HLEDÁNÍ A FORMOVÁNÍ
Jako skupina se začali formovat někdy kolem roku 1964, kdy bratři Andrew a Ian Latimer se dali dohromady se svými tehdejšími přáteli Alanem Butcherem a Richardem Overem a vytvořili uskupení The Phantom Four. Kapela hrávala převážně v okolí jejich rodného města Guildford, Surrey, Anglie. Brzy se stali místní atrakcí, ovšem když nahradili doprovodného kytaristu Richarda Overa Grahamem Cooperem, změnili si jméno na Strange Brew. Skupina předváděla hlavně cover melodie jiných autorů až do poloviny roku 1968, kdy Ian Latimer a Graham Cooper museli skončit, aby se mohli oženit. Andrew Latimer a Alan Butcher pak podali inzerát do Surrey Inzerenta na hráče na baskytaru, na který odpověděl Doug Ferguson. 13. listopadu 1968 Ferguson přišel na konkurz a okamžitě zapůsobil na duo svoji důvěryhodností, 'tuk' zvukem basů, vynikajícím vybavením (Fender jazz bass, 2 Vox T-60 cabs s s amps) a jeho vlastní Roadie! Oba mu nabídli flek rovnou na místě. Nové bluesově orientované trio si říkalo The Brew. Krátce po svém nástupu k The Brew, Ferguson řekl Latimerovi, že ví o úchvatném bubeníkovi, kterého znal. A tak Andy Ward k nim nastoupil ve svých pouhých 14 letech a jádro CAMEL se začalo rýsovat.
Ferguson se rychle osvědčil, aby se stal velkým přínosem svým talentem pro získávání pozornosti ke kapele a koncertování. On byl také velmi dobrý v přesvědčování o slibovaných poplatcích od promotérů, kteří často protestovali proti tomu, že nemají peníze v hotovosti. Výsledkem pro The Brew byl stálý hlad po vystoupeních a zaznamenali i své první demo "Crossroads" o nějž DJM Records, jak se zdá, projevila zájem, ale trio bylo zklamáno zjištěním, že demo bylo používáno jen jako doprovodná kapela pro jiného umělce, Philip Goodhand-Tait. V roce 1971 nahráli album s Goodhand-Tait nazvané "I Think I’ll Write A Song" (Myslím, že napíši píseň), ale jeho úspěch byl minimální a trio bylo zavrženo. Zkušenosti nicméně byly poučné.
Phil Tait byl klavírista. Tři hudebníci se pak dohodli, že hráč na klávesové nástroje by rozšířil zvuk kapely a oni znovu dali inzerát, tentokrát do listu The Melody Maker. 20. září 1971 odpověděl na inzerát Bardens Petr s rozsáhlým hudebním životopisem (Shotgun Express [Rod Stewart & Beryl Marsden], Them [Van Morrison], Peter B’s Looners [Peter Green & Mick Fleetwood]), stejně jako se dvěma sólovými alby pod svým vlastním jménem. Čtveřici padl do oka okamžitě. Bardens, který měl v plánu odejít z Anglie, protože měl za to, že jsou "více slibnější břehy v USA", předtím zařídil ještě pár koncertů v Irsku. Tak 8. října 1971 skupina odehrála svůj první koncert v Belfastu pod názvem "Peter Bardens On". V Surrey nedlouho poté se ale všichni kolektivně dohodli na novém názvu... CAMEL.
A PŘECE JENOM ÚSPĚCH
Svůj první koncert CAMEL odehráli ve Waltham Forest Technical College jako předkapela před vystoupením Wishbone Ash dne 4. 12. 1971. V srpnu roku téhož roku se pak CAMEL upsali labelu MCA Records. Rychle se nastěhovali do studia, aby nahráli svoje první stejnojmenně pojmenované album "CAMEL". Kolekce jednotlivých písní alba, hlavně z dílny Latimera a Bardense, byla přivítána celkem rozpačitě a MCA pod vlivem toho netrvala na dodržení závazku druhého alba. Tou dobou už skupina získala manažery, Geoff Jukese a Maxe Hole z Gemini Artists (později se z ní stala GAMA Records), a tak se přemístili k Decca Records, kde setrvali celých dlouhých následujících 10 let. Vzájemný vůdčí i vazalský vztah mezi Latimerem a Bardensem přinášel to nejlepší z jejich skladatelských dovedností. Inspirovali jeden druhého na základě své individuální sólové práce jak ve studiu, stejně tak i na pódiu. Energie z nich vyzařovala velmi vysoko. CAMEL koncertovali po 9 měsíců v roce a upevnili si svoji pověst pro svůj vynikající živý zvuk.
Druhé album "MIRAGE" zvýšilo jejich věhlas a album přitáhlo nechtěnou pozornost tabákové branže v USA s cigaretami CAMEL, kteří požadovali po kapele změnit přebal desky nebo podniknou právní kroky. Americká nahrávací společnost rychle vytvořila novou obálku, aby se tak vyhnula právním potížím. Napodobenina obalu známých cigaret tak způsobila, že ve Spojených státech muselo být album vydané s odlišným přebalem - jakýmsi ne příliš působivě nakresleným drakem s hlavou velblouda. Naopak evropská pobočka koncernu kapelu podporovala. Originální přebal zůstal nezměněn pro celý zbytek světa, protože Geoff Jukes již uzavřel dohodu s evropskou pobočkou cigaretové společnosti. Evropská pobočka navíc vyrobila speciální vydání krabiček s pěti cigaretami v obalu s kompletní grafickou CAMEL obálkou včetně seznamu skladeb a hodlala zajít tak daleko, že zcela vážně navrhla změnu názvů skladeb na desce a koncerty zcela ve stylu těchto cigaret. Manažeři v Evropě byli tak okouzleni, že navštívili kapelu ve studiu, aby přemluvili CAMEL k přejmenování písně na albu "MIRAGE" (např. "Dvacet do balíčku"). Chtěli také, aby CAMEL vyzdobili své zesilovače velbloudími kůžemi a aby v rámci reklamy rozdávali cigarety na všech představeních. Toto už kapela naštěstí odmítla a dokonce se rozčílila a Peter Bardens sarkasticky přejmenoval jednu skladbu na "Twenty Sticks of Cancer", tedy "Dvacet tyčinek rakoviny". Na tomto albu Bardens s Latimerem našli společnou řeč, co se týče celkového zvuku CAMEL, i když jejich kompozice zůstaly výrazně osobní. Bardensova hravá rozkošatělost se místy dostává až na dohled jazzrocku (Freefall, Supertwister), zatímco Latimer zase slyšitelně inklinoval k emotivní zvukomalbě táhlých kytarových sól, syté melodice a patosu (viz Tolkienovým Pánem prstenů inspirovaná devítiminutovka "Nimrodel"). Oba dva přístupy se ale skvěle doplňují hlavně v závěrečné třídílné skladbě "Lady Fantasy". Poté nějakou dobu cestovali jako "Pete Bardens' Camel" v letech 1973-1974 - možná kvůli cigaretovým rozepřím, ale údajně se chtěli odlišit od jiné skupiny Peter Frampton’s Camel.
Roku 1975 se skupina rozhodla natočit koncepční album. Pro "Mirage" Latimer napsal "White Rider" (inspirovaný Tolkienovým příběhem "Lord Of The Rings - Pán prstenů") a Ferguson navrhl, aby udělal celé album založené na této knize. Všichni členové kapely si nalezli dostatek času ke čtení, takže každý z nich hledal nějaký dobrý příběh. Bardens navrhoval "Siddhartha" a "Steppenwolf", ale když Ferguson navrhl "THE SNOW GOOSE" od Paula Gallico, vyvolalo to velké nadšení. "THE SNOW GOOSE" přineslo fanouškům překvapení. Zcela instrumentální, "THE SNOW GOOSE" jim vynesla ocenění Melody Maker "Brightest Hope" a pevně spojila zavedenou kapelu se silnou a loajální fanouškovskou základnou. Rovněž pro autora Paula Gallico to bylo překvapení. Gallico, divoký oponent kouření cigaret, nenáviděl název kapely, protože uvěřil ve spojení kapely k cigaretové společnosti a hrozil žalobami, pokud by titul nebyl změněn. Urovnání sporu proběhlo tak, že název alba doplnila slova "inspirovano..." a hrozba byla vyřešena. Toto pozákulisní drama nemělo ale žádný vliv na celkový dobrý dojem z alba, deska byla velmi úspěšná. Dne 17. října 1975 se "The Snow Goose" dočkala i společného koncertního provedení společně s London Symphony Orchestra ve vyprodané The Royal Albert Hall. Nejvíce se ze studiového LP prosadila stejnojmenná instrumentálka.
Počátkem roku 1976 vydané album "MOONMADNESS" přineslo pak i větší ohlas u kritiků ve Spojených státech. Producent Rhett Davies připravil otevřený, intimní zvuk a celková koncepce alba byla více éterická a byla inspirována jednotlivými charaktery interpretů. Od prvního tónu je jasné, že se CAMEL vrátili do období kolem alba "Mirage". Příjemnou zvukomalbu zvýrazňuje často nasazovaná Latimerova flétna a kytara, převládající tesknivě působící pasáže jsou vyvažovány pádivě rozparáděnými instrumentálními proklady ("Song Within Song"), Bardensovými volnomyšlenkářskými chuťovkami. Nejznámější skladbou, hranou občas v dospěláckých rádiích, se stala kolektivně zkomponovaná "Another Night" s podprahově chytlavým motivem. Přesto se "MOONMADNESS" stalo pro některé labutí písní. Následné evropské turné bylo ve znamení příchodu proslulého saxofonisty Mela Collinse do sestavy, který oživil (někdy až příliš) decentní a vybroušený, ovšem lehce akademický zvuk CAMEL s nepřeslechnutelnými jazzovými tóny. Dynamický zvuk saxofonisty Mel Collinse naznačil první změnu ve zvuku CAMEL po Fergusonově povzbuzení Collinse při jeho zařazení ve skupině. To předjímalo první zásadní změně v sestavě CAMEL. V dubnu 1977 od skupiny odchází jeden z jejich rytmických motorů, baskytarista Doug Ferguson, který již údajně nechtěl nadále akceptovat komplikovanější rytmiku, prosazovanou dalším členem kapely Andym Wardem. V novém basistovi Richardu Sinclairovi, bývalém členovi canterburských Caravan, našel stále zřetelněji "jazzující" Andy Ward spřízněnou duši. Doug Ferguson se už nikdy s nimi znovu neobjevil. Ztráta poklidné Fergusonovy síly se ukázala během následujících let, jako největší dopad na skupinu... Mel Collins i přes své působení v CAMEL, chvílemi poměrně intenzivní, si Mel Collins udržoval statut volného hráče a můžeme jej nalézt na desítkách alb mnoha interpretů. Mel se pak objevoval s CAMEL střídavě až do roku 1985.
TÁPÁNÍ UPROSTŘED VELKÝCH PROMĚN
První hlavní posun v sestavě CAMEL se odehrál při "RAIN DANCES". I když stále nebyl "oficiálním členem" CAMEL, od roku 1979 Mel Collins trávil většinu svého času ve studiu a na cestách s kapelou. Basista Richard Sinclair (dříve člen "Caravan" z Canterbury, Hatfield a The North), zadrápnutý jazzovým stylem Andyho Warda vnesl naději, ale mix osobností nedokázal vyrovnat rovnováhu předchozích dnů. Nevyhnutelná změna začala sbírat dynamiku. Tlak na hitový singl přicházel od producentů a společnosti Decca Records. Latimer a Bardens zápasili s jejich nepřátelským stylem psaní, nastaly komplikace místo urovnávání jejich vztahů. Navíc byl zvuk CAMEL dále ovlivněn i novým producentem Mick Glossopem. Camelovské jemné rukodělné předivo na albu bylo do značné míry nahrazeno unifikovanou rockovou konfekci. Navíc Collinsův saxofon se ukázal jako příliš agresivní a cizorodý prvek, jenž občas ubíjel vlažné nekomplikované kompozice s přemírou zpěvu (ten u CAMEL měl doposud spíše úlohu nenápadného doprovodu) a upozaděnými kytarami i flétnami. Zaujmou jednotlivé fragmenty, jsou jich naštěstí na albu rozesety spousty, pořád však máte pocit, že zlatavým cihličkám chybí nějaké to pojivo... ještě jedna věc se udála v roce 1976. Susan Hoover dělala interview s Andrew Latimerem pro její tehdejší rádiovou show tak se nějak blíže seznámila s Andym. Od alba "Nude" v roce 1981 a v následujících letech Susan již připravovala koncepty a texty pro jejich alba. Nakonec se Susan provdala za Andrew Latimera (někdy během stěhování do USA) a od té doby spolu žijí v Mountain View v Kalifornii.
Když se na trhu objevilo album "BREATHLESS", byl to pro fanoušky tak trochu pro jeho neobvyklou kombinaci popu, jazzu a progresivního rocku. Některými bylo milováno, ale jiní jej nenáviděli. "BREATHLESS" vstoupilo do hitparád a docela rychle vystoupalo i vysoko krátce poté. Ale úspěch v žebříčcích nebyla ta poslední událost, která u skupiny nastala během roku 1978. 30. července 1978 po prudké hádce a v předvečer turné, totiž formaci opustil s Latimerem již delší dobu rozhádaný klávesista Peter Bardens. Jejich rozepře vznikla již při nahrávání LP "Rain Dancers" a Bardens velmi rozumně odešel až poté, co společně s ostatními dotočil desku "BREATHLESS". Roztržka s Peterem Bardensem byla prudká, ale nevyhnutelná. Bardens odešel rovnou na zkoušky s bývalým kolegou z kapely Van Morrisonem k albu "Wavelength" a na turné. Bardens také ihned podepsal novou lukrativní sólový kontrakt s Arista Records a brzy vydal vlastní desku "Heart To Heart". Andy Ward a Andrew Latimer se rozhodli využít danou příležitost, aby mohli rozšířit kapelu. Dvoje klávesy by vytvořily v CAMEL souhru, se kterou dříve nebyli schopni experimentovat. Kontaktovali proto bratrance Richarda Sinclaira, Dave Sinclaira a jeho bývalého spoluhráče Jana Schelhaase pro letní turné v roce 1978 na podporu alba "BREATHLESS". Přestože tato sestava neudělala žádnou studiovou nahrávku, Dave Sinclair spoluvytvořil klidné vyznění na "BREATHLESS", skvělou hrou na klávesy při "You Make Me Smile" a "Rainbows End", dvě Latimerovy písně, které napsal pro Bardense. Turné na podporu "BREATHLESS" trvalo 3 měsíce. Tlaky živého hraní si ale vybraly svou daň. Po konci turné by se Dave Sinclair rád vrátil do Canterbury a Richard Sinclair byl požádán, aby už s CAMEL nepokračoval... Album jako takové je nesourodou směsicí jazzu, popu a progresivního rocku. Část fanoušků sice kvitovala dílčí návrat k ranému soundu, ovšem pro většinu je "Breathless" jasným důkazem rozpadu komunikace mezi Bardensem a Latimerem, což se jeho odchodem potvrdilo. I zde však zní leccos zajímavého, nápaditá instrumentálka "The Sleeper", excelentní kytarové a klávesové party v "Echos" a "Summer Lightning", evokující "Another Night" z "Moonmadness".
Když v roce 1979 uslyšeli album skupiny "Happy Man", Andrew Latimer a Andy Ward se okamžitě shodli, že by Kita Watkinse měli rádi za klávesistu v CAMEL. Basákovi Colinu Bassovi navrhli, aby se stal stálým baskytaristou CAMEL. Jan Schelhaas zůstal s CAMEL ještě po turné "Breathless" a to kvůly svým hráčským schopnostem a jeho poklidné povaze. Watkins a Bass přišli během zkoušek ve Wood Farm, Suffolk, na počátku roku 1979. Pozoruhodný technik, takový dojem zanechal Kit na všechny, kdo jej slyšeli; Colinův plný, zemitý zvuk se spojil s Wardem ve zdánlivě dokonalé harmonii. Chvíli se zdálo, že CAMEL si sednou a zklidní, ale zase nevyhnutelné okolnosti převládly. Skupina pracovala téměř 12 měsíců z roku 1979, všichni si užívali jen krátkých přestávek v období mezi nahráváním a cestováním po koncertech. Původně titul nové desky "Endangered Species’" byl na poslední chvíli změněn na "I CAN SEE YOUR HOUSE FROM HERE", což zafungovalo jako špatný pokus o vtip, který pak kapele přidělal problémy, a to nejen u jejich inzerentů. Album přišlo s provokujícím obalem s ukřižovaným kosmonautem a stalo se takovou tichou vodou, co břehy mele. Žádná skladba nevyčnívá, snad jen grandiózní instrumentální finále v "Ice". Taková "Hymn to Her" je prostě klasa, úletem je "novovlnná" "Remote Romance", zajímavostí pak pohostinská účast Phila Collinse a produkce Ruperta Hinea. Náročný program ale vytvářel konflikty a nedorozumění mezi jednotlivými hudebníky. Dvanáctiměsíční kolotoč nahrávání a koncertování si vybral svou daň.
Watkins opustil kapelu krátce před tím, než CAMEL vstoupili do studia nahrávat album "NUDE" v roce 1981 (nahrazuje jej Duncan Mackay z Cockney Rebel), ale pak se ještě vrátil na turné pomoci skupině a ihned po jeho ukončení opět odchází. Druhé koncepční album "NUDE" zobrazuje příběh o japonském vojákovi zapomenutém na jednom z tichomořských ostrovů aniž by tušil, že již skončila válka. Příběh je sice smyšlen, vycházel však ze známých reálií. Nahrávání koncepčního alba a následující světové propagační turné v polovině roku 1981 mělo nejvíce devastující účinky na členy kapely. Andy Ward podlehl alkoholu a drogám a bezúspěšně, k úlevě všech, se pokusil o sebevraždu. Podařilo se jej zachránit, ale pro skupinu to nadlouho znamenalo přerušení činnosti. Andy Ward nebyl schopen hrát na bicí v dohledné budoucnosti. V šoku, skupina byla rozpuštěna, zbytek turné byl zrušen a nahrávání dalšího alba bylo odloženo v naději, že by se Ward někdy zotavil... Počátkem roku 1982 CAMEL de facto neexistovali.
Vnitřní problémy skupiny však nezajímaly společnost Decca Records, které smlouva s CAMEL zaručovala povinnost přesně dodržovat nahrávání nového materiálu. Decca odmítla udělat pauzu a zvyšovala tlak na vydání nového alba. Andy Latimer zahájil ve studiu Abbey Road práce na novém albu v podstatě sám. Musel tak přijmout fakt, že jeho přítel a bubeník Andy Ward se nemůže tak rychle uzdravit a jako jediný zakládající člen CAMEL přijal výpomoc dalších hudebníků. Psaní na zakázku přineslo podivnou směs písniček, ale vstup do studia se postaral o nečekaný světlý bod. Během nahrávání "NUDE" ve studiu 3 v Abbey Road Studios, rovněž nahrávali Alan Parsons Project jen o patro níže v hale ve studiu 2. Od přírody zvědavý zpěvák Chris Rainbow a basista-zpěvák David Paton se zjevili při session CAMEL ve studiu a zrodila se nová přátelství. Aniž by to tušili, zrodil se základ nové sestavy skupiny. Na novém albu "THE SINGLE FACTOR", které bylo vydáno v dubnu 1982, se tak objevila celá řada umělců, již zmínění zpěvák Chris Rainbow, zpívající baskytarista David Paton, dále kytarista Anthony Phillips (ex-Genesis), klávesista Francis Monkman (Sky) a hostující bubeníci Simon Phillips (Who, Jeff Beck, Toto), Dave Mattacks (Fairport Convention) a Graham Jarvis (Cliff Richard). Dočasně se urovnal i rozpor mezi Latimerem a Bardensem a přestože jejich rozdílné hudební styly byly opět tak do očí bijící, Bardens si zahrál na albu jako hostující umělec, když se podílel na skladbě "Sasquatch". Navíc tam Peter získal i nové přátele, se kterými se pak podílel na projektu "KEATS". Album chvílemi ani nezní jako CAMEL. Latimer do jisté míry podlehl svodům tehdy módní vlně honosného AOR a la Asia či APP, zúčastnění boys od Alana Parsonse na sebe strhli část pozornosti i jako muzikanti a zpěváci. Propagační turné k albu se ukázalo jako správný závan čerstvého vzduchu, který Latimer právě potřeboval. Mix osobností byl kouzelný díky neutuchající pozitivní energii z Chrise Rainbowa, který spolu s Patonem a Toshem (všichni tři Skotové) udržovali neustálý tok zábavy od počátku až do konce turné. Kit Watkins se vrátil na své třetí turné s CAMEL a úroveň muzikantství vzbuzovala nadšení publika. Latimer dokonce prohlásil, že to bylo "... nejzábavnější turné, na jakém jsem kdy byl". Byl to ale jen dočasný oddych, neboť záhy poté, co na konci října manažer Max Hole nečekaně oznámil svůj odchod na post ve velké nahrávací společností, takže CAMEL se reálně ocitli bez managementu. Andy Ward stále nebyl schopen se objevit na albu, připojil se pouze k turné. Ale nelze být neustále pod vlivem alkoholu a přitom pokračovat s CAMEL. A tak muselo přijít to, co muselo. Téměř po 13 letetech ode dne, kdy se připojil k Fergusonovi a Latimerovi, Andy Ward počátkem roku 1983 definitivně opustil CAMEL, aby se již k nim nikdy nevrátil. Nakrátko to pak zkoušel u Marillion, ale hned nato mizí z hudební scény.
NEJTĚŽŠÍ ROKY
Ztráta Warda zanechala Latimera v prázdnotě a hudební snažení bylo z velké části zastíněno potřebou soustředit se na vyřešení právních problémů, které trápily kapelu delší dobu. Bývalý ředitel Geoff Jukes podal žalobu proti CAMEL kvůli nárokům na ušlé provize z dřívějšího období CAMEL. Táhlo se to doslova z doby, kdy kapelu v roce 1978 opustil Bardens a v předvečer celosvětového turné, Jukesův soudní spor se nakonec ukázal být marným. Právní bitva vrcholila v roce 1983. Latimer bojoval v obleku sám navzdory všem a trvalo to ještě bezmála 5 stresujících let s vysokými náklady, duchovními i finančněmi, než se vše vyřešilo ve prospěch CAMEL. V tomto roce změn Latimer bojoval usilovně. Za CAMEL stálo za to bojovat. Ale v roce 1983 se objevily i světlejší okamžiky, včetně nové pracovní smlouvy s Records Decca, kterou právě převzal PolyGram. V rámci přípravy splnit svoji novou nahrávací povinnost se kytarista Andrew Latimer potkal s holandským klávesistou Tonem Scherpenzeelem (Kayak), jehož hraní vždycky obdivoval. Ton navštívil Londýn a oba hudebníci rychle dali dohromady plány pro nahrání nové studiové nahrávky CAMEL. V Londýně pak za doprovodu basisty Colina Basse a nového bubeníka Paula Burgesse (Jethro Tull, 10cc) nahráli studiové album "STATIONARY TRAVELLER", které vyšlo v dubnu 1984. Toto album je v diskografii CAMEL třetím koncepčním albem skupiny. Inspirací byla Berlínská zeď, dlouholetý symbol rozděleného světa a dění s ní související. Susan Hooverová se mezitím vypracovala jako textařka na celkem solidní úroveň. Reakce na "Stationary Traveller" jsou opět silně polarizované, od vynášení do nebe, po výtky až tematická i muzikantská potemnělost a přemíra patosu. Povzbuzeni nadšeným ohlasem z desky, se Camel vrhli opět na koncertován ve složení Andrew Latimer, Colin Bass, Chris Rainbow a Paul Burgess. Bývalý basista CAMEL Colin Bass se vrátil do Velké Británie poté, co se odstěhoval do zahraničí v roce 1981. Bass se zkontaktoval s Latimerem a s bývalými spoluhráči překonal dřívější nesrovnalosti. Chris Rainbow se připojil k turné, stejně jako Paul Burgess, který se sblížil s Latimerem již před nahráním "STATIONARY TRAVELLER". Ton Scherpenzeel s kapelou většinou vůbec nekoncertoval, protože kvůli strachu z létání s ostatními většinou necestoval. Ton se přesto ukázal jako vynikající doplnění CAMEL, přestože nadšené fanoušky Kayak a CAMEL zklamal tím, že nepřekonal svůj strach z létání a omezil svůj strávený čas s CAMEL. Koncertní vystoupení z turné "Stationary Traveller" bylo zachyceno na videokazetě i CD pod názvem "Pressure Points". Živý záznam byl pořízen 11. 5. 1984 za spoluúčasti hostujícího Petera Bardense. CAMEL chtěl vydat celý koncert, ale kvůli problémům s osvětlením byla polovina záznamu příliš tmavá, aby jej schválili Mansfield, a tak se na nahrávku dostala jen druhá polovina představení. Dřívější část koncertu byla překvapivě skutečně vymazána PolyGramem a tudíž i navždy ztracena! Na snímku byl zachycen i vypomáhající klávesista Richie Close, který o pár měsíců později zemřel na legionářskou nemoc. Je tak navždy uchován v historii jako mladík na videu CAMEL.
Latimer mezitím sváděl vleklé soudní potyčky s bývalým manažerem "CAMEL" Geoffem Jukesem. Svůj čas tak musel rozdělit mezi právní kanceláře a gramofonovou firmu, když se snažil najít podporu pro svoji novou desku s názvem "Dust And Dreams". Každá jeho snaha byla brzděna spoustou překážek, ale soudní spor se nakonec začal náhle obracet k lepšímu. Když Susan Hoover kontrolovala staré smlouvy, vyšlo najevo, že firma dlužila CAMEL poplatky za honoráře, které nikdy nebyly vyplacené manažerům a producentům CAMEL společností GAMA Records. Díky těmto vyšším nalezeným poplatkům Latimer získal i podporu Bardense, Warda a Fergusona a mohl proto podat žalobu proti společnosti GAMA (což byla společnost Goeffa Jukese a Maxe Holeho). Následné soudní přelíčení pak mohlo být stručné a slavné. Dne 25. března 1985, po dlouhé době, nakonec společně sklidili zasloužený prospěch jejich dosavadní práce. Shledali se ve stejné advokátní kanceláři, která přijímala Wardovu rezignaci v CAMEL jen o dva roky dříve a nyní zvítězily šťastnější časy. Bývalí spoluzakladatelé konečně vypořádali jejich soudní při s agenturou GAMA a získali posléze své první autorské poplatky přijít. Vítězství pak neformálně oslavovali v místní hospodě až do zavírací doby. Vyléčili si své staré rány, probírali staré vzpomínky a i když už neměli zájem znovu spolu hrát, všichni se rozcházeli domů jako přátelé. S ohledem na převzetí PolyGramem, změny v Decca dosáhly extrému a Latimer konečně dospěl k tomu, že je pro CAMEL nutné se vyvázat z jejich nahrávací smlouvy. Po 10 letém spojení se Decca a CAMEL oboustranně a smírně dohodli, že se jejich cesty rozejdou, což se stalo 10. dubna 1985.
NÁVRAT NA VÝSLUNÍ
A tak měli CAMEL najednou volnost k nalezení více stejně smýšlející nahrávací společnosti, ale tato nově nalezená svoboda přinesla Latimerovi i šok, jak později poznamenal, že "se nemohl dostat k novým zadržovaným záznamům CAMEL", takže nemohl materiál pro "DUST AND DREAMS" dále rozvíjet. Pokud neměl souhlas advokátní kancelář, Latimer poslal celou dohodu CAMEL k ledu. Na konci roku 1987 ale začal vyjednávat s EG Records po zdánlivě úspěšném konkurzu. Malá firmička EG, u níž nahrávala taková jména jako Brian Eno, Robert Fripp, Brian Ferry, alespoň ti z nejdůležitějších, a spojení CAMEL / EG se zdálo být slibným krokem. Ale jednání se vlekla 6 měsíců, až dospěla k ráznému konci, když byl Latimer dotázán, proč už Peter Frampton není v kapele... Zklamaný Latimer se rozhodl udělat převratnou změnu. V polovině roku 1988 prodal svůj byt v Londýně a přestěhoval se do Ameriky do Kalifornie. Byl v té době již rok bez smlouvy a uvědomil, že "políček" od EG Records bylo vlastně rozhodujícím znamením budoucnosti CAMEL. Mezitím se rozhodl, že druhá polovina "DUST AND DREAMS" nebylo podle jeho přání a v roce 1990 ji celou přepsal. Za výnosy z prodeje svého londýnského bytu si vybudoval malé studio, kde nahrál a produkoval "DUST AND DREAMS". Nyní už zbývalo jen najít nějakou nahrávací společnost, ale tentokrát "DUST AND DREAMS" byla již kompletní a dokončená a věci by mohly dopadnout lépe a nalezení nahrávací společnosti se zdálo jen otázkou formalit. Nebo si to aspoň myslel... Nakonec po dlouhém a neproduktivním jednání s Virgin Records A&R rep, Latimer, spolu s partnerkou a manažerkou Susan Hoover, se rozhodl využít zbývající finanční prostředky z prodeje domu, aby si založili vlastní produkční společnost Camel Productions (CP). Konečně mohli vydat desku "DUST AND DREAMS" ve vlastní produkci, což učinili v roce 1991. "DUST AND DREAMS" je dílo volně inspirované Steinbeckovými "Hrozny hněvu". Nepřeslechnutelně pinkfloydovsky (gilmourovsky) zabarvený styl a sound nových Camel je sice ztrátou dřívější výsostné originality, současně ale oslavou hymnického a patetického pojetí rocku. Do popředí výrazně vystupuje Latimerova kytara, takhle naposledy silově rezonovala na debutovém albu! Snové pasáže ("Needles") navozují pocit filmové hudby. Na "D&D" hraje sestava starých přátel z různých období existence CAMEL, nedá se hovořit o klasické kapele, spíše se jedná o Latimerův projekt.
Album "DUST AND DREAMS" připravilo Latimerovi ještě jeden šok, ale tentokrát to byl šok z nebývalého úspěchu alba. Jednáním přímo s distributory kteří znali CAMEL, a prodej desky vzlétl do výšin. Toto energetické povzbuzení bylo velmi opojné. CP brzy začala organizovat světové turné a zároveň i licenční jednání o vydání prvního alba CAMEL pro vydání na CD-ROM. Tak začalo oživování CAMEL dvěma nejpalčivějšími nahrávkami... první deskou, "CAMEL" a nejnovější "DUST AND DREAMS". Během přemísťování zařízení ve studiu Latimer narazil na některé staré nahrané kotouče s páskami. Tyto vzácné drahokamy zahájily obrovsky úspěšnou "Offical Bootleg" sérii. Latimer byl znechucen špatnou kvalitu zvuku a přemrštěnými cenami načerno šířených nahrávek, a tak svým další projektem vytřel zrak bootlegovým spekulantům. Krátce nato se deska "WARNING: CAMEL ON THE ROAD 1972" stala vlajkovou lodí pro tuto sérii. Obálka byla inspirovaná samolepkou od fanouška, kterou mu ji někdy dávno poslal, a Latimerovi se zdála velmi vtipná a vhodná. V srpnu 1992 byli CAMEL připraveni vyrazit na turné po 7 leté přestávce. Paul Burgess se vrátil na svou sedačku k bicím a byl zlanařen klávesista Mickey Simmonds (Fish, Mike Oldfield). Colin Bass a Andrew Latimer byli nyní nosnými pilíři CAMEL a fanoušci je přivítali s otevřenou náručí. Tohle turné přapadalo členům kapely tak emocionální, že někteří stěží zadržovali slzy na jevišti. Turné bylo zakončeno v Londýně je London’s Town & Country (nyní již zaniklém). V hotelu poté následovala oslava, která trvala dlouho do noci.
Počátkem roku 1993 se Latimer připravoval na vydání "Never Let Go", živé nahrávky z turné 1992, ale to netušil, co smutného jej potká. V březnu při práci ve studiu Latimer již věděl, že jeho otec umírá a že začíná jeho nová životní etapa. Jeho otec, hudební samouk, Stan Latimer rozpoznal kdysi hudební talent mladého Andrewa a začal jej posílat do hudební školy. Tato událost zaskočila Latimera, takže protáhl výrobu "NEVER LET GO" až do srpna 1993. Andy Latimer strávil celé léto třiadevadesátého spolu s rodinou. Vzpomínalo se na otce, vyprávěly se prastaré příběhy, jedním z hlavních témat bylo i masivní přesídlování Irů do Ameriky. V roce 1994 se vrátil do studia hledat útěchu v hudbě a začal pracovat na albu, kterým se stalo "HARBOUR OF TEARS". Ústřední téma "vystěhovatelství" je patrné na první poslech i pohled. Keltské spodní proudy navozují tesknivou náladu, přímo cítíte smutek a slzy odplouvajících i zůstavších. Latimer, žijící dnes v Americe, vzdal tímto albem hold své domovině a předkům. Jednotlivé kompozice se prolínají, soundu dominuje jeho nahalená zpívající kytara. Na albu si Latimer vylil i své srdce a nakonec i ve skladbě s názvem "The Hour Candle (A song for my father)", která byla inspirována hymnou zpívanou na pohřbu. V té době mu psalo mnoho fanoušků, aby se s ním podělilo o své zkušenosti z takové ztráty a jak se zotavovali. Latimerův smutek se časem utišoval a CAMEL se začali připravovat na další turné. Konečně byli CAMEL připraveni znovu vyrazit na cesty. Na turné v roce 1992 fanoušci prokázali, že absence skutečně sbližuje srdce a roste laskavost a společné uzdravování.
Turné v roce 1997 bylo ještě úspěšnější i v získávání nových území v nyní otevřeném východním bloku, včetně České republiky a Polska. CAMEL dohnaly přirozené změny v jejich složení, když se Paul Burgess a Mickey Simmonds rozhodovali mezi cestováním a strávením času se svými malými dětmi a rodinou. Rozhodli se pro rodiny. Dave Stewart zaujal místo Burgesse a Foss Patterson nahradil Simmondse. Tak byla zaznamenána další živá vystoupení na pásky a videozáznamy pro další generace. V roce 1998 se přiřadil do velmi úspěšné kolekce živých nahrávek další záznam "COMING OF AGE", který byl uvolněn na videa i CD. Záznamu koncertu v Los Angeles, Kalifornie se zúčastnili fanoušci a přátelé, stejně tak i původní klávesista Peter Bardens, jehož vystoupení bylo ohlášeno publiku, když Latimer věnoval skladbu "Never Let Go" se slovy "Mému starému kamarádovi, Petemu". Dlouho do noci následoval improvizovaný večírek a oba hudebníci v soukromí vzpomínali až do časných ranních hodin, zatímco zbytek doprovodu tančil celou noc. "COMING OF AGE" se ukázalo jako vynikající vizuální a zvukové svědectví o přetrvávající síle CAMEL. Pohled na Hale-Bopp kometu k vidění na obloze dodal kouzlo celému turné, až se zdálo, že bude následovat kapelu po celém světě. Toto turné se stalo tak emocionální jako turné roku 1992. Obliba ke CAMEL byla hmatatelná.
Když 20. století procitlo v tom 21. (obrazně řečeno), CAMEL jakoby dospěli ke klidnému zlomu. Už bez svázanosti rozmarů nahrávacích společností a tlaků, CAMEL dosáhli úrovně všeobecného ohlasu a zralosti. Nezávislost je tvrdá práce, ale nakonec uspokojující a umělecká svoboda za to stojí. CAMEL byli připraveni na závěrečnou desku století. Bass, již dávno zapojen do světové hudební scény, dal Latimerovi jako dárek knihu s názvem "World Music - Rough Guide". V kapitole Arabská hudba se Latimer dočetl o formě hudební poezie s názvem "rajaz". Zpívala se v dávných dobách, "rajaz" byla spontánní kompozice inspirovaná rytmem chůze velbloudů, která pomáhala unaveným poutníkům dosáhnout jejich cíle. Latimer byl uchvácen myšlenkou, že rytmus velblouda by mohl pomoci lidem dosáhnout konce jejich cesty. Návratem ke svým hudebním kořenům, kdy Latimer skládal především na kytaru, bylo v říjnu 1999 vydáno album "RAJAZ". Je to krásná sbírka písní, jež se hypnoticky prolíná. "RAJAZ" rovněž uvítalo návrat Tona Scherpenzeela u kláves. Vrcholem alba jsou zřejmě skladby "Rajaz" a "Straight To My Heart". "RAJAZ" opravdu vlnivě rezonuje exotickou pouštní inspirací. Již sám úvod evokuje východ slunce nad dunami, kdy se z ticha nad obzorem vynořuje těkavá rytmika. Latimerovsky zvučná táhlá kytara se po chvíli rozjíždí do "arabské" harmonie... Názvy skladeb "Sahara", "Lawrence" vypovídají samy o sobě.
Posíláním souborů elektronicky a přímou komunikaci dva bývalí spoluhráči plánovali své budoucí projekty společně, včetně Latimerova hostování na albu Y2K Kayak. Přes více než 27 let byli CAMEL roztomilou, trvale roztomilou hudební silou. Hráči přicházeli a odcházeli, někteří se vraceli. Některá alba byla lepší než ostatní, ale je to vždy jen o hodnocení jejich posluchačů. Málokdy se lze dohodnout, které jejich album je nejlepší. Ale není pochyb o tom, že jedinou a nejodolnější veličinou CAMEL byl a vždy bude Andrew Latimer. Latimer vedl CAMEL přes všechny vzestupy i pády hudebních trendů, chutí a módy. Čas od času narazil i on pod tlakem vnějších sil a tyto časy jsou ponechány na posluchačích, aby je rozpoznali. Ale určitě všichni budou všichni souhlasit, že Latimer nikdy ohrozil zvuk, cítění a integritu CAMEL. Latimer zůstal vždy věrný sám sobě, a je to jeho "SOUND", který vás přenese zpátky nebo vás pohltí znovu v současnosti. Jako dobří přátelé, kteří se scházejí po dlouhé přestávce a navazují tam, kde skončili, jako kdyby se nikdy nerozešli. Život vždy mění všechno, i když jste měli dopředu naplánovány velké plány...
V NOVÉM TISÍCILETÍ
Začalo to ke konci roku 1999... Když CAMEL zahájili přípravu na jejich Y2K turné na podporu alba "Rajaz", mraky se začaly zatemňovat. Zpočátku všechno probíhalo hladce a Latimer, Bass a Stewart nedočkavě očekávali jejich reunion a zkoušky pro Y2K. Agent CAMEL pro Velkou Británii, Paul Boswell, svědomitě rezervoval data vystoupení a připravovalo se jedno z větších turné skupiny s možností hrát v nových zemích. Základní trojice sestavy byla zdánlivě pevná, všichni byli i zajedno v tom, že je nutno pouze zajistit klávesistu. Na počátku roku 2000 dorazila zpráva z východního pobřeží od promotéra CP Roba La Duca s jednoduchým návrhem, aby vyzkoušeli francouzsko-kanadského klávesistu jménem Guy LeBlanc. LeBlanc, působící jako nezávislý umělec, měl svou vlastní internetovou prezentaci, takže to byla jen otázka času navštívit jeho stránky a poslechnout si několik zvukových ukázek. Latimer se s ním rychle domluvil na schůzce. V polovině března 2000 se Guy LeBlanc oficiálně připojil ke CAMEL na turné Y2K. Takhle hladce to ale vypadalo jen necelé 2 týdny, než Camel Productions dostali nečekaný e-mail od bubeníka Dave Stewarta, ve kterém stálo, že přijal místo ředitele v Edinburgh drum shop a nebude schopen dodržet svůj závazek k turné. Po krátkém ohromení zprávou se Latimer, Bass a Hoover neúspěšně pokusili vyjednávat se Stewartem, ale nakonec uznali nutnost jej nahradit, i když to přijali s velkou nechutí.
Bass navrhl svého bývalého spoluhráče Clive Bunkera, který kdysi hrával s Jethro Tull. Bunker nabídku přijal a přišel do Little Barn Studios na zkoušky 4. srpna. Nálada byla na pár chvil skvělá, ale roky hraní alternativního stylu omezilo Bunkerovy schopnosti provádět složité sekvence a přechody, které vyžadovala hudba CAMEL. A tak nálada rychle poklesla. Pak ale vyšlo najevo, že se stalo něco více než jen pouhý výkyv na umělecké frontě. To ale nebylo zdaleka všechno. Jen o 48 hodin zasáhla do děje další údálost, když byla manažerka Susan Hoover vážně zraněna při jízdě na koni. Když ji vrtulník záchranky Life Flight Rescue zvedl k nebi, zdálo se, že plány na turné definitivně zmizely v oblacích spolu s ní. Manažerka Susan Hoover později zavtipkovala, "Nebyl to zase tak velký zásah, abych zrušila celé turné". Přestože naléhání skupiny bylo neoblomné, odmítla zrušit turné a okamžitě začala pracovat ze svého nemocničního lůžka. Ještě tu ale zůstával problém bubeníka. Naštěstí měl LeBlanc eso v rukávu. 10 dní od prvního představení Leblancův krajan Denis Clement (vyslovováno Den-ee Clahmah) dorazil na Little Barn Studios. Přesto, že byl pro ně osobou zcela neznámou, bylo jasné po 10 minutách jeho první "zkoušky" se skupinou, že on je tím mužem, kterého potřebovali. Vysoká energie nahradila dřívější napětí a zkoušky nabraly seriózní směr. Dne 21. září Susan Hoover opustila nemocnici v invalidním vozíku a o 3 dny později navštívila CAMEL na generální zkoušku, aby uslyšela poprvé CAMEL připravené na turné Y2K.
Dne 26. srpna bylo k vidění první oficiální vystoupení kapely, kde ke konci koncertu Susan Hoover obdržela bouřlivé ovace ve stoje. Je jasné, že vše by nebylo tak zajímavé, kdyby to probíhalo úplně hladce. Představení před vyprodanými davy, které popoháněly neustále skupinu vpřed, opět povzbudilo i Latimera. Konečně se pomuninulo i jeho nachlazení, která se jej drželo páru dní od Klementova prvního vystoupení. Překonával to a trpěl celé turné, až nakonec docela ztratil hlas v Holandsku. Když se objevili v Británii na začátku října, Latimer byl operován a dostal štěp do kolenní kosti, za což se mu dostalo dokonce přezdívky "čip". Ale jeho předchozí nachlazení mělo takový vliv na jeho výkon v Dublinu, že po 23. hodině mu lékaři nařídili odpočívat, jinak by podstoupil riziko poškození svých hlasivek. Do té doby se Susan Hooverová natolik zotavila, aby se ve Velké Británii 4. října vítězoslavně objevila při koncertu v Cambridge a mohla chodit i bez cizí pomoci. V době, kdy se kapela dostala do Řecka, byl již Latimer natolik uzdraven, že Camel Tour Y2K mohli ukončit vysoce položenou písni "Lady Fantasy", kterou zazpíval jako přídavek, což Řeky dostalo do takového varu, že vymazali všechny myšlenky na předchozí dramata a nahradili je pocitem obrovského úspěchu a spokojenosti.
Během turné Y2K 30. září 2000 v Paříži bylo nahráno i koncertní album "The Paris Collection". Na celkem 71 minutovém CD je zaznamenáno deset vřele přijatých písní, a také bonus "Slow Yourself Down", jenž vznikl během zkoušek. Další zprávy z tábora CAMEL hovoří o údajné reedici všech alb vydaných u firma Decca. Problém je, že firma chce současně vydat i část doposud nevydaného materiálu, a Latimer má obavy o kvalitu těchto záznamů, protože nechce, aby bylo poškozeno renomé skupiny.
Na jaře roku 2001 CAMEL dokončili tolik očekávané turné po Jižní a Střední Americe. Tato část Y2K turné byla odložena od listopadu 2000 v důsledku předchozích nepříjemností ostatních členů kapely a vzhledem k Latimerově potřebě vrátit se domů nejen se plně zotavit z nachlazení, které jej trápilo, ale také k operaci kolena a odstranění "Chipu". O velikonocích roku 2001 se CAMEL dočkali vřelého přivítání fanoušků po celé jižní polokouli. Dne 3. března se CAMEL objevili ve Velké Briánii v televizním kanálu Channel 4 v sérii "Top Ten" (o progresivním rocku), který obsahoval rozhovory s originálními členy CAMEL. Hodně se hovořilo o změnách, dobrých, špatných i ošklivých, ale většinou jen o těch dobrých věcech, které kapelu potkaly. Andrew Latimer si je velmi dobře vědom své odpovědnosti vůči "zvuku", který tvoří CAMEL. A ať budoucnost přinese cokoliv, Latimer povede CAMEL pečlivě, vždy s vědomím kontaktu na kořeny CAMEL. Jejich původní bubeník Andy Ward prohlásil v rozhovoru "změna je dobrá věc a jeho odchod je dobrý pro Camel".
Dne 22. ledna 2002 zemřel v Los Angeles na rakovinu plic první klávesista kapely CAMEL - Peter Bardens.
Skupina CAMEL vydala 27. března 2002 antologii "Lunar Sea: An Anthology 1973-1985". Ještě téhož roku 13. srpna 2002 Latimer, Guy LeBlanc, Colin Bass a Denis Clement vydali nové album "A NOD AND A WINK", na kterém se nachází celkem sedm skladeb v celkové délce 55 min. Po dokončení této nahrávky se LeBlanc a Latimer vrhli na nahrávání akustického alba s oblíbenými skladbami CAMEl. O výběru deseti skladeb mohli rozhodovat samotní fanoušci. V roce 2002 je rovněž naplánováno vydání dokumentárního DVD "The History Of Camel" a podle zájmu fanoušků se na tomto nosiči možná objeví také koncert "Coming Of Age" z roku 1997.
Ve španělském městě Murcia bylo 8. října 2003 odstartováno dvacetizastávkové evropské turné na rozloučenou "Farewell tour", které bylo ohlášeno jako poslední turné naživo. Původně se mělo uskutečnit již v roce 2002, ale bylo odloženo do roku 2003. CAMEL hráli ve složení Andrew Latimer, Colin Bass, Guy LeBlanc a Denis Clement. Po koncertech ve Španělsku, Francii, Německu, Holandsku, Belgii a Velké Británii skončilo 29. října 2003 v britském Sheffieldu. Předchozí turné bylo sužováno velkými problémy. Také toto turné znovu vidělo triumf stejně jako tragédii. Byli nuceni přeložit část svého světového turné, protože manželku klávesisty Guye LeBlanca postihl počátkem května 2003 infarkt. Náhradníkem byl nalezen pro americkou část Tom Brislin, který byl například před časem na Yessymphonic tour s legendárními YES, a staronový Ton Scherpenzeel pak pro evropské koncerty jako host. Když první část turné byla téměř u konce, tragédie udeřila znovu, poté co bubeník Denis Clement musel být hospitalizován, když byl postižen extrémní alergickou reakcí. Naštěstí byl Denis zpátky včas pro zbývající představení. V rámci koncertního turné se CAMEL stali i jedním z headlinerů festivalu NEARfest 2003, jehož pátý ročník se konal 28. a 29. června v Trentonu v New Jersey. Hrály tam kromě CAMEL i Magma (Francie), The Flower Kings (Švédsko), Anglagard (Švédsko), Kraan (Německo), Tunnels (USA), Glass Hammer (USA), High Wheel (Německo), Sleepytime Gorilla Museum (USA) a Alamaailman Vasarat (Finsko).
Během října 2006 se Latimer vrátil do velké Británie se záměrem dokončit a vydat nevydané skladby CAMEL. Tento projekt začali realizovat v roce 2003 s Andym Wardem a Doug Fergusonem. V říjnu 2007 kapela CAMEL ohlásila vydání DVD zvaného "Moondances", na kterém se ale objevil velmi nekvalitní záznam z londýnského koncertu z Hammersmith Odeon ze 14. dubna 1976 a vystoupení, které o rok později natočilo BBC v Hippodrome během Raindances tour.
V roce 2007 Andrew Latimer opět pracuje na nahrávání nového alba kapely CAMEL. V květnu 2007 Andyho manželka Susan Hoover oznámila prostřednictvím Camel Productions na jejich stránkách, že manžel trpěl nemocí zvanou "Polycythaemia Vera", což je opak leukémie, když nemocný trpí převahou bílých krvinek, a jeho imunitní systém byl na tom stále hůře. Touto nemocí trpěl již od roku 1992. Až 21. listopadu 2007 prodělal těžkou operaci transplantaci kostní dřeně. A teprve rok po operaci, až v září 2008, byl zpátky doma a začíná konečně znovu nabírat sílu. Tehdy bylo oficiálně oznámeno, že vše proběhlo úspěšně, a Andy Latimer se postupně zotavuje, neboť transplantace kostní dřeně dopadla úspěšně. Až v létě 2010 podle Latimerova vlastního vyjádření je již zcela zdráv a s ohledem na zdravotní stav nevyloučil možnost absolvovat menší turné v budoucnosti.
Na podzim 2010 by kapele CAMEL mělo konečně vyjít opožděné DVD "The Opening Farewell", které skupinu hrající ve složení Andrew Latimer, Colin Bass, Guy LeBlanc a Denis Clement zachycuje na jejím prvním koncertě při rozlučkovém "Farewell Tour" z roku 2003 v Santa Cruz v Kalifornii. Nejnovější zprávy o Latimerovi proběhly přes blog Davida Minasiana, který režíroval několik realizací DVD CAMEL v minulých letech. Minasian vydal své vlastní album album "Random Acts of Beauty" v srpnu 2010. Latimer byl již tak uzdraven, že se podílel na jeho desce kytarovým sólem a vokály v úvodní skladbě alba "Masquerade".
Se souhlasem autora převzato ze stránek http://progressrock.webpark.cz/... (celý článek)
