Profil uživatele northman
Recenze:
Soundgarden / Screaming Life (EP)
| 2018-09-11 | Od Soundgarden jsem si pořídil jejich diskografii na CD i na vinylech - tahle kapela mě brala od okamžiku, kdy jsem je slyšel poprvé. Oni byli vedle Mudhoney ti, kteří to celé v Seattlu odstartovali, vedle Mudhoney měli také největší podíl na vydání sampleru Sub Pop 200. jejich píseň na sampleru s názvem Sub Pop Rock City je oslavou města Seattle.
EP Screaming Life vyšlo ještě před vydáním sampleru a obsahuje to, co skupina tehdy v roce 1987 hrála. Tehdy se tomu neříkalo grunge, ale hardcore punk a Soundgarden hráli dokonale - výborná kytara Kima Thayila, perfektní rytmika a už tehdy skvělý hlas Chrise Cornella s typickým vibratem. Už úvodní Hunted Down je pořádná pecka, mně se líbí následující nejdelší píseň s názvem Entering. Každou další písní dokazují, jak se má hrát tvrdá muzika. Vrchol v podobě alb Badmotorfinger a Superunknown mají ještě před sebou, ale tohle CD se mi hodně líbí.
Tohle je bigbít jak se patří a za tohle CD (já mám na něm obě první EP Screaming Life a Fopp) si zaslouží čtyři hvězdy.
» ostatní recenze alba Soundgarden - Screaming Life (EP)
» popis a diskografie skupiny Soundgarden
Soundgarden / Badmotorfinger
| 2018-08-31 | Soundgarden byli jednou ze skupin, které jsem poznal díky sampleru Sub Pop 200, a byli ze všech tamějších kapel asi nejmetalovější. Po revoluci jim asi Globus vydal tohle album s redukovaným bookletem za dvě sta padesát korun, ostatní zahraniční desky stály kolem pěti stovek. Koupil jsem si tohle CD, abych jej za půl roku nahradil americkým originálem od A&M Records.
Název desky Badmotorfinger vznikl složením názvů dvou oblíbených kapel hudebníků (Badfinger a Motorhead). Tehdy mě zaujala zmínka o kapele v magazínu Uni Jazz, kde Chris Cornell prohlásil, že některé písničky od Beatles jsou tvrdší než nejtvrdší metal. Tenhle názor se mi hodně líbil a to, že vlastním album od Soundgarden jsem si hodně vážil. Při nahrávání téhle desky už chyběl původní baskytarista japonského původu Hiro Yamamoto, kterého nahradil Ben Shephard.
Když si tohle album pustíte, tak je to jako byste si pouštěli nové modernější album Black Sabbath, na mě to tak působí. Už úvodní Rusty Cage je pěkný nářez, výborná je skladba Jesus Christ Pose, kde se vypořádávají se vztahem ke křesťanství. Pro mě jsou výborné ještě skladby Outshined, Slaves & Bulldozers a Holy Water, v podstatě celá deska je skvělá, není tu pouze hit typu Black Hole Sun, který byl přítomen na následující desce. Co se týká hudby: výborná rytmika, nápaditý kytarista Kim Thayil a vynikající zpěvák Chris Cornell. V některých skladbách jsou noisové plochy, které ukazují na vliv další legendy Sonic Youth.
Soundgarden patří ke skupinám, jejichž desky jsem si pořídil všechny i na vinylu. Tahle deska patří k mým nejoblíbenějším a proto je hodnocení jednoduché - pět hvězd.
» ostatní recenze alba Soundgarden - Badmotorfinger
» popis a diskografie skupiny Soundgarden
Alice in Chains / Alice in Chains
Desky Alice In Chains jsem si od koupě desky Dirt kupoval automaticky, nejinak tomu bylo s tímto albem. Mrzí mě, že jsem si tehdy nekoupil vinyl, protože v současné době je jeho cena minimálně dvě sta dolarů. Jedná se vlastně o rozlučkové album, po něm vyšel pouze záznam MTV Unplugged a pak následovalo třináctileté ticho.
Jestli je Dirt pro mnoho posluchačů nejlepším albem této skupiny, pak tahle deska je podle mě nejtvrdší a je zde nejméně melodií, ale kdo hledá najde. Hned první tři písně Grind, Brush Away, Sludge Factory jsou řádně zatěžkané, po nich následuje poloakustická Heaven Beside You s fantastickým kytarovým sólem uprostřed. Tahle skladba se dočkala akustické podoby, stejně jako Sludge Factory, Frogs a závěrečná akustická Over Now. Over Now mám z téhle desky nejradši. Ještě tu je jedna skladba s názvem Shame In You, která by si zasluhovala akustické provedení. Layne Staley tady zpívá, jako by to byla jeho poslední nahrávka a taky byla - myslím si, že MTV Unplugged bylo nahráno dříve. Stejně jako všechny americké skupiny se Alice In Chains nezbavila esence country.
Vynikající deska, která je pro mě za maximum.
» ostatní recenze alba Alice in Chains - Alice in Chains
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains
Alice in Chains / Rainier Fog
Po třináctileté odmlce jsem uvítal obnovení činnosti skupiny a začal jsem rozšiřovat sbírku. Po vydání desky The Devil Put Dinosaurs Here v roce 2013 jsem už nečekal, že by skupina ještě něco vydala - o to větší byla moje radost, když jsem si přečetl, že 24. srpna 2018 má vyjít další deska oblíbené skupiny. Koupil jsem si oba možné nosiče a tuhle desku nyní točím hodně často.
Deska Rainer Fog je klasické album obnovených Alice In Chains bez zpěvu zesnulého Layna Staleyho. Úvodní píseň The One You Know je velká porce těžkého rocku stejně jako následující titulní píseň. V písni Drone hraje na akustickou kytaru Chris DeGarmo, který hrával a možná ještě hraje v glam rockových Queensryche. Je zajímavé, že všechny písně Alice In Chains na této desce včetně nejtvrdší úvodní písně by snesly akustickou úpravu. V úvodní skladbě si pro hutný zvuk bicích vždy vzpomenu na své oblíbené Swans.
Poslouchatelné album, které se mi jen tak neoposlouchá. Hodnocení za čtyři hvězdy - Dirt nebo Jar Of Flies se mi líbí více.
» ostatní recenze alba Alice in Chains - Rainier Fog
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains
Swans / The Burning World
| 2018-08-24 | Skupina Swans se po vydání Children Of God rozešla, zůstali pouze manželé Michael Gira a Jarboe. Pod hlavičkou Swans vydali písničku Joy Division Love Will Tear Us Apart (Láska nás rozdělí) na singlu a za vzájemné pomoci vytvořili pod hlavičkou Skin desky Blood, Woman, Roses (Jarboe) a Shame, Humility, Revenge (Michael Gira). Ty tam jsou zvukové stěny, jedná se o desky, které by mohla vydat společnost 4AD nebo Nick Cave.
Desku Burning World nahráli manželé doplnění o kytaristu Normana Westberga a spoustu hostů v čele s výborným kytaristou a houslistou Fredem Frithem, hráčem na sitar a housle Lavi Shankarem, který by měl být synem slavného Ravi Shankara. Písničky na této desce jsou opět v duchu písniček takových This Mortal Coil, ale obsah textů bude asi temnější. Miluji zpěv Michaela Giry i Jarboe. Střihli si tu cover písničky Blind Faith Can't Find My Way Home, v originále zpívá tuhle píseň Steve Winwood, tady se toho zhostila Jarboe. Jarboe zpívá na desce pouze dvě písničky, mimo té coververze ještě I Remember Who You Are. Komu chyběly na raných deskách melodie, tak tady je jich požehnaně.
Mám radši jejich rané desky, ale tuhle si taky celkem rád pustím, najdou se posluchači, kteří považují tuhle desku za jejich nejlepší, ale mezi ně se já nepočítám.
» ostatní recenze alba Swans - The Burning World
» popis a diskografie skupiny Swans
Alice in Chains / MTV Unplugged
Po vydání LP desky Alice In Chains s třínohým psem na obalu byla skupina zralá na ukončení činnosti. Layne Staley byl kvůli drogové závislosti naprosto nepoužitelný. Ještě v průběhu roku 1995 vydal se skupinou Mad Season výbornou desku Above. Skupina doplněná o kytaristu Scotta Olsona se rozhodla udělat album na způsob MTV Unplugged In New York od Nirvany.
Na živé provedení zařadila skupina skladby, které už měly akustickou podobu na prvních vydáních. Jedná se o písničky z poloakustických desek Jar Of Flies (Nutshell, No Excuses) a Sap (Brother, Got Me Wrong. Z nejslavnějšího alba Dirt zařadila skupina největší hity (Rooster, Down In A Hole) a už na desce pomalé skladby (Would?, Angry Chair). Z poslední desky Alice In Chains zařadila skupina opět poloakustické Heaven Beside You a Over Now. Mě zajímalo, jak se vypořádají s těžkotonážními skladbami jako Sludge Factory a Frogs, dopadlo to z mého pohledu dobře. Pro mě nejzajímavější skladbu zařadila skupina na závěr nikdy nevydanou písničku Killer Is Me, líbí se mi z celé kolekce nejvíce.
Když bych to měl shrnout, tak Alice In Chains mám radši než Nirvanu, ale Unplugged od Nirvany se mi líbí více. Pro mě se v tomto případě jedná o průměrnou desku za tři hvězdy.
» ostatní recenze alba Alice in Chains - MTV Unplugged
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains
Swans / Feel Good Now
Skupinu Swans založil na počátku osmdesátých let v New Yorku Michael Gira (ročník 1954), který je jediným stálým členem kapely. Polemizovalo se o jeho českém původu, ale zřejmě to nebude pravda, i když jeho vztah k Čechám je kladný a poměrně často zde vystupuje. Skupina se zařadila po bok skupin Sonic Youth, Foetus, UT nebo Lydia Lunch do neoficiálního sdružení s názvem „no wave“, které bylo protipólem „new wave“ vzniklé ve Velké Británii.
Debutové album Filth (Chlívárna) vyšlo v roce 1982 a nahrála ho skupina ve složení dvě basy, dvoje bicí a kytara, na kterou už tehdy hrál detroitský kytarista Norman Westberg. Hudba na této desce jsou písničky postavené na jednom tónu, písničky bez začátku a konce, hlavně hrané hodně hutně a hlasitě. V podobném duchu se nese i následující deska s názvem Cop a deska se živým záznamem z tohoto období s poetickým názvem Public Castration Is A Good Idea. Po vydání prvních dvou desek přišla k souboru zpěvačka a klávesistka Jarboe, která účinkuje už na následujících albech Greed a Holy Money. Na těchto deskách je probíráno prokletí peněz a majetku, které symbolizuje značka dolaru na obalech. Po těchto albech následovala deska s názvem Children Of God, kde se pro změnu vypořádává Michael Gira s náboženstvím, při následném turné provedla skupina dvě vystoupení v Praze a Brně, o kterých komunisté nic netušili. Ze záznamů z koncertů vzniklo toto album, na kterém by mělo být i něco z vystoupení v Brně, jak je uvedeno v bookletu.
Živá nahrávka z evropského turné v roce 1987 vyšla jako oficiální bootleg na 2LP a CD. Na live kompilaci se nacházejí hlavně písničky z aktuální desky Children Of God. Písničky hrané živě jsou mnohem hutnější než na studiové desce, jejich součástí je spousta industriálních zvuků a feedbacku. Nahrávka připomíná náboženský obřad, kde se střídají dva kazatelé Michael Gira a Jarboe, jako ďábel a anděl, stačí si vedle sebe postavit skoro brutální píseň Beautiful Child zpívanou Girou a křehkou Blackmail zpívanou Jarboe, podobně vyzní New Mind a Blood And Honey. Hudba má razanci parního kladiva a nepřipraveného posluchače doslova přibije k podlaze. Vím, o čem mluvím, byl jsem na jejich koncertě a někteří návštěvníci měli špunty do uší. Hudba to není melodická, ale já zastávám názor, že mnoho melodií i mnoho not hudbě škodí. Písničky se mi v živém provedení líbí více než na studiové verzi.
Co se týká hodnocení tak pět hvězd.
» ostatní recenze alba Swans - Feel Good Now
» popis a diskografie skupiny Swans
Alice in Chains / Jar of Flies (EP)
Na podzim roku 1988 vyšel box tří vinylů s názvem Sub Pop 200 na kterém byly nahrávky začínajících kapel z města Seattlu na severozápadě USA. Na deskách byly písničky kapel jako Nirvana, Mudhoney, Soundgarden, Screeming Trees, Tad a další. Hudba těchto kapel mě hodně zaujala a nahrál jsem si tehdy jedinou dostupnou desku a tou byl debut Mudhoney, postupně jsem si nahrával, jak tyhle kapely vydávaly desky, další byl debut Soundgarden a potom následovala Nirvana s Bleach. Vstoupila do toho revoluce a v obchodě se objevila deska, to už jsem si kupoval CD, skupiny s nádherným názvem Alice In Chains. Deska se jmenovala Dirt a byla fantastická, ihned jsem objednal Facelift. Když se v obchodě objevilo CD s názvem Jar Of Flies, tak jsem neváhal, protože jsem šel na jistotu.
Deska Jar Of Flies se od předchozích liší délkou pouhých třiceti minut a formou. Před nahráváním alba odešel baskytarista Michael Starr, kterého nahradil Mike Inez. Mike Inez hrál před tím na albu No More Tears Ozzyho Osbourna. Ve všech písničkách hraje prim akustická kytara vynikajícího Jerryho Cantrella. Hned úvodní Rotten Apple je vynikající, I Stay Away má hodně tvrdou střední část. Další vynikající skladbu No Excuse zpívá Jerry Cantrell, tuhle skladbu mám z celé desky asi nejradši. Co skladba to perla. Od počátku mám rád zpěv Layna Staleyho a kytaru Jerryho Cantrella. CD je to sice krátké, ale proč si jej nepustit dvakrát za sebou.
Tuhle desku skupina podle mě nepřekonala a nejen proto ji dávám pět hvězd.
» ostatní recenze alba Alice in Chains - Jar of Flies (EP)
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains
Sonic Youth / Confusion Is Sex
V době vydání debutového alba s názvem Confusion Is Sex byla skupina Sonic Youth hlavní hvězdou směru, který si říkal „no wave“. Album jsem si nahrál krátce po vydání na kazetu a skupina se zařadila na špičku mého zájmu.
Album začíná písní (She's In A) Bad Mood a to brnkání mi připadá, jako kdyby brnkali na dráty natažené mezi židlemi. Těžký rytmus, polomluvený zpěv a do toho houkání zpětných vazeb. Dvojskladba, jejíž součástí je původně poměrně klidná skladba Stooges I Wanna Be Your Dog začíná předehrou Freezer Burn (Zmražený plamen). Jakmie dojde k rozmrazení, vybuchuje hodně divoká varianta skladby Stooges s řevem Kim Gordon.
Skladba Inhuman mě tehdy šokovala, bylo to přesně takové, jak jsem si tehdy představoval, že by měla znít undergroundová kapela. Ke skladbě The World Looks Red napsal slova Michael Gira ze spřátelených Swans. Deska končí skladbou Lee Is Free - instrumentálkou, která je pokračováním toho, co dělal s Glennem Brancou a později vydal na albu From Here To Infinity. Hra obou kytaristů byla tehdy hodně revoluční a neobvyklá.
Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček bez komentáře.
» ostatní recenze alba Sonic Youth - Confusion Is Sex
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth
Sonic Youth / Bad Moon Rising
Skupinu Sonic Youth jsem si oblíbil po poslechu alba Confusion Is Sex, ale nadchla mě až tato deska už svým obalem (strašák ze symbolu Ameriky mrakodrapu s hlavou, která evokuje závěrečnou bonusovou skladbu). Stylu, který skupina hraje na prvních deskách se říkalo různě - no wave, noise a taky alternativní pop.
Na této desce vykrystalizovalo vše, čím se kapela prosadila později - dokonalá souhra dvou distorzovaných kytar, pevná rytmika a baskytara v rukou ženy. Hudba, kterou skupina na tomhle albu předvádí, se hodí do opuštěných továrních hal, kde se prohání ocelový vítr ve formě tun feedbacků. Vinylové vydání končí skladbou Death Valley 69, které připomíná zavraždění herečky Sharon Tate tlupou narkomanů kolem Charlese Mansona. Píseň zpívá mimo členů skupiny i královna newyorkského undergoundu Lydia Lunch. Už od prvního vydání alba na CD je na desce bonus ve formě tří písniček s názvy Satan Is Boring, Flower a Halloween. Nejvíce se mi líbí závěrečná křehká Halloween zpívaná Kim Gordon. První bonus je zajímavý názvem Satan je nudný, ta skladba ale rozhodně nudná není.
Sonic Youth byli inspirací pro mnoho kapel z oblasti grunge a ovlivnili spoustu převážně japonských noiseových kapel - například Merzbow. Vedoucí kapely Thurstone Moore hrál mimo jiné i na albu Monster skupiny R.E.M. Z tvorby kapely preferuji spíše začátek (alba Sister, Evol), i když třeba taková Rather Ripped nebo Dirty taky stojí za poslech. Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček.
» ostatní recenze alba Sonic Youth - Bad Moon Rising
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth
Plastic People Of The Universe, The / (+ Agon Orchestra) - Obešel já polí pět
Písničky obsažené na tomto CD byly součástí koncertů v letech 1979 a 1980 a poprvé byly vydány na roku 1992 na albu Slavná Nemesis, který je součástí boxu Plastic People Of The Universe. V roce 2002 vyšlo remasterované album s názvem Jak bude po smrti jako součást dřevěného boxu s šestnácti CD. V roce 2010 vyšlo zpracování této desky s orchestrem Agon.
Titulní skladba je zhudebněná báseň Ladislava Klímy z počátku dvacátého století. Zpracování živého vystoupení Plastic People Of The Universe s orchestrem Agon je zarámované dvěma skladbami s názvem Dechovka I. a Dechovka II. Tyto skladby byly zařazeny možná i z důvodů obliby tohoto žánru Martinem Jirousem. Po dechovkovém úvodu následují skladby z desky Slavná Nemesis se vsuvkou s názvem Eterna (K Denici mluví Dryáda) - je to vlastně deklamace dvou různých textů podbarvená hudbou, deklamujícími jsou Eva Turnová a Vratislav Brabenec. Jako bonus je na CD živé vystoupení z roku 1980, tento koncert je velice syrový a surový, hra Vratislava Brabence na alt saxofon si nezadá se hrou Dona Van Vlieta na ten samý nástroj na albu Trout Mask Replica. CD vyšlo v roce 2009 na labelu Guerilla Records, ale nahrávka je z divadla Archa z roku 2003. Mrzí mě, že nám režim nedopřál více veřejných vystoupení této kapely v sedmdesátých letech. Pro mě všechny tři podoby těchto písní patří k tomu nejlepšímu, co v Čechách vyšlo - výborné texty s opravdu zajímavou a invenční hudbou.
Když to mám hodnotit, tak maximum.
» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - (+ Agon Orchestra) - Obešel já polí pět
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The
VARIOUS ARTISTS / Salute Zappa
Tahle deska vyšla jako pocta Franku Zappovi od českých alternativních skupin k desátému výročí jeho úmrtí. Jedná se v některých případech o svérázné úpravy, například Willie The Pimp od Mad Little Machine. Zajímavá je verze Frankova největšího hitu Bobby Brown s českým textem, který je doslovným překladem originálu. Mě nejvíce zaujaly mimo jmenovaných úpravy písniček Yo´ Mama, Hungry Freaks, Daddy a What´s The Ugliest Part Of Your Body?. V posledně jmenované písni s českým textem se dozvíme, že nejošklivější částí těla není hlava či nohy, ale že je to mysl.
Mně se tahle deska líbí nejen výběrem písniček, ale i provedením. Není to deska za maximum, ale čtyři hvězdy jí dám.
» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Salute Zappa
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS
White Stripes, The / Under Great White Northern Lights
Duo Jack & Meg White mě nadchlo již po poslechu desky White Blood Cell, kterou jsem si koupil po upozornění v časopise Rock & Pop. Zaujala mě jejich fascinace barvami červená, černá a bílá a nesouhlas s moderními technologiemi nahrávání desek. Svoje desky nahrávají striktně analogově, tak jako za starých časů. Při poslechu jejich desek prožívám stejné pocity jako při poslechu Jimi Hendrixe, nebo Led Zeppelin. Jack White neskrývá obdiv k těmto mistrům, a navíc ve svém vydavatelství Third Man Records vydává desky starých bluesmanů včetně výročního vydání legendární Trout Mask Replica od Captain Beefhearta.
Tohle album zachycuje sestřih koncertů ve Spojených státech a Kanadě a jsou na něm všechny hity, kterými se duo prezentovalo v předchozích letech. Vyzdvihl bych i perfektní zpracování hitu Dolly Parton Jolene. Na CD je zachycena i autentická atmosféra, kdy všichni zpívají s interprety, pískot křik, tak jak je tomu na rockových koncertech. Tohle nemá nic společného s koncerty filharmonie nebo i mých milovaných King Crimson, kde lidé sedí v nábožné úctě a po ukončení produkce zatleskají a vynutí si přídavek. Součástí krabičky je i film stejného obsahu s CD, rozdíl je ten, že vidíte hudebníky v akci. Obdivuji styl bubnování Meg White - ví, kdy do toho bouchnout. No a Jack White, to je kapitola sama pro sebe.
Tohle je pro mě jejich nejlepší deska, a proto je za maximum.
» ostatní recenze alba White Stripes, The - Under Great White Northern Lights
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The
Picchio dal Pozzo / Picchio Dal Pozzo
Italskou skupinu Picchio dal Pozzo jsem poznal nedávno, myslím, že když vyšlo debutové album, tak se k nám v té době nedostalo a skupina hrála hudbu, která nebyla až tak posluchačsky vděčná. Seznámil jsem se s nimi prostřednictvím prvních dvou nově vydaných desek na vinylu. Původní vydání dosahují vysokých cen, nedivím se, jedná se o kvalitní hudbu, která tehdy nevyšla ve velkém nákladu.
Podle mě skupina připomíná rozcinkanou a melodickou verzi britských Soft Machine a hodně se podobá skupinám jako National Health a Hatfield & The North. Jedná se převážně o instrumentální skladby s místy polo mluveným a sborovým vokálem, který působí spíše jako další nástroj. Co vás zaujme jsou výborné instrumentální výkony jednotlivých hráčů a po remasteru má deska dobrý zvuk. Tuším, že jsem někde četl, že skupina měla být zařazena do katalogu Recommended Records, neznám důvod, proč z toho sešlo. Místy jsou slyšet vlivy Franka Zappy hlavně v aranžmá dechů, Frank Zappa byl velkou inspirací pro skupiny v tomto sdružení. Mně osobně se líbí skladby Merta, Seppia a Napier, ale ani zbytek není vata.
Tahle deska je skutečně výborná a určitě si zaslouží větší pozornost, než jaké se jí dostává. Já této desce dávám maximální počet hvězdiček.
» ostatní recenze alba Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo
» popis a diskografie skupiny Picchio dal Pozzo
Jethro Tull / Living in the Past
Skupina Jethro Tull vydala v roce 1968 (tehdy ještě s kytaristou Mickem Abrahamsem) album This Was se silným bluesovým vlivem. Tehdy v nich hudební veřejnost viděla nové Cream. Už na této desce se však objevily názvuky specifických písniček s folkovým podkladem - autorem skladby Song For Jeffrey byl tehdy dvacetiletý Ian Anderson. Skupina vystupovala v kostýmech žebráků a bezdomovců a Ian Anderson hrál na flétnu a zpíval na jedné noze. Stav dvou kohoutů na jednom smetišti se vyřešil odchodem Micka Abrahamse, který si založil výbornou kapelu Blodwyn Pig.
Jethro Tull posléze vydali výborné album Stand Up s unikátním obalem i obsahem. Takhle nějak začala hvězdná dráha Jethro Tull, nyní již pod taktovkou Iana Andersona. Skupina vydala tři vynikající desky s názvy Stand Up, Benefit a Aqualung, po nich následovala taková rekapitulace v podobě desky Living In The Past.
Deska Living In The Past vyšla jako dvojalbum v obalu, který napodoboval knihu v kožených deskách, uvnitř je skutečná kniha s mnoha fotkami i z koncertů. Vinyly byly vloženy do speciálních kapes. Docela mě mrzí, že nové vydání vypadá úplně jinak - napodobenina kůže s prolisy je nahrazena plochým tiskem a vnitřek alba obsahuje sice knížku, která ale není vlepena. Co se týká obsahu, tak ten se změnil k lepšímu - remaster Stevena Wilsona je dokonalý.
Na tuto desku zařadil Ian Anderson reprezentativní ukázky písniček ze všech čtyř dosud vydaných desek. Z debutového alba je tu Song For Jeffrey, z alba Stand Up nechybí Bouree, Benefit zastupuje Inside a z Aqualungu je na kolekci zařazen jejich největší hit Locomotive Breath. Zbytek tvoří nevydané písničky a singly, našlo se místo i pro dvě živé ukázky z raných koncertů v podobě skladby z debutového alba Dharma For One a předtím nevydané By Kind Permission Of.
Já neberu album Living In The Past jako kompilaci, ale jako regulérní album, které mám hodně rád a když si chci pustit Jethro Tull, tak si pouštím tuhle desku. Pro mě tahle deska představuje to nejlepší co skupina vytvořila a proto má pro mě hodnotu pěti hvězdiček.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Living in the Past
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Mayall, John / Blues Breakers With Eric Clapton
Ve všech časopisech koncem šedesátých let (Melodie, Aktuality Melodie a Pop Music Expres) bylo možné najít informace o koncertech, deskách a rozhovory s hudebníkem Johnem Mayallem. Zaujal mě kozí bradkou, vyžilým vzhledem a hlavně dlouhými blond vlasy. Toužil jsem po tom slyšet jeho nějakou desku, což se mi povedlo albem Blues From Laurel Canyon, která je mimochodem fantastická.
V rozhovorech se chlubil, že jeho kapelou prošlo mnoho hudebníků, kteří se poté proslavili jinde: Eric Clapton z Cream, Peter Green, John McVie a Mick Fleetwood z Fleetwood Mac, v Bluesbreakers hrál i Jon Hiseman a Dick Heckstall-Smith - základ Colossea. John Mayall tehdy plnil roli jakéhosi talent scouta (na druhém břehu Atlantiku měl tu roli Frank Zappa). Pro spolupráci na svém albu si tehdy vybral dvacetiletého Erica Claptona, který působil v Yardbirds a na koncertech se dle dobového tisku chlubil až dvacetiminutovými breaky.
Deska, která ze spolupráce Johna Mayalla a Erica Claptona vznikla, je základ bílého blues a nesnese srovnání s ničím. Na desce se mimo bluesových standardů nachází i několik blues, které složil John Mayall, a blues Double Crossing Time složil John Mayall spolu s Erikem Claptonem. Už úvodní Dixonovo blues All Your Love je parádní jízda. Blues Another Man je pouze John Mayall a foukací harmonika, do skladby Ray Charlese What'D I Say se vešlo i bubenické sólo. Na desce zazní i známý Parchman Farm, který zařadili na svou desku i američtí Cactus. Hodně se mi líbí Steppin Out s parádní Claptonovou kytarou. S odstupem se psalo v tisku, že Eric Clapton už nedokázal nikdy tak citlivě zahrát, jako na této Mayalově desce.
Desky, které John Mayall nahrál na konci šedesátých let, patří k tomu nejlepšímu, co v té době vzniklo, a tahle deska je skutečný klenot, který nestárne. Hodnocení jasně maximální.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues Breakers With Eric Clapton
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams
| 2018-04-16 | Po vydání alba Uconditionally Guaranteed opustila Dona Van Vlieta původní sestava Magic Bandu, aby si založila skupinu Mallard. Don Van Vliet se pustil pod producentským vedením Andy Di Martina do nahrávání nové desky, která vyšla pod názvem Bluejeans & Moonbeams, s úplně jinými muzikanty. Po vydání téhle desky se Don Van Vliet tradičně pohádal s producentem Di Martinem a po setkání s Frankem Zappou vyrazil s jeho Mothers na turné, ze kterého vzniklo album Bongo Fury.
Dvojici těchto desek mám ve sbírce, ale takřka je neposlouchám. Pořádně jsem si je poslechl až nyní pro účely napsání hodnocení. Úvodní skladba Party Of Special Things To Do mě docela překvapila, připomíná totiž písničky na albech Spotlight Kid a Clear Spot. Následující píseň s názvem Same Old Blues složil J. J. Cale a Don Van Vliet ji zpívá svým originálním hlasem v duchu interpretů z mississippské delty. Další písničky jsou takové, že je mohl složit kdokoliv jiný. Jediná skladba se vymyká, a to Futher Than We've Gone. Jedná se o píseň v duchu blues nádherně zazpívanou Donem Van Vlietem. Všechno na této desce je dokonalé, zpěv, instrumentální doprovod, ale mně chybí takové to překvapení, když následuje něco, co nečekáte.
Téhle desce nemůžu dát více, jak dvě hvězdy.
» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band
Captain Beefheart & His Magic Band / Lick My Decals Off, Baby
Po vydání Trout Mask Replica začalo mezi spolužáky dohadování, co kde kdo komu ukradl a použil na svých deskách. Don Van Vliet to vyřešil po svém - oprostil se od producentského dohledu Franka Zappy a přijal bývalého člena Mothers Of Invention Arta Trippa jako druhého hráče na percussion a marimbu. Jelikož všichni členové Magic Bandu měli přezdívky podle toho na co hráli, dostal Art Tripp přezdívku Ed Marimba a na celé desce je marimba hodně slyšet.
Co se hudby na desce týká, je to volné pokračování Trout Mask Replica, podle mě mírně vyklidněné a uhlazenější. Na desce se nachází romantické melodické instrumentálky v podobě písní s názvy Peon a One Red Rose That I Mean. V instrumentálce s názvem Japan in a Dishpan hraje Don fantasticky na dechové nástroje včetně harmoniky. Mně se asi nejvíce líbí freak-outy (odvazy) typu Bellerin Plain, Lick My Decals Off, Baby a Doctor Dark. Výborné je hospodské blues s názvem I Love You, You Big Dummy. Největší odvaz je ovšem závěrečná skladba Flash Gordon's Ape s téměř šílenou hrou leadera na různé dechové nástroje (radši nepíši, o jaké se jedná, nejsem schopen to přesně identifikovat). Opět dokonalá souhra dvojice kytar a snad nejlepší zpěv leadera.
Jedná se o výborné album, které snese srovnání se svým předchůdcem a v některých aspektech ho možná i předčí. Co se týká hodnocení, tak pro mě pět hvězd - jak jsem se dočetl níže sám autor považuje tuhle desku za svou nejlepší, takže tak.
» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band
Captain Beefheart & His Magic Band / The Grow Fins Box Set
Box Captain Beefheart & His Magic Band, pojmenovaný podle blues z LP Spotlight Kid, vyšel v roce 1999 a obsahuje samé raritní záležitosti. Obsah je rozložen do pěti CD, nebo do tří dvoj LP. Pokusím se popsat CD verzi, kterou vlastním. Samozřejmě mám i vinylovou verzi.
První CD má podtitul Just Got Back From the City (1965-67) a obsahuje převážně demo nahrávky. Písně I´m Glad, Call On Me, Sure 'Nuff 'n Yes I Do, Yellow Brick Road a Plastic Factory později vyšly na albu Safe As Milk. CD neobsahuje jejich první singl s písní Diddy Wah Diddy.
Druhé CD s podtitulem Electricity obsahuje živé provedení některých písní z debutového alba (hlavně Electricity je ve dvou provedeních) a demo nahrávky, které byly použity na albu Strictly Personal. Zajímavá je verze písně Kandy Korn.
Třetí CD s podtitulem Trout Mask House Sessions obsahuje téměř všechny písničky z legendárního alba Trout Mask Replica v instrumentálním provedení bez nádherného hlasu leadera. To je skoro škoda, ale již na první poslech je jasné, že měli materiál perfektně nacvičený. Některé písničky (třeba Hair Pie, nebo Frownland) jsou ve více verzích. Mě zaujala instrumentální verze Ella Guru.
Na čtvrtém CD nalezneme mimo čtyř skladeb několik video sekvencí s písněmi z debutového alba, z Trout Mask Replica, Lick My Decals Off, Baby a ze Spotlight Kid.
Na pátém CD s podtitulem Captain Beefheart & His Magic Band Grow Fins jsou live nahrávky z období od roku 1969 do roku 1981, kdy Don Van Vliet ukončil hudební činnost. Celé CD uvede Frank Zappa, který v některých písničkách i hraje. Mě zaujala verze písně Bellerin Plain a písnička Black Snake Moan I zpívaná živě do radiotelefonu bez instrumentálního doprovodu. V písničkách z konce kariéry hraje Don Van Vliet dokonce i na mellotron a syntezátory způsobem, který zavedl při hře na dechové nástroje. Zjevně musel pořád něco objevovat.
Tenhle box je určen hlavně fanouškům Dona Van Vlieta - myslím, že pro toho, kdo jej má rád, je to dokonce povinnost vlastnit. Tohle se nedá hodnotit, protože verze písní, které vyšly na deskách jsou lepší, ale pro mě má tento box hodnotu čtyř hvězd.
» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - The Grow Fins Box Set
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band
Captain Beefheart & His Magic Band / Unconditionally Guaranteed
Od začátku roku poslouchám s přestávkami všechny desky Dona Van Vlieta s vyjímkou Uconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams. Každou z těchto desek jsem slyšel maximálně třikrát, nyní nemám odvahu si je pouštět. Odkaz na písničku This Is The Day mě navedl k tomu, abych si tohle album pustil. Sám autor kdysi o těchto deskách prohlásil „ta první je roztomilá, ta druhá je opravdový šmejd“ (Melodie 10/1977).
Když posloucháte Lick My Decals Off, Baby, a potom vložíte do přehrávače tohle album, máte dojem, že posloucháte úplně jiného interpreta. Tohle album je plné sladkobolných písniček, které mohl nahrát kdokoliv jiný, třeba Tom Jones. Možná chtěli zapůsobit náladou písní na holky, to věděl snad jen autor. Hrají zde všichni ti, kteří stvořili klenoty jako Trout Mask Replica, Lick My Decals Off, Baby a poslouchatelné Spotlight Kid a Clear Spot. Krátce po vydání těchto dvou desek rozpustil Beefheart skupinu a dal se dohromady se svým spolužákem ze střední a vyrazil s ním na turné, ze kterého vzešla deska Bongo Fury (která se mi líbí), nazpíval první verzi Torture Never Stops a začal pracovat na albu s názvem Bat Chain Puller. Já jsem si po čtyřiceti letech poslechl tohle album , abych mohl konstatovat, že to opět za moc nestojí. Ta písnička This Is The Day je výborná, ale nesnese srovnání třeba s takovou Dropout Boogie.
Když to mám hodnotit, tak za tu jednu skvělou skladbu dvě hvězdy.
» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band