horyna - @ 13.12.2019 | #

Snad každý posluchač progresivní muziky, ať už ta je jakéhokoliv charakteru, se občas tak nějak vnitřně naparuje a rád pyšní tím, jakou že to inteligentní hudbu poslouchá. Komu jsou škatulky a konkurenční boj u zadku podobá vymezení příliš neřeší. Posluchač egoista se s povýšeneckou manýrou čas od času velmi rád pouští do soubojů u nichž cítí, že bude mít oproti soupeři navrch. Do předem vítězné role se staví díky hudebním vědomostem (které má on přece nejširší) a díky nezměrné škále za x let naposlouchaného materiálu (s tou jaksi samozřejmě sežral i všechnu moudrost světa).

Je ale progresivní muzika a progresivní muzika. Jenže kdo dokáže přesně odlišit co je víc prog a co se naopak jako prog jenom tváří. Já říkám že proto, aby byl posluchač (z hudebního hlediska) vnitřně spokojen sám ze sebou, musí dát průchod vlastní fantasii a citu a přehrávat hlavně to, co mu dělá největší radost a činí jej šťastným. Je sice možné, že před ostatními bude více cool a za znalce, když do výčtu svých kapel zahrne i umělce typu Santana, Di Meola, Mahavishnu Orchestra a další podobné složitosti, ale proč...

Mě osobně například v posledních dnech udělalo velkou radost tohle obyčejné rockové album. První, které Gerben Klazinga se svými zrovna zrozenými Knight Area vydal. Řeknu na rovinu, že nejde o nic závratně originálního, spíše naopak. Podobných kapel běhá po světě na stovky, možná na tisíce. Rodí se jako houby po dešti a každá z nich má v záhlaví předem vypálený cejch s popiskem, na němž stojí stylový útvar řadící kapelu do jasně stanoveného sektoru - neoprog.

Když si tu desku znovu a znovu pouštím, jsem s každým novým poslechem nesmírně spokojen. Od prvních překrásných tónu časově minimalistické Beyond, se mi rozklepou kolena nad tou něhou a subtilně romantickou atmosférou, kterou vytvoří jen několik málo geniálně na sebe navazujících tónů elektrické kytary. Někdy i 27 vteřin postačí k tomu, aby byl posluchač na moment šťastný. Ale není to jenom moment, nýbrž skoro padesát minut provoněných nádhernými melodiemi kytar a kláves, průzračnými akustickými sety, a výborně propojenou rytmickou sekcí. A nad tou kaskádou melodií se ještě jako mohutný vládce Ódin rozpíná hlas zpěváka Marka Smitha, povznášejíc hudbu Knight Area nad ty stovky a tisíce na záda jim funících rivalů.
Snad každá skladba má nosnou linii a věrtel nápadů, které se přičiní o to, že má divák touhu se k nahrávce vracet a opakovat si ji. Tak například v druhé The gate of eternity je mistrně nastíněná duchovní nálada a výborně se do takových míst hodící přítomnost akordeonu a flétny. Conspiracy stojí na akustických přelivech, které ji jen mírně čechrají čelo jako večerní červánky na obloze. Atmosféru v Mortal brow subtilně doplňuje nečekaný něžný vokál jakési Stephanie Lagrande. A třeba osmá Moods inspiring clouds je do citů se deroucí balada, která vás chce mermo moci svým smutným podtextem alespoň na chvíli rozplakat.

Co se tedy týče bodování, tak z hlediska originality bych musel dát maximálně trojku, ale my tu naštěstí žádný známkovací kodex nemáme a tak jak říká klasik - hodnoť srdcem. A to říká bravo, 4,5*

PS Palovi: je toto už dost pozitivní ? :-)

Jarda P @ 13.12.2019 11:59:54 | #
Bodama hodnotíme hudbu tak jak ji slyšíme my, ne jak ji slyší druzí. Když mě něco neosloví nebo mě něco deprimuje či leze na nervy, tak mu přece nedám plný počet jen kvůli tomu, že je onen jedinec či kapela jinými vysoce hodnocena.