EasyRocker - @ 02.04.2014 | #

Po famózním South of Heaven přišel rok 1990, kdy v rámci thrash metalu dostoupila tvorba řady kapel (Megadeth, Anthrax, Exodus...) dá se říci nejpropracovanější fáze, byť ne nejdivočejší a nejrychlejší. Ani Slayer nebyli výjimkou a toto jejich album je dnes právem většinou kritiků i fanoušků považováno za úplný vrchol jejich tvorby. Je tady vše, na co má tato jedinečná kalifornská skvadra "ochrannou známku"...

Album znovu obsahuje propracované skladby uprostřed a na konci a mezi nimi se nacházejí většinou svižnější kousky. Zatímco na albu předchozím volila kapela na začátek alba skladbu přece jen pomalejší, zde se nachází legendární odpalovák War Ensemble, dodnes velmi vděčný v mnoha úvodech koncertů. Už ten nabídne všechno - od volnějších sekaných pochodů až po brutální nářez. Stupňovaný vyřvávaný refrén už asi zná každý... Pak následuje trojice volnějších, dá se říci poctivě odsekávaných thrashových klasik - Blood Red, Spirit in Black a zejména famózní Expendable Youth (s textem o válce drogových kartelů - vůbec, válečné motivy v textech na tomto albu převažují). Zde si detailně můžete povšimnout fantastického doplňování obou kytar ve vyhrávkách a sólech, které je pověstné a nenapodobitelné. Pak ovšem následuje skvost Dead Skin Mask, jehož riff i refrén je notoricky známý a nevyniká nějakou divokostí, ba naopak, má chmurnou a těžce válcující náladu a vykazuje značnou melodičnost. Vynikající! Jak už to bývá, následuje po podobném typu skladby opět sešlápnutí pedálu až na podlahu, Hallowed Point patří určitě k nejrychlejším kusům na albu, Lombardo tady žene zbytek kapely neomylně vpřed. Skeletons of Society a její hladově odsekávané riffy patří k mým nejoblíbenějším skladbám... opravu parádní stavba a gradace jaksepatří, Slayer na skladatelském vrcholu. Před vrcholem opět zaujímají prostor dvě rychlejší skladby - propracovanější Temptation a rychlovka Born of Fire, kde se Araya v refrénu skutečně překonává. Závěrečný titulní opus-magnum této kapely patří po právu k nejlepším thrashovým skladbám všech dob - už jen těžkotonážní úvod a nástup patří do zlatého fondu a přes mnoho změn nálad a temp dospívá skladba v podstatě do počátečního bodu, nešetří se melodiemi... Vynikající model, který mě ani po x posleších nijak neunavil a neoposlouchal se...

Vrcholné dílo kapely. Následoval ještě výborný živák Decade of Aggression (1991) a po odchodu Davea Lombarda a příchodu Paula Bostapha (ex-Forbidden) nastupuje kapela novou cestu v 90. letech, kde musí reagovat na nástup moderního metalu... Seasons si ale po právu a bez pochyb zasluhuje plný počet.

Cossack @ 02.04.2014 18:46:07 | #
Slayer mám taky (pořád) rád, především alba od "Hell Awaits" po "Seasons In The Abyss", včetně. Která z nich jsou pro mě vrcholná jsem sdělil v recenzi na "South Of Heaven", takže se nebudu opakovat.
Je mi rovněž jasné, že může mít každý to své „nej” jinde, ale moc by mě zajímalo, z jakých „statistik” vychází tvrzení: „… toto jejich album je dnes právem většinou kritiků i fanoušků považováno za úplný vrchol jejich tvorby…”.

Opravdu se na tento názor dá narazit ještě někde jinde (než ve Tvé recenzi), EasyRockere? Já většinou viděl hodnocení ve smyslu, že toto album už nic nového nepřináší, jen opakuje a kombinuje postupy obou (uznávanějších) předchůdců, jejichž kvalit ovšem nedosahuje.

Podotýkám, že osobně mám tuto nahrávku hodně rád (právě pro zmíněné kombinování „šestaosmdesátky” s „osmaosmdesátkou”), určitě ji ale (jako – podle mých poznatků – většina posluchačů či kritiků) za nejlepší nepovažuji.
(V tomhle směru bylo „nejrevolučnější” "Hell Awaits", tam je opravdový skok ve vývoji; dál už nic tak výrazného „Zabiják” nepředvedl.)
Ale ty mé čtyři a něco bych zaokrouhlil bez problémů na pět. :-)