Profil uživatele Pegas
Recenze:
Vai, Steve / Real Illusions: Reflections
| 2023-04-07 | Recenze byla napsaná v roce 2005, nevím, jestli jsem ji od té doby poslouchal, úplně jsem na ni zapomněl. Ale i dnes na mě působí hodně dobře. Díky neznalosti neumím porovnat v rámci ostatní Vaiovy tvorby. Sice si vždy raději poslechnu Satrianiho, ale když bych chtěl něco divočejšího a komplikovanějšího, tohle může dobře posloužit.
Už jenom skutečnost, že věhlasný kytarista Steve Vai vydal novou studiovou nahrávku je pro jeho obdivovatele dostatečným důvodem k nákupu. Pro ty ostatní nabízím stručného průvodce albem Real Illusions: Reflections.
Nejprve připomínka učitele Joe Satrianiho (Building The Church) a potom už se Vai vydává svou vlastní cestou. Hned další v pořadí je ne moc kytarová Dying For Your Love. Postavená na jednoduchém rytmickém základu, zato s ohromnou atmosférou a napětím je pro mě jedním z vrcholů alba. Je to první z čtveřice písní, které sám Vai nazpíval a nutno říci, že i v této roli mu to sluší. „Standardním“ kvapíkem Glorious s hravým kytarovým „zpěvem“ se přeneseme zase o kousek dál a po naříkavém zklidnění K'm-Pee-Du-Wee přichází s pořadovým číslem pět moje oblíbená Firewall s hardrockovým nábojem a přirozeně zakomponovanou dechovou sekcí. I zde máme Vaie vokalistu a k tomu velice živou rytmiku. Ta nepolevuje ani v dalším nářezu Freak Show Excess, totálním odvazu s exotickým sitárem pro obzvláštnění. Zběsile se žene kupředu, dokud se Vai úplně neutrhne ze řetězu. Až poté, co zůstane osamocený a pořádně potrápí struny, vychladne a umožní dotáhnout v původním duchu skladbu do finále. Ale teď zase trochu vážně, Lotus Feet je nahraná živě s orchestrem a musí pohnout s každým, kdo má v soubě alespoň kousek citu. Jenom to tleskání na konci to všechno pokazí. Yai Yai je nejen název vtipné hříčky, ale také „slova“ která po celou dobu vycházejí z kytary. Množství sólování na dost tvrdém pozadí ve středním tempu nabízí poslední instrumentálka Midway Creatures. Zbývající dvě skladby jsou opět zpívané, nejprve pomalá akustická I'm Your Secrets, ta mi hodně připomíná Led Zeppelin. Famózní závěr obstarává Under It All, bombastický osmiminutový opus se spoustou navrstvených kytar, postupnou gradací a zajímavými vokálními linkami - strhující posluchačský zážitek je zajištěn.
Steve Vai stvořil báječnou desku, musím však přiznat, že se mi víc líbí ty skladby, z nichž je více cítit spolupráce celé kapely. Rytmiku Billy Sheehan a Jeremy Colson je totiž škoda využívat „pouze“ jako nutné pozadí a když je nic nesvazuje, jsou úžasní.
» ostatní recenze alba Vai, Steve - Real Illusions: Reflections
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve
Satriani, Joe / Is There Love In Space?
Recenze byla napsaná v roce 2004. Kromě úvodního odstavce bych po téměř dvaceti letech mohl napsat to samé. Jenom teď už vím, že obstála v čase a stále se mi hodně líbí (kromě obalu). Ještě doplním zajímavost, že skladba If I Could Fly se řešila v právním sporu mezi Satrianim a kapelou Coldplay, kvůli nápadné podobě melodie v hitovce Viva La Vida (z roku 2008).
Fanoušci Joea Satrianiho musejí být u vytržení. V krátkém časovém období se dočkali nadílky v podobě dokumentu, slušné „bestofky“, dvou koncertních záznamů G3 (na CD a DVD) a nyní vše završuje to nejočekávanější - zbrusu nové studiové album Is There Love In Space?. Copak si na nás vymyslel tentokrát? Po (vydařené) experimentální jízdě Engines Of Creation před čtyřmi lety přeci jen musíme počítat s možností něčeho neobvyklého. Nebo snad natočil desku plnou baladických lovesongů, jak by mohl napovídat název?
Odpověď je jasná hned při rozjezdu funkem načichlé Gnaahh. Tohle je prostě typický Satriani v podobě známé z většiny jeho songů a tvrdě riffující Up In Flames vás v tom jenom ujistí, ostatně do stejné kategorie patří i The Souls Of Distortion. Trojka Hands In The Air je rockový hit jako vyšitý a na jeho chytlavosti má určitě podíl také šlapavá rytmika (Matt Bissonette, Jeff Campitelli) ne nepodobná AC/DC. If I Could Fly bych si klidně dovedl představit v rádiu, neboť krásně zapadá do škatulky označované jako střední proud jenom s tím rozdílem, že na svižném akustickokytarovém spodku zpívá beze slov kytara elektrická. Desetiminutovka Searching s hluboce zamyšlenou baskytarou je jeden velký jam jako dělaný pro živé hraní, protože dává dostatek prostoru pro improvizaci, ale ani v této studiové podobě při své stopáži nenudí.
Na albu jsou zařazeny dokonce dvě zpívané skladby - přímočaré vypalovačky Lifestyle a I Like The Rain. Pro muzikanta Satrianiho formátu by nebyl problém domluvit spolupráci s nějakým známým vokalistou a mnozí by jistě bez váhání přikývli. Přesto, jako už párkrát v minulosti, si stoupnul před mikrofon sám. Nebylo by na tom nic zvláštního, vždyť zpívajících kytaristů je nespočet, nebýt takové drobnosti, že on není moc dobrý zpěvák. Abych byl přesný, se svým hlasem by se rozhodně neuživil. Ale v tomto případě to kupodivu funguje, což je dáno dvěma skutečnostmi. Za prvé je to opravdu vyjímečné a spíše pro zpestření a za druhé se nesnaží přesvědčovat o svých pěveckých schopnostech, ale používá hlas jako další prostředek (jinými slovy další nástroj) pro dokreslení výrazu těch písní - jednou zní zkresleně jako přes megafon a podruhé je zase znásobený a svou chladností a jednotvárností docela připomíná syntezátor.
Samozřejmě nechybí ani pomalé balady, zastoupené hned dvakrát. Titulní Is The Love In Space? je sice tesklivější, ale o to působivější a je zní cítit starší hit Cool #9, Just Look Up je proti tomu vyloženě pohodová záležitost a pro změnu v ní slyším Lost For Words od Pink Floyd.
S ambientním závěrem Bamboo pomalu odeznívá další bezvadně odvedené dílo mistra Satrianiho. Dokážu ocenit a s chutí si poslechnu výtvory i jiných kytarových hrdinů, ale tvorba tohoto američana mi byla vždy nejsympatičtější. S přibývajícími alby sice malinko ztratil punc originality, ale tomu se dnes vyhne málokterý umělec a bezmála šedesát minut nového materiálu vítám opravdu s nadšením, i když pocitu „tohle už jsem někde slyšel“ se při poslechu neubráním.
» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Is There Love In Space?
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe
Magellan / Symphony For A Misanthrope
Tuhle recenzi jsem napsal v roce 2005, kdy deska vyšla a tenkrát Gardnerovu tvorbu hodně žral. Ale deska se mi líbí i dnes...
Myslete si, co chcete, ale Trent Gardner je hudební génius a nové album Magellan to jenom potvrzuje. Na Gardnerově tvorbě mě vždy fascinovala neskutečná originalita, nebo snad znáte jiného, podobně znějícího interpreta? Já tedy ne. Zmatek, disharmonie, syntezátorová změť, nesourodost... Proč takové výrazy po úvodní pochvale? Protože přesně takhle na mě často prvotní poslechy jeho děl působí, jenže opak je pravdou. Právě postupné a někdy i dlouhodobé (jako třeba u předchozí desky Impossible Figures) oťukávání, seznamování, odhalování a nakonec pochopení je to, na co se u každé novinky těším a co je zároveň zárukou neoposlouchatelnosti. A to nemluvím o velice osobitém vokálním projevu... Zkrátka, všechny typické prvky Gardnerova rukopisu jsou tu znovu, znovu a přesto neokoukané. Je pravda, že s aktuálním počinem Symphony For A Misanthrope jsem se tentokrát okamžitě a bez problémů dostal do stádia „líbí se mi“, ale pronikání do jeho tajů bylo znovu velkým dobrodružstvím a věřím, že ještě neskončilo.
Napínavý ochestrální úvod Symphonette (s hostujícím Stevem Walshem), metalové hrátky Doctor Concoctor, moderní loopy v refrénu Why Water Weeds?, akustická balada Wisdom... to je poskakování z jednoho vrcholu na druhý, ale nutno podotknout, že poskakování v pěkné temnotě. Všemu vévodí 18 minutový opus Cranium Reef Suite, začínající jako neškodná idylka, ovšem na konci se budete cítit tak vyčerpaní, že následnou klavírní dvouminutovku Pianissimo Intermission v podání dalšího hosta Stevena Imblera (jakési pokračování Bach 16 z předešlé desky) přivítáte jako skok do bazénu v parném létě. Vůbec pořadí jednotlivých písní je chytře sestavené a podobných vítaných kontrastů se dočkáte vícekrát.
Přestože Magellan je především Trent Gardner, byl by hřích nezmínit jeho bratra Waynea, výborného kytaristu, jenž umí být laskavý i řádně přitvrdit a v ničem nezaostává za slavnějšími kolegy z branže. Nezbývá než dodat, že mistr tesař se zase trefil.
» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan
Rush / A Farewell to Kings
| 2019-06-25 | Páté album Rush přineslo několik novinek. První je uhlazenější zvuk, a to nemyslím, že by kapela nějak vyměkla, ale že ho poněkud vypilovala. Další souvisí také se zvukem - jedná se o jeho značné obohacení o různé zvonky a další cinkátka, a také o syntezátory. Naopak při starém zůstaly nadstandardní výkony všech muzikantů a skvělá muzika. Z této desky pocházejí také dva z nejznámějších hitů kapely, a to kratší přímočarý singl Closer To The Heart a naopak rozmáchlá artrocková Xanadu, kde je právě nejvíce patrný ten zvukový přínos zmíněný v úvodu. Na Xanadu oceňuji magickou atmosféru, několikero proměn, ale zároveň fakt, že se v tom posluchač neztratí. Obě jmenované jsem znal dávno před celou deskou, proto na mě zbytek působil těmito skvosty zastíněný a moc mě zpočátku nezaujal. Jenže to se naposloucháním celku změnilo a dnes už těžko můžu hledat slabá místa.
Titulní A Farewell To Kings jsem si velice oblíbil, přináší pro mě klasické rushovské melodie a jakmile po krátkém akustickém intru nastoupí celá kapela, začne to neuvěřitelně odsýpat a s koncem si říkám, že by to mohlo klidně ještě pokračovat dál. Hodně se mi líbí kytara v refrénu a když ke konci zazní slova Closer To The Heart, říkám si, jestli je tu nějaká souvislost se stejnojmennou skladbou o něco později. Cinderella Man mě nejdříve moc nebavila, ale teď už se můžu jenom divit, proč tomu tak bylo. No dobře, ještě mám malinko problém s refrénem, ale to je nepodstatné. Madrigal je taková příjemná, lehce orchestrální písnička, která jako by sem zabloudila odjinud a také by mohla fungovat jako úvod do nějaké rozsáhlejší kompozice, kterou někdo vystřihl. Ale jinak pěkný kousek.
Největší problém jsem měl se závěrečnou desetiminutovkou Cygnus X-1. Ta je mnohem temnější a vážnější a díky efektům s atmosférou dobového sci-fi dramatu, což odpovídá textové stránce. Napoprvé působí chaoticky a je potřeba se do toho více zaposlouchat a nejlépe opakovaně. Teď už ji považuji za povedený kousek, kde kapela opět předvádí naplno svoje kvality (jenže kde ne, že?) a i v ní se objeví hezké melodie. Celkově u mě ale vede tou atmosférou. Nevím, jestli to brát za zápor nebo geniální dramaturgický tah, ale skladba působí neukončeně, prostě ve stylu filmu, kde se v napínavém okamžiku objeví nápis pokračování příště. Pohled do bookletu ale odhalí, že druhá varianta je správně a dnes už víme, že druhý díl se objevil hned na následující desce.
» ostatní recenze alba Rush - A Farewell to Kings
» popis a diskografie skupiny Rush
Rush / 2112
Rush se nenechali odradit komerčním neúspěchem desky Caress Of Steel a na své čtvrté album opět zařadili jednu dlouhou skladbu 2112 roztaženou na první stranu desky. Tu druhou pak doplnila pěticí krátkých písniček. Úspěch se dostavil a deska se stala až kultovní záležitostí. Pro mě to sice takový kult není, „pouze“ hodně dobrá deska.
Z dvacetiminutové skladby 2112 mám tentokrát dojem kompaktního celku, který je sice složen z různorodých částí, ale velmi dobře na sebe navazují. Střídají se hardrockové i akustické části, Geddy Lee přechází z ostrého ječáku do přirozenější polohy, o vysoké instrumentální úrovni tria není třeba diskutovat, ta je na jedničku. Musím přiznat, že nejprve jsem měl ke skladbě nějaké výhrady a k plnému docenění mi hodně pomohla až znalost textů, resp. příběhu a také postav, které v něm vystupují, takže mi to celé dávalo větší smysl. Z různých výběrů jsou nejznámější první dvě tvrdší části Overture a The Temples Of Syrinx, ale určitě se vyplatí poslouchat to jako celek.
I když pro desku je stěžejní především ta první polovina, pozornost si zaslouží i další skladby. I když to nejsou takové hity, hodně jsem si je oblíbil. Čtyři z nich pokračují v rushovském (hard)rocku, přesto je každá trochu jiná. Za největší, bohužel opomíjený, klenot z nich však považuji netypickou Tears. Ta vůbec nezní jako Rush, ani jako cokoliv jiného na albu. Je to nádherná akustická balada, navíc s melancholickou atmosférou navíc umocněnou mellotronem, což je na první období Rush nezvyklé, neboť klávesové nástroje a syntezátory začali používat až později. Když jsem si 2112 koupil na CD téměř naslepo, právě tohle byla věc, která mě kromě úvodu titulní skladby zaujala nejvíce.
Za zmínku stojí obal od Hugha Symea, který se od té doby (oprava, byl autorem obalu už na Caress Of Steel) stal dvorním výtvarníkem Rush, něco jako Roger Dean pro Yes, či Derek Riggs pro Iron Maiden. Právě on také hraje klávesy v Tears a syntezátor v úvodu 2112.
» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush
Rush / Caress of Steel
| 2019-06-21 | Když jsem si před několika lety doplňoval starší desky Rush do sbírky, myslel jsem, že každá je sázkou na jistotu a bude se mi líbit. Caress Of Steel mě však zklamala a stále na ní nenacházím nic úžasného. Úvodní vypalovačka Bastille Day naznačuje, že by to mohlo být podobné předchozí desce, kam by krásně zapadla svou hardrockovou energií. Jako otvírák skvělá věc a pro mě rozhodně nejlepší z celého alba. Ale ouha, tím pro mě to zajímavější končí a zbytek desky směřuje úplně jinam. Už druhá skladba I Think I’m Going Bald ubírá plyn a je to spíše takový ne moc zajímavý rockový průměr. Lakeside Park zvolní ještě více, ale je zase o trochu zajímavější a celkem příjemná. Zbytek desky patří dvojici dlouhých skladeb, které jenom dokazují, že délka není zárukou kvality, o čemž jsou evidentně mnozí progrockoví fanoušci přesvědčeni. The Necromancer má více než dvanáct minut a skládá se ze tří částí, první je pomalá balada, druhá je rocková a v závěru ještě intenzivnější (něco ve stylu instrumentální části 21st Century Schizoid Man od King Crimson, ale ne zase tak divoká), třetí potom uvolněná pohodovka. Jenže každá část je uvozena otravným mluveným slovem, spíše mumláním, a přestože ta hudba není úplně blbá, tak to jako celek moc nefunguje a moc mě to nebaví. Poslechnu si to, ale asi tomu nerozumím. Podobné to je s ještě rozsáhlejší The Fountain Of Lamneth. Ta na původní vinylu zabírala celou druhou stranu a trvá dvacet minut. Jenže to podstatné se odehraje zhruba během prvních čtyř minut, kdy je představen i jakýsi hlavní hardrockový motiv, který se později ještě zopakuje, ale v závěru už spíše otravuje a působí jako násilné natahování skladby. Jinak se skladba nese spíše v poklidnější náladě, zazní tu i pár hezkých melodií, jenže stejně jako u The Necromancer to nedrží pohromadě. Mám z toho spíše takový pocit sebraných nápadů ze zkoušek poslepovaných do dlouhých skladeb. Na demo by to bylo dobré, ale rozhodně by prospělo některé nápady dopracovat do samostatných kratších písní, něco vyházet, nebo to celé překopat a dopracovat v něco smysluplnějšího.
» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush
Rush / Fly by Night
I když Fly By Night vyšlo rok po debutu, překvapil mě znatelný posun stylu/zvuku kapely. Pryč jsou stopy po blues, teď převažuje ryzí hardrock s bohatým aranžmá, skvělými melodiemi a motivy. Především prvních pět skladeb je pořádný hitový nářez, kdy kapela zvolní jenom na chvíli v druhé části By-Tor & The Snow Dog, což je zároveň nejdelší skladba na desce. Geddy Lee tlačí ještě více na pilu (hlasivky), ale hlavně do Rush nastoupil bubeník Neil Peart, takže se zkompletovalo legendární trio, které se nezapomenutelně zapsalo do hudební historie a vydrželo spolu po celou zbývající kariéru Rush. Na několik let se také na postu producenta usadil Terry Brown. Také se na postu producenta na několik let usadil Terry Brown. První pětice písní se tedy nese v podobném rockovém stylu a patří mezi klasiku, další tři nejsou tak známé a rovněž jsou dost odlišné, což na jednu stranu vede k větší pestrosti, ale deska také trochu ztrácí dech. Vůbec to nejsou špatné skladby, ale k tomu začátku se moc nehodí. Making Memories je odlehčená akustickou kytarou a uvolněnou náladou. Poněkud mimo je tu především křehoučká akustická balada Rivendell, pěkná písnička, Rush bych v tom ani nehledal, ale zkrátka sem nepasuje a také se mi zdá moc dlouhá. Akusticky a volně se rozjíždí také závěrečná In The End, která si pomalé tempo udrží až do konce, ale to už za zvuku elektrické kytary (která v sólu chvíli zní jako housle) a naléhavého zpěvu. Při její délce se v ní zase tolik neděje, ale při poslechu mě napadá, jestli se v tom hlavním motivu neinspiroval Tom Petty při psaní Free Fallin’. Ale jak už jsem uvedl, výtky nemám k těm posledním skladbám jako takovým, ale k jejich ne úplně vhodnému zařazení. V tomto ohledu debut vede, tam všechno výborně zapadalo.
» ostatní recenze alba Rush - Fly by Night
» popis a diskografie skupiny Rush
Rush / Rush
Už nevím, jestli jsem jako první celou desku od Rush slyšel Moving Pictures nebo bezejmenný debut, protože jsem obě poznal ve stejném období na střední škole. Každopádně Rush (desku) jsem si tehdy půjčil v knihovně jenom podle názvu skupiny, aniž bych z ní něco slyšel. Předtím jsem znal z rádia několik hitových skladeb z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (kdy už nastoupily syntezátory) a ty mě vlastně k Rush přitáhly. Na debutu jsem nic podobného nenašel, přesto jsem si všech osm písní rychle oblíbil a na tom se dosud nic nezměnilo. Vůbec mi nevadil ječák Geddyho Lee, přestože většinou podobným hlasům z té éry moc neholduju. Naopak se mi zalíbil a zaujal mnohem víc než třeba Robert Plant, ke kterému je Lee často přirovnáván, ale sám nevím proč, neboť mi připadají jejich hlasy dost odlišné. Že tu ještě nehrál Neil Peart, ale John Rutsey, jsem tehdy nevěděl a dodnes je mi to jedno, hru na bicí tu považuji za velmi dobrou. Samozřejmě to platí i pro Leeovu výraznou basu. Alex Lifeson zase sází jeden kytarový riff nebo sólo za druhým. Celá kapela působí velice sehraně, dává vyniknout jednotlivým nástrojům a nemá potřebu se pouštět do zbytečné exhibice, která by narušovala strukturu písní. Rush tu servírují v podstatě přímočarý blues/hard rock, syrový a energický, ale zvláštně okouzlující. Skladby jsou velice vyrovnané a plné zajímavých motivů a melodií, za favority bych mohl označit Finding My Way, Here Again, Before And After a Working Man, jenže ten zbytek není o moc horší. Nedokážu najít nějaké mouchy, tady prostě nic nechybí ani nepřebývá a za ty roky se mi to ani trochu neoposlouchalo. Desku tedy hodnotím velice kladně a řadím mezi ty nejlepší, co Rush za celou svou kariéru vydali. Na svém kontě mají množství parádních skladeb a většinu desek mám rád hodně, ale tahle jako celek nemá chybu.
» ostatní recenze alba Rush - Rush
» popis a diskografie skupiny Rush
Steve Miller Band / Ultimate Hits
Níže uvedená rcenze platí pro jednodiskovou verzi.
Tvorbu Stevea Millera neznám, ale hodně jsem si oblíbil několik jeho písniček a až o několik let později jsem zjistil, že to byla zřejmě populární kompilace Greatest Hits 1974-1978, nebo alespoň výběr stejných skladeb a do konce kazety dohraný ještě něčím navíc. Tipuju, že by se mi líbily i celé desky SMB, alespoň některé, ale protože diskografie je celkem obsáhlá a je i plno jiné muziky, chtěl jsem v tomto případě nějaký výběr, který by odpovídal tomu, co jsem znal, protože už prostě mám zažité, že to pasuje k sobě a když už nic jiného, tohle bych doma chtěl mít na CD.
Vloni vyšla kompilace Ultimate Hits, a to v jednodiskové i dvoudiskové verzi. Když jsem koukl na tracklist té jednodiskové, zjistil jsem, že to je skoro přesně to, co by se mi líbilo, protože kromě jedné písně True Fine Love je tu vše z Greatest Hits 1974-1978, k tomu hitovka Abracadabra a pár dalších. Protože nyní to bylo za necelých šest liber, bylo rozhodnuto. Mohl jsem sice mít dvakrát víc muziky na dvoudiskové verzi, ale tam by byly ty moje oblíbené kousky rozředěné dalšími a ještě roztáhnuté na dva nosiče, pro mě osobně tedy v tomto případě méně je více. Popravdě nemám výběry hitů moc v oblibě a kupuji je výjimečně, ale tohle mi přesně sedí a jsem naprosto spokojený. Nevylučuji, že časem nerozšířím sbírku o některé celé desky, prozatím si ale vystačím s tímto. Jestli mám mít drobnou výtku, tak to by byla asi absence té True Fine Love, kterou bych poslouchal raději než dříve nevydané živé skladby Space Cowboy a hlavně Living In The USA. Také jsou možná některé písničky v jiných verzích, než znám (minimálně konec Abracadabra), ale zas tak jsem to neporovnával. Je tu i nevydaná studiovka Seasons - ta je sice hezká, ale už mi tolik nepasuje ke zbytku.
Ani začátek CD není nijak slavný, nejprve krátké instrumentální intro Harmony Of The Spheres 2 a potom zbytečný archivní záznam z povídání pětiletého Millera s kytarovou legendou Les Paulem. Sice to je necelá minuta, ale kdo by to chtěl poslouchat pokaždé, když si pustí CD? Takže to pravé začíná až třetí skladbou Take The Money And Run a pak už je to jeden hit za druhým mezi kterými nechybí The Joker, Abracadabra, Fly Like An Eagle, Serenade a další. Millerovo propojení písničkářství, popu a bluesrocku i dalších stylů, skvělá kytara a příjemný zpěv je pro mě okouzlující a baví mě ty pecky poslouchat i několikrát dokola. Samozřejmě k tomu přispívají i Millerovi spoluhráči. Až do 16. skladby je to parádní výběr muziky, potom to začíná trochu polevovat, protože tam jsou ty živáky a už je ta silná sestava trochu narušená. Ale stále je to skvělé.
Pokud bych měl hodnotit tuto kompilaci trochu objektivně, rozhodně není tak ultimátní a neshrnuje kariéru Steve Miller Bandu, jak hlásí název a reklamní samolepka na krabičce a myslím, že tomu tak není ani v případě dvoudiskové verze. To by musely být zahrnuté všechny desky, ale v jednodiskové jsou těžištěm celé kompilace desky Fly Like An Eagle a Book Of Dreams. Za mě skvělý výběr plný výborné muziky, možná trochu nostalgicky ovlivněný, ovšem jestli je to dobré jako reprezentativní výběr, to už si nejsem tak jistý. Výběry ale byly vždycky vydávané spíše pro peníze než pro fanoušky a jestli do toho někdo bude investovat, to už si musí rozhodnout sám.
» ostatní recenze alba Steve Miller Band - Ultimate Hits
» popis a diskografie skupiny Steve Miller Band
Tangent / Going Off On Two
Báječné DVD, které by měl mít každý fanoušek The Tangent ve sbírce. Kapela v silné sestavě (vlastně žádná slabá ani neexistuje) Andy Tillison, Luke Machin, Jonathan Barrett, Tony Latham a Theo Travis se místo koncertního záznamu rozhodla natočit skromnější živou nahrávku ve zkušebně a výsledek je výborný.
Parádně se to poslouchá, hodně mě na to baví koukat, výběr skladeb mi také sedí a skvělé je, že tu nejsou žádné studiové dohrávky, pouze pár úprav zpěvu. Tohle jsou The Tangent opravdu naživo. Žádné publikum, velká produkce, výpravná show, pouze skromné nasvícení a hudba na prvním místě. Přesto je stále na co koukat, vystoupení snímalo několik kamer a sestříhané je to lépe než mnohé záznamy koncertů větších kapel. Živé provedení skladeb je perfektní, drží se originálů s občasnou odbočkou či sólem. Samozřejmě znějí trošku jinak, ale nijak ochuzeně.
Už takhle by to stačilo k plné spokojenosti, ale je tu ještě něco navíc. Na výběr jsou hned dvoje titulky, první jsou texty písní a druhé komentář, kde se dozvíte zajímavosti o kapele, skladbách a další informace a vtípky. Mezi bonusy jsou hezké fotogalerie s hudebním podkresem, rozhovory s muzikanty (bohužel bez titulků) a opomenuty nemůžou být ani závěrečné titulky, jednak kvůli hudbě, která je doprovází, ale také je v nich krátká a vtipná disko vložka kapely. No a velkým bonusem je i CD verze nahrávky, kam se však nevešla jedna skladba. Ale většinou se stejně kouknu i na video, alespoň útržkovitě, ačkoliv stejně mě to pak vtáhne, že sledováním strávím víc času - tedy není vhodné pouštět při práci.
Toto video bylo financováno z předobjednávek fanoušků a je dobře, že to dopadlo. I při skromných podmínkách vzniku si dali na všem záležet a stále je to jedno z nejlepších hudebních DVD, co jsem viděl. Vřele doporučuji.
» ostatní recenze alba Tangent - Going Off On Two
» popis a diskografie skupiny Tangent
Tangent / A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
Deska A Spark In The Aether by se dala označit jako sázka na jistotu. Obal i podtitul The Music That Died Alone - Volume Two odkazují k debutu The Tangent a hlavně po hudební stránce mají mnohé společného. Jako kdyby mi chtěl Andy Tillison udělat radost a po zklamání z Le Sacre Du Travail si chtěl napravit reputaci. Kdo ví, třeba mělo stejné pocity víc fanoušků a tohle má být opravdu záplata. Ať je to, jak chce, pro mě jedině dobře.
Jedná se asi o nejchytlavější desku The Tangent (no, asi nastejno s první deskou) a drží se osvědčených postupů, kterými zřejmě zaboduje u většiny příznivců The Tangent a podobného progrocku. Hned při prvním poslechu mi bylo jasné, že tohle už bude zase něco pro mě, ačkoliv jsem si říkal, že to je trochu kopírka jedničky. Ale po důslednějším proposlouchání se mi to zalíbilo ještě víc, jenom to nezní tak originálně. Hudba zde obsažená je však svěží, zábavná, plná instrumentální nádhery, melodická a plyne s lehkostí, kdy ani dlouhé skladby nepůsobí rozvlekle.
Vše startuje svižná vypalovačka A Spark In The Aether s výrazným syntezátorovým motivem. Zajímavé je, že druhá část na konci desky se nese ve zcela jiném duchu - začíná jako jazzová instrumentálka, kde postupně, jen tak nenápadně probublávají motivy první části, až se vynoří stejný refrén a obě části se propojí v celek. Druhá skladba Codpieces & Capes mě zpočátku tolik nebavila, ale netrvalo dlouho a také jsem ji přijal jako povedený kousek. Víc připomíná The Flower Kings, ale trochu tam slyším i Queen. Skladba je oslavou progrockových velikánů a 70. let.
Clearing The Attic je uvolněná jazzrocková pohodovka s folkovými prvky, které už jsme od The Tangent také několikrát slyšeli a opět to působí jako balzám na uši. Závěr přechází v temnější Aftereugene, atmosférickou instrumentálku odkazující na Careful With That Axe, Eugene od Pink Floyd se šíleným saxofonovým sólem.
The Celluloid Road je nejdelší skladba alba (přes 21 minut) a nabízí pohled na USA prostřednictvím filmové a televizní tvorby. Skladbu tvoří několik odlišných částí, které přesto působí soudržně a po nejistém rozjezdu začne neuvěřitelně šlapat až k funky vrcholu San Francisco, který je jako vystřižený z nějaké starší americké detektivky. Tohle je pecka, která se liší od běžné tvorby The Tangent, ale jenom dokazuje, že kapela není svázaná žádnými mantinely. A není divu, že San Francisco je ještě jednou jako samostatný singl přidaný fomou bonusu na konec CD. Pokaždé si to rád zopakuji.
Desku vystihuje upoutávka na obalu „It’s a Rock album. It’s a Prog Album. It’s a Funky album. It’s a Pop album. It’s the 8th Tangent album“. A já jen dodám, že to je hodně povedené album.
» ostatní recenze alba Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
» popis a diskografie skupiny Tangent
Tangent / Le Sacre Du Travail
Po předchozích dvou albech, která jsem si velmi oblíbil, přišlo zklamání a pro mě nejslabší deska The Tangent. Ani opakované návraty k ní moje dojmy nezlepšily, spíše jenom potvrdily, že tohle mi zkrátka nesedí.
Trochu mám podezření, že Andy Tillison, zklamaný z toho, že nemohl dokončit a publikovat svůj projekt předělání Stravinského Svěcení jara do progrockové formy, tolik toužil po desce vycházející z klasické hudby, že si složil vlastní - a tohle je výsledek. Ale jak se mi celkem líbí zveřejněné části na motivy Stravinského díla, které jsou na fanouškovském CD A Place On The Shelf, Le Sacre Du Travail na mě nezapůsobila.
I na starších deskách se najdou místa, která mě moc nebaví nebo skladby, které by v kratší podobě možná mohly být lepší. Ale to je bohatě vynahrazeno dalším materiálem. Jenže na této mě nezaujalo skoro nic. Ono to vlastně ani nezní jako typická deska Tangent (ne že by ty předchozí byly jedna jako druhá) a ani mě to moc nebaví. Hudba ve mě nezanechává žádné nadšení, touhu poslechnout si to hned znovu, ani žádné motivy či melodie se nechtějí usadit v hlavě, necítím tu žádnou energii...
Kupodivu bych desku neoznačil jako nudnou, kterou nevydržím a raději vypnu. Zatím pokaždé jsem ji poslechnul do konce, i když se k ní moc často nevracím. Nezáživná bude přesnější pojmenování. Kdybych měl najít nějaký světlejší bod, tak je to závěrečná Evening TV, ta je blíž starší tvorbě, ale zase taková pecka to není a celek od slabšího hodnocení nezachrání. Bonusy toho také moc nenabízejí, ale aspoň pobaví kraťoučká punkově znějící nahrávka Hat z roku 1979.
» ostatní recenze alba Tangent - Le Sacre Du Travail
» popis a diskografie skupiny Tangent
Tangent / A Place On The Shelf
Toto CD, vydané vlastním nákladem v omezeném množství, bylo určené jako poděkování fanouškům za předobjednávky pátého alba, kterými bylo částečně řešeno jeho financování. Jedná se o kolekci nevydaných skladeb zřejmě ve fázi demoverzí, které se nedostaly na řadová alba, ať už z důvodů jejich námětu, autorských práv či jiných důvodů. Pozdější druhá edice CD je zkrácena o několik skladeb, ale i tak obsahuje skoro hodinu velice zajímavé muziky, která by mohla zaujmout všechny, kteří si The Tangent oblíbili. Nevím jak původní vydání, ale to druhé, které vlastním, je sice potištěné a s obalem, ale pořád jenom vypálené, což považuji za největší zápor, protože mám obavy o jeho životnost. Ale stále funguje, tak zatím není důvod si stěžovat. Musím se přiznat, že to nemám moc naposlouchané, a když jsem si to dnes pustil, tak se divím, proč tomu tak je, že jsem na to skoro zapomněl. Z pěti skladeb je tu jenom jediná, kterou jsem znal, a to Everyman's Forgotten Monday. Jiná verze byla zařazena jako bonus právě na Down And Out..., ale hodnotím je tak nastejno a ani jedna nepatří mezi mé favority. Tato se mi zdá trochu rychlejší a nejsou bez klávesových ploch na pozadí, stále však dost připomíná Pink Floyd.
Live On Air je více než 20 minut dlouhá skladba, ze které mám docela guláš, protože se tam toho odehrává tolik různého, že si vybavuji pouze jeden motiv, který se sem tam vyloupne na povrch. Tématem jsou bombové útoky v londýnském metru, ale také kritika médií, kteří z těchto tragických událostí těží. Sám Tillison v bookletu píše, že skladba je příliš kontroverzní, aby byla zařazena na plnohodnotnou desku.
I Wanna Be A Chick byla nahrána pro desku Down And Out... a je to líbivá svižná instrumentálka, která by ale na desku moc nezapadla.
Velká část CD, patří Le Massacre Du Printemps, která by měla být reinterpretací Stravinského Svěcení jara. Právě toto bylo zamýšleno pro řadovou desku, ale bylo odloženo kvůli autorským právům. Jelikož klasickou hudbu moc neposlouchám a neznám původní verzi, nedokáži říct, jaká část je tu obsažená, ani jak pevně se drží originálu. Zde se nachází dvě části (na začátku a na konci CD), první je instrumentální, druhá je doplněna i zpěvem. Každopádně to je provedeno podobným způsobem, jako např. předělávky klasiky od ELP. A dokonce to trochu ELP i připomíná, tak nějak by mohli totiž znít v období Works, kdyby se věnovali podobné tvorbě jako na počátku kariéry. Ale je to trochu náročnější na poslech.
Hodně překvapí kvalita materiálu obsaženého na CD, nejen po hudební stránce, protože se v žádném případě nejedná o nějaké ne moc zajímavé přebytky, které tvoří obvyklou náplň různých reedicí a bonusů. Ale i kvalita nahrávek a zvuku. Zvlášť jestli to opravdu nejsou finální verze. Bohužel chybí informace o tom, kdo jednotlivé skladby nahrál, pouze u Everyman's Forgotten Monday je uvedena stejná sestava jako na Donw And Out...
Pokud máte The Tangent hodně rádi a budete mít šanci tohle CD sehnat, tipuji, že bude pro většinu vítaným přírůstkem do sbírky.
» ostatní recenze alba Tangent - A Place On The Shelf
» popis a diskografie skupiny Tangent
Tangent / COMM
Po oblíbeném Down And Out In Paris And London bylo COMM album, na které jsem se opravdu těšil. A moje očekávání nezklamalo a dost se mi zalíbilo, v té době jsem ještě běhal s mp3 přehrávačem a COMM jsem díky tomu slyšel opravdu mnohokrát. Tradiční atributy tvorby The Tangent zůstaly zachovány, fanoušci sedmdesátkových kláves budou nejspíš potěšeni zvukem, i když je tu znát i trochu modernější přístup a více kytary od nové posily v týmu, kterou se stal Luke Machin (tehdy z kapely Concrete Lake, později Maschine). Ke změně došlo ještě na postu bubeníka, na desce hraje Nick Rickwood, ale už v době jejího vydání se stal členem kapely Tony Latham. U baskytary zůstal Jonathan Barrett, který se touto nahrávkou stal definitivně jedním z mých nejoblíbenějších basáků. Pochopitelně nechybí Theo Travis, jehož saxofony a flétny muziku výrazně obohacují. Nosným tématem desky, jak už název napovídá, je komunikace, internet, sociální sítě a současná společnost. Po textové stránce se tedy dá mluvit o koncepčním albu, ale jednotlivé skladby jsou jinak samostatné a hudebně spolu nemají souvislost. Hned na rozjezd je zařazena dvacetiminutovka The Wiki Man, kde je dostatek prostoru pro představení hudby The Tangent v plné parádě, a přestože mě baví, trochu zkrátit by jí asi neuškodilo. The Mind's Eye je další parádní kousek, trochu naléhavější, ale zpočátku mě vyděsil poněkud přidušený zpěv, než jsem si na to zvyknul, je to jak z nějakého dema. Nejdelší cestu jsem si hledal k Barretově skladbě Shoot Them Down, která mi k The Tangent Moc nepasuje, hlavně začátek zní také jak nedodělaný a umělý rytmus a pomalé tempo rovněž nejsou moc přitažlivé. Beru ji jako takovou mezihru před druhou půlkou desky a ačkoliv není moc výrazná, stačí se zaposlouchat a po instrumentální stránce odhalí svoje kvality. Tech Support Guy je klasickou ukázkou toho, že v progrocku lze i na malém prostoru odehrát hodně muziky a není nutné vše roztahovat do dlouhých skladeb. Ale než se člověk naděje, už je její konec a přichází vrchol desky a pro mě i jedna z nejlepších věcí, co The Tangent kdy nahráli. Velkolepá (přes 16 minut dlouhá) kompozice Titanic Calls Carpathia, která přechází od klidného atmosférického intra po zvukomalebnou jízdu s mnoha hudebními motivy a bez jediného hluchého místa. Atmosférou a orchestrálními prvky částečně připomíná filmovou hudbu a za geniální považuji hravé basové linky. Dokonce i Tillisonův zpěv mi tady vyloženě sedí. Už jenom kvůli téhle perle stojí COMM za poslech.
Nemůžu nezmínit dva bonusy, které je třeba brát odděleně a spíše pro zajímavost. První je demo The Spirit Of The Net, která nejen svým názvem připomíná Rush a je jenom dobře, že od toho opustili a deska zní jinak, protože tohle by byla opravdu vykrádačka. Ale jinak není špatná, ale zvukově je to slabota. Poslední je cover Watcher Of The Skies, zvukově asi schválně mizerný až to zní celkem věrohodně jako archivní nahrávka společného vystoupení Genesis a Yes. Se zpěvem v této skladbě pomohli členové SEYES (Yes tribute).
» ostatní recenze alba Tangent - COMM
» popis a diskografie skupiny Tangent
Tangent / Down And Out In Paris And London
Jestli si to dobře pamatuji, tak pátá deska The Tangent měla být spojením Andyho Tillisona a kapely Beardfish. Jenže okolnosti tomu nepřály, myslím, že tenkrát byla nějaká krize v hudebním průmyslu, a tak z toho sešlo. Už tu nejsou ani muzikanti z rodiny The Flower Kings a mám dojem, že deska celkově vznikala ve skromnějších podmínkách. Tenkrát jsem od ní ani moc neočekával. V kapele se objevila nová rytmika - baskytarista Jonathan Barrett (dříve hrál s Tillisonem v Po90) a bubeník Paul Burgesse (pro mě neznámý, hrál s 10cc, Camel nebo Jethro Tull)- z dřívější éry kapely Guy Manning (akustická kytara, doprovodné vokály) a Theo Travis (flétna, saxofon). Velkým překvapením pro mě byla absence kytaristy nebo spíše to, že kytaru nahrál sám Tillison (jenom v jedné skladbě hostuje Jakko M. Jakszyk). Použití rozmazané fotografie na obálku nečiní desku přitažlivou ani po vizuální stránce. Prostě jsem měl tenkrát z nahrávky dojem lacinějšího produktu, který byl vydaný, aby něco vyšlo a přineslo nějaký zisk. Ať už to tak bylo nebo ne, po hudební stránce je to pro mě lahůdka (dnes už prověřená časem) a patří mezi moje nejoblíbenější desky The Tangent, která se mi líbí od začátku do konce, i když jsem se k tomu musel postupně proposlouchat. Opět tu máme na klávesách hodně postavený progrock hodně říznutý jazzrockem a asi i nějakou tou improvizací, ale zní to přeci jen trochu jinak. Nejde o zásadní změnu, která by snad dosavadní fanoušky mohla odradit, ale jiné to je. Třeba pomohlo i to, že to není pojaté tak velkolepě jako v minulosti, přesto skladby nepůsobí nijak ochuzeně a možná ještě víc vynikají instrumentální kvality všech muzikantů. Jakmile mě u nějaké desky začne bavit zvuková stránka, resp. poslouchání jasně čitelných jednotlivých nástrojů, je to pro mě vždycky plus a přesně tohle je právě případ takové nahrávky. Jak mi bylo líto, že už tu není Jonas Reingold, tak Barrettovu baskytaru jsem si také velice oblíbil. S bubeníkem se výborně doplňují a nakonec ani ta kytara není špatná, ačkoliv tu není tím hlavním. Samozřejmě převládají klávesy, kde je Tillison přeci jen jistější. Zpěv nemá cenu moc řešit, takový prostě k The Tangent patří, ale tady ho i docela beru. Ale hlavně všechno dohromady zní úžasně, pestře, i dlouhé skladby dávají smysl, rozdílné pasáže na sebe přirozeně navazují a není tu nic zbytečného. Dobře, trochu slabší se může zdát Everyman's Frogotten Monday, ale to je bonus navíc (chybí asi jenom na US verzi alba), i když v tracklistu zařazený jako předposlední. Skladba je poctou Richardovi Wrightovi z Pink Floyd. Ani po osmi letech od vydání se mi tato deska nelíbí o nic méně a je prostě výborná. Doporučuji k vyzkoušení i těm, které třeba jiné nahrávky kapely moc nechytly.
» ostatní recenze alba Tangent - Down And Out In Paris And London
» popis a diskografie skupiny Tangent
Queen / Queen II
Přesně si pamatuji, jak jsem tuhle desku slyšel poprvé. Tehdy jsem se o hudbu moc nezajímal a Queen se mi líbily, ale znal jsem jenom jejich Greatest Hits. II mi ve škole půjčil spolužák na kazetě a nejdřív jsem si myslel, že to je jiná kapela a k tomu mě naváděla i dvojka v názvu (netušil jsem, kolikáté je to album. Postupem času se z II stala možná nejoblíbenější deska Queen, která částečně působí jako koncepční album a hlavně navazující sérii skladeb Ogre Battle až Funny How Love Is, tedy skoro celou druhou stranu) považuji za geniální. Neznámější Sevens Seas Of Rhye mi k tomu už nepasuje, ale samostatně se mi také líbí (až na její zakončení), vždycky na mě působila jako by patřila spíš na trochu novější desky. Abych se dostal také k první straně, ta o moc nezaostává, sice nepůsobí tak kompaktně, ale materiál na ní zařazený je také parádní a po jedné písni si zazpívali také Roger Taylor a Brian May. Queen si na desce hodně pohráli s mixem, vrstvením vokálů i kytar a přišli se skvělými melodiemi, které jsou mnohem působivější a než známé hitovky (které však nezatracuji). Celé to působí jako artrock v hardrockovém kabátu. Ale bohužel deska není dokonalá, a to hlavně po zvukové stránce, že v mixu je občas znát, že to je poskládané ve studiu, to je v pohodě, ale zvuk nahrávky není žádná sláva a v některých částech zní fakt blbě, hlavně bicí. Vlastně to z CD není o moc lepší než tenkrát ta ohraná kazeta a přes sluchátka jsou ty nedostatky ještě slyšitelnější. Škoda, tahle deska by si zasloužila pořádný zvuk, ale to už je dnes asi nereálné.
Když jsem si konečně pořídil tuhle desku do sbírky, bral jsem dvoudiskovou verzi, protože byla levnější než jednodisková, jinak bych o ni nestál. Na druhém CD je dvacetiminutové bonusové EP. Největší zajímavostí je bluesově laděná skladba See What A Fool I've Been, kterou jsem slyšel vůbec poprvé. Vyšla jako B strana singlu Seven Seas Of Rhye a je tu hned ve dvou verzích - studiové ze singlu 1974 a živé z roku 1973. Obě se dost odlišují, ale nejsou to typičtí Queen a ani se mi moc nelíbí. Další je živá nahrávka Nevermore z roku 1974, kterou údajně nikdy nehráli na koncertech, instrumentální podoba Seven Seas Of Rhye a další živák White Queen. Poslední jmenovaná se odlišuje od studiové verze a zní zajímavě, a to díky instrumentální části v druhé polovině.
» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen
Big Big Train / The Second Brightest Star
| 2017-07-02 | Big Big Train - The Second Brightest Star
The Second Brightest Star vychází asi dva měsíce po desce Grimspound, takže fanoušci BBT toho mají k poslouchání víc než dost. Po seznámení s novinkou musím konstatovat, že tohle není nejvhodnější deska pro seznámení s BBT. Nahrávka je zamýšlena jako doplněk posledních dvou alb Folklore a Grimspound a tak je k ní také nuté přistupovat. Sice je tu cca 40 minut nové muziky a dalších cca 30 minut známé ze jmenovaných desek, avšak nic zásadního, co by musel nutně každý mít ve sbírce. Kdo má však BBT hodně rád a nestačí mu s ročním odstupem vydané dvě desky, toho může potěšit. Skladby jsou tu však takové komornější, pomalé, kapela jede na půl plynu a spíš jsem měl pocit, že poslouchám sólovku Davida Longdona (aniž bych věděl, jak jeho sólová tvorba zní ;-)). V první části jsou čtyři zpívané skladby, které nijak nevybočují z průměru tvorby BBT. Dále tři krátké instrumentálky, z nich ale akustickou London Stone lze brát jako intro k The Passing Widow a Terra Australis Incognita nepřináší nic nového, protože je postavená na motivu ze závěru skladby Experimental Gentlemen (z Grimspound) a je to v podstatě jiná verze závěru té skladby. Za pozornost však stojí Haymaking postavená na veselém houslovém motivu, která je živější než zbytek nahrávky, tak trochu vyčnívá, ale je to hezký kousek. Celkově se dá říct, že to není špatná nahrávka, ačkoliv z prvního poslechu jsem byl poněkud zklamaný. Příjemně se poslouchá, i když se tam nic zásadního neodehrává. Jenže s každým dalším poslechem, zjišťuji, že se mi to vlastně líbí, takže s hodnocením je to těžké, opravdu záleží na vztahu k BBT.
No, ale ještě je tu druhá část desky nazvaná Grimlore, která obsahuje známě skladby z předchozích desek a něco málo navíc. Takže Brookland Sequence spojuje dohromady On The Racing Line a Brookland, které mají společný námět, ale předtím byla každá na jiné desce. London Plane Sequence zase přidává k London Plane nové tříminutové intro. A Gentlemen's Reprise je tříminutovka vztahující se k Experimental Gentlemen, že by nějaká vystřižená pasáž? Nijak podrobně jsem nezkoumal další rozdíly proti původním skladbám, tak je možné, že se v pár detailech trochu liší, ale nic jsem nezaznamenal.
Provední CD je stejné jako u Grimspound, tzn. opět CD jenom zasunuté v kapse na vnitřní straně obálky, ale v bookletu jsou opět texty nových písní a povídání o jejich vzniku. Chybí jakékoliv informace k druhé části nahrávky, ale to asi není nutné, i když pár slov mohli přidat.
Když už to musím nějak obodovat, dávám 3/5, ale to především s ohledem na případné nováčky seznamující se s Big Big Train, které by mohlo vyšší hodnocení zmást, fanoušci si mohou bodík přidat, ale stále třeba brát tohle CD jako doplněk či rozšířené EP a ne jako řadovou desku. Myslím si ale, že delší odstup od Grimspound by byl vhodnější, takhle to trochu působí, že to mohl být klidně bonusový disk speciální edice.
» ostatní recenze alba Big Big Train - The Second Brightest Star
» popis a diskografie skupiny Big Big Train
Dire Straits / Brothers In Arms
Kdysi jsem měl tuhle desku na kazetě a hodně se mi líbila. Trvalo ale spoustu let, než jsm si konečně pořídil CD. Už jsem si to po těch letech zase několikrát poslechnul a zase v tom lítám. Tohle je úžasná deska a zvuková lahůdka.
Začátek So Far Away je ještě takový nevinný, ale už ten dobře zní. Money For Nothing je jedna z nejznámějších skladeb Dire Straits, sice notně ohraná, ale v rádiích už slyšet není, takže zase potěšila. Nejrockovější skladba na desce a dosud jsem ani nevěděl, že spoluautorem je Sting, který zpívá i doprovody. Walk Of Life je snad ještě ohranější, taková popůvka. Ale pak přichází ta lepší část desky. Your Latest Trick, typická svým saxofonem, a hned na to křehká Why Worry, která je zakončená hezkým instrumentálním závěrem. Zvukomalebná Ride Across The River je zároveň velice atmosférická, plná netypických zvuků a efektů a celkově moc příjemná skladba. Spíše akustická The Mans's Too Strong je zajímavá tím, že místo refrénu tu nastupují dramatické a proti zbytku písně výrazně hlasité výbuchy nástrojů. One World má zase tvrdší rockovou podobu a na závěr velkolepá a hodně smutná pecka Brothers In Arms.
Deska je po instrumentální, skladatelské i zvukové stránce výtečná, všemu samozřejmě vévodí charakteristická Knopflerova kytara a jeho zpěv, ale výborně zní i rytmika a klávesy. Tomuhle říkám hudební zážitek.
» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits
Yes / The Ladder
Recenze z roku 2006.
Nadšen nahrávkami ze sedmdesátých let a silně zklamán Open Your Eyes (a neznalý období mezi tím) jsem si přeci jen na základě nadějné recenze v tehdejším Rock Reportu šel koupit novinku The Ladder. Hned bylo jasné, že tradiční Deanova obálka se povedla, ale stále jsem netušil, co za muziku na mě doma vybafne, protože jsem se ani neobtěžoval v obchodě aspoň kousek poslechnout. Naštěstí se hned od začátku ukázalo, že to není takový průšvih, jako minulá deska. Sice ještě chvilku trvalo, než jsem The Ladder zařadil mezi ta hodně oblíbená alba, ale po delší poslechové pauze jeho postavení zůstává. Dokonce bych řekl, že je i pevnější, protože tenkrát mi moderní prvky ještě trochu vadily.
Nevím, jestli za to může osoba producenta Bruce Fairbairna, který se bohužel dokončení desky nedožil, nebo se kapela sebekriticky zamyslela nad svým minulým výtvorem, ale hodina muziky na The Ladder je prostě perfektní. Má v sobě něco s jásavosti Talk, je lehce ovlivněná moderními trendy, skladby nejsou příliš komplikované, zato plné různých vyhrávek. Jednotlivé nástroje jsou vyvážené, Jon Anderson se opět vznáší v oblacích bohatě podporován hlasy ostatních členů, Squireova baskytara si spokojeně hraje svá „sóla“, do kapely se vrátil plnohodnotný klávesista, v náznacích jsou slyšet i ozvěny minulých dob (např. mezihra Can I? přímo vychází z We Have Heaven, akustická Nine Voices částečně přebírá vokální harmonie z All Good People...,) a celkově je deska snad nejblíže klasickým sedmdesátým létům, než cokoliv za posledních dvacet roků. Velký přínos vidím v mladém, klasicky vzdělaném hráči na klávesové nástroje Igoru Khoroshevovi, který opět přináší klávesy na výsluní, plně se vyrovná svým předchůdcům a malebným, příjemně archaicko-moderním zvukem zastiňuje i poněkud syntetického Ricka Wakemana např. na Keys To Ascension.
Z desky mám rád všechny skladby, ale upozornil bych na dvě přesahující devítiminutovou hranici, titulní Homeworld (The Ladder), určenou na soundtrack ke stejnojmenné počítačové hře a hlavně výtečnou New Language, kterou bych zřejmě vybral jako nejlepší a musím zmínit instrumentální část, která vyvolává vzpomínky na Roundabout a Heart Of Sunrise. Z těch přímočařejších kousků se mi nejvíce líbí moderní vypalovačka Face To Face. U Finally si říkám, že o tohle se asi snažili minule, protože to je typově podobná skladba, ovšem mnohonásobně lepší, než celé Open Your Eyes, a to nemluvím o hezkém ambientním závěru. Messenger není nic jiného, než óda na yesovskou baskytaru a vokály... a další skvělá skladba. If Only You Knew je sice milá písnička, ale časem trošičku ztratila své kouzlo a občas ji kvůli přílišné nasládlosti přeskočím... no prostě lovesong. Ačkoliv mají Yes plno pěkných skladeb, na této desce plní funkci krásou oslnivě zářivého klenotu celkem jednoduchá skladbu It Will Be A Good Day, jejíž podtitul The River (řeka) výstižně vystihuje její povahu, kdy tak jako z pramínku postupně vzniká mohutný tok, tady se na základní melodii nabaluje stále víc krásy a druhá půlka je přímo skvostná.
Samostanou kapitolou je Lightning Strikes, dřívě nenáviděná dupárna, a to kvůli odporně znějícím tanečním loopům. Ale stačí tohle překonat, nebo si zvyknout, a je z toho vynikající a zajímavá skladba (neboť obsahuje i dechové nástroje) s vkusně přeplácaným aranžmá.
K The Ladder nemám žádné větší připomínky, na skladbách se mi líbí jejich přirozenost a naprosté oproštění od dva roky staré křeče. Je tu všechno, co mám na Yes rád, poslech mi dělá radost, takže plný počet bodů je jistý. A ještě něco, jako bonus je na CD zařazena prezentace hry Homeworld včetně dvouminutového videa, kde jsem měl poprvé možnost alespoň na pár okamžiků poprvé vidět Yes na vlastní oči.
» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes
Chroma Key / Graveyard Mountain Home
Recenze je z roku 2004.
----------
Jméno Kevina Moorea má spousta hudebních fandů stále spjato s progmetalovou veličinou Dream Threater, ačkoliv už je to zhruba deset let, co její řady opustil. Následně debutoval s vlastním projektem Chroma Key a pod jeho hlavičkou představuje již třetí desku Graveyard Mountain Home. Předem upozorňuju, že Mooreova tvorba má s (progresivním) rockem pramálo společného a zaujmout může spíše příznivce jiné muziky.
Decentní elektronická nahrávka vznikla jako alternativní zvuková stopa pro filmový snímek Age 13 z padesátých let a inspirací pro jednotlivé stopy byly pocity vyvolávané filmem. Schválně používám označení stopy, protože o písních se tu nedá moc hovořit. Kdyby šlo o skutečný soundtrack, působila by muzika určitě efektně na podtržení atmosféry, v kombinaci s Age 13 (posoudit můžete sami po vložení disku do počítače) mi nepřipadá moc přirozená. To ale nevylučuje původní záměr vytvořit náladotvornou hudbu plnou melancholie a smutku i psychedelie. Moore k tomu používá množství programovaných smyček, elektronických ruchů, ale také piáno nebo akustickou kytaru a několikrát i vlastní zpěv (rovněž chladný a strojový).
Pro samostatný poslech se mi CD nejeví příliš vhodné, ale jako zvuková kulisa vcelku použitelné. Jenže kvůli tomu si asi nikdo desky nekupuje. To víte, já přeci jen raději hudbu elektrickou než elektronickou, takže pokud jste na tom opačně, klidně si nějaké procento přidejte.
» ostatní recenze alba Chroma Key - Graveyard Mountain Home
» popis a diskografie skupiny Chroma Key