Rainbow - Stranger In Us All (1995)

K první srážce s Rainbow došlo až roku 1995 prostřednictvím právě vycházejícího novinkového alba Strangers in us All. Od samého počátku jsem byl nahrávkou doslova omráčen, jejich předešlou tvorbu jsem vůbec neznal ani mne tenkrát nijak zvláště nezajímala. Po důkladném vstřebání alba, jsem si nakonec, na místo studiových desek vystačil s vynikajícím výběrem The Very Best of Rainbow z 97 roku a až mnohem později se dostal k sezobání klasických a vlastně nejlepších nahrávek souboru. Zpět ale k zmíněné desce.

Vždy mne na albu bavili více liché skladby, ty sudé, obzvláště 4,6,8 jsem příliš neprožíval a některé pasáže v nich mne až tak neuchvacovaly, s přibývajícím věkem je těmto předsudkům konec a můžu tvrdit, že deska se mi jeví jako celek nesmírně povedená.

Mám za to, že otevírák Wolf To The Moon- snad nemohl dopadnout lépe, skladba má neuvěřitelný švih, melodické pojivo funguje na výbornou, dobrá nálada a pozitivní tempo si ihned získají posluchače na svou stranu. White pěje sebejistě a parádně.
Cold Hearted Woman- ukrývá tvořivější kytarové postupy a důraz se klade na intenzivnější rockující podstatu, Morrisovi klapky pěkně dotvářejí náladu a Ritchie jako dirigent udílí své pokyny.
Hunting Humans- zbožňuji, tempově skvěle vyvedena, John OReilly bubnuje funkčně a klávesový ševel dotváří vypjatou atmosféru se skvěle intonujícím Dougiem v popředí. Silně očistný chorus nemá chybu.
Sedmdesátkovou náturu podpořenou foukací harmonikou nese na svých bedrech značně volnější kousek Stand And Fight.
Ariel- romanticky dramatická, hitovými ambicemi opředena perla s kreativními kytarovými vyhrávkami mistra R.B. a skvostnou vokální linkou samotné Candice Night v závěru.
Velice příjemná je šestá Too Late For Tears- upalující rockovým klimatem, zdobena množstvím funkčních sól a melodií.
Black Masquerade- jakýsi předobraz metalových spíďáren všech těch novodobých Stratovariusů a dalších podobných klonů, či následovníků.
V Silence- slyšíme pomocné dechy a zvláštní neklid i napětí písní prostupující, se stará o její nespornou jedinečnost. V mládí jsem ji rád neměl vůbec, pro dnešní dny se mi jeví neuvěřitelně přitažlivou.
Hall Of The Mountain King- je postavena na Griegově stejnojmenné části ze suity Peer Gynt a v metalovějším nádechu ji nelze upřít silné vibrační schopnosti. Whiteův démonický projev jde ruku v ruce s Ritchieho ohnivou kytarovou hrou.
Album uzavře Yardbirds cover Still I'm Sad- originál sice neznám, ale tato přestavba se mi zamlouvá.

Překrásný obal, plně romantizující krajiny s doširoka stojícím Ritchiem, ve mě evokuje nanejvýš příjemný pocit, zvukařině z dílny Pata Regana nemám co bych vytknul a nová pěvecká osobnost, tehdy začínající objev Doogie White, mi sem prostě max pasuje. Jasně, nemá sílu a jedinečnost Dia a ani barevně se příliš neprofiluje, podobnost je pouze částečná a nejblíže má nejspíš k Turnerovi. Zde ale zpívá mladickým elánem a zaujetím, jeho pozdější produkce, ať u Malmsteena, či Schenkera, mi neimponují ani z polovic.



reagovat

Jarda P @ 02.08.2016 10:55:21
Doogie White je jeden z nejlepších rockových zpěváků současnosti a desky nahrané s Demon´s Eye nemají chybu. Stranger In Us All mám rád jen z poloviny, mám z něj výběr na miniciscu a asi to tak zůstane. Přece jen první 3 desky Rainbow jsou mi bližší.

alienshore @ 02.08.2016 19:39:14
zmienka o prekrásnom obale ma trochu prekvapila teda, ja vidím skôr Ritchieho vyobrazeného ako strašiaka v poli ..., viac menej sa zhodnem s predošlým komentárom že je to tak zhruba 50/50, naj skladby Ariel a Black Masquerade, obzvlášť druhú som mal v tej dobe veľmi rád, album je viac menej pozliepaný z lepších a priemernejších skladieb, čo už ..., mohlo to byť aj lepšie sir Blackmore!

john l @ 03.08.2016 15:46:09
Od Rainbow mám rád hlavně jejich začátky, Dio byl nedostižnej, ale tahle tvrdá věc dává zapomenout na popové osmdesátky a rozhodně Turnerovi skladby převyšuje.

horyna @ 03.08.2016 18:55:22
Dlouho jsem ten obal vnímal stejně, prostě strašák v poli, od určité doby, kdy jsem se na měj pořádně zadíval, začal jsem víc vnímat Ritchieho zasazeného do malebné romantické krajiny.

Před poslechem posledního studiového alba mé nejoblíbenější kapely jsem čekal hard rock lehce politý stylem, který hráli Rainbow za éry Joe Lynn Turnera, takže když na mě vyskočily skladby, které k metalu neměly daleko.
Doogie White pro mě byl příjemným překvapením. Jistěže bych byl radši za reunion staré sestavy s Diem za mikrofonem, přesto se White drží více než dobře.

Styl hudby už naznačuje otvírák Wolf To The Moon, uprostřed zazní nádherná Ariel a asi nejlepší skladbou na albu je metalová verze Still I'm Sad, coververze, co se objevuje už na prvním albu, zde ovšem zpívaná. Kruh se uzavírá, to, co zavíralo Ritchie Blackmore's Rainbow zavírá i Stranger In Us All a tím končí historie jedné z největších hardrockových kapel všech dob.
reagovat

Definitívne posledný album Rainbow v prekopanej zostave z obdobia kapely 1993-1997. Nie je to až tak zlé ako so predpokladal, práve naopak. Celkom príjemný a kvalitný rock. Aj spevák Doogie White sa celkom pekne osvedčil. Ale predsa len je to už o niečom inom, aj skladateľsky. Najlepšími skladbami sú pre mňa Huting Humans, Ariel a covery Hall of the mountain king a Still I´m sad (samozrejme o niečom inom ako s Diom). Zvyšok je celkom podarený, ale spomenuté štyri sú najlepšie. Takže napokon som nebol sklamaný a aj tento album som zaradil do svojej diskografie.
reagovat

nowhere_man @ 17.05.2010 08:15:31
Mimochodom, podarilo sa mi dostať k japonskej verzii tohoto albumu a tá má bonusovú skladbu Emotional crime. V podstate zapadá do tohoto albumu, ale o nič neprichádzate, chcel som to len spomenúť pre kompletistov.

vachistiles @ 21.01.2011 13:49:43
No, vzhľadom k tomu, že som si v minulosti nevedel Rainbow - túto skvelú kapelku predstaviť v inom zložení ako s DIOM a neskôr i Joe Lynn Turnerom za mikrofónom (Graham Bonnet mi hlasovo až tak dobre "nesedel", i keď vďaka skladbičke "Since You ve Been Gone" som sa vlastne v minulosti k Rainbow dostal ale i to len sprostredkovane cez oravskú kapelu Golf, ktorá túto skladbičku vtedy hrávala) ale musím uznať, že i s Doodgie Whiteom je to muzička - nárez!!! Rainbow skrátka zohral v mojom živote dosť významnú úlohu pri spoznávaní sveta rockovej muziky a takou čerešničkou bol koncertík v Bratislave 17.4.2010 v PKO i keď bez Blackmoorea, DIA, či Powella.... Ale pripomínam si ich sporadicky pozeraním DVD "live In Munich 1977", či "Live In Japan"... veď ty vieš najlepšie, nowhere man!!! Ďakujem ti!!!!

nowhere_man @ 21.01.2011 19:11:42
Nie je zač. Práve naopak, môžem poďakovať tebe, že si ma priviedol k skupine Rainbow.

Po opuštění Deep Purple dal Ritchie dohromady novou krev muzikantu na čele se Skotem Doogie Whitem, který je dalo by se říci klonem mezi Diem a Turnerem, co se hlasu týče. Album šlape hardrockovým tempem od začátku až do konce.
Otvíračka Wolf To the Moon, ze které je cítit energie, uvolněnost. Too Late For Tears, Slabší kousky Cold Hearted Woman, či Stand And Fight. Skladba Stand and Fight mě připadá, jako kdyby byla vypuštěna od Deep Purple s posledního alba s Blackym. Na albu jsou také dva slaďáky - klenoty, Hunting Humans, či božská Ariel. Black Masquerade by se dala říci, že je nejrychlejší song z albumu. Z textu této skladby vychází i název alba. Dále nasleduje slabší kousek Silence. Na konci alba se nacházejí dva covery - Hall Of The Mountain king a tak isto i na prvním albu Still I'm Sad. Symbolicky ukončenou, předznamenající konec Rainbow.
reagovat