Historie anglických Rainbow se začíná psát v roce 1974, kdy je kytarista Deep Purple Ritchie Blackmore natolik znechucen směřováním kapely k funku a soulu, že si do studia svolá partu muzikantů z kapely Elf a rozhodne se pro natočení sólového alba. Zpěvák Ronnie James Dio se navíc ukáže jako schopný spolupracovník a pomáhá Blackmoreovi s aranžemi, hudbou a celé album navíc i otextuje. K natáčení dochází na přelomu února a března 1975.
Ritchie Blackmore se poté vrací k domovské kapele na krátké evropské turné. Záhy zjišťuje, že vztahy v DP jsou na bodu mrazu, a že se mu s muzikanty s Elf hrálo i tvořilo daleko lépe. Poslední koncert s DP odehraje Blackmore 7. dubna v Paříži a pak se už věnuje své kapele, pojmenované Rainbow. Nahrávky z února a března vycházejí v červenci 1975 pod názvem Ritchie Blackmore’s Rainbow. Recenze sice nejsou většinou moc pochvalné, ale Blackmore se nevzdává a vyráží na první turné po Americe. Bohužel už s jinou sestavou, než s tou, která nahrála debutové album. Nespokojen s rytmikou, vyhazuje jak Garyho Driscolla (bicí) i Craiga Grubera (baskytara). Následně na toto rozhodnutí odchází klávesista Mickey Lee Soule (později například v Ian Gillan Bandu). Zbývá mu tedy zpěvák Dio a sestavu doplňují bubeník Cozy Powell, baskytarista Jimmy Bain a klávesák, jenž na koncertech fungoval i jako doprovodný vokalista, Američan Tony Carey. Podobně časté personální změny budou pro kapelu příznačné po celou dobu její existence.
V únoru 1976 se opět uzavírají do studia v Mnichově a pod dohledem bývalého producenta Deep Purple Martina Birche nahrávají podle mnoha kritiků i fanoušků své nejlepší album Rising. To vychází v 17. května 1976 a obsahuje sice jen šest písní, ale i to bohatě stačí. Kromě čtyřech typických hardrockových pecek se tu totiž nalézá rozmáchlá epická skladba Stargazer, ve které si zahostuje i Mnichovská filharmonie, a která představuje na deskách Rainbow něco ojedinělého, nepřekonatelného a později i napodobovaného. Tou šestou je pak A light in the black. Ta jistě představovala inspiraci pro spoustu power a speed metalových kapel. Ať už zběsilým tempem, virtuózními sóly, či dvojhlasy kláves a kytary, inspirované klasickou hudbou, tak i textovým námětem, zavánějící středověkem a tajemnem.
Po vydání se kapela vydává na turné po evropských letních festivalech. Rainbow se totiž soustředili jen na velké akce, nepatřili k příliš aktivním kapelám, také za první období své existence odehráli jen nějakých 600 koncertů.
V lednu 1977 začíná další kolotoč personálních změn. Jako první je vyhozen Jimmy Bain, podle Blackmorea údajně podprůměrný hráč.Takřka hned potom vyhodí Blackmore i Careyho. Post klávesisty obsadí Kanaďan David Stone z kapely Symphonic Slam. Ale najít toho správného baskytaristu nebude jednoduché. Nejdříve do studia nastoupí Mark Clarke (Uriah Heep, Tempest, Colloseum, Ken Hensley), ale i toho se Blackmore brzy zbavuje a podstatnou část nového alba, nazvaného Long Live Rock’n’Roll nabasuje sám (skladby "Long Live Rock N' Roll", "Gates of Babylon", "Kill the King", a "Sensitive To Light"). Zbytek desky nahraje Australan Bob Daisley, jenž nakonec jede i na následné turné. Písně z této desky byly také přebírány jinými interprety, Kill the King například předělali Stratovarius, Gates of Babylon hráli Dream Theater a na album Inspiration ji v roce 1996 nahrál Ingwie Malmsteen.
Nejdříve ještě vychází koncertní dvojalbum On Stage, se záznamy z předešlého turné. Najdeme na něm pouhých osm skladeb, ale ty jsou nataženy o různé improvizace, především páně Blackmorea, ale i Carey a Powell si tu zahráli své. Kromě standartních skladeb Rainbow z prvních dvou alb je tu i Mistreated z Burn od Deep Purple a novinková Kill the King, kterou si ve studiové podobě vychutnáme na Long Live Rock’n’Roll. To vychází v 9. dubna 1978. Navazuje tématicky na Rising, drží se středověkých témat i těch klasicky rock’n’rollových. Kromě titulní singlovky se na albu dá najít skladba Gates of Babylon s nádechem blízkého východu, již zmíněná, téměř speed metalová Kill the King, nebo další krásná balada Rainbow Eyes. Blackmore se ale rozhodne pro příště jít komerčnější cestou a opustit středověká témata. To zapříčiní roztržku s Diem, který poté odchází, aby úspěšně nahradil Ozzyho Osbournea v Black Sabbath a později rozjel sólovou kariéru. V jeho kapele se pak objeví i Jimmy Bain.
Se skladbami vypomáhali i Stone a Daisley, ale o tom nebyla na přebale ani zmínka. Možná právě proto oba odcházejí. Stone rozjíždí sólovou dráhu, Daisley se uchytí například u Uriah Heep nebo Ozzyho Osbournea.
Zdálo by se, že se Blackmoreovi rozsypala kapela pod rukama, ale není to tak. Za Daisleyho zaskočí Jack Green (předtím T.Rex nebo The Pretty Things), ale nevydrží dlouho a na jeho místo tedy v listopadu nastupuje Roger Glover. Ano, přesně ten Roger Glover, kterého Ritchie Blackmore v roce 1973 vyhodil z Deep Purple. Kromě baskytary bude také zajišťovat produkci několika dalších alb a doprovodné vokály.
Na klávesy (a vokály) najme Blackmore ostříleného Dona Aireyho (hrál s celou řadou velkých jmen, například: Gary Moore, Colloseum II., Black Sabbath, Jethro Tull, Ozzy Osbourne, Judas Priest a dnes Deep Purple). Jen se zpěvákem to nebude tak jednoduché.
V rámci beznadějného hledání osloví Blackmore i bývalého zpěváka Deep Purple Iana Gillana. Ke spolupráci nakonec nedojde, protože Gillan má tou dobou rozjetý Ian Gillan Band a věnuje se navíc úplně jinému hudebnímu stylu.
Po dalším konkurzu je místo vokalisty obsazeno Grahamem Bonnetem, zpěvákem s podobnou distorzí v hlase, jako měl Dio, a velkým rozsahem.
Tato sestava nahrává album nazvané Down to Earth, které vychází 28. července 1979.
Od prvních tónů je jasné, že Rainbow už volí jiný přístup, více směřovaný na hitovost a chytlavost skladeb, pravděpodobně díky sílící popularitě ve Spojených Státech.
Na albu najdeme například singlovky All Night Long a Since You Been Gone. První jmenovaná je autorská skladba, druhá je pak z dílny Russe Ballarda, kytaristy a zpěváka kapely Argent a autora několika dalších hitů, například Winning (Santana, 1981) nebo On the Rebound (Uriah Heep, 1982).
V srpnu 1980 jsou Rainbow hlavní tahákem festivalu Monsters of Rock. Hrají tu společně s některými partami z řad NWOBHM. Z těch nejslavnějších stojí za zmínku jistě Judas Priest, a Saxon. Též se festivalu účastní čím dál populárnější Scorpions. Naposled tu hraje Cozy Powell, čím dál víc znechucený Blackmoreovou inklinací k pop rocku. Stejně tak Blackmore po tomto koncertě vyhazuje Grahama Bonneta. Traduje se, že se tak stalo, kvůli Bonnetově novém sestřihu, což sice může být u nevyzpytatelného Ritchieho možné, pravda je ale taková, že Bonnet si před koncerty rád přihnul a toto vystoupení prý kvůli tomu nezvládl. Blackmore si na pódiu vykompenzoval vztek několika zničenými kytarami a odpáleným aparátem a pak zpěváka vyhodil. Bonnet se později přidává k MSG, ale dopadne stejně jako v Rainbow, kvůli podobnému incidentu.
Na místo vokalisty přichází Joe Lynn Turner a za bicími se usazuje Bobby Rondinelli, oba Američané. První jmenovaný se díky Blackmoreovi později objeví v Deep Purple, toho druhého můžeme slyšet i na deskách Black Sabbath, Blue Öyster Cult, nebo Quiet Riot.
Nové album vychází v únoru 1981. Je nazváno Difficult to Cure a kromě skladby I Surrender, opět z dílny Russe Ballarda, je na ní více coverů, než dříve a také se potvrzuje inklinace ke komerčnímu rocku. Tím dalším je Magic od Briana Morana a především úprava Beethovenovy Ódy na radost, která se stává součástí koncertů i později obnovených Deep Purple. Z těch autorských můžeme zmínit třeba Spotlight Kid, opět v duchu pozdějšího speed metalu. Však se také dočká předělávky německými Angel Dust.
Jen tak pro zajímavost není na škodu uvést, že většina skladeb byla natočena ještě před nástupem J.L. Turnera a napsána na Bonnetův rozsah. Ale Turner si poradil výborně a i přesto, že na něj byly skladby výš, než byl zvyklý zpívat, na výsledku to vůbec není znát.
Během roku 1981 ještě vychází EP Jealous Lover. Na něm jsou dvě skladby z Difficult to cure - Can’t Happen Here a I Surrender, a dvě skladby, dříve vydané jen na amerických singlech - Jealous Lover a Weis Heim. První byla b-strana ke Can’t happen here a druhá vyšla jako b-strana už se skladbou All Night Long z předchozí desky.
Blackmoreovu zálibu v komerčním rocku ale nesdílí Don Airey a tak ho na dalším albu nahrazuje David Rosenthal.
Koncem roku 1981 natáčejí Rainbow album Straight Between the Eyes. Vychází 10, června 1982 a drží se osvědčených postupů a schémat. Recenze nejsou příliš pochvalné, většinou se v nich objevují termíny, jako vyčpělost, předpokládatelnost nebo nedostatek osobitosti. Singl Stone Cold se sice umístí na prvním místě v žebříčku Mainstream Rock ve Spojených Státech, ale v rámci žebříčku Billboardu je až na čtyřicátém místě. Podobně v Británii, tam končí na místě třicátém čtvrtém. Následné turné úplně opomíjí domovskou Anglii a soustředí se jen na Spojené státy.
Po turné odchází Rondinelli a je nahrazen dalším Američanem, Chuckem Burgim.
Album Bent Out of Shape, vydané 24. srpna 1983 je na dlouhou dobu posledním albem Rainbow. Singl Street of Dreams se umístí na druhém místě Mainstreamového žebříčku, v rámci Billboardu dosáhne jen místa šedesátého.
Kapela odjede poslední turné i po Anglii a Japonsku, pak se ale rozpadá a Blackmore se v dubnu 1984 vrací do obnovených Deep Purple, která se s velkým úspěchem nahrává alba Perfect Stangers (1984) a The House of Blue Light (1986). Vztahy mezi Blackmorem a Gillanem jsou ale opět napjaté a v roce 1989 Gillana Blackmore vyhazuje a na jeho místo nastupuje bývalý člen Rainbow Joe Lynn Turner. Album Slaves and Masters (1990) je celé v režii těchto dvou muzikantů a připomíná komerčnější desky Rainbow.
Následné turné za sebou nechává mnoho sklamaných fanoušků a Roger Glover poté opět do kapely přetáhne Iana Gillana. Blackmore toto rozhodnutí přijímá se skřípěním zubů a zaťatými pěstmi, ale není mu to nic platné. Kapela se postará, aby se při natáčení The Battle Rages On… (1993) zpěvák s kytaristou ve studiu nepotkávali. Výsledek ale vůbec není špatný, napjaté je ale i další turné, během něhož Blackmore opět, a tentokrát definitivně odchází. Poslední koncert odehraje v listopadu 1993.
Poté se obklopí novou sestavou a dává znovu dohromady Rainbow, tentokrát i se svým jménem v názvu, tak jako na prvním albu. V sestavě jsou tentokrát skotský vokalista Doogie White, který nemá nejmenší problém s uzpíváním dřívějšího materiálu, baskytarista Greg Smith, klávesista Paul Morris a bubeník John O’Reilly. Album Stranger in Us All, vydané v roce 1995 představuje kompromis předcházejících období, stylově se pohybuje mezi melodickým rockem z období J.L. Turnera a epickým rockem z Diovy éry. S texty a vokály vypomáhá budoucí Blackmoreova žena Candice Night. Najdeme na něm i cover Hall of the Mountain King od Edvarda Griega a Still I’m Sad od Yardbirds, která v instrumentální verzi uzavírala už první album.
Následuje úspěšné celosvětové turné, za bicími se mihne i dřívější spoluhráč Chuck Burgi a dohraje jej bubeník John Micelli. V roce 1997 se Rainbow rozpadají znovu a Blackmore naplno rozjíždí podnik s Candice Night. Blackmore’s Night se soustředí na Blackmoreovu oblíbenou renesnační hudbu, občas nějakou tu populární cover verzi (například Wish You Were Here od Rednex nebo Times They Are A-Changin‘). Dochází i na předělávky skladeb Rainbow (Self Portrait z prvního alba) i na skladby Deep Purple (Soldier of Fortune, Smoke on the Water). Občas se natáčení alb účastní bývalí spoluhráči (např. Ronnie James Dio), ale šance na obnovení Rainbow, případně návrat k hardrocku, jsou definitivně nulové. Blackmore vystupuje především po hradech a zámcích a je, zdá se, tak spokojen.
Co se týče dalších hudebních aktivit nezmíněných u některých členů: Doogie White rozjel úspěšnou sólovou dráhu, Greg Smith hrál s Blue Öyster Cult, Alice Cooperem, J.L Turnerem, Dokken a dalšími, Paul Morris hrál s Doro, Chrisem Cafferym ze Savatage a také se podílel na sólovce Gene Simmonse z Kiss. John Micelli nahrával s Meat Loafem a Blue Öyster Cult. Craig Gruber působil v osmdesátých letech u Garyho Moorea a The Rods.
Voytus
09/09... (celý článek)
