Hancock, Herbie / Secrets

Album Secrets vynikajícího amerického jazzmana – představitele fusion music a funku Herbie Hancocka (jednoho z žáků Milese Davise) jsem získal ještě v dobách vinylů zvláštní cestou. Bratr mého kamaráda – byl jako zasloužilý učitel vyznamenán a s nějakým svazem učitelů (snad družby) se mu podařilo za bývalého režimu vycestovat koncem sedmdesátých let do Holandska po stopách Jana Amose Komenského. Navštívili Naarden, kde je Učitel národů pohřben a protože chtěl svému mladšímu bratrovi udělat radost, koupil mu v obchodě tuhle desku, kterou mu z Holandska přivezl. Byl to ale Danajský dar – protože kamarád poslouchal Creedence Clearwater Revival, T Rex, Geordie, Sweet a Slade a tahle hudba ho zastihla totálně nepřipraveného na jazz, fusion a funk. Přinesl to tehdy ke mně a tak se ke mně album dostalo. Pohltilo mě jeho pojetí funku a album jsem v prvním týdnu hrál poměrně často nejen sobě, ale i případným návštěvám a tak mě uvízlo v paměti.
Pravda, v dnešní době ho už nevlastním…. Půjčil si ho ode mě jiný kamarád a nějakým nedopatřením ho položil na postel, na kterou se nedopatřením vrhla potmě v nějakých nezvládnutých emocích jeho předpubertální sestra a pádem těla na vinyl to Hancock nevydržel a praskl….. Bylo mě to sice kompenzováno, takže újmu jsem nakonec neutrpěl. Potom jsem už ale album nějak nesháněl pod tlakem spousty jiných alb. Na deskách mě ale už nějak nebylo dostupné a v dobách CD jsem na něj asi pozapomněl… Když jsem se na Progboardu podíval na Hancockovu diskografii, tak jsem si vzpomněl na souvislosti. Tahle historka se zapomenout nedala…..
Úvodní skladba (jak si album vybavuji) DOIN´IT byla správně šlapavé funk s ukázkově přesnou a dynamickou rytmikou. Bubeník James Gadson a baskytarista Paul Jackson byli jedno tělo jedna duše a udržovali svým základním motivem napětí zdařile bezmála deset minut. Vynikající byl multinistrumentalista Bennie Maupin na saxofony, klarinet a lyricon, což byl dechový synthesizer. Pak zde byl mimořádný kytarový hráč Wah Wah Watson, který sice neohromoval nějakou technikou hry ve stylu Johna McLaughlina a Al DiMeoly, ale jeho práce se zvukem, wah wah pedál, elektronické krabičky a kytarový synthesizer, to byl prostě výtvarný ateliér, kde se míchaly barvy na velké paletě zvuků….. Z dalších skladeb bych jmenoval dnes už veleslavný jazzový standard CANTELOUPE ISLAND, který jsem znal z podání pražských Jazz Q. Tady se Hancock vracel k etnickým africkým kořenům funku se všemi přírodními způsoby. Byl zde silný melodický motiv, který pravděpodobně přímo vybízel k vytváření dalších a dalších coververzí. Hodně se mi líbila i skladba SPIDER a pak tajemná SWAMP RAT, v níž jsem vycítil jakési prvky horroru, psychedelie a šamanského rituálního tajemna. Vůbec po zvukové stránce zajímavé dobrodružství v dobách, kdy se testovaly nejen posluchačovy smysly novými barvami zvuku a proměnlivého soundu, ale vlastně i kvalita domácích reproboxů, ať už tovární nebo domácí výroby (!).
Jazzoví puristé sice na album žehrali, že Hancock se po vzoru Milese Davise moc pustil k funku a svoje jazzové niveau pouští k vodě, což byla z jejich pohledu svatokrádež, ale myslím, že si tím Hancock přitáhl mladší publikum, kterým byl trochu blízký rock, ale ještě více funk a soul s etnickými prvky. Herbie Hancock byl formát a obklopil se řadou elektronických klávesových instrumentů a přídavných efektů, takže vedle elektrického piana Fender-Rhodes, clavinetu Hohner D6 a klasického koncertního klavíru, zde byl polyfonní synthesizer Oberheim a synthesizery ARP a také používal echoplex, který tříštil, ohýbal a narovnával zvuk… Do toho samozřejmě percussion a spoustu bicích nástrojů s deformovanými hlasovými formacemi. Jevilo se mi jako do značné míry novátorské, a jnak pojednané než projekty Chicka Coreyi, Jana Hammera, Joe Zawinula nebo George Duka… Třebaže album Headhunters, které je Hancockovou vlajkovou lodí nepokořil, bylo album Secrets plné různých zvukových tajemství a hledání, které se mi opravdu líbilo jako protipól blues, hard rocku, folk rocku, art rocku, prog rocku. Je to sice zprostředkovaná informace a na můj styl jinak pojednaná recenze, než je mým zvykem, ale myslím, že čtyři hvězdičky bez uzardění i dnes bych dal….

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Secrets
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie

---

Dylan, Bob / Empire Burlesque

Bob Dylan nepatří právě k frekventovaným kumštýřům na Progboardu. Já jeho význam uznávám a tak cítím jistou potřebu ho sem vracet jako živou legendu, která funguje na albech už dvaapadesát let. Třebaže nepřináší žádné progresivní výboje, myslím, že na světě bude ještě mnoho dalších let jeho hudba existovat, stejně jako The Beatles nebo Rolling Stones a protože mám ke klasikům úctu, nabízím recenzi jedno z jeho alb z poloviny osmdesátých let. Tehdy se ze všech stran na nás hrnula studená elektronika a dunění metalu a standardní, méně nápadná hudba nějak byla „méně“ slyšet. Tehdy jsem se dostal k albu Empire Burlesque od klasika Dylana a tak ho nabízím k poslechu…

TIGHT CONNECTION TO MY HEART (HAS ANYBODY SEEN MY LOVE) – ano, to je je ryze americká hudba se vším všudy. Přímočaré plynutí melodie, houkavé ženské sbory. Dobový sound bicích s důrazem na druhou dobu a samozřejmě Mistr se svým nakřáplým a občas i mečivým vokálem. Je zde ovšem výtečné frázování a elasticky vedené basové party. Dylan má štěstí na sázení melodických nápadů, které se sice mohou občas mírně připomínat, ale na druhé straně si nemyslím, že by své nápady vykrádal. Kytarové ornamenty dokreslují atmosféru a máme zde píseň slušného kalibru…

SEEING THE REAL YOU AT LAST – instrumentálně zajímavější model než předešlá skladba. Je tady základní motiv slušného rockového pojetí, ale vstupuje sem dechová sekce syntetických dechů ze synthesizeru. Baskytaru zde hraje bezpečně Robbie Shakespeare známý z Dylanovy spolupráce na albu Infidels, ale především ze skupiny Black Uhuru. Jeho partnerem je spoluhráč na bicí Sly Dunbar, se kterým tvoří dobře sehraný tandem. Není zde snaha nějak šokovat posluchače rafinovaným aranžmá, nebo divokým instrumentálním běsněním. Jistá úspornost je odrazem doby, ve které nahrávka vznikla…

I´LL REMEMBER YOU – úvodní téma přináší příjemně znějící baladickou skladbu. Dylanův nosový hlas si příjemně rozumí s tlumenými klavírními party, varhanami a zvonění akustických kytar. Klasický model americké baladické nostalgie, na který slyšela celá jedna generace a pro které zůstává Dylan ikonou. Opět nic závratného, v podobných rovinách se pohybují i skladby Van Morrisona. Kytarista Mike Campbell sem vloží vkusné sólo, aniž by provokoval nějakými dravými nástupy. Příjemné a hladivé, souznějící s obsahem textového sdělení….

CLEAN CUT KID – přichází živější model hudby, ve kterém cítím vibrace blues a soulu, je zde potlačená foukací harmonika a opět skvělé frázování. Dylanovo spojení s ženskými vokalistkami má svůj sex-appeal a vidím klasický taneční lokál, kde to žije. Samozřejmě i tohle je vlastně jakési retro a žádný progrockový výboj ani náhodou. Na americké poměry mainstream, ale pro Evropana lesklé sklíčko, vrhající světlo různými směry…

NEVER GONNA BE THE SAME AGAIN – elektrické klávesové nástroje ohýbají sound, ale nemají ambici ovládnout prostor, fungují jako zdařilý podkres. Na albu se střídají dva bubeníci – již jednou zmíněný Sly Dunbar, ale i klasik Jim Keltner, který spolupracoval mj. i s ex-Beatles. Jeho úsporná hra je zde možná až příliš úsporná, ale pravděpodobně nemá zahlcovat píseň, aby vyniklo frázování a samotné sdělení.

TRUST YOURSELF – pravidelná pulsace rytmiky odvíjí jasnou linku šlapající jako motor. Varhany, percussion a bicí dotvářejí atmosféru. Také zde nás nečeká nic mimořádného, co by nás mělo porazit. Výtečně frázující hlas. Mezi muzikanty se objevuje i jméno slavného Ala Koopera, bohužel zde jeho mimořádnou muzikálnost a instrumentální potenciál nijak neexceluje a tak mi připadá skladba méně výrazná a méně zajímavá, protože ani ostatní hráči nijak nevibrují k emocionalitě…

EMOTIONALLY YOURS – tahle skladba se stala hitem alba a hodně populárním příspěvkem z Dylanova gigantického repertoáru. Má milostný charakter, ale nevím proč, cítím z ní jakousi vánoční atmosféru lidské vzájemnosti. Bicí mě už znějí od první skladby příliš těžkopádně, třebaže kouzlení elektrických kytar Mika Campbella a Stuarta Kimballa má onen direstraitsovský sound, ani zde se nedočkáme nějakých zásadnějších překvapení.

WHEN THE NIGHT COMES FALLING FROM THE SKY – úderné a výrazně dravější než předešlý materiál. V americké prostředí skladba s ambicí hitu a s přímým tahem na branku, kterou si člověk zapamatuje a zase ta skvělá kooperace Dylana s Madelyn Quebec a dalšími třemi vokalistky. Tady jsme v osmdesátých letech atmosférou, ale nikoliv v nějakých stylových obrazech. Bashiri Johnson na percussion od Steve Winwooda zde děla svou práci, byť také poněkud zatlumen, ale přidává sem rytmickou živost. Z pohledu rockera pop, z pohledu Dylanovy produkce další zastávka na jeho nekonečné cestě. V závěru skladby je zde přece jenom více živo v instrumentální rovině, než v jiných skladbách…

SOMETHING´S BURNING, BABY – z téhle skladby mám trochu pocit (možná mírně ovlivněn i názvem), jakoby Dylan procházel válkou spáleným městem a konfrontoval se s hrůzou pouličních zážitků. Přesně v jeho stylu je pozorovatelem a komentátorem toho co vidí a co cítí. Je to vlastně hudbou dotvořený komentář, který podkreslují i zde přítomné ženské sboristky, než píseň samotná.

DARK EYES – závěrečná skladba má ryze dylanovskou atmosféru jeho klasického typu. Foukací harmonika a akustická kytara. Celé pojetí na mě dělá dojem, jakoby zpíval Mistr nějakou ukolébavku malému dítěti. Píseň má konejšivý charakter intimního charakteru s nezbytným nostalgickým timbrem. V podání Paula McCartneyho by zněla lyričtěji, v podání Donovana intimněji, v podání Dylana chlapsky trochu drsněji ve snaze přiblížit se dětské duši.

Album Empire Burlesque nepatří mezi jeho albové vlajkové lodi. To je po poslechu zjevné a zřejmé. Na mistrovské album Oh Mercy (1989) a filigránsky čisté Infidels (1983) nestačí, pokud bych srovnal jeho produkci z téže dekády. Hrají zde prověření hráči ze skupin Heartbreakers, Black Uhuru a zkušení studioví hráči, ale z mého pohledu nepřinášejí nějakou příkladnou kvalitu svých schopností, které znám odjinud. Objektivní by bylo tři a půl, ale možnost podobného hodnocení nemám a tak půjdu jenom na tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Empire Burlesque
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob

---

Waters, Muddy / Electric Mud

Uvědomil jsem si, že jsem ve svých recenzích neplánovaně „minul“ významné album černošského elektrického blues uznávaného klasika Muddy Waterse…. Album mi před mnoha lety zapůjčil na americkém vinylu můj kamarád a od prvního okamžiku jsem jím byl stržen jako mořským příbojem. On sám album tehdy na burze přeplatil překupníkovi o dobré dvě stovky, než bylo tehdy zvykem, aby odradil další blueschtivé zájemce a léta patřil tento titul k jeho „rodinnému stříbru“... Už po prvním poslechu jsem se jako sběratel té nestandardní finanční transakci nedivil. Tohle album prostě MUSEL doma mít, jinak by sám se sebou nevydržel… Alba černošských bluesových klasiků totiž běžně nepatřila do obchodního artiklu překupníků a kdo tohle album vlastnil, většinou věděl, co má. Prodej takového titulu znamenal pro původního majitele nějakou finanční krizi nebo dluh…
Dnes vlastním tenhle projekt na digipacku s odlišným obalem a s vyčištěným zvukem, který si vychutnávám a tak nabídnu pár svých postřehů na téma tohoto alba…
I JUST WANT TO MAKE LOVE TO YOU – už ten razantní nástup předznamenává velký energetický nápřah (!). Stattefieldova baskytara tady zní důrazně a rezonantně a správně rozostřená elektrická kytara má pořádné zuby. Hlas Muddyho Waterse má zesílenou ozvěnu, která dodává Dixonově skladbě další rozměr vnitřní hloubky. Tohle je blues jako řemen bez příkras a zvukových kouzlení ve studiu. Teď se dostávají do popředí i hammondky Charlese Stepneyho. Třebaže prokreslují sound, jejich děsivé tremolo je jednoduše famózní. Závěr přichází zcela nečekaně…
I´M YOUR HOOCHIE COOCHIE MAN – další klasický standard Willieho Dixona. Tohle je opravdová klasika, o kterou zavadilo tolik bluesrockových skupin v minulosti myslím, že dodnes patří do repertoáru i novějších kapel, které prozkoumávají blues novými pohledy. Výrazný riff skladbě vévodí a instrumentace se podílí o další ingredience, kde nechybí saxofon Gene Barge a foukací harmonika. Bicí Morrise Jenningse zde vykazují řádnou kreativitu v blues většinou nevídanou. Elektrická kytara není sice tak průrazná, ale mírně ji ohýbá v daných finesách wah wah a jsou zde opět hammondky a klavír. Prostě paráda…
LET´S SPEND THE NIGHT TOGETHER – jestliže Rolling Stones vzdávali Muddymu Watersovi svůj hold, tady se role obrátily. Skladba má pomalejší tempo, ale je rockově razantnější než od Rolling Stones, kteří ji víc tlačili jako hit do žebříčků. Muddy to nemá za potřebí. Taky zde cítím asi záměrný kytarový riff ve stylu Cream (Sunshine Of Your Love), který sem nezáludně přichází s řadou různých instrumentálních pikantností k výtečně frázujícímu Watersovu projevu. Velmi zdařilé….
SHE´S ALRIGHT – úvodní téma zní hodně psychedelicky a také další postupy rozvíjejí elektrické blues v podobě, která už zákonitě podle poslechu musela být pro bílé bluesové skupiny inspirací a tak i tady cítím že skupiny Cream, ale třeba i raní Mountain zde sbíraly inspiraci. Téma je čitelně přehledné a akcentace rytmu a kvílení cirkulárkou ostrých tóny elektrických kytar ve mně uvolňují velmi slušné emoce. Muddy zpívá s neuvěřitelnou lehkostí a ležérností. Nedramatizuje, ani neuhlazuje je prostě sám sebou a instrumentace to nádherně podtrhuje od začátku do konce. Ve studiu i naživo zcela určitě výkladní zboží i s dobově efektními přesuny kytar ve stereofonním efektu. Žádná únava, anebo šmíra, prožitek od začátku do konce… Náhle sem vstoupí téma skladby My Girl, který znám nejen od Stones, ale i od pražských Matadors. Příjemné překvapení!
MANNISH BOY – pravděpodobně nejslavnější a zřejmě i nejznámější Watersova skladba, která se táhne jeho kariérou od začátku do konce. Pregnantní, důrazně naléhavé a strhující od prvního okamžiku. Zase zde vévodí propracovaný riff, se kterým skladba roste a padá a rozvíjení motivu je samozřejmě v rukou mistrů. Akcentace rytmiky je příkladná a kytarové kouzlení s méně zkresleným tónem, ale s prošlapovaným wah wah doprovází klavírní práce a clona hammondek. Muddy zpívá opět s velkým prožitkem a uvádí posluchače blues do extáze. Slyšel jsem skladbu ve víc verzích a vždycky jsem z ní u vytržení….
HERBERT HARPER´S FREE PRESS NEWS – výtečné basové melodické linky s propracovanými opakovanými postupy. Rozechvívaný tón elektrické kytary bzučí jako čmelák, nechybí tamburína a pumpující bicí s klavírním doprovodem. Žádnou melodii zde v podstatě nelze najít, ale mezihra popřává prostor výtečnému kytarovému sólu, za kterým bych viděl Pete Coseyho. Kvality tohoto kytaristy dokázal rozpoznat i slavný jazzový reformátor Miles Davis, který ho přizval ke spolupráci na jeho alba…Řekl bych, že tady se blues revolučním způsobem spojuje s funkem a velmi jim to sluší. Klavír je trochu potlačen, ale kytarové bzučení se přelévá a navozuje jedinečnou atmosféru.
TOM CAT – když do blues vstoupí psychedelické klima, je to nová zkušenost. Právě takovou teď prožívám. Elektrická kytara mi připomíná experimentátora Wah Wah Watsona, který spolupracoval i s Herbie Hancockem, ale je i Bargeův saxofon se svým až minimalistickým tématem. Opět precizní baskytarové attacky a ona plastičnost opakovaného schématu mi v jistém slova smyslu evokuje i název (asi kocoura Toma, který skáče při svých nočních toulkách po střechách a pouští se do temných uliček). Další netypická forma elektrického blues – a výborná!
THE SAME THING – závěr patří opět autorské práci Willieho Dixona. Líná bluesová atmosféra, zde není zase tak líná, i když ze všech předešlých skladeb se ke klasickému tématu v tomto aranžmá přibližuje asi nejvíc. Dokáži si představit různé póly bílého elektrického blues/soulu jako např. Eric Burdon, Chris Farlowe, David Clayton-Thomas, Captain Beefheart, Joe Cocker, Mick Jagger, Chris Youlden… ale u nás i takový Michal Prokop či Petr Flyn, jak je tato skladba pro ně inspirací. Houpavé, přesto řízné a emocionální s tou kvílivě řeřavou kytarou a mírně přitlumeným klavírem. Pochvala opět bicím a baskytaře a to už sem vstupují svým tremolem i hammondky. Strhující a jedinečné!
Zajímavé: Radim Hladík mi říkal, že ho inspirovaly bílé bluesové skupiny a černé blues vnímal jako úctyhodnou klasiku, ale inspiraci v něm neviděl. Luboš Andršt mi zase povídal, že právě na Muddy Watersovi a na B. B. Kingovi nacházel hlavně zdroj svých inspirací, když do blues pronikal. Respektuji oba názorové postoje, ale musím konstatovat, že Afroameričané (neboli černoši) blues uměli stejně nejlépe… Právě jsem oslavil svátek – svátek blues za který uděluji plných pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - Electric Mud
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy

---

Empty Days / Empty Days

Moje pracovní vytížení a nedostatek času se promítají do různých sfér života. Proto také nemohu cíleně sledovat novinky na poli progresivní hudby, které vznikají. Zdeněk byl tak laskav a seznámil mě se skupinou Empty Days, kterou provázely velmi dobré reference a tak jsem neodolal a s jistým zaujetím jsem vyslechl jejich projekt, který vyšel v minulém roce a rád bych se s vámi rozdělil o svoje dojmy a postřehy…..
TWO VIEWS OF FLIGHT – křišťálově čisté tóny klavíru a průzračně nazpívané ženské hlasové party se nádherně prolínají v severské dumavosti, v níž se propojuje keltská meditativnost a možná chrámová důstojnost. V takové chvíli si člověk uvědomí krásu lidského hlasu, které je vyzpíván s vysokou kulturou projevu a nádherně se prolíná. Instrumentace zde má za úkol dokreslovat atmosféru a vytváří tak neuchopitelné imprese, jimž dominuje klavír a ortelný sound mellotronu suplující smyčcové vlny…..
ANKOKU – tajemný astrální až ponurý sound, vyvolávající fantaskní iluzi letu vesmírné lodí hlubokou průrvou virtuální propasti…. Akcentované činely a znepokojující klouzavé tóny violoncella s mírně zatemněnými houslemi. Ano, takhle nějak si představuji hudební horror bez předsudků…Opravdu zvláštní pocity se zmocní posluchače, který na sebe nechá působit vliv této kompozice….
WORDS LURKING – klavírní tóny doprovázejí hluboce procítěný ženský hlas, který hladí, laská, konejší, ale zároveň i mírně zneklidňuje….violoncello opět dokresluje neuchopitelnou atmosféru. Zdráhám se kompozici zařadit do škatulky progrock nebo art rock, i když obojí je zde zastoupeno. Atmosféra je vzdáleně podobná raným King Crimson, albům Grega Lakea, ale i Renaissance, ale i tak tato vzdálená srovnání nejsou namístě (!). Estetické krásno.
KURAI – klavír, zdá se, je pro projekt asi „zásadní“ nástroj. Huuuh…. ten závan mellotronu sem přivane ledový čarovný hudební mráz…. V následujícím okamžiku se zde může přihodit téměř cokoliv, pokud má člověk trochu bujnější fantazie, nečekané fortissimo směsice zvuků prořízne prostor a opět se rozplyne v astrálu… Tady se překračují hranice jak Pink Floyd na dvojalbu Ummagumma, tak některé projekty Porcupine Tree. A to si už člověk myslel, že další hudební prostor už byl zcela „prozkoumán“. Pro někoho Vesmírná odyssea, ale řekl bych že zde máme co do činění s objevováním neznámé planety, kde svou roli hraje i new age a neuchopitelná esoterika.
FLOW MY TEARS – ženský vokál sem přináší operu. Pojetí zpěvu tomu zcela napovídá a tak ve mně vzniká iluze mozartovských časů poloviny 18. století. Patřičný interpretační patos je zde zcela namístě. Pravda není zde ona rozjásanost pojetí, ale hluboká procítěnost odeznívajícího baroka, kdy rokoko ještě nesměle ťuká na dveře a čeká na pozvání. Housle a smyčce tuto atmosféru velmi stylově podtrhují a návrat do minulosti je podle mého soudu zcela dokonalý….
ANANKE – crimsonovský úvod mellotronu, jakoby přivolával vzpomínku na kompozici In The Court Of The Crimson King….. neskutečné vlny šílenou rychlostí letí nekonečným prostorem bez hranic v podivných barevných mlhách a posluchač má pocit, že se ztratil v absolutním nekonečnu… Jaká obrovská změna po předešlé skladbě (!) Jako posluchač jsem zároveň naplněn obavami hraničícími se skutečným strachem, stejně tak jako s nekonečným krásnem a připadám si trochu jako Ed Harris ve filmu Propast (Abyss), když se ocitá na absolutním mořském dně a neznámá civilizace kolem něho rozestoupí vody a on stane na prostoru oslněn neznámým světem, který před ním nikdo nespatřil….
RUNNING WATER – tak tady jsme opět částečně u King Crimson a nádherných balad, které uměl psát Greg Lake. Zvonivé akustické kytary se nádherně prolínají s hlavním ženským hlasem a doprovodnými plastickými vokály. Nádherná harmonie, která nás od předešlého pocitu strachu vrací do konejšivé podvečerní atmosféry starých evesongs, do kterých vstupuje bzučivý tón synthesizeru, ale přítomen je opět mellotron. Opravdu krásné a uklidňující téma…. Další postupy nabývají na záhadnosti, ale zvolna se rozplývají. Poté ovšem se opět vrátí zpívané téma ženských hlasů v chrámové sošnosti, před kterým člověk pociťuje úctu a možná trochu bázeň. Opět výrazné zklidnění a zádumčivé klavírní akordy odvádějí do zvláštní kontemplace….
THE GHOSTS OF DAWN – cinkavé průzračné tóny harfy působivé jako pozvolné propadání se do hlubokého snu, kdy člověk opouští svět reality a vstupuje do světa fantazie. Takové prvky jsem kdysi dávno nalézal na albech Alana Stivella. Opět ta zádumčivost. Jako bych procházel nějakou virtuální jeskyní, v níž v absolutní tmě hledám záchytné body, zvolna našlapuji, abych se nezřítil do nějaké propasti…
IN DARKNESS LET ME DWELL … – procítěný ženský hlas (nepřipomíná mi sice vyloženě Lisu Gerrard, ale tahle dáma by mohla být její hudební „sestřenice“). Člověk si uvědomuje, jak mimořádná devíza může být kultivovaný lidský hlas s patřičným timbrem. Ono „temnotu“ zde prociťuji jako danou realitu v podivném nekonečnu, kdy jemná zvuková kouzla dokreslují opět zcela nepopsatelnou atmosféru. Z pozadí zaznívá tajemný šepot a podivné šumění, nic ovšem nepřekrývá ženský hlas, který pluje jako obrovský temný závoj na obloze. Opět ta severská dumavost…. Jako bych procházel norskou Hardangerviddou, nejosamělejší oblastí Evropy…
A KNIFE UNDER THE PILLOW…. – klavír se vrátil do tématu. Je ale mírně zatlumený a konečně se výrazněji přibližuje až na dosah, cinkání a mírně šumění a zase se vrací zpět do odeznívajícího prázdna s šuměním astrálu… Minihudební imprese…
COMING BACK HOME – zase ten crimsonovský úvod mellotronu, ale hned potom živější téma prezentované akustickými kytarami a cembalem. Ženské prolínavé vokální party dodávají větší živost a instrumentace je sice přitlumená, ale ona melancholická atmosféra je velmi působivá. Klavírní party nad předoucími mlýnky akustických kytar a zcela nečekaně jsou sem přineseny „rockovější“ prvky. Ale o nějaké rocku je přesto velmi obtížné hovořit. Atmosféra sice King Crimson přivolá, stejně jako mírně Amazing Blondel, rané Genesis, ale přesto přicházejí jenom jako lehké koření, do samostatně uvařeného hudebního pokrmu nespecifikovatelného pojetí. Nepostižitelné slovy – je třeba JENOM poslouchat… Výrazné oživení na albu, které působí jako závan svěžího větru v lidské osamělosti…..
WAITING FOR THE CRASH – táhlý dlouhý tón přichází zdálky téměř jako siréna a neustále se přibližuje a přibližuje. Může to vyvolávat řadu asociací (start vesmírné lodi, pád ponorky do neskutečných hlubin, vybičovanou lidskou mysl……) Myslím, že název byl vybrán velmi dobře a pocity, které se vás zmocní jsou téměř neopakovatelné…
A DARK VANESSA – ženský vokál je opět zde s onou majestátní velebností, ale také bloudivé tóny klavírních partů, tajemný šum a zvuky nekonečných hlubin podzemí, nebo jeskynního prostoru, v němž člověk hledá sám sebe a v tom všem k nám hovoří ženský hlas „temné Vanessy“ a při poslechu člověk neví, zde ona abstraktní bytost má pozitivní či negativní poslání a dokreslení zvukové iluze ve finále tu nejednotnost cítění jenom potvrzuje…
THIS NIGHT WOUNDS TIME…– vstoupili jsme do finální části. Klavírní tóny znějí v nekonečném prostoru a rozeznívají se v nekonečnu v už několikrát citovaném crimsonovském mellotronu. Atmosféra noci je čitelná, stejně jako pocity osamělosti a prázdnoty. Pocitové imprese znějí velmi intimně. Možná si autor přál, aby tahle skladba na závěr zněla jako ukolébavka, a abychom už po tolika pocitových dojmech dospěli do klidu a míru…. Po delší odmlce se ale opět vrací zpět mollově zasněné harmonické proměny. Zajímavá kytarové studie v rozlamovaných tónových obrazcích. Kytarové téma mírně připomínající norského kytarového čaroděje Terje Rypdala a pozvolný dozvuk jako na nekonečné zasněžené pláni, jedince bloudícího světem mrazu a ledu…. Opět delší odmlka a tajemný sound oživuje ortelné ticho…. Tentokrát už ale krátce a náš neopakovatelný výlet je u konce….
Musím konstatovat, že album eponymní album Empty Days na mě zapůsobilo jako mimořádný zážitek, který jsem v této podobě dosud nikdy neslyšel. Občas člověk potřebuje vzdálit od pragmatické reality do světa fantazie a nepopsatelných pocitů. Pokud potaří k těm posluchačům, kteří se i v této době dokážete svobodně rozhodnout vydat se na tento hudební výlet, mohu vám „zaručit“ jedinečný zážitek, zejména při poslechu na kvalitních domácí hifi aparatuře a prožít se tento výlet nejlépe potmě a nikým nevyrušován…. Ano, není to hudba pro každý den, ale každý člověk potřebuje (a zvlášť v této době) nějakou vnitřní očistu a pokud jste vůči propojení new age (zdráhám se použít termíny progrock, space rock, neopsychedelie a art rock) a ambientu otevření, tak jste na správné adrese.
Navíc si myslím, že i velmi vhodně byl zvolen výtvarný design obalu alba!
Pět hvězdiček a díky, Zdeňku!

» ostatní recenze alba Empty Days - Empty Days
» popis a diskografie skupiny Empty Days

---

It's A Beautiful Day / Choice Quality Stuff / Anytime

Třetí album od sanfranciských It´s A Beautiful Day s názvem Choice Quality Stuff jsem očekával s jistým napětím, protože jsem ho neznal. Protože první dvě alba kapely mě velmi zaujala, žil jsem v domnění, že hudební koncepce skupiny neklesne do nějakých propadových pater. Vedle klasické sestavy se zde objevují i další, alespoň pro mě známá jména: například baskytarista Tom Fowler (Frank Zappa, Jean-Luc Ponty), ale i santanovští sidemani, Gregg Rolie na varhany, Jose Chepito Areas a Coke Escovedo na percussion, Obal alba na první pohled sice nic nenaznačoval a spíš jsem z něho cítil jakousi ironickou nadsázku, ale nejpodstatnější je zde hudba a tak už déle neodolávám a jdu do hry…
CREED OF LOVE – začátek se odvíjí v pořádně odpíchnutém rytmu se základním motivem, na kterém skladba stojí. Prolínání hardrockového soundu s mírným bluesovým oparem se děje velmi vkusně. Dravá elektrická kytara si zde podává ruku s elektrickými houslemi, což zásadně ovlivňuje atmosféru ze které cítím tak trochu loučení s woodstockovským létem. Rytmika dusá podle daných pravidel i hlas zpěváka nepostrádá patřičné nasazení, v pozadí cítím i klasické hammondky, ale jsou potlačeny kytarou a houslemi, nicméně v závěru podtrhují výrazné finále…
BYE BYE BABY – druhá skladba běží v rytmu boogie a mohla by být ozdobou takových Black Oak Arkansas. Jižanské prvky nejsou nijak zastírány, třebaže kapela pochází z jiného amerického regionu. Hraje se zde o všem na plný plyn a zejména klasický klavír dostává prostor k sebevyjádření a opět souboj elektrických houslí a elektrické kytary a jedeme cestou necestou, dokud se topí pod kotlem. Taneční záležitost se slušným instrumentálním potenciálem, kdy nikdo nepředstírá že vytváří Umění, ale dokáže se bavit podle amerického stylu….
THE GRAND CARMEL SUITE – správně šlapavá hudba s mírně folklorním názvuky country, ale možná i irských vlivů. Samozřejmě zde dominují housle, nahrané playbackováním, ale také jsou čitelné klasické hammondky. Poprvé akustická kytara, které se přináší jistou změnu, ale rockový sound s hutným spodkem zůstává zachován. Rockové téma se sice nezdá být tako úplně autorsky původní a může mi připomínat některé skupiny klasického rocku sedmdesátých let z britských ostrovů…
NO WORLD FOR GLAD – tak tohle zní jako mírně zrytmizovaný valčík. Raz dva tři, raz dva tři…. Klavírní ornamentika, akustické kytary a také sem poprvé vstupuje ženský vokál vedle mužského. V dalších fázích skladby sem přichází větší rocková dravost s rytmickou akcentací a opět drásavým sólem na elektrickou kytaru. Je zde ovšem i zadumaná příčná flétna, které má jisté lyrizující účinky. Podobně hrála dnes zapomenutá britská skupina Fotheringay, které spojovala britský folk s rockem. Kytarové party Hala Wageneta jsou hrány suverénně s patřičným nasazením a výrazným dozvukem…. Ten valčík se ovšem ze skladby vytratil.
LADY LOVE – úvodní téma jako od Vanilla Fudge v tom tremolu varhan… Je to ovšem jenom zdání. Další skladba má rockovou přímočarost a zase jsou ve hře výrazné housle, ale i refrénově silný vokální nástup. Kytarové sólo uprostřed skladby je ovšem famózní a myslím, že právě tady zní nejpovedeněji ze všech. I když kytarista je opravdový rockový formát. Rockově dravá melodická milostná romance s tajemným postpsychedelickým závěrem a s razantní tečkou.
WORDS – preferované bicí nástroje, percussion. Do okamžiku než před mikrofon přistoupí zpěvačka, mohl bych mít pocit, že je to nějaká zapomenutá skladba, která se nevešla na debutní album Santany. Vypíchnuté hammondky s tetelivým soundem a obecně už jednou zmiňovaný woodstockovská party jako bič. Hammondky zde dostávají skutečně větší prostor a bicí nástroje a percussion tady řádí a střídání syrově zkreslených kytarových doprovodů znějí opravdu hodně santanovsky. I vokální party nejsou příliš daleko od takového Leona Thomase a Patty Buykas – ale samozřejmě sem do soulu vložené emoce předvádí někdo zcela jiný. Zdařilé a strhující od samotného začátku až do konce…. Ale přitom se tu nezapomíná pracovat s dynamikou a jejím odstíněním.
PLACE OF DREAMS – kytarové intro s pobrnkávaným motivem a pak přichází vláčné melodické hudební téma. Bublání klavírních tónů a houslové téma nadzvedávají harmonii a nabízejí i procítěný vokální projev. Na poměry alba by se možná dalo hovořit u nenápadném uhlazování, ale party elektrické kytary si zachovávají svou výlučnost a kreativitu, stejně tak jako práci s barvami. Je zde ovšem přesto cítit tendence, vytvořit pro album nějaký melodický hit, který by kapelu pozdvihl k popularitě v žebříčcích. Na druhé straně ovšem ve skladbě neshledávám takovou tu cílenou podbízivou ambici, třebaže na albu nalézám silnější skladby. Zpěv je americky podmanivý podle daných modelů…
ORANGES AND APPLES – do hry vstupuje cembalo a máme zde další skladbu, která má uhlazenější aranžmá a mohla by být použita v nějaké pozitivistické laděném, nebo možná i v nějaké filmové pohádce. Název sice kopíruje méně známý song Pink Floyd z raného období, ale je to jenom název. V mezihře se ovšem objevují hammondky a atmosféra se na okamžiku propsychedelizuje, ale opět se vrací k té melodické rozvernosti se smyčci a tady si nejsem úplně jistý, jestli je tohle pro It´s A Beautiful Day to pravé ořechové….. Nasládlost mě zde přece jenom nepřipadá úplně namístě…
ANYTIME – tahle skladba mi zní trochu jako Chicago ke konci sedmdesátých let s mírně potlačenými dechy. Rockové ostří zde obloukem uhýbá komerčněji laděnému songu a přiznám se, že se mi začíná stýskat po koncepci skladeb, které přinášely první skladby. Rozjímavý saxofon Boba Ferreiry se sice dobře poslouchá, stejně jako rozpoutané hammondky, ale i přesto, že jsou zde podávány slušné výkony, tendence hudbu tlačit do středního proudu, kam občas zabloudí elektrická kytara, jsou zde už hodně cílené a s tím jsem popravdě řečeno moc nepočítal….
BITTER WINE – třebaže předposlední skladba zní jaksi barevněji a kreativněji, ten sound z počátku zde už skutečně postrádám a také se myslím, že ten background instrumentace je až příliš nevýrazný. Rytmicky je skladba ovšem dost pregnantní a do hry se vracejí playbackované elektrické housle. Ty znějí ovšem s velkým nasazením, ale harmonie skladby je dost uhlazená, přesto mám ze skladby lepší pocit, než z těch dvou předešlých….
MISERY LOVES COMPANY – odmyslím-li si interpretační podíl zpěváka, tak tuhle skladbu by mohli mít repertoáru třeba takoví Pavlov´s Dog. Návrat k původní formě z počáteční koncepce cítím, ale zároveň jaksi neodbytně vnímám jakousi únavu materiálu. Zejména autorské zázemí jakoby vařilo mírně už z použitého. Instrumentace se to sice snaží přebít v aranžmá, ale musím konstatovat, že spokojen jsem se skladbou tak zpoloviny. Mohl by ji zpívat zrovna tak Joe Cocker, čemuž hodně nahrává doprovod. Myslím, že osobitost se zde stírá.
Nemyslím si, že by album patřilo mezi nejšpičkovější projekty kapely a srovnání s první alby se mi nezdá úplně namístě. Poslechově příznivé, ale zároveň zde vnímám pozvolné vysychání invence, kterému kalifornská kapela musí čelit. Jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Objektivní by bylo tři a půl, což jak známo nelze…. Protože mi zde chybí větší podíl původně dominujících houslí Davida LaFlamma, tak udělím „pouhé“ tři….. Pamětníkům mohu doporučit, ale mladší ročníky asi budou hledat jiné hrdiny…. Díky, Zdeňku!!!!!

» ostatní recenze alba It's A Beautiful Day - Choice Quality Stuff / Anytime
» popis a diskografie skupiny It's A Beautiful Day

---

Mahavishnu Orchestra / Between Nothingness and Eternity

Živé album s mystickým názvem Between Nothingness And Eternity (Mezi nicotou a věčností) se před revolucí poměrně špatně shánělo. Ne, že by na černém trhu s deskami bylo totálně nedostupné, ale překupníci raději sázeli na řadová alba. Proto, když jsem pak po nějaké době na album narazil, už předtím fascinován tím, co přinesla předešlá dvě famózní studiová alba, jsem album zakoupil a v digitální podobě je už mnoho let součástí mé sbírky. Tehdy jsem si říkal, že by bylo dobré, kdyby paralelně vyšel tento koncertní záznam na VHS později na DVD, aby posluchač a posluchač-hudebník mohl i vidět, co se vaří v téhle alchymistické hudební kuchyni a tak stejně jako Hejkal se i já rozdělím o svoje dojmy…
TRILOGY – The Sunlit Path / La Mere de La Mer / Tomorrow´s Story Not The Same – magické údery do gongu, v nichž lze vypozorovat určité odstínění a dynamické zkliďňování a pak už se jako kolotání horského potoka dostává do popředí předivo kytarových mlýnků a razantní nástup rytmiky a elektrického piana už dostává onu kaleidoskopickou proměnlivost. Fantastické, jak se už od prvopočátku výtečně propojují rockové razance s jazzovou důkladností. Kompozice je dvanáctiminutovou suitou, skládající se ze tří částí. Skladba střídá drsné muzikantské okamžiky i s těmi jemnými. Obdivuhodná jsou unisona Johna McLaughlina a Jerryho Goodmana, stejně jako kreace na Moog synthesizer Jana Hammera a dravá superjízda Billyho Cobhama za jeho bicí baterií a přesného, třebaže nepříliš vyčnívajícího Rica Lairda. Zajímalo by mě, jestli superkytarista John McLaughlin by dnes v jednasedmdesáti letech zahrál stejně závratným způsobem jako tehdy. Vzhledem k tomu, že se vnitřně nabíjel duchovní energií, nedrogoval, asi ani nepil a nehýřil… bych řekl, že by dokázal na svůj dvoukrký gibson řádit téměř stejně a pořád by byl král (Samozřejmě každému je přidělena nějaká porce energie a s tou celoživotně pracuje… takže jenom spekuluji). Řekl bych, že některé hudební motivy inspirovaly nešťastného talentovaného výtečného pražského kytaristu Jiřího Jelínka (Expanze, Etc…, Mahagon), který předčasně odešel do hudebního nebe…. Parádní příklad hudebního mistrovství i v živém provedení.
SISTER ANDREA – dravý rockový riff s názvukem funku. Tady se hudba proměňuje. Získává konkrétnější tvar a může inspirovat řadu rockerů se v podobné hudbě „omočit“. Ovšem i tady vnímám hammerovský pozdější rukopis v kompozičních postupech. Řekl bych, vědom si inspirace, která byla Janu Hammerovi v této skladbě, že se promítají do ní veškeré pocity nadějně zmařeného uměleckého a bohužel i lidského profilu jeho nešťastné sestry Andrey, jejíž osud jsme už na Progboardu několikrát probírali…. Emoce, roztrpčenost, výbuch exprese, zoufalství a bezmoc. Myslím, že i ostatní spoluhráči se dokázali velmi dobře vcítit do Hammerových představ a jedinečným způsobem zde demonstrují svoje schopnosti. O McLaughlinovi se dá stále psát v superlativech a tak se na chvíli obrátím k houslistovi Jerrymu Goodmanovi, který je stejně suverénní se svými elektrickými houslemi. Uvědomuji si, že jsem před Goodmanem (a to už i na albech The Flock) až takhle neslyšel nikoho hrát, třebaže po něm se objevila další řada vynikajících houslových virtuozů…. Hutné, dynamické, syrové, emocionální od začátku do konce.
DREAM – jak napovídá název poslední kompozice, více než jednadvacetiminutové skladby, budeme mít co do činění s postupným rozvíjením tématu, který přechází od snových vizí k meditacím indického typu. McLaughlin sem vkládá superrychlé hudební eskapády ovlivněné Indií a z pozadí se připomíná základní tlumený motiv, který vyvolává určité tajemno. Teď je tu ovšem Goodman se svými elektrickými houslemi a hraje zde neskutečně rychlé výjezdy a sjezdy jako na tobogánu (docela by mě zajímalo, jestli by takový Pavel Šporcl, náš suverénní houslový virtuos, který často překračuje hranice klasické hudby, zahrál podobným způsobem? Předpokládám, že jméno Jerry Goodman asi zná, i když je významně mladší ročník…). Cobham nám předvádí skutečnou HRU na bicí nástroje a uvědomuji si to málem u každého úderu. Nemusí zákonitě ohromovat svými superrychlými breaky, ale dokáže velmi cíleně i stručně vyjádřit rytmické zdůraznění. Je to prostě velký bubenický maestro a platí pro něho moje stejná spekulativní otázka, zda by i on ve své sedmdesátce dokázal zahrát se stejnou razancí. U bubeníků to myslím bude jinak – namáhaná záda, dech, srdce, klouby….. ale tady je opravdový bubenický démon (!). V téhle skladbě jsou Mahavishnu Orchestra velmi čitelní a jednotlivé nástrojové nástupy a fantastická souhra se zde neuvěřitelně prolínají a doplňují. Ano tohle je symfonické báseň fusion music, řada improvizací, ale i napsaných pasáží jsou vnitřně sevřeny imaginárním kruhem a poskytují prostor pro fantazii a mohu říci, že mě to nabíjí energií (třebaže někteří lidé tvrdí, že jim to naopak energii odnímá…. no já k nim nepatřím). Dokonce se zde objeví v mírně zamlžené podobě ukázka riffu Sunshine Of Your Love od Cream (?), k čemuž asi hudebníci dospěli v patřičném složení harmonických souvztažností. Riff se ovšem pozměňuje a získává vlastní linku. S úžasnou lehkostí se zde promítají hudební imprese s náročnými akcenty a s přesnými hráčskými nástupy. McLaughlin dokáže hrát se zavřenýma očima, stejně jako s rozesmátou tváří hledět vstříc svému hráčskému sparing-partnerovi, ano, tady má místy pocit, že se pod člověkem rozestoupí země a že zde svádějí nerovný boj přírodní živly. Fantazie!
Album Between Nothingness And Eternity není určeno pro každodenní poslech, přesto zprostředkovává jedinečný hudební zážitek svými impresemi a expresemi a milovník progresivního rocku a fusion zde najde krásně obhospodařovávanou hudební zahradu s úrodnými plody a květoucími keři virtuálních květin. Doporučoval bych album k poslechu zejména mladším progboardistům a těm starším zase lehce k připomenutí. I po čtyřiceti letech se tady dějí neskutečné věci, které stále inspirují. Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Between Nothingness and Eternity
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

---

Ulrychovi & spol. / 13 HP

„První“ oficiální album, kterého se dočkali sourozenci Hana a Petr Ulrychovi vzniklo v Praze. Bohužel bez skupiny Atlantis. To je třeba zdůraznit. Jak známo, sourozenci začínali ve skupině Vulkán a od r. 1967 významně posílili dnes neprávem zapomenutou skupinu Atlantis, která patřila k tomu nejlepšímu, co na brněnské bigbítové scéně vzniklo a navíc to dotáhla na profesionální statut. Ulrychovi v r. 1970 až 1971 získali i se skupinou Atlantis stále angažmá v divadle Rokoko v pořadu Nepůjdeme do kláštera a zde skupina působila celou sezonu. Atlantis sice procházel personálními proměnami a část kapely působila v Německu, ale existovala dál. V Rokoku Atlantis fungovali v sestavě: Petr Ulrych (sólový zpěv, akustická kytara), Hana Ulrychová (sólový zpěv), Ivo Křižan (elektrická kytara, vokál), Jaroslav Vraštil (varhany, klavír), Pavel Váně (baskytara, vokál), Vladimír Grunt (bicí nástroje). V rokokovském pořadu s nimi vystupovala jako stálý host tehdy neznámá Jitka Zelenková. Přesto v červnu 1970 bylo natočeno album, které nebylo signováno názvem Atlantis, ale hudební doprovod zde obstaral profesionálně universální Taneční orchestr Československého rozhlasu řízený Josefem Vobrubou. To považuji za zásadní chybu. V orchestraci se objevují ale jména jako Ota Petřina (kytary, aranžmá), Petr Hejduk (bicí nástroje) – oba ex-Golden Kids a houslista Libor Hlaváček. Pravděpodobně zde zafungovaly nějaké producentsko-pragokoncertovské záměry, který se Petr Ulrych podřídil a ta vzniklo album, které nebylo jeho suverénní autorskou prací, ale na kterém měl „pouze“ svůj menšinový podíl. Jinak zde terén obsadila jména pražských skladatelů a textařů. Vzhledem k tomu, že postavení Petra Ulrycha nebylo na počátku sedmdesátých let úplně pevné (kvůli jeho angažovanosti v r. 1968 skladbou Zachovejte klid) a produkce sourozenecké dvojice byla především široká díky singlovému zastoupení, asi si nemohl v dobách nejdivočejší normalizace příliš vymýšlet a vybírat a proto na tenhle kompromis přistoupil (O historii alba Odyssea už jsem pojednal na jiném místě). A výsledek jsem se poslechem snažil zachytit svými postřehy….
RANVEJ – petřinovské aranžmá smyčců a nástup orchestrace patří do světa málem dramatické scénické hudby, což může být zajímavým příslibem. Vzápětí se po této „ouvertuře“ objeví zvolna plynoucí tempo melodické písně s melancholickým zabarvením. Instrumentace klopotá a výrazněji se zde projevují housle nezařaditelné ani do country, ani do rocku ani do jazzu. Je zde ovšem zpěv Hany Ulrychové. Zpívá civilně, jasně, srozumitelně a její čistý vokální projev má dar vypravěče a láskyplného odevzdání. Hudba má svým způsobem blízko ke country popu, ovšem v roce 1970 u nás zastupovali více či méně Rangers a Greenhorns a tohle by jednoznačně bylo označeno jako pop music…. Závěr je ve znamení vrčení odlétajícího letadla…
13 HP – druhá skladba je příležitostí pro Petra Ulrycha. Zvoní zde akustická kytara, flétny a melodika je více folková, smyčce ovšem podle mého zbytečně dokreslují a rozmělňují téma, které samo o sobě by bylo nosné, jako akustická balada, ale aranžmá se zde podepisuje v jiných intencích. Melodie je příjemná a otevřená a má svou hravost. Zcela nečekaně zde krátce zakvílí Petřinova elektrická kytara, ale je nesmělá, jakoby se bála narušit to klopotání…
GLORIA – pomalá a vážná smutná píseň. V melodické lince cítím vliv církevní hudby, ale pak nečekaně rytmické zviditelnění bicích a basů. Balada v každém slova smyslu. Interpretace samozřejmě bezchybná, prorezonovává do vlastní duše. Dokázal bych si představit, jak do skladby vstupuje rockové prvky, ale i tady jsou tyto nápady potlačovány, a atmosféra je nadále jakási hustá, mlhavá. Skladba má ale vnitřní dramatický náboj, což lze vycítit v atmosféře, ale sound kapely v aranžmá se mi jeví jako nevyvážený a zvuková úroveň nahrávky je bohužel utopená a tak jsou jemné finesy skladby utopeny a zahlušeny při nahrávacím procesu. Interpretace snoubí vláčilovské pojetí balady s duchovním nábojem, která ze skladby vnímám v oné bohorovnosti, vážnosti. Smyčce jsou zasunuté do pozadí a petřinovská kytara zamlžená, ale téma zvolna vygradován, ale následuje jakési instrumentální tápaní a chybí zde katarze. Je to škoda, protože téma je zajímavé, ale podle mého nedotažené…
PODIVNÝ PŘÍBĚH – baladický charakter se promítá i do další skladby z akustickými kytarami, posmutnělou flétnou a potlačenými bubny. Ulrych je přesvědčivý vypravěč, ale očekáváme od něho přece jenom jiný model hudby. Příjemně poslouchatelné, ale totálně popírá bigbítovou orientaci Atlantis. V pozadí slyším hodně zatlumené hammondky a myslím, že celý nahrávací proces skladbám ubližuje a projevuje se to v konečném výsledku. Obávám se, že tohle se promítá do všech písní na albu. Necítím zde žádnou provázanost s tím, co dělal Ulrych v Brně. Obecně je text posunut do hodně neutrální roviny. Řemeslně jsou v pořádku, ale namířeny spíš k šansonu a mohla by ho zpívat Hana Hegerová. Do toho vstupuje v pozadí Hana Ulrychová a ženský sbor. Pojednou skladba získá výraznější živost s částečným bigbítovým základem a do toho orchestrace smyčců a dechů, což má přivést baladu k vyvrcholení.
ROZMARÝN – tady se ovšem hudební doprovod promění v dravý sound s bicími a dynamickou úderností s přítomností dechové sekce a s větší energií se zde Ulrych opírá do hlasu a dechové přiznávky sem přinášejí něco jako malé české Blood Sweat And Tears, ovšem po česku umírněné. Petřina zde kouzlí s elektrickou kytarou. Tempo pumpuje, ale chybí zde větší říznost a cítím zde tu velkokapelovou atmosféru, kterou tohle těleso sází ke všem zpěvákům a zpěvačkám, které doprovází. Petřina sice „řádí“ na elektrickou kytaru, ale i tady cítím jistou limitaci…
A CO MÁ BEJT – tohle je ovšem přece jenom jiná káva. Tady je cítit vliv soulu a rock-jazzu a Petřinova kytara zde získává řeřavý tón a dechy jsou více živelnější. Skladba má ale beat, ten tepot je zjevný a Haně Ulrychové velmi svědčí. Zpívá s velkým zanícení. Nejsem si ovšem jist jestli Inkognito – sbor zpívajících ženských je zde zcela namístě. Není to jazz, ani čistý soul, ani bigbít, ale od každého něco. Hana Ulrychová je ovšem velmi odevzdaná a její pronikavý vokál svědčí o velkém nasazení a živelnosti…
PRVNÍ ŘÁDKY – před mikrofonem Petr Ulrych, ale hudební doprovod už je tradiční v orchestraci doprovodu české pop-music s těmi rozevlátými smyčci a krotkými dechy. Takhle doprovázejí profesionálové stejně Vondráčkovou, Pilarovou, Zagorovou, Štědroně, Chladila, Hála, Nováka (Pavla)… pro mě neskousnutelná skutečnost, protože Vulkán ve stylu Mersey soundu a Atlantis ve stylu Cream a málem Brian Auger And The Trinity pro mě byli (a stále jsou přítomnost) a tady cítím vliv pražských manipulátorů….. Široké orchestrace pro festivaly tlačí osobitost sourozeneckého dua do dobových klišé, které se oba přizpůsobují……
LOUČENÍ – tak tohle je klasický příklad bezpohlavního skladatelského příspěvku s vynikajícím vokálním podílem Hany Ulrychové a anonymním hudebním doprovodem, ve kterém se občas objeví kytarové party Oty Petřiny. Hlas se příjemně poslouchá, ale ten se nemá moc o co opřít, včetně připudrovaného sentimentální textu….
MĚSÍČNÍ SONÁTA – smyčcový úvod předznamenává zrychleně pojednanou baladu. V první okamžiku jsem si řekl, že skladba vypadla z repertoáru Marty Kubišové. Hana Ulrychová se s ní zde v lecčems spojuje, což mě dost překvapuje. Dělá to asi ta sametová střední poloha a kvílivé petřinovské kytary. Zbytečné smyčcové nástupy a dechová sekce velkého orchestru zní dost identicky. Teď sem, ovšem vstupuje klavírní téma a prolínání orchestrace má opět tu nafouknutou až bombastickou polohu. Tohle ale není Chicago ani Tower Of Power… Jsme málem před koncem a já stále čekám na nějakou zásadní skladbu….
ZAKLETÁ DÍVKA – v poslední skladbě vyniká sourozenecký duet a jejich interpretační osobitost. Bohužel orchestrace zase rozmělňuje a zároveň rozbíjí jejich talent a rockeři a bigbíťáci, kteří znají jejich repertoár v Atlantisu a ve Vulkánu musejí ustrnout, kam se vývozní brněnské hudební zboží dostalo a jak se s jejich talentem naložilo.

Z alba mám smíšené pocity. Vyzdvihl bych vynikající výkon Hany Ulrychové a občasné nápady, ale zdůrazňuji slůvko občasné. Obal je výtvarně v duchu šedesátých let s mírnou hippieovskou alegorií, která nijak nekoresponduje s hudební a textovým obsahem. Připadá mi, jakoby někdo sourozence tlačil ke zdi a řekl: Chcete album, že? Ale bude takové o jakém rozhodneme my. Jinak nebude žádné. Divná teze a divná situace. Naštěstí na albu Hej dámy, děti a páni tohle neplatí, třebaže ani tam není v prvním plánu bigbít, ale skladby jsou tam životnější a věrohodnější. Věčná škoda, že nemohl Petr Ulrych prosadit vlastní názor a že zde nehrají už několikrát zmíněný Atlantis. Moje role recenzenta je velmi znesnadněna. Obdivuji Hanu Ulrychovou a skupinu Atlantis, ale obdiv k jejímu strhujícímu hlasu a přirozené nekašírované muzikálnosti a projevu nestačí na víc než na tři hvězdičky a popravdě řečeno by to bylo spíše na dvě. Ale úcta k ní mi brání v tom, abych byl tak přísně střídmý….

» ostatní recenze alba Ulrychovi & spol. - 13 HP
» popis a diskografie skupiny Ulrychovi & spol.

---

Bond, Graham / The Sound of 65 (GBO)

Graham Bond Organization, stejně tak jako Graham Bond (sólista) zrovna nepatří na Progboardu k nějak příliš frekventovanému pojmu, ale protože vím, že i zde se najdou milovníci blues, zejména rhythm and blues a progresivního jazzu starších časů, tak si říkám, že by bylo dobré sem nasadit i titul The Sound Of ´65 , který zde podle mého názoru chybí.
Když se dívám na setlist skladeb, je zde z dnešního úhlu pohledu pár standardů historického kalibru, ale mě obecně zaujalo pojetí skladeb. Pozorný posluchač (nejen podle sezamu hudebníků) poznává, že ve skladbách nefiguruje elektrická kytara, což se mohlo jevit na dvou dobu dost odvážné. Ale legendární, ale obecně nejzásadnější album rhythm and blues šedesátých let na britských ostrovech John Mayall And Eric Clapton Bluesbreakers (1966) přichází o necelý rok později a tak rhythm and blues v podání infant terrible britské scény bylo do značné míry zjevením.
Nebudu se proto zabývat detailnějším rozborem skladeb, ale spíš bych „vypíchnul“ některé skladby, jako např. WADE IN THE WATER, kde Graham Bond hraje výtečně na hammondky a připomněl třeba i ON BABY, kde už tehdy (před slavným creamovským dvojalbem Wheels Of Fire), řádí Ginger Baker ve svém sóle na bicí soupravu, kterému je poskytnut nebývalý prostor v době, kdy bicí fungovaly především jako rytmický nástroj a vedle melodických instrumentů do té doby neměly prakticky šanci.. GOT MY MOJO WORKING od Morganfielda alias Muddyho Waterse, je zde málem černošštější než v originále (!) a také zde cítím, že právě tady asi Michal Prokop vstřebával svoje výtečné frázování pro Framus Five na albu Blues In Soul, kam tuto skladbu zajímavě nazpíval…
EARLY IN THE MORNING si budou pamatovat posluchači-pamětníci na albu Ginger Baker´s Air Force (1970), kde navíc zpívaly dvě výtečné ženské a kde hraje vedle kapelníka Bakera i sám Graham Bond….
TRAINTIME samozřejmě známe z podání Jacka Bruce v dobách Cream opět na zmiňovaném majstrštyku Wheels Of Fire (1968). Tady má skladba svůj předobraz a je zajímavé si pustit tuto podobu a onen creamovský model. Je zde hodně shodného, třebaže na koncertě získává v pojetí skladba ještě více emocionální dravost a syrovost podání.
Na albu obdivují všechny zainteresované hráče a na první poslech jasné a přehledné aranže skladeb. Ať už byly jejich povahové profily jakékoliv, myslím, že tady se sešla výtečná parta, která ctila blues ve všech jeho odstínech. Vynikající frázování, smysl pro kolektivní hru, bezpečné rytmické proměny a instrumentální vstupy, ať už je pod nimi podepsán Graham Bond, nebo Jack Bruce, Dick Heckstall-Smith nebo Ginger Baker. O jejich výjimečností svědčí fakt, že tahle jména se prosadila nejenom v Albionu, ale i v kontinentální Evropě a v USA. Dnes patří do zlatého fondu blues a jazzu a ne náhodou se jejich hudební osudy prolínaly i v dalších letech.
Na albu oceňuji i stylovost a odevzdanost, což se v interpretaci velmi promítá. Kdo cítí blues a dokáže ocenit jeho ryzí formu, ať už je téměř identická s originály, nebo je přetransformovaná v novém pojetí, tak se na tomto albu najde. Při poslechu se mi vybavují některé staré hudební černobílé psychologické nebo hudební filmy se zvláštní atmosférou, na které se tahle hudba výrazným způsobem podílí.

Je škoda, že na Progboard už nepíše Filozof a také OHNOTHIMAGEN se odmlčel. Myslím, že by dokázali tuhle hudbu zhodnotit a přihodit i svoje polínko do ohně.
V každém případě mohu nejenom pamětníkům, ale i těm, kteří pátrají na vlastní pěst v hudební minulosti šedesátých let tohle album doporučit. The Sound Of ´65 a následné There´s A Bond Between Us patří skutečně mezi špičkové záležitosti a obě alba v dobách The Beatles a Rolling Stones dokázala získat svoje publikum, rekrutované spíše v intelektuálnějších kruzích a jsem rád, že obě vyšla v digitální verzi a pročistil se jejich sound. Zcela se ztotožňuji s Voytusem a dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Bond, Graham - The Sound of 65 (GBO)
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham

---

Patto / Patto

Bylo to pravděpodobně v první polovině sedmdesátých let, kdy jsem na jednom večírku poslouchal z páskového magnetofonu hudební záznam, který jsem považoval za nový produkt skupiny Spooky Tooth, hlas zpěváka tomu totiž nasvědčoval. Konečně album The Mirror tohoto zpěváka částečně prezentovalo, ale mátlo mě, že vedle jeho zpěvu neslyším hlas Garyho Wrighta…
Majitel pásku bohužel nemohl potvrdit nebo vyvrátit můj názor a tak chvíli trvalo, než jsem se dozvěděl, že to nejsou Spooky Tooth, ale kapela Patto, ve které zpěvák stejnojmenného názvu působil, tak jako na albu The Mirror od Spooky Tooth. Tahle kapela byla pro mě neznámá a jak jsem záhy zjistil, album bylo o čtyři roky starší než The Mirror !).
Hudba mě tenkrát natolik zaujala, že už jsem netypicky znějící název kapely i stejnojmenného alba nezapomněl, ale trvalo velmi dlouhá léta, než jsem skutečně jako držitel alba na ně dosáhl a splnil jsem si přání album téhle, domnívám se, dnes zapomenuté kapely znovuobjevil. Pamatoval jsem si pouze, že se mě tehdy z páskového záznamu hudba hodně líbila, ale po tolika letech to bylo asi tak to jediné, co jsem si pamatoval. Nyní je album v mé sbírce a jak mi zní tento „comeback“ nyní?

THE MAN – velmi zvláštně zvolený vstup na albu. Hudba, jakoby se hledala… Zvláštně počítané rytmické tempo spojení basů a zjednodušeného bubenického tepotu. Hlas jakoby se vracel a vzdaloval (v lecčems zde podobný Johnu Lennonovi). Kytarové spojnice znějí připadají jako pavučinová vlákna a teď zcela netypický rockový nástroj – vibrafon, který sem přivane jazzové kontemplace. Impresivní, kaleidoskopický proměnlivé… Celkově se záznam jeví zvukově harmonicky jako nevyvážený, ale je zde cítit opět to šamanské bublání, které je předobrazem exploze. Hudba postupně získává konkrétnější obraz a tvar a získává dynamické odstínění a expresivní dravost. Výtečné basy a výbušné bicí. Zvláštní, ale přitahující úvod….

HOLD ME BACK – druhá skladba vykazuje jasný rockový názor s řadou proměn v rytmickém gardu. John Halsey je důrazný a kreativní bubeník a velmi dobře si rozumí s baskytarou Cliva Griffithe. Mike Patto má zemitý rockový vokál, ale kytarista Olly Halsall, třebaže hraje technicky vybroušené sólo, mi připadá zvukově matný a rytmika ho poměrně zahlušuje. Není to píseň s hitovou ambicí, třebaže její melodická linka je slyšitelně výrazná. Závěrečné vyvrcholení je mírně v duchu koncertních Humble Pie….

TIME TO DIE – zvuk nahrávky mi přijde neošetřený. Další skladba nabízí party na akustickou kytaru, ale chybí jim výraznost nebo spíš průraznost, aby ji basy a bicí nepotlačovaly. Považuji to za chybu, protože po muzikantské stránce zde cítím hodně kreativity a entuziasmu, který díky soundu zůstává bohužel tak na půl cesty. Patto zpívá výtečně a k tomu stylu se velmi hodí…..

RED GLOW – zaostřený kytarový nástup Halsalla povysune do popředí. Cítím tady jistou spřízněnost s Free a Bad Company, kdy rock okořeněný mírně blues a doznívající psychedelií nabízí alternativu skupinám s dominujícími klávesami. Halsall se tady vyšplhá do vyšších pater a nabídne precizně vyšperkovanou kytarovou hru. Postrádaná barevnost je najednou zde a proměny mezi sólem a spojovacími doprovodnými party jsou odlišně přitažlivé. Bicí jsou hlučné a vířivé s řadou zajímavých rytmických zvratů. Kytarový rock, který expresivně vyjadřuje erupce emocí. Halsall ví přesně co skladba potřebuje a kdy je čas pro nástup a kdy se stáhnout do střední linie. Prostě paráda a na debutové album velmi vyzrálé…

SAN ANTONE – tak tohle už má jazzové zabarvení. Není to ovšem čistý jazz, ani pozdější jazz rock, ale rock s jazzovým ingrediencemi, který zůstává v bytostně živočišné poloze. Muzikantsky famózní a strhující od začátku do konce. Vzhledem k tomu, že vím, že Mike Patto je instrumentalista, mi trochu vadí, že zde neslyším třeba elektrické piano, nebo občas i hammondky, zejména v téhle skladbě by to bylo namístě… Zjevně ale o tohle tvůrcům a aranžérovi vůbec nešlo a tak Patto zůstává v rokli zpívajícího frontmana…

GOVERNMENT MAN – uvolněné, melodicky nepotlačené. Přesto nijak komplikované a spíše vypravěčsky pohodové, místy jako některá rocková alba Boba Dylana (!) Žádný hard rock, ani blues rock…. místy tak trochu jižansky ovoněná hudba. Houpavé rytmy s elastickými basy a z rozlamovanými akordickými výměnami. Halsey je výtečný a pět na něho chválu se zdá v téhle chvíli už nošením dříví do lesa. Opět do hry vstupuje v závěru vibrafon a dovádí skladbu k závěru…

MONEY BAG – Griffith otevře skladbu basovým intrem a tady se k jazzu přibližujeme zcela zjevně. Místy je zde atmosféra podobná Soft Machine (bez kytary) a zde je třeba hovořit o fusion music zcela evidentně. Obloukem se kapela vzdálila předešlému hudebnímu materiálu a pravděpodobně v nekreativnější podobě zde nabízí progresivní model hudby. Pro standardního rockera (domnívám se) nezkousnutelné sousto, podobně jako pro tradičního jazzmana, ale myslím, že takový Jiří Stivín by se v téhle hudbě zcela určitě našel. Hra s emocemi, vibracemi, erupcemi a náladami. Pytel peněz je dost příkladný název: jakoby bych cítil, jak se v něm kovové mince vzájemně hádají, která z nich má větší nominální hodnotu… Exprese přece jenom končí, je zde zpívaný projev a hudba se stává konkrétnější a písňovější, dokonce s nádech latinizovaného jazzu bossanovy. Řekl bych, že formálně nejsložitější hudební výlet na albu a jeho kombinace jsou zvláštně nevyzpytatelné a tím pro mě dost přitažlivé. Halsall se pustí do kytarového prostoru s jímavým dozvukem, který jsem v předešlých skladbách nezaregistroval.

SITTIN´ BACK EASY – po předešlých výbojích emocí musí přijít „písnička“. Rozbrnkané kytarové tóny a velmi přesvědčivý hlasový projev. Ale pojednou dravě nekompromisní nástup a hutný sound posluchače málem srazí k zemi. To už jsme ale zase v rozlamovaných kytarových náladách a hutné basy nás prorezonují do morku kostí. Halsall mění barvy tónu, podpírán řadou kulometných přechodů bicích a vibrujících basů a vkládá do hry spoustu minidějů, které posluchače ani chvíli nezavádějí do nějakých rozpačitých momentů.

HANGING ROPE je bonusovým nezveřejněným přídavkem, který nám v téměř patnáctiminutovém prostoru vtáhne na kolbiště rané fusion music britského typu. Je úžasné sledovat a vnímat tu vzájemnou muzikantskou kooperaci bicích, basů a kytarových náletů, vibrací a expresí. Absolutní svoboda, kterou se ale přece jenom zdráhám nazvat free jazzem. Halsall zde řádí na kytaru v podobných intencích jako takový Don Cherry na trubku nebo John Coltrane na saxofon. Místy máte pocit, že nehraje elektrická kytara, ale amplifikovaný saxofon. Přemýšlím, kdo v Albionu mohl ještě hrát podobným stylem a napadá mě pouze jedno jméno Alan Holdsworth (o něco později) a možná mírně podobně John Etheridge. Poté se ale vracíme k adresnějším rockovým postupům, kde se dostává k mikrofonu i prozatím pauzírující Mike Patto. V dalších fázích se ale rozsáhlá kompozice jazzu nevzdává, a uvolněné běhy basů, výtečně frázující bicí a rozevláté harmonické kytarové tóny poletují vzduchem jako virtuální komáři. Hudba osvobozuje a tady v té skladbě deklarovanou „svobodu“ cítím v každém tónu, době, taktu a mrknutí oka….

Album mohu doporučit náročnějšímu posluchači a především hudebníkům, kteří se chtějí vymanit ze zažitých klišé a posouvat se dál. Myslím, že stohy podobných alb a řady podobných kapel se nevyskytují, abychom mohli mluvit o „všednosti“. (Se Spooky Tooth pranic společného!). Hudební dobrodružství tohoto debutního alba mě po tolika letech strhlo a pět hvězdiček je moje volba.

» ostatní recenze alba Patto - Patto
» popis a diskografie skupiny Patto

---

Foghat / The Best Of Foghat (1972-1978)

Britská kapela Foghat patřila k tomu rockovému křídlu, kterému navzdory upadajícímu zájmu o blues rock v první polovině sedmdesátých let v Albionu nijak nevadilo rozvíjet tento hudební odkaz, který držel navzdory vzmáhajícímu se hard rocku, art rocku a jazz rocku a později i punk rocku svůj prapor dostatečně vysoko, než aby se dal přehlédnout… Myslím, že u nás nepatřila nijak zvlášť k uctívaným kapelám, ale kdo si oblíbil takové Savoy Brown, Climax Blues Band, Tucky Buzzard, Juicy Lucy nebo i Groundhogs… určitě na ně dříve nebo později narazil, tak jako já už v roce 1973, které kamarád-výtvarník sjížděl na svém magnetofonu. Pravda, jejich dostupnost na rozdíl od jiných renomovanějších kapel byla obtížná, ale nakonec ke mně doputoval jeden výběr, který (ač nejsem právě příznivcem všelijakých best ofů) mi obecně tuhle hudební partu zastoupil. Kapelu ze tří čtvrtin tvořili odpadlíci z mých oblíbených Savoy Brown, které jsem znal z alba Looking In a tak moje zvědavost byla celkem namístě…

I JUST WANT TO MAKE LOVE TO YOU – zvuk prořízne kompresorem zdůrazněný basový riff, který evidentně skladbě bude vévodit a už jsou zde dvě sólující kytary, které se dravě a nekompromisně doplňují. Zpěvákem je kytarista „Lonesome“ Dave Peverett. V daném stylu velmi průrazný hlas, který je ovšem zaměnitelný s řadou dalších zpívajících hudebníků bez nějaké větší osobitosti. Nicméně mi tato okolnost nijak nevadí. Hudba stojí na šťavnatých kytarových bězích a emocionalitě podání, kde všechno šlape od začátku do konce podle daných předvídatelných pravidel, kde vedle slide-kytary nechybí ani prošlapování wah wah pedálu v předem dané konstrukci….

MAYBELLINE – skladbu otevírá kytarový nástup a máme zde rock and roll jako bič. Rytmika hraje jako o život, nechybí ani divoké klavírní běhy ve stylu Jerryho Lee Lewise, které velmi slušně ovládá Peverett s dravým staccato. Myslím, že můj král klasického rock and rollu Chuck Berry při své náladové vrtošivosti mohl být z provedení nadšen. Hudba vybízí a strhává k tanci a uvolňuje emoce ve velkém stylu. Nic víc, nic míň. Tady to prostě všechno začalo a jak vidno i v sedmdesátých letech tahle hudba slavili nevímkolikátýuž návrat….

RIDE, RIDE, RIDE – úvod zní mocně s velkým nápřahem ve velkým rovněž předvídatelném pojetí a postupech. Je tady krásně slyšet a cítit, jak hudebníci hraje s velkým nadšením a odhodláním, což posluchač a zejména publikum na koncertech dokážou docenit. Peverettův hlas je trochu přiškrcen, ale slyším zde i ženské sbory, které výrazně podporují vokální party a vůbec ne špatně. Price nabídne slide-kytarové intermezzo, ale zpívaná část píseň ovládá zcela jednoznačně. Kdyby tuhle skladbu zpíval třeba Mick Jagger, dokázal bych si ji představit v repertoáru Rolling Stones koncem šedesátých let s Mary Clayton a dalšími sboristkami. Jízda první třídou….

TAKE IT OR LEAVE IT – stylová proměna. Melancholicky znějící kytarové party, které podporuje elektrické piano a jak slyšno, Peverett se dobře vyrovnává i s baladicky znějící skladbou. Není to žádný pocukrovaný sentiment a pláč nad ztracenou láskou, ale zpívá věrohodně a i doprovod přes další rytmizaci zní přínosně. Zvoní zde i akustické kytary a echoplex natahuje dlouhý kytarový tón v mírně santanovském duchu. Roger Earl nehraje nijak závratné bubenické party, ale vytváří zde solidní rytmický základ. Peverett se tady pokouší o podobné pěvecké zásnuby se soulem jako např. jiný rockový kytarista – Steve Marriott z Humble Pie. Bzučení synthesizeru se mi zda trochu nadbytečné, ale obecně lze skladbu akceptovat jako příjemné vybočení….

HOME IN MY HAND – dravý model s hardrockovým nátiskem může připomínat hned několik dalších skupin (např. Free, ale i Mott The Hoople). Ostatně skladba vychází z přímočarého rocku a odpovídá potřebám své doby. Nic zvlášť objevného. Dobře zahráno a pojednáno, ale z pohledu tehdejší hudby nic natolik originálního nebo nezaměnitelného. Price společně s Peverettem drtí kytarové party opět v předvídatelném pojetí od začátku do konce s potleskem a povykem publika, které je navíc vybičováno krátkou pauzou, aby se kapela ve stylu mírně Status Quo vrátila s vytleskávaným motivem podbízející se nadšení publika hrozícímu pěstmi. Nic mimořádného až na pateticky prodlužovaný kytarový epilog…

DRIVIN´ WHEEL – podle názvu model, kterým se Foghat přesně trefí do vkusu motorkářského publika. Kytary a tempo jsou v motocyklistickém stylu a strhávají svou přímočarostí a dravostí. Spojení Rolling Stones a Steppenwolf zhuštěné do úderně zemitého pojetí. Price i Peverett hrají výtečně, ale už podle předvídatelných postupů je zřejmé, že mají svoje limity a pravděpodobně jsou si jich i vědomi. Ale i tahle hudba byla nutná jako společenský fenomén, která dokázala nabudit energetickým potenciálem a vzdálit od všednodennosti. Proto má svoje nezastupitelné v jistém slova smyslu anesteticky působící roli. Jízda na plný plyn od začátku do závěru….

FOOL FOR THE CITY – tak ani tahle skladba není výjimkou a nepřímo navazuji na předešlou. Navíc zde cítím i zřejmou hitovou ambici. Kytarové party jsou žahavé a akcentují tempo a zpívanou melodickou linku. V mezihře se kytarové party rozběhnou a Price zde zdařile ohýbá svoje tóny a třebaže nemá na takového Roryho Gallaghera, je co poslouchat. Nečekaně se změní téma v mírně funkovém stylu, ale hned poté se vrací zpět opakující se téma a opět nás strhává ta zběsilá rocková vichřice do nekonečného prostoru řádění celé kapely.

SLOW RIDE – další řádně vypilovaný hardrockový riff. Tuhle skladbu by ale mohli mít zařazenou v repertoáru třeba takoví Black Oak Arkansas na druhé straně Atlantiku… Pumpující basy jsou opět trochu funkové, ale sound je zahlcen hřměním opakovaného tématu a syrovým v dynamice projevu poněkud zahlušeném hlasu. Zvýrazněný bubenický dusot pod elektrickou kytaru s opožděně připojenou funkující baskytarou je změnou. Tony Stevens hraje střídavě běžné basové postupy, ale z občasných záblesků cítím, že má živočišnou potřebu hrát zajímavější basové obrazce, ale typ skladeb to zase tolik neumožňuje…

STONE BLUE – přímočarost je nezbytně dána i v další skladbě. I tady musím konstatovat, že i přes přesnou souhru zde nepřichází k posluchači nic mimořádného a takoví Status Quo nebo Slade by za jistých okolností mohli mít píseň ve svém repertoáru. Price by ovšem jejich kytaristy strčil do kapsy a Gallegher zase jeho do kapsy. Jízda zase na plný plyn, ale ve stejných šablonách…

HONEY HUSH – rock pořádně našlápnutá od začátku do konce a také zde jsme konfrontováni s hudbou vyvolávající nezřízené pudy. V lecčems mi ale skladba připomíná skladbu Stroll On v podání Yardbirds, tak jak ji znám z filmu Zvětšenina. Ta melodická linka a postupy jsou tak shodné, že se divím, že to nevyvolalo nějaký soudní spor. Mezihrový spojovací můstek jde sice někam jinam a také kytarové sólo je správně nažhavené, ale toho pocitu se zbavit nemohu. Rod Price řádí a skladba vygradován a Peverett zpívá svoje vokální hlásky pod kytarovými party, což zní šamansky podmanivě a vyvolává málem hudební extázi…

NIGHT SHIFT – závěrečná skladba je dobře proaranžovaná, ale Peverettův hlas nemá sílu Paula Rodgerse, třebaže výtečně frázuje a blues vstupuje do skladby v pocitu a v hardrockovém zahalení. Mezihra je příležitostí pro Price i Peveretta jako kytaristy, myslím že z mého pohledu je nosnější pro skladbu než cválavý rytmus. Ovšem i tady máme co do činění s výtečnou souhrou a nekompromisností, které jsou pro tuhle hudbu životodárnou mízou a vlastně si uvědomuji, i když rocková scéna je dnes hodně košatá, že podobně pojednaný model hudby dnes zrovna není v kurzu, což je na druhé straně asi chyba. Musím ale konstatovat, že se s tímto typem hudby dnes cítím víc spojen koncertně, než poslechově v pokoji u hifiaparatury, ale v mém okolí tento typ hudby postrádám….
Hmm… kdyby dostal opravdu solitérní příležitost Hejkal se svou skvělou partou Žalman Brothers Band, mohli by (neříkám všude), ale v řadě případů být slovenskou variantou Foghat.
Album je výběr a proto nějaká kritéria na kvalitativní úroveň nejsou tak úplně objektivní, protože se vlastně jedná o to nejlepší“, co kapela v rozmezí šesti let mohla nabídnout. Jsem někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nakonec dám tři… i když jim možná malinko křivdím... a dravým přímočarým rockerům album doporučuji.

» ostatní recenze alba Foghat - The Best Of Foghat (1972-1978)
» popis a diskografie skupiny Foghat

---

Led Zeppelin / In Through the Out Door

Poslední řadové album rockových titánů Led Zeppelin jsem před časem v reakcích kategoricky odsoudil a sklidil jsem zato od ortodoxních zeppelinologů razantní kritiku. Vzhledem k tomu, že se považuji za velkého fanouška téhle skupiny tak ve mně vrtal jakýsi červík a nakonec se věc posunula neočekávaným směrem. Nepředpokládal jsem, že bych si tohle album zakoupil, protože jsem v osmdesátých letech zkoušel v sobě zbořit svoje postoje a vzít album „na milost“. Jistý člověk měl pocit, že mě dluží nějaké peníze a protože ty peníze neměl dál, chtěl se v rámci slušnosti revanšovat. Věděl, že Led Zeppelin jsou moje srdeční záležitost a pravděpodobně se doslechl, že tohle album nevlastním. Chtěl mi tedy asi udělat zároveň radost a „splatit“ jakýsi dluh. Tímto neovlivnitelným řízením se ke mně dostalo album In Through The Out Door. Tato okolnost mě vnitřně nenadchla, ale protože jsem viděl, že dotyčnému tento „dar“ činí jistou radost, tak jsem album přijal. Protože uplynulo téměř třicet let (odhadem), co jsem album slyšel, řekl jsem si, že učiním další pokus o sblížení a ten pokus je mojí recenzí…
IN THE EVENING – úvodní téma jako od Pink Floyd…. Tajemné neidentifikovatelné postpsychedelické zvuky astrálu s mírným nádech Orientu. Pojednou prořízne tento tajemné sound Plantův přiškrcený hlas a následně je zde razantní nástup kapely. Pageovský kytarový riff je sledován natočenými smyčci a Bonhamovy bicí mlátí jako kladivo v bubnové míchačce. Hypnoticky se opakující se téma se táhne jako Ariadnina nit a konečně prořízne mezihru očekávané kytarové sólo s rozostřeným zabarvením a závěr je opět v pinkfloydovském kouzlení s playbachovanými kytarami, smyčci a bzučícími synthesizery a téma s úderným riffem se vrací. Ano, tohle jsou Led Zeppelin, ale téma a vývojová linie je zamrzlá a zabočuje do vedlejší ulice. Zeppelinovský standard, který neurazí, ale ani nepřekvapí….
SOUTH BOUND SAUREZ – že tahle kapela nevyšla pouze z elektrického blues, ale i z rock and rollu, je zjevná v téhle skladbě od samého začátku. Jones hrají s velkým nasazením. Bonhamovy bicí jsou sice přesné, ale vzhledem k tomu, co jsem zvyklý slýchat na prvních albech je tohle další standard. Page do mezihry vloží kytarové sólo, které má svou rozmáchlost a suverenitu, ale myslím, že skladba stojí především na klávesových nástrojích, ale zaujala mě i pulsující baskytara. Plant opět ve standardech jemu vlastních. Dobře zahrané a proaranžované, ale autorsky nevývojový oddenek na zeppelinovském stromě….
FOOL IN THE RAIN – tady se mi zdá, že Led Zeppelin vpustili do svého příspěvku něco latiny, rytmický obrazec se zajímavý a Bonham je zde kreativnější než v předešlých dvou skladbách. Opakující se schéma se možná bude někomu zdát jako zajídající sousto, ale Page sem vkládá playbackované akustické kytary společně v duetu s dalšími klávesami. Po krátkém zbrždění jsme opravdu na latinskoamerickém karnevalu. Bonham vedle své bicí baterie sem vkládá i roztodivné percussion což rozšiřuje rytmické spektrum a nám se chce tančit jako uprostřed horké brazilské noci. Kytarové sólo má zvláštní sound (mohl by to být kytarový synthesizer), v každém případě viditelná a slyšitelná změna, která mě ke skladbě připoutává. Také Plant není přiškrcený, ale zpívá s otevřeným hledím a nasazením, jak jsme zvyklí a zase tu máme akustické kytarys rychlými tónovými výměnami. Ano, tohle je zeppelinovská námluva s latinou, kterou jsem na předešlých albech v takové míře nezaregistroval….
HOT DOG – úvod je sice rockový, ale následné téma jde do hospodského country se vším všudy a koresponduje s náladou na motivu i „sepii“ albového obalu. Možná bychom mohli hovořit o razantním rock-a-billy a Plant frázuje jako Roy Orbison. Také Page jakoby se rozvzpomněl na svoje prazákladní vzory jako byl James Burton a Scotty Moore a v jejich duchu sem vstoupí s kytarovým sólem. Bonham hraje přesně a stylotvorně, stejně Jonesovy playbackované klavíry a baskytarový part. Odvaz a na koncertě určitě strhující. Na albu se mi tenhle příspěvek ale zdá dramaturgicky jaksi rozpačitý…..
CAROUSELAMBRA – pokud Led Zeppelin hledali nějaký nový sound a snažili se ho skloubit s jejich hardrockovým modelem počátku sedmdesátých let, tak tady se myslím podařilo najít nový směr. Netvrdím sice, že bych byl z něho omámen, ale musím konstatovat, že bych si dokázal představit, že by v podobném duchu, kdyby kapela neplánovaně neskončila o rok později, by pravděpodobně pokračovala dál (?!) Sound je hutný, hodně podporovaný synthesizery, které vytvářejí homogenní vlnu, do které pumpují bicí a nad tím vším slyším synthesizerově preparovaný sound akordeonu a poté kytarové akcentování s impresivními barvami. Jako by sem tak trochu vstupoval i vliv keltské hudby a pak přichází zatěžkaný sound se zakouřeným kytarovým tématem s rozostřeným rejstříkem a kytarové tóny jsou oholeny na dřeň a těžké akordové mollové výměny (znějí docela zajímavě). Tohle je zajímavá proměna, řekl bych že se zde spojuje několik hudebních témat a rovin (místy nečekaných). Plantův hlas zní vroucně, ale také mírně unaveně. Tak tohle je opravdu nečekaná proměna. Tady se Led Zeppelin mění ve funkovou kapelu. Tohle se mi jeví zatím jako nejsilnější okamžik na albu. Je tady znát společný nápřah a snaha hledat nové. Takovýto model hudby by se na prvních albech objevit nemohl, ale musím konstatovat, že tuhle skladbu si k sobě pouštím blízko a jsem příjemně překvapen její barevností, proměnlivostí, ale přesto vnitřní sevřeností….
ALL MY LOVE – synthesizerové smyčce a zase se dostáváme na schematickou rovinu zeppelinovského opakujícího se motivu. Ořezat píseň od aranžmá, měli bychom co dělat s obecnou písničkou. Bonhamovy bicí mě zde příliš neinspirují. Mají zatěžkaný (skoro až „dechovkový“) zadek. V mezihře sice dochází k jistým zvratům, ale nic se zde zásadní němění. Sólo na synthesizer a další klávesové kouzlení mírně cizopasí na klasických tématech a kytarové party zde hrají roli méně nápadného doprovazeče. Skladba je ve znamení klávesových variací ve snaze nic příliš nekomplikovat, ale naopak vyrobit něco, co by se mohlo stát hitem. Tato skladba by klidně mohla být na jakémkoliv sólovém Plantově albu…. V jednom okamžiku se v rytmické spojnici Bonham odhodlal k zajímavému breaků, ale jinak je tohle posun do
I´M GONNA CRAWL – romantické jakoby filmové téma vhodné pro soundtrack. Tady se neposouváme, ale spíš vracíme až do padesátých let. Rhythm and blues podle amerického modelu. Plant je v něm ovšem jako ryba ve vodě a jestli jsem nabyl dříve dojmu, že jeho hlas je unavený a zastrčený, tady vynikne v zajímavých dynamických proměnách. Jeho naléhání na akordy a důrazné akcenty je zajímavé. Page sem vloží procítěné nepříliš komplikované kytarové téma. Řekl bych, že tím, čím je pro album Abbey Road od Beatles skladba Oh! Darling, je I´m Gonna Crawl v transformovaném slova smyslu pro In Through The Out Door. Ty klávesové smyčce se mi zde ale zdají místy nadbytečné a uvítal bych raději staccato klasického klavíru a hammondky, ale na konci sedmdesátých let byly tyhle majestátní varhany pro rockové trendy anachronismem. Jestliže mi na tomhle albu chybělo blues, tak tady mi ho tahle legendární čtveřice dodala, i když ne úplně tak, jak bych očekával.
Musím konstatovat, že jsem byl albech v několika případech příjemně překvapen, ale zřejměji v nadpoloviční většině se svého původního mínění o něm nevzdávám. Není to otázka vlastní ješitnosti, ale ztotožnění se s hudbou jako takovou. Jestliže bych před lety svoje zklamání neskrýval a udělil bych pouze dvě hvězdičky, tak tady přidávám o jednu navíc a dávám tři… Myslím, (bez mučení se k tomu přiznám), že jsem prolomil jakousi přehradu nedůvěry a k albu se přiblížil. I přes tohle pozitivum musím konstatovat, že vedle předešlých alb je ale tenhle projekt jejich nejslabším článkem…..

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

---

Pavlov's Dog / Pampered Menial

První album Pavlov´s Dog ke mně dorazilo (stejně jako jiná hudba v polovině sedmdesátých let díky vojně) se zpožděním. Přiznám se, že jsem svoje první dojmy neměl jednoznačné a byl to projekt, kterému jsem přicházel na chuť postupně. Možná to bylo také dáno tím, že jsem vedle klasického rocku vstřebával britský art rock a americkou a britskou fusion music, ovšem touha po různých odbočkách mě k tomu albu vrátila a nakonec jsem se s albem plně ztotožnil, což trvá dodnes. Protože jsem album delší dobu neslyšel a nakonec ke mně dorazilo v digitální podobě, chtěl bych se s vámi rozdělit o svoje pocity a dojmy, což do značné míry podnítila i okolnost, že jsem před nedávnem kapelu Pavlov´s Dog viděl naživo (byť v jiné sestavě), ale jejich koncert byl pro mě velmi milým překvapením…..
JULIA – romantické klavírní téma v úvodu, následně akustická kytara a rozvíjející se téma pro rockovou kapelu otevírá celý projekt, jemuž vévodí pronikavý dramatický vokální projev Davida Surkampa a velebný sound mellotronu a flétny. Nezasvěcený posluchač by mohl soudit, že hlas patří (při trochu fantazie) ženě a hudba že nám představuje nějaký zapomenutý opus britských Moody Blues. Skladba má klenutou harmonii a vyzařuje klasické milostné téma v mírně pompézním schématu…
LATE NOVEMBER – druhá skladba pokračuje s podobně pojímanou rockovou orientací, ale tady bych spíš hledal isnpirační zdroje u britských Beggars Opera. Surkamp zpívá s velkým zanícením a patetickým nátiskem, což bylo dáno rockovým hvězdám tehdejších časů jako hlavní poznávací znak. Rytmika se stručně přímá a úderná a kytarové kvílející party Steve Scorfiny velmi vhodně dokreslují atmosféru, ale ten zásadní umělecký background v instrumentaci hledám v mellotronu Davida Hamiltona.
SONG DANCE – patetický nástup s širokým startem, který předjímá zajímavě proaranžované téma s mírně dramatickým nábojem. Nechybí výrazný (ale málo původní kytarový riff) a přímý tah na branku. Tenhle hudební model mi připadá více britský než ryze americký a pravděpodobně se nechala kapela Pavlov´s Dog inspirovat na britské půdě než americkými inspiračními zdroji. Což není myšleno jako výtka, ale snaha vytvořit nějaký derivát téhle hudby za oceánem. Už to máme Sigfrieda Carvera s jeho elektrickými houslemi, který velmi zajímavým způsobem vstupuje do kompozice, střídaného kytarou Scorfiny. Hamiltonův klavír rozčeří hladinu vedle majestátního mellotronu a velmi dobrý muzikantský štych je u konce.
FAST GUN – harmonické postupy vycházejí z klasického rocku mírně ve stylu Badfinger a potvrzují, že Pavlov´s Dog navzdory výtečným aranžmá a artrockovým postupům zůstávají rockovými písničkáři, kde melodie stojí nade vším i nad instrumentálním exhibicím. Prolínání kytarových a houslových partu s občasně zapojenými hammondkami se příjemně poslouchá a Mike Saffron svým neměnným, přesto úderně velmi přesvědčivým pojetím táhne skladbu neomylně vpřed….
NATCHEZ TRACE – dravé rockové postupy prolínané hammondkami a velmi dobře proaranžovanými vokálními party dávají možnost vyniknout i krátké, ale velmi účinné hře klavíru a možná ty vokálně proaranžované party jakoby Pavlov´s Dog mírně odposlouchali od Queen, třeba instrumentace kapely se odvíjí jiným směrem. Carverovy houslové party jsou dravé a Raburnův mellotron se vznáší nad dramatickým Surkampovým vokálem jako neviditelný létajíc koberec. Také je z toho hudebního „řádění“ cítit, že skupina má svoje kořeny v klasickém rock and rollu přetransformovaném do modernějšího pojetí….
THEME FROM SUBWAY SUE – je v podstatě písničkovým modelem s výrazným klavírním doprovodem a dobře šlapajícím rockovým modelem nosného tématu s hitovými ambicemi. Prolínání s mellotronovou vznešeností a kytarovým sólem je velmi životné a povzbuzující, třebaže některé postupy jsou s odstupem času už předvídatelné. Souhra je ovšem výtečná, stejně tak jako velké nasazení. Surkampův hlas hladí, naříká, škrábe, provokuje, pláče a šokuje, je však sebejistý ve všech polohách a v kapele má (domnívám se) vedle pěvecké role i úlohu důležitého dotváření soundu vedle rockových atributů a přítomného mellotronu.
EPISODE – úvod mi zní jako téma z nějakého historického filmu. Nostalgické smutnění a procítěný projev se prolínají s velebným pompézním soundem a opět se nemohu ubránit vzpomínkám na Moody Blues, Beggars Opera a velmi mírně King Crimson (opravdu jen v náznacích). Příjemně se tahle hudba poslouchá a spojení vokálního pojetí s rozmáchlými tématy je přesvědčivé, třebaže by to chtělo nějakou změnu v pojetí, aby se některá témata náznakově nepřipomínala…
PRELUDIN – tahle skladba to částečně napravuje. Tady cítím díky přítomným vstupům sférické flétny a renesančního cembala prvky classical rocku, ale i takových postupů, jaké vnímám (místy) na albu Gryphon (Red Queen To Gryphon III), třebaže závěr je opět pompézně identický s jejich modelem pojetí.
OF ONCE AND FUTURE KINGS – závěrečná skladba opět podmiňuje ten model zmiňovaných Moody Blues, Beggars Opera, ale také trochu i Caravan. Ovšem přichází opět dramatická proměna s dravými klavírními party ve velmi zrychleném tempu, než dochází k opětným zvratům v rytmických a harmonických obrazců vygradovaných do emocionální dravosti nejprve houslovými kreacemi a konečně sólující kytarou v závěrečném astrálním šuměním. Místy se nemohu ubránit, že je zde cítit i znatelný vliv genesisovské okázalosti, ale rytmické pojetí to vrací na přímočařejší platformu a katarze projektu je opět artrockově majestátní….
Album mě skutečně velmi oslovuje a nespatřuji na něm žádná vyloženě slabší místa, ale vzhledem k tomu, že jsem ve své recenzi poměrně častokrát ucítil inspiraci od několika britských kapel, tak i přes respekt k tomuto albovému debutu dávám hvězdičky čtyři (čtyři a půl by asi bylo nejobjektivnější, ale to regule neumožňují). Koncertní ztvárnění v těch časech muselo být skutečně strhující, bohužel jsme s ním nemohli být v daných časech konfrontováni, ale jsem o tom zcela přesvědčen.
Pavlov´s Dog by se tímto albem měli dostat do sbírek náročnějších rockerů, kteří hledají osobité adepty hudby na pokraji art rocku, hard rocku a symphonic rocku, k čemuž tímto vyzývám….

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog

---

Princ, Milan / Tabula rasa?

Aniž bych z alba zaslechl jediný tón, zaujalo mě už svým výtvarně velmi sugestivním obalem, který jakoby evokoval biblické utrpení Ježíše Krista, ale zároveň přivolával iluzi pověstného holandského šerosvitu. Stejně tak na mě oslovil úvod autorova sleevenotu: „Udělal jsem si radost. Natočil jsem CD s muzikanty a přáteli, kterých si vážím hudebně i lidsky. Mám výhodu. Je to mé první a poslední album a také mě zná jen pár lidí, šťouralů, kteří ještě čtou k CD přiložené booklety…“
To zaujalo mou pozornost a ve snaze přijít některým věcem na kloub jsem nechal hudbu tohoto projektu na sebe působit. Po zcela nečekaném úvodu ve směsicí zvonění budíku a lidských hlasů jsme ve zvláštních hudebních konotacích vrženi na osamělý ostrov lidských pocitů a vjemů, ve kterém se prolínají různé hudební vlivy a styly s textovými obrazy. Potkává se zde těžko zařaditelná poezie s reflexemi životních pocitů, které nabízejí nejrůznější odstíny. Životní zkušenosti, prožitky, sny, traumata, vize se zde snoubí s art rockem, jazzem, šansonem, blues a funkem. Osobně mám pocit, jako bych sledoval divadelní představení, ve kterém se na virtuálním jevišti odehrávají nepostižitelné děje. Kulisy prožitků a situací jsou místy hodně zaostřeny a jejich emocionální vibrace mě zasahují, jako bych pronikal intimními sférami a obrazy života citlivého kumštýře a pozorovatele života – Milana Prince. Domnívám se, že se zde podařilo vytvořit dokonalý obraz životních prožitků a pocitů citlivého a vnímavého člověka, který k nám promlouvá osobitým jazykem. Princ na rozdíl od jiných rockových básníků si nebere servítky, ale naopak pojmenovává věci pravými jmény, aniž by se uchyloval k nějakým pokleslým vulgarismům. Lidské slovo a jeho vnitřní vibrace zde mají nezastupitelné místo a pro posluchače, který chce slyšet a najít v nynější době nějaký záchytný bod, nezávislou rezervaci neznásilňovanou dnešní hektickou dobou honby za bohatstvím, kariérou a neohraničenými a neukojenými ambicemi. Člověk si místy až zalekne, kam až se Princ odvažuje zajít. Jeho básnivý svět ale není výkřikem rozervaného intelektuála, ani žádného novodobého Mesiáše – je to obnažení vlastních vjemů a pojmenovávání věcí a učí nás znovu onomu lidskému slovu naslouchat a vnímat a prožívat obsah jeho bytostného významu.
Obdiv zaslouží citlivé proaranžování jednotlivých hudebních kompozic se zpívaným a mluveným slovem. Pochopitelně poslech vyžaduje přísnou koncentraci, aby se člověk konfrontován s tématem mohl ponořit do jeho obsahu a sdělení, což v dnešní hektické době nebude pro řadu posluchačů jednoduché a možná i přijatelné. Mohl bych si zde postesknout, že paralelně vedle zvukového alba nevznikla i vizuální verze DVD, která by ještě názorněji mohla nabídnout scénický rozměr tohoto projektu (!) S ohledem na množství hudebníků a finanční náročnost realizace takového projektu by byla taková záležitost se vší pravděpodobností neuskutečnitelná. V každém případě jsem ale přesvědčen, že kdyby se takový „zázrak“ uskutečnil, byl by tento hluboký pocitový, vizuální, hudební a scénický zážitek cenným vkladem do hudební kultury českého prostředí, které je jinak zmítáno pokleslými komerčními muzikály, jež předstírají Umění a přitom zde máme co do činění souboje finančních zisků s měšťáckým vkusem a ukájení pochybných autorských ambicí….
Album Tabula rasa? je pro mě zjevením, které v našem hudebním prostředí chybělo a myslím, že si najde své posluchače, kteří budou chtít naslouchat a vydat se na cestu do osobitého světa, který pro ně Princ za vydatného „with a little help from my friends“ ztvárnil. Domnívám se, že jeho síla tkví i v tom, že imaginárně spojí rockery, jazzmany, bluesmany, poeticky založené duše, divadelníky, věřící, lidi z undergroundu… a to je pro mě cenná devíza, ať už je deklarovaná skladbami jako např. ROMANE, POMERANČ, KONCE nelze nepochválit i NOC A DEN, nebo autorský vklad MAJÁK Oldřicha Janoty. Sugestivně působí mírně pinkfloydovsky laděná skladba NEVĚŘÍM… Uvědomuji si, že vlastně nelze najít nějakou vyloženě vůdčí skladbu, která by signifikantně zastupovala album jako vlajková loď ve výsostných vodách…. Projekt má vyváženou kompozici a především (a to považuji za zcela prokazatelné a mimořádně cenné) lze číst texty zcela odděleně od hudebního doprovodu jako prakticky nezařaditelný literární útvar – s hudbou ovšem získává další silný rozměr, který se podařilo navzdory tolika hudebním proměnám oživotnit a legitimizovat.
Na albu se potkávají známá jména jako Roman Dragoun, Michal Pavlíček, Jan Holeček, Lešek Semelka, Vladimír Václavek se jmény mediálně neprotlačovanými, ale stejně respektovanými, ale i s lokálně známými kamarády, kteří na projektu zanechali svoje výrazné otisky. Na albu se ale objevují i autorské příspěvky od Oldřicha Janoty, nebo Vladimíra Václavka, které vnitřně přímo či nepřímo souznějí s Princovou tvorbou. Z hudebních témat a sdělení necítím nabubřelost, ani patetickou neupřímnost, ale niterná vyjádření a muzikantská jiskření, která zasahují stejně, aniž by k tomu potřebovaly nějakou okázalost. Plujeme prostorem, stejně tak jako kráčíme po pevné zemi, ale jsme po celou dobu poslechu součásti minidějů, jež mají velkou výpovědní hodnotu. Hudební pojetí v podstatě (až na jednu výjimku) nevykazuje žádnou viditelnou a slyšitelnou inspiraci zahraničními jmény….
Jestliže ve své době byly do značné míry souvztažné pojmy jako Marsyas > < Crosby Stills And Nash, Collegium Musicum > < Emerson Lake And Palmer, Jiří Schelinger > < David Coverdale, Petr Kalandra > < Neil Young, Aku Aku > < King Crimson… zůstává pro mne Milan Princ v jistém slova smyslu anglickým rockovým básníkem Pete Sinfieldem, v raných dobách dvorní textař King Crimson. Nikoliv obsahem a stylem, ale pojetím a osobitostí.
Zvonění akustických kytar, sevřené bubenické obrazce, výtečné basové party, melancholické klávesy, kvílivé kytarové imprese, řízné dechy se prolínají s mužskými i ženskými pěveckými projevy, vokály i deklamovanými hlasy a vzdalují nás místy do astrálu, ale v textových výpovědích se vracíme na tvrdou zem, anebo se nad ní zase vznášíme a vyhýbáme se při tom letu různým překážkám, stejně tak jako kráčíme virtuální dlouhou chodbou a hledáme klíče ke dveřím k dosud neotevřeným pokojům…. asi tak bych charakterizoval svoje dojmy z Tabula rasa? Album má nezpochybnitelný duchovní náboj, ale není určeno jenom pro věřící, ale i bezvěrce a myslím, že v řadě ohledů ukazuje cestu a vrací nás k ryzímu člověčenství.
Pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Princ, Milan - Tabula rasa?
» popis a diskografie skupiny Princ, Milan

---

Jazz Q / Živí se diví: Live in Bratislava 1975

Léta se mě zdálo, že pražská skupina Jazz Q usnula dlouhým zimním spánkem. Někteří lidé z mého okolí to ovšem nenazývali zimním spánkem, ale spánkem Šípkové Růženky, která bude spát dotehdy, než ji někdo probudí. K probuzení došlo sporadickými koncerty a před nedávnem i zbrusu novým albem Znovu, které přitáhlo mou pozornost a před nedávnem ke mně prosákla informace, že tahle legendární kapela československého jazz rocku chystá další překvapení, jak jinak než hudební. A tak z hlubin normalizačních sedmdesátých let přilétá vzpomínka na koncert, který se odehrál v Bratislavě 2. února 1975.
V těch, pro hudební kulturu velmi neblahých časech, nebylo myslitelné, aby skupinám běžně vycházela koncertní alba, natož záznamy na filmovém pásu, a tak atmosféra vystoupení pro řadu pamětníků zůstala zachována pouze v mysli. Díky vstřícnosti polského vydavatele GAD Records se k nám v licenci dostává album s bookletem v polsko-anglicko-českém vydání s názvem Živí se diví – Live In Bratislava 1975. Výtvarný design alba má nápadnou podobnost z pověstnými Jazzrockovými dílnami inspirovaný Joskou Skalníkem…
Jazz Q zde vystupují v sestavě, která ve své době nebyla zachycena na žádném řadovém albu kapely, pomineme-li album Jazz Q Live 1974 ̶ 1975 (1991) z něhož byly vyňaty tři skladby Sanctuary, Freedom Jazz Dance a Lonesome, z bratislavského koncertu, které jsou součástí tohoto nového licenčního projektu. Tu představují Martin Kratochvíl (elektrické piano Fender-Rhodes, Moog synthesizer), František Francl (elektrická kytara), Joan Duggan (sólový zpěv), Jan Martinec (elektrické housle, sopránsaxofon, foukací harmonika), Přemysl Faukner (baskytara) a Libor Laun (bicí nástroje).

Album otevírá skladba Živí se diví, která nepostrádá výrazný rockový náboj. Vypilovaný kytarový riff Františka Francla se prolíná se synthesizerem Martina Kratochvíla a od začátku určuje napětí a drive, s jakým skupina proplouvá napříč rytmickými předivy bubeníka Libora Launa a baskytarových partů Přemysla Fauknera je strhující. Trochu nesměle se nám do tématu vkládají elektrické housle Jana Martince a pak už jsme uprostřed skladby konfrontování s bytelnou improvizací na elektrické piano a strháváni vírem bubenických eskapád. Martinec ovšem dostává prostor se svými houslemi a jeho divoké improvizace se nesou v duchu amerického houslového virtuoza Jerryho Goodmana. Česká fusion music prvotřídního balení! Mocné vyvrcholení v závěru je opravdu famózní.

Na albu nechybí skladba z repertoáru Eda Harrise Freedom Jazz Dance, přinášející částečně zpívaný příspěvek. Opět dravý začátek s řadou rytmických akcentů a přímého tahu na branku s řádnou porcí energie. Anglická zpěvačka Joan Duggan je stále v polovině sedmdesátých let na československé hudební scéně zjevením. Její hlasový timbr a nasazení jsou jedinečné a zpívaná angličtina malým ostrůvkem svobody v době, kdy na pódiích měla prostor pouze čeština a slovenština. Pulsující rytmika Libora Launa s Přemyslem Fauknerem má strhující živočišnost, přesto přesnost a výraz a působí jako virtuální přetopený kotel. Perlivé tóny elektrického piana Fender-Rhodes se prolínají v kaleidoskopických obrazcích, zatímco kytarové obrazce občas prokreslované wah wah pedálem sem přinášejí rockovou barevnost a jazzový smysl pro improvizaci. Projev Joan Duggan je přílivem soulu do jazzrockového kolotání, třebaže vnímám v tomto příspěvku spíš její emocionalitu a nasazení, než jednotlivá slova….

Žravá dáma je skladba oplývající jasnou melodickou linkou, ale fascinují zde především polyrytmické obrazce a živočišně rozpoutaná jízda Franclovy elektrické kytary poučené kytarovým virtuozem Johnem McLaughlinem. Nad zhutnělý rytmický běh šlehají hodně vysoké plameny jeho strhující hry. Po zklidnění v další fázi, kdy se vrací zakladní motiv do hry vedle standardní instrumentace kapely, vstupuje i Jan Martinec na sopránsaxofon, který zde ozvláštňuje atmosféru, třebaže nijak nedominuje a kapela vzájemně výtečně kooperuje bytelnou souhrou.
Tůň přináší na album výrazné zklidnění. Rozlamované akordy elektrické kytary opakují základní motiv, nad kterým se vznáší melancholický tón houslí, po němž přebírá iniciativu elektrické piano. Posluchač má pocit, že se skutečně vnořuje do neznámé hlubiny a v nekonkrétním prostoru hledá záchytný bod. Skladba má v sobě zvláštní nespecifikují napětí, které posluchače možná mírně zneklidňuje (tady bych možná připomněl, že mě v téhle skladbě mírně chybějí conga dřívějšího člena kapely Jiřího Tomka). Atmosféra je obecně mahavishnovská a vedle zmíněného napětí jako protipól bych mohl hovořit o jisté meditativnosti.

Přítel dynamit podle názvu bude mít vnitřně explozivní charakter. Martin Kratochvíl zde byl do jisté míry inspirován slavným jazzovým novátorem – trumpetistou Milesem Davisem. Třebaže jeho nástroj zde nenalezneme, je to saxofon ve styku Dave Liebmana a také rytmická přediva Libora Launa sem vnášejí onu jazzovou rozdrobenost, ale přesto vnitřně sevřený tvar, který zdatně podporují kreativní basové party Přemysla Fauknera. Jazzový náboj zde převažuje a Launovy bubenické postupy se nechávají inspirovat ďábelským superbubeníkem Billy Cobhamem. Skladba postupně graduje a čekáme každou chvíli ničivou erupci. Nic takového nepřichází. Přechod z fortissimo k pianissimu je trochu nečekaný, ale o to působivější a pak po dravém nástupu dostává Laun prostor pro bubenické sebevyjádření cobhamovských superbreaků za mocného povzbuzování publika a jakoby z nečinnosti se probouzí Francl a jeho elektrická kytara se zmocňuje otevřeného prostoru s výbušnou explozí s důraznými akordy elektrického piana, zajímavě dobarvující celou skladbu. Martincův sopránsaxofon má ve skladbě impresivní barvy, závěr ovšem patří výraznému rockovému riffu určující eklektičnost pojetí.

Mlýn má opět mahavishnovskou rozjezdovou dráhu, ale rozbíhající se téma prolíná několik rovin, v němž probíhá zároveň několik vzájemně propojených, přesto odlišných dějů. Virtuální hnaná voda přes lamfešt dopadá na mlýnské kolo a otáčí přes hřídel palečním kolem, které pohání transmisi a roztáčí celý a abstraktní mlýnský mechanismus s řadou ozubených kol a řemenic. Nejdelší skladba na albu prochází řadou proměn a dějů a dotváří pravděpodobně jednu z nejnáročnějších skladeb na albu. Práce s dynamikou je jednou z mnoha předností Jazz Q, ale to už stojí před mikrofonem charismatická Joan Duggan a její klenutý mírně zastřený vokál ovládne prostor. U působivé Angličanky ze zjevné, že se nechává tu a tam inspirovat famózní brazilskou zpěvačkou Florou Purim, což není nijak na škodu. Dále prožíváme impresivní kytarové obrazce a perlení elektrického piana v jakési snové poloze, až se opět vrací do tématu Joan Duggan. Z alba cítím, jak je publikum uhranuté jejím projevem a nijak se do jejího hlasu nesnaží zasahovat nějakými spontánními výkřiky. Poté se opět skladba opět rozbíhá s výraznou vokální podporou a hutnou, přesto nepřebíjející instrumentací. Závěr je ovšem famózně opět strhující.

Stratus je skladba z dílny Billyho Cobhama – Spectrum a pro Jazz Q je velkou výzvou. Laun se s bubenickými party vyrovnává skutečně se ctí a jeho bubenické party společně s Fauknerovými basy znějí velmi příkladně. Francl si s původními party Johna Tropeyi poradil velmi dobře, ba naopak si myslím, že posouvá svoje kytarové běhy ještě o kus dál. Je škoda, že výtečný Laun neměl k dispozici světové proslulé činely Avedis Zijdjian, které v cobhamovské baterii nechyběly (čeští bubeníci asi neznali v té době ty správné obchody). Rockový podíl a dravá pulsace jsou pro skladbu příznačné a tuto coververzi lze kvitovat jenom s povděkem.

Lonesome nám připomene „staré“ Jazz Q a tak nemůže chybět ani zemité blues, které je zároveň příležitostí pro Joan Duggan, jež zde dává vyniknout svému jedinečnému cítění. Osamělost vyzpívaných emocí je velmi přesvědčivá a instrumentální mezihry silně působivé. Kratochvílovo elektrické piano perlí podmanivými tóny, ale máme tu houslové party Martince, který svými klouzavými tóny společně střídané s nezbytnou foukací harmonikou dává blues tu správnou ingredienci. Pochopitelně nemůže chybět Francl, jeden z nejpřesvědčivějších elektrických bluesových kytaristů na československé scéně té doby. Hlas Joan Duggan se mi zdá ale v téhle skladbě jaksi zasunutý do pozadí, což bude pravděpodobně nastavením zvuku na koncertě s čímž dění na bratislavském pódiu nemělo nic společného. Přesto silný emocionální zážitek s řadou vibrací.

Sanctuary je závěrečnou skladbou z pera již jednou zmiňovaného Johna McLaughlina. Mahavishnovské téma, které nejpřesvědčivěji dokázali u nás zahrát skutečně jenom Jazz Q. Je zde jedinečná atmosféra, prolínající se v dynamických odstínech a v harmonických proměnách, v nichž hrají Martincovy housle významnou úlohu. Duchovní a meditační charakter skladby je slovy těžko postižitelný. Líbí se mi, že Jazz Q se zde ortodoxně nedrží předlohy, ale vnášejí sem kus svého cítění a pojetí. Doteď mi leze mráz po těle, když vnímám harmonické a rytmické proměny a znovu musím připomenout, že si uvědomuji, jak podobný typ skladby u nás v současnosti není možné pod záplavou standardního rocku a všelijakých popových a tanečních exhibicí pokleslého charakteru slyšet….

Album Živí se diví – Live In Bratislava 1975 je pro mě cenným reliktem hudby z doby nesvobody a živým příkladem, že hudba samotná se nedala nijak zglajchšaltovat a udržela si svou nezávislost a publikum to na koncertech (jak vidno a slyšno) vnímalo podobně. Myslím, že projekt uspokojí nejen věrné příznivce Jazz Q, ale i milovníky náročnější hudby, ať už je právě tahle umělecká exploze „stará“ nebo „mladá“ osmatřicet let a za její návrat je třeba poděkovat, což tímhle činím…..

» ostatní recenze alba Jazz Q - Živí se diví: Live in Bratislava 1975
» popis a diskografie skupiny Jazz Q

---

Santana / Borboletta

Santanovské album Borboletta ke mně dorazilo hned po návratu z vojny (1976), kdy jsem si začal systematicky pořizovat produkci této kapely od prvního alba. Pochopitelně v nepravidelném pořadí…. Borboletta byla novým projektem, který jsem nasál s náruživostí milovníka různých zvukových a náladotvorných esencí a na téhle imaginární vlně jsem se vezl od začátku do konce. Protože se cítím být navnazen Zdeňkovými comebacky albových Santanů, nemohu jednoduše nereagovat a tohle album nabízím k ochutnání těm, co ho neznají, ale i těm, kteří ho sice kdysi slyšeli, ale pod záplavou jiné hudby na něj pozapomněli…
SPRING MANIFESTATIONS (Sound Effects) – úvod působí jako šamanský rituál, anebo obřad nějakého pralesního kmene domorodců z Amazonie…. Šustění, cinkání a tajemné mumlání…. tuším za tím především mistra latin american percussion – Airta Moreiru a Floru Purim….
CANTO DE LOS FLORES – plynule přecházíme do další skladby, kde už se spojuje latinskoamerická atmosféra pulsujících percussion, baskytary s perlivými tóny elektrického piana Fender-Rhodes. Uvolněné, lehce taneční (v nikoliv pejorativním slova smyslu). Sférické tóny bloudivé flétny a podvečerní atmosféra horké letní noci s planoucími loučemi, kdy člověk sedí na zídce a zadumaně hledí směrem do tmy, odkud zaznívá šumění moře…
LIFE IS ANEW – úvod má v sobě procítěnost podání zpěvu Leona Patilla a pak už jsme konfrontování s polyrytmickými obrazci bicích, percussion a elektrického piana. Patillo zpívá s fantastickou lehkostí a pohrává si s melodií jako vítr s rozcuchanými vlasy. Pumpující rytmus a harmonické proměny spojují latinu s nádechem soulu. Více dravosti přinášejí hammondky s dobře vypreparovaným sólem a už je tu onen dlouhý fantastický tón Santanaovy kytary. Je rozpoznatelný na délku i nablízku hned od prvního doteku. Rozehrává svou kytarovou partii v procítěném feelingu (třebaže šetří tóny na rozdíl od předešlých projektů)…
GIVE AND TAKE – první dravější skladba. Tady už pulsuje funk s jazzem a rockem jako jeden muž. Bicí správně kreativně proměnlivé, percussion jako spojující můstky, baskytara s neuvěřitelnou sdělností a lehkostí, hammondky držící harmonii. A dva střídající se hlasy mužských zpěváků. Velmi dobře koordinováno rozdílností obou jejich barev a emocionality podání. Tohle je ta správná woodstockovská atmosféra pět let od Woodstocku. Kapela se pouští do odvážnějších struktur. Michael Shrieve, Airto Moreira a Armanado Peraza zde ovládají terén a Santana neváhá občas sešlápnout wah wah, čímž podmiňuje jednotlivé akcentace. Je tady také saxofon Julese Broussarda. Řekl bych, že sem vstupuje vedle latinskoamerického rockového santanovského modelu i vliv geniálního Milese Davise. Člověka to nutí vyskočit a tančit, anebo vzít do rukou cokoliv, na co se dá vyluzovat rytmus a „pomáhat“ hudebníkům v jejich práci….
ONE WITH THE SUN – další skladba je uvolněnější a umírněnější. Pulsace zůstává v prvním plánu, ale nedominuje, Santana sem vkládá kytarové spojovníky ve svém stylu, ale ani on nepřebíjí atmosféru a všichni se elegantně doplňují a prolínají. Kolektivní práce má velkou sílu a lidskou vzájemnost. Žádný akademismus, ale prostě uvolnění emocí, hravost a radost. Hammondky Toma Costera jsou výtečně vypreparované. Zatímco Gregg Rolie na prvních albech byl více „rockový“ varhaník, Tom Coster je podle mého názoru více „jazzový“ varhaník. Santana se ovšem emocionálně odváže a jako erupce sopky vybuchne a tlačí svoje tóny do výše s nezměrnou energií…. závěr je ale opět umírněný a zavádí skladbu do klidnějších vod…
ASPIRATIONS – dlouhé tóny hammondek se rozestírají nad nekonečnou plání a jsou těsně doháněny zběsilými percussion a bicími (ovšem rytmus nijak nepotlačuje onu velebnou harmonii, jenom ji podtrhuje a zvýrazňuje) a tón melancholického saxofonu pluje na obloze jako dravý pták vstříc slunci a jeho spalujícímu nekonečnu, Broussard má zajímavý feeling – je tady cítit ten davisovský elektrický jazz, ale i inspirace arabskou hudbou. Ano, je to on, kdo přebírá iniciativu a v jistém slova smyslu, zde „nahrazuje“ Santanovu kytaru. Doba prostě přála hledání a uvolňování energie takřka bez hranic…
PRACTICE WHAT YOU PREACH – Santana je opět zpátky a jeho kvílivá kytara kreslí zadumané imprese ve stratosférických výškách a tremolo hammondek v sobě skrývá blues, soul a jazz. Ano, tohle je prostor pro elektrickou kytaru a varhany. Po této působivé introdukci jsou ve hře opět bicí nástroje, percussion a elastické basy a také je zpět Leon Patillo. Výtečně frázuje a zpívá ve střední poloze a až nyní se vnáší se svým hlasem nad ten hudební prostor, aby se vrátil do vypravěčské sdělnosti svého podání. Výtečně namazaný stroj a s ním neodmyslitelně spojené kytarové emocionality.
MIRAGE – synthesizer vrní a bzučí a je doprovázen perlivými tóny Fender-Rhodes. Funkový rytmus a čitelná melodie si posluchače získá od prvního okamžiku. Ano, tohle je „písnička“, ale ve výtečném aranžmá, feelingu a komplexnosti pojetí. Je tady ústřední motiv, který je schopen ze skladby udělat hit, ale nedovedu si skladbu představit nasazenou v roce vydání alba (1974) na stanici Hvězda. Písnička tady nemá onen pejorativní přídech (jak by se snad někomu mohlo zdát), ale Santana a jeho soukmenovci jdou ve svých hudebních vizích dál v širších souvislostech. Patillo se pustí i do jazzového scatu a obecná hravost zde vítězí nad nějakými progresivními výboji. Simplicity Of Expression….
HERE AND NOW – podíl percussion Airta Moreiry s těmi neidentifikovatelnými zvuky dotváří výraz absolutní svobody a odevzdání, stejně jako Broussardův saxofon ve svých sférických výškách. Tohle je ovšem změna! Varhany, kytara a baskytara jsou cloněny Leslie effectem a mám pocit jakoby mě něco vtahovalo do virtuálního soukolí a pak, jako kdyby mě to vrátilo zase zpátky…. Zajímavá proměna!
FLOR DE CANELA – tady jsme už zase na „klasické“ santanovské půdě. Percussion běží jako o závod a bicí s nimi famózně soupeří…. Hammondky, Fender-Rhodes a úsporné kytarové variace dokreslují tu emocionální atmosféru. Tady se snoubí atmosféra Caravanserai a Welcome s Abraxasem…. Ale nutno podotknout, že v úspornějších rovinách. Spíš v náladách. Rázné stop-timové akcentace přeruší tento běh a pak se všechno zase rozběhne vpřed. Latinskoamerické eskapády v tom nejlepším slova smyslu. Melodie zde není podstatná, spíš nálady a harmonické výstřiky. Santana zvolna přebírá iniciativu a více se vkliňuje do zdánlivě nepřehledného tématu. V dálce slyším Floru Purim, trochu nepochopitelně zasunutou za tím instrumentálním řáděním. Tohle je fusion music velkého kalibru.
PROMISE OF A FISHERMAN – plynule se přechází do další skladby, v níž se instrumentalisté střídají jako na běžícím pásu. Tom Coster nám předvede svoje umění hry na varhany. Percussion se řítí neustále vpřed nezastavitelnou energií a Santana mrštnými tónovými výměnami a rozehráváním svých natahovaných tónů i rychlých mlýnků zurčí, bublá a vybuchuje s perfektní tříštivým soundem echoplexu, který hojně využívá. Jestliže na většině alba takřka „pauzíroval“, tak tady je opět v obraze a v záplavě světel pár kroků před cílem. Na rozdíl od jeho soubojů s McLaughlinem na Welcome se vrací k větší zpěvnosti a sdělnosti. Cítím velkou porci pozitivistického cítění a vlivu na posluchače s zachováním vysoké laťky, bez sebemenšího nátisku podbízivosti…. paráda…. Zvěr je opět v duchu Moreiry a Perazy.
BORBOLETTA – podobně jako v introdukci i v „outrodukci“ přebírá prostor Airto Moreira a jeho american latin percussion zde pracují ve famózní world music (i když tento termín se v dané době ještě nepoužíval). Hraje a pracuje se svými percussion jinak než Armando Peraza, Raúl Rekow nebo Jose Chepito Areas…. možná je to tím brazilským původem. Jeho „příbuzným“ byla Nana Vasconcelos… škoda, že se na tomto albu nemohli potkat.
Myslím, že jsme absolvovali zajímavý výlet do částečně probádaných a částečně nepobádaných krajin. Přesto si ale myslím, že i přes nespornou řadu předností nijak implicitně musel Santana tento směr začít opouštět, což ostatně potvrdila další alba, vydávaná v řetězovitém pásu pod názvem Santana. Ano, je třeba rozdíl hledat v tom, co vzniklo pod značkou Santana a Carlos Santana. Domnívám se, že tady se ocitl kytarový mistr na virtuáolní křižovatce…. Ve srovnání s alby Caravanserai, Welcome album obstojí, ale přece jenom bych ten rozdíl zvýraznil tím, že bych dal 4 a půl hvězdičky (což nemohu) a tak v rámci objektivity a pojetí, trochu nerad, ale dávám čtyři.
Kdo má rád výlety za hranice fantazie kreativity a má smysl pro fusion music, je pro něho Borboletta dobrým tipem k poslechu, který mohu vřele doporučit.

» ostatní recenze alba Santana - Borboletta
» popis a diskografie skupiny Santana

---

Santana / Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender

Je zajímavé, že se recenzím tohoto alba dosud všichni progboardisté vyhýbali, takže zkusím tuhle klasiku vrátit do povědomí pamětníkům, a "navnadit" i mladší ročníky....
Album Love Devotion Surrender mě zastihlo v době, kdy už jsem měl za sebou famózní šok z Mahavishnu Orchestra trochu za sebou a nějak podvědomě jsem hledal nějaké další kontinuity.
O duchovním hledání podstaty života, duše, rozpínání mysli a pomocí hudby hledat a nabízet estetické krásno Carlose Santany už jsem v té době věděl, ale přesto mě spojení s Johnem McLaughlinem trochu překvapilo, třebaže na předešlém albu Welcome už byly činěny jejich zásnuby.
Tohle album obdržel jeden můj kamarád od svého kamaráda z USA a přivolal mě k sobě, zda nemám o projekt zájem.
Kamarád ujížděl na Uriah Heep, Black Sabbath, Budgie, Wishnone Ash... a tahle hudba pro něbo byla neskousnutelným oříškem.
Sotvaže jsem zaslechl úvodní téma ve stylu mahavishnu Orchestra - byl jsem stžen jakýmsi maelstromem a hudba mě totálně rozvibrovala.
Musím konstatovat, že mě nejen zaujala famózní kooperace kytarových témat Carlose Santany a Mahavishnu Johna McLaughlina, ale i okolnost, že mezi hudebníky se objevilo jméno Jan Hammer - na bicí nástroje, ale i famózní jména jako Billy Cobham a Michael Shrieve a vlastně část Santanovy kapely.
Dravost a rozpínavost decibelové masáže umocňovala úžasná harmonická vlna hráčských dovedností famózních hudebníků, kteří hrají jako o život a přesto podle mého cítění s úžasnou lehkostí a s entuziasmem.
Skladby A Love Supreme, The Life Divine a Let Us Go Into The House Of The Lord jsou plné mimořádného energetického potenciálu, dynamiky a napětí, jakoby se člověk díval do obrovského kotle, na jehož dně se vaří divoký lektvar, který bude silou žáru ohně katapultován vzhůru... Nejsou to ale jenom impresivní a naopak expresivní erupce, ale i duchovní rozměr, pokora a oslepující pohled do slunce stejně jako do záhadného vesmírného nekonečna....
Naproti tomu skladby Naima a Meditation jsou akustické, klidné, subtilně něžné jako protipól proti těm předešlým.
Po krátké době se dá v té eskapádě kytarových "soubojů" rozeznat čitelnost Santanovy kytary a McLaughlinovy kytary a myslím, že inspirativnost pro kytaristy zde už tenkrát byla veliká, byť si při poslechu možná mnohý hráč místy řekl, že by měl raději dělat něco jiného. To ale nebylo nic neobvyklého. Podobné pocity měli kytaristé při poslechu Al DiMeoly nebo Paka De Lucii.
Famózní je už jednou i zmíněná rytmická sekce, prostě všechno je svázáno jednotící pozitivistickou myšlenkou a zároveň vnitřním řádem.
O deset roků později jsem si tuto okolnost připomněl, když jsem u mladších rockerů slýchal skupiny new wave
a uvědomil jsem si, že tahle hudba bude do podstatné míry nepřekonatelná.
Album mohu vřele doporučit všem, kteří v hudbě hledají nejen umění, estetické krásno, duchovní náboj, ale i neopakovatelnou atmosféru.
Jako vlasatý rocker (pravda) jsem se ovšem kabonil, když jsem se díval na obal. John McLaughlin nikdy nenosil dlouhé vlasy, ale Santana ještě na Carlos Santana And Buddy Miles Live měl hippie hřívu a na tomhle albu vypadal jako číšník v přímořském letovisku...
To ovšem s hudbou nemá nic společného.
Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
» popis a diskografie skupiny Santana

---

Špilberk / Spielberg

Pro domácího posluchače je skupina Špilberk určitě velkou neznámou, pokud ovšem náhodou nepochází z Brna a necjodí pravidelně na Beatfesty pořádané Ft Records v kooperaci s Rádiem Beat 91,00 FM….
Když ukončila činnost brněnská skupina Futurum (paralelně nějaký čas vystupovala skupina Futurum s pražskými Stromboli na společných koncertech) rozhodl se talentovaný a v dané době už zkušený kytarista Emil Kopřiva prosadit vlastní skladatelské ambice a sestavil novou skupinu, kterou jako brněnský patriot pojmenoval podle známé hradní dominanty nad Brnem. Skupina Špilberk ovšem nexistovala dlouho, protože Kopřiva se rozhodl podnikat a po několika letech založil vlastní nahrávací studio a často spolupracoval s brněnskou televizí. Po mnoha letech byla skupina reaktivovaná a právě vyšlo jejich debutní album, které bych rád nabídnul posluchačům jako tip k poslechu…
SVĚT NÁS VOLÁ – úvodní téma mi připomene britskou art /pop rockovou legendu osmdesátých let Asiu. Rytmus pumpuje a je velmi slušně zdůrazňován pulsujícími Michálkovými basy, ale myslím, že strhuje především hlas zpívající frontmanky Darii Hrubé. Je to zdravý a dravý hlas (místy mi připomíná Zuzanu Michnovou v jejím elektrickém období). Hudba je velmi slušně zaranžovaná a působí komplexně s hutným soundem, ze kterého pojednou vystoupí Emil Kopřiva se svým rozevlátým kytarovým sólem, kde se zobrazují gilmourovské ambice, zatímco Ježovy synthesizerové vrstvy udržují napětí a harmonickou svornost, Nahodilovy bicí hrají úsporně, ale dokáží občas překvapit nečekanými breaky. Myslím, že máme co do činění s výrazným nástupem a skladba může mít v jistém slova smyslu hitové ambice v rockových vodách…
NÁDRAŽÍ – zajímavě dělené rytmické postupy basů a bicích. Sound mírně potemněl a vyvolává ve spojení s názvem onu mírně tajemnou atmosféru nádražního prostředí ve spojení s reflexivními postřehy v textech. Kytarové party jsou překvapivě minimalisticky stručné a zase musím podotknout, že Ježovy keyboards zde zastávají hodně viditelné i neviditelné práce. Vedle synthesizerů, varhan, zde vstupují i jemné přiznávky dechů mírně v duchu pozdního Chicaga.
NADĚJE /Neděle/ – mrazivý sound klávesových ploch a kvílivý tón elektrické kytary vyvolává artrockovou iluzi sedmdesátých let na britských ostrovech. Kopřiva zde zní lehce gilmourovsky, ale jinak je hudební doprovod úsporný, stejně jako práce rytmiky a prostor zde dostává zpívající dáma, která svým hlasem jasně srozumitelným projevem ve střední poloze. Jako sopečná erupce se její hlas proklube harmonií do emocionálního vyznání, ale pak se zase vrací do lehce vypravěčské polohy, kdy se rockerka mění v šansoniérku, což se prolínavě opakuje v rozevřené harmonii do prostoru. V instrumentální mezihře jsme svědky pohrávání si klávesových ploch s kytarovým tématem. Tady je ten Gilmour více než čitelný, přesto se nedá hovořit o nějakém pinkfloydovském plagiátu, ale máme zde skladbu poměrně bohatou na řadu proměn. Skladba ve které hraje stejně důležitou roli instrumentace, pěvecká výpověď jako zpívaný obsahu textu na pokraji poetických obrazů…
TÁHNU DÁL – úvod je ovšem ve znamení pregnantního funku. Michalkova baskytara šlape jako pneumatické kladivo a také Kopřivova kytara se přiostří, ostré akordické záseky výtečně korespondují s dobře vystavěnými rytmickými obrazci. Text je ryze žensky emancipační, ale v podání Hrubé zní věrohodně. Nemáme zde žádnou naivní husičku, ale zralou a poučenou ženu, která zná svou cenu a vykazuje emocionální sílu. Možná bych se vyhnul některým slovním výrazivům, ale jinak je text dobře napsán a Hrubé se i dobře zpívá…. Lze skladbu pochválit v tom obecném slova smyslu…
BLUES /Ateistická/ – že se Hrubá ve své interpretaci „otře“ o blues se dá víceméně předvídat. Kapela sice není puristicky bluesová, stejně tak není Hrubá pravověrná bluesmanka, přesto zde atmosféra blues, pocit vykořeněnosti a osamělosti je zde ukotven a musím konstatovat, že její projev díky suverénnímu podání posluchače téměř pohltí. Varhany dotvářejí background a elektrická kytara v mezihře sází tóny ne tak zcela zásadně v bluesovém pojetí, ale i tak zde cítím Kopřivův eklekticismus směrem k překračování žánrů. Jež míchá nenápadně, ale zcela legitimní atmosféru varhanami, aniž by přebíjel instrumentaci a zpěv samotný….
BUBNY ČASU – do dravějšího rockového pojetí se vrací další skladba. Razantnější akordy a rozverná rytmická živost vás vytrhnou z předešlé letargie a docela sympaticky působí Kopřivovo chlapské mručení, které zde koření jasný dravý ženský vokál. Zcela nečekaně jsem vklouzne jazzová nálada a chvíli vás vzdálí rockovému pojetí, ale je to jenom na okamžik, protože potom se hudba opět vrátí do rockové dravosti a nekompromisnosti až do závěru.
BOHUŽEL – klavírní téma zní téměř pohřebně obřadně a Hrubá se opět dostává na šansoniérskou platformu. Je docela sympatické vnímat její proměny z dravé rockerky, do šansonu a do inteligentních popových tendencí. Přemýšlím, že vlastně obdaření talentem, kdy zpěvačka může volně proplouvat žánry a zanechávat za sebou osobitou noblesu je opravdu dar, kterým se nepyšní zase tolik zpěvaček na domácí scéně. Vygradované téma je dobře proaranžované, nasycené harmonií a instrumentací, ale všechno zní přehledně bez nějaké anarchie nebo neorganizovaného chaosu. Kytarové intermezzo v mezihře zní téměř hackettovsky a odeznívání má svůj výraz v jakési vnitřní odevzdanosti.
BOUŘE DOZNÍVÁ – rockovější prolog, ale další členění se mírně zklidní, ale rytmická pulzace udržuje napětí a pak se rozběhne docela sugestivní refrén zazpívaný s velkým nasazením a rozsekanými rytmickými změnami, které k poměrně čitelné melodii jsou zajímavým protipólem. Refrén je v každém případě hlavním pilířem vymyšleným s dobře volenými breaky pro ženskou interpretaci. Kopřiva opět získá kytarový prostor a získá si vás svým komplexním pojetím, aniž by měl v úmyslu šokovat nějakou závratnou technickou eskapádou. Závěrečné vyvrcholení má ovšem svou patřičnou emoci….
NEEKOLOGICKÁ – rockový riff preparován playbacky a šuměním synthesizeru nám nabídnou důraznost a bubenickou rozevlátostí s přesnými akcenty a tóny marimby dobře korespondují s rockovou dravostí v podání i v kytarových razancích. Kopřiva šlehá svými tóny v prostoru s výtečným energetickým potenciálem se v řad přesných proměn zvolna přibližujeme k samotnému závěru alba. V lecčems se skladba může prolínat s atmosférou yesovského alba 90125, ale i zde je stále dost osobitosti nato, aby se skladba stala otevřenou výpovědí vlastního názoru.
Netvrdím, že jsme zde konfrontováni s nějakým novým superprogresivním stylem nebo soundem, ale v dnešní době je to docela sympaticky návrat do minulosti v intencích, kdy hudba nezní jako překonaná veličina, ale spíš upomíná na to lepší co v minulosti vzniklo. Textové polohy mají různou výpovědní hodnotu a úroveň, ale v každém případě jsou pro Dariu Hrubou tématem, se kterým umí pracovat a kterým rozumí a které se jí dobře interpretuje. Docela bych uvítal, kdyby na albu byla skladba komornějšího rázu kde by Hrubá za doprovodu Ježova klavíru mohla zazpívat jako individualistka. O jejích kvalitách nemám pochyb, ale myslím, že by mohla více využívat vedle rockového drivu i svůj emocionální projev i v této poloze. Nechám se překvapit, třeba se toho dočkám mna příštím albu. Tři hvězdičky by bylo málo, ale čtyři v každém případě dát mohu. Znovu si uvědomuji, že doba pokročila a že vlastně v podobném duchu dnes veřejně nikdo na domácí scéně nepůsobí…
Osobně je pro mě jistým zklamáním koncept obalu.
Ctím sice výtvarný názor obalu a onen špilberský kopec v něm mohu vidět, ale k hudebnímu pojetí alba mi tento motiv prostě nechce jít...

» ostatní recenze alba Špilberk - Spielberg
» popis a diskografie skupiny Špilberk

---

Beck, Jeff / Performing This Week... Live at Ronnie Scott’s Jazz Club

Tenhle projekt jsem si koupil raději na DVD (třebaže nebyl zrovna levný), a myslím, že to byla správná volba.
Pozorovat Jeffa Becka, jak pracuje s tónem na svém Fenderu Stratocasteru je opravdu famózní zážitek. Dokazuje, že je skutečný virtuos elektrické kytary par excellence. Umí hrát dravě, divoce až agresivně, a z toho velmi úsporně, subtilně až něžně. Vynalezl prostě styl a třebaže Beck zrovná nezáří na hitparádách, což vůbec nevadí - ba právě naopak, nabídne náročnějšímu posluchači a také hudebníkům jedinečnou podívanou.
Výborná je i doprovodnmá kapela. Půvabná Tal Wilkenfeldová mě doslava uhranula svou vyspoělou hráčskou technikou. Má dlouhé prsty, hraje s úžasnou lehkostí, stačí se usmívat a myslím, že je to malý zázrak přírody.
Vinnie Colaiuta je vynikající bubeník širokého záběru s velmi bohatou praxí s těmi nejlepšími jmény v rockové, jazzové (i popové) historii.
Jason Rebello se mi jeví jenom mírně méně suverénní (opravdu jen mírně) než tři výše jmenovaní.
Tohle album bych opravdu doporučil pořídit v DVD verzi.
Jednotlivé jemnůstky a i famózní hru na vlastní oči je třeba opravdu vidět.
Mých pět hvězdiček je vlastně pro DVD, ale předpokládám, že CD nosič je jeho věrným odrazem - bez zmiňovaného vizuálního zážitku.
Repertoár je koncertní a nabízí Jeffovu tvorbu napříč jeho produkcí, která není o nic ošizená...

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Performing This Week... Live at Ronnie Scott’s Jazz Club
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

---

Beck, Jeff / Rough and Ready

Třetí album Jeffa Becka a první album The Jeff Beck Group bylo pro mě z nějakého důvodu mnoho let zapovězené. Nikdo v mém okolí ho v dobách vinylů nevlastnil a nikdo ho pořádně neznal. O to víc samozřejmě přitahovalo mou pozornost. Popravdě řečeno, druhé album Beck-Ola pro mne byla jistým zklamáním, po famózním debutu a protože Beck pro mě vždy představoval nejen technicky brilantního hráče, ale i kytarového experimentátora, nedal jsem se touto okolností zmást a postupně jsme se seznamoval s jeho další produkcí. Nyní jsem konečně na výše zmíněné album dosáhl a tak se budu snažit nabídnout svůj recenzní úhel pohledu…

I GOT THE FEELING – tak tohle je intro jako bič. Výrazný riff, na kterém stojí a padá celá skladba. Nas rozdíl od pojetí předešlého alba, zde začíná do popředí pronikat výrazně funk. Pumpující basy Clive Chamana a správně prokreslené bicí jednoho z nejlepších bubeníků své doby – Cozyho Powella zaručují jízdu v první třídě. Jméno Boba Tenche, zpívajícího druhého kytaristy jsem předtím neznal, není hlasově tak exponovaný jako Rod Stewart, ale přesto mi jeho cítění připadá pro styl zcela v pořádku. V něčem mi jeho interpretace připomíná kombinaci Roberta Lamma a Pete Cetery z Chicaga. Klavírista Max Middleton sem vnáší latinizující prvky a jeho suverenita podání je zcela evidentní a konečně je tu Mistr. Jeho kytarové sólo má řádný odpich a barvu a jeho vodopády tónů mě dostávají do pořádného rauše. Začátek v tom nejlepším slova smyslu a myslím, že by skladba mohla mít i hitové ambice….

SITUATION – v druhé skladbě cítím latinizující atmosféru přivolávající asociace na Santanu. Tench se pohybuje v podobné rovině jako Leon Thomas na albu Welcome, a opět ta rytmizující energická pulsace a klavírní běhy s patřičnou suverenitou. Beck si dopřeje prostor pro svoje sebevyjádření a a zaostřené reverbované tóny jeho kytary mají pořádný odpich a jako žhavé uhlíky a jiskry sálají do okolí. Téma není nijak závratně komplikované, má čitelný tah na branku a hutný rytmus udržuje trvalé napětí. Kombinace Middletonova klavíru a elektrického Fender-Rhodes je velmi zdařilá. Můžeme tancovat, ale můžeme se i nechat unášet jazzovými náladami, až do okamžiku kdy Beck začne opět řádit, ale brzy nato přenchá prostor Tenchovi. Není to klasický rockový shouter, jak vyžadovala doba, ale přesto se v písni neztrácí…..

SHORT BUSINESS – další úderný riff a skvěle proaranžované postupy, kde se Middleton má šanci prosadit svými klavírními party. Ani stopa po blues. Rock kloubený s jazzem a se soulem, ale ještě bych tuhle variantu vyloženě nenazval fusion – jakýsi předobraz, v němž se prolínají výrazně rockové prvky s dalšími ingrediencemi. Koncertně určitě velmi přesvědčivé číslo, díky nezadržované emocionalitě podání…

MAX´S TUNE (RAYNES PARK BLUES) – výraznější změna. Tak trochu tajemný nádech, který by mohl evokovat Fleetwood Mac s Peterem Greenem kolem r. 1969. Autorská záležitost Middletona, která je příjemnou proměnou a atmosférou melancholie a snových vizí, při kterých si Beckova kytara s nastaveným elektronickým vibrátem domlouvá zásnuby s jazzem a její kytarové ornamenty se postupně rozvíjejí, až uvolní prostor zádumčivému klavíru a tady už lze nazvat věci pravými jmény a máme tu přeobraz jazz rocku, inspirovaný Milesem Davisem. Další proměna nás přivádí ke klavírní zádumčivosti a rázným akcentům v rytmu. Velmi dobře pojednaná skladba, která domnívám se, přitáhne pozornost každého citlivějšího instrumentalisty na klavír či kytaru a má sílu inspirovat. Proměny harmonické struktury a rytmických postupů jsou kreativní a muzikantsky lákavé. Nic pro hitparády a komerční rádia. Instrumentální kouzlo, zbavené okázalosti a vnitřně krásné s tajemnou tečkou na gong…

I´VE BEEN USED – nadějně odvíjející se kytarová linka s dramatickým podtónem je otevřenou bránu pro důrazně pojednané téma. Chamanova baskytara nastoupí s kompresorem a připomíná mi soundem Jacka Bruce. Powellovy bicí jsou tradiční hutné a vzletné a pracují jako ojnice parní lokomotivy. Další kytarové proměny odsekávaného doprovodu a bloudivých tónů. Pravděpodobně v téhle skladbě se mi zdá Tench jako zpěvák zatím nejpřesvědčivější. Middleton se výborně prolína s Beckovými kytarovými kobercovými nálety s mrazivým dozvukem, třebaže se mi zdá že konec přišel nějak nečekaně…

NEW WAYS /TRAIN TRAIN – další rockový opus s nijak se nešetřícím podílem instrumentace, kdy jsou všichni přítomní na albu ve stále akčnosti a pracují ve výečné kooperaci, radost poslouchat. U Tenche si všímám tendence zpívat víc jako černoch a ne jako běloch. Výborná kytarová vsuvka hodná Beckova formátu a Middleton řádí na klaviaturu jako by šlo o život. Je tady ovšem pneumatické kladivo jménem Powell a jeho ďábelské breaky do beckovských kytarových nástupů zapadá s neuvěřitelnou přesností. Vliv amerického soulu zde nelze popřít, což napovídají zejména houkající sbory, ale i Tenchův hlas. Baskytarová melodická linka funkuje jako od Wimbishe z Living Colour a ta unisono! Tomuhle se říká hudba hned na poprvé. Beck hraje s velkou odevzdaností a jeho spoluhráči nijak nezaostávají.

JODY – závěrečná skladba je zahájena klavírními party a přichází s ní jakési uvolnění. Nic se nějak výrazněji nezjednodušuje, ale spíše zpřehledňuje. Formálně se jedná o vynikající písničku, i kdy v San Remu by asi „neobstála“. Tench se do interpretace pokládá. Sice ne jako třeba Chris Farlowe, ale i tak zde dotváří zajímavé hudební obrazce. Middleton jako klavírista je velmi přesvědčivý, škoda, že nepoužil třeba i hammondky, nebo Fender-Rhodes a clavinet, jak tomu bylo o čtyři až pět let později. Dodalo by to jeho podílu větší pestrost. Muzikantsky ovšem pěkně plnotučná hudba a Beck kouzlí se zvuky a svou technikou radost poslouchat, závěr už skutečně vykazuje jazzrockové nálady, které byly rozvinuty u Becka v polovině sedmdesátých let do skutečné dokonalosti.

Rough And Ready je velmi příjemné překvapení a potvrzení mého mínění o Beckovi, že je to vývojový kytarista, experimentátor a hudebník širokého záběru. Album je zcela jiného ražení než debutové Truth a už vůbec nic nemá společného se syrovým a nevyváženým Beck-Ola. Jeho vstup do sedmdesátých let byl velmi nadějný. Třebaže jsem z alba nadšen, ve srovnání s Blow By Blow nebo Wired přece jenom si některé věci musejí ještě „sednout“ a tak místo původně plánovaných pěti dám čtyři a půl, což znamená tentokrát čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Rough and Ready
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

---

Taj Mahal / Giant step/De ole folks at home

Jméno Taj Mahal jsem poprvé objevil na vnitřním přebalu prvního alba Santany mezi nabídkou labelu Columbia. Zaujalo mě tehdy, že černošský hudebník vystupuje pod jménem klenotu indické architektury a domnívám se, že i světové architektury. Říkal jsem si, že to spojení afroamerických kořenů a indického Orientu by přineslo určitě zajímavý experiment. Pak jsem delší dobu tohle jméno kolem sebe neviděl. Nikdo neznal z mých známých ani hudbu, ani jméno a dostupnost na vinylu v té době byla skutečně mizivá. Uplynula řada let a pak jsem náhodně objevil na návštěvě u svého staršího kamaráda, milovníka blues a jazzu tohle album a tak jsem se s ním postupně seznámil...
Uvědomil jsem si, že jméno Taj Mahal by mohli znát milovníci Rolling Stones. Kdo viděl jejich léta utajovaný „cirkusový koncert“ nakonec vydaný na DVD s řadou zajímavých hostů (The Who, Jethro Tull, John Lennon + Yoko Ono + Eric Clapton + Mitch Mitchell + Keith Richards + Ivry Gitlis, Marianne Faithfull…), tak mohl mezi účinkujícími objevit i Taj Mahala s jeho kapelou. Bylo to v době, kdy ve stejném roce startoval na CBS svou hudební kariéru….
Nakonec jsem si pracnou cestou tohle album opatřil a protože se domnívám, že na Progboardu ho zná minimum milovníků hudby, nebo vůbec – tady jsou moje dojmy…


AIN´T GWINE WHISTLE DIXIE ANYMO´– melancholické rozklady akordů elektrické kytary a k tomu mírně disharmonické pískání jdou kupodivu k sobě atmosférou dohromady. Na mysli mě může vytanout třeba Bob Dylan nebo skupina Band, ale úvodní téma je příliš krátké k dalším úvahám..

TAKE A GIANT STEP – citlivé nasazování tónů a uměřený hudební doprovod k zastřenému, přesto poměrně vysoko položenému hlasu k černošskému interpretovi. Frázování je ovšem perfektní, jakoby Taj Mahal opisoval od Boba Dylana. Charakter písně je vypravěčsky epický a sdělované pocity mají ležérní provedení, v němž se spojuje zvolna tlukoucí rytmika swingového typu a prolínají se akustické nástroje s elektrickými. Nic se vzájemně nepřebíjí a nevytěsňuje. Není to klasický model blues, ale přesto sem vstupují prvky nespecifikovatelné country music. Nikdo tady nemá zapotřebí nijak exhibovat a možná právě proto působí celek kompaktně, nevýbojně s uvolněnou náladou…

GIVE YOUR WOMAN WHAT SHE WANTS – bluesová glissanda se pojednou vrhají do údernějšího modelu hudby spojovaného s rockovou zemitostí. V pozadí slyším hammondky a do popředí se prodrala i foukací harmonika. Taj Mahal má hodně zastřený a chraplavý hlas a jak už jsem zmínil spíš ve vyšší poloze. National steel body guitar je v akci – i když ne v tak dravé podobě jako u Johnnyho Wintera. Prozatím nejdravější píseň na albu…

GOOD MORNING LITTLE SCHOOL GIRL – známý bluesový standard od Sonny Boy Williamsona, který léta oprašují a znovu a znovu hrají snad všechny bluesrockové i čistě bluesové kaopely na světě. Taj Mahal přistoupil k tomuto tématu po svém. Potlačil rockové prvky a uvolněný stylem v duchu country blues a hospodského pojetí se zde v houpavém rytmu odvíjí postupně celé téma. Instrumentální doprovod je opravdu stylový a dokáže navodit velmi příznačnou atmosféru periferního prostředí na okraji velkého města se zakouřenou hospodou a místním proletariátem. Mahal výtečně frázuje a se svým hlasem místy zachází jako Captain Beefheart méně drsného ražení…..

YOU´RE GONNA NEED SOMEBODY ON YOUR BOND – Leslie efekt otvírá další skladbu ve cválavém tempu s pulsujícími basy Garyho Gilmora a swingujícími bicími Chucka „Brother“ Blackwella. Výtečná foukací harmonika Taje Mahala dokonale přesvědčí o jeho jedinečném bluesovém cítění. Indiánského příslušníka kmene Šošonů Jesse Ed Davise vnímám s jeho legátovými akcentovanými akordy a cítím, že mu do jeho indiánské krve přešly velmi přesvědčivě prvky swingu, jazzu, blues i country. Taj Mahal není zpěvák velkého rozsahu, ale má interpretační charisma na vysoké úrovni a tak volně přechází z blues do soulu a dokonce ke kořenům gospel songu. Uvědomuji si, že podobný typ hudby o něco později v Americe velmi zdařile interpretoval výborný kytarista Ry Cooder….

SIX DAYS ON THE ROAD – tady se dostáváme na rockandrollovou platformu s jedinečně předoucí rytmikou a dravým interpretačním nasazením. Ano, tahle skladba má ambici stát se hitem na albu. Melodická linka je jasně přehledná a instrumentaci se zběsile žene vpřed. Jsou zde hammondky a výborně naservírované mírně zaoblované kytarové tóny v sóle, které nepotřebuje zkreslení ani wah wah. Zdráhám se označit skladbou rockabilly, ale to spojení rocku s country se zde přece jenom dá identifikovat…

FARTHER ON DOWN THE ROAD – po předešlé jízdě přichází uvolnění. V pozadí melancholické hammondky dokreslují atmosféru, kterou znám z některých skladeb Boba Dylana na albu New Morning, které je o dva roky mladší. Dokonce i interpretace Taj Mahala nemá k Dylanovi nějak závratně daleko – ta příbuznost ve frázování je až nápadná, i když každý z nich vládne jinou barvou hlasu. Melancholická atmosféra věčného tuláctví je inspirující a aniž by se zde jednalo o nějaké rafinované proplétání harmonií, zjišťuji, že i na úsporném množství akordického doprovodu se dá vystavět emocionální hudební sdělení. V podobném druhu hudby se na svých albech pohybuje i takový Van Morrison a u nás blahé paměti třeba takový Petr Kalandra…

KEEP YOUR HANDS OFF HER – zajímavé rytmické akcentování v úvodu a opak už se rozbíhá další energičtější varianta volné bluesové formy písňového charakteru. Také tady to překypuje emocemi v interpretaci, ale já se nechávám unést výtečným kytarovým sólem Jesse Ed Davise, který sice krátce ale velmi výstižně dotváří pulsující běh k dravému podání. Ten závěr se mi jeví sice jako mírně „nedovařený“, jakoby Taj Mahal klesl pod náporem vlastní energie (!?)

BACON FAT – tak tomuhle říkám název. „Tlustá slanina (šunka)“ se výborně spojuje s jazzbluesovou atmosférou závěrečné skladby. Basy a bicí jsou ponořené v jazzu až po okraj, a elektrická kytara hraje rozvolněné akordické výměny a prostor je poskytnut vynikající foukací harmonice. Tak tohle má styl a tomuhle mohu zcela podlehnout. Špatně zamáčknutý doutník doutná, pivo je mimořádně kyselé, opřená o barovou desku leží povadlá kráska třetí kategorie a u stropu skomírá slabá čtyřicetiwattová žárovka a je k ránu….
Taj Mahal představí Jesse Ed Davise a ten nám nabídne stylově procítěné kytarové blues špičkové kvality a stylu. Tenhle malý indián hraje na koncertu pro Bangladéš a také na některých albech Johna Lennona, ale teprve tady si člověk uvědomí jeho hráčský rozměr. Podobně jako černošská rasa i rudá rasa to má dlouhé generace v sobě a tak i indiáni mohou zahrát autentické blues – myslím, že tohle je dost markantní příklad. Jeden z nejsilnější okamžiků na albu…..


Taj Mahal stál v době vydání tohoto alba na začátku své kariéry. Jeho pojetí blues je jiné než jaké nám po sobě zanechal Muddy Waters, John Lee Hooker, Howlin´ Wolf a další jména. Do jeho hudby vstupují různé hudební prvky a on s nimi dokáže zajímavě pracovat. Kdo je otevřený podobným hudebním výletům k nejrůznějším derivátům amerického blues, tak se v téhle hudbě najde, i když nezáří tak monumentálně jako onen indický architektonický skvost Taj Mahal. Myslím, že čtyři hvězdičky jsou zcela namístě.

(Akustickou část alba nemám bohužel k dispozici, tak jeho recenzi vynechávám....)

» ostatní recenze alba Taj Mahal - Giant step/De ole folks at home
» popis a diskografie skupiny Taj Mahal

---

starší »