Profil uživatele Cossack


Recenze:

Monroe, Michael - Horns And Halos cover

Monroe, Michael / Horns And Halos

Cossack | 5 stars | 2014-07-13 | #

Můj oblíbený zpěvák, navzdory věku „věčně mladý”, vitální sympaťák a pozitivista Matti Antero Kristian Fagerholm alias Michael Monroe, frontman už neexistujících HANOI ROCKS, vydal další album pod názvem Horns And Halos.
Již od předminulé nahrávky je jeho pseudonym zároveň jménem celé kapely, kterou tvoří spoluhráč ze sestavy Hanoi Rocks první půlky 80. let (1980–1985), baskytarista Sami Yaffa, dále kytaristé Steve Conte (hrál i na minulé desce) a nová posila Dregen (podle dostupných informací už od března 2014 v kapele není – jeho náhradou je Rich Jones), no a konečně bubeník Karl Rosqvist alias Rockfist.

Album „Rohy a svatozáře” nabízí příjemný a energický mix rock ’n’ rollu, glam rocku s hair metalem, punku, blues i hard rocku, občas až s nádechem popu. Všechno perfektně odměřeno a dokonale stmeleno v jeden parádní celek.
Od úvodní TNT Diet, přes Eighteen Angels a titulní Horns And Halos, až po Soul Surrender i závěrečnou Hands Are Tied, se na posluchače valí pecka za peckou, takže se nenudí ani na vteřinu. Pozitivní energie sálající z každého tónu okamžitě všem dobije baterie a naplní optimismem, který člověka přímo nutí naplno vychutnat všechny radosti života, byť mu jich přináší tak žalostně málo…

Navzdory mé nekritičnosti k tvorbě skupiny Hanoi Rocks, stejně jako všech jejích klonů a pohrobků, jsem přesvědčen, že počin Horns And Halos zaujme a osloví každého příznivce svižného a šlapavého bigbítu, pročež si plný počet bodů právem zaslouží.

» ostatní recenze alba Monroe, Michael - Horns And Halos
» popis a diskografie skupiny Monroe, Michael


Nazareth -  Rock 'n' Roll Telephone cover

Nazareth / Rock 'n' Roll Telephone

Cossack | 4 stars | 2014-07-13 | #

Letos vyšlo další album hardrockové legendy NAZARETH, na které jsem se hodně těšil.
Byl jsem zvědav, s čím pánové po skvělém předchůdci Big Dogz přijdou. Ačkoliv jsem se žádného propadáku neobával, což dosvědčuje asi nejlépe skutečnost, že jsem si album objednal už měsíc před jeho vydáním a až poté si poslechl „ochutnávkovou” skladbu Boom Bang Bang, přesto podle mne kvalit předchůdce nedosahuje.
Anebo přesněji – není sice výrazně horší, ale předešlou nahrávku nepředčí.

Hudebníci jako by pouze zopakovali postupy z roku 2011. Jistě, proč ne, když se osvědčily… Ovšem v důsledku toho novinka nepůsobí nikterak nově a jeden se neubrání pocitu již slyšeného.
Čím se odlišují obě alba, kromě délky, která je na Rock ’n’ Roll Telephone větší, je Dannyho zpěv, jenž zde častěji šplhá do výšek. Možná si to dovolil, protože nehrozilo nebezpečí, že bude muset hnát do vyšších poloh svůj hlas i živě, na koncertě. (Mně se stejně McCaffertyho hlubší zpěv líbil a líbí podstatně víc.)

Z „Rokenrolového telefonu” jsou slyšet rychlé rokecy stejně jako pomalé skladby, je tu i jedna poloakustická záležitost. Vedle výborných písní (např. úvodní Boom Bang Bang, titulní Rock ’n’ Roll Telephone nebo God Of The Mountain) jsou tu ale ke slyšení také ty obyčejnější (třeba Long Long Time a po ní následující The Right One, či Wanna Feel Good?), sahající jen těsně nad horní mez průměrnosti.
Tento počin nepřekvapí; sice ani nemile, bohužel však ani obzvlášť příjemně.

Vzhledem k faktu, že jde o poslední nahrávku, kde je Dan McCafferty za mikrofonem, přivřu obě oči a tři a ždibec hvězdičky dorovnám na čtyři.

P. S.
Ať už bude nástupce Dannyho jakkoli kvalitní zpěvák, pro mě už ti „praví Nazareti” skončili (podobně jako už nikdy nebyli Uriah Heep těmi „správnými Uriáši”, po odchodu Davida Byrona)…

» ostatní recenze alba Nazareth - Rock 'n' Roll Telephone
» popis a diskografie skupiny Nazareth


Moore, Gary - Close as You Get cover

Moore, Gary / Close as You Get

Cossack | 5 stars | 2014-02-20 | #

Gary Moore, významná a nepřehlédnutelná postava blues rocku s přesahy do spřízněných žánrů, ať už jde o ryzí blues, hard rock, heavy metal či „klasický” rock and roll. Zejména v baladách vyniká jeho umění, protože je Mistrem pomalých, podmanivých sól, jak je ostatně zmíněno výše…

Jeho předposlední album Close As You Get se svými jedenácti písněmi představuje jeden z vrcholů Garyho tvorby, a osobně jej už nějaký čas považuji za vůbec nejlepší, jaké kdy nahrál. Rozhodně mu v poslední době dávám přednost před mnohými poněkud přeceňovaným, byť rovněž vynikajícím, Still Got The Blues z 90. roku. A ačkoliv ani poslední nahrávka Bad For You Baby není špatná nebo snad průměrná, na svého o rok staršího předchůdce nemá…

Vedle pětice Garyho skladeb album nabízí šest předělávek bluesových klasik od takových velikánů, jako Son House, Sonny Boy Williamson II, Chuck Berry či John Mayall.
Gary Moore je všechny obohatil svým osobitým vnímáním a pojetím, a mohu říct, že se mi v jeho podání líbí ještě víc než originály. Určitě je to i díky Garyho nezaměnitelnému hlasu, který se mi hodně zamlouvá.

Řízná kytara rozjede syrovou If The Devil Made Whisky, která zvukem motorové pily pokácí všechny, kdož nejsou pevně a hluboce zakořeněni v bluesrockové půdě.
Následuje zklidnění v podobě pomalé Mooreovy Trouble At Home, kde jeho tklivá kytarová sóla doprovází brumlavá basa, krásně podbarvená decentními klávesami, a vše umocňuje naléhavý Garyho zpěv.
Thirty Days od Chucka Berryho bezpečně zažene případné náznaky nostalgie, či dokonce letargie, stejně tak čtvrtá (a třetí Mooreova) Hard Times pokračuje ve svižném tempu…
A opět trocha melancholie v Have You Heard od Johna Mayalla. V těchto náladách je podle mě Gary nejsilnější a nejpůsobivější.
Zase se trochu zrychlí – Williamsonova Eyesight To The Blind je z počátku 50. let, ovšem zní natolik současně, že se tomu ani nechce věřit…
Přichází další balada, tentokrát z repertoáru Jimmyho Witherspoona; skladba Evenin’ vyšla v roce 1963 na jeho albu Evenin’ Blues a napsal ji Royce Swain.
Tentokrát se nezrychlí… Garyho Nowhere Fast opravdu nikam nepospíchá…
Zato druhá předělávka od Sonnyho Boye Williamsona Checkin’ Up On My Baby je svěží od prvního úderu bicích a fouknutí na harmoniku, takže spolehlivě rozkýve hlavu i tělo.
Po necelých šesti minutách „divočení” je znovu načase zvolnit tempo; poslední z Garyho skladeb tohoto alba (a předposlední skladba celkově) I Had A Dream je další důkaz jeho „pomalého mistrovství”…
Výtečnou kolekci uzavírá „plechová” Sundown od Sona Househo, kde má vedle Garyho zpěvu hlavní roli dobro v jeho rukou (ač je míněn nástroj, i ten druhý význam sem pasuje).

Přestože se na nahrávce nacházejí také svižnější kousky, celková nálada je spíše zádumčivá a pomalé skladby zde převládají. To je další důvod, proč po Close As You Get sahám stále častěji – ideální hudba pro klidné rozjímání před ulehnutím, nejlépe se sklenkou nějakého dobrého moku…
Škoda, že už nás Gary další takovou nádherou neobšťastní.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Close as You Get
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Legend - Fröm the Fjörds cover

Legend / Fröm the Fjörds

Cossack | 5 stars | 2014-02-19 | #

Na americké trio LEGEND jsem narazil poměrně nedávno při brouzdání na internetu a jejich jediné album Fröm The Fjörds mě okamžitě zaujalo.
Nabízí velmi sympatický a nápaditý mix hard rocku s heavy metalem, i když poměr obou stylů je spíš ve prospěch hard rocku.

Skladbám nechybí výrazné melodie a povedené riffy, stejně jako líbivá sóla. Nepřeslechnutelná je také baskytara Freda Mellila, pražcová i bezpražcová (tu mám obzvlášť rád). Rovněž bicí nikterak nezaostávají (např. v instrumentální The Iron Horse hrají často doslova prim). Vokální projev kytaristy Kevina Nugenta, jemuž v doprovodech sekunduje bubeník Raymond E. Frigon, výborně doplňuje celkové vyznění písní.

Album je velmi vyrovnané, takže bych nedokázal vypíchnout jednu skladbu. Z každé totiž čiší radost z hraní, která umocňuje kvalitní výkony muzikantů. Škoda, že potom už další nahrávky nenásledovaly, věřím, že by stály za poslech.
I proto půl hvězdičky přidám…

» ostatní recenze alba Legend - Fröm the Fjörds
» popis a diskografie skupiny Legend


Led Zeppelin - In Through the Out Door cover

Led Zeppelin / In Through the Out Door

Cossack | 5 stars | 2014-02-12 | #

Poslední studiová nahrávka přeslavného kvartetu, jedné z nejvýznamnějších skupin konce 60. a hlavně celých 70. let, stylotvorných a inspirujících LED ZEPPELIN.

Jako vše, co za něco stojí, rozděluje příznivce kapely na dva tábory – na jedné straně jsou ti, kteří album zatracují, a na straně druhé ti „nekritičtí”, kdož ho velebí.
Vzhledem k tomu, že sice mám LED ZEPPELIN rád, ale mnohem víc se mi líbí DEEP PURPLE (Mk II) a ještě víc BLACK SABBATH, nemyslím, že bych mezi ty „nekritické” patřil. Přesto mohu prohlásit, že s touto nahrávkou nemám nejmenší problém, naopak, že se mi líbí, a to čím dál tím víc.
Skupina se na ní zase o kus posunula – asi nejvýrazněji v aranžmá, i když nejen tam – a upřímně mě překvapuje tolik údivu nad odlišností alba od ostatních, protože tento spolek měl každé album jiné, než bylo to předešlé. Někdy více, jindy méně, ale vždycky!

Od úvodní In The Evening, přes Fool In The Rain a Carouselambra, až po závěrečnou I’m Gonna Crawl, se pořád něco děje, jeden nápad střídá druhý, melodie melodii; pestrá a chytlavá muzika, která je však naprosto netuctová a zajímavá.
K mým velmi oblíbeným od počátku patřila „popová” All My Love, ovšem ani žádná ze zbylé šestice není průměrná, natožpak podprůměrná. Mistrovské dílo… A že je víc do popu? Vůbec nevadí, neboť jde o pop par excellence! A škatulku rock beztak zcela neopouští…

Nejde se také nezmínit o „vymazlenosti” obalu… Šest verzí (označených na hřbetě písmeny A – F) s různými záběry téže barové scenérie, jež ukrývá papírový přebal, aby kupující netušil, kterou z nich kupuje, dále šedivý vnitřní obal s „kouzelným inkoustem”, po jehož navlhčení se obrázek zbarví, to jsou věci dnes již nevídané; o ty jsou „cédéčkáři” ochuzeni.

Jasných pět hvězd navzdory tomu, že bezejmenná „čtyřka” a hned po ní eponymní debut zůstávají nadále mé nejoblíbenější opusy diskografie LED ZEPPELIN.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Dust - Dust cover

Dust / Dust

Cossack | 5 stars | 2014-02-01 | #

Parádní debut… I když nepředčí svého následovníka, lze již na něm zaznamenat jasné známky kvality a prvky příští dokonalosti. Oproti o rok mladšímu albu Hard Attack je eponymní „jednička” trochu tvrdší a celkově drsnější, ale výrazné melodie a výtečné riffy na ní určitě nechybí. Naopak, také zde se jimi doslova plýtvá, takže se jich posluchači dostane měrou vrchovatou.

Zahvízdání na úvod a už se jede… Svižná Stone Woman prosviští kolem i se slide kytarou, a než se jeden naděje, jsou čtyři minuty pryč.
O půl minutky kratší Chasin’ Ladies udrží bez problému do rytmu rozhoupané tělo nadále v pohybu, aby se jeho kymácení zpomalilo bluesovou Goin’ Easy; jde to opravdu snadno a za čtyři a půl minuty uzavře první stranu desky ještě o minutu delší, a opět rychlejší, syrová záležitost Love Me Hard, u níž se zhruba v polovině zvolní tempo, aby se pak zase zrychlilo.

Celkově pátá, první na druhé straně vinylu, je vynikající, téměř desetiminutová, (pra)heavymetalová skladba From A Dry Camel, plná potemnělé atmosféry, střídání temp, také změn rytmu, a nádherně zatěžkaná jak basovými, tak kytarovými riffy. Pro mě představuje pomyslný vrchol nahrávky, byť si vysoko cením rovněž ostatních písní debutu.
Následující Often Shadows Felt je zřejmě nejjemnější a nejvybroušenější na albu, čímž má asi nejblíže k materiálu na druhé desce kapely. Velmi vydařená věc.
Poslední, instrumentální „oddechovka” Loose Goose udělá tečku za výborným dílem, které si pět hvězd rozhodně zaslouží.

» ostatní recenze alba Dust - Dust
» popis a diskografie skupiny Dust


Pretty Maids - Future World cover

Pretty Maids / Future World

Cossack | 4 stars | 2014-01-06 | #

Když jsem si před nedávnem, zase po čase, pustil tohle album dánských PRETTY MAIDS, vzpomněl jsem si, že jsem k němu kdysi psal i recenzi (přesně 24. 5. 2010). Ta ale zmizela spolu s profilem skupiny, který její autor smazal.
A protože se na mém názoru na "Future World" nic nezměnilo a kapela tady opět profil má, tak jsem si řekl, že ho sem zas vrátím…


Toto album mám taky rád, stejně jako jeho předchůdce… Možná je o tři roky starší Red, Hot And Heavy o něco málo lepší; bezpochyby je to tím, že bylo první (z obou jmenovaných a vlastně vůbec ze všech „dlouhohrajících” alb skupiny), taky míň uhlazené a dravější. Na druhou stranu na Future World už byla kapela více sehraná, což se na skladbách rovněž (pozitivně) podepsalo. A výraznější (až vyhrocené) kontrasty mezi tvrdou, hutnou kytarou a melodickými, (skoro) popovými klávesami, vytvářely v písních ten správný náboj i napětí.
Obal (mimochodem od „dvorního” ilustrátora Motörhead Joe Petagna) je taky dost podařený a perfektně k obsahu desky pasuje.

Jasné „hity” jsou titulní Future World, We Came To Rock, („polobalada”) Yellow Rain, Loud’n’Proud, „rádiová” (ovšem ne „tolik rádiová”, jako Love Games) Rodeo, Needles In The Dark a (další „polobalada”) Eye Of The Storm. Kdyby i zbylé kusy byly takto silné, neměl bych s pěti hvězdami nejmenší problém, takhle je to jen za silné čtyři…

(Stejně bych hodnotil i Red, Hot And Heavy, kdybych si však měl vybrat jen jednu z obou desek, byla by to, navzdory mé poznámce v úvodu, Future World, protože je „nadupanější” a „hitovější”, což Dánům tak nějak víc sluší…)

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Future World
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids


Motörhead - Aftershock cover

Motörhead / Aftershock

Cossack | 5 stars | 2013-12-28 | #

Už za 3 dny skončí rok 2013, který byl, podobně jako ten loňský či předloňský, velice štědrý na nové a kvalitní nahrávky mladších i starších spolků, hrajících nejrůznější hudební styly.
Velmi mě těší, že si v takové silné konkurenci dokázaly své „místo na výsluní” obhájit rovněž „žijící legendy”, kterým přece jen už může snáze docházet dech. Letos se to, podle mého, nejlépe podařilo „klasikům” BLACK SABBATH a MOTÖRHEAD.

Lemmy, jenž na Štědrý den oslavil osmašedesátiny, na sobě asi nechtěl věk dát znát, a proto se svými dvěma kumpány připravil excelentní nálož, která se po explozi v sluchovém aparátu sama vystřelila do nejvyšších míst mého motörového žebříčku, po bok nesmrtelných Overkill s Ace Of Spades, nedoceněné Another Perfect Day a parádní 1916, před brutální Sacrifice, skvělou Overnight Sensation i podařenou Inferno.

Vynikající úvod zařídí úderná a energická Heartbreaker – píseň s takovým názvem si opravdu nikdo nemůže dovolit udělat slabou…
S nezmenšenou silou se jede dál v parádní Coup De Grace.
Přichází první vydechnutí a zároveň s ním jeden z vrcholů alba… Lost Woman Blues je syrové a drsné blues, které se muselo stát mou nejoblíbenější věcí na desce (už jen pro to „blues” v názvu)…
Lemmy kdysi řekl něco v tom smyslu, že Motörhead hrají vlastně blues, jenom o trochu rychleji, než je obvyklé, takže ho tam (kromě nich) nikdo neslyší… V Lost Woman Blues to ale určitě neplatí.
V jeho závěru dojde k mírnému zrychlení, asi aby následující kvapík End Of Time, s neuvěřitelně povedeným basovým riffem, nebyl zas až takovým šokem.
A rychlost neklesá, stejně tak kvalita; typičtější motörárna Do You Believe sice nepřekvapí tolik, jako předchůdce, ale jistě potěší.
V nedávném rozhovoru se Lemmy zmínil, jak je pro něj po těch letech stále obtížnější napsat rychlou skladbu, aby se neopakoval. Naštěstí se mu to zatím vždycky podařilo víceméně úspěšně uhlídat.
Death Machine to dál hrne, možná v nepatrně volnějším tempu, o to však hutněji a se silou buldozeru…
Závěr první strany desky patří pomalé a temné zádumčivosti, nádherné Dust And Glass. I jen díky ní by si album zasloužilo nejvyšší hodnocení, ale jak vyplynulo z předešlých řádek, není tu osamoceným skvostem.

Rovněž sedmero skladeb na straně B je parádní…
Svižná Going To Mexico jasně ukáže, že o nějaké únavě nemůže být řeč.
Následuje valivější Silence When You Speak To Me; mimochodem, moc hezká věta pro všechny příslušnice „něžného pohlaví”…
Ani další „klasický rokec” Crying Shame neklesne k průměru, i když má v přebohaté diskografii skupiny jistě spoustu konkurentů; určitě „hanbou brečet” nemusí…
Opět se malinko zrychlí a Queen Of The Damned rozkývá hlavu a rozhoupe celé tělo.
Zostra pokračuje pěkně nabroušená píseň Knife, jasně potvrzující, že motörové trio zkrátka pod určitou hranici klesnout nemůže; a ta hranice je zatraceně vysoko nad průměrem…
Předposlední Keep Your Powder Dry s riffem à la AC/DC je skvělá, Lemmyho chraplák nemá chybu (ostatně jako v žádné skladbě na albu).
A je tady finiš… Závěrečný sprint, jménem Paralyzed, doslova vžene do cíle, a aby člověk přežil ten šok, musí si znovu pustit Aftershock.

Excelentní nahrávka, nejlepší od „MOTÖRŮ” v tomto miléniu, nic než maximum nelze dát.

» ostatní recenze alba Motörhead - Aftershock
» popis a diskografie skupiny Motörhead


Kiss - Hot in the Shade cover

Kiss / Hot in the Shade

Cossack | 5 stars | 2013-12-27 | #

Skvělá deska!
Natěšen dvěma novinkami na výběru Smashes, Thrashes & Hits z předcházejícího roku, jsem netrpělivě očekával vydání tohoto řadového alba a byl hodně zvědav, jestli na něm najdu podobně kvalitní skladby, nebo se vše vrátí k šedivé slabotě obou předchůdců.

Zklamání se nekonalo a bezmála hodinová nahrávka s patnácti záseky se mi hned zalíbila. Žádná podprůměrná píseň, většina vynikajících, a i těch několik zbylých je vysoko nad průměrem; co by za ně daly konkurenční „popíkové” bandy konce 80. let…
Není divu, že album na platinu nakonec dosáhlo (ačkoli to chvíli trvalo).

Nechtějte po mně, abych hodnotil všechny skladby… Protože bych beztak pouze chválil, brzy by vás to začalo nudit; vyberu tedy jen věci, které mi připadají obzvlášť vydařené…

Slide kytara v Stanleyových rukou odstartuje jeho úvodní Rise To It, a vzpomínám si, jak jsem při prvním poslechu dostal strach, že na albu už nic lepšího nemůže být… Naštěstí tomu tak nebylo, přestože je to určitě jedna z nejlepších písní nahrávky.
Druhá, Simmonsova Betrayed, ale naváže bez obav a respektu, a ačkoliv není tak výrazná, je to hodně dobrá věc.
Třetí hit, který se „opravdovým hitem” nikdy nestal, je Stanleyova Hide Your Heart, již měla na své stejnojmenné desce, vydané o rok dřív, Bonnie Tyler, a její cover nahráli například také MOLLY HATCHET. Velmi povedená skladba…
A zase Simmons, a zase sice o málo horší než Stanleyova předešlá, pořád ale „vysokolaťková” záležitost – Prisoner Of Love.
Následující rytmickou Read My Body někteří obviňují z plagiátorství o dva roky staršího hitu Pour Some Sugar On Me od DEF LEPPARD. Nic takového tam osobně neslyším (a protože mám zmíněný hit z Hysterie rád, určitě by mi to tolik nevadilo); podle mě je „na vině” podobný rytmus a zvuk bicích – ale to by se pak dalo říct, že obě zmíněné písně kopírují We Will Rock You od QUEEN. Každopádně, opět nepřeslechnutelná…
Přichází na řadu Simmonsova „na, na, na, na” Love’s A Slap In The Face, která propleskne zleva zprava, aby si člověk mohl náležitě vychutnat další parádu alba…
Baladická Forever, kde si Stanley (krom zpěvu) zabrnká na akustickou kytaru (basu, navzdory videoklipu, obstaral Bruce Kulick), patří bezpochyby k vrcholným okamžikům (nejen) nahrávky Hot In The Shade. (Spoluautorem je zpěvák Michael Bolton, jenž začínal v hard and heavy kapele BLACKJACK spolu s Brucem Kulickem, avšak známým se stal až coby úspěšný zpěvák popových balad, hlavně v 2. půli 80. let.)
Výborná je – opět Stanleyova – triem ženských vokalistek obohacená Silver Spoon, pochopitelně ale zůstává trochu ve stínu (In The Shade) předcházejícího klenotu…
Po otočení desky (v případě CD bez tohoto úkonu) následují výtečné Simmonsovy Cadillac Dreams, kde si užijeme taky žestě, do kterých si „zadýchá” i Paul Stanley.
Jeho King Of Heart patří zas k mým velkým oblíbencům, takže to následovník nemá snadné.
Dlouhý název The Street Giveth And The Street Taketh Away však upoutá pozornost, stejně jako Simmonsem odzpívaná píseň.
A znova Stanley a chytlavá „kissárna” You Love Me To Hate You. Vždycky jsem měl o něco radši skladby zpívané Stanleyem, na některých albech mu ale Simmons dost šlapal na paty; např. na Creatures Of The Night, Lick It Up nebo tady, abych zůstal v 80. letech.
Výše uvedená slova naprosto potvrzuje Somewhere Between Heaven And Hell. Brumlavá basa ani Simmonsův vokál nezůstávají nic dlužni kvalitnímu výkonu.
Po dlouhé době se za mikrofonem objeví jiný zpěvák než Paul či Gene, a je jím bubeník Eric Carr. Ve své skladbě Little Caesar (jak Ericovi přezdíval Gene) si kromě sólového zpěvu a bubnování taky zahrál na baskytaru.
Desku uzavírá Simmons a jeho Boomerang, po němž mám zpravidla chuť se vrátit (jako bumerang) – na začátek desky…
No prosím, jak se ukázalo, je pro mě všech 15 skladeb obzvlášť povedených…

I když následovník z roku 1992 byl ještě mnohem lepší, tohle velmi nedoceněné album je mé třetí nejoblíbenější od KISS z 80. let, pročež 4 a kousek hvězdičky zaokrouhlím nahoru…
(Jde rovněž o poslední studiové album nahrané předčasně zemřelým Ericem Carrem.)

» ostatní recenze alba Kiss - Hot in the Shade
» popis a diskografie skupiny Kiss


Wicked Lady - Psychotic Overkill cover

Wicked Lady / Psychotic Overkill

Cossack | 5 stars | 2013-12-21 | #

Ačkoli jsem po poslechu obou nahrávek od WICKED LADY zpočátku preferoval o něco víc tu první, během mé přes rok trvající známosti se „Zkaženou dámou” se situace poněkud změnila, a v tuto chvíli bych nedokázal rozhodnout, kterou z nich mám radši… Obě jsou parádní, ale navzdory stejnému „rukopisu” se od sebe i mírně liší.

Zatímco první mapuje bezmála čtyřleté období od vzniku kapely, druhá je pouze z necelého roku, než se skupina rozpadla, takže je možná nepatrně ucelenější.
Rovněž výměna na postu baskytaristy je rozpoznatelná, protože Del Morley hraje trošku jinak, než jeho předchůdce Bob Jefferies. (To neznamená lépe, ani hůře.)
Mnohem častěji jsou tu také ke slyšení dvě kytary, což lehce nahrává myšlence na plánované vydání tohoto materiálu na hudebním nosiči, i když je to v rozporu se slovy hlavního mozku skupiny Martina Weavera, že o to spolku WICKED LADY nešlo, protože byl koncertní kapelou.

Od úvodní I’m A Freak, přes Tell The Truth a Passion, osobitě pojatý cover Hendrixova hitu Voodoo Chile, následující Why Don’t You Let Me Try, až po vynikající Sin City, či závěrečnou, skoro dvaadavcetiminutovou Ship Of Ghosts se ani na okamžik nedostavuje pocit nudy nebo zklamání, což na ploše téměř hodiny není vždy úplnou samozřejmostí.
Perfektní drsný bigbít, jenž baví od začátku do konce.

Obliba Psychotic Overkill u mě zas o něco vzrostla, takže čtyři a kus hvězdičky dnes zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Wicked Lady - Psychotic Overkill
» popis a diskografie skupiny Wicked Lady


Rage Against The Machine - Rage Against The Machine cover

Rage Against The Machine / Rage Against The Machine

Cossack | 3 stars | 2013-12-19 | #

Když jsem poprvé slyšel skladbu Killing In The Name, hodně se mi líbila a hned jsem se začal shánět po celém albu. Jeho poslech ovšem nesplnil moje očekávání… Nic lepšího jsem na debutu RAGE AGAINST THE MACHINE nenašel, co hůře, ostatní skladby mi připadaly jako „variace na stejné téma”.
Proto jsem brzy ztratil o tyto „buržoazní revolucionáře” zájem (na jedné kazetě jsem si nechal pouze „hitovou” Killing…, a i ta mě časem omrzela).

Když jsem si po čtyřech letech poslechl tehdejší novinku kapely, jen jsem se utvrdil v přesvědčení, že tohle moje krevní skupina není a nebude. Chápu, že to někomu může připadat jinak, ale pro mě šlo o „jednu píseň v mnoha obměnách”.
(Podotýkám, že levicová orientace muzikantů můj názor na hudbu nijak neovlivnila – dozvěděl jsem se o ní až podstatně později –, ačkoliv mi tak krátce po „sesazení komančů u nás” pochopitelně byla (a je) silně proti srsti.)
Raději měli dělat tu „hudební revoluci”, zmiňovanou v profilu, kterou ovšem v jejich muzice postrádám…

» ostatní recenze alba Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
» popis a diskografie skupiny Rage Against The Machine


Dust - Hard Attack cover

Dust / Hard Attack

Cossack | 5 stars | 2013-11-05 | #

Jedna z nejskvělejších hardrockových nahrávek, co jsem kdy slyšel…
Ačkoli rovněž o rok starší eponymní debut amerického tria jménem DUST je velice podařený, teprve tenhle druhý a bohužel taky poslední počin dosáhl tak závratných výšin, že za sebou (anebo přesněji – pod sebou) zanechal mnohé vrcholy skupin zvučnějších jmen.
Opravdu, album bez nejmenší chybičky; dokonalé skloubení drsné dravosti s jemnou (až něžnou) melodičností.

Po nabroušené, střídáním nálad prošpikované, úvodní Pull Away/So Many Times, přichází poklidnější procházka, v podobě Walk In The Soft Rain, po níž následuje pomalá, skoro popíková nádhera, klávesami (včetně těch klavírních) a smyčci podbarvená Thusly Spoken, aby první strana desky skončila ještě drsněji, než začala, výtečnou „hrubostí” Learning To Die.

V podobném duchu se zahájí i na druhé straně, a pátá skladba All In All tvrdě „odrockuje”, aniž by se zapomnělo na melodie a zklidňující pasáže. Pak je tu „country-houslemi” ochucené zpomalení v I Been Thinkin, po němž nás probere instrumentální Ivory, kde si znovu můžeme vychutnat um všech tří muzikantů; od parádních bicích, přes výraznou basu, až po vynikající kytaru – ať už riffující, nebo sólující… Opět se objeví lehký závan country v příjemné How Many Horses – co by se taky ke koním lépe hodilo? Teď už zbývá jen poslední Suicide, která nekompromisně připomene, že máme co do činění s partou tvrdých rockerů, a že tady, i přes občasné zpomalení a sladké melodie, není místo pro měkkoty a padavky.
Závěrečné vybrnkávání s názvem Entrance (na obalu neuvedeným) jako by říkalo, že se stejně vše v PRACH obrátí…

» ostatní recenze alba Dust - Hard Attack
» popis a diskografie skupiny Dust


Špilberk - Spielberg cover

Špilberk / Spielberg

Cossack | 4 stars | 2013-10-18 | #

Sice to hudebně není vyloženě „moje krevní skupina”, ale po několika posleších jsem albu přišel na chuť a nyní mohu říct, že se mi líbí (spíš více, než méně) a docela často po něm sáhnu.

Určitě na tom má zásluhu skladatelský potenciál Emila Kopřivy (ex-Synkopy, ex-Futurum) i jeho bravurní kytarová hra, stejně jako sympaticky „nakřáplý” hlas Darii Hrubé (ex-Nyx, ex-Loretta); také výkony ostatních muzikantů jsou chvályhodné.
A díky velkému časovému úseku, během nějž vznikaly jednotlivé skladby, je nahrávka značně pestrá, ovšem nikoliv roztříštěná.
Blues mám všeobecně rád, takže rovněž tady je „Blues” moje velmi oblíbená skladba. V mnoha písních pak slyším vzdálená, ale nepřeslechnutelná echa kapely Futurum, což mi nijak nepřekáží (ba právě naopak). Jedinou skladbu („Bohužel”), jejímž autorem není Kopřiva, ale Hrubá, znám z eponymního debutu dívčí metalové Loretty, který vyšel v roce 1991, a povedla se už na něm; změny v aranžmá jsou minimální, skoro bych řekl nulové (což opět vnímám spíš jako pozitivum). A ačkoli nejsem žádný znalec ani fanda jazzu, jazzové intermezzo v „Bubnech času” na mě působí hodně sympaticky.

Jediným problémem (obecně ne však zas tak velkým) jsou pro mne texty, které povětšinou za moc nestojí (čest výjimkám, či spíše výjimce); některé působí vskutku nevyzrále, a tento fakt vyniká zejména v kontrastu s propracovanou a nápaditou hudbou.
(To abych jenom nechválil, i když jako „správné patryjot ze štatlu” bych si to mohl dovolit…)

S čtyřhvězdičkovým hodnocením mého předchůdce souhlasím.

» ostatní recenze alba Špilberk - Spielberg
» popis a diskografie skupiny Špilberk


Black Sabbath - 13 cover

Black Sabbath / 13

Cossack | 5 stars | 2013-08-20 | #

S hodnocením tohoto alba jsem schválně dlouho otálel, abych ho měl jaksepatří naposlouchané… Co kdyby potěšení několika prvních poslechů postupně odplynulo?

Nebudu lhát, že jsem to snad očekával; opak je pravdou a já byl přesvědčen, že moje obliba „Třináctky” bude jenom narůstat. Přiznám taky, že Black Sabbath (a hlavně jejich „principál” Tony Iommi) vždycky patřili mezi mé oblíbence.

Takže tady bych mohl skončit větou:
Vynikající album, završující téměř půl století existence.
Ještě to však neučiním…

Od úvodních tónů první skladby se na nás vyvalí ryzí a prastaří Black Sabbath, jako z počátku 70. let. Bez zbytečných příkras, nanicovatých ozdůbek, zkrátka – čehokoliv navíc…
Surový mnohasetkarátový diamant, který si vybrousí v hlavě každý sám, podle vlastních představ. A pak taky zasadí do příslušného šperku.
Hutná muzika, riffy z nebes i pekla současně, nádherné melodie… Občasný pocit „déjà vu” zde paradoxně působí patřičně, evokuje vzpomínky a pojí současnost s minulostí.

Ještě o jedné věci se chci zmínit… Jde o Ozzyho zpěv. Osobně si k této nahrávce nedokážu představit lepší. Teď určitě nemám na mysli rozsah, kvalitu apod., ale zabarvení, atmosféru…
Prožitky unavený, místy zdánlivě lhostejný a někdy až monotónní Osbourneův hlas do těch skladeb patří, jako krev do žil; jiná tekutina by prostě nefungovala.
(Ozzy nikdy nebyl vynikající zpěvák, pokud jde o techniku, rozsah a další podobná kritéria, ovšem jeho osobitost, naléhavá naříkavost hlasu, rovněž charisma atd. z něj udělaly jednoho z nejvýznamnějších, a rozhodně nepřehlédnutelného.)

Jedinou vadou na kráse této nahrávky je pro mě absence původního tlučmistra Billa Warda. Nemyslím sice, že by album s jeho účastí znělo nějak výrazně odlišně, natožpak lépe, ovšem mrzí mě, že staří pánové nedokázali najít společnou řeč a nedokončili svoji pouť ve stejné sestavě, v níž ji začali. To by bylo symbolické! Škoda, přeškoda…

I tak dám plný počet, ač za Billa půl hvězdy schází.
Nyní už opravdu končím větou:
Vynikající album, završující téměř půl století existence.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Twisted Sister - Stay Hungry cover

Twisted Sister / Stay Hungry

Cossack | 5 stars | 2013-07-06 | #

Twisted Sister, banda rockerů kolem kytaristy Jay Jay Frenche, která se zformovala už v únoru 1973, prošla ve svých počátcích řadou personálních proměn, z nichž asi tou nejvýznamnější byl příchod zpěváka Dee Snidera v roce 1976; stal se totiž výhradním autorem repertoáru kapely (vyjma několika coververzí) – hudby i textů.
Na svůj větší úspěch, stejně jako na debut, si skupina musela počkat do 80. let, ale pak to stálo za to…

Mám hodně rád první čtyři alba „Zvrhlé sestry”, nejvíce však to třetí, které je zároveň jejich nejúspěšnějším. Právě na něm se povedlo ideálně smíchat rockovou tvrdost s metalovou zatěžkaností, okořenit chytlavými (nikoliv lacinými) melodiemi, takže ze vzniklého drsného „metal-rocku” přímo prýští energie, jejíž příval nemůže nedobít baterie ani tomu nejvyhaslejšímu posluchači…
Tahle muzika se výtečně hodí jak na „pařby”, tak do auta, ovšem rovněž k „normálnímu” poslechu.

Od úvodní a titulní Stay Hungry se jede ve svižném tempu, což se s výjimkou několika málo chvil vlastně nezmění po celý čas nahrávky.

Druhá píseň je megahit We’re Not Gonna Take It, určitě nejznámější věc kapely.

Moje nejoblíbenější skladba se ukrývá pod číslem tři – Burn In Hell. Parádní, hutná, s lehce děsivou atmosférou; a straší i textem… Stručně řečeno: „Budeš-li si zahrávat se zlem, shoříš v pekle!”

V podobném duchu se nese taky čtvrtá, „dvoudílná” Horror-Teria, jež se zabývá otázkou spravedlnosti, odplaty (soudem osvobozený vrah dětí je zlynčován davem)…
Ačkoliv byli Twisted Sister vždycky o zábavě a dokázali si dělat legraci (i sami ze sebe), témata jejich písní byla často velmi závažná.

Pátý zásek, první na druhé straně desky, přináší trochu odlehčení v podobě dalšího známého hitu I Wanna Rock.

Taky šestka je hitová; jediná balada nahrávky, The Price, a zase s textem k zamyšlení. Žádná „srdcebolná banalita”; život stojí za prožití, navzdory nepřízni osudu – nesnáze a smutek jsou cenou za výhry a radosti…

Následuje sedmá paráda Don’t Let Me Down.

Další píseň, taktéž bez chyby; osmá v pořadí je The Beast – těžkotonážní pecka, v jejímž refrénu opět vynikne Sniderův chraplavý vokál.

A je tu závěrečný pozdrav pro fanoušky kapely, devátá S.M.F.
Jde o zkratku fanklubu skupiny – Sick Mother Fuckers.

Něco málo přes 37 minut uteče jako voda a protože se mi většinou nechce „zůstat hlady”, dávám si Stay Hungry znovu.

Twisted Sister je skvělá kapela, kterou vidět živě musí být vážně zážitek – 100% zábava, energie, tvrdost i melodie, nekomplikovanost (ne však primitivnost!); navíc jako bonus texty, zpravidla nutící k zamyšlení… A téhle desce nic z výše uvedeného nechybí, povedla se jim opravdu excelentně!

» ostatní recenze alba Twisted Sister - Stay Hungry
» popis a diskografie skupiny Twisted Sister


Iron Maiden - Somewhere in Time cover

Iron Maiden / Somewhere in Time

Cossack | 5 stars | 2013-07-04 | #

Když jsem se rozhodl sesmolit recenzi na album mých oblíbenců Iron Maiden, přemýšlel jsem, které vybrat. Měl jsem celkem jasno v tom, že půjde o některé ze skvělých 80. let, a určitě s Brucem za mikrofonem…
Nakonec jsem nezvolil „milník moderního heavy metalu” The Number Of The Beast či jeho výborného následovníka Piece Of Mind, ani další zásadní počin Powerslave, jímž kapela upevnila svou pozici „metalových vůdců”, nebo vynikající a tematické album Seventh Son Of A Seventh Son, ale mnohými (neprávem) kritizovanou šestou studiovou nahrávku Somewhere In Time.

Ačkoliv již na předešlém majstrštychu Powerslave byl patrný posun k propracovanějším a složitějším kompozicím, převyšujícím běžnou tří- až pětiminutovou délku (ano, skupina k nim tíhla od prvopočátku, ale zdokonalení zde bylo markantní), na Somewhere In Time byl učiněn další výrazný krok vpřed.
Přestože jsem po prvním poslechu měl pocit, že leckteré pasáže a motivy už znám z předešlých nahrávek, další poslechy odhalovaly nové věci, jaké se na žádném předchůdci nenacházely.
Po instrumentální stránce byli muzikanti zase mnohem lepší, dlouhé turné World Slavery Tour tomu jistě pomohlo; zejména Harrisova baskytara byla opět nepřeslechnutelná a dokonce dominantnější než dřív.
Nenásilné začlenění kláves do aranžmá písní bylo určitě správným krokem a obohatilo celkový zvuk alba.

Od úvodní Caught Somewhere In Time, přes hitovou Wasted Years anebo Stranger In A Strange Land, po závěrečnou „poučnou” Alexander The Great, perla za perlou…
Pokud bych byl nucen vybrat nejslabší skladbu této silné kolekce, volba by padla na čtvrtou píseň Heaven Can Wait, která by klidně snesla zkrácení o nějakou minutku či dvě (pak by ale byla stejně vynikající jako zbytek). Nutno ovšem poznamenat, že zmíněná skladba má jeden z nejlepších textů (ne-li úplně nejlepší) celé nahrávky.
Á propos, texty… Jako již tradičně, žádné stupidní bezduchosti, takže kdo jim rozumí (a pochopitelně je i vnímá), je zas o důležitý vjem obohacen.

Jeden z nejzásadnějších titulů v bohaté diskografii „Železné panny”.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Slayer - South Of Heaven cover

Slayer / South Of Heaven

Cossack | 5 stars | 2013-05-27 | #

Po nadšeně přijatém "Reign In Blood" přišel za dvě léta netrpělivě očekávaný následovník, jménem "South Of Heaven".
Ačkoliv rychlostí určitě na předchůdce nestačil, plně to vynahradil svou nápaditostí. Tou předčil staršího sourozence z 86. roku stejně, jako délkou. (I když šlo jenom o necelých třicet sedm minut muziky, na překonání těch devětadvaceti, bez jedné sekundy, to stačilo.)
Ovšemže zde není žádný diametrální rozdíl, obě nahrávky jsou velice kvalitní a představují to nejlepší, co kdy kapela vytvořila (ještě spolu s následující "Seasons In The Abyss", byť s drobnými výhradami, především však s často opomíjenou "Hell Awaits" z roku 1985). Avšak, přece jen na mě hudba Slayerů z 88. roku působí o poznání promyšleněji a propracovaněji.

Přestože se dost plynu ubralo a neřítí se na nás „vodopády krvavých riffů” o překot, jako dřív, ploužáků se rozhodně není třeba obávat. A navzdory mému mírnému zklamání po prvním poslechu, který zmiňované zvolnění tempa vyvolalo, jsem velmi rychle začal pronikat hlouběji a odhalovat onu rafinovanost, ukrytou ve valivějších a hutnějších skladbách. Instrumentální výkony jsou již standardně na vysoké úrovni, bezduché texty tu rovněž nenajdeme, obal (opět) stylový a vkusný, jako by zrcadlil ducha provokativních děl Hieronyma Bosche, zkrátka – není co vytknout.

Jedno z nejlepších alb (nejen) thrash metalu (a nejen 80. let).

» ostatní recenze alba Slayer - South Of Heaven
» popis a diskografie skupiny Slayer


Jethro Tull - Rock Island cover

Jethro Tull / Rock Island

Cossack | 4 stars | 2013-04-27 | #

S Jethro Tull osmdesátých let jsem se úspěšně míjel, takže jsem se k poslechu „Skalnatého ostrova” dostal až dnes, a to ještě shodou nečekaných okolností.
Určitě to nebylo věci na škodu, ba právě naopak… Roky obrousily hroty žánrové vyhraněnosti a ztupily ostří kritického radikalismu mládí, zatímco vlna zájmu se z prudké bystřiny rozlila do poklidně plynoucí širé hladiny. Jistě i proto mě hudba na "Rock Island" velmi mile překvapila.

Jak už tu bylo zmíněno v předešlých ohlasech, album zní o dost tvrději, než kterékoliv jiné od „Andersonovy bandy”, což je pro mne rozhodně plus, stejně jako zdrsnělý hlas samotného frontmana (o mé zálibě v „havraních hrdlech” jsem psal již několikrát).
Nebudu hodnotit jednotlivé skladby (na to nemám tuhle nahrávku ještě tolik naposlouchanou), ale všech deset mi připadá hodně vyrovnaných a bez slabého místa, takže přes 50 minut příjemného hard rocku uplyne, jako nic.
Taky obal se dost povedl (o kvalitních textech, jak bývá u Andersona zvykem, není myslím třeba se rozepisovat).

Sečteno, podtrženo, velice zdařilá nahrávka, která sice neohrozí neochvějné postavení „vrcholných sedmdesátek” Aqualung, Thick As A Brick, Too Old To Rock’n’Roll: Too Young To Die, či Heavy Horses, ale se ctí se může zařadit hned za ně…

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


AC/DC - Stiff Upper Lip cover

AC/DC / Stiff Upper Lip

Cossack | 5 stars | 2013-03-16 | #

Protože právě poslouchám tuhle nahrávku, řekl jsem si, že sem vrátím svůj názor na ni z 1. 6. 2010…

Tohle album mi přijde výrazně lepší, než předchozí "Ballbreaker"... Z toho mě zaujala a dodnes se mi líbí jen skladba "Boogie Man" (po předlouhé době „bluesovka”, byť kvalit těch z dob Scottových nedosahuje), která, jako jediná, vybočuje ze stereotypu vcelku nudné desky.
"Stiff Upper Lip" mi oproti tomu lehce (a leckde i silněji) evokuje, atmosférou i živelností, Johnsonovy „zlaté časy” u AC/DC, tedy album "Back In Black".
Podle mě je to důstojný počin přelomu tisíciletí, bez výraznější slabiny...

I přes téměř tříletou dobu, jež uplynula od napsání výše uvedených řádek, se můj názor na tento počin nijak nezměnil, takže čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba AC/DC - Stiff Upper Lip
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Black Sabbath - Technical Ecstasy cover

Black Sabbath / Technical Ecstasy

Cossack | 4 stars | 2013-02-10 | #

Ačkoliv sdílím snad nejrozšířenější názor na naprosto zásadní význam prvních šesti alb „klasiků” Black Sabbath a jejich postavení v diskografii skupiny, na rozdíl od většiny k nim počítám také sedmý počin, "Technical Ecstasy".
Nakonec – rovněž on je společným dílem původní sestavy Iommi, Osbourne, Butler a Ward, byť vztahy v kapele měly dávno k ideálu zatraceně daleko… (Další nahrávka už představuje jakousi agónii první etapy existence Sabatů, kdy kapela, po odchodu Osbourna z jejích řad, nachystala nový materiál s Davem Walkerem (dříve například Fleetwood Mac a Savoy Brown) u mikrofonu, aby se pak Ozzy vrátil, horkou jehlou ušil se zbytkem členů zcela jiné a prapodivné album, které jen prodloužilo předsmrtné křeče a o chvíli oddálilo nevyhnutelné.)

Ale zpět k Technické extázi
Ano, souhlasím, že daleko větší (technické i netechnické) vytržení skýtá poslech jiných kusů z diskografie „sabatích černokněžníků”, na druhou stranu se zde nachází dost velmi silných skladeb, jež ční vysoko nad průměr; a ty slabší zase níž než k němu neklesají (s jedinou nepatrnou výjimkou)…
Kdybych měl z první sedmičky vyhodit jednu desku, budu hodně dlouho váhat, nejspíš však nakonec zvolím "Vol 4" místo "Technical Ecstasy".

Hned úvod, svižná pecka "Back Street Kids", nemá chybu.
Potom následuje „typická sabaťárna” "You Won’t Change Me", výborná jak hudebně, tak textově.
Velký „přešlap” je (podle mne) Billem Wardem nazpívaná "It’s Alright"; tahle skladba, ač není vůbec špatná, mi na album naprosto nepasuje a působí tu značně rušivě. Vyřadil bych ji i za cenu zkrácení hrací doby z necelých 40 minut na 36.
"Gypsy" už zase šplhá kvalitativně vzhůru, a byť naprostých výšin nedosahuje, přesto vyčnívá nad následující (jen stěží nadprůměrnou) "All Moving Parts (Stand Still)", stejně jako nad "Rock ’N’ Roll Doctor"; tu ještě sráží její děsný zvuk…
Pak ale přichází na řadu vynikající balada "She’s Gone" (jejíž předělávku „Lásko, voníš deštěm”, se skvělým textem Jaromíra Nohavici, našinci znají z repertoáru Marie Rottrové). Mám ji raději než (také povedenou) "Changes" z "Vol 4" a řadím ji po bok "Solitude" z "Master Of Reality" či "Planet Caravan" z "Paranoid".
No a teď je ke slyšení to nejlepší, přesně podle pravidla „to nejlepší nakonec” – "Dirty Women". Přes sedm minut dlouhá píseň, do puntíku splňující všechny požadavky na vrcholný produkt nejvyšší kvality, značky Black Sabbath.

Čtyři excelentní skladby, jedna „pouze” nadprůměrná, jedna podprůměrná a dvě průměrné – dohromady to dává velice zdařilé album, za něž by mnohé spolky byly víc než vděčné (tehdy i dnes); u Iommiho smečky jsme si však zvykli na poněkud silnější nahrávky…

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0715 s.