Gilmour, David / On an Island

David Gilmour, kytarová ikona s nezaměnitelným citem a způsobem hry. Člověk, jehož pár tónů vás uvede do krajiny, kde není třeba slov. Stačí pouze cítit tu energii, která se prolíná přes optimistickou, letargickou až příjemně melancholickou linku. Kdo má rád Pink Floyd, obvykle má rád i Davida Gilmoura (ovšem pokud se nejedná o zarytého "watersovce"). Jestli je to už Another brick a krásné čisté sólo, nebo emoční katarze v Comfortably Numb, nebo krásné nápady v Echoes, korunováno Opusem Magnum High Hopes. Když se řekne Gilmour, jako prvé mě napadne slovo emoce.

A přesně taková je i táto deska. Je plná emocí, které lze spatřit každým přílivem tónů, jež je možno uslyšet na tomhle ostrůvku pána Gilmoura. Zde není slabého místa. Od začátku se jedná o melancholickou, místy rockovější jízdu, která ale nenudí. Právě naopak. Nutí přemýšlet a bloumat o životě jako takovém, nebo o sobě. I textová část alba má co nabídnout.

Nedovedu pochopit, jak někdo dokáže napsat takovou krásu, jako je On an Island, Blue, Red Sky at Night a pro mě olymp desky, který krásně uzavírá celý příběh - Where We Start. On an Island je nesmírně pohodové album, ze kterého ale lze cítit skutečnou krásu hudby, snovou atmosféru, která přes veškerou melancholii, mírnou tvrdost, ale i jistý optimismus vrhá na tomhle ostrově pána Gilmoura světlo naděje z majáku do příštích dnů.

Kdo má rád příjemnou kytarovou muziku s citem osobitým pro Davida Gilmoura, si jistě přijde na své. Tahle deska by se ale klidné mohla líbit i lidem, kteří se art rockem teprve seznamují. Mně osobně On an Island zasáhla přímo do duše a tak nemůžu dát méně než pět hvězd. Je to silná deska a vracím se k ní moc ráda.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

---

Iron Maiden / Iron Maiden

Jsou zpěváci, kteří upadají v zapomnění, ačkoli by ani neměli. Paul Di´anno patří mezi ně. První zpěvák Ironů a dle mého úsudku možná nejlepší. Syrový a civilní projev, schopnost přitvrdit, žádné zbytečné tlačení se do poloh, kam nedosáhne, což byl Dickinsonův častý jev. Jednoduše řečeno autentický zpěvák tvrdého rocku.

První deska Iron Maiden se vyznačuje syrovým, relativně ještě punkovým dochucením, ve kterém se ale mísí prvky jemné epičnosti, a možná lze říct, že i na danou dobou náznakem jisté progresivity. Running free, Phantom of The Opera, Charlotte the Harlot, Strange World a titulní Iron Maiden patří k tomu nejsilnějšímu na téhle desce. Deska působí celkem vyrovnaně a v jistém ohledu ji řadím výše než následující Killers.

Ano, jistěže ty nejsilnější momenty v diskografii přijdou později, ale vykopnout dveře takovým debutem, jakým album Iron Maiden bezesporu bylo, si žádá úctu a obdiv. Tahle deska je takovým neotesaným démantem, vrhající světlo a lesk, který později naroste do monstrózních rozměrů. Kdo ví, jak by se vyvíjel osud kapely, kdyby Di´anno zůstal a zpíval dál. Kdo ví..

Pro mně nostalgická a citová věc, plná autentické drzosti, tvrdosti a nasazení. Vidím zde paralelu z jiného soudku, a to u Helloween, kde se taky už nepovedlo žádné druhé Walls of Jericho (co do zvuku i projevu). Iron Maiden a debutová deska je stejným případem. Možná právě pro to mi je o tolik vzácnější.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Iron Maiden
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

---