Profil uživatele jiří schwarz


Recenze:

Apocalyptica - Cult cover

Apocalyptica / Cult

jiří schwarz | 5 stars | 2024-02-12 | #

Tuhle (v prosinci ´23) říkaly kolegyně, že byly v O2 aréně na jakémsi Hauserovi. Zbystřil jsem, chtěl jsem tam jít zhruba ve stejné době na oblíbeného Hoziera (ale bylo vyprodáno). Myslel jsem, že dívky jen trochu komolí jeho jméno. Posléze jsem zjistil, že tam skutečně byl jakýsi bard Hauser, co hraje na cello, a povinně jsem dík kolegyním musel absolvovat kúru jeho věcí na YouTubu. Je to muž velmi fešný, chorvatský cca čtyřicátník, často šmidlá ještě s jakýmsi kolegou. Tváří se, že hrajou procítěně. Na cello nehraju, ale tuším, že většinu těch slavných melodií, co hrajou, by se mohl naučit průměrný žák cca za 3 roky hraní. Hrajou takové ty lehce vlezlé líbivky pro nenáročné publikum, od Dr. Zhivaga, až po (sic!) Nirvanu (Smells Like Teen Spirit). Tohle já fakt, snad krom té Nirvany, nemusím. A navíc, dvě tam chytly covida. Ale jen mně tak vytanulo, že by baby asi koukaly, kdybych jim pustil jiné cellisty. Ano, po 20 letech jsem si vzpomněl, že jsem kdys poslouchal Apocalypticu. A jelikož jsem měl vypálené snad jediné album, Cult‚ jejich 3., poslední se základajícím Maxem Liljou, tak jsem se k němu vrátil (aniž bych znal další, krom toho prvního, co hrajou Metallicu). Nerad píšu o kapelách, v jejichž tvorbě nemám přehled, dnes udělám výjimku, snad i proto, že tu 4 finští cellisté nemají zatím žádnou recenzi. Snad to někoho třeba podnítí k dalšímu objevování kapely (možná i mě 😊; dříve jsem si myslel, že jedno album tohoto žánru stačí).


Čtyři cella, snímaná většinou elektricky (a nic dalšího k nim; na YouTubu někdy s nimi perkusionista), dokážou dost neskutečné věci. Vygúglil jsem, že jejich styl je nazýván „Symphonic Metal“. Uměj vytvořit rockový uragán - mně to přijde o dost údernější, než klasické metalové (post- hard-rockové 😊) kapely, které moc neposlouchám, jelikož mě obvykle dost nudí. Je pravda, že nejméně jedno cello, ale obvykle víc nástrojů je rytmických, takže když chtějí, šlape jim to neskutečně. Hudba na tomto CD je hodně náladotvorná – rozmanitost je v daném rámci nástrojového vybavení skupiny relativně velká. Pouze rockový otvírák je zde i s vokalistkou Sandrou Nasic (německá Chorvatka, co působila v Guano Apes, oblíbencích mé dcery, když jí bylo tak 14 - byl jsem s ní na koncertě téhle kapely), ostatní kousky jsou ryze instrumentální. Album obsahuje původní tvorbu Apocalypticy, závěrečné 3 věci jsou však přejaté – 2 věci od Metallicy , a jedna od mého miláčka v klasice, Edvarda Griega, a to titul Hall of the Mountain King, z jeho Peer Gynta. I ta je dost dobrá, pravda, jako by byl Edvard trochu „naspeedovanej“. Zkuste. Myslím, že album může oslovit specifické publikum, od metalistů, po progrockáře. Já byl nakonec rád, že mi ty baby připomněly tuhle kapelu. A já jim dávám plný pytel hvězd, za originalitu, i za znovuuvědomění, že rock není až tak moc definován instrumentací.

» ostatní recenze alba Apocalyptica - Cult
» popis a diskografie skupiny Apocalyptica


Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live] cover

Rolling Stones, The / Got Live if You Want It! [US live]

jiří schwarz | 4 stars | 2023-12-18 | #

Ještě včera, nic zlého netuše, jsem chtěl napsat stručnou recenzi tohoto živáku. Fascinovala mě zdánlivá autentičnost záznamu koncertu, s pišticími fanynkami, i výběr skladeb, které mám skoro všechny rád (snad s výjimkou Fortune Teller). Měl jsem to naposlouchané v původní mono verzi, ačkoli již v době vydání existovala i stereo verze, ale tu jsem nikdy neměl. Zvukově se mi to (krom pro mě nezvyklého mono – i staré Beatles jsem měl vždy ve stereu) vlastně líbilo – na tu dobu byly víc slyšet basy, ačkoli výšky tam byly též. Stouni měli obrovský rockový drive. Ačkoli je technicky vzato podle odborníků zvuk nahrávek ubohý, mně to nevadilo, užíval jsem si to, a dávám té nahrávce 5*. Tato v zásadě původní verze LP je též (jako jediná tam) dostupná na Spotify.

No, a dnes jsem si poslechl CD, mnou zakoupené koncem r. 2002, a nestačil jsem se divit. Stejný track list, ale pak už jako by to byla 2 různá LP. Uvědomil jsem si, že jsem si ho asi za těch 21 let vlastnictví asi nikdy nepustil. Je taky mono- (to mě asi ani nenapadlo řešit při koupi remasteru z r. 2002). Vstřebávám to a snažím se přijít na kloub tomu, proč to tak je.

Od začátku záměr natočit živák provázely obtíže a zmatky. Pouze v Británii vyšel koncertní záznam Got Live If You Want It! na EP v r. 1965. EP mělo sice stejný název, ale jiný obal, a obsahovalo 6 naprosto odlišných nahrávek (a krom jediné i zcela odlišných písní), než hodnocené LP. Producent a manažer Oldham prosadil, aby byl i v USA vydán živák. Měl to být záznam z koncertu v londýnské Royal Albert Hall. Jenže, nepovedlo se, koncert 23.9.66 byl po pár minutách přerušen, neboť na jeviště vylezly fanynky a obtěžovaly Jaggera natolik, že nešlo pokračovat. V Albert Hall se následně zakázaly koncerty pop music.

Na album se tedy použily nahrávky dalších koncertů, a sice z Městské haly v Newcastlu z 1.10.66 (zde úvodní slovo a představení kapely Long Johna Baldryho, a stopy A1, A2, B1 a B2), a z Colston Hall v Bristolu ze 7.10.66 (stopy A3, A4, B5, B6). Nicméně na všech remasterovaných vydáních od roku 2002 byla stopa A1 z Newcastlu nahrazena tou z Bristolu. Neví se, zda stopy B3 a B4 byly nahrány v rozmezí 5.-18.3.65 v londýnském divadle Regal, nebo v divadle Palace v Manchesteru, nebo v Empire Theatre v Liverpoolu. Jelikož použitelného materiálu bylo málo, byly přidány ještě 2 studiové nahrávky (jedna z Hollywoodu, druhá z Londýna – stopy A5 a A6). Na ty byly pak přidány zvuky publika, aby zapadly do alba. Navíc, některé živě nahrané stopy (A3, B4, B5, B6) prošly zvukovými úpravami v londýnských studiích. Podle Billa Wymana snad jediná stopa ponechaná zcela beze změn je A4. Nicméně originální LP se prodávalo s poznámkami, že bylo nahráno v Albert Hall.

Nahrávací technika půle 60. let nebyla na podobné nahrávky s ječícím publikem připravena. Nahrávalo se přes mikrofony, zavěšené z balkónů divadel. Proto pak hráli Stones víc nahlas, aby přebili ten jekot.

Při přípravě remasteru (nevím, kdy se to stalo prvně, rozhodně tomu tak je na mém CD z r. 2002) chtěli zvuk „očistit“, mj. např. dát pryč ty přidané jekoty publika na studiových nahrávkách. Zároveň ale potlačili i ten jekot i z živých nahrávek. Povedlo se jim to tak dokonale, že skoro nepoznáte, že jde o živák, CD zní spíš jako jakési alternativní studiové nahrávky. Záměna verzí nahrávky Under My Thumb (A1) byla spojená i s odstřižením úvodního slova Long John Baldryho. Zvuk tohoto mono CD (existuje i ve stereu) je sice čistší, ale je najednou studený, ani na něm skoro nepoznávám, že základy nahrávek by mohly být totožné s tím Get Live…, jaké jsem znal z dřívějška. Celkově jde o dost šílený počin, znovu bych toto CD jistě nekoupil. A hodnotil maximálně 3*. Vyhledávání možnosti koupit dnes obtížně dostupné CD s původním zvukem, vydaného v 90. letech ve stereu, by bylo asi časově náročné a nákladné, tak jsem to vzdal.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Daltrey, Roger - Daltrey cover

Daltrey, Roger / Daltrey

jiří schwarz | 5 stars | 2023-12-06 | #

     Tuhle desku přinesl do své „Třináctky“ v Čáslavské Jirka Černý. Děkuju, Jirko, za tuhle, i za stovky dalších. Rockboard nemá rubriku nekrology, asi bych jeden před pár měsíci, když odešel, napsal. Tvůj vkus a Tvé přemejšlení nejen nad muzikou, ale i světem, formovaly i mé. Jirka, když hrál desku, vždy vystavil obal. Ten maskulinní anděl s tím blonďatým hárem na titulní straně se mi líbil. Když jsem pak bral po pár měsících do ruky své vlastní LP, s krásnou, trochu porézní texturou papírového obalu, na jeho zadní straně byla ta hlava s Daltreyho hárem zezadu ve stejném rámečku. Vtipné.
     Na tomhle albu, vzniklém jako jakási Daltreyho oddechovka, samostatný projekt v době mezi vrcholy tvorby The Who, tj. Who´s Next a a Quadrophenií, účinkovala řada skvělých hudebníků – např. klávesista Argent, Arbus na housle, spoluhráč z The Who Entwistle na baskytaru (na  bonusové stopě na CD There Is Life, která není na originálním LP, také Jimmy Page). Většina písniček je z pera písničkáře Lea Sayera a Dava Courtneyho. Je to tedy veskrze písničkářské album. Album možná pro holky, plné silných, nádherných, placama možná i dojemných melodií; s pár a pak i se svojí ženou jsme to hodně poslouchali. Nejsem šulín, co by se holkám podbízel. Já to album skutečně miluju. Sayerův úsporný styl je zde obohacen poměrně bohatými aranžemi (a, zase, tím Daltreyho zpíváním). Je to výrazově diametrálně jiné. Obsahuje 3 extrémně silné písničky: It´s a Hard Life, Givin´ It All Away,  You Are Yourself. Místy tu je Daltreyho vokál i v jeho neskutečné, extrémní poloze (podobně, jako v Quadrophenii, taktéž z r. 1973, na vrcholu jeho možností). Jeden z nekrásnějších v dějinách rocku. Ale ani ostatní písničky nejsou žádná vata. Jediná mi tam nepřekáží. Prostě Dalteyho zpívání Sayera. Krásná sólovka. Poslechněte si.
Takže i po letech za 5*.

» ostatní recenze alba Daltrey, Roger - Daltrey
» popis a diskografie skupiny Daltrey, Roger


Mayall, John - Blues From Laurel Canyon cover

Mayall, John / Blues From Laurel Canyon

jiří schwarz | 5 stars | 2023-09-25 | #

Zvuk přistávajícího letadla v úvodu VACATION, ohlašující přílet 33letého novice v oboru blues, Johna Mayalla, prvně na území jeho kolébky – USA, jmenovitě do LA. (Týž rok použili zvuk přistávajícího letadla Beatles v písni Back in U.S.S.R., o 2 roky později nechal Olympic rozjíždět vlak na svém Jedeme, jedeme. Stereo mělo ne moc dávno po zrodu.). Napjaté očekávání, na pozadí hammondek krásné kytarové solíčko. Ano, pro Mayalla to byla jeho první cesta vstříc přiblížení se místu vzniku svého kultu, kultu blues. A cesta muzikálně nesmírně krásná a radostná.

Hned druhá stopa WALKING ON SUNSET, vyjadřuje tu živočišnou radost, uvolněnost, se octnout na Sunset Boulevard. Zmiňuje tu muziku všude okolo, takové zástupy pěkných holek ještě nikdy předtím neviděl.

Vydal se kousek na za město, do části LA zvané Laurel Canyon. A najednou byl úplně sám, bylo to tak krásné, najednou ticho, jen to slunce, stromy, a reminiscence, že před 100 lety to tady muselo být úplně stejné. Myslím, že právě ta naprosto jednoduchá tichá, až učebnicová dvanáctka, kterou BLUES FROM LAUREL CANYON HOME je, ten okamžik asi skvěle zachycuje. Žádné bicí (později pak natočil bez bicáka i celé LP, skvělé U.S.A. Union). Tiché akustické piano a tichá elektrická kytara s basou. Ta formální jednoduchost vedla i nás kluky z gymplu, nikdo z nás velemuzikant, si dávat tohle blues jednoho z našich guru třeba na trávníku před ubikací na chmelové brigádě, se schovávaným lahváčem nebo rybízákem, za vjezdem do místního JZD ozdobeným rudou hvězdou. (Ne, my jsme kotlíkáři nebyli, byť jsme jedli na chmelu z ešusu.).

Ticho rozrazí téměř hard-rockový riff následující skladby 2401, přidá se ostrá harmonika, celá skladba poměrně drsné rock & blues, houpavost dána i střídavými důrazy bicích na lichou a sudou dobu.

Dalo se čekat, po týdnu se spřátelil s dívkou – popisuje ten zvláštní tanec s ní v READY TO RIDE.

MEDICINE MAN – asi potřebuje radu medicinmana, asi je nějak mimo (hezký obtrat: I´m out of circulation), asi to děvče ztratil, vypráví další z tišších, trochu s humorným nadhledem vyprávěných blues, uvedených Johnovou foukačkou.

SOMEONE IS ACTING LIKE A CHILD
– dalo se nakonec čekat, s dívkou se pohádali. Opět naprosto soudržný souzvuk hammondů, basy, kytary, nad tím sóla na foukací harmoniku v bluesovce středně rychlého tempa.

Rockově tvrdá elektrická kytara v jinak pomalé krátké ouvertuře v THE BEAR (Medvěd, tak se říkalo Bobu Hiteovi, jednomu za zakladatelů v té době již v USA hodně známé country-rockové kapely Canned Heat – měli již za sebou vystoupení na festivalu v Monterey, měli před sebou, stejně jako Mayall, vystoupení ve Woodstocku). John byl hostem v jeho domě plném blues, mohl sis tam pustit jakoukoli bluesovou desku, co tě napadla. Ty i mnoho dalších, kdo zrovna neměli žádné jiné místo k přebývání, popisuje John. A slunce pálilo a Medvěd se právě valí do stínu.  A skladba jako celek se příjemně, houpavě a poměrně jemně a vesele, odvíjí. Chvíli v jejich domě pobyl, říkali mu tulák John, a on skutečně musel jít zas dál.

O jisté MISS JAMES četl v časáku, kde byla líčena jako královna, ačkoli někteří o ní říkali i nehezké věci. A pak potkal hezkou holku, co se mu zdálo, že mu sedne. A ejhle, byl to ona. A byla zrovna dost osamělá, a pak, když zjistil její číslo u telefonní společnosti a zavolal, řekla přijedeš? Vévodí jazzrockové hammondy.

FIRST TIME ALONE
– spočinuli spolu. Absolutně tiché hammondky a stratosfericky jemné kytarové vyhrávky nad tím. Jedna z nejerotičtějších písniček v pop-music (pro mě překoná i Je t’aime Jane Birkin). Tolik něhy a míry splynutí u ohně (spíš krbu než táboráku, jak rozumím situaci). Vůně jejích vlasů, její prsty klouzaly po hořící kůži jako motýli.

LONG GONE MIDNIGHT – je dlouho po půlnoci, a ona nepřichází. Velmi studený způsob čekání na svítání. Když jsi právě ztratil milenku, nemáš kam jít.

FLY TOMORROW
– zejtra letím, sbalím si věci a poletím, vysoko v oblacích, nepřipravený na tu změnu, žití tam daleko doma je tak zvláštní. Celá věc se rozjíždí do improvizačního jamu, kterému vévodí Taylorova kytara, připomíná mi to trochu koncertní čísla Grateful Dead v jejich nejlepších, psychedelických letech. Hammondky a kytara si hrají. A nakonec krásný fade out – tam nahoře v oblacích. To mi zas připomíná trochu později vzniklou Alanovu psychedelickou snídani na floydím LP Atom Heart Mother.

Přídavky z r. 2007: singlová verze 2401, oproti albové verzi o nic neobohacující. WISH YOU WERE MINE - LIVE – nádherná věc, s rifem foukačky podobná Room to Move, rozjíždějící se však úplně jinak, do lehce najazzlých improvizací. Absolutní krása, ale žel tento bonus vůbec nezapadá do ducha Laurel Canyon. Klasická ukázka vydavatelské slepoty.

Poklona předchozí recenzi Petra Gratiase – vím, že ho tady někteří nemusejí, ale cítím, že to mám s ním ve vnímání muziky a bigbítu nastavené podobně.

Celkem: krása věci: monotématická sevřenost alba, zážitky z prázdnin, jak se odvíjely. V oblasti rock & blues, navíc v r. 1968, naprosto výjimečná. Radost, spontaneita, tvořivost. Mayallův mňoukavý vokál ideální pro blues. Dokonalá, ale střídmě užívaná Johnova foukačka. Výjimečná, citlivá Taylorova kytara (od r. 1969 v Rolling Stones – nahrávky RS s ním považuju za nejlepší epochu té kapely). Kdo to neslyší, tu radost z bytí, z blues, ze skvěle hrající kapely, tak je vů… bec neslyšící člověk. Já ji slyším už 5 desetiletí, tak 5*. Srdcovka.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues From Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John


Krausberry - Živě v Malostranské Besedě cover

Krausberry / Živě v Malostranské Besedě

jiří schwarz | 4 stars | 2022-12-30 | #

Dlouho trvalo, než Krausberry vydali živák (25 let od prvního studiového LP). Moc dlouho na kapelu, která je právě živě nejlepší. Řeřavý řičák Martina Krause, skvělý pro daný žánr, rock’n’blues, s tvrdším soundem, vévodí. Nicméně do hard rockové škatulky bych Krausberry nestrčil. Na to je v té muzice příliš pohody, odvíjející se od legendární pražské Hanspaulky, Dejvic a Letné, území svobodného projevu v dobách normalizačních. Byť většina repertoáru vznikla až po r. 1989, pocitově vykresluje hodně dobu Krausova mládí v magické Praze let totalitních (podobně jako Mišík, Hlas). Navíc jsou zde i reflexe stárnutí, prožitku poměrů rozvíjejícího se „východního kapitalismu“ v naší zemi.

I v živé konstelaci Krausova kapela (skvělá) se dost přísně drží přehledného písňového formátu repertoáru Krausberry. Stopáž nahrávek jen o málo přesahuje původní studiové verze. Žádné sólové ekvilibristiky, ačkoli krásných, krátkých kytarových sólíček, skvěle zahraných, je tu hodně, podobně jako na původních LP. Výběr repertoáru je něco jako „Greatest Hits“. Jednotlivé skladby / písně stojí na úžasném Krausovu vokálu. Asi nejlepší (a jasně nedoceněný) zpěvák v tomto žánru již od dob předrevolučních. Každá písnička má svůj humor, nadsázku, legrace z věcí okolo nás, navzdory své burleskní image je Kraus velmi inteligentní chlap. Ano, zhusta se témata týkají nadměrného pití, mejdanů, vztahů. Byť je jazyk textů jednoduchý a dost prvoplánový (žádné velké poetično, krom svojské poetiky těch situací samotných, Kraus je v reprodukci popisovaných pocitů a situací naprosto přesvědčivý), nikdy nepropadne k hloupým klišé (alespoň pro mě). Bonus je, že silnému Krausovu hlasu (třeba na rozdíl od Mišíka a jiných) rozumíte každé slovo a chytnete pointu. A Kraus je zde ve skvělé hlasové formě včetně toho rockového řičáku i po těch 25 letech od vydání prvotiny kapely, dokonale intonuje. Klobouk dolů. Naprostou většinu repertoáru napsal on sám (Martin Kraus), některé s nápomoci jeho parťáků (Mário Císař, Zdeněk Vřešťál). Převzatý Slunečný hrob, legendární kousek od Blue Effectu, Krausovi a spol. moc nepadne, ta jemná poetika originálu je tady trochu rozsekána, aniž by přinesla nějakou hodnotu navíc. Jediná věc z celého 2CD, která mi ne úplně sedí. Další převzatá je závěrečná beatlesí Sgt. Zelí, zdařilá.

Nahrávka vše zachycuje skvěle, s téměř studiovou zvukovou přehledností, navíc je zde ale patrná autenticita živého vystoupení. Malostranská beseda (a Vagón na Národní) jsou místa Krausberry zaslíbená. Vše vrcholí v „přídavcích.“ Můstek: nechápu, proč zde figuruje jako bonus, bez té věci by tam něco chybělo (Kraus ji uvádí svým obvyklým narativem: „náhodou umim ještě jednu“). Chybělo by vyvrcholení. Kraus zde představuje kapelu: Jiří (Ježek) Kredba – bg, Růžena Troňák (Traktorista) – g, Emil Kopta (Hovado) – g, Mário Císař – ac-g, Jiří (Milevsko) Zelenka – ds, Martin Kraus – „frontman“, voc. Nahrávka zachycuje silnou interakci s publikem, které si to silně užívá (zpívají vložku „Zůstane se mnou, a já s ním“). Vše končí legráckou citací beatlesáckého Sgt. Peppera (zde Sgt. Zelí, věnované bubeníkovi Zelenkovi´).

Ať nám dlouho vydržej. Málokdo z e starších bardů je v tak skvělé kondici (v době vzniku nahrávky v r. 2014 bylo Martinovi 59 let). Nedávno (8.12.22) jsem byl zase na nich ve Vagónu. Zase potěšili, docela ve formě. A tohle 2 CD je radost - zaplaťpámbu za něj.

» ostatní recenze alba Krausberry - Živě v Malostranské Besedě
» popis a diskografie skupiny Krausberry


Cohen, Leonard - Songs of Leonard Cohen cover

Cohen, Leonard / Songs of Leonard Cohen

jiří schwarz | 5 stars | 2021-01-03 | #

Nikdy nikam jsem o Leonardovi nepsal. Je to natolik srdeční věc, že je obtížné zachovat alespoň trochu objektivního odstupu. Ale teď už jsem natolik starý, že si to snad můžu dovolit. Leonard mě provází přes 45 let. A začnu pěkně od začátku.

O 5 let mladší než Leonard, folkařka Judy Collins vydala v r. 1966 své 6. album, kam zařadila 2 Leonardovy písně, Suzanne a Dress Rehearsal Rag. Vzbudilo to zájem o dosud ve světě pop music neznámé jméno, pouze kanadští intelektuálové ho znali coby literáta. Skončilo to smlouvou s Columbií (CBS), kdy židovský básník a romanopisec z Montrealu, do té doby již 8 let kmenově pobývající na řeckém ostrově Hydra s krásnou Norkou Marianne, mohl v r. 1967, ve svých 33 letech, nahrávat v New Yorku své první LP.

Na kytaru hrával LC od mládí, ale vesměs jen jako na doprovodný nástroj, žádné velké fígle s ní nikdy neuměl. Doprovod španělky je taky muzikální základ 10 básní/písniček na albu. Původně měl být podle kontraktu producentem alba Bob Johnson, ale ten byl záhy CBS odvolán, neboť byl zaneprázdněný produkcí jiných umělců (mj. Bob Dylan, Johnny Cash, Simon a Garfunkel). Produkce se ujal John Hammond a po jeho odstoupení tehdy 26letý John Simon). Celkem velmi citlivě vybrali studiové muzikanty a doprovázející vokalistky, všichni decentně dobarvují Leonardovo zpívání s kytarou. Melodie jsou melancholické, ale nosné, snadno zapamatovatelné. Také jeho básnění používá celkem prostý jazyk. To, co je na něm jedinečné, je obrazotvornost, myšlenková bohatost, dokonalé podchycení nálady okamžiku. Vybroušené, tisíckrát promyšlené a přepisované. Traduje se, jak se potkal Leonard s Dylanem a bavili se o přípravě svých alb. Dylanovi napsat písničky zabralo 4 dny, Leonardovi 4 roky. Témata od lásky, vztahů, prožitků s ženami, až po historické a náboženské konotace, obvykle promítané do běžného života. Leonardův hlas nevelkého rozsahu, ale s obrovskou naléhavostí v něm obsaženou.

Dobře 4/10 skladeb jsou nesmrtelné věci, které dodnes slýcháváme na rockových rádiích (stopy 1, 5, 6, 7 – ty se také ocitly na reprezentativním výběru Greatest Hits z r. 1975), k tomu č. 10. Budu psát jen o těchto, ale i ostatní materiál jsou podobně velmi kvalitní věci.

Úvodní píseň SUZANNE (ta, kterou o rok dřív vyšla ve známost v podání Judy Collins) je věnována kamarádce, kterou potkal v rodném Montrealu. S touhle dívkou, tanečnicí patrně lehce ulítlou do asijské filosofie, byl opravdu jen kámoš (nikdy údajně spolu nespali, celkem málo obvyklý scénář pro Leonarda; neplést s pozdější ženou Suzanne Elrod, se kterou měl své 2 děti). Tato ranná Suzanne měla byt u přístavu na Řece sv. Vavřince, zvávala Leonarda k sobě na čaj. Povídali si, koukali se spolu na zaoceánské lodě, plující z Číny s nákladem čaje, pozorovali provoz na řece, jako by byli „Ježíšem na jeho dřevěné věži,“ a představovali si nesmírnost moře, na které námořníci vyplouvají (v nedalekém kostele dostávali námořníci požehnání – patrně odtud v této básni zkratka „Ježíš byl námořník“). A vznikl z toho megahit, živý i po 50 letech.

SISTERS OF MERCY (stopa 5). „Milosrdné sestry jsou stále na místě, čekaly na mě, když jsem myslel, že už nemůžu dál.“ Už zde se objevuje Leonardův osobnostní problém (který o 2 desetiletí později vedl k Leonardovu odchodu do buddhistického kláštera) – milosrdné sestry mu radí: „musíš opustit všechno, co nedokážeš uřídit: začíná to Tvou rodinou (u Leonarda středostavovskou, víceméně liberální rodinou, dodržující některé tradiční židovské zvyklosti. Miloval ji, ale zároveň si uvědomoval, jak moc ho nenaplňovala), a pak to přejde do Tvé duše.“ A dál zas Leonard o sestrách: „nebudu se zlobit, když se dozvím, že Ti osladily Tvoji noc. Ne, nebyli jsme jako takhle milenci, ale i kdyby ano, tak to bude v pořádku“. Mnohoznačnost, typický Leonard. Navíc, téma trojúhelníku – Leonard toleruje, že s jeho milenkami mohou být i jiní muži – toto téma rozvádí na svém 3. LP, Songs of Love and Hate, v další slavné písni Famous Blue Raincoat.

SO LONG, MARIANNE (stopa 6). Ta dívka bydlela se svým synkem po většinu času na Hydře, zatímco se Leonard, snažící o průnik na piedestal ve světové literatuře (psal tam básně i romány) se vydal, po 8 letech víceméně společného života v domku na útesu bez elektřiny, nakonec do kolotoče popového showbyznysu. Takže to je sbohem, Marianno. Leonard později řekl, že když písničku psal (v Montrealu, dokončil v NY), nemyslel, že je to sbohem, Marianno (také původní název písničky byl Come On, Marianne). Ale nakonec bylo. Dojemný, silný, sladkobolný refrén, se sborem. V Leonardově srdci byla Marianne ještě řadu let, i když s ní fyzicky byl méně a méně, až nakonec vůbec ne. A ona ho, jako vždy předtím, vždy a dál podporovala v jeho tvorbě a snažení. Leonard ji jistě stále miloval, když ji opouštěl. „Tak ahoj Marianne, je načase, abychom se to tomu začali smát, brečet nad tím, a znovu smát a brečet…“ … a dál: „teď potřebuju Tvou skrytou lásku, jsem chladný jako břitva“. Nevím, jestli si to vsugeruju, ale cítím, že Leonardova snad jediná adresná reminiscence na leta života na Hydře je voňavá a zalitá sluncem, jak řecké ostrovy a Marianniny blond vlasy. Cítím, že poloha této písničky je v Leonardově tvorbě hodně výjimečná.

Suď bůh, zdali je následující HEY, THAT'S NO WAY TO SAY GOODBYE (stopa 7) je jen volným pokračováním předešlé písničky, taky o loučení, taky krásná melodie. Civilní, nevelké rozsahem, ale intonačně jakžtakž jisté Leonardovo zpívání, podporované (jako vždy) krásnými, citlivě zaranžovanými ženskými doprovodnými vokály.

Závěrečná SOMEONE OF US CANNOT BE WRONG je další nádherná melodie, ano, zase sladkobolná. Doprovod jen kytara, hvízdání, a nakonec exaltovaný zpěv, přecházející v srdcervoucí řev základního motivu písně. Síla.

Co říct na závěr. Zrodila se písničkářská hvězda, mezi sledujícími folk se zapsal hned, ačkoli prodeje LP nebyly třeskuté, obzvlášť ne v USA (obchodně nepomohlo ani datum vydání, 26.12.1967). Jistě, hvězdný rozměr nebyl tehdy porovnatelný třeba s Dylanem nebo Collinsovou. První album. Leonardův témbr ještě relativně vysoký a svěží. Autentický. Prostý jazyk pro relativně složité imaginace, pocity, mnohdy s velkým filosofickým přesahem. Můj nejlepší kamarád Kuba, co mě seznámil s bigbítem, nemá Leonarda rád. Říká mu pechař (asi mu vadí ta pro něj nadměrná sentimentalita). Kubo, ne, tady se mýlíš. Jen citlivý člověk, s obrovským talentem sdělení. Životní věci, vztahy, láska, jsou, anebo aspoň mohou být vskutku sladkobolné. A Leonard je tím, co to umí nejlíp vyprávět, a přes jednoduchost slov a muziky, s obrovským nadhledem, a taky, místy, s humorem. Možná, holky mají pro tenhle způsob výpovědi větší pochopení. Ale když jsem odcházel z pražského, skoro 3hodinového koncertu v holešovické aréně v září 2008, byli viditelně naměkko i kluci. A když jsem na tom odchodu náhodou potkal Jirku Černého, na jehož antidiskotéce v Čáslavské jsem v r. 1973 Leonarda prvně ve svých 16 slyšel (zařadil So Long, Marianne), vzmohl jsem se na jediné, co mu říct: Jirko, děkuju, že jste mě s ním seznámil. Byla z toho celoživotní láska.

» ostatní recenze alba Cohen, Leonard - Songs of Leonard Cohen
» popis a diskografie skupiny Cohen, Leonard


Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! Live! cover

Santana / Carlos Santana & Buddy Miles! Live!

jiří schwarz | 5 stars | 2020-04-25 | #

Nesmírný výbuch energie. Rock, blues, soul, funk, jazz. Kde? U Honolulu, na Havaji. V přírodním amfiteátru v kráteru sopečného masivu, Tom Moffatt Waikiki Shell se jmenuje. Kdy? Na Nový rok 1972. Kdo? Carlos a Buddy Miles, proslavený jako Hendrixův bubeník z Band of Gypsys. A měnlivá sestava dalších, jak to u Carlose bývá, ze skupiny Santana mj. spolukytarista Neal Schon, Santanova perkusionistu Michaela Carabella zde podporuje Mingo Lewis. Baskytara Rona Johnsona duní a elektrizuje atmosféru každého čísla. Navíc dechaři (ságo, flétna, a jak nesmí chybět v žádné pořádné mexikánské kapele, pěkně řízná trubka). Skvělý klávesák (Victor Pantoja, zde místo Santanova ustáleného Gregga Rolieho, hraje velmi podobně). A ještě k tomu (skoro netypicky pro Santanu - na jiných deskách to někdy bývala dost slabina), zde vynikající, plnokrevný černošský bluesový vokál Buddyho Milese (proč mu nedal předtím Jimi, sám nevelký zpěvák, v tomhle směru prostor?).

V tom kráteru se tu noc zatraceně vařila magma. Už otvírákem (Mramory od McLaughlina) začíná jízda. Rytmická sekce jede naplno od začátku. Riff, sólo hammondy, pak Carlosova kytara, perkuse. Pak příznačné jméno skladby, Lava (od Milese). Jak by ne, na tomhle místě. Vře to. Trhá skály. Pak Evil Ways, známe z debutového alba (trochu překvapivé: ze dvou v té době nedávno vydaných, slavných LP, včetně Abraxasu, zde nezachyceno nic – asi Carlosův respekt k parťákovi, nebyl to přece koncert skupiny Santana). Evil Ways je hodně živá skladba už na tom zmíněném debutu Santany, ale co s ním udělali tady - úžasná energie, letí to, divoký koně. A pak zas Milesovy věci. Them Changes, uvedený hard-rockovým riffem (ten se víckrát opakuje), ale hned další akordy kláves ukazujou, že tu bude i najazzlost, funkuje to. Hot kytarové sólo. Krásně jede na spodku basa. Až rockový řičák Buddyho na závěr. Druhou stranu LP zabírá 25minutový pel mel improvizačního hraní s názvem Free Form Funkafide Filth. S nejrůznějšími krásnými sólíčky, jak k tomu tahle dlouhá skladba vybízí (včetně perkusí, dechů, aj.). Dnešní nosiče by snesly méně prokrájený záznam, než je 45 minut tohoto LP. Co se dá dělat.

Další živáky Santany se tomuhle albu nemají šanci vyrovnat (prostě, něco musí být nejlepší). Jeho koncert červenci 2004 v pražském polovybouraném ČKD jsem si užil, měli jsme velmi dobrá místa na tribuně poblíž jeviště, ale moc jsme jich neužili, dost brzo nás to stejně vtáhlo dolů na plac trsat. Skvělá atmosféra, ale přece jen, s tím električnem recenzovaného LP to srovnat nešlo. Podobně ani v O2 aréně v r. 2013.

Pro mě jistě top 50 LP, a jeden z nejlepších živáků, co znám. Vlastně za ty dekády, co Santanu miluju, asi mnou nejposlouchanější z jeho alb. Neomrzí. Stále žhavá magma.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! Live!
» popis a diskografie skupiny Santana


Vangelis - Heaven And Hell cover

Vangelis / Heaven And Hell

jiří schwarz | 5 stars | 2020-04-23 | #

Nejsem žádný velký znalec Vangelise a jeho opulentní diskografie, ale nějak mně přišlo líto, že na Progboardu tento nepřehlédnutelný umělec a jeden z pionýrů elektronické hudby nepřiměl nikoho k hodnocení jediného alba či jeho recenzi (nota bene, když kolik druhořadých kumštýřů se zde těší pozornosti).

Jeho umělecké počátky s Aphrodite’s Child nemusím – ano, našlo by se pár pěkných věcí mezi řadou pro mě stěží poslouchatelných psychedelických úletů. Vangelisovo spřažení v rámci této skupiny se skvělým zpěvákem, dalším Řekem, Demisem Roussosem v Paříži, bylo prapodivné, ty dvě osobnosti byly každá příliš jiná. Demis zakrátko našel uplatnění v komerčních slaďácích. Vangelis byl jiného zrna. Jeho sólová dráha však krystalizovala pomalu.

Rok 1975 byl pro Vangelise přelom. Udělal si v Londýně studio Nemo, a podepsal kontrakt s RCA. Heaven and Hell (jeho 3. „nefilmové“ sólové LP) je prvním albem z této éry. RCA jsem již prominul, že mně dovezený vinyl z Londýna (v r. 1976) byl tenký a u kraje ohnutý, takže lehčí přenosky ho neustály.

Jakkoli je elektronická hudba Vangelise náladotvorná, obzvlášť ta filmová (často možná až moc klidná a přivádějící mě ku spánku), první 2 alba na RCA (toto a pak ještě proslulejší Albedo 0.39) jsou naopak velmi horká, dynamická. Obě se věnují tématům nepozemským (Nebe a peklo a planetární Albedo). V obou soustavách to v představách Vangelise vřelo; jak v kosmu, tak i v soustavě nebe/peklo. Heaven and Hell je albem, ve kterém se v pekle taví železo, kují ďábelské plány a léčky, zatímco v nebi panuje klidná nirvána. Náladově velmi kontrastní muzikální nápady, vše vyluzováno dynamickými syntezátory. Hudba na této desce je v zásadě dosti melodická, žádných kakofonií se zde nedočkáte. Na předchozím LP (Earth) Vangelis spolupracoval s velmi dobrým zpěvákem (Robertem Fitoussim), většina skladeb tam ještě užívá sólový zpěv. Na Heaven and Hell je od klasického zpěvu i od v zásadě písňového rámce upuštěno a vokální party jsou zde nesmírně zdařile odzpívány skvělým sborem (místy mně připomíná sbor na pinkfloydovské svitě Atom Heart Mother) – je zde užit opravdu hojně, a tato „lidská dimenze“ úžasně doplňuje „neživé“ a chladné syntezátory. Jedinou výjimkou, kde není vokál založen na požití sboru, je (nebeská) píseň So Long Ago, So Clear, ve které je vokál svěřen andělskému hlasu yesáckého Iona Andersona, krásná věc. Šlo tady o zcela první spolupráci těchto dvou velkých individualit.

Myslím, že Heaven and Hell a Albedo 0.39 patří k tomu nejlepšímu počátků elektronické muziky, řekněme, pro „širokou veřejnost“, dočkala se i žebříčkového a komerčního úspěchu. Vangelisova muzikální představivost na tomto albu je zcela osobitá, při poslechu mě nenapadá srovnání s kýmkoli jiným. V polovině sedmdesátek jsem právě Vangelise spolu s Oldfieldem či J.-M. Jarrem považoval za průkupníky nové, syntezátorové hudby. Novátorský styl na LP neumím zařadit do škatulky. Osobitý art-rock (? - ani nevím, jestli toto označení sedí, neboť z rocku tady toho téměř nic není), ale bez užití motivů z klasiky. A byť mě pozdější tvorba Vangelise (po Albedu) příliš neoslovila, tato dvě alba řadím ke svému zlatému pokladu. Zkuste.

» ostatní recenze alba Vangelis - Heaven And Hell
» popis a diskografie skupiny Vangelis


Supertramp - Crime Of The Century cover

Supertramp / Crime Of The Century

jiří schwarz | 5 stars | 2020-04-20 | #

První dvě LP kapely s pro Čechy stran stylu zavádějícím názvem Supertramp byly dost dobré, leč nepříliš úspěšné. Nebyla to totiž nijak zralá dílka. Spíš hledání vlastní tváře. Naznačovala příslib, talent. Názvuky lecčeho – na prvním LP místy Genesis té doby, na druhé opět pel-mel vlivů (včetně třeba zaoceánských Allmanů ve skladbě Potter), plus jasně vlastní autentická tvorba (skladba Remember, např., nebo Aries, avizující budoucí styl rytmického hraní na klávesy Ricka Daviese).

Po rozpadu, v novém složení, které dali dohromady zakládající Davies a Hodgson, po dlouhých 3 letech vydávají 3. LP, které přichází s úplně novým zvukem, hotovým, zralým stylem. Komerční průlom pro kapelu. Vše začne sice pro kapelu atypicky foukačkou (jak z Tenkrát na západě), ale pak už se to rozjíždí v duchu Supertramp. Už nepřemýšlíte, jestli jste něco podobného slyšeli tudle a támhle. Zcela autentický zvuk. Crime of the Century, první z řady čtyř skvělých desek, které budou Supertramp vydávat do konce 70. let, až po komerčně veleúspěšnou Breakfast in America. Nemám mezi nimi favoritku. Spojuje je:
1) přehledná melodičnost dokonale zaranžovaného rocku;
2) skvělé vokály – jak v sólo podání Daviese a Hodgsona, tak i úžasné vícehlasy;
3) zcela autentický styl hraní kláves – synkopické, houpavé (podobně snadno po pár tónech poznávám i klávesy Eltona Johna);
4) krásné dechy Johna Helliwella;
5) znatelná radost z hraní;
6) technická dokonalost nahrávek, úžasný zvuk;
7) improvizační pasáže naprosto konzistentní, bez jakékoli rozbředlosti, bez technických ekvilibristik, vše podřízeno celkovému vyznění.

Na povrchu je to líbivý melodický rock, vše od autorské dvojice Davies-Hodgson (podobně jako u dua Lennon-McCartney, něco napsal jeden, něco druhý, jiné oba dohromady; oba se také dělí o vedoucí vokál). Singlově úspěšnou Dreamer napsal kytarista Hodgson na pianu Wurlitzer, ve skladbě na něj i hraje. Tělo při poslechu bývá neklidné, houpavost nejen zmíněných kláves, plnících často jen doprovodnou a rytmickou funkci (např. Bloody Well Right), ale i celé rytmiky. Aranžérsky i vokálně toto LP (jakož všechna 4 zmíněná LP) nabízí vypjatá místa, jakož i komornější pasáže. Ale na rozdíl od komerčnějších kapel je naprosto v každé jednotlivé skladbě výrazná vnitřní naléhavost vokálu (tak kdybych měl jmenovat alespoň jednu, dvě, tak třeba Asylum a závěrečnou Crime…), vystihujícím často nejednoduchá témata, jichž se skladby dotýkají. Vše působí velmi prostě a přirozeně, ačkoli je produktem velmi rafinovaných, detailně promyšlených aranží. Naprosto vyrovnaná kolekce 8 skladeb, neumím vypíchnout jednu nad ostatní. Ani vteřinu mě nenudí, a to si je pouštím dost často. K soustředěného poslechu, ale i třeba jako kulisu pro relax, třeba v autě.

Za zmínku jetě stojí (pro sběratele, s bohatou dokumetací) Deluxe vydání alba z r. 2014 jako 2CD, kdy je přidán záznam koncertu z londýnského Odeonu v Hammersmithu z r.1975, kde je zachycen převážně repertoár z tohoto alba. Pro mě trochu nadbytečné, jakkoli kapela zní dobře i živě.

Supertramp nejsou nějaký stylotvorný milník historie rocku. Jen „pouhá“ dokonalost.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crime Of The Century
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Roxy Music - Stranded cover

Roxy Music / Stranded

jiří schwarz | 5 stars | 2020-03-25 | #

Úvodní Street Life, rokáč na druhou. Nepříliš rockový hlas Ferryho frázuje, jak když šlehá bičem. Ano, nemá ten rockový řičák, jako měli Plant, Daltrey, Adams, Meat Loaf. Ale to nevadí. Ta atmosféra jisté šílenosti, nervnosti Vás pohltí.

Pomalá, procítěná Just Like You, jako by se Ferry nadechoval, chystaje větší nakládačku. I v tom pomalém tempu obdivuhodné frázování (čeští pěvci, učte se zde).

Amazona, takové rockové reggae (můj neologismus k téhle písni). Obdivuhodná basa. Krátká rocková vložka s kvílivým kytarovým sólkem před závěrečným návratem hlavního riffu.

Psalm je jedna z těch charakteristických věcí alba. Tempově pomalá věc se zvláštním synkopickým rytmem, bohatá, sofistikovaná aranž, se ságem na vrcholu, a přecitlivělý Ferry zpívá, jako kdyby se blížil s kýmsi k vrcholu. Třepe se nad tím zvukovým vrcholem foukačka (!), pak ságo. Člověk by mu chtěl pomoct. Je to k po*. Málokdo jiný to takhle umí.

Serenade, řadovka na tomhle albu. Rocková páteř, celkem bohatá aranž, stále ten pocit, že jste součástí toho rauše.

A pak pro mě vrchol. Song for Europe. Stav po rozchodu. Z angličtiny do francouzštiny. Rockový šanson. Klenutá melodie, dominuje ságo. Neskutečná emotivní gradace. Ne, nic se nemůže vrátit. Aznavour bledne závistí.

A zas rokáč. Mother of Pearl. Podobně šílený, jako Stranded. „Máš budoucnost? Néé!“ Jenže, na rozdíl od titulní skladby, tato se vejpůl tempově zlomí, pomalé tempo ale zas ve svém spodním proudu graduje a graduje, až se opět vyčerpá.

Lyrická Sunset na závěr.

Prog-rock, jak má být. Zcela autentický, nezaměnitelný. Neznám podobnou desku. Vejde se do miliónu škatulek, protože výrazové možnosti Ferryho jsou neskutečné (spříznění: Bowie, Steve Harley & Cockney Rebel, za oceánem vyprávěči Lou Reed, Billy Joel). Skvělí muzikanti kolem. Nejlepší album Roxy Music. Navazuje na For Your Pleasure, ještě ho předčí. Neznáte-li RM, začněte tímhle. Skvost. Ale asi ne pro vyostřené rockery, jim bude vadit míra „vyumělkovanosti“ Ferryho projevu. Za mě 10 hvězd. Vracim se pořád.

» ostatní recenze alba Roxy Music - Stranded
» popis a diskografie skupiny Roxy Music


Jethro Tull - War Child cover

Jethro Tull / War Child

jiří schwarz | 5 stars | 2020-03-24 | #

Jirka Černý přinesl LP Warchild na svou antidiskotéku do Čáslavské ul. na pražských Vinohradech krátce po jejím vydání. První, co z ní zařadil do své soutěžní „13“, bylo Bungle in the Jungle - ta skladba pak postupovala do dalších týdnů opakovaně. Textu jsem moc nerozuměl. Jirka vysvětlil, že tou džunglí se konotují pobořená místa po bombardování. Pochopil jsem, že Warchild, válečné dítě, je skutečně dost o válce. Myslím, že jde o jedno z nejsilnějších hudebních ztvárnění této tématiky (za sebe přidám další silná: 7 O´Clock News / Silent Night od Simona s Garfunkelem, Bowieho Heroes, Radúzina Madeleine).

Úvodní, titulní Warchild, mně svou náladou opravdu hodně připomíná o 2 roky mladší Heroes, kde Bowie zpívá „já, já bych byl král, a ty, ty královna … můžeme být hrdiny jen na jeden den“. Warchild je podobná síla (náhodou, jak Ian Anderson, tak Bowie jsou stejný ročník, 1947). Než se rozjede kapela, LP začíná sirénou a střelbou, a typicky britským postojem z 2. světové – ženský hlas říká: „miláčku, dáš si ještě šálek čaje?“ A pak Anderson začne: „Pojď, vezmu Tě kousek do toho zářivého města, abych Ti na nalíčil Tvůj sladký obličej a namaloval Ti na něm úsměv, který bude dávat najevo všechny radosti a žádnou bolest.“ Atmosféra nervozity. Zábavou, láskou přebíjené útrapy válečných dní. Tomu odpovídá i muzika, na JT jaksi neklidnější, nádherné saxofonové kolorace, do toho zvuky střel. „Válečné dítě protančí celé dny i noci.“ Další skladba, Queen and Country (Za královnu a za vlast; „… nastavujeme své hlavy dělům, abychom přivezli zpátky zlato a slonovinu“), uchopila téma boje za britský trůn námořnickou písní, s prvky staroanglické melodiky (objeví se zde i tahací harmonika), tak jak to jen Tullové umí. I třetí, zpočátku velmi jemná Ladies, je o dámách, těšících na krátkou chvíli své četné osamělé hrdiny a žehnají jim. Back-Door Angels je typická tullovská skladba, s jemným úvodem, rozjíždějícím se pozvolna až k jakési bigbeaové improvizaci, na typickém tullovském synkopickém podkladu (osobitá rytmika je pevná součást čara JT), s krásným kytarovým sólkem (jedna ze špičkových pasáží tohoto alba). 12 andělů vyšlo postranními dveřmi (nevšimli si, že jsem pootevřel oko), aby svými svícemi ozářili naše temné hodiny. „Říká se o nich, že nás uvedou do spánku pouhým zašeptáním.“ Pátá skladba, SeaLion (Lachtan), muzikálně celkem „řadová“ věc od JT. „Snažíme se balancovat se světem na špičce našich nosů, jako lachtan s balónem na karnevalu.“ Druhá strana LP začíná mnou od mládí oblíbenou Skating away… (stopa 6) začíná zvuky přípravy ranního čaje, s prozpěvováním tématu nadcházející písničky, (styl použití konkrétních zvuků tu připomíná Alanovu psychedelickou snídani z Atom Heart Mother od Pink Floyd), zvukově je to jemná tullovská melodika s akustickou kytarou a flétničkou). Ano, „za milióny generací od roku jedna jsme vyrostli z představ o tom, čím bychom opravdu chtěli být“ …, a „bruslíme pryč na tenkém ledu nového dne“ (asi nejen ve válce). Následující stopa 7, Bungle in the Jungle, je poměrně líbivá pop-rocková skladba se silným refrénem (úspěšný singl z tohoto alba) s textem o zvířecí společnosti v džungli (bez jasného náznaku konotace válečné spouště, jak kdysi nastínil Jirka Černý), pouze obecně promítá zákonitosti džungle do lidského bytí („jsem tygr, když chci lásku, ale had, když nesouhlasíme“). Předposlední stopa (č. 9), The Third Hoorah, je volným pokračováním úvodní skladby, jak po muzikální, tak i textové stránce.

Obecně mám nerad bonusy. Tady (na remasterovaném CD z r. 2002) však nejde o většinou horší verze původně vydaného, ale výborně rozšiřují LP o další repertoár – ilustruje to fakt, že hudbě, původně zamýšlené k filmu, který nebyl nikdy natočen, 45minutový formát LP nestačil. Přidány byly, m.j., 2 akustické orchestrální skladby. První z nich, Warchild Waltz, začíná (jak jinak) motivem s flétničkou, je valčíkovitá skladba klasického ražení, jen v náznacích se objeví téma z písně Warchild. Moc pěkné. Většina dalších bonusů jsou typické skladby JT, nemyslím, že by byly lepší, než ty vybrané na původní LP. Vyčnívá ale SeaLion II, jinak, volněji pojatá, než verze na LP.

Aqualung z r. 1971 bylo moje první nahrané LP od JT, dodnes je to mé nejoblíbenější (tak to mívá většina z nás – jen myslím, že moje generace na počátku 70. let měla to štěstí, že naše první poslouchané desky kapel byly skutečně ty kulturně přelomové, v krátké době jich byla vydána spousta). V letech 1972-73 vydaná LP (Thick As a Brick a Passion Play), s místy zdlouhavými, pro mě skoro až nudnými pasážemi, mě neuchvátila. Warchild přineslo posun ve zvuku, návrat k svěžejší, kratší písňové formě. Trochu vyčnívá z řady v kontextu celé diskografie, jak zvukově (obzvlášť úvodní skladba), tak svou náladou (jistou nervností, nepřítomné na většině dalších desek), i relativní závažností sdělených témat, válečných nevyjímaje. Je nevšední, dráždivé, písně jsou rozmanitější, než na řadě jiných desek JT. Neudivuje, že i mezi fanoušky JT nemá vždy zastání. Já ji mám moc rád. Dle mého zaslouží 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - War Child
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Omega - Élö Omega cover

Omega / Élö Omega

jiří schwarz | 5 stars | 2018-12-07 | #

LP „Omega – živě“ jsem koupil tak v roce 1973 v Maďarské kultuře v papírovém obalu. Pak mi kdosi věnoval původní, absolutně unikátní hliníkový obal ze svého, krystalovou přenoskou zdevastovaného LP (v něm odpočívá dodnes) – srovnatelný obalový úlet se zipem na poklopci "stouních" Sticky Fingers. Dnes mám CD koupené přes internet z Maďarska.

Omega zní neuvěřitelně krásně jak v rychlejších hard-rockových kompozicích, tak i v pomalejších baladách. Zvuk naprosto originální, nesrovnatelný s čímkoli jiným ve světě. Jistě k tomu přispívá i neobvyklá (aspoň ve zpěvu zdánlivě melodická) řeč a barva zpěvákova (László Benkö) vokálu. Instrumentálně výborná sóla (obzvlášť kytara Györgye Molnára) s velkou melodickou invencí, ale zároveň bez zbytečných exhibic. V souhlase s předchozí recenzí Ondry je cítit nejen ve zpěvu, ale i tak nějak celkově v tomto žánru neobvyklý obvyklý cit, zápal, koule a srdce.

Zvuková kvalita původního LP byla dost mizerná, i na „neojeté“ desce bylo strašně moc šumu. Zato CD je skvělé. Nejde vlastně o pravý živák - nahrávalo se ve studiu, do kterého pozvali pár desítek aplaudujících a reagujících lidí. Zvuk hardrockové kapely je hodně dunivý, velmi neobvykle (ve srovnání se západním světem) nasnímaný či namíchaný – zejména baskytara je hodně dominantní. To není minus, spíš to přidává na zajímavosti. Rytmika (Tamás Mihály - bg, Ferenc Debreceni - ds) prostě hřmí a jede. Krásně to duní v klasických hardrockových riffech (je jich zde kopa, nejen pověstné Omegauto – stopa 5, také třeba Törékeny lendület – stopa 4 – a i jinde). Ploužák Egy nehéz év után (stopa 3) vyrovnává klasiku Gyöngyhajú lány z LP 10 000 lépés.

Nejlepší LP této kapely, pro hardrockové fanoušky se zájmem o historii žánru ve Střední Evropě naprosto nutný poslech. Mě neomrzel ani po dlouhých letech, je to jedno z nejzajímavějších hard-rockových alb východního bloku (sorry jirko 7200, určitě to nebyli enderáčtí Die Puhdys, ani v Československu jsme takovou kapelu v té době ani později určitě neměli).

» ostatní recenze alba Omega - Élö Omega
» popis a diskografie skupiny Omega


Who, The - Live at Leeds cover

Who, The / Live at Leeds

jiří schwarz | 4 stars | 2017-12-02 | #

The Who – jedna z mých nejsrdcovějších kapel - vydává prvního živáka v r. 1970 (je divné, že až tak pozdě u kapely proslulé divokými živými vystoupeními), nahrávka je z Valentýna toho roku, 14.2.70. Kapela má za sebou vystoupení ve Woodstocku (kde hráli We're Not Gonna Take It z Tommyho), které ji povýšilo mezi hvězdy nejvyššího kalibru (už i předtím v Anglii byli stars, o nichž se vědělo).

Pro pořádek uvádím seznam stop původního LP (z anglické Wikipedie):

Strana 1:
1. "Young Man Blues" (Mose Allison) 4:46
2. "Substitute" (Pete Townshend) 2:10
3. "Summertime Blues" (Jerry Capehart, Eddie Cochran) 3:22
4. "Shakin' All Over" (Johnny Kidd) 4:20

Strana 2:
5. "My Generation" (Townshend) 14:45
6. "Magic Bus" (Townshend) 7:57

To proto, že všemožná další vydání tento základ postupně rozšiřovala (nešlo tedy původně o „13 tracků“, jak píší ve své předešlé recenzi Martin H i kneekal). Zde uvedený playlist vydání 2CD Deluxe z r. 2002 (aspoň dle údaje na 2CD vydaném Polydorem UK) je tak široký, že víc než než dvojnásobně převyšuje kapacitu původně vydaného LP (CD2 obsahuje skoro celého Tommyho v živém vydání; celkem pochopitelně ale chybí např. skvělá instrumentální Underture), a nevím přesně, zda recenzovat právě tuto reedici, anebo 25ti-leté výroční vydání (1995) - 14 stop, až po kompletní vydání 3CD z koncertu z r. 2016 (33 stop). Budu se tedy držet v hodnocení převážně původního LP. Všechny edice mají naprosto nudný obal, nesnažící si ani na nic hrát.

V r. 1970 musel měl patrně lídr skupiny, P. Townshend, v hlavě Lighthouse projekt (viz Who’s Next 1971, + reedice tohoto, + části Odds & Sods 1974), nicméně z toho v Leedsu nezaznělo nic. The Who startovalo koncert uchýlili k repertoáru z hlediska svého vývoje k věcem dřevnějším, převážně přejatým, zaplňujícím celou 1. stranu LP (i na tehdejší poměry s dost krátkou stopáží). Na 1. straně jde jaksi o bigbít minulého desetiletí (tj. „šedesátek“), jsou to převážně přejaté věci. V souladu s tím jsou i aranže vícehlasů (kdosi je zde vychvaloval) - mně se zdají být na tu dobu již trochu „out, oldschoolové“. Poměrně měkké, navíc nezcela ladící a intonačně jisté vícehlasy často na 1. straně LP pro mě nepochopitelně nahrazují sólový zpěv Daltreyho, ačkoli se kapela snaží hrát relativně sršatě. Sám Daltrey (kterého řadím k nejlepším zpěvákům rockové historie), zde nezní tak přesvědčivě, jakoby by neměl den, či „koule“.

Naopak 2. strana je úplně jiná. Jakoby by muzikanti sestřásli ostych a probudili se k životu – jde vlastně o závěr koncertu (pořadí skladeb zaznamenává anglická Wikipedie), ve kterém to Who konečně rozbalili naplno. 14ti-minutová skladba MY GENERATION, navzdory názvu podle písně (v té době už slavné) z historie kapely, již obsahuje směsku věcí z úplně jiného soudku – většina z nich je vlastním materiálem z Tommyho, který byl, oproti studiové verzi, zahraný o poznání tvrději. Naplno zahřmí Moonovy dynamické bicí, bytostně spojené s Entwistlovou basou, i Townshend vypouští z kytary drsné tóny, místy i trochu delší sóla, než je jeho zvykem. Jsou rychlá, tvrdá, hard-rocková (především to v závěru směsky). Po relativně fádním rozjezdu 1. strany, na této straně se najednou dočkáme vyšponovaného rockového napětí, improvizací, kapela jakoby najednou začne „mít koule“, i Daltrey jakoby se probudil z letargie.

Playlisty následných, rozšířených vydání, ukazují, že na koncertě hráli Who věci především z Tommyho, což ale příliš nereflektuje původně vydané LP. Možná chtěl producent ukázat šíři repertoáru Who, a také se opřít o starší hity. Praděpodobnější se mi však zdá, že výběr byl dán rozdílnou zvukovou kvalitou nahrávek. Většina stop z živého Tommyho (jak ukazuje 2. CD Deluxe vydání) se mi ve srovnání se studiovým 2LP příliš nelíbí - Daltrey jakoby nepodával svoje obvyklé výkony, a ani kapela nebyla moc přesvědčivá a (na rozdíl od nahrávek ze 2. strany LP) výrazně méně improvizovala. Úplný průšvih by vedoucí hlas Entwistla ve FIDDLE ALL ABOUT, ujížděl i intonačně. Teprve na závěr koncertu (v MY GENERATION, MAGIC BUS) se konečně rozezpíval Daltrey. V závěrečném starším hitu MAGIC BUS zní Who podstatně moderněji, než ve věcech z 1. strany.

Celkově vzato, strana 2 původního LP ukazuje skutečnou, obrovskou potenci a energii živých vystoupení Who, a jistě stojí za poslech. Rozšířené Deluxe vydání ale považuju za „provářku“, celkový dojem z vystoupení spíše sráží. Za první stranu LP jen 3*, za druhou 5*, takže výsledkem jsou 4*. Myslím, že hodnocení alba jako top 5 ze živáků všech dob (viz diskuse k předešlým recenzím) je nadnesené - srovnávám třeba s Colosseem, Cream, Hendrixem z doby přelomu desetiletí. I z hlediska Who samotných, např. při srovnání s neskutečnou energií vystoupení z Woodstocku, nemůžu si pomoct, přece jen trochu zklamání.

» ostatní recenze alba Who, The - Live at Leeds
» popis a diskografie skupiny Who, The


Lord, Jon - Sarabande cover

Lord, Jon / Sarabande

jiří schwarz | 5 stars | 2017-11-19 | #

Na PB se leckdo hlásí jako obdivovatel Deep Purple, ale sólové projekty jejich (úžasných) hudebníků jsou zde dosud zcela opomíjeny. Pravda, obvykle neběží o hard-rock.

Úvodní krátká FANTASY je poměrně ryčná orchestrální skladba, kde dominují maďarští symfonici. Další SARABANDE je již typologicky tam, kde je skoro celé album – neumím ale kategorizovat: klasika s užitím i rockových instrumentů (zde např. v jedné části melodickou linku táhne elektrická kytara Andyho Summerse z Police), nebo bigbít s využitím orchestru? Tichá, hodně klavírní ARIA je takový jemný skvost. Mně se snad nejvíc líbí následný GIGUE. 1. věta (nebo jak to říct, skladby nemají popsanou vnitřní strukturu) je melodie, jejíž hlavní, nádherné téma je orchestrální, s názvuky španělské moderní klasiky (dal bych krk, že Lord měl rád Manuela de Fallu, ale nevím, nečet jsem příslušné reálie), a rovněž keltské. Taky při poslechu té první části se mi vybaví jiný zajímavý projekt dalšího Párpla, basáka Glovera, nazvaný Elements, vydaný později, v r. 1978, a ještě některé sólové věci od Jana Akkermana z Focusu. V další části vévodí Lordovy hammondy, harmonie spíš klasické, než rockové. Dále dojde i na jediné instrumentální sólo, a sice na bicí, zní rockově. Po něm se vrátí téma z 1. části. BOURÉE, další perla, začíná perkusemi, a následuje uhrančivé klavírní téma (zde již zcela jistě španělské téma, severní Afrika je dodnes nedaleko), pak přebere otěž jiný klávesový nástroj, elektrický, neumím ho pojmenovat (ale možná jen zvláštní rejtřík hammondek), pak elektrická kytara, její sólo postavené na bázi úvodního tématu zní rockově. A pak to téma hraje orchestr, doprovázený karibsky znějícími perkusemi. Zadumčivá PAVANE je klasická, melodie táhne jemná smyčcová linka, pak akustická kytara, klavír, postupně najazzlý-nabluesovatělý. Kupodivu (je mám pavany spojené právě s De Fallou) zde žádné hispánské vlivy. Ale nádherné. CAPRICE harmonicky připomene Emersona, když se (často) vracel ke staroanglickým kořenům, radostnost hlavního tématu dá vzpomenout i na Wakemana a Yes. Vévodí různé klávesy. FINALE je dle mého soudu trochu provářka, za mohutného šumění činelů a bicích se odvíjejí minipřipomínky všech minulých skladeb (trochu jako rekapitulace v písňových soutěžích), hlasujte. No, já stejně hlasuju pro 5* albu.

Trochu k Lordovi: Když dal klavírek na Anyone’s Daughter na mém milovaném Fireballu, všiml jsem si poprvé klávesové osobnosti v jádru II. sestavy Deep Purple (Mk II). Následně jsem jen žasnul, jak fenomenální klávesák to je, byť hard rock mu neposkytoval hodně příležitostí, ale přesto bylo zřetelné, jak moc celou skupinu ovlivnil (ani ne tak moc zvuk, ale spíš celkové vyznění In Rock). Koneckounců, zářil v Praze na koncertu D.P. někdy v devadesátkách v Sportovní hale (1998?), když měl samostatné okénko, aby ukázal své klávesové umění. Byl dokonalý. A pak, koncerty D.P. s filharmoniky kolem r. 1970 (podobně jako ostatní kapely u progresivního labelu Harvest, tzn. před nimi Moody Blues, po nich Pink Floyd), záznam stále čas od času vyposlechnu. Myslím ale, že pro Lorda to byl zcela logický vývoj se pokusit o syntézu s klasikou, jistě měl dost naposloucháno z dřívějška.

Nepamatuju si přesně citát (a taky ani nevím, koho vlastně citoval), který jsem slyšel od kritika a poslechového DJ Jirky Černého. Bylo to něco ve smyslu, že v předchozích stoletích se největší tvůrčí osobnosti vyjadřovaly výtvarně, později slovem (básníci), a teprve od 60. let minulé století tvůrčí avantgarda se nacházela v rocku. Ale co dál? Jeho hlavní tvůrčí proudy se, myslím, vyčerpaly koncem 70. let (tím nechci říct, že dnes neexistuje dobrý big-bít; ale přece jen, dnes se již spíš jen cizeluje setba 60./70. let, pominu-li různé šílenosti, nehodnotitelné jako umění, např. techno). Zrovna tak mě nebere moderní klasika (přes snahy Bělohlávka, ondyno šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie, zařazujícího na repertoár pravidelně mladé skladatele – žel, často by si člověk při poslechu hodil mašli). Jednu dobu se mi zdálo, že právě recenzované album (syntéza klasiky a bigbítu) může ukazovat směry, kudy se bude ubírat moderní hudba. Je dokonalé, příjemné, radostné. Kdo jen trochu snese klasiku, neprohloupí. Krásný, posluchačsky přívětivý art-rock či prog-rock, nebo možná spíš prog-hudba. Jen, želbohu, nevidím pokračovatele. Kdo je vidí, ať napíše (ale ne nutně o world-music či indies).

» ostatní recenze alba Lord, Jon - Sarabande
» popis a diskografie skupiny Lord, Jon


Harrison, George - All things must pass cover

Harrison, George / All things must pass

jiří schwarz | 5 stars | 2017-11-16 | #

Já mám zlatou čtyřku ex-beatlesáckých alb. První dvě Johnova, Paulův Ram, a tuhle věc od George, lehce v závěsu pak Paulův Band On the Run. Zatímco 3 ostatní alba z té čtyřky jsou samé perly od začátku do konce, u tohoto recenzovaného trojalba to tak, dle mého soudu, není. Vedle hitovek (My Sweet Lord, What Is Life) sice nabízí řadu dalších silných, byť ne hitových 5* písní (provedení Dylanovy If Not For You, Beware Of Darkness, Ballad Of Frankie Crisp), ale i řadu méně výrazných věcí, jakkoli ne špatných, tak 4*.

Ale proč toto 3LP miluju, a čím zcela George vybočil z obecně písňové beatlesácké tvorby, jsou závěrečné instrumentální nářezy z 3. LP, s vydatnou pomocí špičkových muzikantů té doby, Claptonův vliv je zde rozpoznatelný. Vždycky se těším na ten moment, až se k nim po značné době proposlouchám. Prolínání 2 (i více) sólovek neskutečné. Thanks for the Pepperoni [Original Jam] je naprosto špičkově udělaný rock’n’roll, jeden z největších fláků tohoto žánru. Pozoruhodná je při tom absence indických vlivů, a také sevřenost skladeb. Byť jde o improvizační jamíky, žádný z nich neulítne do jakéhokoli exhibičního sólování, jak je u podobných jamů té doby běžné. Ačkoli mám v zásadě rád Georgeův hlas, vůbec mi nevadí, že zde není jakýkoli vokální part.

Jen poznámka k 2CD 30th Anniversary Edition z r. 2000: bonusy považuju za nevyvedené, zvlášť pro ty, kteří již mají 3LP naposlouchané z dřívějška. Mění se tím pořadí stop, jelikož obě CD mají na závěr bonusy. Tak pak máte alternativní (horší) demo verzi Beware Of Darkness na CD1, zatímco původní verzi na CD2. Bonusy nic nepřidávají, spíš ubírají. Předělávka My Sweet Lord z r. 2000 se mi zdá až tragická ve srovnání s originálem, naprosto zbytečná.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Moody Blues - On the Threshold of a Dream cover

Moody Blues / On the Threshold of a Dream

jiří schwarz | 5 stars | 2017-11-15 | #

Hučení, ležím přikrytý, a najednou na mě mluví computer (IN THE BEGINNING). Pak se z toho probudím, a jsem celkem rychle vtažen do dne, zvuku kytar. Rád Tě vidím, příteli. Takové do country, ale podivně snivého, asi díky těm hlasům (vokálům) (LOVELY TO SEE YOU). Co budu dnes dělat, kouknu se do diáře, pozoruju ruch pospíchajících lidí, ale vidím ten jejich shon tak nějak odtažitě (snová flétnička je trochu jako z Debussyho, hi-hatka udává tempo jemným nástrojům). Nevím, jestli znovu neusnu (DEAR DIARY). Ale pak najednou se s rychlejším country-rockem definitivně probudím. Nechci to víno, co mi posíláte, abych poslal svou lásku pryč (SEND ME NO WINE). Já ji chci sdílet, občas se ozvou i housličky. Zas je to do country-rockova, zas (jen trochu míň) snivého (TO SHARE MY LOVE). Jsem pořád sám, ale zatoužím Tě vidět, chci vidět to světlo tak hluboko v Tobě. Na to už sednou i orchestrální akcenty v plynoucí písni (country skoro zapomenuto, na závěr tichá, ale průrazně rocková sólovka) (SO DEEP WITHIN YOU). Asi jsem pesimista, asi nikdy (?) nepřijde den, kdy se budem milovat. Ale nakonec: přece jen, doufám v to (ze zasněného pesimismu k optimističtějšímu ladění s veselou foukačkou) (NEVER COMES THE DAY). No a pak mám lenivé nedělní odpoledne (LAZY DAY), budu koukat na telku, dám si něco dobrého. Uvolněná houpavá melodie, jako od Kinks, ale zase snivější. Sedím pohodlně na pohovce (ARE YOU SITTING COMFORTABLY), oči se zavírají, jemné kytarky a flétnička, třeba uvidím 7 divů světa… a znovu upadám do sna (THE DREAM), hlavou se honí deklamovaný recitativ o stvoření, o lásce skoro hříšné na zápraží snu. A najednou jseš, (v tom snu) tak reálná. Tomu odpovídá krásná, lehoučká, šťastná melodie (HAVE YOU HEARD Part 1). Provedu Tě svým snem, ale bude to dlouhá, trnitá cesta s úklady čarodějů (THE VOYAGE) – houslově melotronová (?) procházka, ústící do jednoduchého klavíru, který se ale následně pěkně rozjíždí v peripetiích té cesty. Ale odezní mi REM fáze spánku a vracím se zpět k těm jasným, optimistickým očekáváním Tebe (HAVE YOU HEARD – Part 2). A pak se vrací ten hukot, to šumění ve spánku, jako ze začátku alba, a je konec, usnul jsem nadobro.

Nádherná cesta na zápraží snu (ON THE THRESHOLD OF A DREAM). Rád se po ní procházím, rád při ní i usínám. Art-rock s country-rockovým tělem. Nesmírná melodická vynalézavost všech 5ti členů kapely, jejich krásné jednotlivé i dohromady ladící hlasy a jemné předivo nástrojů. Dokonalost ve (zdánlivé) jednoduchosti – i takový může být art-rock. Jistě nejde o takový historický milník art-rocku, jako bylo album Days of Future Passed, ale nemá chybu. Naprosto kompaktní LP. Čas od času nezaškodí mít spavý den. Moody – náladové, příjemné.

» ostatní recenze alba Moody Blues - On the Threshold of a Dream
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Pink Floyd - Atom Heart Mother cover

Pink Floyd / Atom Heart Mother

jiří schwarz | 5 stars | 2017-11-13 | #

Nerad píšu recenze alb, popsaných předtím skvěle jinými, zde např. Petr Gratias. Ale zde jsem musel udělat výjimku, neb jde o album zcela srdeční. LP, které bych si vzal na pustý ostrov, kdybych si měl vybrat jediné (můj výběr v posledních 4 desetiletích). Pro mě úleva a „mindwash“ pro chvíle smutku.

Nerozumím, proč někteří řadí toto album ke „konceptuálním.“ Nemyslím, že je nějaký společný motiv různých skladeb (ani filosoficky, ani muzikálně, na rozdíl od pozdějších alb, jako Dark Side, Wish You Were Here, Animals, nebo Wall), který by takové tvrzení opravňoval. Spíš je název podmíněn patrně Watersovou snahou udělat jakousi výjimečnou desku, se skladbou zabírající celou stranu. Ale i tak jde o album složené z mistrovských kousků. Celou 1. stranu LP zabírá monumentální svita A.H.M. (autorství připsáno všem členům kapely), stranu 2 zabírají skladbičky klasičtějšího formátu od jednotlivých členů skupiny.

Ačkoli je svita A.H.M. tak dlouhá (téměř 24 min.), zaujme od začátku do konce. Základ soundu na tomto albu je typický pro PF začátku 70. let (rockové combo, ve kterém se nyn í ustálil zvuk kláves R. Wrighta, kytar D. Gilmoura, nenápadné basy R. Waterse, jakož i hodinově přesnch bicích N. Masona), a je diametrálně odlišný od zvuku, aranží a harmonických postupů kapely v jejích psychedelických začátcích, opanovaných nápady Syda Barretta. Pravda, názvuky budoucího soundu se objevují již na filmovém albu More a 2LP Ummagumma o rok dříve. Tento sound skupině vydržel až do roku 1973, kdy jej znovu razantně proměnila na Dark Side... Zcela typické pro svitu A.H.M. jsou ostré kontrasty lahodných, melodicky klenutých harmonií s ostře disharmonickými pasážemi. Kontrasty jemných, mírumilovných, kontemplativních částí (např. v části BREAST MILKY – můžete se ztotožnit s pocity telátka sajícího lahodný nápoj z mámina vemínka) s epickými pasážemi (včetně až pompézního finále, připomínajícího jakési happy-endové vyvrcholení dramatu). Občasné mírné kakofonie (ve FUNKY DUNG) jsou integrální součástí vývoje svity (třeba na rozdíl od Emersonů, kde byly leckdy součástí nástrojové improvizační exhibice – do těch se Floydi nikdy nepouštěli). Kontrasty svity jsou vyostřeny také instrumentací – od prostého big-beatového komba skupiny po neskutečně nádherné, čisté, ale bohatě vrstvené vokály sboru Johna Aldisse (mužské i ženské) až po místy užitou symfonickou instrumentaci (řízenou Ronem Geesinem, později i sbormistrem Aldissem) a poměrně rozsáhlé použití žesťů. Vše skloubeno naprosto dokonale, pro mé uši nenásilně, a taky zcela ojediněle, neopakovatelně. Právě tento mix s rock’n’bluesovým základem zvuku PF činí toto album naprosto unikátní jak z hlediska tvorby samotných PF, tak i historie „zábavné hudby“ vůbec.

Triáda písniček na straně 2 alba jsou jednoduše další, v podstatě písničkové 3 perly. IF je tichá akustická melodie zpívaná jakoby zlomeným, frustrovaným, chvějícím se Watersovým hlasem, s krásným textem (patrně jedna z prvních reminiscencí na Barretta). Zpívá: „A když se zblázním, nedávejte mi ty svý dráty do hlavy“. A taky „kdybych byl dobrým člověkem, mluvil bych s Tebou častěji,“ ... a také „rozuměl bych prostorám mezi přáteli“. (Mladík Lover-of-Music to nedávno na PB trefně a zrale popsal jako písničku o odcizení.) SUMMER OF ’68 je krásná, pomalu gradující skladba s Wrightovou nostalgií o rychle plynoucích láskách hippiesáckého léta („zítra budu mít další holku, jako jsi Ty“), podbarvená vibrujícími akordy piána, které se střídají se silným instrumentálním refrénem s dominantními žesti, které pak končí skladbičku až tragicky znějícím tématem (možná reflektují další úvahu z textu „ale chtěl bych vědět, jak se cítíš“). Patrně další reflexe povrchnosti a odcizení, tedy nejen prostá nostalgie po kráse těch časů (navíc, Wright byl ženáč už od 21 let, tj. od r. 1964). FAT OLD SUN je další jemňoučká melodie, gradující nejprve drsnou, a pak ve výškách jemnou Gilmourovou „slowhandovou“ kytarou. Čtvrtá, poslední stopa na straně 2 - ALANOVA PSYCHEDELICKÁ SNÍDANĚ, je definována svým názvem. Jsou hojně zakomponovány i nahrávky konkrétních zvuků (jak známe od PF již z Ummagummy), pořízených, když jejich bedňák Alanem Styles připravoval snídani. Tato „musique concrete“ se mísí s tichými hammondkami, i až s pastorálně znějícími jemnými kytarkami a piánkem. Odkapává voda do dřezu, cítíte nevyspanou únavu z rauše na včerejším mejdanu, škrtnutí sirky (k zapálení plynového sporáku, cigárka), s příslibem lepších časů v podobě zvuku pečení slaniny na pánvi, konzumace snídaně (jmenovány vločky, kafe, marmeláda), ranní povídání, praská v krbu. WC se splachuje, slunce vstává, jen tak drnkají na kytaru a malinko zajamují, trochu pouklidí, a svět se točí dál. Kdo z nás to nezažil. Taky krása svého druhu.

A ta kráva na obalu (jmenovala se Lulubelle III a byla z Hertfordshiru) navrženém Hipgnosis: pro mě (na rozdíl od jiných) žádná náhodička. Jde jasně o nositelku Milky Breast. Moc milá. Z úcty k její kráse nechtěli PF kazit její obrázek na titulní straně ničím (ani napsáním názvu alba či jména skupiny).

Nakonec jen varování pro novice chtivé prozkoumání PF: tímhle albem nezačínejte, byl by to napoprvé možná moc velký náklad (pravda, pro mě bylo A.H.M. skutečně tím prvním z PF). Zkuste raději cokoli po tomto albu, před ním třeba i More). Počítám, že k podobné radosti z díla, jako mám já, asi nelze dojít na první poslech – asi je třeba se proposlouchat, koneckonců už to tady někdo také zmiňoval, že mu to dost trvalo. Ale – stojí to za to.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams cover

Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams

jiří schwarz | 5 stars | 2017-11-06 | #

Je mi jasné, že si skalní progresmilci na mně nyní zgustnou, ale nemůžu jinak. Přiznávám, že právě Bluejeans & Moonbeams je jediné album od Kapitána hovězího srdce, ke kterému se pravidelně a moc rád vracím.

Na legendární Kopii pstruží masky oceňuju ty části, kdy Kapitánovy pseudoumělecké výboje ustoupí poslouchatelnějšímu soundu, i když některé „acid“ kytary kapely se mi tam taky líbí. Nikdy jsem se ale s novátorstvím Kapitána z prvních desek nesžil (vždyť na světě je tolik jiné pěkné muziky) – mně to novátorství přišlo vždycky trochu jako křečovitá snaha něčím upoutat (při nesporném talentu) za každou cenu, a k tomu ještě bylo nutné se uvést do rauše. Jistou úpornost tohoto druhu jsem cítil i na lecčems od Zappy.

A najednou, v roce 1974, Kapitán vydává 2 LP, Unconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams. Skalními fanoušky proklínané, ani zde na PB zatím nechválené. Údajně pro komerčnost díla. Jenže to je trochu nedorozumění. Jistě, Kapitán zde úplně slevil ze svého nekomerčního šílenství, ale přesto tato dílka dle mého soudu nejsou o nic víc komerční, než třeba nejvýbojnější, vykalkulovaný pseudoprogres opěvovaných Queen (teď jsem tuto recenzi asi úplně odepsal).

Album Bluejeans & Moonbeams je krásně jemně plynoucí, převážně bluesová muzika, pomalé skladby se střídají s rytmičtějšími čísly, kdy se budete houpat do taktu. Bez rytmických převratů, typických pro raná alba Kapitána (a Zappy). Beefhaertův vokál je zde syrově řeřavý, řezavý, dokonale frázující, drsný, zakouřený, v pěkném kontrastu s obvykle hořko-sladkou náladou písniček. Málokdo má barvu hlasu tak přesně šitou do blues (jistou podobu vidím s Joem Cockerem). Většinu těch baladičtějších věcí cítím jako prožitek nálady večera horkého dne: s dívkou po jakémsi koncertu jdou po rozpáleném písku, vyjedou na kopec nad městem, konečně trochu pofukuje, drží se za ruku a v poklidu pozorují blikání světel města dole... (Observatory Crest) – to se týká textu této zmíněné konkrétní skladbičky, ale tak nějak ta pohoda sálá z celé desky.

Instrumentálně není co vytknout. Kytarky Kapitánův spoluhráč (Dean Smith) obsluhuje dokonale – jsou zde také ty „acid” průrazně mňoukavé tóny (co mám rád ze starších desek, byť v podání jiných kytaristů), ale i spousta jinak znějících kytarek. Myslím, že ten sound je dokonalý – jistě, nejde zde o žádný prog-rock. Ale vše je v souladu se vším. Foukačka (v houpavém Captain’s Holiday) muzikantská, dokonalá (Dylan by se mohl stále v této disciplíně od Kapitána učit). Asi někdo může být nespokojen s hodně jednoduchým, melodickým klavírem a klávesami (myslím, že právě ty klávesy mohly být jednou z příčin kritiky komerčnosti). Mě osobně nikterak neurážejí, zapadají zcela integrálně do zvuku.
Ano, tuhle desku lze poslouchat i jako vatu třeba v autě (klidná jízda bez nehody zaručena; motor si bude vrnět rytmicky a pravidelně přesně tak, jako kdybyste mu dali jako palivo Beach Boys), ale zároveň se do ní rád zaposlouchám i se vší pozorností a užívám si té nálady a kytarových vyhrávek.

Proč tolik antipatie ze strany fanoušků? Nevím jistě, ale asi prostě Kapitán vypadl z konceptu. Z urputného, až křečovitého progresivce se stal normálním (pro ty skalní progresivce asi trochu usedlým) muzikantem. Já mu děkuju, že to dokázal aspoň na chvíli (a za to u mě 5*). Legrační je, že oba předchozí recenzenti zde (oba za 2*) se shodnou – Mirek Kostlivý píše: „Tato deska není špatná, a kdyby ji natočil jiný rockový hudebník, určitě by sklidil úspěch”; Voytus zase: „...kdyby to natočil někdo jiný, je to určitě úspěšné”. Myslím, že když později sám Kapitán zavrhl ty své 2 desky z r. 1974, mohl to být i trochu kalkul, poučený tím, že on, známý jako notorický progresivec, dělat normální hezké desky prostě nemůže, protože že je nikdo od něj nekoupí (a progresivci mu nandaj 2*). Já ji ale koupil dávno a jsem happy. A jako šťastný člověk pokládám hlavu na špalek Progboarďákům smířený.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Grechuta, Marek - Magia obłoków cover

Grechuta, Marek / Magia obłoków

jiří schwarz | 5 stars | 2017-02-14 | #

Dost mě překvapilo, že na Progboardu není jediná recenze alba Grechuty (třeba na rozdíl od detailně zpracovávané diskografie Puhdys, kteří byli, třeba trochu neoprávněně, vnímáni mou bigbeatovou generací s úsměvně despektním nadhledem). Přičemž v době počínající normalizace v ČSSR, polská scéna (v rámci socialistických zemí jako jediná) měla dost významný dopad i na dění u nás. Každý, kdo se ochomýtnul kolem big beatu, znal Niemena, a v další řadě taky Grechutu (jehož desku Anawa záslužně vydal i jinak strnulý Supraphon), později taky SBB. Grechuta svými prvními počiny hodně ovlivnil především tvorbu C&K Vocalu u nás, jejich Chorovod byl úchvatný - krásný na LP Generace (pro zájemce: je to 1. CD v souhrnném vydání 4 CD C&K Vocalu a Heleny Arnetové "Dřív než něco začne" z r. 2015), a ještě lepší na koncertech (např. v Redutě / nynějším Rock Café na Národní v Praze). Též Świecie nasz má skvělou coververzi od C&K Vocalu. Vládimír Merta zase zpracoval "Ocalić od zapomnienia" (Uchránit od zapomnění) - originál viz bonus na tomto CD.

LP Magia Obloków jsem koupil kolem r. 1977 v prodejně polské kultury v Praze. Do ruky mi přišla klasika toho, jak to vypadalo tehdy s polskými deskami: téměř hadrový papír (horší než v ČSSR), ačkoli grafika sama v té době začala být zajímavá - zde Grechutova hlava na obláčku lomeném do pruhů s hvězdičkami - ve mně to trochu evokovalo pocit čehosi neuměle amerického :-). Uvnitř pak LPéčko zn. Polskie Nagrania - jakkoli byly nahrávky výborné (což dokazují CD remastery), desku syčela a kvalita zvuku byla mizerná. O to větší radost pak byla z CD, vydaného s četnými bunusy, až v r. 2005 (viz Tracklist CD Pomaton / EMI). U nás dosud obtížně sehnatelné (např. Amazon tento "import" dodává jen do země, kde která filiálka působí). Mně ho dovezl začerstva můj kolega z Grechutova bydliště, Krakova (tam také v r. 2006 v 60ti letech zemřel). Zde zachycený obal s černobílým rámečkem už je z reedice (zakoupitelná i jako součást 15ti CD kompletu jeho tvorby).

A teď konečně k obsahu: Původní LP obsahuje 7 stop, z toho je v podstatě 6 bigbeatových písniček, a jednu čtyřtřídílnou, instrumentální svitu "SPOTKANIA W CZASIE", po vokální stránce pouze se sborem. Sólový zpěv Grechuty je jen na závěrečné, prosté lyrické písničce PTAK ŚPIEWA O PORANKU (text od M. Jastruna). Svita je studiová nahrávka fragmentu Grechutovy hudby k filmu JASTRUN, ale jde o jinou, než filmovu verzi. Nejsa znalý polských reálií, neznám ten film - není tu někdo znalý ze Slezska aby komentoval? Polštině a lyrice textařů LP rozumím útržkovitě - nicméně cítím, že tu jde o velmi barevné obrazy, někdy i o reflexe až s filosofickou hloubkou. Hudba veskrze od Grechuty.

Už úvodní píseň W POCHODZIE DNI I NOCY ukazuje v pouhých 4 minutách stopáže skoro vše, co Grechuta uměl v r. 1974: jistou hypnotičnost působení jeho hudby již začíná opakující se jeden tón kytary. Pak pár taktů nádherná basa Jana Adama Cichého (jistě s jazzovou zkušeností; spolu s bicími a perkusemi tvoří dokonalé předivo ve všech nahrávkách). Pak se přidá Grechutův civilní, příjemný, ale přesto stále mírně naléhavý témbr, nepříliš velkého rozsahu, v podstatě asi nejblíže jej lze označit jako šansoniérský. Zpěvák vlastně jen opakuje s jistou gradací základní melodický riff o pár tónech ("płynąć, płynąć, płynąć w pochodzie") - opět vystavěno na hypnotickém působení repetitivnosti. A pak se přidávají další nástroje - sólová kytara, úžasné elektrické housle Piotra Michery (jejichž melodika je, řekl bych, polská, dost jiná, než co nabízeli jiní houslisté v rocku - J.-L. Ponty, či SugarCane Harris), doporvod akustického klavíru je na buď na Grechutovi, ale většinu klavírních sól obstarává E. Obarski - sóla jsou sice jednoduchá, ale funkční, zahrané s virtuozitou. V IGLE se přidává i flétnička. Třetí, titulní píseň ŚWIAT V OBLOKACH, je krásný, pomalotempový v podstatě "ploužáček" (v bookletu popisovaný něco jako "hitovka amerického střihu"), s jednoduchým, klenutě melodickým refrénem se sborem. Ale i v této skoro prvoplánové líbivce, podmalované především prostými akordy akustického piána, si ponechává Grechuta svůj osobitý pěvecký projev - jakoby trochu nad něčím žasnul, jakoby nad něčím trochu tajil dech. Sdělení písně je, pokud chápu, něco o životních jistotách, resp. jejich pomíjivostech, přirovnávaných k fantaskním proměnám oblaků - "plynou chmury po nebi". Koncertním hitem desky je GODZINA MILOWANIA (zde studiový originál). Jako při tématicky vážnějších věcech, i v této vlastně milostné písni je Grechuta civilní; cítím, že láska není pro něj jen slovem. Vypichuju basové vyhrávky, neskutečné houslové sólo, mizející kdesi ve stratosferických výšinách, a bigbítově improprovizující klavír Obarskiho. První téma hudby k filmu Jastrun, tj. začátek svity SPOTKANIA W CZASIE, je valčíček WALC NA TRAWIE. Řasené sukně točících se víl se při něm zvedají vysoko. Nevím ani, který nástroj vlastně hraje hlavní (krásnou, zasněně smutnou) melodickou linku (asi jen elektrické housle, nebo snad je střídá nějaký rejstřík synťáku? - asi ne). ZMIERZCH je další překrásná, snivá intrumentálka svity. Závěrečná hitovka původního LP, NA SZAROŚĆ NASZYCH NOCY, je z podobného hypnoticky beatového těsta, jako skladba úvodní.

A jen jednou větou o bonusech na CD. Nejsem vůbec příznivec vydávání alternativních verzí jako bonusů, ale zde jsou skutečně famózní. A naprostý mazec je živák (zde stopa č. 15), inspirovaný Grechutovým vystoupením na Festivalu mládeže v Havaně v r. 1974 - tam zazpíval GODZINU MILOWANIA španělsky, doprovázen kubánskými kytaristy a akcentovaně latinskou rytmikou, a i hlasově ji položil víc do jižních krajů. Pak ji s humorem označoval jako "exportní verzi písně" a hrával v Polsku na koncertech (jen pamětníci znají směšný podtext "tuzexových" exportních věcí). Zde uvedená nahrávka je z r. 1976 z festivalu v Opole ale vůbec nezní jako recese (i když to původně jistá legrace byla) - zní to latinsky a neodolatelně! Obrovský cit pro věc.

Album je to extrémně bohaté, plné nápaditých, ale přitom naprosto přirozeně znějících aranží. Album plné poctivého beatového muzikanství, radosti z přenosu sdělení. Dává (aspoň mně) osvobozující pocit volnosti, klidu (nejitří, žádné experimentální pazvuky zde nenajdete), místy snad i dojímá. Zaškatulkovat asi moc nejde. Šansonový písničkář s doprovodem big beatu, anebo, spíše, prog-rock (či alternativní rock) s písňovými tématy? Škatulka je ale jedno (no, s nadsázkou: představte si třeba škatulku průniku Cohena, Van Morrisona, Petera Gabriela a Chopina a kapely instrumetálně podobné třeba Jefferson Airplane tak kolem roku 1971. Že jsem se zbláznil? No ano, do Grechuty). Podstatné pro mě: miluju tohle album od prvního poslechu a stále se vracím. Asi nejoblíbenější Grechutova věc, ačkoli mám moc rád i řadu dalších alb.

» ostatní recenze alba Grechuta, Marek - Magia obłoków
» popis a diskografie skupiny Grechuta, Marek


Ten Years After - The Name Remains the Same (Live) cover

Ten Years After / The Name Remains the Same (Live)

jiří schwarz | 3 stars | 2017-02-04 | #

Tak, jak jsem rychle přijal nástup fenomenálního Joe Gooche, který dokázal hrát na kytaru i zpívat v Alvin Leeově duchu a byl jeho rovnocennou, náhrada Gooche Bonfantim a navíc ztráta ducha kapely Leo Lyonse se mi zdá zlá - kapela přestala znít jako TYA. Kdybych nepoznával skladby, nevěděl bych, že jsou to oni. Vystihuje to i název CD - Jméno zůstává stejné.

CD bylo nahráno 8.11.2014 v Pratteln ve Švýcarsku, vydané 27.2.2015. Obsahuje samé starší skladby, a jde o prvotinu v novém složení.

Dobrý rock, ale jakási ztráta osobitosti TYA. Pro sběratele.

» ostatní recenze alba Ten Years After - The Name Remains the Same (Live)
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.148 s.