alienshore - @ 23.12.2012 | #

Som hlboko presvedčený, že Shame + a Sin patrí medzi Crayove top albumy. Už predný cover so šedými farbami čosi naznačuje. Zvukovo sa jedná o zaujímavú a precíznu prácu. Má to retro zvuk starých bluesových nahrávok, ale nástroje znejú veľmi hrejivo a zároveň súčasne.

Prvý song 1040 Blues si vykračuje v rezkom bluesovom tóne. Táto výrazná skladba so skresleným vokálom naznačuje akým smerom sa bude album odvíjať ďalej. Hneď po nej ide skvelá Some Pain, Some Shame so zaujímavým rytmickým bubnovaním a fantastickým gitarovým sólom. Ďalšia parádna bluesová pecka je určite I Shiver. Krásna melódia a neodolateľná bluesová atmosféra z nej robí výraznú skladbu na tomto počine. Album má aj netradičnejšiu nahrávku a tou je Don't Break This Ring. Skladba tiahne viac k melodickému soulu s náznakom blues a je to celkom príjemné spestrenie. Skladby ctia blues starých majstrov a Robert Cray pridáva samozrejme veľa zo svojej osobitosti a talentu. Neobvyklým spôsobom sa dá posunúť aj blues do zaujímavých sfér o čom svedčí kompozícia Leave Well Enough Alone s výraznou basovou figúrou. Krásne tu znie klavír a je to veľmi pekne naaranžovaný song. Pomalá Passing By je ďalším skvostom na albume a Cray tu predvedie krásne gitarové sólo. Na Shame + a Sin nie je vyslovene zlá vec a posledná výborná skladba Up & Down ma len utvrdzuje v jeho celkovej kvalite. Celé to končí opäť krásnym sólom od pána gitaristu Roberta Craya.

Pre mňa sú jeho nahrávky Strong Persuader a Shame + a Sin asi najlepšie z jeho diskografie. Samozrejme tých kvalitných albumov má viac, ale takú neopakovateľnú atmosféru ako Shame + a Sin nemá každý jeho album, takže tu sa to podarilo takmer dokonale. Hodnotím plným počtom, lebo kvalita sa tomuto dielu uprieť nedá.

Danny @ 28.12.2012 20:19:17 | #
S chutí jsem si přečetl tvou recenzi, je vidět, že máš tuto muziku rád. I já se ke Crayovi, i přes různé výhrady (což je vždycky otázka konkrétního alba) rád vracím: dá-li se to v souvislosti se čtyřmi alby, které mám, tak chápat. Je pro mě garantem určité jistoty, že nepůjde o vyložený průšvih. Pro mě stojí někde na pomezí mezi klasickým blues a fúzí z něj odvozených. Přiznám se - a nezlob se proto, prosím, na mě -, že je pro mě jeho blues chvílemi moc "navoněné" (jakoby barové). Pokud se ale potká se svou silnější chvilkou, je skvělý. Je proto dobře, že tu Robert Cray se svým Stratocasterem je, přináší jiný pohled na blues rock, případně na soul rock a hudební svět by byl bez něj chudší.

Rád bych k tomuto albu přispěl svými postřehy, ale nerad bych, aby to vypadalo jako cílená opozice. Asi bude rozumné, nechat tu zatím jen tvůj text a já to sem dám časem.