Petr Gratias - @ 24.01.2012 | #

Dlouho se mě do recenze monstrózního dvojalbového projektu The Wall nechtělo. Jak už jsem napsal jinde Pink Floyd jsou moje krevní skupina, nicméně u tohohle alba jsem přece jenom objektivně řečeno v rozpacích. Těch důvodů je víc. Začal bych třeba tím, že velikášství, nadutost a umělecká panovačnost Rogera Waterse nabyla koncem sedmdesátých let takových rozměrů. Že se to vymklo kontrole a tak se zpětnou platností vytýkám Davidu Gilmourovi a Nicku Masonovi, že vůbec mohli dopustit, aby Waters vyštval z kapely Richarda Wrighta, nedílnou součást tohohle legendárního kvartetu. Waters nenávidí války, generály, diktátory a sám se diktátorem stal…. Jak britsky typické. O Watersových mimořádných autorských schopnostech nijak nepochybuji a to že se stal hlavním tahounem kapely také nechci zpochybňovat, přesto se mě zdá divné, že nazval Gilmoura, Masona a zejména Wrighta lenochy a pohrozil, že když Wright neodejde, tak vydá The Wall jako sólový projekt…..
Zcela nechutně Waters pak na tiskové konferenci poznamenal, že chtěl vyměnit i Davida Gilmoura za Snowyho Whitea – protože na rozdíl od Gilmoura, „nehraje s chybami, je naladěn a přestal mít o hudbu zájem“. Tohle velkohubé britské chvástání mě odpudilo….
Vzrušující a tematicky podmanivé téma obžaloby britského školského systému se mi dodnes zdá jako velmi silný argument a základ k tomu, vytvořit silný nosný projekt. Možná Yes, Genesis a Emerson Lake And Palmer (i když ti už skončili o rok dříve) čekali na nosné téma a Waters ho odvážně nastolil.
Při poslechu dvojalba zjišťuji, že je zde spousta zajímavé a podnětně zahrané, zazpívané a zaranžované hudby, ale vliv Boba Ezrina na albu se výrazně vtlačuje do konceptu alba a tak některé skladby znějí hodně popově a podbízivě a můj pohled mi říká, že mělo vzniknout jedno album, zbavené diskotékových vycpávek a rytmických pochodových záležitostí, které pinkfloydovské téma zbytečně rozmělnily. Na albu postrádám hledačství Atom Heart Mother, Meddle, výrazný umělecký koncept nedostižného The Dark Side Of The Moon, stejně jako Wish You Were Here a společenské satiry Animals. Sborové zpěvy ve spojení s členskou základnou mi připadá místy ne operní (jako na The Dark Side Of The Moon), ale bohužel operetní. Opakování motivu Another Brick In The Wall je místy nesnesitelné, stejně jako patetičnost, která je nezdravě prodchnutá celým albem v jakémsi velikášsky nezdravém pojetí.
Samozřejmě, že zde byla snaha hrát jinak a vymyslet něco netypického, ale někdy míň znamená víc a třebaže na albu bylo odvedené hodně náročné a nekonečně dlouhé práce, přesto se s polovinou alba dodnes nedovedu vyrovnat. Záměr parodizovat, zesměšňovat a ironizovat školský systém a popichovat Margareth Thatcherovou (to byla Watersova specialita) je zdravě provokativní, ale to pojetí se podle mého názoru vymklo kontrole a dodnes se přistihuji u toho, že se nemohu dočkat, až některé skladby budou za mnou. Kdyby Watersovi, Gilmourovi, Wrightovi a Masonovi kolem Ummagummy a Atom Heart Mother někdo nabídl ke zpracování podobná hudební koncept, jako představitelé londýnského undergroundu by se asi ušklíbli…..
Hey You, Confortambly Numb, Run Like Hell, Mother, Goodbye Blue Sky, One Of My Turns, Goodbye Cruel World, In The Flesh?, The Thin Ice, Another Brick In The Wall, Part 1… považuji za silné a kvalitní skladby, ale zbytek je pro mě méně stravitelný na pokraji popu.
Také jsem považoval za krajně nezdravé, že hodně lidí si objevilo Pink Floyd prostřednictvím skladby Another Brick In The Wall, Part 2 a ještě před nedávnem poslouchali ABBU, Boney M, Glorii Gaynorovou…. a najednou zpinkfloydovatěli, hmm – i když Gilmourovo sólo ve skladbě je velmi procítěné.
Mason začal hrát rytmické postupy jako pro pochodky a některé skladby mě dodnes znějí jako podkres pod spartakiády, kterých jsme si za bolševika užili víc než dost.
Pracuje se tady s různými náladami a emocemi, ale ten klasický sound Pink Floyd je zde místy zaměňován za divadelní postupy (netvrdím že všude!).
Vytratila se zde převaha melancholie, záhad, hledání a zesílila společenská nasranost, vztek, agresivita.... Nikdo to musel zahájit, ale proč právě Pink Floyd!?
Pozoruji, že jsem se velmi přiblížil mínění Jaromirose, Beriqa a zejména Majkla rock.bloguje.cz (kam chlapi chodíte na ty příšerné přezdívky?) – aniž bych „opisoval“….
Proto jsem rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Protože The Final Cut vnímám podobně stále váhám, jak to s tím hvězdičkováním udělat. Asi to budou tři (a půl).
Velký projekt, grandiózní produkce, ale…. Sorry, chlapi.

Petr Gratias @ 24.01.2012 20:59:55 | #
Ahoj PaloM...
napsal jsi to krásně a přesvědčivě.
Vůbec o Tvém vztahu k The Wall nepochybuji. Vyjádřit svoje pocity takovým způsobem... přiznám se, že mě to
totálně odzbrojuje vést další polemiku.
Protože si Tě vážím za Tvé ryzí názory, proto respektuji Tvůj úhel pohledu. Ostatně na něj máme všichni právo.
Já mj. věřím tomu, že názor na Pink Floyd a jejich tvorbu se hodně odvíjí od toho prvotního pocitu a okamžiku, kdy a na kterém albu nás ta¨hle skupina v životě oslovila a zasáhla. To hraje celoživotně ve většině případů zásadní roli a formuje to názory, i když samozřejmě i názory mohou být postupem let přehodnocovány. V případě Pink Floyd to u mě znamená, že The Wall přišlo logicky až mnohem později než Atom Heart Mother, Ummagumma, Meddle, The Piper At The Gates Of Dawn, Obscured By Clouds... anebo ten vítězný triumvirát The Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here a Animals.
Největší zklamání pro mě představuje The Final Cut.
Hodnocení A Momentary Lapse Of Reason a The Division Bell stojí v jiné rovině, ale jak říká Nowhere Man - nelze vynechat nic.
Tak sorry, za The Wall - na řadě věcí se shodneme, ale občas se to i nepodaří. To je normální. Stzalo se to právě na The Wall.
I přesto mi zachovej přízeň!
Farewell - Petr