Martin H - @ 12.11.2017 | #

Krátce po mém prvním, iniciačním setkání s dílem skupiny Pink Floyd prostřednictvím alba A Momentary Lapse of Reason mi byla předána audio kazeta s doporučením, abych si to poslechl, že nebudu litovat. Díky bůhví kolikáté kopii měla nahrávka dosti otřesný zvuk, místy více šuměla, než hrála a v klidnějších pasážích se hudba v tom šumu občas docela ztrácela, ale drápek byl zaťat a od té doby se k dvojalbu The Wall pravidelně vracím. A že je co poslouchat.

Ten příběh, který nám zde Roger Waters se svými spoluhráči prostřednictvím šestadvaceti skladeb předkládá, je dostatečně známý. Podobenství o tom, jak si každý vytváří kolem sebe pomyslnou zeď, za níž schovává své pocity, což může časem přerůst v regulérní šílenství, touhu po ovládání jiných a zrod dokonalé totality, je zde předváděno ve tvaru, jehož konečnou výslednou podobu korunovala až scénická provedení, při nichž se stavěla a poté bourala maketa zdi. Zvlášť památné je Rogerovo předvedení této show v roce 1990 v Berlíně, v místě, kde ještě před pár měsíci skutečná zeď ovlivňující životy mnoha lidí opravdu stála. Osobně vnímám tohle dílo jako varování před člověkem samým, protože na konkrétním jednom člověku může mnohdy stát osud celého lidstva. A že jsme těch totalitních „rájů“, slibujících nám zpočátku světlé zítřky, zažili za poslední sto let požehnaně.

Hudebně už po těch letech Zeď nevnímám tak intenzivně jako dřív. Přiznám se, že u některých skladeb se chvílemi i nudím, ba je dokonce nesnáším – to je případ skladby The Trial, kterou bych vždy nejraději přeskočil, ale nakonec si ji stejně se skřípěním zubů poslechnu. Stejně tak píseň Another Brick In The Wall Part 2 za ty roky, co ji slýchám z různých rádií, ztratila na své naléhavosti. Na druhé straně stojí moje osobní perly, písně Mother, Goodbye Blue Sky, Hey You, Vera, Comfortably Numb a Run Like Hell, kvůli nimž se k tomuto dílu opětovně rád vracím.

Osobně již desku The Wall nepovažuji za to nejlepší v diskografii Pink Floyd. Pokud mám hodnotit, tak hudbu dnes vidím na tři hvězdy a celkový koncept na pět. A to jsou již ve výsledku lehké počty.

jiří schwarz @ 13.11.2017 22:13:55 | #
Když jsem třímal pár týdnů po vydání v ruce tohle dvojalbmum (tehdy půjčené), velký pocit štěstí (Každá Floydí desky bývala vnímána jako poklad). Spousta hezkých písniček, nosný „sociologický“ příběh. Hrál jsem si to zpočátku hodně, spousta krásných míst tam je. Ale pochyby v podvědomí byly, a dnes s odstupem času myslím, že vím, čím to bylo/je. Do Wall jsem chápal každou desku jako posun, spojený se stárnutím, přirozeným uměleckým vývojem kapely, v kontextu té které doby a vývoje big-bítu obecně. I Animals jsem bral na milost, přece jen ten půjčený quasi-orwellovský nápad rozvrstvení společnosti byl senzační.

Wall - projekt Waterse a producenta Boba Ezrina, 13 let od prvního alba, trochu opotřebovaní hrdinové. Chybějí ostatní Floydi, upozaděni dle Watersovy píšťalky. Balancování na hraně údernosti a banality – to druhé cítím čím dál víc (celý začátek a mnoho dalších míst). Hned zezačátku, melodická neinvence, nahražená pomalu rozloženým primitivním hard-rockovým akordem (riffem), za to s obrovskou pompézností. A pak ta dětská rádiová skorovydupávačka: „nechcem žádný vzdělávání/vychovávání, žádné řízení myšlenek.“ Navzdory socíku jsem byl vychován v liberálním duchu, a tak jsem zprvu přitakával téhle pseudo-nosné myšlence, ale brzy zase přestal. Totiž za „thought control“ v anglické škole bychom my (aspoň někteří) tady dali všechno. V málokteré zemi totiž byla a je menší než v Anglii (natož pak tehdy u nás). Možno vnutit Kissákům Ezrinovy pravdy (tam třeba fungovaly, co já vím), ale Floydům se měl vyhnout obloukem. A následné megalomanské šou, kterým se předtím PF bránili jak uměli, to už není pro mě. Ezrin udělal z Floydů něco, co nebyli či dle mého nechtěli být. Je mi skoro líto té přece jen hezkých songů na dvojalbu, ale nějak se k tomuhle projektu nevracím. Konkurence z tvorby PF a jiných je totiž velká. Např. zpracování odcizení u PF: viz Atom Heart Mother: If, nebo Summer 68, nad ránem jsem dnes o nich psal (viz tam). V jejich prostotě je autentičnost, umělecká síla. Wall už je aspoň zčásti jen hra na autenticitu, i když pořád jsou to Floydi a vysoký standard.