Pink Floyd - Wish You Were Here (1975)

Pink Floyd jsem vždycky vnímala jako mistry velkých pláten. V devadesátých letech, kdy jsem brala hudební rozum, to bylo patrné z rozmáchlých videoklipů. V letech sedmdesátých, která na mě trpělivě čekala, se velkorysost jejich ducha projevovala uvažováním v rozsáhlých hudebních plochách a komplexním myšlenkovým přístupem k dílu.

Wish You Were Here má své místo v cyklu, který začíná Echoes a končí The Final Cut: na počátku jeden tón, jeden bod, od nějž se stvořitelským gestem odvíjí celá kosmogonie, propracovaná na Dark Side Of The Moon, v globální a spíše filozofické rovině - já a ty, my a oni, světlo a tma, život a smrt.

Na Wish You Were Here počíná sestup ducha do hmoty, hudebně dovedený do krajnosti ve sborových odrhovačkách, jak nepotřebujeme vzdělání, nebo živočišném rytmu Not Now John - kde by vás napadlo, že si na Pink Floyd zatrsáte? No, poprvé možná u Have A Cigar... způsob, jakým se už v předcházející Welcome To The Machine začíná prosazovat masitá baskytara na úkor abstraktních náladových ploch, je pro další směřování Pink Floyd symbolický.

Vztahy, v nichž se člověk ocitá, jsou na tomto albu velmi konkrétní a individualizované - následující Animals položí vše zřetelněji do celospolečenské roviny a The Wall se pokusí zahrnout všechny stránky člověčího pobývání mezi lidmi včetně vztahů milostných, které umí být obzvlášť nemilosrdné. To patří ke každému kontaktu - působivost Shine On You Crazy Diamond je působivostí ostnu, který se vrývá pod kůži, a myslím, že právě proto je tahle skladba tak výjimečná.

Wish You Were Here se od svých sousedů liší relativně (toto slovo zdůrazňuji) jednodušší stavbou, vlastně jsou to písničky. Každá nabízí jeden filmový záběr s postupným přibližováním a zaostřováním kamery. Už nejsme vně celku jako na Dark Side, ale ještě jsme se nesnesli na zem, do bahna jako na The Wall; Animals v tomto kontextu vnímám jako pokus získat zase trochu víc nadhledu nad lidským pinožením.

Protože Wish You Were Here do něj nezadržitelně směřuje. Vědomí, které si od raných hravých skladeb ulítlo do barevných vizí a pak se, už bez Syda, uchýlilo ke geometrickému filozofování, se pokouší vrátit mezi lidi, což je rizikový podnik - zatraceně bolí, jak přistávací modul proniká ochrannou vrstvou atmosféry... Zkouší to znovu a znovu, potkává různé lidi, učí se v tom chodit. Jednotlivé pečlivě zvolené a odvážně nasnímané výjevy se propojují do celku orámovaného žalozpěvem za mladické ideály a bezprostřední, nevypočítavé kamarádství.

Trvalo mi dlouho, než jsem tuhle desku docenila, než jsem ji opravdu uslyšela a nechala se jí dotknout. Ta krása mě přejela jak parní válec a jen těžko hledám hudební zážitek, který by byl srovnatelně intenzivní. Na Wish You Were Here zkrátka něco je. Hodnotím absolutně.

Antony @ 03.08.2023 12:49:05
Album Wish You Were Here jsem poprvé slyšel v roce 1986. Od prvního momentu absolutní TOP zážitek. Do dnešního dne se na tom nic nezměnilo, jedna z desek mého života.

balu @ 03.08.2023 13:50:26
S deskou jsem se seznámil prostřednictvím magnetofonového záznamu celkem rychle po vydání.
A musím se přiznat, že jsem se musel proposlouchávat do hudebního zážitku.
Ale stala se mou nejoblíbenější !!!

zdenek2512 @ 03.08.2023 14:12:11
S deskou jsem se seznámil prostřednictvím skladby Shine On You Crazy Diamond na Antidiskotéce Jiřího Černého, ta skladba mě nadchla tak, že jsem si koupil desku za 300,- Kčs. Během roku nadšení vyprchalo a desku jsem s mírným prodělkem prodal. Mám od Pink Floyd rád spíše ty začátky se Sydem Barrettem, přesto považuji tuhle desku za velmi dobrou. 

Judith @ 03.08.2023 14:12:56
Já jsem ji dlouho neměla ráda, nikdy mě nechytla. Změnilo se to až letos v zimě. Během probírání kompletní diskografie jsem jen tak pro pořádek zmáčkla play i s touhle a najednou to tam prostě bylo. Hudební orgasmus.

balu @ 03.08.2023 14:21:52
Judith - hezky jsi se přiznala ... ale mám to podobně.
a jinak moc rád poslouchám More.

Judith @ 03.08.2023 15:58:18
balu, u mě je nejvýš Dark Side, odjakživa a bez debat, ale je fakt, že ten zážitek je úplně jiný. Od Wish You Were Here přes The Wall po The Final Cut to má čím dál těžší spodek, hrubší energii, jiné vibrace. Animals stojí trochu bokem, ale ne úplně. Vím, že někteří naopak u Dark Side skončili a tohle další období je jim protivné - umím si představit, proč. Rané roky Pink Floyd v sobě měly druh srdečnosti, který už se nepodařilo plně obnovit. Dark Side je démant v koruně, přezka mezi dvěma světy. Lomí se to tam. No a nebudu to zakecávat, jednou jsem tu narazila na debatu, jestli je možné, aby hudba působila na ženy až tak. Inu, je. Odrovnalo mě už prvních deset minut.

balu @ 03.08.2023 16:41:46
Judith - osobní preference se mohou v čase měnit.
jinak jakožto fanda Gilmoura, má rád všechny řadovky do Animals včetně. The Wall je už pro mne problematické album.
Prostě Watersovu dominanci nemusím.

Judith @ 03.08.2023 17:52:05
Jo, tam se to láme podruhé. Já mám ráda i The Wall a The Final Cut, ve své době mě hodně zaujal The Division Bell, dneska už bych byla přísnější. K raným albům jsem si hledala cestu déle a se střídavými úspěchy, A Momentary Lapse Of Reason mě dodnes nechává celkem chladnou, i když Gilmoura jinak taky můžu (sólové desky rozhodně spíš jeho než Watersovy). U Waterse jsem měla v jednu chvíli dobrý pocit, když koncertoval s The Wall a zpíval mu tam třeba Eddie Vedder, že nakonec nějak dorostl do té totální upřímnosti, kterou na desku až moc překotně dal, ale pak už jsem mu úplně přestala rozumět.

jiří schwarz @ 04.08.2023 00:41:08
Ad Zdeněk 2512: Tak to je tedy prča: i já jsem slyšel prvně na Černého antidiskotéce v Čáslavské (hádám, že Jirka to LP dostal tak týden či dva po vydání; to mi bylo 18. Do Třináctky, myslím, prvně dal Welcome To the Machine). Na rozdíl od Tebe, mě LP WYWH nepřestalo brát ani po letech. Jirka Černý uměl nad deskama přemýšlet. Ano, tahle byla o společenské mašinérii. A je velkou otázkou, zda i ve Welcome… mysleli na Syda Barreta - já odhaduji, že i této skladbě ano, on si tu „mašinérii“ odskákal nejvíc.
Ad Judith: nevím, trochu jsem zmaten tvými úvahami o „sestupu ducha do hmoty“ (asi jsem přílišný materialista 😊). A s čím se dá velmi obtížně souhlasit, je označení alba za vlastně „písničkové s jednodušší stavbou,“ když většinu stopáže zabírá svita Shine On You…  Ani zmínce o milostných vztazích (aspoň na tom konkrétním místě Tvé recenze) nerozumím. Již Jirka Černý, když uváděl to album, věděl, že je to celé věnováno Sydovi… Sviť dál, zářivý démante. Bylo to pro ně těžké se vyrovnat s tím, že už pro něj v kapele nebylo místo, a jistě plně reflektovali jeho talent, ryzosti démantu. Zpět ad hmota: úvahy o ní myslím souvisejí s kosmem, a že jich je fůra právě na prvních 2 albech, je dost zřejmé (např. Interstellar Overdrive, Set the Controls…. atd.). Jestli zde byl myšlenkový posun, tak jistě od „prahmoty“ prvních 2 alb směrem ke společenské problematice, která jasně krystalizuje právě na Wish You Were Here, a má pokračování v orwellovské parafrázi Animals (ano, nadhled nad lidmi a jejich pinožením), a trochu nešťastně vrcholí ve Wall, vizi komunikační zdi. Nešťastně proto, že „díky“ spojení Waters-producent Bob Ezrin (ano, týž, co trochu pokazil Beatlesí Let It Be, ale taky našel zajímavou dimenzi Cohenových balad na Death of the Ladies’ Man) se mi zdá celkově až nadmíru pompézní, byť i tam si najdu řadu krásných písniček (asi to tak má dle jeho komentáře i Balu). Waters mně nesedí ani svými aktuálními komentáři současného dění. Mimochodem, nazvat Another Brick in the Wall „sborovou odrhovačkou“, je myslím jisté nepochopení. Jistě, taky je mi protivné, že rocková rádia už tu věc zprofanovala (že už jsem taky skoro alergický) – ano, melodie je prvoplánově jednoduchá, vždyť to má být projev dětí – ale záměr byl jistě jiný: ono nešlo o odmítání vzdělání, ale rozumím, spíš o výchovu a vedení k něčemu (řízení myšlenek, „thought control“). Dále, stran tance s PF: opakovaně, když jsem dělal školní diskotéky na gymplu, jsem použil The Nile Song – to je, panečku, jinej nářez (z More, s hardrockově rozboostrovaným kytarovým riffem), než Tebou zmiňovaná, a dle mého lehce vyčpělá Not Now John (tehdy už byli Floydi za lehce za zenitem a programově dělali své „poslední“ album, dle mého též již ne moc zajímavé, alespoň z pohledu celé jejich tvorby, album The Final Cut).
Předposledně: po vydání WYWH, kdo se naučil na kytaru titulní píseň, byl král mejdanů i táborových ohňů 😊. V té době jsem měl vztah s jednou dívkou, cizinkou, vídali jsme se vždy o prázdninách pár let – „we’re just two lost souls swimming in the fish bowl year after year“ – to nemělo chybu.
Posledně, ad PF celkem, za mě osobně: vrchol tvorby PF vnímám tak cca 1969-77 (od More po Dark Side, moje album na pustý ostrov je Atom Heart Mother; s WYWH a Animals se drželi stále ještě top). Ačkoli – druhý koncert v Pompejích 2016 (nyní pod hlavičkou Gilmoura) je stále nádhera.

zdenek2512 @ 04.08.2023 07:41:39
A.D jiri schwarz mě byl 21 a bylo to v Brně.

zdenek2512 @ 04.08.2023 07:53:12
Oprava ad Jiří schwarz mně bylo 21 a bylo to v Brně na Purkyňových kolejích.

Judith @ 04.08.2023 09:41:02
jiří, děkuju za obsáhlou reakci. Nechtěla jsem recenzi příliš natahovat a vidím, že jsem to s hutností vyjádření asi přehnala. Dovysvětlím. "Relativně jednodušší stavbou" narážím na skutečnost, že na Animals jsou rozsáhlé skladby rovnou tři, Dark Side pro mě zase kompozičně o něco líp funguje jako celek. Písničkový ráz Wish You Were Here vidím v přítomnosti výrazných melodických nápadů spojených s textem, který nese význam i v podobě úryvku, což se týká dokonce i Shine On You Crazy Diamond. Na sousedních albech nic podobného není. Taková Us And Them má určitě nádhernou melodii, ale k pozpěvování u táboráku zkrátka neláká.

Zmínka o milostných vztazích odkazovala k The Wall, na přítomném albu nic takového nehraje roli, souhlasím, ale drásavý potenciál blízkých vztahů je společný, což chtěla vypíchnout. Vzdělání jsem nemínila tematizovat, šlo mi pouze o to odkázat na danou skladbu bez nutnosti vypisovat její název - já si ho prostě nepamatuju :-) Odrhovačku vysvětlím. Je to složitější. Soudím, že se celkem shodneme na postupném hrubnutí tvorby Pink Floyd směrem k The Final Cut. Pro mě to souvisí s tou hmotou. Oni si čím dál víc zadávali s materiální stránkou světa. Money na Dark Side napohled míří podobným směrem, ale pořád je spíš abstraktní. Podobně úvahy o hmotě jsou přítomny už dřív, třeba v souvislosti s kosmem, jak píšeš, ale v jiné podobě - poetičtější, filozofičtější. 

V Echoes probíhá stvoření světa (debatovali jsme onehdy o té skladbě pod Gattolinovou recenzí Meddle), ale teprve na Wish You Were Here si ve světě opravdu namočíme čumák, protože už se tomu dál nejde vyhýbat. Another Brick in the Wall, Part 2, je dotěrná a vlezlá. Něco se tím vyjadřuje. Možná to, jak takový svět a systém ve zcela konkrétní, hmatatelné podobě člověka obklopí, zahluší, uvězní. Pro mě je označení "odrhovačka" víc popisné než hodnotící, nemínila jsem skladbu srážet, spíš se dotknout podstaty tohoto tvůrčího počinu, která je silně materiální - včetně směřování ke komerčnímu úspěchu. Patří to k věci. Oni do toho šli se vším všudy... a jo, zabředli. Bylo v tom ale zřetelné gesto, proto mluvím o sestupování ducha do hmoty raději než o tom, že se Pink Floyd nechali sežrat vlastním úspěchem (častý scénář slavných skupin), takhle přímočarý jejich příběh podle mě není. 

Pustila jsem si pro připomenutí The Nile Song a jo, tancovat by šlo! Máš pravdu. Hraní titulní písně na kytaru holkám je ikonická záležitost, v komentářích zmiňovaná opakovaně. Na tomto albu po téhle stránce opravdu něco je, nějaká magie. A rozhodně to dělá kytara, i když za mě spíš ta elektrická. Vidím to jako součást kulturního dědictví lidstva (dělám si srandu, ale jen trošku) a nechtěla jsem tento aspekt vynechat. Asi jsem neodpověděla úplně na všechno, ale tak snad se tady nevidíme naposledy, že ano :-)

jiří schwarz @ 04.08.2023 13:06:01
Judith, i Tobě díky za „dovysvětlení“. Rozumím teď všemu, jak tomu rozumíš, a ergo chrochtám blahem (a promiň za to šťouralství, to jen tak, aby řeč nestála – communication makes us grow). Tu tematiku tvorby PF nevidím z tak filosofické perspektivy, jako Ty - jen tak mě napadá, že koncem 60tek, kdy Američani přistáli na Měsíci, holt PF i další vedli tehdy (100 let po Nerudovi 😊) písně kosmické, a 70tkách zase dobové písně socio-psychologické (ale – už 1969: Led Zep: Communication Breakdown). A myslím, že to „hrubnutí“ zvuku a tržní aspekt věci (Wall) dost ovlivnil Ezrin. A i Zdeňkovi2512 děkuju za reakci – jo, Jirka Černý jezdil po vlasti hodně, i ke stáru.

O desce která tu čítá na 24 recenzí! těžko napsat cokoli, co nebylo alespoň jednou vyřčeno a k jejímu obsahu se jistě vymezila valná většina korespondentů. Jelikož hudbu vnímám jako čistě subjektivní pojem, který k sobě váže chuť, náladu, emoce, nebo místo a vzpomínku, nebudu tu psát žádné fantasmagorie o tom, že se ROZHODNĚ jedná o nejlepší dílo Pink Floyd. Za a) si to nemyslím a za b) taková věta svádí ke spekulacím. Je to názor jedince v onu chvíli pro něj jediný přijatelný, takže vlastně podsouvá a vnucuje pohled ostatním, tudíž jde o čistou fikci, blamáž které se pisatel dopouští a nejspíš si ji přeje dosáhnout. Wish You Were Here jsem vlastně léta neslyšel a důvod proč o ní píši a proč ji vlastně v tuto chvíli poslouchám vězí někde jinde. Rčení Cherchez la femme neboli za vším hledej ženu, je s recenzí spjato pupeční šňůrou. Byla to má žena která si před pár dny toto album pustila a neprojít okolo... Když jsem se přiblížil do její blízkosti, zrovna se místností vinula překrásná saxofonová melodie na konci úvodní skladby a identifikace nahrávky byla velice rychlá. Na otázku proč posloucháš zrovna Floyd a jejich Wish jsem dostal odpoveď typu- měla jsem na ni chuť, protože ji mám nejraděj a taky prý kvůli milované titulní skladbě. Tím jsem se ale nechtěně dostal opět na začátek, kde se hovoří o desce jako o nejlepší z diskografie britů. Kdybych měl například vybrat nejpřeceňavanější skladbu Pink Floyd, titulovka této nahrávky to jistě vyhraje. Těch 44 nahrávacích minut musí být naplněno nějakou vnitřní magií, která posluchaše po celou dobu hypnotizuje a upíná k sobě, určité části posluchačstva tak vytváří iluzi o její velkoleposti a neporazitelnosti. Nebudu tu o desce pochybovat, nebo ji krájet skalpelem jako pánové Gratias a Wright (aniž bych chtěl snižovat jejich entusiasmus, ta obludná délka jejich románů mě zamezuje najít špetku chuťi je vůbec přečíst), přesto se domnívám že její kompoziční charakter obsahuje zhruba polovinu revolučních manýr, kterými se může pyšnit deska předchozí nebo následující. Mezi nimi je Wish You Were Here pouze nevinná přísedící. Jistěže, pořád jde o muziku dostatečně náladotvornou, úchvatnou a geniální. Hodnocení je samozřejmě nejvyšší, vždyť říkám, vnitřní magie.

reagovat

horyna @ 04.02.2017 12:08:57
Z trojice vrcholných alb P. F. v sedmdesátých letech (vyjma zdi, to je jiné unikum) jsem si postupně nejvíce oblíbil asi Animals. Mají nadpozemskou atmosféru, skvělý zvuk klasických kytar a posouvají styl kapely do úplně jiné, možná i nové dimenze. Tohle je artová produkce budoucnosti.

EasyRocker @ 04.02.2017 15:52:53
Moje nejoblíbenější obrazové plátno mistrů barev a odstínů, tónů... jen poklona.

john l @ 04.02.2017 16:39:20
tahle jednohubková růžová recka mých celoživotních oblíbenců se pěkně čte, ale kategoricky odmítám souhlasit s názorem, cituji: její kompoziční charakter obsahuje zhruba polovinu revolučních manýr, kterými se může pyšnit deska předchozí nebo následující. Myslím že právě na Wish...z hudby P.F. vyvěrá neskutečně atmosférické fluidum a právě proto se k ní lidé tak rádi vrací.

Stanley63 @ 04.02.2017 16:58:52
WYWH jsem poprvé slyšel, když mi bylo asi 16, a totálně mě to uzemnilo :-) Začátek mi připadal jako nějaká sci-fi hudba z vesmíru a já jsem si musel lehnout na záda, abych to dokázal nějak vstřebat... pro mě je to dodnes nejlepší deska od PF a nehodlám na tom nic měnit :-)

tykeww @ 04.02.2017 18:48:11
Wish You Were Here mám velice rád, stejně jako Animals je úžasně náladotvorná, což je právě to, co na progresivních albech oceňuji nejvíc. Navíc tu jakožto kytarista nejvíce hltám Gilmourův stratocaster v Shine On You Crazy Diamond, to je jedna z nejúžasnějších kytarových prací, co jsem kdy slyšel. A to zvuk stratu obecně tolik rád nemám - výjimkou mohou být snad jen Clapton a právě Gilmour.

Ryback @ 04.02.2017 19:40:04
Zvláštní recenze… Otřít se o P. Gratiase… I když tak, že se to dá respektovat jako vyjádření subjektivního názoru… Napsat, že „nebudu tu psát žádné fantasmagorie o tom, že se ROZHODNĚ jedná o nejlepší dílo Pink Floyd“ a podotknout, že si to nemyslíš… A pak dát pět hvězdiček… :-) Trochu schizofrenní, ne? Těch pět hvězdiček teda není za tebe, ale „za vnitřní magii“?
S bodovým ohodnocením jinak samozřejmě souhlasím.

jiří schwarz @ 05.02.2017 00:54:31
Je trochu únavné číst dokola o tom, která deska z řady skvělých je nejlepší (nejen zde, myslím zcela obecně). Umělecká díla nejsou sprinteři, mezi kterými vyhraje ten nejlepší-nejrychlejší. Máš zčásti pravdu, záleží i na náladě (která je subjektivní), ale i na jisté objektivní umělecké kvalitě, která je ovšem velmi těžko definovatelná a její vnímání je také dost subjektivní. Já asi nejvíc z PF miluju Atom Heart Mother (ale to neznamená, že ji označuju za nejlepší), ale mnohokrát poslouchám dle nálady i jiné.

Na této desce jsou písničky (ta titulní je pro nás, kdo jsme prožili její vydání, skutečně až kultovní, holky to chtěly zahrát ad každého, kdo držel kytaru v ruce ), a skladba Shine on you... je zase svým zvukem, způsobem použití synťáků a vším možným zcela odlišná od předešlé i následující desky, tudíž unikátní a proto v mém hodnocení stojí vysoko.

Když jsem procházel zdejší recenze na alba Pink Floyd, s hrůzou jsem si uvědomil, že jsem svého času na tento skvost skvostů, úplně zapomněl. Byl jsem naprosto přesvědčen, že jsem recenzi na WYWH zkrátka napsal - ale bohužel už na to asi nedošlo. Jedná se o kardinální omyl, který je nutno napravit. Třeba mě těch 40 minut tónů britské hudební aristokracie vezme na milost...

Úvod Shine on You Crazy Diamond - part 1 - lze to vůbec popsat, když se to musí hluboce prožít vteřinu od vteřiny? Táhlý, neslyšitelný klávesový tón pomalu vystupuje vzhůru a přidává se Gilmourovo kytarové předivo, které je tou nejnádhernější ukázkou křehkého emocionálního dopadu jeho nástroje. Pak ale nastává zásadní zlom - čtyři tóny jeho kytary, jejichž melancholický dopad už napsal historii - celá skladba se od něj v podstatě odvíjí a opírá u tu strukturu. Přidává se Wright s varhanami a Waters sází hutné basové tóny. Gilmour ždíme kytarová sóla a jeho čtyřtónový motiv slyšíme stále v pozadí jako memento... Pak se dostává ke slovu Wright a jeho klávesová vsuvka, kde by se slzy daly ždímat. Dosud nezazněl žádný hlas, ale jako by se na nás valily tisíce slov zármutku a beznaděje. Pak konečně nastupuje Watersův hlas, doplněný záhy Gilmourem, a deklamují notoricky známý text, odkazující na nešťastného prvního frontmana kapely Syda Barretta (který se během natáčení neplánovaně ocitl ve studiu). Celý ten kolos dostává rockovou hmotu a pak přechází další veledílo - famózně vystavěné a vygradované saxofonové sólo Dicka Parryho, což je pro mě niterný a nepřenosný zážitek, nirvána, v pozadí s jemnými kytarovými tóny. Celá skladba tímto momentem končí, klávesová stěna se zatlumuje, utichá... mašinérie plynule přechází do další skladby. Znepokojivé elektronické vstupy odlištěného kabaretu zloby a vzteku, to nemůže být z jiné dílny než génia Rogera Waterse, jeho rukopis je tady skutečně jasný a už upomíná pozdější práce na Animals nebo Zdi... Welcome to the Machine. Slova se pak ujímají rozkymácené klávesy, které Waters přebíjí naléhavým, naštvaným projevem o bezmoci existence v mašinérii, nadiktované nám shora. Krásnou kytarovou vsuvku si střihne David Gilmour, pak se do ní ústrojně zapojí znovu klávesy a syntetické vstupy Ricka Wrighta. Geniální záležitost, kde se cítíte jako uvězněni mezi čtyřmi stěnami a nikdo vám nepomůže ven. Have a Cigar je na poměry Pink Floyd hodně neobvyklá záležitost, kde se naprosto suverénně za mikrofon postavil hippie zpěvák Roy Harper a nezaváhal. Celý tenhle hutný zářez rozjede Watersův basový riff, na který se parádně napojuje drsná a syrová Gilmourova kytara, plivající jedovatá sóla, a hutné Wrightovy klávesové tahy štětcem. Je to plnotučná rocková, ba až hardrocková skladba, která se nijak neztrácí vedle takové Money, ba osobně ji snad mám ještě raději než její profláklou sestřenici z DSOTM... Když vás dokonale vtáhne do děje a vcucne, stejně nečekaně a rychle skončí dohráním na pozadí, aby dala prostor melancholické titulní nádheře. Gilmourova akustika se rozjíždí velmi jemně a decentně, vrstvení krásných kytarových motivů a krásně využito, Waters tady prezentuje text, který je geniálním podáním o pomíjivosti geniálním nostalgickým dílem sám o sobě. Jednoduše řešená melancholická skladba, která zlidověla tak, že ji uslyšíte od diskoték a barů až po plesy a společenské akce. Neuvěřitelné, opravdu křišťálově krásná a čistá Gilmourova práce, celé se to tlumí a nezadržitelně míří do fade-outu... Pole ale už ovládnou studené Wrightovy klávesy a syntezátorové zvuky, které nás rázem z tepla a světla vrhnou do nejhlubší propasti - to je začátek Shine On You Crazy Diamond - part 2. Fantastickým motivem se přidává Watersova basa ruku v ruce s Gilmourovou kytarou a melancholickými snovými Wrightovými výjezdy a přejezdy - dohromady to má neuvěřitelnou sílu a drtivý dopad na nebohého posluchače...nebo spíš oběť? I když slyšíme, že jde o verzi prvního dílu, nálada je víc znepokojivá, chladná, odlidštěná a kapela tomu dává i dravější rockový odpich.
Teprve relativně pozdě přichází návrat k melodickému motivu prvního dílu a přichází i studený Waters, který se tady opět skvěle vokálně doplňuje s Gilmourem. Pak se dostane ke slovu Gilmourova nervní hra, nálada se znovu mění, přichází basové hromobití Waterse a do toho skutečně úchylné klávesy - když to ale pozorně posloucháte, každý milimetr má svůj význam. Závěr pak patří Wrightově klávesové tryzně, pomalu se sunoucí do závěru, která částečně cituje z první části, ale obstarává neveselý závěr k neveselé, rozervané, drsné skladbě, ale i k tomuto hudebnímu veledílu. Snad žádné rockové album jsem neslyšel tolikrát, a stejně bych nikdy nevyřadil ani sekundu.

Pamatuju si dodnes i na okamžik, kdy jsem si tuhle desku (společně Dark Side of the Moon a Animals) v roce 2000 koupil a tvořily tehdy jediné ostrovy v metalovém oceánu okolo. WYWH jsem ale slyšel jako první a ten zážitek nejde snad ani popsat, byl jsem totálně ponořen už od prvních tónů. Nástup úvodní skladby dodnes považuji za největší v dějinách rockové hudby. Pro mě nejlepší deska Pink Floyd, bez debaty.


reagovat

Gerry @ 05.03.2016 11:15:24
Není co dodat. Asi nejlepší vyjádření pocitů z tohohle Díla (ano, to velké D je tam schválně ...). Hudba jako Shine on ... se narodí jen jednou, tohle se už nikdy nebude opakovat ....a my můžeme jen pokorně děkovat někomu tam nahoře, že nám bylo dopřáno to zažít .... :)

... jsme jen dvě ztracené duše, plovoucí v akváriu
rok za rokem
běhající na stále stejném místě
a co jsme nalezli?
Jen ten stále stejný strach ......

zdenek3 @ 30.08.2016 14:13:47
Opět hodnocení pro úplnost.
5*****

aselzesarp @ 31.08.2016 07:23:37
Taky se přidávám s 5*. Spolu s Shine on... asi nejlepší album všech dob, pro mě. Ještě bych po bok těchto alb dokázal postavit některá alba od Genesis, ale Pink Floyd por mě mají prostě větší hloubku nebo jak to říct...

Kdysi, kdesi...žil jeden docela obyčejný táta. Měl docela obyčejného malého syna. Byl to takový neposedný spratek, sotva školou povinný a plnými doušky užívající svého dětství, o kterém si tenkrát myslel, že bude věčné...Táta i kluk měli doma zeď a na ní - magnetofon! Takový hnědý, na pásky na kotoučích, kterých bylo v šuplíku plno a když se nějaká tahle páska tak divně zamotala, tenhle táta klel a nadával, jako horník, kterým ve skutečnosti také byl! Tenhle magnetofon byl takové malé, domácí centrum a co bylo úplně jasné i všem sousedům horníkům kolem byl fakt , že magnetofon v jednom kuse hrál! Hrál ráno i večer, hrál snad i po nocích, tenhle hnědý krám prostě pořád hrál a hrál...Malý kluk chodil do školy, po ní páchal plno vylomenin všeho druhu, za které dostával od svého táty pořádně za uši a do toho všeho pokaždé hrála ta hnědá věc na zdi, den po dni, rok za rokem...Hudba, linoucí se z těch pásků, byla prostě úplně všude, byla tak samozřejmá, jako se nadýchnout, byla vším prostoupená, jako samotný čas, který pomalu, svým naprosto přesným tempem, ubíhal...Ten malý kluk byl toho všeho součástí, byl součástí všech těch zvuků a cvakání při výměnách kotoučů s páskami, byl součástí všeho toho obsahu na nich a ač si to tenkrát ještě neuměl dost dobře představit či připustit, tohle všechno ho pomalu, ale jistě začalo formovat. Nevěděl o tom a nepřipouštěl si to, proč také,nebyly důvody! Byly pytlíky plné kradeného rybízu ze sousedovy zahrady, byl strach z táty za čtyřku ze školy z podělaného diktátu, byly dětské sny před usínáním, byla hnusná zubní pasta na ranním kartáčku a...vždy a všude - hudba! Tahle divná, hnědá věc na zdi...
Léta ubíhala, z kluka se pomalu stával větší kluk a pak ještě větší a nakonec z něj byl mladý muž. Dětství bylo pryč, ještě nebyla pravá chvíle na to plně si uvědomit tu sílu času a nenávratného...Z toho dětství si mladý muž odnášel plno zážitků a prvních zkušeností, pár jizev na těle, které tam zůstanou už navždy, lásku k červenému a odpor k černému rybízu a plnou hlavu plánů a ideálů a ...hudby! Pomalu zjišťoval, že právě hudba je zatraceně fajn záležitost, sakra, je jí kolem tolik a tolik! Začal se tedy o hudbu aktivně zajímat, zjistil, že je mu velice blízká a přicházel na to, o čem kdysi neměl nejmenšího ponětí - že je jeho součástí, ať se mu to líbí nebo ne! Pomalu, velmi zlehka, přicházela doba dostupnějších informací všeho druhu, všude bylo plno hudebních desek a posléze CD, přibývaly koncerty a peníze na první vlastní magnetofon...Mladý muž hltal hudbu plnými doušky, byla krásná a plná překvapení, dokázala udělat život ještě krásnějším a co bylo velmi důležité - stávala se ještě více a více dostupnou! A až nyní přicházelo ono rozuzlení, zjišťování, co že to vlastně onoho chlápka provázelo celým dětstvím, co bylo doslova vnucováno jeho dětským, občas špinavým, uším...Písnička, kterou jeho táta, kdo ví, proč, nazýval hornickou hymnou, je ve skutečnosti " Radio Activity " od skupiny Kraftwerk! A ten "hrozně uřvanej chlap" je Ian Gillan a jeho purpleovská, nesmrtelná "Child in Time" a : "Tati, to je ňáká fujara?" je krásné, glissando kytarové sólo v "Love Hurts" od Nazareth! A jak se klukovi tenkrát strašně líbil "ten zvon jako v kostele..."Kdo mohl tušit, že slýchal "Hells Bells" od AC/DC?" Anebo "ty holky fakt dobře zpívaj!" No aby také ne, je snad někdo, kdo pochybuje o skupině ABBA? Bee Gees, Smokie, Chicago, Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep, ELO...Všechny tyhle skupiny mladý muž zná, celé dětství si, úplně mimoděk, tyhle melodie broukal s nimi, nemusel, přicházelo to samo a patřilo to i k tomu snění při usínání...Tak takhle to tedy všechno je! Ta letitá, hudební analogie, dostávala konkrétní podobu! No a pak přišel den, kdy tenhle mladý muž objevil kouzlo skupiny s trošku zvláštním názvem - Pink Floyd! Sám zatím nevěděl kdy přesně a proč vlastně, ale tahle hudba se mu začala čím dál více líbit a chtěl jí stále víc a víc! A vcelku se mu to dařilo, dařilo se shánět další a další desky a kazety a nořit se čím dál hlouběji do této, dnes už s jistotou, životní hudební filozofie. A pak to přišlo ! "To sou ňáký zvuky z továrny, že jo, tati!" ... "Parádní vichřice a jak tam mluví jako robot!" ... "Hezký varhany, ten saxofon na konci je jako soused Forajta!" ... "Normálně tam slyším včely a ptáky, jako někde v lese!" ... " Tak tahle ženská zpívá tedy líp, než Vondráčková, fakt, tati"! - - - Tak tohle jsou Pink Floyd ? Ale proboha, vždyť ten mladý muž to přece zná! Zná to, ví to docela přesně, ježiši...Začíná milovat Pink Floyd, chtěl něco nového, bylo to nové, skvělé - nebo snad ne? Ne, nebylo! Pink Floyd totiž provází tohoto chlapíka už od jeho dětství, jsou už dávno hluboko v jeho hlavě a srdci a teď přišel čas si to pořádně uvědomit...Jako by to bylo nějak dopředu předurčeno, je to už dávno, ještě z dětství...Na tohle muž tenkrát nebyl připraven, dnes už ano. Dnes, když cítí chuť červeného rybízu a zavře oči...Vidí špínu za nehty svých dětských rukou, cítí to pálení v kotnících po kopřivách u sousedovic plotu...Cítí vůni z otcových tvrdých sparet a zase slyší ty "ňáký zvuky z továrny..." Vidí, jak stojí před tou zdí a zírá na hnědý magnetofon a počítá, kolikrát se kotouč s páskou otočí a "tati, no fakt tam slyším včely..."

Dnes, po téměř čtyřech desetiletí, s úctou, tady a teď, napíši jediné : " Za ten dětský, hudební teror...děkuji, otče!"



"SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND 1-5" Kdysi jsem kdesi četl docela zajímavou anketu mezi příznivci Pink Floyd na téma - Nejcharakterističtější zvuk Pink Floyd. Ne skladbu, nýbrž nějaký zvuk či zvukové téma, které, při pouhém poslechu, evokuje a ihned připomene tuto skupinu. Názory se různily a bylo vážně zajímavé je číst! Od typického, sonarovského "ping" na začátku "Echoes", přes pulsující baskytaru na začátku "One of These Days", zvuk zvonu ve skladbě "High Hopes" nebo disco kytarový riff v "Another Brick in the Wall,pt.2" Já osobně to vidím jinak...
*** Slábnoucí zvuk varhan a téměř úplně temné pódium...Vůkol skoro až neskutečné ticho, zvláštní ticho, navozující určitý pocit napětí, které téměř dokáže svraštět čelo a oční víčka přivřít do úzkých štěrbinek...Kdesi v rohu svítí velice slabým světlem malý bod a spíš dává tušit obrysu postavy, stojící uprostřed...Postava je hubená, má hluboko dopředu skloněnou hlavu, dlouhé vlasy padají až pod klíční kosti a i v té tmě je zřejmé veliké soustředění...A teď se to stane! Do ticha se ozvou tóny, pouhé čtyři kytarové tóny...Přicházejí jakoby z úplně jiné dimenze, odněkud, kde to nikdo z nás nezná a ač kdokoli chce nebo ne, tyhle tóny vnáší do atmosféry ještě větší napětí, které až svírá a cítí to úplně každý...Tóny se rozletí do prostoru a ten se stává skoro až neskutečně nekonečným...Pak se čtyři tóny ozvou znovu a tím se celý prostor dostává do jiného...*** Vážení, právě jste slyšeli ten nejpinkfloydovatější zvuk ze všech pinkfloydovských a na celém světě neexistuje jiný, který by přesněji definoval právě určené! Kdo ví, jak tyto čtyři kytarové tóny vůbec vznikly, možná, že pan Gilmour jen náhodou zavadil o struny své kytary, možná, že nad nimi dlohý čas přemýšlel, možná je vymyslel někdo úplně jiný...Je to vcelku jedno, tyhle "pitomé" čtyři kytarové tóny nejvyšším možným způsobem charakterizují celou existenci Pink Floyd a bez nich by rock nebyl rockem. Přísahám!
De facto vlastně otevírají první skladbu tohoto alba, samozřejmě po úplně počáteční předehře, kterou kdosi nazval nejlepší předehrou v historii rockové muziky a nelze s tím v nejmenším nesouhlasit! Tato skladba je rozdělena do několika témat a kdo jen maličko ví něco o historii Pink Floyd, je mu nade vše jasné, že pojednává o zakladateli této skupiny, o Sydu Barrettovi. V textu Rogera Waterse je vcelku patrná analogie působení Syda Barretta ve skupině, od jeho, s odstupem času asi po právu nazývaného geniálního začátku, až po poměrně hořký a tragický odchod a vlastně celý pohnutý osud. Roger Waters v poetické rovině popisuje vlastně to, co historie zná, i když nejspíš ne do úplných detailů. Počátky Pink Floyd byly ve všech možných směrech ovlivněny právě Sydem Barrettem a nedá se, než naprosto bezvýhradně souhlasit s pozdějším výrokem Rogera Waterse, že "bez Syda to nešlo, ale s ním by tohle nikdy nebylo." Skladba "Shine on You Crazy Diamond" je mnohými kritiky i hudební veřejností vnímána jako naprostý vrchol tvorby Pink Floyd, jak po hudební, tak zejména po textové stránce a Roger Waters opět dokázal, že patří k největším a nejlepším hudebním textařům 20.století. Skladba samotná je zlatým hřebem všech vystoupení skupiny, povětšinou pódiové produkce Pink Floyd otevírá a navozuje tu nejzvláštnější atmosféru, kterou si jen lze představit! Osobně se mi, ač mám zpěv Davida Gilmoura moc rád, více líbí v podání Rogera Waterse, tedy ve studiové podobě. Skladba sloučením témat nabobtnala do celkových více než pětadvaceti minut a Pink Floyd s ní opět dokázali, že jsou geniální muzikanti a naprostí mistři dlouhých kompozic! S jistou nadsázkou by se dalo říci, že skladba samotná by mohla být naprosto rovnocenným a samostatným pinkfloydovským albem. Otevírá jí neuvěřitelně citlivě namixovaný zvuk varhan, který by se dal charakterizovat jako jakési poznávací znamení a pokud je to práce pouze Ricka Wrighta, nezbývá, než hluboce smeknout! Sólový zvuk syntezátoru na začátku skladby udává směr celému dílu, tento měkký, teplý zvuk, hraný dle mého názoru na syntezátor Moog, prostupuje celým albem a je jeho naprosto přesně identifikovatelnou součástí. Rick Wright míval prazvláštní schopnost podbarvit hudbu melancholií a pokaždé k tomu použil ten nejlépe znějící zvuk. Skladba končí saxofonovým partem Dicka Parryho, kterým byl vlastně pasován do jakéhosi "pátého floyda v pozadí" a dnes si tvorbu bez něj jen stěží dokáže kdokoli představit, i přes jisté námitky, že právě do skladby "Shine On..." moc nepasuje. I v této skladbě předvedl David Gilmour své geniální kytarové umění, dotažené do nejmenších detailů a znovu ukázal, proč se snaží jeho hru napodobovat obrovské množství kytaristů na celém světě! Možná by bylo na dlouhé, předlouhé diskuze, zda skladba "Shine On You Crazy Diamond" je či není tou nej nej v celé historii Pink Floyd. Že je ale jednou z nejlepších, a to i v celé historii světového rocku, diskuzi absolutně vylučuje!


"WELCOME TO THE MACHINE" V ještě doznívajících tónech Parryho saxofonu, se ozve prazvláštní směsice zvuků...Připomíná to zvuky nějakého industriálního zařízení, snad někde v tovární hale, kdo ví...Přesně to ví pouze členové Pink Floyd a bylo by nesmírně zajímavé se dozvědět, kde a za jakých podmínek vlastně vznikly! Co je však ale jasné - jde o naprostý originál, uložený v pinkfloydovských zvukovývh knihovnách a obyčejným smrtelníkům nedostupných. Pokud by je chtěl někdo jakýmkoli způsobem kdy použít, asi mu nezbyde nic jiného, než si je ze skladby "vypůjčit..." Tyto zvláštní a napětí vyvolávající zvuky, otevírají druhou skladbu alba a z mého osobního pohledu jednu z nejlepších! V mém, jakémsi osobním žebříčku oblíbenosti, zaujímá skladba "Welcome to the Machine" po "Us and Them" a "Dogs" velice čestné, třetí místo! V textu se Roger Waters zabývá zvyšujícím se tlakem nahrávacích společností, který je vyvíjen na všechny hudební skupiny a kterému podlehnout bývá velice snadné. Po neskutečném úspěchu s předchozím albem "Dark Side of the Moon" bylo absolutně nemyslitelné, aby z dílny Pink Floyd nevzešel další ohromující trhák a ač si to skupina jen těžce připouštěla, stala se výrobní značkou, s velikým vlivem, ale i možností obrovského profitu pro všechny zainteresované. Skupina se dostala do této mašinérie tlaků na produkce a potažmo obrovské zisky a nutno dodat, že už nebylo cesty zpět a posléze to pochopili úplně všichni, nejen autor textu Roger Waters...Osobně bych se ale pozastavil nad hudební stránkou skladby. Tato skladba je totiž v mnoha ohledech zvláštní...Především úplně postrádá bicí party! Rytmus skladby udržuje basový syntezátor, jehož zvuk se strojově přesně přelévá ve stereo spektru do levé a pravé strany a Pink Floyd s tímto zvukem provádí neuvěřitelné věci!! Nevěříte? Zaposlouchejte se! Ve skladbě totiž skupina znovu použije to, co je dnes už jen velice těžko ke slyšení - geniální přechod z 4/4 do 3/4 taktu! A to způsobem, který lze snad i přeslechnout, protože je dotažen k absolutní dokonalosti! Při prvním sólovém syntezátorovém partu se struktura celé skladby úplně změní, Rick Wright pro to opět použil naprosto přesně znějící zvuk, ze studeného, analogově stringového zvuku v pozadí až mrazí a jen přiživuje tu těžce hmatatelnou,až skoro deprimující náladu celé skladby, kterou ještě podtrhuje Gilmourova kytara...Ale ani Nick Mason nepřišel tak úplně zkrátka, do skladby přispěl několika temnými, tympánovými vstupy, které se vynořují skoro jakoby z pekla a ještě více přiživují smrtelně děsivou smršť Rickových syntezátorů, které dávají tušit setkání s elektronickými kouzelníky...Velice temně zní i Gilmourův zpěv, myslím, že v určitých pasážích se dotýkal svého limitu a Gilmourovy hlasivky dostaly jaksepatří zabrat! A výše zmiňovaný basový syntezátor? Bez ohledu na takt, bez ohledu na momentální pasáž skladby - jede si to své, dum-dum-dum-dum...Z mého pohledu je tohle jedna z nejlépe muzikálně technicky zvládnutých skladeb, kterou jsem kdy vůbec slyšel a myslím si, že něco podobného už nikdo nikdy nezahraje! Pink Floyd tímto opět dokázali, že jsou naprostí instrumentální mistři a tohle umění si zaslouží svou samostatnou kapitolu v rockových knihách...


"HAVE A CIGAR" Tato skladba je textově a pocitově jakýmsi pokračováním té předchozí. Roger Waters všechny souvislosti s působením v hudební branži velice citlivě vnímal, stejně jako fakt, že i atmosféra ve skupině samotné, se pozvolna měnila a vyostřovala. Poukazoval na to svými texty a to se v mnoha případech stávalo důvodem svárů a nesouhlasných postojů ostatních členů skupiny. David Gilmour, co by už dávno dominantní zpěvák, údajně pro ne zcela souhlasný postoj, odmítl tuto skladbu nazpívat. Rick Wright by to svým hlasovým rozsahem nezvládl a Roger Waters? Ten byl prý hlasově úplně vyčerpán ze skladby " Shine On...", čemuž se, s přihlédnutím ke skutečnosti, že právě tato skladba se nahrávala nespočetněkrát, dalo věřit. Přišel tedy nápad, aby skladbu nazpíval někdo jiný, podobně, jako v případě "Great Gig in the Sky" na předchozím albu. Volba padla na známého skupiny, na zpěváka Roye Harpera. Když pominu všechny známé důvody k tomuto rozhodnutí, musím konstatovat, že Roy Harper se s úkolem vypořádal naprosto dokonale a skladbu zazpíval fantasticky! Podobně, jako v případě " Dark Side...", skupina podnikla před nahráváním ve studiu koncertní turné a při live produkci zněl hlas Roye Harpera opravdu skvěle! Jenže...Traduje se, že nápad se zpěvem Roye Harpera, byl schválen poměrně rychle a dalo by se říci jednohlasně a to už svědčilo o měnící se atmosféře uvnitř skupiny. Přes veškerou úctu i respekt k rozhodnutím všech zúčastněných, myslím, že tohle byla veliká, veliká chyba! A dost těžko můj osobní názor změní i ten fakt, že Roy Harper skladbu zazpíval opravdu velice vydařeně. Myšlence jednoho z členů skupiny, že "Roy to nazpíval dobře, ale už jsme to nebyli my..." dávám za pravdu. Myslím, že tohle bylo jedno z nejhorších rozhodnutí skupiny vůbec a přesto, že celkovému úspěchu a lesku alba to nejspíš moc neublížilo, osobně to považuji za "nejslabší článek" alba.
Dovedu si totiž poměrně živě představit, že skladbu zpívá nikoli Gilmour, nýbrž právě Roger Waters a myslím si, že je to nenapravitelná škoda...Po hudební stránce bych ale skladbu opět velice vyzdvihl a důvodů je hned několik. Úvod se nese v jakémsi rhytm and bluesovém stylu a osobně tuto skladbu po instrumentální stránce řadím mezi pinkfloydovské skvosty! Při pozorném poslechu, kdy se posluchač snaží vnímat pouze jednotlivé nástroje, zjistí, že jich tam je snad příliš. Není zde žádné tzv. hluché místo, všechny takty i mezitakty jsou vyplněny nějakým zvukem a může to budit dojem hudebního patosu, který by dokázal zahrát snad jen dvojnásobek muzikantů. Ale při ještě pozornějším poslechu se člověk musí zákonitě dovtípit, že má co do činění s opravdovými hudebními génii! S velikým, opravdu velikým dovolením, bych si troufl tuto skladbu srovnat se skladbou "Osmy svetadiel" od skupiny Elán. I zde je totiž patrný skoro až přehršel zvuků a nástrojů, až si člověk položí otázku - "není to příliš?" Ne, není! Každý, každičký zvuk a tón z tohoto "zvukového balíku", má totiž své naprosto přesně určené místo a není tam vlastně nic, co by do sebe nepasovalo s až úzkostlivou přesností! Svědčí to pouze o jediném - všichni zmiňovaní muzikanti mají neskutečný cit a potenciál, který se prostě musí ocenit! A v obou skladbách je zřejmá naprosto přesná, trpělivá a do nejmenších detailů dotažená studiová práce! Z instrumentálního pohledu řadím skladbu "Have A Cigar" mezi klenoty v celé tvorbě Pink Floyd!



"WISH YOU WERE HERE" Pro mnohé fanoušky skupiny je právě tato skladba nejcharakterističtější, při pouhém vyslovení názvu Pink Floyd se jim okamžitě vybaví "Wish You Were Here" a opět s tímto nelze moc polemizovat. Tahle skladba má své jisté specifické, dalo by se možná říci až výsostné postavení v celém kánonu tvorby Pink Floyd a právě ona je jednou z těch, která dokáže při živých koncertech navodit onu prazvláštní atmosféru, kdy mnohdy začne obecenstvo spontánně zpívat, jako by i ono vzdávalo poctu...Poctu muži, který tu již není a bez kterého by tu vlastně nebyl nikdo...Původně šlo o básničku Rogera Waterse, kterou později zhudebnil David Gilmour a oblékl jí do až téměř folkového hávu. Jde nejspíš o jedinou skladbu Pink Floyd, kdy vznikl nejdříve text a posléze hudba. Obojí je velice vzácně vyvážené, je to skladba, kterou si obrovské množství lidí hraje na své otřískané kytary třeba někde u táborových ohňů a to především pro svou jednoduchost. Úvod skladby patří téměř k povinnostem všech hráčů na španělské kytary a i zde David Gilmour potvrdil, že jeho jméno bude navždy spojováno s kytarovými legendami. Textově jde o jeden z nejvyzrálejších počinů Rogera Waterse a já si myslím, že tímto se Roger snažil očistit sám před sebou, před svým vlastním svědomím...Po čistě hudební stránce má i tato skladba jistou zvláštnost - abych byl schopen jí zahrát přesně podle originální předlohy, musel jsem svůj syntezátor přeladit o 50 centů oproti mezinárodně uznávaným stupnicím a nejspíš i zde je patrné, že starý lišák Gilmour se snažil o jistou dávku originality, což se mu, minimálně v těchto ohledech, podařilo dokonale. Skladba patří mezi další stěžejní kusy v koncertních vystoupeních, v kombinaci se světelným parkem skupiny, dokáže pokaždé navodit velice silně melancholickou atmosféru a i díky ní se každý koncert skupiny řadí mezi svatý rockový grál. Osobně se mi ale nejvíce líbí studiová podoba, především Gilmourův zpěv, který zní nádherně procítěně a ve kterém krásně vyniká měkký, anglický akcent. Ke skladbě se váže jistá historka, kdy je v určité pasáži slyšet zvláštní zvuk, podobající se zvuku při kousnutí do jablka. Při studiové práci prý David Gilmour skutečně jedl jablko a nikdo si neuvědomil, že jsou již dávno spuštěny snímací mikrofony. Do jaké míry je tato historie pravdivá, nevím, ale pokud bych někdy měl tu šanci hovořit s Davidem Gilmourem, z milionu dalších otázek bych tuto zcela jistě neopominul.
Jak už bylo zmíněno, z textařského pohledu jde o jedno z nejvyzrálejších Watersových děl a všichni, kdož něco ví o historii skupiny, se s tímto prostě musí ztotožnit. Nejde o žádný prvoplánovaný dojemný balast, to v žádném případě! Historie dokazuje, že v období, kdy se začaly projevovat obrovské problémy v životě Syda Barretta, byl to právě Waters, kdo se k Sydovi choval nejhůře z celé kapely...S odstupem mnoha let se ale potvrdilo, že vlastně nebylo jiného řešení, historie potvrzuje, že těmito dávnými kroky Roger Waters zachránil skupinu Pink Floyd...Myslím, že později i Waterse potkala jednou chvíle, kdy tenhle Roger, tvrdý a neústupný Roger, někde v koutku plakal...Textem skladby "Wish You Were Here" se Roger Waters snaží očistit od své minulosti a ve skladbě je zcela jednoznačně skryto poselství:" Syde, kamaráde...odpusť..."


"SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND 6-9" Tato jedinečná skladba, rozdělená na albu na dvě velké části, pokračuje. Přichází další z témat, tentokrát orchestrální a nutno zdůraznit, že se opět jedná o naprosto geniální práci! Rick Wright opět hraje tím měkkým syntezátorovým zvukem a i zde je na první poslech jasné, že studiová práce byla provedena s naprostou dokonalostí a precizností. I tato instrumentální část v tom správném místě graduje, Gilmour i zde předvede skvělou kytarovou orgii a ostatní členové skupiny mu zdatně sekundují. A opět přichází ten nenásilný, naprosto přesně provedený přechod mezi 3/4 a 4/4 taktem, který méně pozorný posluchač klidně i přeslechne! Natáčení tohoto alba se prý neslo v již započatém rozkolu mezi členy skupiny, kdy atmosféra byla z mnoha a mnoha důvodů velice napjatá a ač se členové snažili sebevíc, aby to na výsledku nebylo vůbec znát, já osobně tam jistý druh nedostatku prostě slyším. Nevím, možná jde o mou osobní, jakousi konspirační teorii, každopádně se snažím o co nejvyšší možnou míru subjektivního vnímání. Ono napětí osobně slyším především ve vokální části skladby a to zejména v koncovkách slova "Diamond". Jako bych zde slyšel jistou vokální disharmonii, kdy se David i Roger ve zpěvu dost rozcházejí a dovolím si použít výraz - a to velmi. Tahle skladba ale ve mně osobně vyvolává mnoho dalších pocitů, řekl bych zvláštních pocitů, velice těžko popsatelných...A to především v úplně poslední části, úplně na konci. Ta část ve mně evokuje jistý stav smutku a uvědomnění si marného, byť jen pokusu, o zastavení času...Mám takové osobní představy...kdy David Gilmour, s pocitem, že už je nahrávání alba konečně u konce, prostě imaginárně odchází...V poslední části skladby je totiž patrná absence kytary, jako by si David řekl, že svou práci již odvedl a je na čase se osvobodit...A nechává tímto své kolegy, aby album dokončili bez něj a Roger, Rick a Nick hrají tohle smutné blues...Úplně poslední tóny skladby se už dotýkají mého osobního smutku, opět je zde ten zvláštní, teplý zvuk Rickova syntezátoru a dalo by se věřit tomu, že poslední tóny hraje Rick s velikým pocitem úlevy, úlevy nad tím, že tuhle kapitolu už má za sebou...Mnoho lidí, fanoušků a snad i hudební kritiky, mají za to, že od roku 1972 začala veliká, pinkfloydovská trilogie. Já osobně s tímto opravdu subjektivně a velice důrazně nesouhlasím! Jsem přesvědčen o tom, že album "Animals" sem už nepatří...Víte, tohle období vnímám jako vznik něčeho velikého, něčeho, co se stěží kdy bude opakovat, něco ve smyslu, že vzniklo tělo a bylo do něj přidáno srdce...Při pohledu zpět je nanejvýš jasné, že album "Wish You Were Here" prostě vzniknout muselo, muselo vzniknout jako pokračování "Dark Side", nebylo jiné volby. Tato dvě alba jsou jako Romulus a Remus rockové historie, patří k sobě tak samozřejmě, jako kyslík k plícím a do svého teritoria už nikdy nikoho a nic nepustili. A těmi úplně posledními, smutnými Rickovými tóny, byl kruh uzavřen...Byla uzavřena jedna obrovská, hudební epocha, která bude mít už navždy své privilegované postavení v celé historii hudby a tohle nikdo a nikdy nezpochybní! A můj osobní smutek? Při každém poslechu se prostě dostaví, je naprosto bezděky, ale o to přesněji vyvolán a pořád a stále stejně vnímán. Víte, Rick Wright tenkrát tím svým smutným zvukem uzavřel něco, co se už nikdy, nikdy nebude opakovat...

Album "Wish You Were Here" je mnohými hudebními kritiky i širokou hudební veřejností pokládáno za absolutní vrchol ve tvorbě Pink Floyd. Nedá se s tím moc nesouhlasit, bez ohledu na to, že je zaznamenáno i mnoho negativních ohlasů. Po obsahové a textové stránce jde asi opravdu o nejvyzrálejší dílo, Roger Waters zde otevírá své nitro a nesnaží se o žádné skryté, masami stejně vnímané, poselství. David Gilmour, společně s Rickem Wrightem a Nickem Masonem, pomohli obléci Rogerovy myšlenky do nezapomenutelného hudebního hávu a podařilo se jim to, s čím ostatní zbytek hudebního světa skoro samozřejmě počítal - že po fenomenálním úspěchu s albem "Dark Side..." nemůže prostě z dílny Pink Floyd vzejít nic menšího a nic méně významného. Myslím, že tohle se skupině podařilo splnit do nejposlednějšího detailu! Osobně ale mám za to, že úroveň celého alba nedosáhla tam, kam jeho předchůdce "Odvrácená strana Měsíce". Celé album se nese v jakémsi komorním duchu, v jistých pasážích jako by byla patrná určitá nepřítomnost členů skupiny, která se ještě více prohloubila v následujícím "Animals". "Dark Side..." byla v mnoha ohledech více inovativní, více experimentální, možná měla i více, co sdělit. "Wish You Were Here" se nese na vlně absolutní hudební profesionality, což ale albu v žádném případě nelze přičítat k horšímu! Po instrumentální a obsahové stránce se jedná o naprosto výjimečný a ojedinělý počin, kde snad vůbec nikdo nedokáže najít jakýkoli kaz. Svědčí o tom i např.čísla z prodejů, ve své době šlo o nejrychleji prodávané album všech dob, kdy si nabídka nebyla vůbec schopna poradit s poptávkou a to z mnoha důvodů. Jedním z nich byla ta skutečnost, že všichni si byli jisti, že nemůže vzniknout nic menšího, než v případě jeho předchůdce a jednoduše každý chtěl album mít. A nebyl zapotřebí žádný obrovský mediální humbuk, jako v dnešní éře. Stačil k tomu třeba i jeden nepodařený koncert, jako tenkrát v anglickém Knebworthu. Tehdy došlo na festivalu k výpadku elektrické energie, zrovna ve chvíli, kdy se Pink Floyd chystali zahrát celou "Wish You Were Here". Rick Wright na začátku "Shine On..." s hrůzou zjistil, že celý jeho syntezátorový arzenál je beznadějně rozladěn a nebyl schopen úvodní tóny skladby vůbec zahrát a při, již tehdy známé preciznosti ve studiovém i pódiovém projevu skupiny, to byla naprosto bezvýchozná situace! Celá skupina tohle fiasko nezvládla a doslova se na pódiu sesypala...Jenže tehdy tento, jistě nepříjemný incident, zafungoval jako perfektní reklama a byl jen další okolností, která zájem o album přiživila, o čemž svědčily dlouhé fronty lidí před obchody s hudebními nosiči. Pink Floyd se tímto albem znovu nesmazatelně zapsali do rockové historie a společně s albem "Dark Side..." stvořili nezapomenutelné dvojdílo, které tu bude věčně. Osobně, ač mám toto album velmi rád, jej řadím ale až za "Dark Side of the Moon", i když jen o ta pověstná, sotva vyvinutá prsa náctileté teenky. A ač je toto album dokonalé a to ve všech možných a myslitelných směrech, myslím, že Pink Floyd ani nyní a už nikdy nepřekročili svůj stín v podobě alba "Dark Side of the Moon" . Ale při vší osobní úctě a obdivu, myslím, že právě albem "Wish You Were Here" si na tento stín skupina Pink Floyd, přinejmenším, sáhla...


EPILOG (osobní ) "Hudba Pink Floyd je jako krásná žena, kráčející po bulváru, která s Vámi nikdy nebude mluvit..." Tento výrok kohosi poměrně přesně vyjadřuje to, co cítí, ani už nevím, kolikátá generace, lidí. Člověk zavře oči a v duchu vysloví tato dvě slova a dostaví se zvláštní směsice pocitů...Já osobně vnímám jakousi zhůry danou genialitu, které v hudební branži není příliš na rozdávání, vnímám jistý druh napětí a zvláštního kouzla, velikého tajemství...V souvislosti s Pink Floyd, mi byl předložen mnohokrát onen "Talíř plný překvapení" a myslím, že stále nejsem schopen celý jeho obsah náležitě a beze zbytku vstřebat. Jde to velmi pomalu, rok za rokem, ale chuť prostě pořád nemizí...Skupina Pink Floyd má naprosto ojedinělé postavení ve všem, co souvisí s hudbou a že je jí kolem nás tolik a tolik! Vzniklo a ještě vznikne mnoho a mnoho hudebních skupin a těles, které budou mít, co sdělit. Nejspíš ale už žádná z nich nedospěje do statusu, kterého dosáhli Pink Floyd a tohle si dovolím tvrdit velice vážně. Nikdo už nebude zahalen tím zvláštním, těžce popsatelným druhem tajemství, které osobně vnímám už dlouhá léta...Pink Floyd měli to obrovské štěstí, že vznikli právě ve své době, dnes si říkám, že to takhle prostě být muselo a tím bylo hudebnímu světu dáno něco naprosto mimořádného a impozantního! K onomu kouzlu, kromě naprosto úchvatné hudby, přispěl i zvláštní, neuchopitelný druh tajemství. Ve své době si členové Pink Floyd velice pečlivě střežili svá soukromí, vznikl zvláštní kruh Pink Floyd, do kterého měli vstup povolen pouze vyvolení. Členové se zjevili jako duchové, odehráli další z nezapomenutelných koncertů a opět zmizeli a veřejnost to musela jednoduše akceptovat. O jednotlivých členech Pink Floyd toho moc známo nebylo, byli zahaleni neproniknutelnou hradbou anonymity a ta jim dovolovala, že po koncertu se mohli druhý den procházet ulicemi a vmísit se naprosto nepozorovaně do davu. Mít aspoň nepatrnou část z této anonymity např. John Lennon, myslím, že by tu byl s námi pořád...Dodnes se přidává k dobru ověřená historka, kdy na jakémsi turné skupina lidí v letištní hale zastavila samotného Richarda Wrighta s otázkou, zda náhodou neví, kdy a kde přesně přistane letadlo se skupinou Pink Floyd. Že jako dlouholetí fanoušci skupiny by jí rádi přivítali. Načež Rick Wright s kamennou tváří odvětil, že nemůže pomoci, protože jednoduše žádnou skupinu Pink Floyd vůbec nezná...Byly zaznamenány i překvapené výrazy fanoušků na turné ve smyslu "Cože, tihle chlápci ve vytahaných svetrech a ošoupaných džínách jsou rockové supermega hvězdy? " Čísla z prodejů a hudební kritiky na sólové projekty členů skupiny, byly velice vlažné a mnohdy jejich alba doslova zapadala v nepříliš velkém zájmu. Jako by ono zvláštní kouzlo, po opuštění magického pinkfloydovského kruhu, jednoduše přestalo působit...K tomu přičtěme, kromě skvělé hudby, ještě velice pohnutou historii skupiny a její cestu na vrchol a mnoho a mnoho dalšího a máme co do činění se vznikem legendy, která se postupem času mění doslova v mýtus...V mýtus s obrovským vlivem, který sám o sobě nepřestával fascinovat! Při obrovském koncertu Live 8 v roce 2005 v Hyde Parku, vystoupili, na chvíli znovu sjednocení Pink Floyd, na úplném závěru akce. Myslí si snad někdo, že to byla náhoda? Takového člověka bych považoval ze naivního blázna a vysmál bych se mu! Vliv skupiny, i když jistě ne plánovaně, sahal i do vysokých pater politiky, což potvrdil legendární koncert na náměstí Svatého Marka v Benátkách roku 1989. Celá městská rada byla nucena rezignovat poté, co absolutně nezvládla takovou událost, jakou byl koncert skupiny Pink Floyd...V japonském Tokiu byly do jisté míry přehodnoceny energetické normy, které potřebám Pink Floyd jednoduše nastačily...Tímto se dostávám k dalšímu, velice, velice důležitému aspektu a tím jsou koncertní podoby tvorby Pink Floyd. Postupem let se koncertní vystupování skupiny dostalo na takovou úroveň, kterou snad ani nelze pořádně popsat...Turné "The Wall", "Delicate sound of Thunder" či "The Division Bell" jsou záležitosti, které, dle mého soudu, už nikdo nikdy nezopakuje a možná...možná je to tak i dobře. Kdo byl jednou nakažen "virem Pink Floyd", už protilátku ani nehledá...Všem, kdož neměli to štěstí a nikdy nebyli na koncertu Pink Floyd, bez sebemenšího náznaku škodolibosti vzkazuji jediné - litujte, litujte po celý zbytek svého života! Myslím, že na světě existují miliony lidí, kteří na otázku "Nejlepší koncert" bez jakéhokoli zaváhání odpoví - Pink Floyd! Pokud existuje nějaká hudební spravedlnost, byla naprosto slepá k těm, kteří toto štěstí neměli...Já ho měl...Já tam tenkrát byl! A věřte, že v tuto chvíli mi dochází slova, abych mohl aspoň vzdáleně přiblížit onu událost...Velmi, velmi těžce se dají popsat ty pocity...***Napětí bylo téměř nesnesitelné, ten zvláštní druh napětí, které člověka uchopí a nedovolí mu se ani pohnout, nedovolí, aby hlasitě dýchal, nedovolí myšlenkám zformovat se do obrany...Pak se do temného prostoru začaly linout prazvláštní, skoro až strašidelné zvuky, ze začínajícího deště nelze ani vnímat jeho vůni, ten déšť jen umocňuje tenhle pohádkový okamžik...Cítím, jak se mi napínají šlachy nad nárty, uvědomuji si, že se mi chvějí nohy a jsem moc rád, že mohu sedět...Ten okamžik je tak silný, že se téměř nedokáže vměstnat do mého mozku, skoro to bolí...Pak se pódium zahalí do nepopsatelné modré barvy, marně přemýšlím, zda jsem takovou modř někdy viděl...A pak se stane něco, na co nezapomenu, co budu živ...Stotřicetitisícová masa lidí, obrovská, až hrůzu nahánějící masa lidí, náhle...zmlkne. Prostě...zmlkne...Jako na pokyn nějakého neviditelného, ale mocného vládce..."Ty vole, tohle není ani možný..." pronesl člověk, sedící asi šest řad nade mnou, já ho viděl, já ho i slyšel! Přísahám, že jsem ho slyšel... ***
Tehdy jsem měl pocit, že mít dostatek prostředků, absolvuji celý zbytek turné se skupinou. Ty chvíle prostě nemohly stačit k tomu, abych se nabažil toho, co jsem právě prožíval...Dnes, po téměř dvou desetiletí, už mám na věc úplně jiný pohled. Jsem rád, že zůstalo pouze u této jediné události, vážně jsem rád...V mém životě je totiž jeden jediný zážitek, který už nebude nikdy překonán...V ten dávný, památný den 7.9.1994, mi byl totiž věnován dar. Osobně jsem byl totiž součástí onoho vznešeného, tajemného mýtu...Mýtu s názvem Pink Floyd...


reagovat

martin69 @ 18.04.2014 16:22:40
Úžasné počtení. Uff! Nemám slov... Mám tohle album také velmi rád. Tečka ;-)

zdenek2512 @ 18.04.2014 17:12:36
to R. W. Wright : zdravim docetl jsem recenzi a bylo to fajn cteni, je z toho citit, ze mas kapelu i tohle album rad. Pro me se tahle deska po uvodnim okouzleni stala jejich nejhorsim dilem viz muj postreh nize.

EasyRocker @ 18.04.2014 17:40:17
Klobouk dolů...je vidět, že máš tohle album ani ne tak v paměti, jako spíše v krvi... ;-) Nástup Shine On části první bude u mně navěky nejlepším nástupem rockové historie...

vdeck @ 18.04.2014 18:36:41
Blahopřeji k tak rozsáhlé práci na téma alba, které je často vnímáno jako jedno z těcj NEJ od Pink Floyd.

Mám uvedeno v profilu, že posluchačsky žiji převážně ve světě ROIO nahrávek. Mám proto drobnou poznámku. Snad mi za to zase do pošty nepřistane další vytýkací dopis.

Zaujala mě ta část textu, která se zmiňuje o důvodech, proč skladbu "Have A Cigar" nazpíval Roy Harper. Nick Mason ve svých pamětech tvrdí, že "...Roger nebyl spokojený se svým pěveckým podáním. Rick a já jsme si mysleli, že by to měl zpívat David, ale ten si nebyl jistý, jestli by to zvládl... Roy se sám nabídl... si myslím, že Roger později litoval, že to nezazpíval on, zvlášť kvůli svému sílícímu pocitu, že by měl být schopný reprodukovat písně, které sám napíše".

Je poměrně známé, že 5. června 1795 kapela pracovala v Abbey Road a ten den je navštívil zakladatel Pink Floyd Syd Barrett. Kapela ale již 18. června 1975 vystupuje na koncertě v Bostonu a skladbu "Have A Cigar" společně zpívají Waters a Gilmour, což mi připadá jako rozumný kompromis, ale historie říká něco jiného.

Z bostonského koncertu existuje poměrně kvalitní ROIO nahrávka, kterou pořídil Dan Lampinski, což byl skutečný guru koncertního nahrávání v okolí Bostonu.

Celý koncert, včetně zmiňované live verze "Have A Cigar", je k dispozici zde - >> odkaz

vdeck @ 18.04.2014 18:55:15
A ještě pamětnická vzpomínka. Úvodem z "Have A Cigar" začínaly rozhlasové díly o tvorbě PF na VKV rádiu Vltava v pořadu Větrník... když před začátkem Harperova zpěvu zaznělo: "Seriál Velká liga... tentokrát o skupině Pink Floyd".

Filozof @ 18.04.2014 20:01:08
Šmankote, odkdy se tu platí za písmenka? :-)

Filozof @ 18.04.2014 20:49:29
No, dočetl jsem a pustil jsem si k tomu samozřejmě ... :-) Vychází to skoro akorát - než tohle dopíšu, album dohraje. Možná to byl účel té délky elaborátu. :-)
Ale vážně - nepřestane mne fascinovat, jak neuchopitelné je umění. Nebudu to rozebírat jeho teorii, jen si dovolím osobní názor, že přes veškeré estetické, psychologické, antropologické a především filozofické teorie nikdo jednoznačně neodhalil jeho podstatu (snad jen spisovatelé scifi :-)) a je to tak dobře. Nepřestane mne fascinovat, jak někdo může složit hudbu - tedy něco tak individuálně vnímaného - aby to uhranulo skoro všechny. Skupina pro intelektuály (občas nazývaná), ale ona se líbí i dělníkům a uklízečkám. V Japonsku i v Mexiku. V Aši i u Popradu. Proč? Uhrane třeba i tak rozdílné lidi, jakým je autor této recenze a já. Čím to je? A dokonce se nadšené davy shodnou i s velkou částí kritiky (tu zbylou podezírám z neupřímnosti).
No - náznak své teorie v hlavě mám, ale třeba je to nějak úplně jinak. Marťani? Bůh? NSA?
No - abych to uzavřel: Pro mne je takto psát o této muzice trochu svatokrádež, ale to není podstatné. Každý má svaté právo vnímat a psát zcela po svém a děkuji za to. Hlavní pro mne je, že TAKTO krásné dílo umí tolik oslovovat. A koho takto osloví snad nemůže být úplně špatný.
P.S. Autor by si měl pohlídat logickou konzistenci - nejméně v jednom místě si odporuje, což je celkem zbytečné.

Progjar @ 19.04.2014 11:14:56
Absolútna špica. Urobil som copy and paste. Ak by v tomto momente zanikol progboard - nieeeé, tak táto jediná recenzia by mi to nahradila. Skvelé. Dík.

R.W.Wright @ 19.04.2014 15:51:14
Milý Filozofe! Předně děkuji za Vaši reakci i za to, že jste můj "elaborát" vůbec přečetl! Vaše úvodní myšlenka na téma UMĚNÍ se začíná dotýkat opravdu filozofických úvah, jistě by šly mnohem více prohloubit, na což se osobně pevný v kramflecích rozhodně necítím! Osobně se při práci s fakty snažím být velice opatrný, nemám v úmyslu jakkoli pojmenovávt historii po svém, to ani nelze. Některá fakta jsou totiž velmi různorodá a v mnohém si odporující a v mém zájmu opravdu není je uvádět na pravou míru. Pokud jste tedy v mém "článku" našel nějaké nesrovnalosti a máte chuť i potřebu mě poučit či opravit, udělejte to! Nebudu se zlobit, naopak-přivítám to! Snažím se psát v, řekněme, jakési subjektivně pocitové rovině a určitá přesná analogie v daném tématu, se, připouštím, může rozcházet. Jen jsem chtěl maličko popsat něco, co mám velmi, velmi rád a co mě po dlouhá léta dost fascinuje. Problé může být snad v tom, že pokud se téma dotýká něčeho, co mně opravdu zajímá, jsem skoro k neudržení a pak myšlenky zkrátka přibývají. Děkuji tedy tímto všem, kdož si můj pokus o recenzi byli ochotni přečíst celou i těm, kteří to, popřípadě, ještě udělají! Jiří

R.W.Wright @ 19.04.2014 16:17:54
To.: Vdeck: I Vám děkuji za přečtení mých řádků i za téma k diskuzi. Přečetl jsem poměrně dost materiálu na téma Pink Floyd a jedním z nejdiskutovaněkších témat je opravdu historie skladby "Have a Cigar". Nick Mason Vámi uvedené ve své knize opravdu uvádí a souhlasím! Nicméně jiný autor uvádí, že Gilmourova nechuť zpívat právě tuto skladbu, pramení především z jeho neztotožněním se s textem a nikoli pouhou pochybností ve své pěvecké schopnosti! A autor dodává,že nápad angažovat Roye Harpera byl právě Gilmourův! Že s tímto krokem Rick i Nick souhlasili, je nejspíš nezpochybnitelné. Odtud asi pramení jisté nesrovnalosti a jejich pravdivost mohou opravdu doložit jen a pouze členové Pink Floyd!
Vlastním několik nahrávek z turné skupiny s materiálem "Wish You Were Here" poněkud nevalné kvality. Přiznám se, že v jedné z nich, nejsem schopen přesně identifikovat, zda jde o hlas Rogera či Roye, mám pocit, že v tónině, ve které je "Have a Gigar" zpívána, si jsou hlasy těchto dvou pánů dost podobné. S jistotou ale vím, že nejde o zpěv Davida Gilmoura a tuto skladbu jsem dosud, bohužel, v jeho podání neslyšel. Nepochybuji o tom, že nahrávka existuje a rád vyplním mezeru v pinkfloydovském "vzdělání ". Prozatímní potíž je v tom, že Vámi uvedený odkaz mi nejde spustit...Jiří

vdeck @ 19.04.2014 19:33:35
Zvlastni, mne odkaz funguje a nabidne mi html stranku, na ktere je cela story okolo bostonskeho koncertu PF (18.6.1975), vcetne obalu ke stazeni a odkazu na jednotlive tracky.

Nabizim tedy odkaz primo na mp3 s Have A Cigar z 18.6.1975

>> odkaz

a pro jistotu stejny track, ale z koncertu o den drive v Nassau Coliseum, Uniondale, NY

>> odkaz

diesbies @ 20.04.2014 19:49:09
R.W.Wright: velice pěkně jsi to napsal. Tohle album mám moc rád.

vdeck @ 20.04.2014 20:10:03
Davam odkaz jeste na jednu koncertni verzi "Have A Cigar" - tentokrat z Alameda Coliseum, Oakland, California, May 9, 1977.

>> odkaz

Pri peclivem poslechu je patrne, jak za ty dva roky kapela zamakala na vylepseni zive verze a jak Gilmour rozsiril kytarove solo. A to je presne ten duvod, proc miluju ROIO nahravky. Posluchac muze sledovat vyvoj kapely a jednotlivych skladeb.

b.wolf @ 20.04.2014 20:24:09
Tedy hluboce smekám klobouček, to není recenze, to je přímo umělecké vyznání. Z mého pohledu jsem na tom stejně, jenom tátu nahradili (dnes už bohužel mnozí nežijící) kamarádi, přes které jsem se dostal k vinylům této absolutní jedničky v rockové (pro mě tedy dodnes art-rockové) hudbě. To jsem si početl... k obsahu není co dodat, PF prostě jsou a hlavně budou klasika... moc děkuju autorovi za parádní počtení a doufám, že nezůstane jenom u toho.

Album Wish You Were Here vyšlo v době, kdy jsem byl na vojně. Bylo sobotní dopoledne r. 1975 a já jsem ve službě v kanceláři naladil dopoledne rádio, kde běžel Větrník a tehdy tam zazněla skladba, která dala albu název a komentátor prozradil, že se jedná o píseň z nového alba mých milovaných Pink Floyd…
Skladba mě pohltila od tohoto okamžiku, ale trvalo ještě téměř rok, než jsem album vyslechl celé a následně za nějaký čas jsem si tenhle vinyl „objednal“ od mých emigrantských příbuzných z Anglie, kteří mi s ním udělali radost k Vánocům.
Jednoduše není možné, abych se vůči tomuto albu na Progboardu nevymezil a tak přihodím svoje postřehy a pocity i já…

SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND (Part 1) – majestátní dlouhý chór vznešeného pojetí pokrývá nekonečný prostor v téměř nedotknutelném symfonickém pojetí, které vytvářejí synthesizery, hammondky a jemné cinkání. Intro skladby zvolna graduje a přibližuje se ke mně jako zvolna plující obrovské těleso napříč nekonečným vesmírem. Do onoho homogenního soundu vstupují jemné tóny elektrické kytary, které impresivně dokreslují atmosféru…. Tak vnímám pocity, které se mě zmocňují při koncentrovaném poslechu. Téma odezní a prostor ovládnou majestátní tóny elektrické kytary a gradující nástup bicích a baskytary. Skladba má vláčné tempo a prokresluje jednotlivé detaily. Typický poslechová hudba s řadou jemných nuancí kytar, varhan, basů a bicích. Pocit nadzemského letu prostorem je pro mne jasnou vizí. Gilmourova kytara vypráví melodický příběh a synthesizery znějí konejšivě a hladivě, zatímco Wrightovy hammondky dotvářejí background. Watersovy basy jsou základní a nijak nekomplikují jednoduchou rytmickou strukturu Masonových bicích a tak zde dominuje Gilmour v aristokratickém stylu. A konečně zde máme vokální podíl. Zní naříkavě a navíc je doprovázen dvěma výtečnými vokalistkami. Když obnažíme kompozici na dřeň, bude to „prostá písnička“, ale Pink Floyd dokáží dát věcem správná jména a vynikající aranžmá a emocionální výrazovost zde vytvářejí opravdu monumentální dílo s řadou expresí. Dick Parry se nám představil jako výtečný saxofonista i na předešlém opusu a tak jeho saxofoni zde výrazně dotváří sound, který změní rytmický princip a akustická kytara a hammondky mu jedinečně sekundují za bzučení synthesizerů. Úvod hodný rockové aristokracie!

WELCOME TO THE MACHINE – jako bychom vstoupila do nitra elektrárny a jeho řídícího centra. Industriální zvuky a bzučení aparatur je ve stereu velmi sugestivní a vyvolává pocit virtuálního sci-fi. Majestátní sound je zachován, ovšem nejprve je to akustická kytara, která vstoupí do tématu a pak se kompozice promění v kouzlení synthesizerů, se kterými Pink Floyd kouzlí a dotvářejí prazvláštní atmosféru. Naříkavý hlas průvodce do světa fantazie! Akustické kytary jsou výtečným protipólem elektronickým vlnám a proudům, které zalévají můj pokoj jako mořský příboj, akcentované rytmickými akcenty. Velmi silná Watersova kompozice, která mě vnitřně pohlcuje se vším všudy a opět, základní melodické téma, je harmonicky jednoduché. Aranžmá ovšem i tady dělá divy! Práce synthesizerů s krátkými smyčcovými proměnami mi připomenou téma z vážné hudby. Experimentální závěr skladby je poněkud neočekávaný, ale zcela v režii kapely a s vnitřním smyslem pro kaleidoskopickou proměnu tématu….

HAVE A CIGAR – kytarový riff přivádí na album ryzejší rockovou formu s dusavými bicími a správně nasměrovanými basy a prolínaní elektrické kytary s elektrickým pianem Fender-Rhodes je velmi zdařilé. Před mikrofonem ovšem nestojí nikdo k kvartetu, ale čestný host kontroverzní, ale přesto velmi respektovaný folkrockový písničkář Roy Harper, přítel kapely. Synthesizery dochucují tenhle rockový pokrm, ale tentokrát nedominují. Skladba má poctivé rockové základy a kořeny, se kterými se Harper zdařile vyrovnává. Gilmour do mezihry vymyslel dobře vypilované sólo jeho modelového cítění s umírněnou dravostí, ale s melodickou linkou. Radost poslouchat, také Mason do své rytmiky vkládá zrychlené údery a pak se najednou celý sound nečekaně vzdálí do pozadí a posluchač získá pocit, jakoby na albu došlo k nějakému výpadku práce (jako bychom jeli na jednu fázi) zvukových inženýrů a hudební produkce… samozřejmě tomu tak není. Je to prostě jenom další experiment, kterým nás Pink Floyd obdařili…

WISH YOU WERE HERE – přitlumené hlasy a ladění rádia a opět zdálky přichází kytarové téma s opakujícím se schématem a zvolna naviguje k dalšímu hudebnímu příspěvku. Vybrnkávané tóny akustické kytary jsou nuž ovšem v klasické hudebním poměru a kytara a pomalu se před námi odvíjí další písničkářská záležitost, kterou doprovázejí další kytary, Wrightův klavír a důrazné Watersovy basy. Ideální příklad spolupráce Waterse a Gilmoura, kdy jejich společné nebe bylo šmolkové a bez mráčku. Silná skladba po všech stránkách. Klasický model baladického rocku mírně ovoněný blues. Prolínání akustických kytar je famózní, stejně jako klavírní akordy a jemná práce synthesizerů. Zpívaný scat pak doplňuje celé téma jakousi vnitřní vyrovnaností a bezprostředností, které v dlouhé závěru doplní kosmické šumění synthesizerů nekonečného astrálu….

SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND (Part 2) – hudební epilog přináší návrat úvodního tématu ve znamení artrockového komplexu. ´Tajemné napětí a prolínání instrumentace vyvolává různé asociace a každy si asi při nich budeme představovat něco jiného. Já například pluji nedozírnou Amazonií, kdy střídám vodní hladinu mocného veletoku nad nedozírnými prostory hlubokých pralesů s cestou balonem a jímá mě zvláštní pocit, v němž se snoubí lidská samota bilancovaná osobními životními vítězstvími a prohrami. Práce Gilmourovy kytary v sólových kreacích, kytarové doprovody a bzučení synthesizerů se jedinečně doplňuje s jednoduchými rytmickými postupy Waterse a Masona. Skladba je jakousi artrockovou symfonickou básní a přináší neuchopitelný pocit. Wright za elektrickým pianem Fender-Rhodes a následně za clavinetem Hohner D6 ve skladbě dotváří zajímavé téměř funkově znějící změny, který se přizpůsobuje i kytarové práce Gilmoura, zatímco barevné zvukokresby synthesizerů se vznášejí nad tímto hudebním útvarem. Majestátnost zvukového příběhu se zvolna vzdaluje do nekonečna a zanechává mimořádnou citovou vibraci…

Album Wish You Were Here má zajímavou koncepci, třebaže progresivní prvky jsou evidentní a dominující, dokáží i za těchto aspektu vložit Pink Floyd na album písničková témata a dotvořit jedinečnou symbiózu, která se vzájemně doplňuje.
Jak známo, je to poslední pinkfloydovský kontakt s jejich duševně nemocným kamarádem Sydem Barrettem – „Démantem“…
Jedno z nejlepších alb kapely (pro mě osobně ne úplně nejlepší), které deklaruje výraznou artrockovou trilogii z let 1973 až 1977. Výtvarně zajímavý obal, který dotvořil později významně i booklet remasterovaného CD patří k výtečnému propojení s hudbou.
Pět hvězdiček!!



reagovat

EasyRocker @ 17.08.2012 17:47:30
No, čekal jsem, Petře, kdy se vyjádříte k tomuto absolutnímu skvostu a pro mě největšímu albu PF (viz i již letitá recenze níže). A vůbec, donutil jste mě to album asi po 1000. vytáhnout a přehrát a dávám mu momentální přednost před Konvergencemi a Kuřetem v hodinkách, a to je síla;-)

Petr Gratias @ 17.08.2012 18:19:41
Zdravím, EasyRockere!
Díky za reakci - pozoruji, že jsme naladěni
na stejnou vlnu (soudě podle jmenovaných titulů)
a tak si říkám, že jsme v opravdu dobré společnosti.
Album Wish You Were Here má ducha a netápe po povrchu
a v tom je jeho síla....
Zdravím!

PaloM @ 18.08.2012 06:42:18
Vnímam to aj ja ako trilógiu s predošlým a nasledovným albumom, geniálne zavŕšenou s The Wall (i keď sa v názore nezhodneme). Podobne ako pri iných recenziách, môžem len pochváliť a zaďakovať, lebo pri totmo albume prakticky niet záporných hodnotení či reakcií. Je to hlboko citová hudba.

The Paul @ 18.08.2012 20:50:33
Šupol som to po dlhšej dobe na gramec a na mojom x-ročnom názore sa nič nemení: je to najlepšia LP od floydov, hudobne, textovo aj zvukovo. Pre porovnanie: na predchodcovi mi nie celkom sadla On the run, na nasledovníkovi mi trochu vadí zvuk (síce technicky dokonalý, ale na PF moc "surový")...
P.S.: Napriek tomu od Dark side po The final cut, všetky za 5 stars....

Nadviazať na celoplanetárny úspech nie je ľahké. Nie, že by som mohol hovoriť z vlastnej skúseností, ale šípim, že očakávania nemajú hraníc a uznávajú iba jeden smer. A smerom dolu to nebude. Päť skladieb (vlastne štyri), ďalší dojem koncepčnosti, to je v skratke Wish you were here. A aspoň z pohľadu úspechu sa skupina Pink Floyd nemá za čo hanbiť.

Shine on crazy diamond v piatich dejstvách sa nekonečne dlho tiahne v melancholickom súznení, Gilmour cvrliká jeden clivý tón za druhým, až nastúpi to, čo na tejto skladbe miluje asi každý, tu-da-tu-dá a sóla, bez ktorých sa nezaobíde žiadna gitara, ktorá má ambíciu dostať sa do rúk emotívneho hráča. Milujem spievaný refrén, to je jednoducho esencia citu a muzikálnosti, nech si avantgardní chrochtáci prskajú svoje hluky bez harmónií i arómy na ľubovoľnom počte nosičov ako len chcú. Nemôžem nezmieniť saxofón, škoda, že tam je, trošku celú atmosféru posúva kamsi ku gýču. A smolné je aj to šušnenie v skladbe Welcome to the machine. Hoci sa hudobníkom podarilo navodiť dojem strojovej hudby, moc sa mi nepáči. Akustická gitara je jediným plus, inak je to až moc syntetická záležitosť. Have a cigar má trošku funky náladu (skôr duševne prítomnú, než explicitnú), celkovo je to taká normálna vec, vlastne neviem, čo by som o nej mohol napísať, vyschla studnica prirovnaní i infantilných vtipov. Zvláštny koniec uvedie titulnú skladbu Wish you were here. Z kategórie akustických balád od Pink Floyd je najlepšia, kraľuje jednoduchosti a zároveň neopakovateľnosti. Sólové unisono gitary a hlasu berie dych aj neživotným častiam prírody. Dokonalé! Zimné víchry privejú nánosy ďalších štyroch častí otváracej skladby Shine on you crazy diamond. Pôsobí zlovestnejšie, klávesy ezotericky kvília, gitara sa derie do popredia (do pozadia, respektíve do zadku sa derie naozaj málokto a z príčin, ktoré sú buď smutné, nechutné alebo súkromné a nikoho do toho nič). Niekto by mohol namietnuť, že je to len také zaplátanie prázdeho priestoru, aby z toho bol album, ale keď ono si to celé plynie a plynie a človeka z toho chytajú vážne, ale nie depresívne stavy, čo je fajnové a fajnovky nech pokojne ohŕňajú nosom!

Toto dielo sa rozhodne nedá počúvať narýchlo, chce to spomaliť a vnoriť sa do šírych vôd Tichého oceánu hudby, ktorým sa na Wish you were here rozhodne nešetrí. Je to skrátka pekná muzika.

reagovat

PaloM @ 17.07.2012 19:27:43
No my, čo to máme napočúvané 36 rokov, môžme aj rýchlo :-) To len taký kec, sorry. Zaujímavé, Wish you were here som vždy vnímal hlavne ako gitarový album a klávesy akoby len nutný sprievod. Gitary sú všade a excelentné.

hejkal @ 17.07.2012 19:30:31
Pohoda, len si pokecajme. :) Mne dlho pripadal trošku mdlý, z toho pramenia moje spomalené tiky, ale zároveň mi tá absencia rýchlych pasáží dobre padne za dlhých nudných večerov.

PaloM @ 17.07.2012 19:45:34
Strašne sme vtedy chceli, aby to nebola horšia elpéčka ako predošlá. Úplne sa stotožňujem s tvojím záverom, že človeka chytajú vážne, no nedepresívne stavy, treba to sústredene počúvať a na záver máme vznešený pocit z ďalšieho výborného diela. Asi by som to za seba opísal, že vtedy v 70.-tych bol pocit hrdosti z rockového umenia, že tí západniarski vlasáči nie sú len socializmom zatracovaní feťáci, ale veľkí umelci. A tú LP, čo som kúpil, doniesli za ťažkej normalizácie na Mladú gardu juhoslovanskí študenti a iný zdroj som fakticky nemal.

Chceme, aby si tu bol s nami. Snáď najosobnejší album najznámejších psychedelikov a space rockerov na svete, venovaný zakladajúcemu členovi a mimoriadne talentovanému muzikantovi Sydovi Barrettovi. Syd, výhradný autor ich debutového albumu, to v tej dobe dosť preháňal s užívaním LSD, čo sa mu celkovo veľmi negatívne prejavilo na jeho psychickom zdraví až nakoniec musel z týchto dôvodov opustiť skupinu Pink Floyd. Nahradil ho David Gilmour, považovaný za technicky najzdatnejšieho inštrumentalistu v skupine. Povedzme si pravdu, virtuozita Ricka Wrighta ďaleko zaostávala za hrou napríklad takého Ricka Wakemana z Yes. Nick Mason tiež nie je nejaký oslnivý bubeník, udiera do bubnov len tak zľahka, akoby sa nudil, pôsobí ospalo, flegmaticky. Na koncertoch sa lišiacky usmieva popod fúz, má vyrátaný každý pohyb len aby sa náhodou nespotil :-). Treba si však uvedomiť, že hudba skupiny Pink Floyd nie je založená na virtuozite a inštrumenálnej zdatnosti, ale jednoznačne na atmosfére a pocitoch, ktoré evokuje v poslucháčovi. V tom tkvie genialita tejto formácie!

Som presvedčený o tom, že žiadne hudobné dielo nepoukazuje na krehkosť a pominuteľnosť ľudskej bytosti tak naliehavo ako práve Wish you were here. Dnes sme tu plní sily, oplývame ideálmi, naše oči žiaria radosťou... a zajtra sú z nás chodiace mŕtvoly s prázdnym vyhasnutým pohľadom, sme zlomení početnými životnými prehrami a utrpením. Iskra sa kamsi vytratila, zostáva už len únava a apatia. Všetko do času, život je krutý! Shine on you crazy diamond, zvuk kláves a do toho začne David vybrnkávať svoje clivé kvílivé sólo. Puká z toho srdce! Pamätáš sa keď si bol mladý, žiaril si ako slnko? Tak svieť Ty bláznivý diamant... Vitaj môj synu v tejto mašinérii! Chceme, aby si tu bol s nami, tak vrúcne a úprimné želanie. Chceme aby si tu bol teraz, aby si znovu zažiaril v celej svojej nádhere, Ty bláznivý diamant! Tragika je ale v tom, že každý si uvedomuje, že to už nie je možné! Keď nahrávali Pink Floyd tento album, Syd sa neočakávane objavil v štúdiu. Nikto ho však nespoznal. Bol pribratý, vyholená hlava i obočie, sklenený pohľad dávno vyhasnutého ohňa.

Wish you were here je dielo nadčasové. Poukazuje na to, čo najviac chýba v našej súčasnej dobe divokého dravého kapitalizmu džunglového typu, na súcit. A práve súcit sa kamsi vytratil, akoby tu ani nikdy nebol. Presadzujú sa mladí, krásni, zdraví jedinci bez škrupúľ a morálnych zábran. Najväčší dôraz sa kladie na výkon, produkciu, človek sa zmenil na výrobný prostriedok, na stroj na zarábanie peňazí. Duša už nikoho nezaujíma, je nepodstatná v tejto mašinérii. Starí a chorí ľudia sú na príťaž, treba sa ich zbaviť! Neprodukujú zisk, zaťažujú "spoločnosť". A spoločnosť dravcov a hyen má na to riešenie, eutanáziu. Tak vitaj môj synu v tejto hroznej mašinérii, ktorá Ťa pohltí tak, že celý zmizneš v jej nenásytných útrobách. A následne Ťa vypľuje zlomeného a vyčerpaného. Budeš mať ešte silu vstať?
reagovat

pito63 @ 13.02.2011 08:57:01
Veľmi pekné čítanie!
Smutné, ale, žiaľ, pravdivé. Nič iné sa k tomu nedá napísať.
Braňo, ďakujem!

Brano @ 13.02.2011 09:17:20
Piťo,ja ďakujem tiež.

Filozof @ 13.02.2011 10:33:44
Brano
Netuším, zda právě takové poselství měli PF na mysli, když desku skládali, ale už to, že v Tobě vyprovokovala tyto pocity a úvahy hovoří výmluvně o její síle.

PaloM @ 13.02.2011 11:35:56
Braňo, som dojatý. Fakty, ktoré uvádzaš, sú pravdivé, zhodujú sa s knihou od Nicka Masona. Neviem, či to presne takto Pink Floyd mysleli, ale stotožňujem sa s tvojim výkladom a v tvojom podaní je tento uhol pohľadu dokonalý. Recenzia je dôkazom tvojej nenahraditeľnosti na Progboarde, aspoň pre mňa určite.

Brano @ 13.02.2011 11:43:11
PaloM:Som poctený.Ďakujem.

Filozof:Ten tretí odstavec to sú moje čisto subjektívne pocity,ktoré táto hudba vo mne vyvoláva.

merhaut @ 13.02.2011 13:51:22
Recenzní impresionismus je bruslení na tenkém ledu, nicméně Branovu odvahu je potřeba ocenit.

Brano @ 13.02.2011 19:12:24
Presne pred týždňom v nedelu vo večerných televíznych správach sa trnavský arcibiskup Bezák hrdo vyznal ,že na hudbe Pink Floyd vyrastal a že ich vo svojom arcibiskupskom sídle počúva riadne nahlas.No nie je to sympatické počuť Pink Floyd z arcibiskupského paláca?

Brano @ 13.02.2011 19:32:08
Merhaut:Samozrejme,ja netvrdím,že to čo napíšem je nejaká vedecká práca alebo vedecká intelektuálna štúdia opierajúca sa čisto iba o suché fakty.Ja píšem o pocitoch,ktoré táto hudba vo mne vyvoláva a hľadám nejaké súvislosti,prípadne posolstvá,ktoré z celkového kontextu diela vyplývajú.Priznávam,že je to čisto subjektívne a možno amatérske,možno často forma prevláda nad obsahom a faktami...Ale robí mi to radosť a tiež mnohí ľudia na Progboarde nepovažujú tieto moje "písačky" za až tak zbytočné a nezmyselné.A o to mi vlastne ide.Pozrieť sa na to hudobné dielo trošku z iného uhla,trošku inou optikou.Niekedy sa možno strápnim,ale myslím,že každý človek je omylný a robí aj chyby.Takže Jardo ber to tak,že nie som ani Jiří Černý ani Jaromír Tuma ani Jaromír Merhaut :-),ale iba vidiecky truľo čo sa živí manuálnou robotou a občas mudruje do muziky.

martin69 @ 13.02.2011 19:58:39
Brano : velmi pěkně!Wish You Were Here má u mě od mých 15 výsostné postavení.Mám ji velmi rád.Společně s Animals ji beru jako to nejlepší od Pink Floyd.
Vynikající deska od začátku do konce.

moonySK @ 13.02.2011 20:50:21
Výborne Braňo. Pekná recenzia... Ja osobne mám asi tri najobľúbenejšie albumy od Pink Floyd:
WISH YOU WERE HERE
THE WALL
ANIMALS
Samozrejme bez poradia, hehe.

Brano @ 13.02.2011 21:03:43
Martin69,MoonySk:Ďakujem.

Beriq @ 14.02.2011 06:13:19
Dlouho jsem tu nečetl lepší recenzi. Při poslechu této desky mrazí i ze samotné hudby a silné atmosféry - když se k ní ovšem přidají texty a člověk se nad jejich obsahem zamyslí, tak to je skutečně silný zážitek.
Pár let zpět se velké oblibě u mládeže těšil styl zvaný EMO - emoční až přecitlivělá hudba (sice postavená spíš na punkrockových základech...), která často ovšem zněla prázdně a neupřimně. Mám-li to hodně zjednodušit, tak neznám nic víc EMO než Pink Floyd.

Brano @ 14.02.2011 08:02:55
Beriq:Súhlasím s Tebou.Asi pri žiadnej hudbe som nezažil také emócie,ako práve pri Wish you were here.A ďakujem.

PaloM @ 14.02.2011 08:55:48
Braňo, však o tom to je. Nepotrebujeme čítať ďalších Černých, Tumov a Merhautov, keď si môžme prečítať originál. Ty si to podal v inom rozmere, je to na spestrenie, veď každý autor je svojský a to je dobre. K tomu arcibiskupovi by som šiel na spoveď, za hučania Pink Floyd by možno zanikli moje hriechy. A truľov sme už tiež preberali, ja som zase mestský truľo, ktorý sa musí živiť hlavou, lebo má obe ruky ľavé a s nimi by sa neuživil :-)

pito63 @ 14.02.2011 09:00:16
Kiež by tu bolo viac takých "truľov"!

Hikoki @ 14.02.2011 09:16:17
Fantastická,náladotvorná a nenabubřele pokorná hudba s dotyky géniů.U mě jednoznačně nejlepší od Pink Floyd. Z osatních pak Dark Side a Animals.

Lacibáči @ 14.02.2011 19:08:51
Brano
K tretiemu odstavcu.
Ešte šťastie, že túto stránku nenavštevujú politologickí maniaci z x denníkov. Tí by Ťa okamžite onálepkovali ako bolševika, pretože každý kto neospevuje tento "slobodný a demokratický" systém, je automaticky komunista. :-) (Koniec politologického okienka)

Nedá mi nepozastaviť sa pri niekoľkokrát spomínanom (v diskusii) Jaromírovi Tůmovi. Meno tejto osoby ma dosť irituje a ako človek pre mňa definitívne skončil v r. 1983, keď v tom čase úplne vážne do nebies vyzvihoval všeobecný prínos sovietskej rockovej opery, pričom tvorbu Andrew Lloyd Webbera označil za balast a jeho operu Jesus Christ Superstar nazval, citujem: ,,kýčovitý muzikál".

Ináč, recenzia sama o sebe je famózne napísaná, fakt. Tá mi,naopak, dušu pohladila. Nádherne poeticky, priam až plasticky a úprimne kladené myšlienky. Nádhera.

Brano @ 14.02.2011 20:20:39
Lacibáči:Ubezpečujem Ťa ,že nie som komunista,nikdy som ním nebol a ani nebudem.Dokonca keď som bol naposledy voliť,bolo to v roku 2002,tak som volil jednu nemenovanú pravicovú a kresťanskú stranu :-).Potom som to lutoval.Nie som boľševik len si všímam svet okolo seba a veľa vecí ma fakt udivuje.Niekedy mám pocit,akoby sme si tu na Slovensku sami pod sebou pílili konár.Medziľudské vzťahy sú hrozné,vytratila sa dôvera,nikto nikomu neverí.Chcelo by to ďaľšiu revolúciu,revolúciu ľudskosti,súcitu a lásky.Ale keď sa pozrieme na realitu dneška na ten bezbrehý konzum,tak revolúcia lásky vyzerá ako totálna utópia.Ja som sa rozhodol začať od seba.Snažím sa v mojej rodine,v mojom mikrosvete,byť obetavejší,viac sa zaujímať o problémy a bolesti druhých ako o svoje,snažím sa každý deň odháňať negatívne a pesimistické myšlienky,chcem byť užitočný pre svoje okolie a nechcem svoj život premárniť.Mojim cielom je dosiahnuť pokoj duše,čo považujem za najväčšiu hodnotu.Každý deň sa modlím,aby som vytrval v nastúpenej ceste,ktorá mi už prináša prvé ovocie.Pokoj v rodine a pocit pravého nefalšovaného šťastia a radosti.

Lacibáči @ 14.02.2011 21:40:21
Brano, asi sme sa dobre nepochopili, mne je úplne jasné, že nie si. Ja tak isto nie som, ani som nikdy nebol, a pritom mám presne ten istý pohľad na súčasnú situáciu, ako Ty. Dobodky s Tebou súhlasím.

Brano @ 14.02.2011 22:26:21
Jasné :-).Lacibáči si môj človek.

merhaut @ 15.02.2011 00:17:29
Lacibáči, jak vidno, o Mirkovi Tůmovi víš velké kulové...

Filozof @ 15.02.2011 09:22:17
Brano, PaloM a další z východu.
Tuším o čem mluvíte. Každý druhý den je tady člověku smutno, z toho , co se děje kolem, ale sotva se podívám k Vám, mám pocit, že to může být ještě horší. Naposledy včera ta deaflympiáda. To je hodně hodně smutné a nečekal bych to ani v Bělorusku. :-(

Brano @ 15.02.2011 09:34:50
Filozof:Bohužiaľ máš pravdu.Zbabraná deaflympiáda je veľká hanba pre Slovensko.Kompetentní by sa mali konečne zobudiť a zakročiť.Je niečo hnilé v štáte slovenskom a poriadne to zapácha!

PaloM @ 15.02.2011 10:12:52
Filozof: ani by som nemal reagovať, no je to fakt smutné s tou olympiádou. Netreba však pozerať len k nám, stačí aj u vás doma - napr. na doktorov ako vymrdali svojou nenažratosťou so všetkými a najviac odrbali ostatný zdravotnícky personál, na to som zvlášť alergický. To ako u nás v médiách, platy treba zvýšiť lekárom a úplatky berú zdravotníci, pričom pravda je presne naopak. Čert sa vyserie na väčšiu kopu. Aj o tom sú texty Pink Floyd.

Filozof @ 15.02.2011 14:30:27
PaloM
No - jednak máme větší průšvihy a druhak - s těma doktorama je to trochu složitější. Ale to je na dlouhé vysvětlování. Rozhodně to není tak, že dokroři jsou špatní a ministr dobrý. :-)
Horší je jiná věc - obecná nenažranost, kdy každej myslí jen na sebe, všichni chtějí mít víc a do jednoho brečí, že mají PODPRŮMĚR! Takže se zvyšuje jedné skupině za druhou, aby měli všichni nad průměr! :-)) Nějak jim nedochází, že se jim průměr posouvá a roztáčejí tím nesmyslnou spirálu. :-) Uniká jim podstata - že rozdat se může jen to, co se vydělá. A pokud všem přidáme, že budou brát neadekvátně své produkci, není to z čeho zaplatit. Všichni chtějí dokonalé silnice, špičkové zdravotnictví, velké platy soudců, aby nebyli podplatitelní a ještě hromadu peněz do kultury i sportu, ale nikomu se nechce podívat na to, na co reálně máme.
Navíc se nikomu nechce makat - každý by jen manageroval, přesouval prachy nebo výrobky jinejch a obchodoval. Čím dál míň se reálně produkuje a čím dál víc lenochů to má uživit. :-(( Škoda mluvit.

Deadmonkey @ 16.02.2011 08:47:57
Já teda Hegera 100% podporuju a nechápu, jak se můžou chovat takto odporně. A ještě chcou garanci návratu! Kde to jsme?

Jinak, Brano: Pěkná recenze

Filozof @ 16.02.2011 19:10:42
Deadmonkey
"Kde to jsme?" V Čechách, hochu. :-(

Lacibáči @ 17.02.2011 15:34:17
merhaut
súhlas,o Mirkovi Tůmovi viem velké kulové.
Ale o Jaromírovi Tůmovi (o ňom bola reč, spomínal ho aj Brano) viem dosť. A viem aj to, že v r. 1983 v časopise Melodie napísal presne tie slová, ktoré som uviedol vyššie. Rád ich (špeciálne pre Teba) zopakujem:
Jaromír Tůma označil tvorbu Andrew Lloyd Webbera za balast a jeho operu Jesus Christ Superstar nazval, citujem: ,,kýčovitý muzikál".
Sú ešte nejaké nejasnosti?

Apache @ 17.02.2011 15:37:51
Jako kritik měl na to plné právo. Ostatně, ani mě se Jesus Christ Superstar moc nelíbí.

Apache @ 17.02.2011 15:39:12
Jinak Mirek a Jaromír bude nejspíš jeden a ten samý. :-)

Lacibáči @ 17.02.2011 17:02:53
Apache
to právo mu nikto neberie (´právo´ vysloviť svoj názor má každý a nemusí byť ani kritik). Mal dokonca aj právo byť servilný voči sovietskym súdruhom - "...rocková injekce z Východu...hudba, která mísí moderní prvky... má obrovský náboj a invenci a hlavně nezná Lloyd-Webberův balast...".
To vieš, písal sa rok 1983, ospevovať sovietsku rockovú operu a popritom si kopnúť do celosvetovo uznávaného (aj odbornou kritikou) kapitalistického kýčovitého muzikálu, to sa iste súdruhom zamlouvalo. :-)

Ale to isté právo mám aj ja vyjadriť sa k tejto očividnej servilite a povedať si svoj názor.
To, že Mirek a Jaromírek bude nejspíš jeden a ten samý, to napadlo i mne, ale jistota je kulomet. :-)

EasyRocker @ 21.02.2011 13:13:11
Filozof: tvůj příspěvek nelze než podepsat. "Nákup zboží za účelem dalšího prodeje", "poradenství" a podobné pochybné aktivity, šmelení a spekulace s nedozírnými důsledky pro tisíce lidí, kteří se tomu nemůžou nijak bránit. Tímhle se tu ale živí dvě třetiny lidí, žádná skutečná kvalita se už nikde neprodukuje. Ale to jsme už off-topic...

merhaut @ 21.02.2011 19:38:23
Lacibáči, na tebe přesně sedí okřídlené "ještě větší než jsme doufali":-)

Lacibáči @ 24.02.2011 11:26:02
merhaut,
evidentne patríš medzi ľudí, ktorí nevedia argumentovať a svoj handicap nahrádzajú invektívami a ironickými poznámkami.
Aby som, na rozdiel od Teba, ešte presnejšie skonkretizoval svoje predchádzajúce tvrdenie: časopis Melodie č.1 - r.1983 (na titulke Jiří Stivín), str. 10, Jaromír Tůma - Co, kdy, kde, jak se hraje (trendy).

V pohode, kľudne si uľavuj aj ďalej, každý sme iný, ja však nemám záujem klesnúť na Tvoju úroveň. Ale nezúfaj, nie si sám, takých nájdeš na internete habadej. :-)

33Speedy @ 09.01.2012 17:24:53
Moc hezký zamyšlení. Když poslouchám Shine on you crazy diamond, tak mi uplně běží mráz po zádech. Wish you were here je samozřejmě krásná balada. Have a cigar mi nikdy nevadila. Nicméně skladba Welcome to the machine, přes všechnu svojí naléhavost varující nás před dnešní společností a érou strojů, se pro mě stala nuceným utrpením při poslechu alba. Psychedelično mám rád, ale tohle snad ani není psychedelický rock. To by si zasloužilo jinej název. Něco jako metapsychedelic synthetic rock...Prostě jednou za čas mi nevadí, ale ani textu není rozumět.. a ty strašidelný synťáky jsou prostě na mě moc

Mate pravdu v mojom repertoari parti Wish you were here tiez k tym najlepsim kuskom.Ako je vsetkym jasne a bolo povedane na albume je sice kvantitativne menej piesni,avsak posluchac si to ani neuvedomuje,lebo v kazdej piesni sa vyskytuje rozvijajuci sa dej a plynie.Skladby su nadherne vyzaruje z nich neobycajnost,magickost a pocit,ze Nickovi,Rogerovi,Davidovi a Rickovi fakt Syd Barret lahostajny nebol.
S tymto albumom sa mi spajaju krasne spomienky a obzvlast ho mam rad aj preto,ze vlastne v sebe skryva posolstvo,ktore rozprava o Sydovi Barretovi :)
reagovat

Moje nejoblíbenější deska od Pink Floyd . Vše podstatné už bylo vyřčeno . Od mých patnáctin kdy jsem ji poprvé slyšel ,pár let uteklo ,ale stále jsem při jejím poslechu nadšený jako tenkrát . Pro mne společně s Animals to nejlepší od Pink Floyd .
reagovat

Wish you were here je krásne album a bol som po Dark side plný očakávanie. Niekde som čítal, že Dark side bol hudobne prekonaný Wish you were here a textovo The wall. Môže byť, avšak napriek tomu, že dávam plný počet, Wish you were here zarďujem až za Dark side. Skladby sú tu nádherné, hlavne titulná a samozrejme Shine on your crazy diamond. Ale to už tu všetci rozoberali.
reagovat

Zemřel Rick Wright.

Strašně smutná zpráva, bylo mu 65, a kromě toho, že to byla rakovina, tam moc informací není. Asi to taky není důležité.. To podstatné je na deskách, já mám nejraději: Piper at the gates of dawn, Dark side of the moon, The Wall a právě Wish you were here. A tu speciálně, protože ji mám spojenou s útlým dětstvím, a po letech mi připadá stejně magická jako kdysi. Přitom je tam jakoby málo písní.. Čas na nich však plyne jinak. Wish you were here a Shine on.. jsou tak textařsky tak vřelé ! Myslím, že museli mít Syda opravdu rádi, a je to z té hudby cítit. Já je mám rád všechny, a chci jen říct: Díky Ricku, to co po tobě zůstalo je velká a důležitá věc. Hudba, na které ses podílel změnila svět k lepšímu. Odpočívej v pokoji.
reagovat

MARTIN ŠRUBAŘ, Palkovice u Frýdku-Místku @ 16.09.2008 08:01:57
Tato smutná zpráva mne zastihla včera po půlnoci. Ricka Wrighta je strašná škoda. Měl velký podíl na koncepčnosti, propracovanosti, atmosféričnosti a nadčasovosti tvorby PINK FLOYD. Nechci si hrát na nějakého proroka - ale jeho smrtí zemřely všechny naděje, že by PF ještě někdy něco vydal. Osobně na "mistra klávesových ploch" nikdy nezapomenu. Zanechal toho po sobě opravdu hodně. Díky...
MARTIN ŠRUBAŘ, Palkovice u Frýdku-Místku

PaloM @ 16.09.2008 09:41:02
MEK - súhlasím, aj pre mňa je Wish you were here rovnako magické album ako na začiatku, a to aj s textami, počuť toto CD je sviatok.
Priatelia, nebuďte smutní. Áno, je to ľudská tragédia zomrieť na zákernú chorobu. Pracujem na onkológii (nie som lekár), viem o čom je reč.
Avšak pozrite na všetku tú úžasnú hudbu, čo zostala.
Buďme úprimní, koľko rokov už nič nové PF nevypustili, nenahrali a nazahrali? V mladosti som veľmi ťažko prežíval odchody idolov (najťažšie Johna Lennona) a sníval o nemožných reunionoch. Určite nie som ľahostajný, ale možno som i rád, že PF skončili v najlepšom (Division Bell) a nemusím na staré kolená (moje a ich) trapne počúvať neaké nevydarené horúce album. Niektorí umelci neviedia, kedy prestať (a už nie sú umelci). Pink Floyd to vedeli.
Verím, že som Vás v smútočnej atmosfére nepobúril,
proste to takto cítim.

Hezká slohová práce,v mnoha ohledech kopírující mé mládí.Přesto zbytečně dlouhá na to,abychom se dozvěděli,že se bojíme starým láskám podívat do očí a z hudebníků udělat nic moc zručné muzikanty.Ono je jedna věc,super technicky a na vysoké úrovni zahrát něco,co složil jiný a úplně něco jiného,něco složit či se na tom podílet.Mason jako bicman bubnuje trochu dědkovským stylem,ale myslím,že právě zde účel světí prostředky a hraje právě to,co je pro dílo třeba.Představa,jak místo něj do bicích ve skladbách PF po svém buší Bonham, Paice, Powell .... je pro mne (taky bývalého bicmana) úděsná.Wright je podepsán či spolupodepsán pod plnotučnými skladbami.A že není Wakemann či Lord?Záleží na výsledku,a ten je myslím bezesporu skvělý.Já se lásce WYWH a i jiným rád podívám do očí kdykoliv,protože jsem s nimi zestárl a společné manželství s nimi funguje stále stejně dobře,jako na počátku.(možná i líp).

5*****
reagovat

Je mi teprve 17 let a možná na toto hodnocení nejsem zralý,ale přesto to zkusím.Alebum wish you were here je pro mě takový zlom.Myslím si,že od této doby se pinki floyd dělili na Waterse a ostatní floydy.Toto album je skvělé v tom,že dokonale popsalo věci o kterých PF zpívají.¨Shine on you crazy diamond je podle mě nejlepší skladba v historii o někom kdo už není mezi námi.Dokonale vystihuje Syda. Je to mé n eojoblíbenější album.Sice na mě působí velmi smutně je skvěle!!
reagovat

Z času načas príde na človeka akási chvílka tajomna, chvílka kedy niečo hladá. Celý život človeka sa spája s niečim, čo miluje a zároveň nenávidí. A tak sa zmenil večer z veselého na melancholický, neveselý, uzavretý do seba. Jeden známy mi povedal : "Prečo počúvaš depresívnu muziku keď máš melancholickú náladu alebo depresiu, ja si vždy pustím nejakých tých veselých Beatles v začiatkoch alebo nejaký popík a to ma rozveselý". Ja v týchto chvílkach pocit veselosti nepotrebujem a potrebujem niečo na ešte väčšie uzavretie sa sám do seba. To dokážu len 2 veci : Floydi alebo Doors. Doors sa stala už pre mňa hudba každého dňa, tak preto som skúsil zmenu - Pink Floyd. Celý život človeka sa okolo niečoho točí. Ten môj okolo tejto okúzlujúcej muziky. Samozrejme je to tak, že nie vždy padne vhod. Keď potrebujete vybiť si zlosť, energiu alebo proste máte iný feeling - sú tu na to Rolling Stones, Led Zeppelin, Motorhead, AC/DC, Chuck Berry a iné rockandrollové pecky. Niekedy sa však stane že príde vám chuť "vymeniť pivo" za niečo iného, jemnejšieho a zložitejšieho. Zmeny nálad a muzika idú spolu. Tak ma napadlo : pusti si niečo, čo si už dávno nepočúval! Potom som objavil nanovo tento album a spomenul si na dokument o Dark Side Of The Moon. Prvý bol dokument a v týchto chvílach album Wish You Were Here aj počúvam. Samotná skladba je o niečom úplne inom ale úvodný Crazy Diamond mi pripádá úplne iný, vesmírny. Pravé zimomriavky prídu až v skladbe Welcome To The Machine. Táto recenzia by sa dalo pridať aj k albumu Meddle, ktorý vyvoláva ešte lepší efekt + predstavivosť. Vonku je už tma, letný večer sa zmenil na jesenný zlý sen a valiace sa čierne mraky sa rozprestierajú všade navôkol. Silný vietor ma zavádza k albumu Meddle a prvej vypalovačke One Of These Days. Práve o tomto je ich muzika. Len ťažko viem svoje myšlienky prepísať do týchto riadkov. To by vedeli snád len samotný Floydi.
reagovat

Wish You Were here ma zaujal až po prepočutí albmu The Wall. Je to už v podstate spomienka na Syda Barreta. Všetky tieto magické songy majú niečo skryté v sebe. Niečo vesmírne, niečo medzi nebom a zemou.
Shine On You Crazy Diamond - jeden megaúvod k tomuto dielu
Welcome To The Machine - dosť depresivny song
Have A Cigar - reč je opäť o vojne
Wish You were Here - nesmrtelny song ktory sa hra dodnes v radiach. Jedna z mala popoviek Floydov.
Album uzavrie Shine On you Crazy Diamond pt.2.
Album v celku velmi zaujímavý, ale viac ma zaujal The Wall.
reagovat

Shine on your crazy daimond - beru jako nejmistrňejší zvukouvý projev jaký jsem kdy slyšel .Dílo Pink Floyd ,alespoň pro mne šplhá do víšin vážné hudby co se týče hudby . a co se týče textů konkuruje směle s velkými poety všech dob ... a Shine on ... je naprostým vrcholem .
reagovat

merhaut @ 26.11.2006 00:00:00
hergot chlapi, si to prožeňte pravopisem ve wordu, než to sem dáte ... nejmistrňejší víšin ...

Pro autory by navíc měla být možnost text opravovat, i mazat - to je vzkaz pro admina.

Samorost @ 28.01.2007 00:00:00
Ta hudba asi šplhá do takových "víšin", kde už neplatí nejen zákony gravitace, ale patrně už ani zákony pravopisu. Jinak řečeno: jak brát vážně názor někoho, kdo ani neumí zapsat svoji myšlenku bez zatraceně hrubé pravopisné chyby. A nepokoušejte se mi někdo namluvit, že podstatná je "Myšlenka" a na formě nezáleží. Ten, který není schopný zvládnout pravopis rodného jazyka, není znalec, ale blbec.
Jinak samozřejmě celá Wish You Were Here je skvělá.

@ 28.01.2007 00:00:00
Ale no tak, Samoroste... Chováte se jak obávaný profesor češtiny z gymnázia... Už tady o tom psal před vámi Merhaut, jestli jste si nevšimnul.

springfame @ 21.02.2011 16:19:33
Po objevu tohoto letitého gramatického skvostu se naléhavě připojuji k žádosti o možnost oprav pro autory příspěvků. Předem díky.

Na toto album snad ani nelze napsat kritickou recenzi. Za naprostý vrchol považuji "Shine on you crazy diamond" (I. a II.), které jsou učebnicovým příkladem, jak postupně rozvíjet hlavní motiv skladby. U "Welcome to the machine" si zase řeknete, že takto pracovat s atmosférou skutečně neumí každý. Z těchto důvodů se určitě jedná o naprosto zásadní počin uměleckého rocku. Jeho síla je i v tom, že ani časem nestárne - ale spíše naopak. Další desky od Pink Floyd mám rovněž v oblibě, jenže k této desce mám nejblíže. Neměnil bych na ní vůbec nic. Pokud se chcete nechat unášet na vlnách nesmíné zasněnosti, mohu jen vřele doporučit. Na čtyřicet minut a sedmnáct sekund přestanete téměř vnímat okolní svět.
reagovat

sru @ 23.03.2006 00:00:00
Realitu kolem sebe nebudete vnímat samozřejmě ještě o čtyři minuty déle.

Podle mě absolutně nejlepší album kapely v postbarrettovském období. Mistrovský kousek. Kapela se od svého geniálního Dark Sidu ještě více hudebně vyvinula, že vznikl tento skvost. Nemám sebemenší výtku. Dojemné téma, působivé melodie, znamenité texty.
reagovat

Už si přesně nepamatuju, jestli jsem slyšela dřív Odvrácenou stranu nebo WISH YOU WERE HERE, k nahrávkám obou jsem se dostala téměř současně, ale tohle se mi zalíbilo dřív a pořád je to pro mě č. 1 od PF.
Možná, že tohle album vzniklo pod tlakem, asi je pravda, že Odvrácená strana je zásadnější dílo PF, co na tom záleží. THE DARK SIDE OF THE MOON je tak trochu všeobjímající a všeshrnující a na WISH YOU WERE HERE se pak PF věnovali trochu víc sami sobě. Vyrovnat se s tím cirkusem kolem předchozího alba muselo být těžké. A možná že Shine on You Crazy Diamond je nejen vzpomínkou na Syda Barretta, možná je to vzpomínka s trochou závisti, že jeho se to už vlastně netýká, utekl si někam do svého světa... a nemusí se o nic starat. Kritika zábavního průmyslu – nevím, jestli byli PF první, kdo nazval věci pravými jmény, ale nejspíš byli první, kdo tomu věnoval tolik prostoru.
Stejně jako u předchozího alba tu platí, bez překladu textů znáte jen polovinu, i když tady to vadí trochu méně.
Moje nejoblíbenější je tady Shine on You Crazy Diamond part I. s tou nejúžasnější předehrou, jaká v rockové historii existuje (aspoň pro mě). Tady je přesně to, co postrádám na DSOTM – to napětí – nástroje nastupují nenápadně, rytmus nabíhá postupně, neustále se vše zesiluje – a zpěv začne přesně v ten okamžik, kdy má. A na konci zase vše pomalu ustupuje, PF ve vás nechají ten zažitek doznít, než na vás vypálí s další skladbou – Welcome to the machine zpívanou v oktávách: „…Vítej, můj synu, vítej v mašinérii. O čem jsi snil? To je v pořádku, my jsme ti řekli o čem máš snít…“ Have a cigar – Roy Harper tady zpívá jako by byl 5. členem skupiny „… A řekli jsme ti jméno té hry, chlapče? Nazýváme ji Jízda Snadného výdělku…“. „…tak ty si myslíš, že můžeš rozeznat Nebe od Pekla, modré nebe od bolesti/ Můžeš rozeznat zelené pole od chladné ocelové kolejnice?/ Úsměv od masky? Myslíš, že to můžeš rozeznat?..“ (Wish you were here). A na závěr „…Nikdo neví, kde jsi, jak blízko nebo jak daleko…“ - Shine on You Crazy Diamond part II.
Jasně, že tato skladba Shine on You Crazy Diamond part I. ostatní trochu zastíní, ale to snad není na závadu, ten zbytek se taky poslouchá skvěle.

Poznámka k obalu – tento obal je poslední, který si nechali PF vyrobit firmou Hipgnosis. To byla svého času vyhlášená značka – vyrobili i některé obaly např. pro skupiny Yes, 10cc nebo Alan Parsons Project.
reagovat

Je to bezpochyby jedno z nejúžasnějších rockových alb v historii. Nedá se mu vytknout absolutně nic. Určitě nejúžasnější skladby jsou Wish you were here a Shine on you crazy diamond (part one), ale album jako celek působí naprosto úžasně. Zvláště do Gilmourova kytary se člověk zaposlouchá tak, že neví o světě. Paráda
reagovat

Nie je hudobneho diela, ktore by viac ovplyvnilo moj zivot. Ked som chodil na ZDS musel som cez prestavku odbiehat domov a pustat si drogu zvanu Wish you were here. Teraz mam 40 a stale behaju zimomriavky po chrbate, ked si to raz za cas pustim....
reagovat

Flower-pot @ 18.03.2007 00:00:00
Uh! A toto s tebou robi jednohviezdickove album? :)))

Filozof @ 18.04.2014 20:08:14
Tak to bych od Tebe chtěl číst recenzi na tříhvězdičkové! Nebo ... nedej Bože na ... strach pomyslet ***** ??

Stejně jako v Meddle je i na této desce Shine on... a Wish you were here trochu v popředí před Have A Cigar a Welcome To The MAchine, což trochu ztěžuje objektivní hodnocením protože se trochu vnucuje ohodnotit jen tyto dvě skaldby (!!!můj osobní názor!!!). A dvě skvělé a dvě průměrné písně je málo, proto dávám puze 4*
reagovat

Na tehle desce je opravdu citit ten tlak na vyprodukovani stejne dobreho alba jako Dark Side. Bohuzel myslim ze prave diky nemu, uz toto album tak povedene neni. Je vyborne, urcite bych ho zaradil mezi tri nejlepsi, ale kvality predchozi desky nedosahuje. Kytarovy motiv Shine on... je genialni, ale jeden napad na celou desku je malo. Skvela skladba je Have a Cigar, byl to dobry tah vybrat Roye na zpev. Zbytek desky je prilis vlacny, zbytecne velke instrumentalni plochy, celkove mene napadu.
reagovat

jerry @ 20.07.2006 00:00:00
tak s timto clankem nemuzu souhlasit i kdyz chapu ze je to tvuj nazor.me se naopak zda ze Wish you were here je mnohem lepsi nez Dark side.Wish you ve me vzbudila mnohem vetsi uzas.motivu je na desce vic nez dost a istrumentalni plochy jsou ten absolutni vrchol.myslim ze prekonat uspesnost predchoziho alba bylo hodne tezke ale podle meho nazoru se jim to povedlo vic nez dobre.

Co říci k tomuto albu? Podle mne je to minimálně hudebně nejlepší album PF. Je to vlastně vzpomínka na Syda a to dokonce i v těch pasážích, kdy se Roger dosti tvrdě naváží do zábavního průmyslu. Opravdu úžasné!

SOYCD: krásná vzpomínka na Syda, dokonalá rocková symfonie, podle mne nejlepší píseň od Floydů vůbec, jediné písně, které by jí mohly konkurovat jsou Wish You Were Here a High Hopes. Bezchybné!
WTTM: trochu depresivní, dosti trvdá (i textově) a agresivní, ale výborná.
Have A Cigar: krása! perfektní! chytře vybraný hostující zpěvák, jeho zpěv je zde opravdu na správném místě.
WYWH: nenapodobitelná, úžasná vzpomínka na Syda a na staré časy, krásná! dokonalá!

celkové hodnocení: toto album nesmí chybět ve vaší sbírce! Naprosto perfektní!
reagovat

Po obrovském úspěchu alba The Dark Side of the Moon, který si nikdo předtím ani náhodou nedokázal představit, byl na členy Pink Floyd vyvíjen nátlak o další neméně úspěšné album. Z klubové party se staly světové hvězdy a to se nemohlo neprojevit na průběhu nahrávání. Rozepře a neschopnost soustředit se na práci byly na denním pořádku a je veliké štěstí, že se toto neprojevilo na celkovém výsledku. Ústředním motivem tohoto v pořadí (ať si říká kdo chce co chce?) druhého koncepčního alba je osamocení a (nebo a tedy?) vzpomínka na ?bláznivého démanta? Syda Barreta. Druhý motiv (u skladby 2 a 3) je znechucení z nahrávacího průmyslu jakožto továrny na peníze, kterého začínal mít Roger Waters pomalu plné zuby.
Titulní skladba ?Shine on you crazy diamond? je na tomto albu rozdělená na dvě části (1-5 a 6-9, na pozdějších vydáních označované Part I, Part II), začíná pomalou melodií na klávesy, později se přidává jemná kytara. Part 2 (označovaná jako Syd?s theme) začíná velice známým kytarovým motivem, který se posléze objevuje v průběhu celé skladby a stává se jakýmsi jejím symbolem. Po několika minutách kouzelného střídání kláves a kytary nastupuje melancholický zpěv (part 4), který působí velmi dojemně, jelikož zpívají Gilmour, Waters i Wright zároveň. Celá první část končí vystoupením na saxofon Dicka Perryho.
Naprosto mrazivým pocitem působí druhá skladba ?Welcome to the Machine?, a to i přes to, že kromě syntetizátorů a baskytary hraje pouze akustická kytara. Jak již bylo řečeno výše, Waters dosti nepokrytě kritizuje zábavní průmysl. Tento problém řeší i třetí skladba ?Have a cigar?, kde se zpěvu výborně zhostil Roy Harper, přizvaný narychlo z vedlejšího studia, protože Waters by některé pasáže sám prostě nezazpíval.
Balada ?Wish you were here? je údajně jedinou skladbou kapely, kde byl hotov dříve text než hudba. K jednoduchému motivu na akustické kytaře se přidává Gilmourův tichý zpěv, ?oplakávající? nepřítomnost Syda. Tato naprosto geniální skladba již nikdy nesměla chybět na žádném koncertu a patří mezi vrcholy celé tvorby PF.
Z větru se pomalu vynořuje baskytara, přidává se kytara a klávesy - začíná druhá část opusu ?Shine on you crazy diamond?. Po krátkém řádění na všechny nástroje se objevuje známý motiv z částí 1 ? 5, skladba zpomaluje tempo a pokračuje melancholický text. Celá skladba končí smutnou melodií na Rickovy klávesy ? part 9 alias Funeral?
Jedná se o naprosto zásadní artrockové album, které prostě musíte mít. Rozhodně nezůstalo intenzitou zážitku, který vám poskytne, ve stínu možná známějšího Dark Side. Za zmínku stojí i perfektní booklet s úžasnou grafikou. Dávám plný počet bodů.
reagovat

Krása. Co dodat
reagovat

dusker @ 22.03.2006 00:00:00
Jen tři slova, která jen potrhují výstižnost.