Profil uživatele Danny
Recenze:
Jazz Q / Pozorovatelna
| 2021-01-10 | Pozorovatelna je důležitým albem tuzemského jazz rocku a, což je podstatnější, kolekcí zajímavých a překvapivých skladeb. Řada okamžiků předpokládá vaši spoluúčast, hudbou naznačené krajiny si musíte domyslet a dokreslit sami. Imaginace hudby je tady mimořádná. Líbí se mi, že skladby, i když inspirované zahraničními vzory, jsou svéhlavě originální. A nikam nespěchají. Pokud má změna motivu či hudební podstaty přijít, pak se tak stane v tom správném okamžiku. Ne dřív. Hudba nerespektuje žádná pravidla a rozlévá se do všech stran. Díky výkonům muzikantů. Oni modelují obrazce, které hudební textury naznačují. Zjevně improvizované party jsou plnohodnotnou součástí instrumentace.
Po uvolněné Pori 72 dvojice Padrůněk, Andršt, ve které si autoři a současně hlavní instrumentalisté vyzkoušeli začlenění improvizovaných pasáží do pevného základu, přichází titulní Pozorovatelna. Skladba, která kromě volného jazz rocku nabízí esenci blues a tradičních amerických forem. Mnohdy jen v náznaku a drobném gestu. Stoicky ukotvený Trifid předkládá zásadní Andrštův příspěvek nad Padrůňkovým ostinatem. Jeho vrčivá basa jakoby tu byla omylem a jen držela fazónu. Když se ozve Joan Duggan, jsem bezmála dojatý. Nádherný okamžik.
Magii opakovaných figur dotváří Klobásové hody s další neúprosnou basovou figurou. Tady se Padrůňkova basa ale chvílemi brání jasnému posuvu a hledá si své cesty. Stejně tak Andrštova kytara je v rámci energického blues pestrá a ne zcela tradiční. Závěrečná Kartágo si nejvíce hraje s atmosférou. Než se pohne z místa, jen o malý kousek, musíte počkat a vydržet. Nic nejde uspěchat. A to se týká celého alba.
Možná jsou některá další alba Jazz Q hudebně dotaženější a instrumentálně jistější, tuto nahrávku, i přes určitou syrovost, vnímám ale velmi silně. Je to skvělá ukázka toho, že i my jsme tu měli zajímavé autory. A Pozorovatelna je pro mě osobně dobrým důvodem návratu k muzice, která teprve vytvářela své vzory. Všichni tvůrci alba mají můj velký obdiv.
» ostatní recenze alba Jazz Q - Pozorovatelna
» popis a diskografie skupiny Jazz Q
C & K Vocal / Generace
Jsou okamžiky, kdy se mi hudba před očima mění v barevný obraz. Čím je hudba lepší, tím je imaginace silnější. A konkrétnější. Při poslechu alba Generace vidím na pomyslném obrazu každý detail, zřetelně všechny barevné plochy a lomy světla i na těch nejjemnějších záhybech. Je až neuvěřitelné, kolik zajímavých alb vzniklo u nás v podmínkách rudé kulturní izolace. Bez možnosti sledovat to, co se v hudbě ve světě aktuálně děje a být součástí dějinného vývoje bez omezení. Mělo to současně své bizarní výhody, tuzemskému tvůrci byly zahraniční modely jen naznačeny, částečně poodkryty v omezeném vzorku, ke kterému byl schopný se dostat. Zbytek si musel domyslet sám. Využít své tvůrčí schopnosti. Proto tu vznikla díla, která si se skvělou hudbou ze zahraničí v ničem nezadala a mnohokrát ji i předčila. Neobsahovala stylové stereotypy, protože je obsahovat nemohla. Album Generace souboru C&K Vocal do této kategorie patří. A je to další z tuzemských alb, na které jsem pyšný a poslech si vždycky užívám.
Mám rád všechny sestavy C&K Vocalu, každá měla jinou barvu a byla jinak zajímavá. Ta, která se sešla při natáčení tohoto alba, byla svým způsobem výjimečná. Už tím, kolik osobností, jež dokázaly obstát i na sólových cestách, obsahovala. Vlastně každý ze zpěváků tělesa do dění na tuzemské scéně později nějak zasáhl. Z některých se staly pěvecké hvězdy, ostatní tak učinili třeba v roli producentů, supervizorů nebo skladatelů či textařů. Snad jen s výjimkou Mileny Červené. To ovšem její podíl na tomto albu vůbec nesnižuje. Jen to ukazuje na to, jaká sestava C&K Vocal tehdy v polovině 70. let tvořila. Stejně impozantní je ale i seznam hudebníků, kteří nahráli instrumentální party a seznam těch, kteří v roli autorů za nahrávkou stáli. Co je ale podstatné, setkání zajímavých osobností tuzemské scény dalo vzniknou mimořádnému a nestárnoucímu albu.
Téměř všechny texty alba napsal Ladislav Kantor, veskrze osobitý textař se svérázným viděním světa, jehož optiku vnímání okolních dějů jsem měl vždycky strašně rád. Dva texty ovšem nepocházejí z jeho dílny, jejich autorem je básník a textař Josef Kainar a doprovázejí obě převzaté skladby: Rám příštích obrazů a Doky, vlaky, hlad a boty. Ano, klasiku z alba Kuře v hodinkách legendárního Flamenga. Alba, které bylo díky emigraci některých členů, jak se říkalo, na indexu. C&K Vocal krásným gestem oživil odkaz tuzemské rockové veličiny. Mimochodem, druhou z dvojice skladeb hraje dnes na svých koncertech Luboš Pospíšil. To jsem ale odbočil. Rám příštích obrazů vám v podání C&K Vocalu vyrazí dech, zpěváci se tu kromě zpívaných partů zhostili i vokální realizace původně instrumentálních sól. Nad krajinou doprovodných nástrojů se tu do výšky pne impozantní vokální propletenec s Helenou Arnetovou v centru. Je to parádní záležitost. A Kainarův text je výborný. Cerhova a Kantorova Na kraji je zpočátku zklidněná, v Cerhově zpěvu civilně plynoucí. Postupně ale nabírá dech a sílu, Cerha přestává šetřit dynamikou a instrumentace je stále širší. Vokální party jsou najednou všude, představují se v krátkých sólech i v mrazivé ploše kdesi za scénou. Skvělé. Nemá cenu tady stanovovat nějaké vrcholy a zásadní okamžiky alba, Generace, to je kompaktní blok silných skladeb. Album navíc nemá místo pro to, které by vám umožnilo na chvíli si odskočit. Lásko, lásko - kompozice dvojice Ota Petřina a Ladislav Kantor - je další z důmyslných okamžiků a tady velmi doporučuju, neposlouchejte jen Pospíšilův part, ale všechny hlasy kolem něho, vokální aranž je totiž hodně zajímavá. Ta instrumentální samozřejmě také, vždyť ji má na svědomí Petřina, včetně závěrečného kytarového sóla.
Obě strany vinylového alba otvírají flamengovské kusy, tu druhou Doky, vlaky, hlad a boty. I tady si zpěváci mezi sebe rozdělili celou původní instrumentaci a poprvé tu výrazněji slyšíte Ladislava Kantora. A je tu Generace, titulní skladba, a tady soubor více vsadil na horizontální vedení hlasů. V barevném dialogu se tu střídají Petra Janů, Jiří Cerha a Helena Arnetová. Je tu taky dobře slyšet, jak skvěle se k sobě hlasy svým charakterem hodí. Současně se nám tu C&K Vocal představuje ve vokálních harmoniích, v rozsáhlých a vnitřně strukturovaných zpívaných akordech. Je velmi působivé sledovat třeba jen tuto složky hudby. Člověk při poslechu neví, kam dřív skočit.
Závěr alba obstarávají dvě skladby, které jsou koncepčně jiné. Subtilnější a celkově křehčí Vteřiny s renesančním přídechem v instrumentálním doprovodu nám navíc představují Arnetovou a Pospíšila v jejich silných okamžicích, oba zpívají vázaně v dlouhých tónech a zejména u Pospíšila je to možná jediná skladba, kde ho takto můžete slyšet. Závěrečný Chorovod je předělaná klasika polského hudebního hledače Marka Grechuty, jehož originál Korowód se objevil na stejnojmenném albu z roku 1971, pod kterým je podepsáno seskupení Marek Grechuta / Anawa. Skladba působí jako jazzrocková základna pro party sólových nástrojů, v těchto rolích se tu ale samozřejmě opět představují zpěváci C&K Vocalu a každý tu sám za sebe modeluje své vokální představení.
Co napsat závěrem? Album představuje nevšední zážitek.
» ostatní recenze alba C & K Vocal - Generace
» popis a diskografie skupiny C & K Vocal
Prokop, Michal / Kolej Yesterday
Kolej Yesterday je dalším albem z domova, které považuju za zcela zásadní. Sešly se tu ve šťastném spojení podstatné prvky: silné písně v zajímavých aranžích a dobré texty. Tvůrcům nebylo zatěžko rozepsat někdy i velmi složitou instrumentaci, energie se ale vyplatila a vrátila se zpět v podobě skvělých skladeb. Kolej Yesterday je současně dalším domácím albem, které opustilo typické rockové vzorce a našlo si svou podobu. To jsou ty šťastné okamžiky, které mám rád a poslech alba je pro mě pořád hudebním svátkem; i po těch letech.
Hrubého Předehra 1984 je vhodným předkrmem před opravdovou hostinou. Navíc v mnohém napoví, co vás čeká - hudba prokomponovaná, která se nedá nahodile najít v rámci improvizace. Tohle je kombinace nápadů a schopnosti s nimi zacházet. Rozepsat je do partitury. A tato schopnost není zrovna běžná. Dnes se každý, kdo dokáže poskládat za sebe pár akordů, považuje za skladatele.
Právě v širokých aranžích leží kouzlo skladeb tohoto alba, představují totiž náležité krajiny pro nádherné texty. Mužem v pozadí byl tady Ladislav Kantor, on zosnoval podstatu tohoto programu a dohlížel na to, aby všechny složky měly odpovídající kvalitu. On, výsostný textař, nepřispěl nakonec žádným textem. Této role se tu ujalo několik mimořádných veršotepců, z nich pak nejvýrazněji básník Pavel Šrut, který přispěl šesti texty.
Asi nemá cenu popisovat postupně podstatu všech skladeb, všechny jsou zajímavé a nabízejí ještě něco navíc: každá je jiná. Kromě ostřeji laděných kusů tu najdeme i rockové šansony, formu, která Prokopovi velmi sedí. Hned první z nich, Skoumalova a Šrutova Stará píseň, patří k zásadním kusům zpěvákova katalogu. A tady musíme dodat další významnou součást kvality této nahrávky, a tou je sám Michal Prokop, vokální veličina a ústřední postava veškerého dění tady. Úžasný hlasový rejstřík díky svému přemýšlivému přístupu propojuje s uváženým výrazem. A je v tom nedostižný. Moc ho v tomto obdivuju.
Básník Josef Kainar měl své hudební alter ego, důsledně navíc své básně odděloval od písňových textů, které psal. Hudebnost a sklon k rytmizaci jsou patrné ovšem i z jeho básní. Pokud si poslechnete Petrem Skoumalem zhudebněný Odjezd, pochopíte. Žádné slovo tu nezazní jen tak, pro každé slovní spojení existuje nějaký důvod a finální montáž s hudbou, to je malý zázrak. Prokop sám přispěl nejen hybnějšími skladbami Blues pro poštovní doručovatelku (s vtipnou citací lidového popěvku Jede, jede poštovský panáček) a Tramvaj, ale hlavně nesmrtelnou klasikou v podobě dvojice pecek V baru jménem „Krásný ztráty“ a závěrečného Blues o spolykaných slovech. Ano, až si pro mě přijdou... A radši nedodávejme, kdo si pro nás přijde. Musím dodat, že autorem skvělého textu je Jiří Žáček, stejně jako v případě skladby Blues milenců z kina Svět, ve kterém se ústřední dvojice zbytečně hryže do rtu a válí se po sobě ve křoví.
Chybí snad ještě něco? Samozřejmě, výborná a báječně fantazijní Bitva o Karlův most autorské dvojice Hrubý/Šrut. Kdo někdy zkoušel psát písně, tak ví, že dát dohromady něco takového, je skoro nemožné. Pánové, klobouk dolů! A na úplný závěr jsem si nechal zjevný vrchol alba, titulní Kolej Yesterday. Těžko říct, jestli skladatel Petr Skoumal a básník (a textař) Pavel Šrut napsali někdy něco silnějšího. Možná ano... Tohle album se mi nikdy neoposlouchá a obdivuju všechno, co nabízí.
» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Kolej Yesterday
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal
Pospíšil, Luboš / Tenhle vítr jsem měl rád
Pospíšilův debut je pro mě současně jeho nejlepším albem. Řadím ho k tomu nejzajímavějšímu, co v tuzemsku kdy vzniklo. Zásadní měrou se o to zasloužil muž v pozadí: Ota Petřina. Na albu je jeho nejsilnější věc, titulní skladba Tenhle vítr jsem měl rád a taky jeho originální aranžérská stopa. Petřina byl vždy důkazem toho, že podstatou dobré hudby je instrumentace. Jeho schopnost psát partitury byla mimořádná. Nesmíme ale ještě zapomenout na to, že posledním důležitým prvkem silného kompletu byly Kantorovy texty, které tady možná dosáhly svého vrcholu.
Tenhle vítr jsem měl rád je zásadní píseň celé Pospíšilovy kariéry, hrál ji vždy, když jsem byl na jeho koncertě. A viděl jsem ho fakt mockrát. Je skoro neoposlouchatelná a díky textové rovině i zcela nadčasová. Je to výborný kus. Pokud jste Pospíšilův koncert viděli někdy poslední dobou, nemohlo vám uniknout, že se do jeho setlistu vrátila další podstatná věc jeho kariéry, skladba Kniha míjení. Spojení příjemně nestabilní hudby a mnohovýznamového Kantorova textu tady nabízí jeden z vrcholů už tak našlápnuté nahrávky. Moc jsme si album užívali v době vzniku a u vytržení jsem z něho i dnes. A není mnoho alb, která takto vnímám. Poprvé se tu taky objevuje Pavel Šrut, básník a textař, který je v následujících letech s Pospíšilem úzce spojen. Jediný jeho příspěvek – píseň Ten zcela tvůj způsob chůze (přebásněný Robert Graves) – důmyslně doplňuje reliéf tohoto alba. Svérázné a mnohokrát vychýlené blues vlastně představuje typický Pospíšilův rukopis, kdy mu nic není svaté. Nepravidelnost půdorysu jeho skladeb je pro něho vlastně příznačná.
Osobitý Petřinův hudební svět, postavený na důležitých detailech, tady symbolizuje Věčně hraný předfilm v bio Láska. Ladislav Kantor pro něj napsal jeden ze svých nejpovedenějších textů a spojení obou složek tu má mrazivý účinek. Nónový akordický rozklad v kytaře, který je tu ústředním bodem aranžmá, následně vzhledem k jeho expresivitě napodobovala řada muzikantů. V této písni zní ale autenticky a tudíž přesvědčivě. Rockovější polohu kolekce nabízí Sběratel, harmonicky (opět) zajímavě vychýlená skladba, jejíž melodická těkavost je její hlavní předností. Hudbu bez předsudků na závěr první strany vinylu přináší zarputilé blues Léta jsem měl rád velký holky. Nezní v něm nic nepotřebné, aranžmá je osekané jen na to, co je skutečně podstatné a text, vtipné a současně i krutě pravdivé zjednodušení partnerských vazeb, nemůže být příhodnější.
Druhou stranu vinylu, která je poněkud odlišná - potemněle lyričtější, otevírá nádherná balada Moře. A tady si uvědomíte, jak podstatný podíl má pro vyznění alba další důležitá formace tuzemské hudby, vokální uskupení C&K Vocal. Kontrastní položkou je tady zvláštně rotující Matějská, jejíž instrumentální doprovod se v průběhu skladby lehce proměňuje a je stále naléhavější. Krása se tu nabízí jako cudný benefit. Je to až neuvěřitelné, jak přirozeně hudba plyne všemi těmi podivnými soutěskami, ve kterých se pohybuje. Poslechněte si třeba Mlčení stromů, vánků, řek a zjistíte, jaká síla je v muzice ukrytá a jak důležitý je přínos všech zúčastněných tvůrců. Pospíšilova hudba získává všechny své odstíny díky Petřinovým aranžím, a Kantorův text opět přesahuje běžný standard. Nikdy mě to nepřestane bavit.
Finále obstarávají dvě neobyčejné skladby. Krásně imaginativní Pověst o zrození kosa, složená z několika oddělených bloků, a jedna z nejlepších Pospíšilových věcí vůbec: Vzpomínka na jednu venkovskou tancovačku r. 1966. Modulující harmonie, nestabilní a opět vykloubená bluesová základna tu s dalším neobyčejným Kantorovým textem vytvářejí nápadité vyvrcholení příběhu alba. Tenhle vítr jsem měl rád je mimořádná záležitost.
» ostatní recenze alba Pospíšil, Luboš - Tenhle vítr jsem měl rád
» popis a diskografie skupiny Pospíšil, Luboš
Mišík, Vladimír & ETC... / '4'
| 2020-12-28 | Překvapivě nedlouho po vydání "trojky", zejména vzhledem k několikaletému zákazu, kdy byl zpěvák rozhodnutím rudých pánů neviditelný, se na pultech obchodů objevil další přírůstek Mišíkovy diskografie v podobě alba Vladimír Mišík – ETC... 4. Není možné skrýt, že se album moc nepovedlo. Těžko říct, jestli se s jeho přípravou spěchalo, nebo jestli snad euforie z možnosti znovu vydávat alba otupila schopnost autocenzury. Z mého pohledu se jedná o nejslabší Mišíkovu nahrávku. A na dovršení zkázy je to současně kolekce s ne zrovna zdařilými texty. Je to zvláštní zejména u Mišíka, který mladé lidi k moderní české poezii vlastně přivedl tím, že jim ji nabídl ve zhudebněné podobě. A klasici jako Josef Kainar a Václav Hrabě vešli do povědomí (nejen) mladých posluchačů.
Karty na stůl vyloží hned vstupní Nezapomeň. Básnířka a Mišíkova manželka Eva Rudyšarová opatřila manželovu hudbu, společně s ním, popisně krkolomným textem: "Zaplatit nájem, pojistku, plyn, vyměnit hořák, případně sporák..." Mišík spíš deklamuje, než zpívá. Dvojtónová melodie vaši pozornost navíc dlouho neudrží. V refrénu pak, vzhledem k obrovskému množství slabik, které ze sebe musí v rychlosti vychrlit, spíš drmolí a není mu dobře rozumět. Zkuste si to sami: "Octnul jsem se v Pressu, co to všechno nesu. Složenky, alimenty, prošlý komplimenty. V manšestrovým saku podobám se vraku. Množej se chechtavý vize, stojím si jak věž v Pise." Instrumentace není úplně marná, nad frázovanou basovou figurou znějí v kytarách docela zajímavé harmonie, všechno ale bezpečně ničí necitlivě zvýrazněné bicí nástroje. Upleskaný zvuk elektrických bicích se spoustou zbytečných efektů se k hudbě vůbec nehodí. Asi tu skutečně Pavel Skala hraje, na druhou stranu, kdyby pod muzikou zněl bicí automat, výsledek by byl stejný.
Skladba Možná je zhudebněná báseň Josefa Šimona a díky jednoduché basové figuře zněla na koncertech docela dobře. Že je autorem hudby sám zpěvák, vám napoví obdobná dvojtónová melodie, která se objevila už v předešlém čísle. V textu jsou docela zajímavé obrazy: "Možná, že jako malé děti, ty budeš já a já ten třetí. Možná, až naše ústa splynou, poznám, že miluju se s jinou...," hudební zpracování je ale toporné a žádný mimořádný poslechový zážitek nepřináší. Ve stejně ztuhlém duchu se nese i následující Návštěvní den. Hudba se pomalu a líně sune, není v ní moc co poslouchat a Dědečkův text taky nepatří k jeho vrcholným, zejména díky plochým gramatickým rýmům (zdrželo/pršelo; nepřišel/neslyšel; hubatá/Zubatá). Pointa na konci, že přijde Zubatá, je - po té, co se dozvíte, že sestra je hubatá -, i předvídatelná. V podobných dekoracích jako úvodní Nezapomeň se odehrává i filozofující Pes, Franta a Kant, je ale o něco hybnější a rozvernější. I tady Dědeček staví svůj text tak, aby se mu to hlavně rýmovalo, v tomto případě je výsledná podoba ale docela vtipná. Jen toho mlácení elektrických bicích je tu zase až moc.
Poslech druhé strany vinylového alba žádnou změnu nepřinese. Pochod adolescentů s textem Jiřího Dědečka je právě díky této složce docela zajímavý a tady hudba (Petr Skoumal) za textem výrazně pokulhává a nepodařilo se jí zužitkovat celý jeho potenciál. Nejstrašidelnější položku alba představuje Když se zešeří – hudbou s bezúčelnou instrumentací, vokální kolovrátkovou (ne)melodií a textem, který jako by v průběhu skladby bobtnal a nechtěl vám prozradit, o co v něm jde. Pozitivním vrcholem alba je píseň Doteky dvojice Skoumal/Dědeček. Nádherná píseň s důmyslnou aranží, „nakopnutým“ basovým riffem a širokými vyhrávkovými melodiemi kytar a houslí. Jako by šlo o skladbu z úplně jiného alba, muzika vám pořád něco nabízí a Dědečkovi se tentokrát text velmi povedl. Je dokladem toho, že i o zamilovanosti se dá zpívat bez kýčovité přeslazenosti. Kdyby tady album skončilo, byla by to dobrá tečka. Poslední kus ale teprve přijde a jmenuje se Noční můra. Je to až výmluvné. Vrací se šeď a nuda, zpěv-nezpěv na dvou tónech a text o snu ve snu.
Mám album na vinylu a je jak nové, pěkné, neohrané. Ale abych nelhal, tu a tam si ho přece jen pustím.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '4'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Pineapple Thief / Versions Of The Truth
| 2020-12-28 | Musím říct, že mě toto album příjemně překvapilo. Nejde sice o žádnou netušenou muziku - není tu rytmický nebo metrický slalom, harmonizace vychází z běžných postupů a instrumentace pracuje s tím, co už jste mockrát slyšeli - v rámci melodického pop rocku to ale vůbec není špatná věc. Na rozdíl od jiných. A co víc: kéž by takto vypadala běžná poprocková hudba, co se hraje v komerčních radiových stanicích. Pak bych pořád nepřepínal a neměl pocit kulturní apokalypsy.
Většina skladeb alba nabízí příjemný rock s promyšlenými aranžemi a odpovídající instrumentální výkony. Kapela nehledá nové postupy a současně je si vědoma svých kvalit. Prostor, ve kterém se skladby pohybují, je ale trochu úzký. Dobře je to vidět na Break it All nebo na výrazově rozmazané The Game, které svým vyzněním patří mezi zásadní okamžiky nahrávky a u kterých po chvíli víte, že vás ničím nepřekvapí. Poklidná atmosféra se kapele zalíbila a potemnělou zpomalenost servíruje jako hlavní příchuť téměř všech chodů. Celá kolekce se po chvíli takto jeví trochu strnule a jednotvárně. Chybí prvek překvapení a další písně v podobném duchu tuto atmosféru nerozptylují. Drobné detaily přesto poutají vaši pozornost a muzika si znovu a znovu žádá vaši účast. A vy na to přistoupíte.
Konec alba vás ale nechá v pochybách, protože hudba tady není moc silná. Out of Line nebo Stop Making Sense nenesou záblesk vizionářství a album ke svému konci spíš zpomalují. Přitom jde z kulis, které se tu nabízejí, vymlátit mnohem víc. Pak by The Game nemusela vypadat jak zastřený nástin možného tvaru a celé album tak strnule. Muzika má v sobě větší potenciál a pořád doufám, že ho jednou zúročí.
» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Versions Of The Truth
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief
Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík
Psát recenzi na Mišíkův debut je nošení dřeva do hlubokého lesa a v Athénách si odškrtávat další a další sovy. Album má u mě absolutorium, je to muzika, kterou si bez váhání dám třeba dvakrát po sobě. A další den zase a pořád mě baví. Kolekce, která střídá nálady a přístupy, nemá slabé místo. Je zábavná a zajímavá současně. Takových alb v tuzemských podmínkách moc nevzniklo.
Úvodní Cesta do dětství je důkazem krásy v prostém řešení, lydický koncept tady výborně funguje a sekvence septimových souzvuků v refrénu doslova rozkvétá. Nádherný úvod alba. Hudba nabízí trochu bláznivou kombinaci jazz rocku, art roku s folkem a psychedelií, a jde zjevně o všechny podněty, kterými byli tvůrci ovlivněni. A jsme rádi, že ta vykloubená doba dala vzniknout tak mimořádnému albu. Temnější Kde je můj stůl díky tomu nefunguje jak pozvání do bažin duševních krajin, ale jde v podstatě o příjemnou věc. Stejně jako v případě Jednohubek si skladbu pustíte ještě jednou, jestli vám (náhodou) v textu neunikla její podstatná část. Energický jazz rock, který přináší pecka Bazarem proměn, je jedním z vrcholů alba. Instrumentálně expanzivní skladba by mohla být chloubou mnohem slavnějších kapel, které se o podobný žánr pokoušely. A je to tak. Mimořádnou úroveň zpívané poezie pak dokladují další dvě písně: Proč ta růže uvadá s textem Jiřího Suchého a nádherná Stříhali dohola malého chlapečka, která má svůj původ v básni Josefa Kainara. Důmyslná hudba jim dodává další rozměr a udělala z nich klasické kusy tuzemského písničkářství.
Ale ještě nejsme u konce a závěrečná trojice má sílu dynamitu. Mišíkův a Žalčíkův Biograf se hudebně odvíjí od frygických struktur a má díky tomu zvláštní odstín, ten ještě umocňuje vokální part. Mišík tu nabízí jednu ze svých nejpůsobivějších podob. A rázná hudba ho k tomu doslova vybízí. Instrumentálně tu zní, částečně netušeně (nejsou totiž samoúčelné), polymetrické riffy a připravují pocitový prostor pro vrchol alba. Syn Daidalův je další skladba dvojice Mišík/Žalčík a jde o jednu z nejzajímavějších Mišíkových písní. Krásná věc přitom pořád ještě neznamená finální obraz alba, ten tu obstarává epický Kainarův příběh Obelisk. Skutečná a těžko uchopitelná tečka za mimořádným albem, jehož textové kulisy patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Buďme za taková alba rádi, nevznikají jak na běžícím pásu.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Mišík, Vladimír & ETC... / '3'
| 2020-12-26 | V souvislosti s tímto albem jsem si uvědomil starou dobrou pravdu: poslouchat, neznamená slyšet. Mišíkova trojka představuje zajímavou změnu ve směřování zpěvákovy "podstaty" a odklon od čistě rockových forem k obecněji pojaté hudbě. Je v tom i určitý problém, hledači rockových modelů byli tímto Mišíkem zklamáni, protože jim zmizel do prostoru, kterému nerozuměli. Každý, kdo v té době viděl Mišíkův koncert, musel ocenit posun k barevnější a plastičtější hudbě. Po dvou zjevně výborných, ale v mnoha směrech tradičních albech, se objevila nahrávka, která byla v mnohém jiná. To je přece to, co od muziky chceme!
Na albu není o zajímavé okamžiky nouze. Hudba nevyrůstá z oposlouchaného bluesového modelu (což bylo pro mnoho fanoušků matoucí), jde mnohem dál. Kapela hraje v promyšlených aranžích a dodává skladbám přesně to, co potřebují. Je to krásná ukázka rocku, který opustil přednastavené modely, protože muzika netrpí komplexem požadovaného tvaru. Je svébytná.
Trojka patří k nejlepším Mišíkovým nahrávkám. Co se týká textů, je možná úplně nejlepší. Samotáři, Blues o křestních listech nemohli mít působivější hudební zpracování. Dědečkova Kdo přijde po mně patří pak k úplným vrcholům Mišíkovy tvorby. Skvělé album. A skvělé koncerty, které ho tehdy provázely, to ale není pro kvalitu nahrávky podstatné.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '3'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Flower Kings, The / Islands
Pokud bych měl na úvod vyzradit podstatu mého "příběhu" Islands, pak mě napadá: kompoziční propracovanost a výstavbová důkladnost při vytváření instrumentace; zbytečná délka nahrávky; poctivost, s jakou kapela sestavila místy trochu nesourodou hudební mozaiku; taky ale určitá předvídatelnost a kvalitativní nevyváženost. Vedle nápaditých skladeb stojí rozpačité okamžiky a chvílemi bohužel i různá klišé. Pokud přehlédnu Islands jako celek a upřednostním výrazné momenty, převažují pozitiva.
The Flower Kings vsadili na formát písně a byla to dobrá volba. Současně je potřeba říci, že instrumentální složka celé nahrávky vysoko převyšuje tu vokální. Se zpěvem jakoby si chvílemi kapela nevěděla rady. Úvod alba obstarává jedna z nejlepších položek, opravdu výborný kus: Racing with Blinders On. Je to krásná věc a kdyby v tomto duchu bylo celé album, jde o nahrávku desetiletí. Není to ale tak. Už následující From the Ground představuje typicky plochá gesta, kratičkou melodii, třítónový kolovrátek, jehož úzká melodie je na hranici únosnosti. Stejný tónový postup je i v Every Breath You Take od Police. Možná náhoda...
Black Swan je zajímavá a správně vrstevnatá skladba; zpěvová linka je ale zase úzká a v těch dlouhých vokálech není moc objevná, přistihl jsem se, že se zpěv snažím nevnímat. Zajímavý kontrast přichází s Morning News, jde o skladbu jiného pojetí, působí spíš kontrastně než zajímavě, po chvíli mě nebaví. Nejsilnější kontroverzi přináší Broken. Jsou tu harmonické spoje typické pro Neala Morse (od 0:22), kdy v durovém bloku zní mollová dominanta, až sám Morse tento fígl jeho nadužíváním úplně devalvoval. Hlavní instrumentální motiv (od 2:10) je překoplý Dream Theater, rytmické i metrické řešení fráze je identické jako v Beyond This Life od Dream Theater. Kapela tady zvolila velmi neobvyklý pětidobý tečkovaný rytmus. V Broken zní obdobná figura. Zpěv melodie, která je postavena na jediném tónu se souběžnou změnou spodní harmonie, je zase typický Morse - chvílemi mám skoro pocit, že to zpívá. Nejhorší okamžiky nastanou, když zazní nasamplovaný pěvecký sbor, v Looking for Answers se tento postup pojí s banální kytarovou muzikou. Závěrečná Islands: místo velkého finále zní další mátožný kus a opět je tam nepřeslechnutelný Neal Morse, vedením táááhlýých melodií i tím sladkobolem a nasamplovaným pěveckým sborem v podkresu. Odvaha k překvapivým hudebním řešením se úplně vytratila, tohle je hra na jistotu a nuda.
Islands je (i přes všechny výhrady) zajímavá nahrávka s několika skvělými momenty. Úvod druhého CD, až po Islands, tvoří velmi silný repertoár. Kapela ukazuje, že abstraktní muzika ji sluší, stejně jako zasněné nebo divadelně významové plochy. Tady je kapela nejsilnější.
Je obtížné pro tyto kapely přicházet s novými alby. Pokud by se výrazně odklonily od zavedeného modelu, přišly by o posluchače. Zkušenost mimořádných nahrávek posledních let ukazuje, že cestou k progresi je opuštění rockového řečiště. V rámci rocku nic mimořádného už dlouhou dobu nevzniklo. A asi ani nevznikne. Proto nezbývá než neustálá recyklace toho, co fungovalo a funguje. Některé kapely se takto dostaly do slepé uličky a jejich tvorba je z hlediska úplné ztráty invence (a soudnosti) obtížně poslouchatelná. Jiné kapely dokáží v tomto prostředí přicházet s alby, která stojí za poslech a v drobných náznacích ukazují, že by bylo v jejich silách zavedené modely posunout dál. A třeba i mimo rámec rockového spektra. The Flower Kings mezi tyto kapely patří. Přesto jsou vlastně důkazem toho, že takto pojatá rocková hudba je vyčerpaná. A chceme-li hudbu odvážnější, musíme opustit svět rockových forem. Mnoho skvělých alb poslední doby je toho důkazem.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Chick Corea Elektric Band / The Chick Corea Elektric Band
Hvězdná formace Chick Corea Elektric Band nabídla v roce 1986 milovníkům neotřelé hudby svou podobu smooth jazzu. Dobrodružství debutového alba má ale své meze a je - řečeno slovy klasika - progresivní v mezích zákona. Uhlazená hudba jen těžko upomíná starší Coreovu tvorbu a žádné stylotvorné kompozice tady nečekejte. Ani explozivní hudbu, kterou znáte z Light as a Feather nebo Hymn of the Seventh Galaxy. Debutové album Chick Corea Elektric Band je s Coreovou tvorbou ze 70. let těžko srovnatelné. Odvaha k objevování nových postupů rozhodně nepatří k přednostem alba. Přesto pod hlavičkou této skupiny natočí Corea pozoruhodné album, jedno ze svých nejlepších, na kterém se vrátí ke svébytné podobě modal jazzu, na to si ale ještě musíme dva roky počkat.
Přestože nejde o žádný průšvih, je pro mě toto album jedno z nejhorších, pod kterým je Corea podepsán. Zjednodušení hudby souvisí s dobovými postupy, fragmenty nápadů byly roztaženy do větší plochy a opatřeny instrumentací, která mohla vzniknout jen v této dekádě. Oblíbený koncept přinesl hudbu srozumitelnou a dobře přístupnou. Corea se tímto albem asi nejvíce vzdálil od přístupu, který uplatňoval pod hlavičkou Return To Forever nebo od alb z konce sedmdesátek. Podstatným tvarem jazzově laděné hudby 80. let byl smooth jazz, hudba postavená na přehledných strukturách a snadném uchopení. Zjednodušeně řečeno: pop jazz. Corea je kreativní tvůrce a i takto pojatá hudba je v jeho případě dobře poslouchatelná, sílu starších děl ale postrádá.
Album nabízí směs syntezátorového jazz pop/rocku a silného odéru 80's. Směs Coreovy svébytné muzikálnosti a jednoduchých tvarů, ve kterých se smooth jazz pohybuje. Album Chick Corea Elektric Band je medley všeho popsaného. Chvílemi si připadáte jak na diskotéce, v jiných okamžicích hudba zní jak z hollywoodského trháku o policajtech, kterým dominuje Eddie Murphy. Není to špatně, má to své plusy a je potřeba Coreovi přiznat určité kouzlo imaginace. Velkou jízdu pak představuje Got a Match?, nečekaná bopová pecka, která kompozičně nenabízí netušené pevniny, v sólových partech je ale zajímavá. Blýsknou se tu všichni zúčastnění a vedle Corei je výborný zejména basista John Patitucci. Na druhou stranu položky jako Side Walk, Elektric City nebo India Town nabízejí vlastně totéž: jednoduchý riff a nad ním prostou melodicko-harmonickou nadstavbu. Muzika se točí pořád dokola a za chvilku vás přestane bavit, a to jsou okamžiky, kdy mám s hudbou na albu problém. Uposlouchat ten jazzový popík, který by v dobách Return To Forever byl nemyslitelný, je chvílemi obtížné. Opravdu zajímavým kouskem je tu King Cockroach, skladba v odvážnějším střihu s výborným (a mým oblíbeným) Scottem Hendersonen. Vrchol alba.
Debut kapely, kterou Chick Corea pro druhou polovinu 80. let poskládal, představuje zvláštní položku v jeho diskografii. Určitý závan svěžesti je kompenzován transparentními strukturami a snadněji uchopitelnými skladbami, ve kterých na mnoha místech hraje podstatnou roli parfémovaný pop jazz. Hladinu cukru v krvi své muziky si ale Corea úzkostlivě hlídá a album vesměs mizerné by nikdy nevydal.
» ostatní recenze alba Chick Corea Elektric Band - The Chick Corea Elektric Band
» popis a diskografie skupiny Chick Corea Elektric Band
All Them Witches / Nothing As The Ideal
All Them Witches natočili syrové album. Své široké riffy ve skladbách nabízejí jakoby mimoděk, ty působí průbojně a místy i překvapivě. Moc se mi líbí zvuk alba. Není nesmyslně exponovaný jako u kapel, které chtějí znít sakra tvrdě a výsledkem je spíš kašovitá plocha. All Them Witches sází na polozkreslené, tužší zvuky a právě proto muzika tvrdá je. Valivé figury si vás brzy získají, jsou všude, baskytara v nich jasně definuje ráz i průběh skladeb. Často je tvrdošíjná a v rámci svého ústředního riffu si žije svým životem. Nechává si svůj prostor pro sebe a ostatní hybatelé, zejména harmonický voj, musí kroužit uctivě kolem. S kytarou se zajímavě šetří, je citlivá, stejně tvrdě útočná. Celek působí jako ve filmu s rozostřeným obrazem, vykresluje spíš siluety než konkrétní figury.
Důležitá je práce s detailem, hudební masa vyrůstá z drobností a v celku je každý kus důležitý. Stoner metal/rock se tu mísí z psycho rockabilly a acid blues. Kapela se sympaticky snaží hledat nové postupy, kombinuje žánry i přístupy. Přesto je sdělná a pro fanoušky stále čitelná. A pro mě zvláštně zahloubaná do svého světa. Parksův zpěv je přirozený a v posmutnělém módu dobře padne k muzice. All Them Witches vykročili k novým horizontům a předpokládám, vzhledem k vývoji a ochotě hledat a kombinovat, že se ještě máme na co těšit.
» ostatní recenze alba All Them Witches - Nothing As The Ideal
» popis a diskografie skupiny All Them Witches
Rush / Caress of Steel
Album Caress of Steel není fanoušky jednoznačně přijímáno. Za mě: výborné album, jedno z nejlepších od Rush. Možná nejlepší. Hard rock se tu důmyslně prolíná z art rockem a dalšími vlivy. Kapela, jak to u velkých souborů bývá, nabízí i cosi navíc: osobité vidění hudebního prostoru, tedy prvek, který provází jen ty největší. Rush dokázali přijít s hudbou, která sice navazovala na to, co se v rocku aktuálně dělo, ale byla současně uhrančivě osobitá. K tomu kapela nabízela další bonusy v podobě neobvyklých postupů a svébytné instrumentace. O tom, že pánové na své nástroje umějí skvěle hrát, snad nebylo potřeba nikoho přesvědčovat. Rush pro mě v tomto období získali punc výjimečnosti. Jejich podoba hard/art rocku byla jedinečná, těžko opakovatelná. Byli nenapodobitelní a tím, jak byli stylově nezařaditelní, nabízeli další možnosti budoucího rocku. Oni měli být nositeli nového rockového světla... Nestalo se tak. Kapela svou budoucnost pojala jinak. Ale to je jiná kapitola a jiná recenze.
Caress of Steel je pestrobarevnou kolekcí skvělé muziky. Důležitý milník dějin rocku i mého života. Je pro mě obtížné si zachovat odstup. Proč taky?! Pokud jsem už dnes popisoval můj vztah k albu In for the Kill od Budgie, jako k mimořádné nahrávce, pak totéž cítím vůči tomuto albu. To jsou pro mě okamžiky, kdy rock byl víc než jen hudbou pro chvilkové pobavení. Caress of Steel je fantastické album.
» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush
Rush / Power Windows
Že je inovativní hudba kanadských Rush ze 70. let vystřídána jednoduššími skladbami v bezmála hitparádovém střihu, to už bylo celkem zjevné minimálně na dvou předchozích nahrávkách. Na Power Windows se ale nová koncepce dá se říct zcela ustálila a Rush se připojili k popověji laděným rockovým souborům, které v 80. letech vznikaly jak houby po dešti. Takto koncipovaná hudba o fanoušky rozhodně nouzi neměla. Rock byl najednou hudbou pro všechny, svou jednoduchostí byl dobře přístupný a navíc takto konkuroval prvoplánovým hvězdám z oblasti disco popu. Byl totiž většinou chytřejší. Nabízel k tomu ještě cosi navíc, pocit určité výlučnosti. U Rush toto platí dvojnásob. Pokud nevíte, o čem je řeč, poslechněte si Marathon, asi nejvlezlejší skladbu, kterou Rush za svou kariéru nahráli. Skladba na hranici kýče, podmalovaná medovými syntezátory a přeslazeným refrénem, musela poutat pozornost. Staré fanoušky takto koncipovaná tvorba asi vyděsila, přinesla ale obrovský zástup fanoušků nových. A protože Rush nikdy nebyli žádnými hlupáky, prošpikovali pánové hudební tok svých nových nahrávek povinnými instrumentálními kotrmelci, aby o renomé progresivní kapely nepřišli až tak docela. Noví fans starší nahrávky většinou nekupovali, byly zpravidla mimo rámec toho, co chtěli i dokázali poslouchat, bylo tedy nutné přicházet se stále novými alby v duchu nastoleného trendu. A tak zpravidla minimálně jednou za dva roky vyrukovali Rush s novou kolekcí. Opravdu nová ale většinou nebyla. Měl jsem doma o osm let mladší Counterparts a ani přes opakovanou a úpornou snahu hudbě porozumět, jsem to nedokázal. Mám vyzkoušeno, že pokud album nezafunguje hned napoprvé, opakované poslechy to většinou nezmění. Na hudbu si možná zvyknete a v podobě kulisy ji nakonec i uposloucháte. Dal jsem album pryč.
Pořád je pro mě smutné, co se stalo s kapelou, kterou jsem měl tak rád. Album se mi neposlouchá snadno, v rámci objektivity musím ale přiznat, že je minimálně o třídu lepší než zmiňované Counterparts. Tady jsou alespoň záblesky zajímavých postupů a barevné instrumentace. Okamžiky, které dají vzpomenout na doby, kdy kapela patřila k vlajkovým lodím progresivní hudby. Tento typ uhlazeného a přehledně vyskládaného rocku je pro mě tužší sousto. Současně musím ale ocenit instrumentální stránku kolekce, která alespoň částečně obhájí důvod, proč se k albu tu a tam vracím. A taky fakt, že na rozdíl od řady jiných kapel, které se v 80. letech s pop metalem tak výrazně prosadily, si Rush přece jen určitý kvalitativní standard udrželi. A jsou to sympaťáci. Teda byli. Bohužel.
» ostatní recenze alba Rush - Power Windows
» popis a diskografie skupiny Rush
Arabs in Aspic / Pictures In A Dream
Představte si, že spojíte hard rock a jeho riffy, sabbathovský metal, art rock s psychedelií, stoner rockem, a projektováním rozsáhlejších kompozic s důrazem na hudbu zejména 70. let minulého století. Zní to poněkud bizarně a je složitější si to představit, kapele Arabs in Aspic tato fúze ale funguje velmi dobře. Soubor svou skládačku buduje pestře a důvtipně, tvrdé riffy prokládá harmonickými plochami s důrazem na zvuk, kterému chvíli dominuje rámusivý rock, aby byl střihem vystřídán úspornější instrumentací, třeba jen s akustickou kytarou a syntezátorem. Zpívá se většinou anglicky, u dvou písní na posluchače čeká překvapení v podobě norštiny. Není to ale poprvé ani naposled, za čtyři roky nahrají album komplet norsky.
Mnohé napoví už úvodní dvojdílná Rejected Wasteland / Pictures in a Dream. Do konceptu vstupní zamlženosti a zpomalenosti kapela několikrát důrazně rockově šlápne a delší členitá skladba nás navrací ke staršímu "sedmdesátkovému" typu progresivní hudby s písňovými plochami a zřetelnou instrumentací bez zvukových stěn, které neblaze provázejí hromadu současné produkce. Důležitou součástí muziky jsou vokální party, a to nejen ty sólové. Let U.S Pray uvádí hutný a valivý riff, i zvukově typický pro stoner rock. Zpomalení, které jako by hudbě nasadilo mlhavý závoj, ve svých průhledných plochách působí téměř až floydovsky. V hudbě zní klávesy Hammond a kapela po chvíli zase přitvrdí. Celá konstrukce tady připomíná původní art rock. Na debutu Far Out In Aradabia hrál Tommy Ingebrigtsen na theremin, mám pocit, že jeho zvuk slyším i tady, v bookletu ale psaný není. Je to možná jen nasamplovaná simulace nebo zvuk synťáku. Působí to ale velmi dobře. Kapela dál míchá styly a ingredience: You Are Blind zní trochu jako art rock do kterého proteče psychedelie, výsledkem je píseň a funguje dobře, zejména když ve druhé části kapela přitvrdí a tlačí ostré a rytmicky nakopnuté riffy, do energické instrumentální muziky znějí jen vokály beze slov. Tohle je skvělá věc. Změnu přináší Felix. Instrumentální skladba je postavena na hrátkách s atmosférou, což bývá ošidná věc, výsledkem může být kýč nebo mátožná plocha. Kapela je zvládá dobře a kromě zajímavé instrumentace má výborně zvládnutou i zvukovou podobu svých skladeb.
Skladba Hard to Find otevírá hardrockovým riffem ostřejší úsek alba. Když se naladíte na rytmus a klepete si do taktu, kapela se překulí do zajímavé instrumentální druhé části a je zase o něco více art. Difference in Time je v podobném duchu jako předchozí skladba, trochu hard rock, trochu psychedelie, je příjemně přímočará a v refrénu nám nabídne krásný harmonický riff. A když zazní Hammond klávesy, je iluze starých dobrých časů dokonalá. Skladba s podivným názvem Lifeguard@Sharkbay na předchozí dvojici navazuje, je ale v triolovém rytmu a je složena z několika částí. Její úvodní hard rock vystřídá psychedelické zvolnění s perkusivními bicími a sólovou kytarou – nejde ale o souvislé sólo, vypadá to spíš, jako by kytara nahradila frázování zpěvové linky. Zajímavé. Když se riff otočí v celé kapele, přichází návrat k úvodní triolové figuře, už ale bez zpěvu a valčíkově "na tři" skladba končí.
Ta et steg til siden a po ní Vi møtes sikkert igjen přinášejí dvojici norsky zpívaných písní. První z nich začíná zeppelinovsky pojatým riffem, aranžmá je ale hutnější a instrumentálně hustší, než mívali Led Zeppelin. Vi møtes sikkert igjen je správně těžkopádná, hraje se stoner rock s valivým spodkem, který vás přitlačí ke zdi a nedá vydechnout, pak střih a zjemnění... Tato část mi svým zpracováním připomíná maďarskou Omegu, a to možná i díky norštině. O čem asi zpívají? Poslední položkou alba je křehká Prevail to Fail, subtilní píseň s akustickou kytarou a podmazávkami synťáku, svým způsobem vokální rozhovor, který tu se Smebym vede hostující Rune Sundby ze slavné kapely Ruphus. Krásná náladovka.
Vypadá to, že Arabs in Aspic do svých skladeb namíchali veškerou hudbu, kterou mají rádi a na které zjevně vyrostli. Připomínají mi tvorbu jiných seveřanů, švédské legendy Siena Root. Přestože Arabs in Aspic čerpají z tvorby svých vzorů a chvílemi se jim i podobají (na konci You Are Blind zní podobný zvukový chaos, jaký je v zeppelinské Whole Lotta Love, včetně napodobení skučícího Planta; a takových míst najdete víc, zjevně jde ale o citaci či poctu), své muzice dodávají osobitý rozměr ne zcela obvyklými postupy a formálním uspořádáním. A vlastně už tou specifickou fúzí, kterou vytvářejí. Je moc dobře, že kapely tohoto typu existují. Musí být samozřejmě dobré, a to Arabs in Aspic jsou.
» ostatní recenze alba Arabs in Aspic - Pictures In A Dream
» popis a diskografie skupiny Arabs in Aspic
Ahmed, Yazz / Polyhymnia
Yazz Ahmed je ve světě hudby zvláštním úkazem. Žen, které hrají na trubku, není mnoho. Těch, které na trubku hrají tak dobře a originálně jako Yazz, je ještě méně. K trubce si posléze navíc přibrala křídlovku a k ní pak i speciálně upravenou křídlovku ve čtvrttónové verzi. Připomíná tak další ikonu současné hry na trubku, která používá speciálně vyráběné nástroje, Ibrahima Maaloufa. Maalouf hraje pro změnu na trubku se čtyřmi ventily, klasická trubka má jen tři. V případě obou umělců jde o to, aby svými nástroji byli schopni zahrát i mikrointervaly, typické pro arabskou hudbu. A to je další věc, díky které na sebe talentovaná instrumentalistka a skladatelka poutá pozornost: propojování různých hudebních přístupů a praktik do jednoho důmyslného celku. V něm najdeme prvky jazzu, world fusion, jazz rocku, arabské hudby, elektronické zvuky, ale taky třeba reggae. Prostřednictvím své hudby ráda bojuje proti žánrovým předsudkům i všemožným formám klišé. Úkol je to ovšem nelehký.
Zatím poslední album Polyhymnia představuje nejambicióznější projekt, kterým se Yazz hudebnímu světu představila. V rozmanité skládačce najdete všechny přísady, o kterých už byla řeč, a taky řadu věcí navíc. Jednotlivé skladby jsou vlastně spletitým příběhem, plným barev, rozličných rekvizit a osobité hudební komunikace. Hudba se chvílemi rozlévá jako řeka při povodni, stejně tak ale pečlivě zvažuje každý detail svého sdělení. Nic jí není cizí a valí se na vás třeba v podobě jazzově laděného, ve svém jádru psychedelického funku s arabskými vlivy. O malou chvíli později vám nabídne směs úplně jiné konzistence, ve které je základem široce pojatá hudba britská s příměsí jazz rocku a se swingbandovým zvukem. Žánrová variabilita patří k hlavním zbraním nejen této kolekce, za kterou kompozičně i interpretačně stojí Yazz Ahmed.
Vstupní Lahan al-Mansour pracuje s několika vrstvami rytmiky. Pod nepravidelným offbeatem bicí soupravy znějí různé etnické perkuse, rytmické nepravidelnosti akcentují zpravidla klasické bicí. Melodika kombinuje evropský přístup s arabskou melodikou, nedá se říct, že by jedna ze složek výrazně převažovala; hlavní motiv je poskládán kombinací obou melodických postupů. V Ruby Bridges je zajímavý už rytmický riff v úvodu, když se přidají další nástroje, zní fusion funk s výrazně frázovanou (tečkovanou) rytmikou. Yazz, stejně jako na celém albu, hraje melodicky a promyšleně, pokud se někdy blýskne instrumentální zručností, má to v rámci partitury své opodstatnění. Krásným sólem na tenorsaxofon se tu předvede taky Tori Freestone, další členka souboru, ve kterém výrazně převažují ženy. Půvabné ženy. Jen pro zajímavost: kromě obou zmíněných sólistek hraje na kytaru Shirley Tetteh, na saxofony Helena Kay a Gemma Moore, perkusemi víří Corrina Silvester, na klavír hraje Alcyona Mick, na pozoun Carol Jarvis, za kontrabasem najdeme Charlie Pyne a pozici druhé hráčky na trubku zastává blonďatá Becca Toft. A zajímavostí jsou i kratičké třídobé fráze v rytmice uvnitř čtyřdobého konceptu, které tu vytváří hráčka na bicí Sophie Alloway. Je tu i pár mužů (Samuel Hällkvist, Noel Langley), pravděpodobně nebyly v dosahu odpovídající instrumentalistky, jinak bychom poslouchali ryze ženskou hudbu. Ale vlastně ji i tak posloucháme.
Pozoruhodnou skladbou je One Girl Among Many. Nejen, že jde o hudební specialitu, ale je v ní také deklarován boj žen za základní lidská práva. Yazz Ahmed vzhledem ke svému původu asi dobře ví, že nejde o celosvětový standard. Úderná rytmika a těžké basové tóny skvěle souzní s jasným textovým vzkazem:
Today it is an honor for me / To be speaking again / After a long time / So here I stand / So here I stand / One girl among many / The terrorists thought / That they would change my aims / And stop my ambitions / Weakness, fear and hopelessness died / Strength, power and courage was born / They are afraid of women / The power of the voices of women frightens them / We call upon our sisters / From around the world / To be brave.
Nádherný klavírní part tu hraje další z dívčí party Sarah Tandy, zatímco Alcyona Mick hudební prostor podkresluje na elektrické piano Fender Rhodes. Saxofonové sólo tu vyšvihne Camilla George.
Charlie Pyne se svým kontrabasem otevírá pozvolna plynoucí skladbu s číselným označením 2857. Jde o cool jazz, který je tu v určité dramatické lenosti spojen s modálním pojetím a v současnosti oblíbeným přístupem eklektické fúze. Když už máte pocit, že skladba končí, vykouzlí Naadia Sheriff (jasně, že je to další krásná žena) na klavír opakující se do široka otevřený motiv (nastavte si čas 4:30) a bicí s kontrabasem se k tomuto ostinatu každý s jiným riffem přidávají. Jde o princip math jazz rocku. Trubka pak zavelí k sónické mlze a nástroje kvílí jeden přes druhý, mezi nimi pozoun, na který hraje Rosie Turton a saxofon a mimořádně půvabná Nubya Garcia... Když se dým a kouř rozplynou, vyzve Naadia Sheriff svým klavírem k repetici, která se v rámci nepravidelné rytmizace rozvíjí do zajímavé mozaiky tónů a figur. Funguje to skvěle a když se ke klavíru v jednohlasu přidávají další nástroje a na závěr i trubka, která doteď držela sólovou linku, máte chuť si skladbu dát hned znovu. Ale počkejte s tím a poslouchejte dál. Stojí to za to. Deeds Not Words je postavena opět na jiném konceptu, hraje si s harmonickými plochami a nenápadně vám podsouvá další z melodií, které jsou vyskládané z různých etno přísad. Perkuse jsou nenápadné, ale důležité, bicí souprava hraje s melodií, kterou na mnoha místech podporuje paralelně kontrabas. Kapela vám za pochodu servíruje drobné obměny uvedeného schématu a Yazz si nad tím jakoby mimoděk "pobrukuje". Hudba nabírá na naléhavosti, ale je to logické: Deeds Not Words. Z bezmála až slavnostního zakončení nakonec přece jen sálá optimismus.
Závěrečná Barbara je nejdelší kompozicí alba. A stojí za to, je to velká jízda. Kapela nasazuje nejtěžší kalibr: polymetrickou strukturu - nejvyšší a nejkomplikovanější způsob práce s nepravidelnými motivy, před kterými i math jazz/rock nebo polyrytmy jsou dětskou říkačkou. Každý z nástrojů hraje sám za sebe, každý na jiný počet dob a výsledná podoba skladby vzniká spojením jednotlivých partů. Tento prvek je prolnut širokými melodiemi, které hraje současně několik nástrojů. Záchytným bodem pro sledování hudby může být sedmidobá figura, kterou Alcyona Mick hraje na Fender Rhodes. Hned vzápětí nás Yazz zavede do snivých končin svého hudebního světa a nabídne nejmelodičtější sólo alba, je to nádherný okamžik. Po ní Shirley Tetteh na kytaru sóluje tak neobvykle, až máte skoro pocit, jako by hrála na sitár. V sólovém výstupu ještě slyšíme Helenu Kay na saxofon a skladba, a celé album, mohutným melodickým finále, do kterého ještě probleskují motivy z polymetrické části, končí.
Polyhymnia je dcera boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Múza hymnických zpěvů, posvátné poezie a tance je tak i patronkou tohoto mimořádného alba, pro které si Yazz Ahmed všechny skladby zkomponovala a zaranžovala sama. Jedno z nejlepších alb, které jsem v poslední době slyšel.
» ostatní recenze alba Ahmed, Yazz - Polyhymnia
» popis a diskografie skupiny Ahmed, Yazz
Kingcrow / Phlegethon
Phlegethon je prvním albem Kingcrow, kde se jako hlavní vokalista prezentuje Diego Marchesi. Ve srovnání s pozdějšími alby mám pocit, že tady svůj výraz teprve hledal, přesto je jeho přínos pro tuto nahrávku v pravdě esenciální. Výchozím vyjadřovacím jazykem je tu progresivní metal, ze kterého kapela odbíhá k písňovému rocku, hard rocku a různým rockovým fúzím. Phlegethon bez kompromisů ustojí srovnání s mladšími alby, konkrétně třeba s Eidos, které je pro mě zatím nejzdařilejším dílem Kingcrow. Na Eidos najdeme hudbu podmanivě klikatou a rozlitou do drobných tématických pramínků; v rámci konceptu soustředěnou. Hudební obsah na Phlegethon je zase o něco pestřejší a na některých místech i více umírněný. Každopádně je to album, které stojí za to slyšet.
Příběh s mnoha významy je tu vystavěn v koncepčním rámci, střídají se nálady, tempa, riffy s blokovou harmonizací, instrumentální pasáže se zpívanými čísly... Ve vyhrávkách kapela tu a tam sáhne po nepravidelné rytmizaci, nejde přímo o math rock, spíš o rytmicky modifikované figury. Zvyšuje jimi expresi i účinek kontrastních hran. Úvodní část alba je, až na drobné vsuvky, instrumentálním vstupem do příběhu, mocnými riffy tu prostupují drobné vyhrávky a kapela vytváří typickou modrošedou kouřovou atmosféru. Příznačný kytarový riff z The Slide se nám během příběhu ještě několikrát objeví. Prvním zpívaným kusem je až třetí položka Islands, texty jsou jako obvykle nejednoznačné, zobrazují symboly osudových rozhodnutí, konečnost, ale i fakt, že o ty opravdu důležité změny se musíme zasadit my sami. Kapela si hraje s metrickými změnami a v písni, která je "na čtyři" (hraje se ve 4/4), vám refrén, v okamžiku, kdy se začnete nořit do hlubin, ("Down it the deep of a dying heart's believer...") servíruje v třídobém členění. Nastavte si čas 4:24 a začnete se valčíkově vlnit. V The Great Silence se nám v rámci koncepční provázanosti celku vrací příznačný motiv z úvodní skladby a za zatěžkanými riffy kytar se instalují kulisy samoty, ticha a směsi vzpomínek.
Střihem se dostáváme do zklidněné části Lullaby For An Innocent s podstatným poselstvím pro hlavního hrdinu (tedy pro každého z nás): nejsi sám! I'm next to you! Zpívaný úsek je chytře bez bicích, postavený jen na vokálech, táhlém basovém tónu a klavíru, zní to velmi dobře. V další části písně je procítěné zpívání prošito kytarovým sólem, celek zní působivě, než se jako úplné finále objeví obehraná a fádní figura, která, když se přidá sólo na akustickou kytaru, nemá daleko ke kýči. Jestli si to chcete "užít", nastavte si čas 4:12. Následující Evasion je také vystavěna na riffu, který už v úvodu alba zazněl a vůbec to není špatná věc. Refrén ale není příliš originální a harmonický postup v něm jsme přesně v této podobě slyšeli už mnohokrát. Kapela použila opotřebovanou harmonickou šablonu. Je to škoda. Vše se zase v dobré obrátí s Numb (Incipit, Climax & Coda), což je tady asi nejčlenitější skladba, plná změn a zajímavých postupů.
Poslední část alba zahajuje až rozverná A New Life, soft rock prostřílený údernějším kytarovými vyhrávkami a optimistickým poselstvím. Tady jsou Kingcrow od svého konceptu asi nejdál, když Marchesi spustí "The sun is rising up today", je to možná až moc uhlazené a nasládlé. Nebudu raději psát, koho mi tady připomínají. Úsek naštěstí není dlouhý. Trochu exotických struktur najdeme v kytarových vyhrávkách, akustických i těch hřmotných, skladby Lovocaine. Ta patří k vrcholům alba a kytarové sólo v ní se mi líbí nejvíc. Obligátní příspěvek několika alb Kingcrow představuje série Fading Out, tady jako part III. Použitím neobvyklých stupnicových postupů navazuje na předchozí Lovocaine a jelikož zní flamenco, máme tu směs se španělskou příchutí, která se několikrát převalí z boku na bok, zhoustne, aby se vám nakonec před očima cudně vybarvila - úsek od 4:30 je zfúzovaný etno rock. Hezká věc. Titulní a nejdelší skladba alba Phlegethon poodhaluje kontury nezřetelné pointy o vyrovnání se s osudem. Je to hudebně i konstrukčně svým způsobem album v albu, nádherná a barevná věc, která dá zapomenout na některé drobné výhrady.
Phlegethon je první zásadní album, které Kingcrow natočili. A také první album, kde je Diego Marchesi v roli hlavního zpěváka. Phlegethon představuje skutečný zlom v tvorbě souboru a jde, i přes drobné výhrady, o výborné album. Kritické glosy nakonec nejsou v rámci celkového konceptu alba až tak podstatné. Jako celek album funguje skvěle.
» ostatní recenze alba Kingcrow - Phlegethon
» popis a diskografie skupiny Kingcrow
Thank You Scientist / Terraformer
Po třech letech vydali američtí hledači Thank You Scientist nové album. Navazuje na předešlé nahrávky, je ale částečně odlehčenější, i když jasně nalajnované šablony současného progu tu opět nenajdete. V hudbě objevíte tradiční přísady této party z New Jersey: progresivní rock i metal, jazz rock, funk, hard rock, nu jazz a řadu dalších vlivů. Kapela taky s chutí swinguje.
Vstupní instrumentálka Wrinkle přináší triolový jazz rock s komponovanými riffy i sóly. Muzika krásně plyne, přesto je v ní řada zajímavých licků a motivů. Základní melodický motiv je krásně široký a v mohutném unisonu se tu představuje celá kapela, včetně sólových partů houslí, saxofonu, trubky i sólové kytary. Ve zpívané FXMLDR už se objevuje hlavní zpěvák Salvatore Marrano. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si na jeho hlasový témbr zvykl. Bezmála osmiminutová skladba má vespod hybný funk rock, tím ovšem prorůstají jazzové vyhrávky stejně jako riffy prog metalu. Skladba se postupně proměňuje, pozvolna svými vnitřními sóly putuje do rytmicky nepravidelného finále. Následující Swarm je vlastně jazz metal, rytmika je dynamičtější a skladba působí úderně a zdánlivě jednoduše, zejména v odlehčených pasážích s krásnou trubkou, kterou tu Joe Gullace uvádí vokální melodii. Stačí se ale zaposlouchat do rytmizace riffů a zjistíte, že žádný back beat a z něj odvozené melodie tu nejsou. Zajímavá je Son of a Serpent, obasahuje vlivy nu jazzu i math rocku, to když kapela chrlí metricky nepravidelné motivy, nastavte si třeba čas 1:25. Pod zdánlivě průzračnou vrchní hudební vrstvou tepe výrazná baskytara a tady i bicí poprvé výrazně rozbíjejí pravidelný rámec rytmického schématu, stejně jako vokální melodie neustále opouští tonalitu písně.
Zklidnění a odklon od úderného prvního bloku skladeb přináší Birdwatching. Krásná věc, kde je průsečík nu jazzu a rockových postupů nejzajímavější. A taky nejslyšitelnější. I tady kapela pracuje s nepravidelnou rytmizací (skladba je sedmidobá, na 7/8) a kromě úsporně vymknuté harmonie tu šlehají efektové paprsky zmiňovaných doteků nu jazzu. Nejdelší skladbou alba je Everyday Ghosts, ta má přes deset minut a kapela vás v ní provede celým svým územím. Je to příjemně dobrodružná pecka, i přes občasné zjemnění na vás kapela každou chvíli vysype těžké sólové "hady" a krásným sólem se tu blýskne kytarista Tom Monda. Skladbou, kde se v sólových partech postupně představí celá kapela, včetně Cody McCorryho s basovou kytarou, je také bezmála desetiminutová Chromology. Další kontrast přinese odlehčená, samozřejmě z hlediska pojetí kapely, a melodická Geronimo. Zajímavě pojatá je tu rytmika, jakoby nedržela pohromadě, a skvěle tu funguje souhra trubky a houslí. A tady si taky uvědomuju, že si užívám i zpěv. Life of Vermin je vystavěna jako vrstevnatý funk jazz s další várkou vyhrávek a současně jazzových i metalových riffů, s kterými výborně kontrastují odlehčené pasáže na principu lehounké samby a latin rocku. A Joe Gullace tu vystřihne sólo, které patří k vrcholům alba. Skvělá skladba.
Do poslední části alba nás uvede vzdušný cool jazz v podobě kratičké Shatner's Lament. Se svou trubkou tu opět kouzlí Joe Gullace. Doporučuju. Trochu jiný přístup nabízí další skladba se stopáží těsně pod deset minut: Anchor. Kapela hraje "na tři" a trochu vykloubenou polku postavila na základech modal jazzu a modal rocku, kterými prostupují etno vlivy i stopy riffového jazz metalu. Svým přístupem jedna z nejzajímavějších položek alba. Předstupeň před finále obstarává další z křehčích věcí New Moon, i ta ovšem opatřená důmyslnou instrumentací s prvky asijské hudby. A závěr: titulní Terraformer. Progresivní metal se tu snoubí se současnými rockovými postupy a polytonální harmonizací. Kapele nestačí pohybovat se v rámci jedné tóniny a neustále ve vás cítění tonálního centra rozbíjí melodickými odbočkami. I rytmicky se opět dostáváme k nepravidelným strukturám a opět si toho možná ani nevšimnete.
Terraformer, myslím teď celé album, je zejména kolekcí krásných a důmyslných písní, které nám kapela naservírovala s bohatou instrumentální oblohou. Multižánrová nadstavba je pro Thank You Scientist samozřejmostí a vlastně i standardem. Je to výborné album.
» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Terraformer
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist
Mr. Bungle / California
Všelijaké kapely mnohokrát vyhlásily, že točí jiné, pestré, stylově různorodé album, zpravidla jde ale jen o drobné variace na zažité postupy. Nahrávka nakonec působí stejně jako všechny předchozí, protože „odchylky“ smaže typický zvuk kapely a obvyklá instrumentace. Stylově pestré album, kdy jste nemilosrdně vláčeni různými žánrovými soutěskami a netušíte, co přijde za chvíli, je velkou vzácností. Nejde tu jen o schopnosti tvůrců, kteří samozřejmě nemohou použít postupy, které jednoduše neznají, jde ale taky o odvahu. Čím rozmanitější skládačku kapela vyprodukuje, tím je okruh potenciálních posluchačů menší. Je snadnější poslouchat hudbu, která je stylově ukotvena a kterou dobře znám, žánr, který poslouchám "celý život", než se proposlouchávat neznámým hudebním pralesem a snažit se pochopit jeho podstatu. Ona polarita "líbí - nelíbí" má samozřejmě své opodstatnění a máme na ni všichni právo, i ona má ale svoje hranice, protože pokud bychom takto odložili každou trochu jinou hudbu, jakože "nelíbí", pak by spousta skvělé muziky (Bohuslav Martinů, Igor Stravinskij, Aaron Copland, Miles Davis, Frank Zappa, Chick Corea a mnoho dalších) neměla své posluchače. A to by byla škoda.
Album California, za kterým stojí hudební všeuměl Mike Patton (Faith No More, Fantômas a řada dalších i sólových projektů), opravdu pestré je. Najdete tu hard rock, heavy metal, latin rock, rockabilly a rokenrol, crazy rock, orientální hudbu, twist, math rock, zvuky z flašinetu a různých hracích strojků, šamanské zpěvy, world music obecně i jazzově pojatý pop. Silný je vliv modalního jazz rocku, melodie nejsou vystavěny z běžných dur/moll stupnic, ale objevíme v nich modální škály i orientální melodické řady, pomocí kterých kapela příjemně rozbíjí tonální vycentrování svých skladeb. V některých okamžicích máte pocit, že posloucháte filmovou nebo scénickou hudbu, jako v The Holy Filament, úvodní Sweet Charity (už to spojení slov je neobvyklé) jakoby zase vypadla z nějaké Bondovky. Kapela vám servíruje příjemnou a melodickou pasáž, aby hned vzápětí přitlačila na pilu a zase se téměř vytratila. Rychlá část střídá pomalou, rock je prostoupen balkánskou polkou, swingem i valčíkem, běžné hudební nástroje doplňuje celá plejáda nástrojů pro rock netypických. Asi nejbizarnější mozaiku představuje skladba Ars Moriendi, ve které jako byste proletěli celý svět, pořád vás něco překvapuje a spojuje se tu nespojitelné: tvrdý rock, balkánská dupárna, blízkovýchodní motivy s klezmerem, popem, jazzem... Výsledek působí báječně. Nemá cenu vyjmenovávat postupně všechny písně a popisovat, co v nich najdete, je mnohem zábavnější tuto hudbu poslouchat a pokusit se odhalit všechny vlivy a postupy, které kapela, ve které komponují všichni, použila.
Kromě Pattona objevíte v sestavě ještě jedno jméno, které se váže ke zpěvákově domovské kapele Faith No More (i když je otázka, jestli jsou právě Faith No More pro Pattona tou domovskou kapelou), je to kytarista Trey Spruance. Ten s nimi v průběhu roku 1994 nahrával výborné album King for a Day... Fool for a Lifetime.
Máte-li rádi hudební dobrodružství a rádi v hudbě objevujete spodní proudy a různorodé postupy, je tohle album pro vás. Mě baví moc.
» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle
Kingcrow / Eidos
Eidos - idea, myšlenka. Může nás motivovat, pohánět kupředu a vést, přivádět do různých situací i na scestí. I o tom je toto album. Italská rocková skupina Kingcrow natočila album o prchavosti chvil, které prožíváme i o hodnotách, za kterými směřujeme. A do značné míry i o zaslepenosti a neschopnosti ustoupit od svých myšlenek, z podstaty toho, jak vnímáme a klasifikujeme okolní svět. Ale také o cestě k osobnímu štěstí. Vstupní The Moth přináší ve významové koláži symboly všech těchto podnětů, pomíjivost času i našich hrdinů v něm. Hudba s konceptem souzní a pohybuje se v temnějších odstínech. Přesto není bolestná, spíše naléhavá a směřuje nás k zamyšlení. Skladby jsou dobře napsány a zaranžovány, nepřinášejí instrumentální cirkusáctví, ale účelnost, která nechá vyniknout příběh. Pořád je v nich co poslouchat, party jednotlivých nástrojů jsou promyšlené, jejich vzájemná spletitost není samoúčelná a vytváří instrumentální reliéf příběhu. Výraznou postavou je tady zpěvák Diego Marchesi. V projevu silný, pěvecky přesný a hlasově zajímavý. Je to přesně ten typ vokalisty, kterého kapela potřebovala, díky němu je muzika Kingcrow barevnější.
Kapela se pohybuje na pomezí rocku a heavy metalu. Není v tom nerozhodnost, tuto rozkolísanost kapela využívá jako výrazový prvek pro vytvoření různě energických ploch tak, jak to dynamika příběhu vyžaduje. V tom je velká síla Kingcrow, neuzavřela se do zvukové ulity, jako mnoho jiných souborů, a ponechala si stylovou (i zvukovou) svobodu. Proto je nálepka prog metal v tomto případě tak nepřesná. Kapela jde ve výrazu dál a bez váhání používá nástroje, které v daný okamžik potřebuje, třeba klavír, akustickou kytaru nebo saxofon. Nejde o žánrově bezbřehou a kompozičně neurovnanou kolekci, kapela si i v určité výstavbové rozmanitosti drží svůj rukopis. Žádná z písní z alba netrčí, není tu hitový středobod a pak "něco kolem", žádná skladba není výrazně lepší než ostatní, stejně tak tu nejsou sladce omšelé a ukňourané plochy, přinášející protiváhu rychlým pasážím, jaké bývají v současném progu. Eidos je kompaktní hudební příběh.
Hned v úvodní The Moth se objevuje jeden z typických výstavbových prvků, Marchesi zpívá s posunutým akcentem, synkopovaná melodie obsahuje podprahový neklid, současně ale i určitou odlehčenost. Když se důraz zpěvu přesune na těžkou dobu: "Time keeps crawling, While you’re burning", působí hudba až silově a vy tušíte, že v tu chvíli se dozvídáte něco důležitého. Mezihry a instrumentální předěly přinášejí zpomalení děje, možnost rekapitulace a stejně tak nevyhnutelnost toho, co přijde. Hned následující Adrift je píseň o naději v nelehké době, "žil jsem pro nádherný sen a stále se tak snažím žít, i když mému srdci chybí touha", a je jednou z hlavních myšlenek příběhu. Je nutné jít dál. Hudba je útočná a obklopuje vás, aby vám nabídla směr: poslední část skladby mění metrickou strukturu a je na tři doby - vyhlídky nejsou až tak bezvýchodné. Rytmická projekce i různé metrické členění tady působí funkčně. Ne náhodou je Slow Down, ve které Marchesi odhaluje záblesky svých vidin a i kytarové riffy se tu projevují jen v útržkovitých frázích, postavená na sedmidobé struktuře - hudba je na 7/4. Tato neforemnost krásně slouží sdělení a rozhodně stojí za to nepřeslechnout kytarovou vyhrávku, která to vše spojuje. Ve skutečnosti je to skladba o neschopnosti vybrat si z možností tu správnou, znát své priority a taky, což všichni dobře známe, o výmluvách, proč to tak je: vždyť všechno tak rychle běží a není na nic čas. Je jediná cesta, zpomalit a rozhlédnout se. Instrumentace této skladby patří k velmi působivým okamžikům alba. Sedmidobou sazbu kapela používá i v Open Sky, jde o zvláštně zkroucené blues (s přidanou sedmou dobou k šesti bluesovým) a v rozvolněném tempu hudba postupně roste a je stále naléhavější, odhodlání odhodit tíživá břemena je stále větší. Je to nutnost, protože možnosti, stejně jako to, co v sobě ukrývá pohled na oblohu, jsou nekonečné. Ne všechny signály, které v životě přijímáme, jsou jednoznačné.
Po ostřejší flamenkově pojaté Fading Out, Part IV (na předchozích albech jsou části I až III) o nutnosti začínat znovu a znovu, pokud je to potřeba, následuje možná nejčlenitější skladba The Deeper Divide. V té se střídají různé zatěžkané a zdánlivě nesouvislé části s mnoha vnitřními hlasy o bezvýchodnosti, která završena do mezní polohy znamená vlastně nový začátek. A následně možná nejsilnější okamžik alba: On The Barren Ground s nepravidelným rytmickým tepem, údernými riffy a působivou atmosférou. Konečně řešíme to, čím by člověk měl a chtěl být, i když s opatrností jemu vlastní. Skladba proroste do dalšího dílu At The Same Place, kde se se stejnou energií objevíme uprostřed bouře klid a ujištění, že "zůstaneme spolu, možná jen trochu jinak, ale nikdy nebudeš sám“. Nejedná se o ticho nebo o ztišení, hudba je důrazná, ale vysílá jasné signály o propojení osudů. V titulní skladbě si kapela hraje s bitonalitou, muzika se převaluje mezi tóninami a volné tempo znamená další klid před bouří. Všechny otázky ještě nejsou zodpovězeny, všechny problémy nejsou vyřešeny, a tak i rytmické záškuby kytarových riffů znamenají vlastně totéž: všechny nenaplněné naděje musejí pryč, je potřeba jít kupředu, aby se rány po nich zavřely. Skvěle tu opět fungují vrstvy hlasů a je to taky místo, kdy zní kapela asi nejvíc metalově. Zase ale jen v rámci celku, hned vzápětí se totiž ozve akustická kytara a klavír. Zklidněná If Only neznamená uzavřený nebo šťastný závěr, ale naději v určité nejistotě. Důmyslný závěr navíc svádí k tomu, pustit si album ještě jednou. A vychutnat si každý detail.
Eidos není album na pár poslechů, i po delším spolužití s ním objevujete spodní proudy hudby i skryté významy příběhu. Když ho srovnám s alby, které od Kingcrow znám, je pro mě nejvýraznější a mám k němu asi nejsilnější vztah. Ale i tento pocit je, vzhledem k hudbě Kingcrow, proměnný. A je to tak dobře.
» ostatní recenze alba Kingcrow - Eidos
» popis a diskografie skupiny Kingcrow
Gazpacho / Tick Tock
Gazpacho patří k nepřehlédnutelných představitelům současné rockové syntézy, hudby, která si z rockových proudů, a nejen z nich, bere podle libosti různé postupy a vytváří z nich důmyslná díla. Jejich jemně plynoucí hudba v sobě ukrývá spletité směry i přítomnost vnitřních hlasů, odevzdanost i naději. Její barevnost je umocněna použitím houslí, mandolíny a dalších, pro klasický rock netypických nástrojů. Potemnělá krása právě tohoto alba je navíc zesílena příběhem v pozadí. Jak se dočtete v textu k albu, jde o zhudebněný děj knihy Wind, Sand and Stars, ve které spisovatel, letec a dobrodruh Antoine de Saint-Exupery popisuje svůj neúspěšný pokus o dálkový let z Paříže do Saigonu, při kterém se svým mechanikem a navigátorem André Prévotem havaroval v saharské poušti. Oba muži téměř zemřeli žízní a hladem a jejich šance na přežití byly mizivé. I proto hudba na albu pracuje s postupnými, pozvolna se objevujícími a často opakovanými figurami. Pořád dokola. Tak v poušti plynul čas a dvojice den za dnem stále stejně čekala na zázrak v podobě záchrany. Vratkost osudu, stejně jako drobné střípky prchavé naděje najdeme na mnoha místech alba, jsou součástí hudební scenérie. Záchrana nakonec přišla.
V úvodní Desert Flight - a na dalších místech, kde se vokál postavený na velmi dlouhých tónech objevuje - mi její táhlá zpěvová linka (nikoli hudba samotná) připomíná Muse, ti si také libují v dlouhých vokálech. Gazpacho jsou ale mnohem barevnější a rozmanitější. A pro mě, na rozdíl od Muse, se vším všudy uvěřitelní v tom smyslu, že je u nich na prvním místě hudba a ne vnější efekty. Ale dost srovnávání. Mnohokrát na albu kapela v rámci konceptuálního obsahu pracuje s monotónním rytmickým základem, který vytváří jakousi kouřovou (tady spíš prachovou) atmosféru, vytržení z reality. Nechává tím hudbu postupně prorůstat do prostoru, mohutnět k předělům, ve kterých se vše ztiší a vy musíte opatrně a pozorně vyposlouchat každý drobný melodický motiv. To jsou hranice mezi rezignací a nadějí. Nic se tady neděje na efekt, vytvarovat hudební krajinu s příběhem chce čas, aby každá částečka dosedla na své místo. V závěru The Walk I zní ve ztišeném prostoru etnické motivy, které nás směřují až k místu událostí. A budou k nám problikávat i v dalších skladbách. Nemají funkci ústředního tvůrčího postupu, to by bylo laciné, kapela je používá střídmě jako ochucovadlo, jako příznačný prvek. Stejně tak šetří typicky rockovým zvukem, zachází s ním jako s jednou ze složek a když se naplno ozve kytara s baskytarou, vnímáte tento okamžik velmi intenzivně. Je v tom naděje, odhodlání a energie k jejich naplnění. Kapela si vás postupně připravuje na to, že použít může cokoli, zvuk, který k vám "ze světa" pošle, může být jakýkoli a vy konečně zjistíte, že vás nic nepřekvapí. Ani, když se na konci první části Tick Tock trilogie ozve mužský sbor a pod ním nervní trhaná linka baskytary. Takový je osud ústřední dvojice, jejich duševní rozpoložení, tak v nich rezonují jejich pocity. A k tomu: to jsou prostě Gazpacho. Někdy je výrazová úsečnost a manévrovací neforemnost ženou až na hranu toho, co kompozice dokáže ještě unést a tak trochu si hrají s vaší trpělivostí. I v tom je kouzlo této party a jejich hudby. Zbytek je na posluchačích.
Album Tick tock určitě stojí za poslech. A věřím, že pak sáhnete i po dalších výtvorech této norské kapely.
» ostatní recenze alba Gazpacho - Tick Tock
» popis a diskografie skupiny Gazpacho