Judith - @ 03.08.2023 | #

Pink Floyd jsem vždycky vnímala jako mistry velkých pláten. V devadesátých letech, kdy jsem brala hudební rozum, to bylo patrné z rozmáchlých videoklipů. V letech sedmdesátých, která na mě trpělivě čekala, se velkorysost jejich ducha projevovala uvažováním v rozsáhlých hudebních plochách a komplexním myšlenkovým přístupem k dílu.

Wish You Were Here má své místo v cyklu, který začíná Echoes a končí The Final Cut: na počátku jeden tón, jeden bod, od nějž se stvořitelským gestem odvíjí celá kosmogonie, propracovaná na Dark Side Of The Moon, v globální a spíše filozofické rovině - já a ty, my a oni, světlo a tma, život a smrt.

Na Wish You Were Here počíná sestup ducha do hmoty, hudebně dovedený do krajnosti ve sborových odrhovačkách, jak nepotřebujeme vzdělání, nebo živočišném rytmu Not Now John - kde by vás napadlo, že si na Pink Floyd zatrsáte? No, poprvé možná u Have A Cigar... způsob, jakým se už v předcházející Welcome To The Machine začíná prosazovat masitá baskytara na úkor abstraktních náladových ploch, je pro další směřování Pink Floyd symbolický.

Vztahy, v nichž se člověk ocitá, jsou na tomto albu velmi konkrétní a individualizované - následující Animals položí vše zřetelněji do celospolečenské roviny a The Wall se pokusí zahrnout všechny stránky člověčího pobývání mezi lidmi včetně vztahů milostných, které umí být obzvlášť nemilosrdné. To patří ke každému kontaktu - působivost Shine On You Crazy Diamond je působivostí ostnu, který se vrývá pod kůži, a myslím, že právě proto je tahle skladba tak výjimečná.

Wish You Were Here se od svých sousedů liší relativně (toto slovo zdůrazňuji) jednodušší stavbou, vlastně jsou to písničky. Každá nabízí jeden filmový záběr s postupným přibližováním a zaostřováním kamery. Už nejsme vně celku jako na Dark Side, ale ještě jsme se nesnesli na zem, do bahna jako na The Wall; Animals v tomto kontextu vnímám jako pokus získat zase trochu víc nadhledu nad lidským pinožením.

Protože Wish You Were Here do něj nezadržitelně směřuje. Vědomí, které si od raných hravých skladeb ulítlo do barevných vizí a pak se, už bez Syda, uchýlilo ke geometrickému filozofování, se pokouší vrátit mezi lidi, což je rizikový podnik - zatraceně bolí, jak přistávací modul proniká ochrannou vrstvou atmosféry... Zkouší to znovu a znovu, potkává různé lidi, učí se v tom chodit. Jednotlivé pečlivě zvolené a odvážně nasnímané výjevy se propojují do celku orámovaného žalozpěvem za mladické ideály a bezprostřední, nevypočítavé kamarádství.

Trvalo mi dlouho, než jsem tuhle desku docenila, než jsem ji opravdu uslyšela a nechala se jí dotknout. Ta krása mě přejela jak parní válec a jen těžko hledám hudební zážitek, který by byl srovnatelně intenzivní. Na Wish You Were Here zkrátka něco je. Hodnotím absolutně.

Judith @ 04.08.2023 09:41:02 | #
jiří, děkuju za obsáhlou reakci. Nechtěla jsem recenzi příliš natahovat a vidím, že jsem to s hutností vyjádření asi přehnala. Dovysvětlím. "Relativně jednodušší stavbou" narážím na skutečnost, že na Animals jsou rozsáhlé skladby rovnou tři, Dark Side pro mě zase kompozičně o něco líp funguje jako celek. Písničkový ráz Wish You Were Here vidím v přítomnosti výrazných melodických nápadů spojených s textem, který nese význam i v podobě úryvku, což se týká dokonce i Shine On You Crazy Diamond. Na sousedních albech nic podobného není. Taková Us And Them má určitě nádhernou melodii, ale k pozpěvování u táboráku zkrátka neláká.

Zmínka o milostných vztazích odkazovala k The Wall, na přítomném albu nic takového nehraje roli, souhlasím, ale drásavý potenciál blízkých vztahů je společný, což chtěla vypíchnout. Vzdělání jsem nemínila tematizovat, šlo mi pouze o to odkázat na danou skladbu bez nutnosti vypisovat její název - já si ho prostě nepamatuju :-) Odrhovačku vysvětlím. Je to složitější. Soudím, že se celkem shodneme na postupném hrubnutí tvorby Pink Floyd směrem k The Final Cut. Pro mě to souvisí s tou hmotou. Oni si čím dál víc zadávali s materiální stránkou světa. Money na Dark Side napohled míří podobným směrem, ale pořád je spíš abstraktní. Podobně úvahy o hmotě jsou přítomny už dřív, třeba v souvislosti s kosmem, jak píšeš, ale v jiné podobě - poetičtější, filozofičtější. 

V Echoes probíhá stvoření světa (debatovali jsme onehdy o té skladbě pod Gattolinovou recenzí Meddle), ale teprve na Wish You Were Here si ve světě opravdu namočíme čumák, protože už se tomu dál nejde vyhýbat. Another Brick in the Wall, Part 2, je dotěrná a vlezlá. Něco se tím vyjadřuje. Možná to, jak takový svět a systém ve zcela konkrétní, hmatatelné podobě člověka obklopí, zahluší, uvězní. Pro mě je označení "odrhovačka" víc popisné než hodnotící, nemínila jsem skladbu srážet, spíš se dotknout podstaty tohoto tvůrčího počinu, která je silně materiální - včetně směřování ke komerčnímu úspěchu. Patří to k věci. Oni do toho šli se vším všudy... a jo, zabředli. Bylo v tom ale zřetelné gesto, proto mluvím o sestupování ducha do hmoty raději než o tom, že se Pink Floyd nechali sežrat vlastním úspěchem (častý scénář slavných skupin), takhle přímočarý jejich příběh podle mě není. 

Pustila jsem si pro připomenutí The Nile Song a jo, tancovat by šlo! Máš pravdu. Hraní titulní písně na kytaru holkám je ikonická záležitost, v komentářích zmiňovaná opakovaně. Na tomto albu po téhle stránce opravdu něco je, nějaká magie. A rozhodně to dělá kytara, i když za mě spíš ta elektrická. Vidím to jako součást kulturního dědictví lidstva (dělám si srandu, ale jen trošku) a nechtěla jsem tento aspekt vynechat. Asi jsem neodpověděla úplně na všechno, ale tak snad se tady nevidíme naposledy, že ano :-)