Historie této kapely je spletitá a navzdory její krátké existenci i velmi dlouhá. Pokusím se ji na co nejmenší ploše shrnout, zopakovat nesčetněkrát omletá fakta i mýty, některé snad vyvrátit.
The Velvet Underground. Začíná to v týdnu mezi 2. a 9. březnem 1942, od pondělí do pondělí, kdy se v Brooklynu narodil Lewis Allan Reed, a kdy se v jižním Walesu narodil John Davies Cale. „Vždycky jsem věděl, že přede mnou má náskok!,“ píše ten mladší ve své autobiografii.
Tím to na více než dvacet let končí. Mezidobí nemůžou být rozličnější:
Starší hraje v několika garážových kapelách, první singl vydává v šestnácti, zajímá se o literaturu, a po dokončení studií na Syracuské univerzitě nastupuje k vydavatelství Pickwick Records, specializující se na laciné napodobeniny populárních skupin; jejich písně píše mimo jiné on.
Mladší na něco hraje od nepaměti, klavír, viola, od dvanácti varhany v kostele, na střední se snaží o jazzovou kapelu, na londýnské Goldsmiths' College studuje hru na violu a kompozici, pod vlivem Cornelia Cardewa objevuje Fluxus a avantgardní hudbu, od Aarona Coplanda získává stipendium na Tanglewood (Massachusetts), setkává se s Johnem Cagem, účastní se téměř devatenáctihodinového maratonu hudby Erika Satieho, drží mnohahodinové dronové koncerty s La Monte Youngem.
Někdy koncem roku 1964 dostává Lou Reed možnost nahrát vlastní singl, pod hlavičkou smyšlené skupiny The Primitives. Na nahrávce hrají najatí hudebníci, ale proč singl nepodpořit i koncerty? Kdosi z Pickwicku kdesi narazí na dva mladé hudebníky, vypadají rockově, osloví je, a oni souhlasí. John Cale a Tony Conrad (1940–2016), Caleův spoluhráč z Youngovy skupiny, slíbí na zkoušku přivést i bubeníka. Do příběhu přichází Walter De Maria (1935–2013), později uznávaný land-artový sochař, a vzniká jakási nejranější sestava pozdějších VU.
The Primitives, nyní již skutečná kapela, několik týdnů koncertují, moc toho doloženého není. Reed s Calem navazují kapelou Falling Spikes, postupně přicházejí druhý kytarista Sterling Morrison (1942–1995) a bubeník Angus MacLise (1938–1979), druhý jmenovaný rovněž z okruhu La Monte Younga (první nikoliv, navzdory tvrzením některých), chvíli si říkají Warlocks (jako Grateful Dead), po čase se ustalují na The Velvet Underground.
Během roku 1965 vzniká několik samostatně nijak vzlášť zajímavých demonahrávek, akustických, převážně kytarových, převážně bez příkras, které kapelu později udělaly jedinečnou. Účastní se multimediálních performancí, hrají na ulici, až v prosinci 1965 odehrají kdesi v New Jersey svůj první skutečný koncert, a sice coby předkapela lokálních hvězd The Myddle Class. Dokonale vyprázdní sál.
Před koncertem skupinu opouští bohém MacLise, nechce se zaprodat, a bicích se ujímá Maureen „Moe“ Tucker (1944), sestra Reedova – a Morrisonova – kamaráda z univerzity. Vzniká klasická sestava VU. Shrňme si sestavu: Lou Reed (zpěv, kytara), John Cale (baskytara, klávesy, viola, zpěv), Sterling Morrison (kytara, baskytara), Maureen Tucker (bicí). Ještě před koncem roku začíná čtveřice pravidelně vystupovat v Café Bizarre na dolním Manhattanu – „jestli to zahrajete ještě jednou, máte padáka,“ říká majitel, a oni skutečně v dalším setu uši drásající „The Black Angel’s Death Song“ zahrají – a končí.
Filmařka Barbara Rubin (1945–1980), návštěvnice klubu, je seznamuje s Andym Warholem (1928–1987), který se stává jejich manažerem, a jako poslední střípek do skládačky přivádí německou modelku a herečku Nico (Christa Päffgen; 1938–1988), která v předchozím roce vydala v Anglii singl s Andrewem Loog Oldhamem a Jimmym Pagem – a stala se zpěvačkou.
The Velvet Underground koncertují s programem Exploding Plastic Inevitable, multimediální show, která kromě živé hudby zahrnuje promítání filmů (Warholových) a představení tanečníků (třeba Gerard Malanga s bičem). Kromě domovského New Yorku vystupují v Los Angeles i Chicagu (a dalších městech), občas v pozměněné sestavě, někde nebyla Nico, někde nebyl Reed (to si pak proházeli nástroje, bubenice hrála na basu, na bicí zaskočil MacLise), jinde zas nebyl Cale (zaskočil Henry Flynt; 1940).
Od dubna do listopadu 1966 průběžně vzniká první album kapely, oficiálně v produkci Andyho Warhola – jeho jméno se na rozdíl od názvu kapely vyskytuje na obalu – i když je jasné, že o hudbě, a tím spíš o nahrávání, neví vůbec nic. Na vše nějak dohlíží zvukař Norman Dolph (1939–2022).
Album The Velvet Underground & Nico vychází v březnu 1967, kromě Warholova jména je na obalu velký sítotiskový banán a nápis „peel slowly and see“ – po sloupnutí banán zrůžoví. Album nemělo v počátcích příliš úspěch, ale postupně se stalo kultem pro mladé kapely okrajovějších žánrů. Brian Eno o několik let později vyřkl onen omílaný, vtipný, ale nadnesený výrok, že se alba během prvních pár let prodalo jen třicet tisíc kopií (skutečnost je vyšší), ale každý z těch třicet tisíc kupujících pak založil kapelu. On možná byl jedním z nich.
Během několika měsíců po vydání debutu kapelu opouští Nico a končí rovněž spolupráce s Warholem. Novým manažerem se stává Steve Sesnick (1941–2022), kterého kapela zná již z koncertů v Bostonu, a který nakonec přežívá vyhazovy a odchody všech dalších členů.
Nicméně nepředbíhejme. V září 1967 kapela nahrává desku White Light/White Heat, vydanou v lednu 1968, tentokrát s Tomem Wilsonem (Bob Dylan a další; 1931–1978) v produkčním křesle. Bez Warhola, bez Nico a oproti propracovanému debutu jaksi syrovější. Dvě z šesti písní nazpíval John Cale, pomineme-li raná dema, coby zpěvák zde debutuje.
V průběhu roku 1968 vzniká několik dalších nahrávek, prozatím uložených k ledu, a v září toho roku dochází k nejzásadnějšímu kroku v historii kapely: starší ze dvou kohoutů chce jít jaksi písničkovějším směrem, mladší by se rád nořil dál do experimentů – legenda praví, že další album by chtěl nahrát pod vodou, což jistě zní zajímavě, nicméně sám to vyvrací – a tedy jeden musí z kola ven. A je jasné kdo. Ovšem do očí mu to neřekne, k tomu povolá zbylé dva členy.
Caleovo místo v kapele zaujímá Doug Yule (1947), další Bostoňák, hraje na klávesy a baskytaru (nikoliv na violu, ale mnohem později, mnohem mnohem později, začíná hrát na housle, dávno po rozpadu VU). Cale říká, že se s Yulem nikdy nesetkal. Patrně jen zapomněl, nicméně jisté je, že spolu nikdy nehráli (jak odvážně tvrdí jedna ze zdejších recenzí).
Ještě před koncem roku 1968 nahrává kapela v Los Angeles svou třetí desku, která pak vychází z březnu 1969. A zní jako od jiné kapely. Je pryč viola a téměř všechny avantgardní radovánky, ale zůstávají Reedovy texty, nově ve folkovějším hávu. Pěvecky se zapojuje Moe Tucker i nováček, částečně i Sterling Morrison.
Kapela pilně koncertuje a na jaře 1970 se vrací do studia, těhotnou bubenici zastupují Doug Yule, jeho mladší bratr Billy (1954), jinde zvukař Adrian Barber (1938–2020) a jakýsi Tommy Castanaro. Moe Tucker zůstává uvedena na obalu, jaksi nepravdivě, ale jistě zaslouženě. Yule zpívá ve čtyřech písních. Album Loaded, ještě písničkovější a přístupnější než to předchozí, vychází v listopadu 1970.
To už je ale v kapele všechno jinak. V srpnu, na konci devítitýdenního angažmá v klubu Max's Kansas City, kapelu opouští druhý zakladatel, většinový autor Lou Reed. Prázdné místo zaujímá baskytarista Walter Powers (1946), ale Reed je nenahraditelný, textař, zpěvák, kytarista. Bez něj se kapela potácí jak může, dalším hřebíkem do rakve je v roce 1971 nečekaný odchod Sterlinga Morrisona, jehož místo zaujímá klávesista Willie „Loco“ Alexander (1943), stejně jako Powers někdejší spoluhráč Douga Yulea z dob před VU.
Yule je teď zpěvákem a kytaristou, a připomeňme si: dalšími členy v této fázi jsou bubenice Moe Tucker, baskytarista Walter Powers a klávesista Willie „Loco“ Alexander. V letech 1971 a 1972 se The Velvet Underground vydávají na evropská turné, po dokončení toho závěrečného se kapela vrací domů, nikoliv však frontman. Sesnick – stále manažer a nyní držitel práv na název kapely – mu zajišťuje studio a smlouvu na desku.
Album Squeeze vychází – přestože ve všech ohledech Yuleova sólovka coby album The Velvet Underground – počátkem roku 1973 a nehrají na něm žádní členové původních VU, jen Doug Yule a pár najatých hudebníků. Jedním z nich má být Ian Paice z Deep Purple, jakkoliv to sám později vylučuje. Legenda nechť zůstane legendou. Při následných koncertech jej doprovází různí britští hudebníci.
Historie The Velvet Underground končí květnem 1973.
John Cale s Lou Reedem se oficiálně nebaví a nehrají spolu až do roku 1989. Blbost. Pravda je taková, že se spolu baví pořád, během 70. let spolu několikrát hrají, nejen při tom slavném koncertu v Paříži v roce 1972 (tam i s Nico), ale i při několika příležitostech v New Yorku, kde oba bydlí. V roce 1990 vydávají společné album Songs for Drella, věnované zesnulému Warholovi.
Doug Yule chvíli hraje v Reedově kapele, později ještě v jedné, ale většinu života se hudbou neživí.
Moe Tucker má rodinu, od 80. let se opět začíná jaksi na částečný úvazek věnovat hudbě, pro radost.
Sterling Morrison má svůj život, hudba jde stranou, v roce 1979 si zahostuje s Calem, až mnohem později se stává členem doprovodné skupiny Moe Tucker.
V letech 1985 a 1986 – popularita někdejších The Velvet Underground rychle vzrůstá, odkazují na ně mnohé mladé kapely – vychází dvě alba zapomenutých nahrávek z let 1967 až 1969, nazvaná VU a Another View, ale nic moc zásadního nepřinášejí, jen skalním fanouškům.
Dne 15. června 1990 se ukazuje, že historie The Velvet Underground květnem 1973 neskončila. Ne.
V ten den Cale s Reedem hrají ukázky ze svého aktuálního společného alba pro Cartierovu nadaci ve Francii, probíhá tam právě výstava Andyho Warhola, a mezi pozvanými jsou i Sterling Morrison a Moe Tucker. Proč toho nevyužít? Pár důvodů by se nabízelo, nicméně jdou stranou a klasická sestava spolu poprvé po 22 letech stojí na pódiu a hraje Heroin. Po nevěřící, že to bylo spontánní: ani jeden si do Francie nepřivezl nástroje, proč by. Ale shodou náhod tam hrála i nějaká Půlnoc, jistě plná fanoušků The Velvet Underground, a dva z nich, kytarista Jiří Křivka a bubeník Petr Kumandžas do konce života nezapomenou, jak své nástroje propůjčili k historickému reunionu The Velvet Underground.
I tímhle mohla historie kapely skončit, jenže neskončila. V prosinci 1992 Cale vystupuje v New Yorku se smyčcovým kvartetem, a na chvíli na pódium přivede Lou Reeda a Sterlinga Morrisona. Začíná se mluvit o něčem mnohem větším.
1. června 1993 začíná měsíční evropské turné obnovené klasické sestavy VU: Cale, Morrison, Reed a Tucker zahrají i v Praze. Záznam pařížských koncertů vychází na dvojalbu Live MCMXCIII. Jistě, pro mnohé je to svátek, pro fanoušky a dva poněkud upozaděné (neprávem) členy, Moe a Sterlinga, nicméně mezi Reedem a Calem probíhají boje a naschvály, náhodné výpadky kláves apod., nemluvě o tom, že veškerý potenciál této čtveřice skončil v obehrávání starých hitů a nic nového nepřinesl. Cale – nerad se ohlížející zpět – to v rozhovorech z pozdějších let nezapomíná zmínit: ano, pro Moe a Sterlinga, již nemocného, to bylo výborné, ale jaký další to má smysl, když nevzniká nic nového?
Plány na americké turné se nikdy nedočkají realizace. Tady historie kapely skutečně končí, v roce 1993.
Sterling Morrison umírá v srpnu 1995. Ten, který by měl z následného uvedení do Rokenrolové síně slávy největší radost. V lednu 1996 za něj sošku přebírá jeho manželka a trojice přeživších mu zahraje novou píseň „Last Night I Said Goodbye to My Friend“. Cale i Reed mu následně věnují své písně z nových sólových alb, Moe Tucker mu věnuje desku, Cale později knihu.
Od 90. let vychází další a další archivní nahrávky, dema, koncertní záznamy a všechno možné. V roce 2009 se na jednom pódiu scházejí Lou Reed, Moe Tucker a Doug Yule, ale jen na veřejný rozhovor, žádné hraní se nekoná. Reed s Calem zůstávají v kontaktu, nějakým způsobem spolu vedou byznys The Velvet Underground, občas si píší soukromě.
Lou Reed umírá v říjnu 2013. Cale mu věnuje píseň a videoklip. V letech 2016 až 2017 odehraje s hvězdnými hosty čtyři koncerty k padesátému výročí první desky, v roce 2017 vystoupí s Moe Tucker na předávání ceny Grammy za celoživotní přínos. Tím se s VU definitivně loučí. Moe má vnoučata, hudbě se v době psaní tohoto textu nevěnuje už přes dvacet let.
The Velvet Underground byli jedineční, ovlivnili mnohé, ale posuňme se dál.
(původní letitý text okopírovaný z Wikipedie nahrazen novým) loutkář Cvak, 7. 4. 2024
... (celý článek)
