklenej hit.

Skladba Proxima Luna je bonusem, který na původním vydání chyběl. Její původ sahá (údajně) do roku 1980 a natočila ji už jen osvědčená dvojice Bartoccetti - Norton. Je zahalená rouškou tajemna a prošpikovaná všelijakými, neklid vyvolávajícími efekty. Kytaru bychom tady hledali marně, prim hrají různé klávesy a vpřed to ženou naprogramované bicí. Mám dojem, že v tomhle případě je pod tím podepsaná především Doris Norton, která se ukazuje nejenom jako zdatná instrumentalistka, ale i schopná skladatelka. Pecka je to výborná a výroční reedici skutečně obohacuje.

Závěrečnou, ehm, skladbou je dvanáct minut dlouhá Enchanted Wood. Ona je to spíš psychedelická improvizace se zvuky lesa, zhulenými monology, bludnou flétnou a nahodilými údery bicích. K Antonius Rex mi to nepasuje a po několika málo minutách toho mám dost. Stačilo.

Původní album vyšlo u Radio Records, což byla dceřiná společnost koncernu RCA. Díky jejich distribuční síti se stalo nejprodávanějším titulem Antonius Rex, což Bartoccetti komentuje s jistou dávkou nelibosti. Podle jeho slov je totiž "až příliš normální"...

První CD reedici vydal Vinyl Magic v roce 1994 a při troše snahy by byla pořád ještě k sehnání. Případnému zájemci bych však raději doporučil vydání od Black Widow Records, z roku 2011. Jejich rozkládací - triple gatefold - digipak s šestnáctistránkovým bookletem je luxusní a stal by se ozdobou každé rockové sbírky.

Album Zora jsem ohodnotil trojkou a Ralefun je jednoznačně lepší. Jedna skladba je sice zbytečná (Enchanted Wood), jedna trochu pošahaná (Witch Dance), ale zbytek už je velmi dobrej. Slabší čtyřka.



» ostatní recenze alba Antonius Rex - Ralefun
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex


Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo cover

Raccomandata Ricevuta Ritorno / Per... Un Mondo Di Cristallo

Snake | 4 stars | 2020-03-16 | #

CD btf.it ‎– VMCD117 /2006/

Představte si, že zakládáte rockovou skupinu a hledáte pro ni originální a přitom dobře zapamatovatelné jméno. Těžké, že ? Klukům z Raccomandata Ricevuta Ritorno (Doporučená zásilka s potvrzením o převzetí) se to, myslím, docela povedlo a korunu tomu nasadili grafickou podobou svého debutového alba. To vypadalo jako provázkem převázanej, útlej balíček s portréty členů kapely na poštovních známkách...

Skupina Raccomandata Ricevuta Ritorno (uvádí se též varianta Raccomandata con Ricevuta di Ritorno, nebo zkratka RRR) pochází z Říma a vznikla někdy kolem roku 1971. Tvořilo ji šest velmi mladých hudebníků s jen minimálními zkušenostmi z hudební branže, ale aj tak se jí podařilo podepsat smlouvu s labelem Fonit Cetra. Kapely se ujal producent Pino Tuccimei (spolupracoval např. s I Pooh, The Trip, nebo Osanna), kterej přišel s nápadem na postapokaliptické koncepční album. Kytarista Nanni Civitenga složil muziku, Pinova manželka Marina Comin napsala texty a šlo se na věc. Deska Per.... un mondo di cristallo se nahrávala v Turínských studiích, na osmistopej magnetofon a nezabralo to víc, jak třicet dnů. Vyšla pak na etiketě Cetra, v roce 1972 (Cetra ‎– LPX 15) a kapela ji propagovala na největších festivalech své doby, mimo jiné i na legendárním "Villa Pamphili Pop" v roce 1972.

Koncepční příběh je lamentem astronauta, kterej se vrátí z kosmíru a zjistí, že je posledním člověkem na nukleární válkou zničené Zemi. Neveselé téma se odráží i v komplikované a intenzivní, přitom všem však pořád ještě velmi melodické hudbě, kterou bych popsal jako energickej symphonic prog, s prvky folk rocku a jazzu. A musím zmínit i velmi pěknou ilustraci uvnitř rozkládacího obalu desky, kterou navrhlo studio "Up&Down".

Při celkové stopáži sedmatřicet minut je tu sedm tracků, ale ten první - Nulla - je jen minutku dlouhým, pochmurným sólem chrámových varhan. Druhou, z celkového konceptu trochu vyčnívající skladbou je čistě jazzová (a trochu bláznivá) instrumentální vsuvka Nel mio quartiere, kterou končila první strana vinylového alba. Zbytek už je prog rock té nejvyšší kvality, se spoustou nečekaných zvratů, vsuvek a změn. V těch intenzivních pasážích mi to trochu připomíná jediné album krajanů Buon Vecchio Charlie, slyším tu aj ozvěny Banco del Mutuo Soccorso a v těch akustických, folkových mezihrách první album skupiny Procession. Frontman Luciano Regoli zpívá s dramatickým patosem a jeho vyšší hlas má takovej ten operní nátisk. Řekl bych, že je poměrně originální a když už ho jednou uslyšíte, jen těžko si ho potom spletete s někým jiným.

Když odečtu oba výše uvedené tracky, zbyde mi pět skladeb. Su una rupe je ohromující svými v rychlém sledu se měnícími náladami, ve kterých se střídají pastorální pasáže a rychlé, energické laufy. V následující Il mondo cade su di me bych vypíchnul smyčce, které podtrhují dramatickou atmosféru skladby a pak dvě minuty dlouhou, instrumentální (a nekompromisní) masáž.

Zajímavá je druhou stranu původního vinylu otevírající L'ombra. Našemu astronautovi začíná z té nekonečné samoty šplouchat na maják a v touze po lidské společnosti pronásleduje vlastní stín. Tomu odpovídá i tempo skladby, které je jaksepatří splašené. Pak si však uvědomí, v jak svízelné se ocitnul situaci a předivo akustických kytar doprovází jeho šílenej smích. V závěrečné Sogni di cristallo si vrzne i smyčcovej orchestr, ale jako vrchol alba bych označil deset minut dlouhou a řádně rozkošatělou Un palco di marionette. To je jízda, jak na kolotoči.

Album je to sice pěkné, ale moc se nechytlo a už o pouhý rok později se RRR rozpadli. Údajně kvůli tlaku vydavatele, kterej trval na účasti na festivalu populární hudby v San Remu, ale pamětníci hovoří i něco o napjatých vztazích mezi věčně rozhádanými členy kapely. Na scénu se vrátila v roce 2010 albem Il pittore volante, které následovala lajfka Live in Elba (2015) a mini LP In rock (2019). Za zmínku jistě stojí i její účast na festivalu Prog Exhibition 2010, jehož záznam vyšel (ve výpravném box setu 4DVD + 7CD) o rok později.

První vydání alba Per....un mondo di cristallo se mezi sběrateli prodává za zhruba 200 Euro, ale na trhu je i dostatečnej počet jeho reedic. Rozkládací mini vinyl replika od btf.it vyšla jako součást kolekce "Remaster Series" a obsahuje osmistránkovej booklet s biografií kapely, několika ilustracemi a fotografiemi středových štítků původní LP. Zvuk je trochu archaickej, ale vzdušnej, s čitelnou lokalizací jednotlivejch nástrojů a širokým stereem.

Je to výborné album a jistě patří k tomu lepšímu, co z Itálie 72´ vzešlo. Jsem rád, že jsem ho konečně zařadil do sbírky a dávám mu čtyři stars.


» ostatní recenze alba Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo
» popis a diskografie skupiny Raccomandata Ricevuta Ritorno


Antonius Rex - Neque Semper Arcum Tendit Rex cover

Antonius Rex / Neque Semper Arcum Tendit Rex

Snake | 4 stars | 2020-02-22 | #

CD Black Widow Records ‎– BWRCD 066-2 /2002/

Ohněm a sírou páchnoucí mazec s atmosférou hustou tak, že by se dala krájet. Živná půda pro fóbie, démony a podobnou, lidskou duši sžírající havěť. Křišťálově čistá produkce, údery tympánů a kytara zkeslená tak, že snad ani nemůže pocházet z tohoto světa. Vzorec, ze kterého by mohla čerpat celá black metalová scéna s Master´s Hammer v čele. A tohle, že má být z roku 1974 ?

Jsem velkým fanouškem Antonius Rex, jenomže čím víc se o nich snažím zjistit, tím větší v tom mám zmatek. Je to jedna z nejzáhadnějších kapel italské rockové scény a okolnosti kolem vzniku neoficiálního debutu Neque semper arcum tendit rex provází množství zcela protichůdných informací. Nakonec tak člověku nezbyde nic jiného, než si udělat vlastní názor...

Skupina Antonius Rex je přímým pokračovatelem podobně záhadného projektu Jacula (1968-72). Rodinnej podnik, za kterým stojí kytarista a skladatel Antonio Bartoccetti se svou životní partnerkou Doris Norton. Oba spojila nejenom vzájemná náklonnost, ale aj společné zájmy z oblasti hudby, filozofie, esoteriky a spiritualismu.

První krůčky Antonius Rex provázela řada obtíží. Bartoccetti měl sice nápadů na rozdávání, ale k jejich realizaci mu chyběly prostředky a tak mu osud připravil zkoušku v podobě setkání s poněkud excentrickým okultistou Albertem Goodmanem. Relativně zámožnej Goodman byl majitelem několika panství, včetně středověkého hradu vybaveného malým nahrávacím studiem. Hudbě se věnoval jenom amatérsky (jako bubeník), ale vlastnil i nezávislé hudební vydavatelství Darkness Record. Práce a plány páru Bartoccetti - Norton se mu líbily a tak jim nabídl finanční prostředky, vliv a konexe. Oni jemu, na oplátku, místo v kapele...

Materiál na debutové album se nahrával v Mondial Sound Studios v Miláně (1974) pod dohledem zvukového inženýra Colina Coldweise a produkce se ujal sám Albert Goodman. Práce ve studiu se protáhly na 38 dní a mastering se dělal v Londýně, což je věc v té době ne tak úplně obvyklá, ale vyplatilo se. Špičkovej, čisťoulinkej a přitom i dostatečně průraznej zvuk obstojí i po letech. Goodman slíbil zajistit vydání alba - včetně promotion - u Vertigo Records, ale se zlou se potázal. Ti, sotva pochopili význam textu ve skladbě Devil Letter požadovali její odstranění, včetně změny obalu desky. To ješitnej Bartoccetti odmítl a tak šel celej projekt k ledu. Goodman chtěl album vydat aspoň prostřednictvím labelu Darkness Record, ale nakonec bylo vylisováno pouhých 400 promo kopií (DRK 40-18). Prvním, oficiálně vydaným titulem Antonius Rex se tak stalo teprve album Zora z roku 1977.

Pásky s nahrávkou Neque semper arcum tendit rex zůstaly v šuplíku a do širší distribuce se dostaly až teprve díky italskému nezávislému vydavatelství Black Widow Rec. v roce 2002, které je poslalo do světa ve dvou verzích. Tu první jako LP limitku (400 ručně číslovanejch kopií), druhou na klasickém CD. To hraje fantasticky, až...

...až se mi nechce věřit tomu, že jde opravdu o matroš z roku 1974. Údaje v bookletu sice hovoří o 28 bit remasteru, ale mám za to, že v tomhle případě půjde spíš o remix, nebo - dokonce - remake. Jsem ochotnej připustit, že některé stopy zůstaly původní (varhany, monology, Devil Letter), ale kytary a hlavně perkusní nástroje zní hodně současně. V rozhovoru s Augusto Crocem to Bartoccetti vysvětluje tím, že Goodmana naučili pracovat s páskami a smyčkami (tedy jakýmsi předchůdcem automatického bubeníka ?), proto ta rytmická dokonalost. V jiném interview - tentokrát s Francescem Fabbrim - popisuje, jak při přípravě reedice pracovali s původním masterem a podle jeho slov si pohráli jen s vyrovnáním zvuku, kompresí, dynamikou a redukcí šumu. Těžko soudit, ale je docela zajímavé sledovat názorovou rozpolcenost mezi fanoušky na různých internetových fórech. Ať už je to jak chce, po obsahové stránce jde o výjimečnej produkt a nakonec je docela jedno, jestli z roku 1974, nebo 2002.

Bartoccetti sice přiznává svou inspiraci u Iommiho Black Sabbath, ale hudba Antonius Rex je mnohem, mnohem temnější. Učiněná symfonie hrůzy, jejíž dopad umocňuje skutečnost, že neobsahuje žádnej zpěv. Jen sugestivní přednes v italštině a není to - jak by se mohlo na první pohled zdát - žádná duchařina. Bartoccetti se ve svých textech zabývá tehdy (a vlastně i dnes) aktuálními tématy. Válkami, drancováním přírodního bohatství, hromaděním majetku, touhou po moci, drogovou závislostí nebo manipulováním lidí prostřednictvím televizní obrazovky (Pactus).

Hudbu na albu charakterizuje masivní sound klasickejch varhan a vstupy brutálně zkreslené kytary. Rytmiku nahrazují různé perkuse typu basového bubnu, tympánů, nebo gongu a vokály již výše zmíněné mluvené slovo. Výjimkami jsou až nečekaně uvolněná a načechraná skladba Pactus, s pěknými sóly na kytaru, nebo minimoog a neurotická podivnost Devil Letter, která vypadá spíš jako výstřižek z nějakého gothic hororového bijáku. Hukot větrné bouře je v tomhle případě nezbytnej, z krypty doléhající zvuk varhan jakbysmet. Pak tam někdo s něčím bouchá, běhá sem a tam, vrže dveřmi a chrastí řetězy. Nakonec Goodman přečte údajnej "ďábelskej" dopis z roku 1624 a tím to hasne. K tracku samotnému se váže několik "zaručenejch" historek, ale mě nezajímaj báchorky, ani podprahová sdělení, ale hudba. A tak je to z mého pohledu spíš zbytečnost.

Podobně, jako album Tardo pede in magiam versus (1972) projektu Jacula, tak ani Neque semper arcum tendit rex nebude pro každého. Spíš jen pro užší okruh fanoušků s kořeny v extrémnějších hudebních žánrech a s kladným vztahem ke strašidelnejm povídačkám, nebo filmům. Mě podobná hudba vyhovuje, ale je problematické zkoušet ji doporučit někomu dalšímu. Bude lepší, když si ji najde každej sám.

Pokud by album Neque semper arcum tendit rex vyšlo v roce 1974 v podobě, jaké ho známe dnes, byla by to bomba. Antonius Rex by předběhli celou metalovou scénu (Saint Vitus, Venom) o dobrejch deset let a dneska by byli považováni za jedny z průkopníků heavy metalu spolu s Deep Purple, nebo Black Sabbath. Leč, nestalo se tak a následující, oficiálně vydané placky Zora (1977) a Ralefun (1979) byly o něco slabší. Přiblížit se k původní tvorbě se páru Bartoccetti / Norton znovu podařilo až deskou Praeternatural, vydanou ve striktně limitované edici v roce 1980. A o té až někdy jindy.

Cedlo od Black Widow je klasicky v plastu a jak už jsem uvedl vejš, hraje bohovsky. Booklet má dvanáct stran a obsahuje biografii kapely v angličtině (Steve Crombell), kredity k albu a celou řadu stylových fotografií.


» ostatní recenze alba Antonius Rex - Neque Semper Arcum Tendit Rex
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex


Latte e Miele - Papillon cover

Latte e Miele / Papillon

Snake | 5 stars | 2020-02-17 | #

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Klávesově orientovanej symphonic prog, s prvky klasické hudby a jazzu. Při pohledu na tříčlennou sestavu a obsazení klapky, kytara a buben člověka napadnou jisté asociace s Emerson, Lake & Palmer a taky že jo. Jejich vliv je nepřeslechnutelnej a z italské scény mi to připomíná např. Le Orme, Triade, nebo The Trip.

Album Papillon kráčí směrem vytyčeným už předcházejícím Passio Secundum Mattheum, ale je po všech stránkách lepší a dokonalejší. Nebo mi to tak aspoň - narozdíl od valné většiny recenzentů na progarchives - připadá. Natáčelo se v září 1973, vyšlo koncem téhož roku a takřka celou první stranu původní LP zabrala titulní, dvacet minut dlouhá skládanka rozdělená do osmi strof, kterou doplnila ještě krátká instrumentálka Divertimento. Na druhé straně je to podobné a třídílnou suitu Patetica doprovází instrumentální, jazzem křísnutá skladba Strutture.

Stejně jako v případě debutu, tak i tady se Latte e Miele pokusili zhudebnit koncepční příběh, ovšem tentokrát s pohádkovým námětem. Vypráví o dřevěné loutce, která se na městském tržišti zamiluje do lidské dívky, které svou neopatrností nechtěně ublíží a je za to odsouzena k trestu smrti. Během výkonu rozsudku se loutka promění v malého chlapce a ten se ztratí uprostřed jásajícího davu. Příběh je to jednoduchý a kapela se při jeho psaní inspirovala osudy pohádkovejch postaviček Pinocchia, nebo Petruschky.

Je radost poslouchat, jak se to pohádkové téma podařilo otisknout do atmosféry a vokálních harmonií. Když se po úvodní, Emersonem inspirované palbě Overture ozvou sametově hebké tóny dechových nástrojů, ke kterým se přidá Dellacasův, chlapecky vysoký hlásek se svým "Girando in baraccone, Papillon, grandi occhi neri e da Pierrot...", rozbuší se mi srdce a tep vylítne někam do červenejch čísel. Vokály tvoří jen krátké předěly, aby se v tom příběhu posluchač dokonale neztratil, jinak je to jízda téměř instrumentální. Energická, technicky dokonalá, s fantastickou produkcí a křišťálově čistým zvukem.

První výraznější změna přichází až s pompézní a symfonickým orchestrem podepřenou kapitolou L'incontro (Setkání). Úžasnej moment, připomínající alba Contaminazione (Il Rovescio della Medaglia), nebo Milano Calibro 9 (Osanna). Ovšem Papillonovo štěstí netrvá dlouho a následuje jeho zatčení, L'arresto. Hudba dostává úplně nový rozměr a díky těkajícímu rytmu a nervydrásajícímu zvuku houslí se stává daleko agresivnější, než tomu bylo doposud. Netrvá to však dlouho a nespravedlivě odsouzený Papillon čeká na vykonání rozsudku. Smutek prýští z každé noty a klavír připomíná zvuk padajících slz, ale postupně gradující bolerko La trasformazione už má opět symfonickej šmrnc a v jeho závěru zazní i něco, jako chlapecký pěvecký sbor. Dvě minutky dlouhá, jazzem křísnutá instrumentálka Divertimento k suitě Papillon nepatří, ale je pěknou tečkou za první polovinou alba a připomíná mi něco od ELP...

Máte rádi classical rock ? Já jo a třídílná kompozice Patetica je tím nejesenciálnějším classical rockem, jakej si dokážu vůbec představit. O tzv. vážnou hudbu jsem se přitom nikdy nijak zvlášť nezajímal, ovšem odjakživa se mi líbily její, do rock´n´rollu implantované prvky. V metálu třeba u Great Kat, nebo Mekong Delta a později jsem si oblíbil to, co dělali ELP, Ekseption, Beggar´s Opera, Egg, nebo Collegium Musicum. V Patetica slyším docela jasně fragment z Vivaldiho "Čtvera ročních období", ale těch odkazů je tam - podle dostupných zdrojů - víc a nejčastěji skloňovanými jmény jsou Čajkovskij a Beethoven. Ovšem pořád je to ještě především rock a v Parte seconda nechybí ani pořádné sólo na bicí. Vlastně téměř celá druhá strana desky je instrumentální (trocha zpěvu je pouze v Parte terza) a potvrzuje to i závěrečnej jazz Strutture.

Je to prvotřídní art rock, ke kterému se rád vracím a desku řadím k tomu nejlepšímu za italskej rok 1973. Původní album bylo vylisováno v dostatečném množství a ještě dnes se dá sehnat relativně snadno, ovšem levné není. Reedic vyšla celá řada, ale většina je jich už staršího data a s jejich dostupností v obchodech to může být všelijaké. Moje CD je součástí box setu "Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 4", hraje parádně a jsem moc rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Latte e Miele - Papillon
» popis a diskografie skupiny Latte e Miele


Ricordi D'Infanzia - Io uomo cover

Ricordi D'Infanzia / Io uomo

Snake | 4 stars | 2020-02-01 | #

CD Warner Fonit ‎– 3984 27122-2 /1999/

Jediné album skupiny Ricordi d'Infanzia (Vzpomínky na dětství) je jednou z mnoha zapomenutých vykopávek reprezentujících italskou, rychle se vzmáhající rockovou scénu. Britskou školou ovlivněnej hard rock, špetka progresu a expresivní vokál v italštině mi připomínaj téhož roku vydané desky souputníků Laser (Vita sul pianeta), nebo J.E.T. (Fede, speranza, carità). Po flétně ani stopy, ale o to víc hammondů…

O kapele se toho ví jen velmi málo a vlastně teprve nedávno se badatelům podařilo vypátrat její obsazení a jména jednotlivejch členů. Pochází odněkud z oblasti Brianza v Lombardii, kde fungovala pod jménem Gli Aspidi a jméno si změnila teprve potom, co dostala příležitost předskakovat mnohem populárnějším krajanům I Pooh a Le Orme. V roce 1973 debutovala singlem Mani fredde/Latte e rhum (Cetra SP 1497), po kterém následovalo album Io uomo (Cetra LPP 227). Jeho koncept popisuje vývoj lidského druhu a svým obsahem dává vzpomenout na podobně zaměřená alba Darwin ! (Banco del Mutuo Soccorso), nebo Vita sul pianeta (Laser). Díky chabé podpoře - nebo spíš nepodpoře - ze strany vydavatele však zcela zapadlo a dnes patří mezi nejvzácnější kousky z katalogu Fonit-Cetra. Kapela přežívala do roku 1976 a následně zmizela z mapy hudebních dějin...

Už při pohledu na tracklist si nelze nevšimnout relativně krátké stopáže jednotlivých skladeb a je jasné, že písničky budou mít tentokrát navrch. Introdukce Caos sice trošičku zahřmí, ale jen jako krátká letní bouřka. Pár kapek a je to pryč. Pro obsah alba charakteristická je až teprve plynule navazující Creazione, která je vlastně docela obyčejnou, byť příjemně melodickou písničkou a skončí dřív, než se stačí kloudně rozvinout. Expresivní zpěv je k sežrání a ten hard rock z toho dělá jenom krapet hlučnější hudební doprovod. Ani následující pecka L'Eden není delší, než tři minuty, ale začíná přituhovat. Emilio Mondelli šponuje hlasivky tak, že hrozí jejich přetržení a krátké sólo zkreslených varhan v závěru skladby odkazuje na tvorbu slavnějších vzorů z britských ostrovů. Aj v melodramatické 2000 anni prima bych vyzdvihnul hlavně melodii a báječně rozervanej sólovej zpěv. Mondelli se do toho pokládá se vší vážností a z původně nenápadné písničky vytváří tragédii kolosálních rozměrů. Jo, je to tak trochu tyjátr, ale tohle je Itálie, jakou mám rád. Ostatně, nemlich to samé bych mohl napsat i o uvolněné Preghiera, kterou končila první strana původní vinylové desky.

Ta druhá je mnohem ambicióznější a v pětiminutovce Morire o non morire už se konečně objevují i prog rockové prvky. Její stavba je o něco členitější, obsahuje několik zajímavých odboček a zmínit musím i pořádně ostré sólo na Hammond organ. Písnička 2000 anni dopo pokračuje v nastoleném trendu a potěší pěknou instrumentální vsuvkou. To už je heavy prog jak řemen a ty expresivní vokály tomu dávaj korunu. Skutečným vyvrcholením alba je závěrečnej a přes šest minut dlouhej očistec Uomo mangia uomo. Tady už kapela vsadila všechno na jednu kartu a přednost před melodiemi dostal nekompromisní nátěr. Zkreslení kytar je na maximální možné úrovni a ryk hammondek mi připomíná jednu slavnou skladbu. Jak ona se to jmenuje... Gypsy !

Původní vinyl je vzácným zbožím, jehož cena přesahuje 1500 Euro. S reedicemi to taky není žádná sláva, ale v roce 2009 se znovu objevil asfalt a o tři roky později i CD. Moje letité vydání od Warner Fonit je součástí řady "Rock Progressivo Anni 70" a neobsahuje víc, než kotouček a čtyřstránkovej booklet s tracklistem. Sehnal jsem ho teprve začátkem loňského roku a jsem rád, že ho mám.

Album Io uomo je poznamenané pečetí doby, ve které vzniklo. Svou bezprostřední a milou naivitou působí velmi autenticky a hudebním archeologům nabídne potěšení v podobě prchavé vůně dávno zašlejch časů. Zkuste a (možná) nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Ricordi D'Infanzia - Io uomo
» popis a diskografie skupiny Ricordi D'Infanzia


Area - Arbeit Macht Frei cover

Area / Arbeit Macht Frei

Snake | 3 stars | 2020-01-19 | #

CD Sony Music, Cramps Records ‎– 88843073512 /2014/

Já tomu jazzrocku moc nedám a když už, sáhnu raději po našem, tuzemském (jazzrocku pochopitelně, nikoliv rumu). Ten italskej je pro mě španělskou vesnicí a moc se v něm neorientuju, ale pár kousků do sbírky jsem přece jen nastřádal. A nejslavnější italskou kapelou "early seventies" z oblasti fusion byla (a je) Area...

Obálky alb skupiny Area zdobí nápis International Popular Group a její základní sestava byla vskutku mezinárodní. Zpěvák Demetrio Stratos byl Řek, baskytarista Patrick Djivas Francouz a saxofonista Victor Busnello prozměnu Belgičan. Kromě výše uvedených tvořili první sestavu ještě pianista Leandro Gaetano a kytarista maďarského původu Johnny Lambizi. Toho však velmi brzy nahradil Paolo Tofani, všeuměl s nejdelší hudební praxí a známej především svým působením v kapele I Califfi.

Já to vzal s Areou trochu napřeskáčku. Začal jsem albem Crac! (1975), pak jsem přikoupil lajfku Are(A)zione (1975) a teprve potom jsem se odhodlal aj k nákupu debutového alba Arbeit macht frei. Moc se mi do toho nechtělo, ale jeho skvělá pověst mě nakonec zviklala - aktuálně se nachází na osmé pozici v žebříku věnovanému RPI podle hlasování čtenářů na progarchives. Je sice plné všelijakejch vlivů, ovšem svým zvukem jde o naprostej unikát. Stratosův vokál je ohromující, on sám jej používá jako další hudební nástroj a jeho kumpáni se starají o virtuózní doprovod té nejvyšší kvality. V hudbě samotné lze vystopovat všechno možné - od rocku, přes jazz, až po arabskej folklór a je jen těžko zařaditelná do nějaké škatulky.

Na úvod je tady dívčí recitativ v arabštině (podle údajů v bookletu tajně nahranej v Káhirském muzeu) a po ní největší pecka tohoto alba - a dost možná největší šlágr Area vůbec - Luglio, agosto, settembre (nero). V životě by mě nenapadlo, že může být arabskej leitmotiv takhle chytlavej, notabene v tak komplikovaném rytmu, ale stalo se a Area si prostřednictvím této skladby vytesala pomník. Sice si ani tady nedokázala odpustit kakofonickou vsuvku, ale ta je sotva čtyřicet vteřin dlouhá a tak ji zvládnu v pohodě přežít. Horší je to s tím, co bude následovat...

Osnova následující, osm minut dlouhé Arbeit macht frei je hodně volná. Úvod patří chřestivejm bicím, pak se přidá baskytara a trochu chaotická flétna, kterou vystřídá už o něco umírněnější ságo. Koncem první třetiny skladby dojde na svižnou jazzovou vsuvku a teprve kvílení saxofonu předznamená Stratosův nástup. Zpěvu tady moc není, ale Demetrio si ho dokáže užít aj tak. Závěrečná část skladby plyne v příboji divokých sól a v podobném kvapíku začíná i třetí Consapevolezza. Po necelé minutě dojde ke kýženému zvolnění a zbytek písně už se nese v uvolněném tempu i atmosféře. Dechař Victor Edouard Busnello navíc dokáže, že svým saxofonem umí nejenom kousnout, ale aj pohladit.

Druhou stranu desky otevírá svižná, ovšem také pěkně komplikovaná Le labbra del tempo. Tempo a jednotlivé motivy se střídají v rychlém sledu a to samé můžu říct i o změnách rytmu. Pro nepřipraveného posluchače to může být docela blázinec, zvlášť když kapela vybalí dlouhou instrumentální část se silně zkresleným sólem elektrického piana. A v podobném duchu se nese aj instrumentální nakládačka 240 chilometri da Smirne, což je vlastně jen (zdánlivě) nekonečná přehlídka mnohdy docela trýznivejch sól. Podle toho, co jsem vyčetl by měla být závěrečná L'abbattimento dello Zeppelin nějakou zvláštní odpovědí na skladbu Whole Lotta Love britských Led Zeppelin, ale nevím. Po hudební stránce tam žádnou podobu neslyším, spíš naopak. L'abbattimento dello Zeppelin je určitě nejexperimentálněji pojatej kus na albu, s dlouhým vstupem improvizujícího Stratose. Ten svoje hlasivky rozhodně nešetří a je to setsakra tvrdej oříšek...

Je sobota večer, jsem odpočatej a to se mi to poslouchá a píše. Ovšem třeba včera odpoledne, po týdnu v Kolbence to byl zápřah, kterej jsem vydržel jen s největším sebezapřením. Debut Area řadím k deskám The Inner Mounting Flame, nebo Birds Of Fire legendárních Mahavishnu Orchestra, Relayer od art rockovejch Yes, či Palepoli italskejch Osanna. Tedy k dílům, které mám ve sbírce a u kterých dokážu uznat jejich kvalitu a výjimečnost, ovšem která pro jejich náročnost téměř neposlouchám. Ještě včera bych albu Arbeit macht frei nedal víc, jak ošuntělé dvě hvězdičky, ale dnes ještě jednu přihodím. Ovšem jak "živák" Are(A)zione, tak album Crac! se mi líbí o něco víc.

Původní album (i s vložkou v podobě kartónového revolveru) bylo vydáno ve velkém množství a tak je i dnes sehnatelné za velmi přijatelnou cenu. Navíc vyšla spousta jeho reedic a to jak na vinylu, tak na CD. To moje je v klasické plastové krabce s transparentním držákem CD, pod kterým je vytištěný onen revolver. Čtyřstránkový booklet obsahuje dvě barevné fotografie a povídání od klávesisty Patrizia Fariselliho. Ovšem v italštině a tak si v něm našinec nejspíš moc nepočte.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area


Alphataurus - Prime numbers cover

Alphataurus / Prime numbers

Snake | 5 stars | 2019-12-15 | #

CD+DVD AMS ‎– AMS 233 CD /2014/

Kolekce dosud nepublikovaných nahrávek Prime Numbers je zatím poslední položkou v diskografii Alphataurus a vyšla ve třech různých, striktně limitovaných edicích. Ta vinylová obsahuje čtyři skladby (jedna studio a tři live) a do prodeje šlo pouhejch 313 ručně číslovanejch kousků. Stejný počet skladeb obsahuje i CD, ovšem k němu je přiložené ještě DVD Reunion Live. Japonská verze obsahuje jak CD, tak DVD a aby toho nebylo tamním fanouškům málo, přibalil k nim vydavatel (Disk Union) ještě remaster raritního alba Dietro l'uragano, původně z roku 1992.

Koupil jsem si edici CD+DVD a to hlavně kvůli videu s dosud nevydaným záznamem z vystoupení na Progvention 2010, ale ani cedlo není špatné a stojí za poslech. Však hned v několika případech se tu objevuje slovo "poprvé"...

CD Prime Numbers

Jen čtyři skladby, ovšem v souhrnné délce přesahující 51 minut a jako první je tady rádio edit písničky Gocce, vyňaté ze studiovky AttosecondO z roku 2012. Svým způsobem je to vlastně jen upoutávka na nové album, ale pěkná a mě se líbí. Kapela se tu představuje ve výborné formě a dokazuje, že ani po téměř čtyřicet let trvající pauze neztratila nic ze svého skladatelského umu a instrumentálního mistrovství. Jen dodám, že to je vůbec první rádiová verze v dějinách Alphataurus, tzn. "poprvé" č.1.

Následující tři skladby jsou fragmenty z různých live show, odehraných v letech 2011 - 2012. Závěrečná Dopo l'uragano pochází z kultovního debutu (1973), ale kořeny v první polovině sedmdesátých let mají i skladby Claudette a Valigie di terra. Obě se měly objevit na dalším velkém albu, ale Alphataurus se rozpadli dřív, než je stačili dokončit. V hrubých, navíc instrumentálních demo verzích se prvně objevily až teprve na CD Dietro l'uragano, vydaném labelem Mellow Records v roce 1992, ovšem tady už se představují v celé své kráse a dokonale padnoucím zvukovém kabátku. Claudette se natáčela 05.05.2011 v Janově a bylo to vůbec poprvé, co ji Alphataurus předvedli živě. To je "poprvé" č.2. Téměř šestnáct minut dlouhá Valigie di terra byla pořízena 31.03.2012 v Miláně a byla to premiéra ("poprvé" č.3) pro nového bubeníka Alessandra Rossiho. No a pokud byl snad někdo na pochybách, jestli právě on je tím správným mužem na správném místě, dostal pádnou odpověď v podobě zničujícího sóla.

V bluesrockově zabarvené písni Dopo l'uragano dostanou hodně prostoru nervydrásající housle Mietka Glinkowského a jde o záznam z prvního vystoupení s hostujícím hudebníkem v dějinách Alphataurus. Pokud tedy dobře počítám, je to "poprvé" č.4, aneb co skladba, to malej unikát. Na samotném konci CD je ještě schovanej bonus, kterým je koláž poskládaná z výstřižků skladeb tvořících náplň alba AttosecondO.

DVD Reunion Live [Bloom, Mezzago (MB), 06.11.2010]

Koncert na Progvention v listopadu 2010 byl prvním živým vystoupením Alphataurus po 37 letech a je jedině dobře, že zůstal zakonzervovanej i pro další generace. Audio záznam vyšel v roce 2012 jako Live in Bloom, ovšem video až teprve jako příloha předmětného alba Prime Numbers. O to pádnější důvod mít ho ve sbírce.

Z původní sestavy jsou tady Pietro Pellegrini (klávesy), Guido Wasserman (kytara) a Giorgio Santandrea (bicí), které doplňují Andrea Guizzetti, Fabio Rigamonti a Claudio Falcone. Na toho jsem byl obzvlášť zvědavej a bál se toho, s jakým výsledkem se popasoval se sólovým zpěvem, ale klobouk dolů. Svým přesvědčivým výkonem mě úplně odzbrojil a musím říct, že nevnímám žádnej zásadní rozdíl mezi ním a původním frontmanem Michele Bavarem. Do vysokejch poloh stoupá s neochvějnou jistotou a mám radost i z toho, že se naučil texty a nemusí si tak pomáhat čtecím zařízením. Chvílemi se tam sice motá jak nudle v bandě, ale co má taky chudák v těch dlouhých instrumentálních pasážích dělat. A tak občas zaloví pod praktikáblem a vytáhne tamburínu, nebo kravskej zvonec a doprovází kapelu aspoň pomocí "hand percussions".

Hned v prvních vteřinách úvodní Peccato d'orgoglio mi spadla čelist a až do závěrečné Croma jsem zůstal přikovanej před televizní obrazovkou. Jak po stránce interpretační, tak zvukové je to parádní jízda vypilovaná do nejmenšího detailu a je nad slunce jasné, že prvnímu vystoupení po tolika letech musely předcházet měsíce tvrdých zkoušek. Celé se to natolik podobá debutu z roku 1973, že jsem jen vrtěl hlavou a ptal se sám sebe, jak je to s tím dnešním vybavením vůbec možné. Kapela působí velmi soustředěným dojmem a šlape, jak za mlada. Teprve postupem času to z ní začíná padat, rozdává úsměvy a jedinej, kdo pořád vypadá krapet ustaraně je klávesista Pietro Pellegrini. Skupina odehrála komplet album Alphataurus (1973), byť v drobet přeházeném pořadí a došlo i na dvě skladby z připravovaného, ale nerealizovaného následovníka. Tou první byla instrumentální Ripensando e... a druhou intenzivní masáž Valigie di terra.

Jevišťátko je docela malé a šest hudebníků se vším vybavením se na něj vměstnalo tak tak. Kameraman už by se tam nevešel ani náhodou a tak je to celé nasnímané pohledem "z venku", ale kamer bylo opravdu hodně a díky střihu je ten koncert živej a dynamickej. Pořád je na co koukat a vzhledem k délce necelejch sedmdesáti minut mi celé vystoupení pokaždé uteče, ani nevím jak. Obraz je velmi dobrej, zvuk vynikající (formát stereo) a potěší i titulky v angličtině. Bonusem navíc je ještě krátkej dokument o Alphataurus z produkce Lacrima Pictures.

Celé se to prodává jako rozkládací papersleeve v lesklém kartonu. Každé z křidélek ukrývá jeden kotouč a veškeré informace jsou vytištěné uvnitř obalu. Booklet má sice nějakých dvacet stránek, ale neobsahuje nic jiného, než fotografie členů kapely.

Výborné DVD, velmi dobré CD a navíc v moc pěkném futrálu. Parádní kousek do sbírky a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Alphataurus - Prime numbers
» popis a diskografie skupiny Alphataurus


Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile cover

Festa Mobile / Diario di viaggio della Festa Mobile

Snake | 4 stars | 2019-11-05 | #

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment ‎– 88697343702 /2008/

Směska složená ze symphonic progu a malého množství jazzu, přislazená hustým, melodramatickým sirupem. Sotva půl hodinky dlouhá zaprášenost, s pěknými vokály v italštině a velmi dobrým zvukem. Pojďme si ji představit a připomenout...

Skupinu Festa Mobile dali dohromady bratři Giovanni a Francesco Boccuzziovi, kteří se po rozpadu své původní kapely Della Venis přestěhovali do Říma s cílem najít nové spoluhráče, inšpiraci a hudební směr, kterým by se mohli nadále ubírat. Po Věčném městě tenkrát běhalo muzikantů jak máku a sestavu tak brzy doplnili Alessio Alba (kytara), Maurizio Cobianchi (buben) a Renato Baldassarri (sólovej zpěv). Kapela byla na světě a zbývalo najít chlebodárce, kterým se nestal nikdo menší, než nadnárodní koncern RCA. Podpora velké firmy skupině pomohla k dobře placené práci pro několik hvězd italské pop music, účasti v muzikálu Jacopone a nakonec i k prvnímu (a zároveň i poslednímu) albu.

Placka Diario di viaggio della Festa Mobile (Cestovní deník pojízdné veselice) vyšla v roce 1973 a je typickým produktem své doby, ovšem s výraznými markanty v podobě jedovatých kytarových sól a poněkud urputných bicích. Ono se mi to jako ne-muzikantovi blbě vysvětluje, ale bubeník hraje sice rychle, ovšem tak nějak furt stejně a tak to zní, jako po železničních pražcích poskakující utrženej vagón.

Pět skladeb je spojeno koncepčním fantasy příběhem a jako první je tady krapet roztřesená La corte di Hon. Její rytmus drkotá, jak pořádně rozvrzanej žebřiňák, nechybí ždibec disharmonie a vysvobozením je tak až teprve následující Canto. Pěkná, melodická, s čistě jazzovým sólem na elektrické piáno. Z víceméně podobného soudku je i písnička Aristea a vůbec nejlepším kouskem na desce je pro mě čtvrtá Ljalja. Její povznášející melodie je nádherná a prostor se najde nejen pro mohutnou symfonickou vestavbu, ale i pořádnej instrumentální výplach. Pěkným vyvrcholením alba je ambiciózní a jaksepatří členitá Ritorno, s výživnou jazzrockovou vsuvkou v závěrečné třetině skladby.

Ani přes svou neoddiskutovatelnou kvalitu se albu nevedlo tak, jak by si skupina představovala a tak se nakonec rozpadla. Bráchové Boccuzziovi sestavili jazzrockovou úderku Il Baricentro a především její první placka - Sconcerto - se stala ikonou žánru...

Původní vinylové album je vzácné a přiměřeně drahé, ale na trhu je aj pár jeho reedic. Ta poslední z roku 2008. Cédéčka jsou o něco běžnější a dostupná budou především vydání z let 2008 a 2011. Já mám to první, které je v klasické plastové krabce a s čtyřstránkovým bookletem. Ten je poměrně skoupej na informace a neobsahuje ani jména členů Festa Mobile, ovšem takhle nějak vypadal i originální obal a identitu zúčastněnejch hudebníků se podařilo objasnit až po letech.

Cedlo Diario di viaggio della Festa Mobile mám doma už pěknejch pár let a z regálu jsem ho vytáhnul jen kvůli recenzi. Ušima jsem ho prohnal třikrát za sebou a až na úvodní La corte di Hon mu vlastně nemám co vytknout. Možná by to chtělo jen trochu víc opravdu strhujících míst a tedy důvodů, proč se k němu vracet častěji, než tomu bylo doposud. Tři a půl hvězdy dát nemůžu, tak tedy čtyři. Byť krapet odřené a omrněné...

» ostatní recenze alba Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile
» popis a diskografie skupiny Festa Mobile


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1565 s.