Profil uživatele Pegas
Recenze:
Rhapsody Of Fire / Power of the Dragonflame
| 2016-11-14 | Recenze je z roku 2002. Dnes jsem si to po letech, kdy jsem od Rhapsody nic neslyšel, docela užil. Ale nesmí se to brát tak moc vážně, jak se to tváří. Na druhou stranu je třeba smeknout před tím, jak jim to všechno perfektně šlape a pří té přehnané velkoleposti se jim to většinou daří ukočírovat. A atmosféra také fajnová.
----------
Ještě ani nestihnul dohasnout poslední plamen zažehnutý EP deskou Rain Of A Thousand Flames a už nám italští symfometalisté servírují nové, čtvrté album Power Of The Dragonflame, které uzavírá čtyřdílnou fantasy ságu o smaragdovém meči započatou už debutem. Hovoříme-li o symfonickém metalu, tak právě Rhapsody mohou být svým nezaměnitelným stylem a perfekcionismem ukázkovým příkladem tohoto populárního stylu. Oproti zmiňovanému EP na novince trochu upustili od orchestrálních aranží a vrátili se blíže k poslední řadové desce. Bohužel možná až příliš. Ale nelekejte se, pokud patříte k velkému zástupu fanoušků této party, určitě budete novinkou opět nadšeni, ale při poslechu jsem měl často pocit, že tohle už jsem někde slyšel. Přesto kapela připravila i několik překvapení. Je to především smutkem přesycená balada Lamento Eroico, zpívaná kompletně v italštině a blackmetalovým chroptěním obzvláštněná skladba When Demons Awake, která má být možná náznakem, jakým směrem se bude ubírat zamýšlený budoucí projekt Rhapsody In Black. Osobně si však myslím, že pro tohle je skvělého hlasu Fabia Lioneho škoda. Obdivovatelé Rhapsody nechť si klidně připočtou k celkovému hodnocení jeden bod, ale ani ostatní by neměli být zklamáni.
» ostatní recenze alba Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame
» popis a diskografie skupiny Rhapsody Of Fire
Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery
| 2016-11-12 | Pro mě už dlouhá léta geniální deska, jedna z mých nejoblíbenějších. Nezapomenu na první poslech někdy před 16 lety, kdy jsem seděl před věží se sluchátkama na uších a obalem v ruce, nadšeně poprvé poslouchal Karn Evil 9 a nevěřícně sledoval přibyvající čas. Netušil jsem, kdy to skončí (do té doby jsem znal jenom 1st Impression, Part 2) a byl to fantastický zážitek. Od té doby jsem to slyšel nesčetněkrát a nikdy mě to neomrzelo.
A takhle jsem o ní napsal v roce 2002.
----------
Když koncem třiasedmdesátého roku trio Emerson, Lake And Palmer vydalo svůj čtvrtý studiový počin Brain Salad Surgery, dosáhlo svého tvůrčího vrcholu, který už se jim bohužel nepodařilo nikdy překonat. Přestože jejich dosavadní nahrávky byly také na velmi vysoké úrovni, právě toto album se stalo kultovní záležitostí pro fanoušky klávesově orientovaného progresivního rocku, kterým ho jistě není třeba nijak zvlášť představovat. Pro ty ostatní je zde malé přiblížení, čím virtuózní hráč snad na všechno co má klávesy Keith Emerson, kytarista, baskytarista a v té době majitel jednoho z nejkrásnějších hlasů Greg Lake a neskutečně talentovaný bubeník s obrovskou bicí soupravou Carl Palmer, všichni tři technicky opravdu na výši, uchvátili zástupy svých příznivců.
Malou zajímavostí je skutečnost, že všech pět skladeb se nese v naprosto rozdílném duchu a přesto se nezbavíte dojmu, že právě takhle je to správně. Tím se zároveň nabízí možnost seznámit se s různými podobami ELP pomocí jediné desky. Hned na začátku tu máme Jerusalem, již několikrát zhudebněnou báseň Williama Blakea, která svým velkolepým aranžmá a kostelním zvukem připomíná jakousi hymnu. Proti tomu stojí v ostrém kontrastu Toccata, na první poslech chaotické dílo šílence převzaté z tvorby skladatele Alberta Ginastery s přidaným perkusivním sólem Carla Palmera. Za zmínku stojí spokojenost samotného autora s předělávkou, o níž se vyjádřil jako o ďábelské. Zástupcem příjemných balad Grega Lakea je Still...You Turn Me On a že má kapela smysl pro (černý) humor dokazuje zase Benny The Bouncer, přibližující krutou hospodskou rvačku. Po odeznění čtveřice uvedených skladeb z celkového počtu pěti uplyne teprve patnáct minut a nezbývá než se připravit na to nejlepší.
Pod tajemným pojmenováním Karn Evil 9 se ukrývá parádní rozsáhlá epická kompozice o třech částech, rozprostírající se na ploše neuvěřitelných třiceti minut. O významu číslice v názvu se vedou dohady dodnes, zbytek je s největší pravděpodobností anagramem anglického slova Carnival, neboť po textové stránce jde částečně o průvodce po výstavě plné bizarních exponátů. Hlavní je však samotná hudba, která vás zahrne množstvím hammondek a syntezátorů hnaných kupředu dravými bicími a podpořené výraznou basovou linkou a občas ještě kytarovým sólem. Druhá, instumentální část je dílem Emersona a je jazzověji orientovaná s velkým prostorem pro piáno. Z pohodového úvodu postupně nabírá na dramatičnosti, až dospěje k téměř hororové atmosféře, po níž se vrací zpět a nečekaně končí. Tím se přiblížila závěrečná část, v níž se stejně jako v té první představují ELP v plné parádě a zavádějí nás do daleké budoucnosti, kdy dochází ke konfliktu mezi lidstvem a počítači. Hudebně nádherně vykreslují přípravy na válku, následně v instrumentální pasáži zpracovávají samotnou bitvu a nejasným výsledkem celý epos a tím i deska Brain Salad Surgery končí.
Celkový dojem z alba navíc umocňuje vhodně zvolený obal, který je kombinací dvou děl švýcarského surrealistického umělce H. R. Gigera. Brain Salad Surgery ke dnešnímu dni vyšlo už v nesčetných reedicích a dokonce bylo mezi prvními nahrávkami, které se dočkaly převedení do moderního formátu DVD Audio.
» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer
Asia / Asia
Recenze je z roku 2002, ale pro mě to stále je pořádná pecka.
----------
Letos 8. března uplynulo dvacet let od vydání debutové desky tzv. superskupiny Asia, jejíž nečekaný úspěch zaskočil jak hudební fandy, tak i samotnou kapelu. Konec sedmdesátých let znamenal zároveň také konec období rozkvětu artrocku. Nejen tato skutečnost, ale i další okolnosti, jako přemítání jakým směrem se dál ubírat a také neshody mezi muzikantskými osobnostmi v jednotlivých kapelách vedly k odchodu některých členů a k vlastnímu pokoušení úspěchu. Pro nás jsou v tuto chvíli důležitá čtyři jména - baskytarista a hlavní zpěvák John Wetton (King Crimson, Roxy Music, UK), kytarista Steve Howe (Yes), bubeník Carl Palmer (ELP) a klávesista Geoff Downes (Yes, The Buggles), kteří založili novou formaci Asia.
Netrvalo dlouho a v roce 1982 vydali svou bezejmennou prvotinu, která se dodnes řadí k nejúspěšnějším debutům hudebních dějin. Při pohledu na předchozí působení zúčastněných muzikantů by se daly očekávat opět náročné a rozsáhlé kompozice, skutečnost je však jinde, neboť Asia se vydala poprockovou cestou a přinesla třičtvrtě hodiny lehce zapamatovatelných a vyšperkovaných melodií, vrstvených vokálů a sborových refrénů v čele s dvojicí singlů Heat Of The Moment a Only Time Will Tell - zkrátka vzorový příklad stylu AOR. Instrumentální zručnost se však přes jednodušší přístup k písním nevytratila a sólové výstupy jsou šikovně ukryté a tak si málo pozorný posluchač ani nevšimne např. výtečného Palmerova sóla na bicí ve Wildest Dreams. Vyzdvihnout však nějaký hit z celé desky je nemožné, protože všech devět kousků je na velmi vysoké úrovni, obsahuje potřebné výše uvedené elementy a rozhodně stojí za poslech. Nepochybuji o tom, že toto album je ve sbírce většiny příznivců kvalitního rocku a určitě nezahálí pod vrstvou prachu.
» ostatní recenze alba Asia - Asia
» popis a diskografie skupiny Asia
Brazen Abbot / My Resurrection
| 2016-11-08 | Recenze je z roku 2005.
----------
Bulharský rodák Nikolo Kotzev, (nejen) kytarista, skladatel a producent v jedné osobě, neusíná na vavřínech a krátce po oslavě desetiletého výročí (viz živák A Decade Of Brazen Abbot) kapely/sólového projektu Brazen Abbot přichází se zbrusu novým studiovým materiálem na albu My Resurrection. Proti předchozím deskám kompletně vyměnil instrumentální část svého bandu a tradiční dvojici vokalistů Joe Lynn Turner/Göran Edman rozšířil tentokrát o Tonyho Harnella (TNT) a Erica Märtenssona (Eclipse). Největší novinkou je však účast Sofijského smyčcového orchestru, který posouvá skladby trochu do jiného rozměru, přitom zůstává spíše vkusným doplňkem a přirozenou součástí muziky. A hlavně, stále zachovává Brazen Abbot poctivý hardrockový výraz, takže fanoušci například takových Rainbow osmdesátých let si přijdou na své. Ať už v přímočarých flácích My Resurrection, Godforsaken, Lost, výpravnějších perlách Bad Madman, Beggar's Lane nebo perfektních baladách Dreams a The Shadows, stále jsou přítomné pohlcující melodie, které stačí párkrát slyšet a už vás mají. Parádní výkony muzikantů v čele s Kotzevem, jenž naštěstí nevyčnívá více, než by bylo zdrávo, výborní zpěváci a tucet písní nepostrádajících náboj jsou zárukou nadstandardního posluchačského zážitku. Malou výtku bych měl jen k mixu nahrávky, kde bych uvítal trochu větší důraz na rytmiku. A také mě napadá, když už Kotzev najmul čtyři zpěváky, proč má každý jenom své skladby a nenapíše jim také něco společného? Ale jinak nemůžu než konstatovat, že tahle deska je zkrátka dobrá, a to hodně.
» ostatní recenze alba Brazen Abbot - My Resurrection
» popis a diskografie skupiny Brazen Abbot
Howe, Steve / Spectrum
Recenze je z roku 2005
----------
Myslím si, že Steve Howe nemohl pro své nejnovější album zvolit vhodnější název než právě Spectrum. V patnácti instrumentálních skladbách totiž pokrývá opravdu širokou škálu stylů a opět dokazuje, že je skutečným mistrem kytary (ať už akustické nebo převládající elektrické). K jeho osobě snad nemá cenu nic dodávat, takže přejdu přímo k věci.
Jestliže obvykle instrumentální nahrávky neposloucháte, doporučuji alespoň jednou udělat výjimku a dát této šanci. V podstatě jde o písničkovou desku, absence zpěvu ani v nejmenším nevadí a věřím, že (stejně jako já) se často přistihnete, jak si podupáváte do rytmu nebo v duchu pobrukujete jednu z mnoha přítomných melodií. Rychlé, poklidné, veselé i melancholické skladby se pohybují na pomezí rocku a jazzu s příměsí country i klasiky, Howe se doslova mazlí se strunami s lehkostí a jistotou, jak to umí pouze on, pod ním šlape spolehlivá rytmika Tony Levin/Dylan Howe a sem tam doplňují klávesy Oliver Wakeman a Stevův druhý syn Virgil. Přes veškerou pestrost k sobě vše přirozeně pasuje, ta hodinka uplyne jako voda a zanechá samé příjemné pocity. Pro fanoušky je Spectrum povinnost, kytaristům může bezesporu posloužit jako bohatý inspirační zdroj, ale je lehce stravitelná i pro posluchače, kteří chtějí prostě na chvíli vydechnout a jenom si užívat.
» ostatní recenze alba Howe, Steve - Spectrum
» popis a diskografie skupiny Howe, Steve
Kino / Picture
Recenze je z roku 2005. Ale stále je to stejná pecka.
----------
To nám ten nový rok ale pěkně začíná. Nejprve novinky Spock's Beard a Arena, které rozhodně nezklamaly má očekávání a teď tohle. Albový debut formace Kino, od kterého jsem naopak nic moc nečekal a považoval jej za pouhou oddechovou bokovku, musím označit za velmi příjemné překvapení a úžasný hudební zážitek hodný větší pozornosti.
Kdo že to má na svědomí? Žádná neznámá jména - basák Pete Trewavas (Marillion), bubeník Chris Maitland (ex Porcupine Tree), klávesák John Beck (It Bites) a zpívající kytarista John Mitchell (Arena). To sice ještě nemusí být zárukou kvality, nicméně v tomto případě se to vskutku povedlo. Picture, jak svou prvotinu pojmenovali, se dá označit za progresivní rock s komerčním přístupem. Nepochopte to špatně, chci jenom naznačit, že je zde dostatek chytlavých melodií, které mohou zaujmout širší publikum a přitom nic není na úkor instrumentálních parádiček. Těch je zde také více než dost, jenom tak nevyčnívají. Ostatně zářivým příkladem tohoto přístupu může být hned první, devítiminutová kompozice Losers Day Parade, jež přináší více nápadů, než by mnohá poprocková skupina využila na celé album a zároveň přibíjí pomyslnou laťku kvality téměř ke stropu, kde pevně vydrží až do konce. Hned další, Letting Go, vyvolává vzpomínku na wettonovské období kapely Asia. Pomalý zpěv doprovázený smutným klavírem a následné přechody do mohutného refrénu a ještě bombastičtější instrumentální pasáž jsou zase hlavními znaky Swimming In Women. A co třeba krásná balada All You See nebo druhá nejdelší skladba Holding On, co se v půlce zvrhne do sólového běsnění? Jedna lepší než druhá a k zahození není ani křehký akustický závěr Picture.
Muzika není postavená na sólových předváděčkách (nic proti nim), vše je podřízeno celku. U takových muzikantů nemá cenu hodnotit jejich bezchybné výkony, ale nedá mi to, abych nezmínil Johna Mitchella, kterého já osobně řadím mezi ty nejlepší ze současné generace (prog)rockových hudebníků. Tento jednatřicetiletý sympaťák je v poslední době na roztrhání, ať už v Arena, sólovém projektu The Urbane (který má s Kino mnohé společného) nebo s Johnem Wettonem, vždy mě jeho kytara dokázala zaujmout. Nyní ale víc než kdy jindy ukazuje své pěvecké kvality a slušný hlasový rozsah. A když se nezřídka přidají ještě další doprovodné vokály, ani v tomto ohledu nahrávka nezaostává. Závěr? Vzhůru do Kina.
» ostatní recenze alba Kino - Picture
» popis a diskografie skupiny Kino
Morse, Neal / It's Not Too Late
Recenze je z roku 2001. Dnes můžu jenom dodat, že ačkoliv mě pozdější progrockové Morseovy sólovky už nebaví, tahle písničková se mi i teď líbila.
----------
Kdo sleduje dění na rockové scéně, tomu určitě nebude jméno Neal Morse neznámé. Tento zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel činný v oblíbeném progrockovém spolku Spock's Beard a hvězdém projektu Transatlantic se po dvou letech od vydání sólového debutu hlásí o slovo s druhým albem. Tentokrát však nečekejte nic ve stylu Morseovy domovské kapely, protože na It's Too Late se vydal jiným směrem a to blíže k populární hudbě. I když s nahráváním vypomohlo několik hostujících muzikantů, většinu nástojů obstaral sám Morse a za bicí usedl jeho kolega ze Spock's Beard Nick D'Virgilio, mimochodem současně také vydávající sólovou desku Karma pod hlavičkou NDV.
Na ploše šedesáti minut najdete na albu třináct písniček, mezi nimi tři svižnější kousky All The Young Girls Cry, Oh Angie a Something Blue, ale zbytek už tvoří skladby v pomalejším tempu, jímž dominuje klavír. Mě osobně se nejvíce líbí smutná balada Leah, The Change s chytlavým refrénem, Ain't Seen Nothin' Like Me a celou desku uzavírající The Wind And Rain, v jejíž druhé části jsou obzlášť výrazné bicí. Ani ostaní songy nikoho neurazí a pozorným posluchačům určitě neunikne výborné podbarvení klávesami. Po hudební stránce je vše profesionálně zvládnuté, problémem ale zůstává fakt, že nahrávek v podobném duchu je na trhu přeci jen mnoho a tak se tato zřejmě nijak výrazně neprosadí. Nicméně příjemně se poslouchá a pokud máte v oblibě muziku tohoto typu, určitě vás nezklame.
» ostatní recenze alba Morse, Neal - It's Not Too Late
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal
Jadis / Fanatic
Recenze je z roku 2003.
----------
Páté studiové album Fanatic britského čtyřlístku Jadis pro mne bylo velmi příjemným překvapením. Ačkoliv kapela funguje už od osmdesátých let, dosud jsem neměl tu čest ji poznat a po poslechu jejich aktuální nahrávky mám pocit, že je co napravovat.
Také se vám někdy stává, že napoprvé nějaké CD zhodnotíte slovy „hmm, je to dobrý“, pak s narůstajícím počtem poslechů se váš názor změní na „jo, to je ono“ a jde to ještě dál až skončíte u „Ježíši, to je nádhera“? Tak právě tímto způsobem jsem vstřebával kolekci devíti (v limitované edici dostanete navíc ještě desátou The Flame Is Burning Out) z počátku nenápadných kompozic, z nichž se postupně začaly rýsovat opravdové hudební klenoty lahodící uším každého milovníka inteligentní muziky. Navíc jsou tak dobře napsané a zaranžované, že si na své přijdou jak fanoušci přímočařejšího rocku, tak i progresivisté, i když tentokrát to bude bez gigantických eposů s rozsáhlými instrumentálními plochami.
Velký prostor dostává kytarista a zpěvák Gary Chandler, který vytváří úžasné kytarové i vokální melodie, ale kde by byl bez všudypřítomných kouzelných kláves Martina Orforda a jeho podpůrného zpěvu, nemluvě o bezchybně šlapajícím a nepřeslechnutelném základu dvojice Steve Christey (bicí) a John Jowitt (baskytara)? Nemá cenu zde vyzdvihovat nějakou skladbu (musel bych vyjmenovat všechny), na Fanatic nenajdete žádnou vatu a každá skladba má sama o sobě dostatečnou sílu zaujmout, natož když je dostanete naservírované takhle pěkně pohromadě.
Jadis možná nemají ve světě takové jméno jako jejich slavnější kolegové a na svém kontě milióny prodaných desek, to však neznamená, že se s nimi nemohou rovnat po hudební stránce. Veřte mi, že s Fanatic chybu neuděláte.
» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis
Urbane, The / Glitter
Ačkoliv Glitter je už druhým albovým zářezem britské kapely The Urbane (debut Neon vyšel v roce 1999), její jméno vám nejspíše nic neřekne. Podstatně známější je však lídr John Mitchell, který už několik let hraje na kytaru v progrockové partě Arena. Ve svém soukromém projektu se navíc postavil i za mikrofon, aby se ukázal jako výtečný zpěvák, a spolu s bubeníkem Paulem Cooperem, baskytaristou Martinem Raggettem a klávesistou Patrickem Darlingtonem natočil desku, která je stylově úplně jinde než Arena. Pozorným posluchačům sice pár společných rysů neunikne a určitě na tom má svůj podíl i Mitchellova hra, ale jako celek se Glitter ubírá cestou přímočařejších kytarových písniček.
V propagačních materiálech použité označení „power pop“ je zcela na místě. Více než hodinová porce muziky je totiž plná potenciálních rádiových hitů, které mají místy až punkový náboj, silné melodie a hlavně sílu zaujmout. Přes poměrně dlouhou stopáž CD se mi ani při opakovaných posleších nestalo, že by mě navštívila paní nuda, což přičítám jak rozmanitosti materiálu, tak i solidní interpretaci. Chain Smoking A Way To Your Heart, 12, Hate My Radio, In-between - to je jen malý výčet skladeb, které vám budou znít v hlavě ještě dlouho po vypnutí přehrávače. Za zmínku stojí i zdařilá a neurážející předělávka známého hitu Time After Time zpěvačky Cyndi Lauper a o útok na city se úspěšně pokoušejí balady Beautiful Sun a ne moc vesele znějící, zato opravdu nádherná Don't Say.
Pokud někdo od Mitchella očekával sólové předvádění, je na omylu, neboť i když je The Urbane jeho dítkem, jedná se skutečně o kapelu držící při sobě jako celek a ne jen o doprovodný band. Přeji příjemný poslech.
(recenze je z roku 2003)
» ostatní recenze alba Urbane, The - Glitter
» popis a diskografie skupiny Urbane, The
Kaipa / Mindrevolutions
Níže uvedenou recenzi jsem napsal v roce 2005. Dnes mám raději desky s kratší hrací dobou. Přestože mě s každou další deskou Kaipa baví méně, tato na mě působí stále dobře a z období od obnovení kapely v roce 2002 ji hodnotím jako nejlepší (nepočítám do toho následující Angling Feeling, kterou jsem neslyšel).
----------
Z nejnovějšího počinu Mindrevolutions švédské kapely Kaipa na se na mě vyvalilo osmdesát minut yesovsky pozitivního progrocku a nebudu zapírat, že z každého opakovaného puštění CD jsem měl (a věřím, že i nadále budu mít) upřímnou radost. Skutečně mě nenapadá nic, co bych mohl vytknout. Z instrumentálního i producentského hlediska se jedná o bezchybnou práci, nic jiného jsem ani nečekal, ale podobně je na tom i hudební materiál a navíc pro mě tato deska přišla v pravý čas. Trochu jsem se obával délky nahrávky, ale to se ukázalo jako zbytečné, protože muzika je dostatečně rozmanitá a zajímavá, že se jen tak neoposlouchá. Všech deset skladeb je na takové úrovni, že pokud má některá navrch, pak je to titulní pětadvacetiminutový epos, ale to právě jenom svým rozsahem. Prostě, chcete-li nějakého favorita, zvolte libovolné číslo od jedné do deseti a máte ho, jinými slovy je to ta kompozice, která zrovna hraje.
Mindrevolutions přináší poměrně hodně melodickou muziku v bohatých aranžmá se spolehlivou rytmikou Morgan Agren - Jonas Reingold a kouzelníky Hansem Lundinem (klávesy) a Roinem Stoltem (kytara), kteří jsou většinou rovnocennými partnery, ale neodpustí si ani mnoho funkčních sól. Naprosto úchvatný je zpěv, o který se dělí Patrik Lundström a Aleena, to znamená dva zajímavé hlasy ozývající se střídavě i společně a dodávající nahrávce na originalitě.
Progrockovým fanouškům Mindrevolutions jednoznačně doporučuji. Jsem toho názoru, že zklamání se může dostavit pouze v případě očekávání nějakého experimentálního počinu.
» ostatní recenze alba Kaipa - Mindrevolutions
» popis a diskografie skupiny Kaipa
Emerson, Lake & Palmer / In The Hot Seat
| 2016-03-20 | Poslední studiovka ELP navazuje na combackovou Black Moon, ale je znát, že je to jenom takové nevýrazné přešlapování na místě a vlastně i zbytečná nahrávka. Lake měl v sedmdesátých letech skvělý hlas, ale později mě už moc nebaví, hluboký, "nosový" a svým výrazem až rušivý. Palmer byl jeden z mých nejoblíbenějších bubeníků, ale rovněž později přestal bavit a z originality se stal jeden z mnoha nahraditelných bumbáců. Emerson se možná snaží do hudby dodat velkolepost, ale k čemu je to dobré, když se skladby spíš drží přímočaře nastavené linie bez snahy o vybočení z průměru. Vím, že měl v té době potíže s rukou a nemohl hrát, jak by chtěl, ale ve studiu se dá čarovat a možná proto zní z celé trojice nejlépe. Ne že by se deska nedala poslechnout, některé skladby ujdou, pokud nečekáte ELP jako dřív, celek je však takový podivný, vlastně mám pocit, jako kdybych přepínal z Lakeovy sólovky na ELP. A po kompoziční stránce nic zajímavého.
Studiovou verzi Pictures At An Exhibition bude znát většina asi z In The Hot Seat, ale zde je jenom jako bonus (původně nahraný s dalšími předělávkami o něco dřív pro box Return Of The Manticore). V porovnání se živelnou koncertní verzí ze sedmdesátých let je to však tragédie. Zkrácená, zpomalená, unavená a bez jakékoliv energie. A ještě víc než třetinu zabírá závěr Great Gates Of Kiev, ve kterém na mě vokální pasáže vždy působily křečovitě naroubované... prostě nuda.
» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - In The Hot Seat
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer
Emerson, Lake & Palmer / Black Moon
V době vydání Black Moon jsem o nějakých ELP neměl tušení a tak mi byl i ukradený jejich návrat na scénu. Ale myslím, že to byl docela povedený návrat, i když fanoušci asi ocenili spíš návrat na pódia s jejich největšími hity. Deska se samozřejmě nemůže srovnávat s jejich tvorbou z první půlky sedmdesátých let, ani neoplývá žádnou originalitou. Dojem z toho je prostě takový, jako když se kapela cpe do stylu, pro který se nehodí. Nicméně to nedopadlo úplně blbě a osobně se mi Black Moon líbí a v mojí sbírce CD není jenom sběratelskou položkou, která zabírá místo na polici. Z celé trojice mi tu, stejně jako na In The Hot Seat, nejlépe vychází Emerson (se skvělým zvukem hammondek). Palmerovy elektronicky znějící bicí mě moc neokouzlily a zruinovaný Lakeův hlas také ne, ten považuji za nejslabší článek, protože se do většiny skladeb moc nehodí a ani s tím nejde zpívat křehké balady.
Z desíti skladeb mi nejlíp vycházejí instrumentálky. Klavírní Close To Home je sice sólo Emerson, ale pěkná, ačkoliv smutná, skladba. Zato Changing States jsou ELP v plné síle a ani bych se nebál říct, že to je lepší než Fanfare For The Common Man, které se stylem docela podobá. Romeo And Juliet je krátký výlet do klasiky (Prokofjev), sice trochu těžkopádný, ale dobrý. Kupodivu dobře mi zní úvodní Black Moon, zároveň singl, který je známý z různých výběrových desek ELP. Přes přímočarost, strojový a neoriginální rytmus to je fajn skladba, jenom škoda, že se víc nepustili do atmosféry intra a instrumentální mezihry. Paper Blood, Better Days jsou trochu živější skladby, opět na vlně přímočarého poprocku, ale neurazí. Farewell To Arms a Burning Bridges by nebyla zas tak špatné, kdyby nebyla tak vlezlé a nekazil mi je ještě ten Lakeův zpěv. No a jeho balady Affairs Of The Heart (napsanou společně s Geoffem Downesem) a Footpints In The Snow bych klidně vyhodil. Úplně nejlepší by bylo místo nich přidat dvě tři lepší skladby z In The Hot Seat a byl by dojem z desky ještě lepší.
» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer
Threshold / Dead Reckoning
Na první poslech nic moc nového, ale stačí tuhle desku párkát protočit a na povrch vypluje dost novinek. Originální zvuk, tvrdé riffy a výrazné melodie s báječnými vokály zůstávají, proti předchozí tvorbě je však toto album tvrdší, zároveň ale přístupnější. Pilot In The Sky Of Dreams je naprosto báječná skladba, ale další jsou hned v závěsu a je jedno, jestli jsou rozsáhlejší (One Degree Down, Fighting For Breath) nebo přímočařejší (Slipstream, Elusive).
I coververze Supermassive Black Hole (od Muse), umístěná na limitovanou edici v pěkném digipacku prodávaném za velmi pěknou cenu, se povedla.
Výborný počin a jde to i bez exhibicí ve stylu Dream theater a spol.
» ostatní recenze alba Threshold - Dead Reckoning
» popis a diskografie skupiny Threshold
King Crimson / In the Court of the Crimson King
Nejsem velkým fanouškem King Crimsona a neznám tvorbu mezi Red a The Power To Believe. Debutové album je ale naprosto úžasné a pro mě nejlepší. Od agresivní 21st Century Schizoid Man přes křehkou I Talk To The Wind po epickou The Court Of The Crimson King. Další desky se už více ubírají směrem, který mě moc neoslovuje, ale tohle je paráda.
» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson
Explorers Club / Raising the Mammoth
I mistr tesar se nekdy utne, ale tady se Trent Gardner vubec netrefil. Po vynikajici jednicce, Leonardovi nebo deskach Magellan prisel uplny propadak. Deska nedotazena dokonce, nezajimava, nudna az otravna, nikdy jsem ji snad ani nesnesl v jednom kuse. Mam hodne rad Gardnerovu tvorbu, ale tady to nevyslo a je to jako jeste nedotazena demonahravka. Bohuzel, kdo si poslechne nejdrive tohle, muze ho to odradit od poslechu Age Of Impact a to by byla velka skoda.
» ostatní recenze alba Explorers Club - Raising the Mammoth
» popis a diskografie skupiny Explorers Club
Explorers Club / Age of Impact
Tohle je naprosta progmetalova bomba... uzasne pevecke vykony, sola vsech pritomnych muzikantu (vyzdvihnu alespon velice pusobiveho Petrucciho v druhe skladbe), paradni bici Terryho Bozzia, originalni Gardneruv rukopis. Jen to nezahazujte po prvnim poslechu.
» ostatní recenze alba Explorers Club - Age of Impact
» popis a diskografie skupiny Explorers Club
December People / Sounds like Christmas
Tuhle desku mam doma a muzu doporucit, zazrak se nekona, ale je zajimava a do jiste miry originalni. Jenom pozor, tohle je jedina deska tohoto projektu a ta historie v bookletu je smyslena :-)
» ostatní recenze alba December People - Sounds like Christmas
» popis a diskografie skupiny December People