Velvet Underground, The - White Light/White Heat (1968)

Velvet Underground, skupina představující newyorskou scénu v polovině šedesátých let, vydala debutové album se stylovým obalem od Andy Warhola ve stejném roce a na stejné značce, na které debutoval Frank Zappa se svými Mothers Of Invention z druhého konce USA. Na albu nazpívala několik písniček Christa Poffgen, známá pod přezdívkou Nico. Album se ale neprodávalo, a to vedlo k rozchodu s Andy Warholem. Další album vyšlo na značce Verve v roce 1968 a představuje podle mě hudbu, která z Velvet Underground udělala legendu.

Všechny skladby na albu jsou podřízeny kultu monotónnosti, tak jak to nazval ve svém článku v Melodii Petr Dorůžka. V tom článku píše, že jeden fanoušek nemohl v noci spát a slyšel vrčení ledničky. Ten zvuk mu připomínal hudbu jeho oblíbenců. Ve skupině bubnovala žena, podle mě to byla velká rarita na tehdejší dobu. Už v úvodní titulní skladbě je nasazen rytmus, který se takřka nemění ve všech skladbách. Skladbu Gift mám rád, John Cale přednáší nezúčastněně a do toho Lou Reed nemilosrdně vazbí. Skladba Here She Comes Now představuje lyrickou baladu. Pro mě je nejlepší a nejzajímavější závěrečná sedmnáctiminutová skladba Sister Ray, která přesvědčila spoustu následovníků, že tohle je ta správná cesta. Siouxsie & The Banshees tuhle skladbu zařadili pod názvem Lord´s Prayer na své album Join Hands. To, co se Velvet Underground povedlo na této desce, je základem toho, co vytvářejí a vytvářely noiseové kapely po celém světě. Jako příklad by se daly jmenovat američtí Sonic Youth a japonští Merzbow. Hudba Velvet Underground byla velkou inspirací i pro naše Plastic People Of The Universe.

Tohle je jedna z nejdůležitějších desek rockové historie a pro mě je za pět hvězd.
reagovat

EasyRocker @ 12.04.2018 07:45:52
Díky za recenzi, tohle je jediné album Velvetů, které mám doma, nejsem úplně jejich skalním fanouškem, ale tohle je předobraz řady stylů, oproti debutu pořádná drsnota a Sister Ray jasný praotec noise.

EasyRocker @ 12.04.2018 07:49:08
JInak Here She Comes Now hrála ve svých raných časech i Nirvana, ale ne dlouho a dokonce ani ne s dobrou reakcí publika:-)

northman @ 12.04.2018 08:01:24
EasyRocker: zdravím a děkuji za reakci. To s Nirvanou jsem netušil, ale něco to dokazuje.

Velvet Underground vystupují mimo bodový reflektor vrhaný jménem Andyho Warhola, odvrhli i zjemňující faktor spolupráce s Nico, a do své druhé desky se vrhají už jen sami za sebe, ještě radikálněji a stejně inspirativně pro budoucí generace. White Light/White Heat je album opravdu hodně jiné než debut, podstatně drsnější, hlučnější, experimentálnější a tudíž ještě méně komerčně využitelné. Čtveřice Reed, Cale, Morrison, Tucker se na něm nebojí ničeho a řítí se tam, kam se zatím nikdo neodvážil. Silnější drogy, delší lajny, palčivější paranoia, totálnější destrukce. Po křehkých písních typu Sunday Morning ani památky.

Album tvoří jen šestice skladeb různých délek, je ale velmi sevřené a ofenzivní. Kratší a přímočařejší písně by mohly mít i hitové aspirace nebýt ovšem brutálního zvukového provedení, křováckých rytmů, přebuzených kytar a textů opět plných drog a bizarního sexu. Titulní píseň zprostředkovává zkušenost s amfetaminy a rozjíždí album v podobném frenetickém tempu, jaké na první desce pohánělo tématicky spřízněnou I'm Waiting for the Man. Melodičnost Lady Godiva's Operation, z větší části nazpívané Johnem Calem, vyvažují disonance kytar i violy, v asi nejjemnějším kousku Here She Comes Now zase melodii svým typickým způsobem sabotuje Reedův zpěv. Bouřlivý song I Heard Her Call My Name je vyšťavený protopunový nářez, který musel být jistě velkou inspirací pro začínající The Stooges.

Ze dvou rozsáhlejších kusů je méně zajímavá osmiminutová The Gift. Hudební doprovod je upozaděný ve prospěch hlasu Johna Calea předčítajícího Reedovu morbidní povídku a skladba se tak přece jen trochu táhne. To ovšem neplatí o více než dvojnásobně dlouhé Sister Ray, kterou album končí i vrcholí. Ta je vzrušující od začátku do konce a pro příznivce noise je povinným studijním materiálem a prapočátkem vší hlukové slasti. Masivní zvuková hmota, vazbení, divoké improvizace, řád v chaosu, to všechno ale bez samoúčelnosti a s nulovým faktorem nudy. Kapely jako Sonic Youth této skladbě, jakož i celému albu, vděčí za mnohé. I když tedy White Light/White Heat stojí poněkud ve stínu slavné první desky a má pro mě v podobě skladby The Gift i jedno slabší místo, je stejně stylotvorná a v mnohém ještě odvážnější.


Recenze jiý zveřejněna na xplaylist.cz

reagovat

zdenek2512 @ 06.06.2014 11:23:57
Tradičně skvělá recenze skvělé desky, pro mě jedna z nejlepších, která v rocku vznikla. Mně se Gift líbí a dokonce moc, tu skladbu přímo miluji. :-). Jinak jsem se díval na ty stránky xplaylist.cz a tam se normálně vyskytují kapely typu Swans (moje kultovní kapela číslo jedna), dá se tam taky diskutovat o bigbítu? Díky za odpověď i pěknou recenzi téhle desky.

Akana @ 06.06.2014 18:09:37
Díky Zdenku. Gift - v pohodě, každý má svoje oblíbené skladby. Já s ní nemám problém, jen se ve mně prostě nezasekla tím těžko předvídatelným drápkem jako v tobě.
Swans jsou na xplaylistu jasně nejobletovanější (a právem!) kapelou, snad ještě spolu s Woven Hand (doporučuju). Komentovat desky se tam samozřejmě dají, pokud nejdřív ohodnotíš určitý počet alb, ale to je tam přehledně vysvětleno. Je pravda, že na progboardu jsou ty diskuze podstatně živější (podle nedávného opatření asi někdy až příliš), uživatelé jsou tady aktivnější. Xplaylist má ale zase mnohem větší žánrový záběr, drží si od těla vlastně jen vyloženou komerční žumpu. Snad to ode mě nebude bráno jako podraz, že chválím konkurenci (ale já myslím, že oba portály jsou natolik rozdílný, že nejdou proti sobě), ale xplaylist určitě doporučuju.

1. Velveti nejsou a nikdy nepatřili mezi psychedelic rock. Psychedelic jsou Jefferson Airplaine, ale ne Velveti! Možná je lepší, když učitelky nevyprávějí o podobně zásadních počinech populární kultury ve školách, protože pak si k nim můžou lidé hledat vlastní cestu. V New Yorku, který definoval zvuk Velvetů, se žádný psychedelic trend nepěstoval. Velveti hráli skutečně v podzemních i nadzemních klubech, kavárnách, apod. Ale žádné pláže!

2. Než se John Cale seznámil s Lou Reedem, byl členem avantgardních uměleckých uskupení střídajících členy a sympatizanty. John Cale má klasické, akademické, hudební vzdělání. Tehdy byly v Newyorském uměleckém světě populární experimenty s hudebním minimalismem. Když říkám "populární" myslím tím pořád úzce menšinovou záležitost inteligentních lidí zajímajících se o umění. Jenomže historicky se potvrzuje, že právě tyhle menšinový skupinky často určují kam se bude v budoucnu ubírat mainstream. Učitelem Johna Calea byl skladatel John Cage, který na poli vážné hudby poprvé experimentoval s tzv. konkrétní hudbou. To znamená, že do hudebních kompozic zapojoval i hru na nehudební nástroje. Šlo o různé skupiny lidí, kteří se scházeli po bytech a nahrávali nekonečně dlouhé a repetetivní kompozice. Nejvlastnějším cílem bylo asi vyvovat jak u interpretů tak u publika jistý mentální stav... John Cale často hrával v těchto skupinách. Hrával tam také občas Doug Youle, který se po odchodu Calea z Velvetů objevil jako člen Velvetů na třetím albu. Lou Reed se naopak živil jako nájemní skladatel rádiových písniček. V první polovině šedesátých let hudební průmysl fungoval úplně jinak. Existovalo spoutu nájemních skladatelů, kteří pro hudební společnosti skládali písně a melodie. Tihle nájemní skladatelé své písničky prodávali hudebním společnostem a ta je pak nabízela tehdy slavnějším skupinám a interpretům. Pokud některý z nájemních skladatelů zaujal, mohl se dostat na místo těch pro které skládal. Už ze životních zkušeností dvou hlavních osobností Velvetů můžeme tušit z čeho se bude sestavovat hlavní hudební zbraň budoucích The Velvet Underground. Objasnil jsem teď původ všech těch repetic a repetetivního vytloukání několika málo akordů...

3. Nico ani Andy Warhol nikdy nebyli právoplatnými členy kapely The Velvet Underground! Nico se živila nejprve jako modelka, pak hraním v reklamách, krátce a nevýznamně jako herečka a v podstatě nevěděla co se sebou (Narozdíl od Reeda a Calea, kteří celý život směřovali k hudbě a hledali způsob jak nejvíce rozvinout každý svoje předpoklady a talenty o kterých věděli!). Nebudu popisovat podrobný příběh - dnes je dobře dokumentovaný. Například v obsáhlé monografii o Velvetech, která mapuje individuální historii takřka den po dni každého z členů až po rozpad skupiny - vyšlo česky! Podstatné je, že Nico se přidala ke skupině až na podnět Andyho Warhola. V té době už Velveti Warhola znali a hráli pro něj v jeho klubu. V té době už byla sestava Velvetů ustálená. Nico není autorsky podepsaná pod ani jednou jedinou písní Velvetů. Vždy velmi usilovala o to, aby ji Lou nechal zpívat na koncertech Waiting for the man. Lou Reed to nikdy neudělal.

4. Druhé album Velvetů je první (a poslední) Velvetovské album! Zbavily se už stíhačky Nico a vlivu Andyho Warhola a naplno na tomto albu rozvinuli potenciál, který v nich byl. Co je charakteristickým zvukem Velvetů? Co dělá Velvety Velvetama? Je to zvuk a kompozice. Charakteristickým je z tohoto hlediska skladba European Son nebo Black Anglel´s Death Song z prvního alba. (Mimochodem jedna z těchto skladeb, už nevím která, je věnovaná básnikovi Delmore Schwartzovi se kterým se Lou Reed znal a ke kterému si chodil pro rozumy.) V těchto skladbách se ukazuje to, čím Velveti jsou a čím byli progresivní. Naplno a bez zábran se to ukazuje právě až na albu White Light/White Heat - to jsou The Velvet Underground. Co přišlo potom, to by mohlo být považováno klidně za sólová alba Lou Reeda.



reagovat

Ivan26 @ 14.09.2012 19:15:02
Pěkná recenze, ale podle mně jsou Velvet Undergroud typickou psychedelickou skupinou 60. let stejně jako např. Mothers of Invention. Možná toto druhé album jejich jde dál směrem k avantgardní hudbě, ale pořád bych je řadil k psychedelii. Naproti tomu styl Jefferson Airplaine všichni recenzenti a obchodníci s deskami nepokládají za psychedelii, občas je označují za pouhý folk-rock. Určitě se ale shodnu na tom, že VU nejsou žádná "happy" či "sunshine" kapela západního pobřeží typu Mamas and Papas.

Pro někoho neobeznámeného s debutem asi poměrně náročná hudba, která umí odradit od dalšího poslechu. Ale byla by to věčná škoda. Už jenom kvůli The Gift stojí za to si album poslechnout, pointa mě trochu připomněla Gabriela. Přecijen ale o malinko slabší než debut, asi kvůli absenci Nico s Andym.

Mimochodem, při nahrávání tohoto alba vyhodil Reed Warhola s Nico. Warhola kvůli uměleckým neshodám a Nico protože mu ujídala soukromé zásoby speedu :)

reagovat