horyna - @ 18.05.2016 | #

Materiál čtvrté Fishovy sólové desky (počítaje v to i album cover verzí) na mne působí jako skutečně velká, vyzrálá a dokonale zvládnutá práce suverenní osobnosti rockových dějin. Domnívám se, že toto tvrzení mohu s klidným srdcem odsouhlasit, jelikož prvotně těžko přístupný materiál se po opravdu důkladném vstřebání s několikaletým odstupem, začal tvářit jako věrná a hodnotná kolekce jedinečných a svérázně vybudovaných archetypů Fishova skladatelského potenciálů. Každá předložená píseň, má jedinečně budovanou strukturu a její podobnost jinému zástupci zde, je zcela ojedinělá. Početná skvadra přispívajících hudebníků na tento monolit lidského umění, dokonale vystihla mistrovy záměry a zasloužila se o skutečně rozsáhlou barevnost nahrávky. A tak po výborném debutu stojícím v jedné linii s alby bývalých chlebodárců Marillion a ne příliš vyvedené a působivé dvojce Internal Exile, stojíme před skutečně mimořádným dílem.

Pulzující basa opředena jemnými klávesovými tóny, interesantní bicí tep, akustické ozvěny a doprovodné ženské vokály ve spojení se zcela svobodným kompozičním tvarem písně Mr. 1470 album otevírají, nevšední zážitek tedy přichází od samého počátku.
Křehké nuance Fishových vyjadřovacích schopností, spouští druhou v pořadí Lady Let It Lie- vzletné akustiky, klavír, sóla přivanuta z dálav a zajímavý styl frázování, pokračují ve vysokém standardu tohoto alba.
Po nepříjemném klávesovém zaváhání v písni Emperor's Song (osobní nejslabší položka desky), přichází monstrózní osm minut trvající balada Fortunes of War- z jejich útrob se prodírají na povrch obrazce Skotských dálav i severského venkova, tklivý zvuk romantického saxofonu nám onu náladu maximálně přibližuje.
Vrcholnou osu alba tvoří dynamická a vysoce dráždivá jízda Somebody Special- drhnutí španělských kytar v exotickém odéru a funkční rytmika, silně exresivní vokál, doplněný saxovými tóny, nemůžou posluchače patřičně neoslovit. Progresivní vychřici podporuje i následující, tempově neohraničená, dechy protknutá šestá, No Dummy- s jejím neobyčejným rytmickým uchopením opravdu nehrozí, že by snad posluchač nebyl osloven.
Tepavý rytmus zvonivých kytar a bohaté sbory provází sedmou Pipeline.
Určitou váhavost a sentimentální podtón písně Jumpsuit City- parádně zvýrazní jak ženské sbory, vytažená baskytara, dechová sekce, tak subtilní foukací harmonika, barevná instrumentace činí tuto položku nanejvýš zajímavou.
Flétnová melodie poletující písní Bandwagon- naposled rozpohybuje účastníky této mimořádné události, plně patřící mezi vrcholné adepty na skladbu této desky.
Na vrcholu kolekce stojí civilnější, pomalá a klidnější polohou Fishova hlasu prezentovaná píseň Raw Meat.

V závěru si dovolím vyslovit domněnku vstahující se k jedinečné sbírce Fishovy sólové kariéry. Její rozsah a široký stylový záběr prezentovaný různými fázemi jeho života, v sobě skrývá, či nese, mnoho tváří tohoto génia, je už na posluchačovi samotném, kterou si pro sebe zvolí, kterou vybere. Těžko vyzdvivovat a při tom neupozadit, každá je něčím specifická a vyjímečná, pro mě osobně nastal tvůrčí vrchol právě zmíněnou kolekcí a pokračoval až k přelomu milénia. Ovšem, ovšem, zapomenout na jeho debut by bylo trestuhodné a zcela nesprávné.

horyna @ 06.06.2016 12:30:19 | #
exte: že by vzpomínky jeho byli až tak hluboké, moc se mi nechce věřit, ale na druhou stranu je to klidně možné, že si řekl po takové trapárně, mě tam už nikdo neuvidí. Jasně no Polsko- meka kvalitní hudby a koncertů vůbec, lze si jen povzdechnout