Danny - @ 11.02.2013 | #

Spyro Gyra je náladovka, fúze lehounkých jazzových elementů se softrockovou instrumentací a určitým popovým pocitem. Podobné soubory bývají řazeny pod nálepku smooth jazz nebo pop jazz. I album Incognito patří právě sem. Není to úplně snadný obor, muzikanti musí umět hrát (a to nejen technicky), přitom se ale pohybují na nebezpečné hraně mezi měkkou procítěnou hudbou a kýčem.

Už "Last Exit" napoví, jak bude album vypadat, rytmika s funkem v duši, kapela drží doprovodné kopyto, někdy i podstatnou část skladby (tehdy to bývá nejobtížnější na poslech) a nad tím lehké melodie. Tady hraje sólo výborný Hiram Bullock, je jako vždy spíš přemýšlivý, nikam se nežene. Sólový saxofon je zajímavý, melodie se chvílemi příjemně vylévá z břehů, ke konci už je to ale dlouhé, základní figura zní pořád dokola.
Melodii v "Old San Juan" je silně synkopovaná a má spíš tvar ozdobného poryvu. Kapela i tady hraje doprovodnou šablonu pod sóla. Vše zní měkce a příjemně - možná až moc. Klavírní sólo je ale pěkné a představuje nejlepší pasáž.
Jemnou "Harbor Lights" napsal Jay Beckenstein a jeho saxofon tu má velký prostor. Doprovod je tady zdženlivý a i přes houpající se harmonie není moc co poslouchat.
Harmonika v "Stripes" znamená příjemné oživení; hraje ji starý harcovník Toots Thielemans, jehož kvalit využíval jazzový kouzelník Quincy Jones. Nadějná kompozice ale brzy získá oblíbenou cukrovou chuť a nezachrání ji ani další sólisté, i když saxofon hraje chvílemi příjemně "out" (opouští znějící harmonii k občasným melodickým odbočkám).
"Oasis" napsal Jeremy Wall a patří k nejlepším kusům na albu. Pracuje s neukotvenou melodií v hlavních vyhrávkách a je členitá, střední jazzrocková pasáž je výborná. Škoda, že v tomto duchu není větší část alba.
"Incognito" Toma Schumana je pro mě vrcholem alba, hraje si s rytmem, střídá atmosféru a melodie plynou pěkně rozmlženě. Sólové party kytary i saxofonu mají švih a krásně přesahují přes hrany harmonie.
"Sueno" - Beckensteinův saxofon s další měkkou a sladkou melodií, Dave Samuels s marimbou bohužel drží stopu a ani kytara tady moc nesvítí. Slabé.
Zavírací "Soho Mojo" je nadějná, Marcus Miller a Steve Gadd hrají tak, jak jsme u nich zvyklí: spolehlivě. V rámci pevných kompozic ale nemají moc prostoru, což je škoda. Této písni by slušel zpěv, pumpující rytmika si o to přímo říká.

Celkově zní skladby až moc placatě, větší dynamické rozdíly by jim slušely, stejně jako odvaha k členitějšímu řešení kompozic. Pár nápadů ale na albu je a občas si ho poslechnu. Často se tak ale neděje, na to bohužel není čas, ten raději věnuju přece jen zajímavější muzice.

alienshore @ 11.02.2013 18:18:14 | #
poňal si to ako recenzent prísne a nemám voči tvojmu postoju nejaké extra výhrady lebo niektoré výtvory Spyro Gyra sú naozaj dosť sladké .... ja osobne mám rád ich tvorbu, má to niečo do seba pretože ich jazz/fusion sa vie prihovoriť aj bežnému poslucháčovi, ja som začínal s objavovaním tohto štýlu práve u nich .... , je však pár albumov ktoré si vysoko cením ako napr. Breakout, Three Wishes, Dreams Beyond Control či Good To Go-Go a berú ma viac ich fusion počiny so zaujímavým melodickým vkladom, zatiaľ posledný A Foreign Affair je opäť v smooth jazze s príchuťou karibiku ... , Spyro Gyra má dve sorty poslucháčov na jednej strane milovníkov melodického smooth jazzu a na druhej strane je tu ich progresívnejšia tvár, ktorú obľubujú fusion maniaci, progresivisti alebo dokonca aj metalisti :-) ...