Danny - @ 28.12.2012 | #

První album, které jsem od této party slyšel, bylo výborné Déjà Vu z roku 1970 (už s Neilem Youngem). Eponymní debut tria jsem si sehnal až později a rozhodně jsem nelitoval.

Úvodní "Suite: Judy Blue Eyes" naplno odhaluje hlavní "zbraně" souboru - barevné a nápadité vícehlasé vokály a civilně decentní aranže, ve kterých zvukově dominují akustické kytary a zdánlivě nenápadná (ale pulsující) rytmika. "Suita" pracuje s několika plochami, má zdánlivě stoickou atmosféru, ale hraje si s drobnými kontrastními motivy a s rozmlženou náladou - stále nás udržuje v pozornosti. Myslím, že skupina Marsyas tuto skladbu - ale určitě nejen tuto - dobře znala.
Změnu přináší hybný "Marrakesh Express", důmyslně vystavěná zdánlivě nekomplikovaná skladba je nositelkou obtížné vokální melodie i zajímavého harmonického řešení.
Crosbyho "Guinnevere" je zasněná balada, křehká a něžná. Celkový dojem navíc umocňuje lyricky nejednoznačný text, dopovodná kytara využívá (poprvé) vybrnkávanou figuru, která stojí mezi akordy a doprovodným riffem, kolísavá harmonie brilantně dotváří vyznění skladby.
"You Don't Have to Cry" přináší zdánlivé uklidnění v dosavadním těkavém hudebním toku, pod povrchem se ale ukrývají další skvělé doprovodné party akustické kytary a baskytary a výborné vokály. Tato skladba patří k těm, které se vyloupnou až po čase a navíc člověk zjistí, že je nemůže dostat z hlavy.
Nashova "Pre-Road Downs" pracuje s pozpátku natočenou kytarou, která se proplétá celou písní. Ta je více rockově laděná a v souladu s tím tady trio nestaví široké vokální linie, ale spíš "tlakově" deklamuje v rámci kratších zpěvových frází. Píseň není dělena na sloky a refrény, ale opět spíše na různě pojaté plochy.

Druhá strana vinylového alba začíná zádumčivou "Wooden Ships", jejíž spoluautorem je, vedle Crosbyho a Stillse, Paul Kantner z Jefferson Airplane. Možná proto má tento folkrockový kousek s bluesovými vyhrávkami mihotavou psychedelickou auru.
Výrazově subtilní vyznání dámě z ostrova ("Lady of the Island") je čistou folkovou konstrukcí s lehounkým dvojhlasem Crosbyho a Nashe, jehož klima naruší zvláštně harmonicky řešená střední pasáž.
V podobném duchu se odvíjí následující "Helplessly Hoping", jejíž text přináší opět mnohoznačnou lyriku.
K bluesově laděnému folk rocku se kapela vrací skladbou "Long Time Gone" - zajímavostí je, že téměř všechny nástroje k ní (s výjimkou bicích) nahrál Stephen Stills. Opět jsme vystaveni pozvolnému působení hudebního proudu, kapela se nikam nežene a jen tak krouží kolem útlých ornamentů. Výsledný tvar je přitom vnitřně dokonale vystavěný.
Codu alba tvoří "49 Bye-Byes" o koncích a začátcích, pocitově směřující ke konci tak samozřejmě, jako je bezděčně prostoupena vícehlasy.

Skvělé a podnětné album.

Danny @ 30.12.2012 22:49:03 | #
alienshore: dík za reakci i za podporu, mám tuhle muziku rád a i po těch letech "v její přítomnosti" má pro mě pořád neopakovatelné kouzlo. Musím se přiznat, že tebou zmiňované Wind On The Water neznám (já barbar), ale pokud ho považuješ za výborné, měl bych to napravit.