Profil uživatele horyna


Recenze:

Moore, Vinnie - Aerial Visions cover

Moore, Vinnie / Aerial Visions

horyna | 5 stars | 2021-02-15 | #

Říká se, že dobrá muzika se prosadí a prodává sama. Avšak hudební dějiny jsou prorostlé tisícem nahrávek, které se i přes svou mimořádnou kvalitu do širší posluchačské pozornosti zkrátka nedostanou. Reklama je mocnou zbraní a bez ní... Jednou z takových nahrávek by mohla být i kterákoliv deska z pozdní tvorby kytarového mága Vinnie Moora.

Miluji jeho působení u ostrovanů UFO. Tam se však chlapec drží dosti zkrátka, hraje ve prospěch celku/kapely a své široko spektrální choutky nechává na kratším vodítku. Jeho sólová tvorba není zdaleka tak známá, o to je však bohatší a zajímavější. Satriani-ovské pojetí jeho hry je učebnicovým příkladem jak napsat, složit, zaranžovat a nahrát pestrobarevné album, sdružující několik stylů najednou. Zároveň je důkazem, že i bez tak důležité složky jakou je samotný zpěv, se dá v hudebním doprovodu obejít.

Osobně jsem na jeho vlastní práce narazil teprve nedávno, prostřednictvím poslední fošny Soul Shifter, kterou mě tento chlapík totálně smetl z povrchu zemského. Při dalším postupu, jsem z několika vyzkoušených věcí na netu zvolil nahrávku této poměrně podobnou a to její přímou předchůdkyni, desku Aeria Visions. Ta se od své následovnice příliš neliší. Co zůstalo stejné, tak je kytaristovo buldočí zaujetí a nasazení, podobný zvukový kolorit, skladatelská kvalita, feeling i atmosféra nahrávky. Vinnie pouze promíchal některé stylové škatule a tak je na Aerial Vision o dost méně fusion (snad jen ve čtyřce Slam), ale místo toho slyšíme například čisté boogie a to ve skladbách Mustang Shuffle a ZZ Top-áckém coveru La Grande. Nejimpozantněji vyznívá střed strany A. Písně jako jako snová, medově táhlá Satrianovka Faith, spolu se zmiňovanou Slam a druhou, na parádním odpíchnutém riffu postavená a krapet metalizující Now´s the Time, stojí opravdu za pozornost. Neméně zdatné je i samotné finále. Od kompozičně velice barvité a košatě vrstvené The Dark Dream, přes tempově úsečnější Calling Out, až po variabilně pulzující A Million Miles One, je čemu naslouchat a po pár posleších není problém najít zapamatovatelné motivy i celé skladby, které vás začnou ohromně bavit.

Vinnie Moore není žádným přehnaným inovátorem elektrické kytary, ale svůj nástroj ovládá nad jiné dobře a hlavně, hlavně dokáže do tohoto nelehkého stylového slohu složit parádní a snáze zapamatovatelné songy. Jeho melodie vám samovolně vplují do hlavy a pohodlně se tam usadí. Při příští návštěvě je nebudete složitě lovit, ale naopak jen lahodně povytahovat do popředí. Satrianovské pojetí, to jest styl i melodie a kvalita skladeb samotných, tyto dva kytaristy dnes spojuje. A věřím, že je to právě Vinnie Moore, který bude tento žánr po svém učiteli ještě nějakou dobu hrdě propagovat.

» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Aerial Visions
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie


Mona Lisa - Grimaces cover

Mona Lisa / Grimaces

horyna | 3 stars | 2021-02-08 | #

Titul Grimaces od francouzských Mona Lisa patří mezi ty nahrávky, které mě poslechově postupně řádně dokázaly "ždímat". X hodin věnovaných jejímu pochopení a následnému přijetí mezi domácí extraligu, mi dávalo často pořádně zabrat. Jistě ten pocit řada z vás dobře zná. Opakovaně posloucháte něco, co vám podvědomě říká, že se vám to částečně libí, nebo alespoň, že by se vám to líbit mělo/mohlo, ale pořád vám ta či ona nahrávka zasunuje pod nohy nějaké překážky. Přesně tahle deska je takový případ.

Francouzština je pro podobnou muziku dle mého přinejmenším jazykem zvláštním a trvá dlouho, než se s ním posluchač léta letoucí nastavený na angličtinu nějakým způsobem popasuje. Je to ještě pracnější než s italštinou. Navíc hlasový přednes zpěváka jež si říká Dominique Le Guennec, je opravdu hodně ojedinělý. Jeho někdy až extrémně teatrální pojetí vám dokáže pořádně pocuchat nervy. Na druhou stranu jsou na nahrávce místa, v nichž zpívá náramně procítěně a oduševněle. Hned první píseň La mauvaise reputation je zemí, odkud soubor pochází, tedy samotnou Francií úplně prorostlá. Nádech a atmosféra písně dýchá místním šansonem na sto honů. Vcelku zapamatovatelný motiv protéká celou písní a Dominique na sebe strhává pozornost od úplného začátku. Jeho hlas oné písni i celé nahrávce znatelně dominuje. Někdy je to ku prospěchu věci, ale jsou pasáže, kdy má člověk té sebestřednosti plné zuby:-) Historická pompa a určité napětí charakterizují druhou artovou perlu Brume. Styl Yes překopaný do Francouzského pojetí prezentuje třetí Conplainte pour un narcisse i následující, roztomilá a košatě kudrlinková Le jardin des illusions. Jeden z vrcholných okamžiků vnímám u páté Accroche-toi et suis-moi, která je nápady a aranžérskými finesy narvaná až k prasknutí.
Poslední dva songy ještě pořád nějak nedávám. Ne, že by byly výrazně horší, ale první pětice mě ke štěstí tak nějak stačí a na delších cca 12 minut už nemám moc sil.

Mona Lisa je art-rockové těleso, které všechny Yes-ofily a Genesis-áky může notně potěšit. Jen ta fránina, ta je tam někdy hodně křečovitá. Každopádně od tohoto tělesa mám o dost radši platňu Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard.

» ostatní recenze alba Mona Lisa - Grimaces
» popis a diskografie skupiny Mona Lisa


Airbag - The Greatest Show On Earth cover

Airbag / The Greatest Show On Earth

horyna | 5 stars | 2021-02-02 | #

Pokud rádi nasloucháte melancholické hudbě dle vzoru Pink Floyd, mohli by vám Norové Airbag kápnout takříkajíc přesně do noty. Sám jsem je poznal úplnou náhodou a uzmul teprve nedávno. Krátce před vydáním dnes ještě stále horké novinky A Day at the Beach, jsem si jako první objednal právě desku recenzovanou nesoucí jméno The Greatest Show on Earth. Vcelku dost dlouho jsem o ní nemohl tvrdit, že by to byla nějaká láska na první poslech. Žádné wow se tehdy nedostavovalo, avšak paradoxně mi za pár týdnů spadla do klína tehdy právě vydaná A Day…, která se od floydovských tradic znatelněji odklání a právě ona se mi od prvního poslechu líbila o dost víc. Až teprve nedávno, respektive po mnoha a mnoha posleších, objevil jsem kouzlo a zalíbení také ve starší tvorbě Airbag.

U těchto Norů se mi tedy znovu potvrdilo, že za rovnítkem pojmu Norsko, slovo kvalita prostě patří. Airbag jsou podobně jako krajané Gazpacho nesmírně atmosférickou kapelou, hrající v silně melancholickém duchu a jejich nádherně táhlé a spletité tóny, se dají vnímat s patřičnou dávkou příjemné sugesce. Několik inovativních prvků se v jejich muzice dá rovněž vystopovat, čímž se stává absorbování tohoto mjůzik stylu snadnějším. A garantuji vám, že po určitém čase vás onen floydovsky vznášející se duch přestane téměř otravovat. Na světlo vytrysknou originální paprsky vlastní tvorby a melancholicky naladěný jedinec si spokojeností může mnout ruce.

Desku nakrojí dvouminutové působivé atmosférické intro Surveillance (Pt.1), na které naváže na poměry kapely zlověstně se tvářící a poměrně tvrdý plíživý kus Redemption. Neklidná nálada písně a dle vzoru Purcupine Tree i Anathema explodující refrén, navozují v posluchačově hlavě známky existenciální obavy z možného davového šílenství, jež dokáže zmanipulovat šílený jedinec. Do zcel opačných, až esotericky poklidných vod, vplujeme hned s trackem následujícím, písní Silence Grows. Gilmourovsky laděná věc je vítanou změnou po předchozí, až extrémně vygradované psycho skladbě. Čtvrtá Call Me Back je pak Pink Floyd-ovská, zrcadlově podobná píseň, s do ozvěny hozenou, překrásnou akusticky nadýchanou kytarou. Trochu čitelnější a hlavně hybnější song titulní, tedy The Greatest Show on Earth, vyznívá jako největší hit a do paměti se vám vepíše nejlehčeji. Nahrávku zakončí monstrózní, téměř sedmnáct minut trvající Surveillance (Pt.s 2-3). Do sebe zahloubaná, pohupující se posmutnělá suita, s naprosto sugestivními pasážemi, které dokáží diváka hravě odzbrojit svou krásou a zcela nenuceně navodit pocity štěstí i zmaru, vnitřní krásy, ale i neskutečné bolesti.

The Greatest Show on Earth je dramaturgicky výborně zvládnutá deska, s několika velice příjemnými místy. Jistě též patří k jedněm z vrcholných děl norských Airbag, stejně jako celého, melancholicky vzedmutého rockového stylu. 4,5*



» ostatní recenze alba Airbag - The Greatest Show On Earth
» popis a diskografie skupiny Airbag


Wilson, Steven - The Future Bites cover

Wilson, Steven / The Future Bites

horyna | 2 stars | 2021-01-28 | #

Tak a je to tady. Konečně se můžou všichni zarytí odpůrci Stevena Wilsona pořádně namlsat. Ti, kdo o něm neustále jen pochybovali jej znovu odsoudí a ti, kteří na něm doslova parazitovali, ho můžou konečně pohřbít se vší pompou. Závistiví ego maniaci si tak zase mnou ruce, že to, co o něm celou dobu tvrdí, tedy všechny ty plytké řeči o mistrově ne genialitě, se dají opřít o totálně zpackaný titul. Na jeho horkou novinku teď přece nadává absolutně každý, tak hurá, přihřejeme si polívčičku taky. Ale uvidíte, ono to zas tak horké nebude ani letos. Jasně, vyrojí se víc podobných pochybovačů, stejně jako těch, kteří zpěvákův záměr nebudou chtít pochopit pouze z principu. Ale už teď se internet naplňuje hlasy, kterým se nová deska znovu líbí a kteří jsou možná až překvapivě spokojeni. Přesto, mezi progresivní populací dnes koluje fáma, že se Wilson rozhodl nadobro opustit progresivní tradici a že se touží věnovat pouze popové linii. Na podobné spekulace je dnes ještě příliš brzo, Stevenovi další záměry ukáže až čas sám.

Wilson s deskou The Future Bites obrazně řečeno překročil řeku Styx a vydal svou nejméně typickou věc. Jestli je i nejambicióznější těžko říct, ale místa, kde se rock nahrazuje popem a progresivní sound čeří elektronika, tak vnímána být může. Každopádně ta deska tady po mnoha odkladech konečně je a záleží jenom na vás, zdali a jak moc se necháte odradit prvním poslechem a bandou nepřejících škarohlídů. Právě letošní novince je potřeba dát hned několik šancí, aby vás nějakým způsobem dokázala přesvědčit. Wilson je vizionář, to víme všichni a rád dělá věci po svém. Ta cesta nemusí být každému po chuti a kdo nemá dostatek odvahy, zabalí to hned na jejím začátku. Já to neudělal a tak si dovolím tvrdit, že to sebepoznávání vnitřního Wilsona skrze tuto desku za tu námahu stálo. Je to zase něco nového a to hodně jedinců nerado slyší. Do páru by se jim hodil spíš další „havran“, o tom žádná, ale to si pak desku objednejte u někoho jiného. Wilson se opakovat nehodlá. Paleta jeho barev je letos skutečně hodně bohatá a rozmanitá. Od překrásně snivé a jímavé, veskrze transcendentální King Ghost, přes popem osmdesátých let ovlivněnou Eminent Sleaze, a veskrze pohodovou 12 Things i Forgot, až po ambientní klenot Man of the People, či čistou elektroniku – aktuální odraz dnešní společnosti, který zpěvák simuluje písní Personal Shopper. Jde o song, jež je zároveň nejodvážnějším kusem aktuální desky a který většina progového osazenstva odsoudí hned s prvními elektro/moderno tóny.

Steven Wilson je posedlý workoholik. Šílenec dokonalosti, žijící jen hudbou a pro hudbu. Několik let vytváří remixy starých, proslavených alb, které se staly darem pro fanoušky a dosáhly celosvětové reputace mezi audiofily. V přímé konfrontaci k těmto dílům teď stvořil něco zcela jiného. Muž, který narušil status progové hudby konce minulého století s přesahem do tisíciletí nového, moderní básník notových zápisů a mimořádný multiinstrumentalista, skladatel a zvukař, se nikdy nezastaví ve svém tvořivém a inovačním procesu. Je si dobře vědom, že tímto krokem ztrácí mnoho svých dřívějších příznivců, ale ten risk mu za to, jak sám říká, stojí. Touha oslovit nové posluchače je vehementně silnější.

The Future Bites nepovažuji za jeho nejlepší album, to ani náhodou, ale za mimořádně zajímavé a inovativní považováno být rozhodně může. A jestli se někdo z vás znovu ptá, proč to všechno mr. Wilson dělá, odpověď je jednoduší, než si leckdo může myslet. Nejspíš právě proto, že ho to prostě jenom baví.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Future Bites
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Chicago - Chicago Transit Authority cover

Chicago / Chicago Transit Authority

horyna | 5 stars | 2021-01-27 | #

Pravidlo - co v mládí zavrhujete, ve stáří jak když najdete, platí u leckterého jedince a leckteré muziky dvojnásob. Dechové sekce, hudbu big bandů a kejkle s žesťovými nástroji jsem jako puboš úplně nesnášel. Podobná mjůzik připadala mi strašně staromilská, otravná a zaprděná. Postupným rozšiřováním obzorů přicházející ruku v ruce s narůstajícím věkem a rozhlížením se na všechny strany i ne-rockového spektra, objeví posluchač po novotách lačnící i v tomto umění, jež protíná několik generací, skutečně velké a hodnotné poklady.

Jedním takovým drahokamem je i tvorba americké, v prvním období striktně jazz-rockové formace Chicago. Ta se zprvu nazývala celým jménem Chicago Transit Authority a právě tak pojmenovala i své album debutní. To je spolu s dvojkou Chicago, jejich jasně nejlepším počinem. Postupný přerod v popově orientovaný ansámbl už mi jaksi nic neříká, ale tahle dvojice, to je prostě velká paráda.

Z klasického rockového složení si kluci pochopitelně krom zpěvu půjčují i elektrickou kytaru a rytmiku basa/bicí. Čeho je u Chicago výrazně nad rámec, je jasně čitelná dechová sekce. Bohaté využívání žesťů je podstata a hlavním gró jejich hudby. Písně mají neuvěřitelný tah na bránu, dokáží vytvořit spoustu příjemných romantických zákoutí právě s přispěním trumpet, saxofonů a trombónů, stejně jako šťavnatých, chytlavých pasáží, které se vám zaříznou pod kůži s prvními poslechy. Deska obsahuje celou plejádu výborných skladeb a až na impovizační chujoviny Free Form Guitar, respektive poslední Liberation a řadu zbytečně natahovaných pasáží v předešlé Poem 58, jde o sbírku návykových, brilantně zkomponovaných a profesorsky zahraných skladeb.

Podobně jako stylově spříznění Blood, Sweet and Tears jsou i Chicago výsostně osobitým souborem, který k progresu let sedmdesátých připojil další ze zajímavých derivátů, spojující rockovou muziky s výraznou dechovou sekcí. Jde tak o svrchovaně originální pojetí, které vám spolu s láskou ke klasické hudbě může značně rozšířit mantinely. Absolutní hudba.

» ostatní recenze alba Chicago - Chicago Transit Authority
» popis a diskografie skupiny Chicago


Asia - Arena cover

Asia / Arena

horyna | 5 stars | 2021-01-21 | #

Třetí comebackové album skupiny Asia z roku 1996 nese název Arena a patří mezi nejlepší nahrávky nejen v Payneho éře, ale i v kompletní diskografii této pomp-rockové (tehdy) stálice. I když se náš soubor znovu rozrostl o další hostující kytaristy, stále zní velmi kompaktně a jednolitě. Předložený materiál vykazuje známky solidní variability a zasahuje do vícero hudebních směrů. Při pozorném poslechu zde krom obligátního A.O.R. uslyšíme i náznaky popu, progresu, world music, či lehké hrátky s fusion.

Po předehře koketující právě mezi fusion a world, je na druhé trati připravena famózní titulní skladba Arena. To je emotivně precizně vystavěná věc, přetékající aristokraticky vznešenými melodiemi, nadýchanými klávesami a symbolikou nových Asia, která je ukryta v hrdle Johna Payna. Ten svou výtečnou frázovací technikou vede znovu nastartovanou kapelu na další zteč. Barva jeho hlasu je moc a moc příjemná, teplá a sametově hladká. Přímí pokračovatel Heaven na začátku evokuje dokonce Pink Floyd, časem odhalí svoje ostřejší kontury, ale atmosférická naléhavost zůstává. Payne je pánem všeho mezi nebem a zemí. V sezpívaných refréne je naprosto nedostižný. Výkladní pomp rock s tepající basou a akustickými bortícími se hradbami kytar, to je píseň 2 Sides Of The Moon. Že dovede Asia i pořádně přitvrdit, poznáme prostřednictvím temného a ostrého kusu Day Before The War. Ten nepostrádá značné charisma, decentní patetický lesk i brilantní instrumentální výkony. Budu se zase opakovat, ale znovu je tu Payne. Král Payne, stojící na samém vrcholu hlasového řetězce :-) kázajíc o tom, jak hrát a cítit pompézní muziku. Never patří mezi klasické popiny to přiznávám, ale ujde. Mnohem osobitější je moderně střižená (Downese tu žeru) Falling. Bicman Michael Sturgis hravě vyplňuje prostor a z Payneho hrdla se řine barevně působivá slovní skládačka. Osmá Words patří do kategorie balad, a pak už to přijde. Intro z jiného světa, orientální motivy a až do oblak se vypínající atmosférický klenot U Bring Me Down. Další v pořadí Tell Me Why je naléhavá až to zabolí. K mým vůbec nejoblíbenějším položkám patří pomp rocková (a to doslova) hymna Turn It Around, jejíž melodie prorůstá Downesovými klávesami a vypíná se vzhůru jako ladná laň, stojící na úpatí skály při západu žhnoucího slunce.

Nemůžu si pomoci, etapu, přesněji řečeno první trojici desek s Johnem Paynem žeru Asii i s navijákem. Pro mne jde o zcela návykovou a se srdečním svalem rozmlouvající muziku. Muziku plnou úchvatných melodií a skvostných aranžmá, v jejichž čele stojí muž s brilantním hlasem - jeden z největších rockových mohykánů, jež kdy pompézní rock spatřil - pan John Payne.


 

» ostatní recenze alba Asia - Arena
» popis a diskografie skupiny Asia


Wishbone Ash - No Smoke Without Fire cover

Wishbone Ash / No Smoke Without Fire

horyna | 5 stars | 2021-01-18 | #

Ke kapele Wishbone Ash jsem měl léta letoucí jen málo jak průměrný vztah. Ne že by se mi jejich raná alba nelíbila, to tvrdit nemohu, ale u žádného krom Argus nepřišlo to omamné wow, které vás posadí na zadek a vaše srdce si spolu se sluchovody notuje ve stejně sehraném rytmu.

Dnes už klasickou první šestici nahrávek W. A. ukončuje krajně nepovedená záležitost Locked in. Na konci roku 1976 je kapela na svém druhém startu. Návrat zpět do famózní formy představuje hned první deska této etapy, výborná New England. Poté následuje každý rok lepší a lepší věc. Kvalita u mne kulminuje s příchodem prvotřídní No Smoke Without Fire. Malý odklon, avšak podobné proporce nabízí Just Testing a vrchol blaha mě servíruje značně odlišná, dobová "osmdesátka" Number the Brave, kde pěvecké party převezme Andy Powell a basu tvrdí vele zkušený John Wetton.

Deska recenzovaná nepřináší prakticky nic nového, co bychom už nemohli najít na jejich předchůdkyních. Kapela opět sype své výsostně melodické nápady z rukávu jako by nebylo nic lehčího a vzájemná napojená témata, kompoziční spojky, přechody a aranžmá zvládá levou zadní. Melodické cítění kytarového dua Andy Powell - Laurie Wisefield je nadčasové. Posluchače „pronásleduje“ na každičkém kroku, nejhmatatelněji snad v čarokrásné a zároveň tajemné Like a Child, tempově maximálně sehrané Baby The Angels Are Here, prvotřídní baladě Ships in the Sky, stejně jako v závěrečném dvou zápřahu Way of the World.

Wishbone Ash projeli celými sedmdesátkami až na jedno malé klopítnutí se vztyčenou hlavou. Zanechali po sobě mnoho nahrávek s vysokým kreditem, ve kterých se dá přehrabovat téměř donekonečna. I No Smoke patří k těm, jež se dají vřele jen a jen doporučit.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - No Smoke Without Fire
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Flower Kings, The - Islands cover

Flower Kings, The / Islands

horyna | 4 stars | 2021-01-12 | #

Po dvě dekády dokázali švédští Flower Kings vydávat umělecky vysoce ceněná a inovativní alba. Ale studnice kreativity začala postupně vysychat i Roine Stoltovi, což se projevilo jak na jeho sólovém projektu Manifesto..., který více méně byl stejně spíše deskou jeho mateřské kapely, tak i na předloňské Waiting for Miracles. Od novinky, která se jeví jako docela narychlo spíchnutá, jsem toho tedy opravdu moc nečekal, i když celá řada pozitivních reakcí z celého světa mluvila o Islands jako o návratu k tomu nejlepšímu z přelomu milénia.

Jaké jsou tedy mé, asi po jednom měsíci už vcelku pevně usazené dojmy? Ne, ani náhodou nejsem tak brutálně nadšený jako jiní přispívající a domnívám se, že dnes už loňská Islands, se s deskami z let 95-13 nemůže měřit ani omylem. Přesto je vcelku jasně rozpoznatelné, že opětovný návrat skladatelské múzy do Roineho života, přináší do tvorby "jeho" Flower Kings jen a jen pozitivní myšlenky. A to přesto, že je tahle novinka roztažena přes alba dvě. Nápady jsou tentokrát mnohem silnější a zajímavější a tak není problém s nimi utáhnout tak velkou minutáž. Ta naštěstí až tak obrovská zase není a dvě padesátiminutovky, respektive jedna čtyřicítka, je tak akorát.
Hned od prvního poslechu se mi o dost více zamlouvá disk číslo dva. Jeho náplň jeví se jako svěžejší, čerstvější, méně konvenční a tudíž více objevitelská. Spousta krátkých skladeb žije svým vlastním životem, nezávislým na předchozích příbězích a nabízí tak posluchači pestřejší orientační výčet. Hravost dvojky předčí kapku sešněrovanější a strnulejší nástup prvního disku, i když i na něm je solidní počet nadprůměrných songů.

Novinka Islands nepřináší zas tolik nového, jak jsem po přelouskání některých postřehů čekal, ani tolik nezvyklého a znovu inovativního, jak bych si u kapely dříve tak vysokého formátu přál. To však neznamená, že je tato kolekce prosta dobré a pořád solidně zajímavé muziky. Některé okamžiky a postupy už člověk slyšel dříve, tomu se u tak rozsáhlé diskografie zkrátka nelze ubránit. Řada aranží, nástrojových spojení a variačních sekvencí však působí znovu dosti svěže a neokoukaně. Právě takové části i celé skladby poponáší tento kotouč lehce nad průměrný hudební tok, který do drážek digitálních médií dnes zaznamenávají stovky jim podobných. Proto tedy spíše než pesimisticky, zakončím tuto recenzi optimisticky a poděkuji květinovým králům za jejich poctivý návrat s pozitivně laděnou muzikou, které v dnešní pokažené době není nikdy dost.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Anubis - Homeless cover

Anubis / Homeless

horyna | 4 stars | 2021-01-11 | #

Více jak půl roku mi trvalo, než jsem se rozhoupal a poslední Anubis si konečně objednal. Na Discogs byl tento titul pořád dost drahý a tak nákup přímo ze stránek kapely, jevil se jako jediný možný. Tento kousek si však nadlouho zapamatuju jako ten, který mi v poště přistál přesně 23.12., tedy den před štědrým dnem. Rozbalil jsem jej a poprvé poslechl takřka hned. Hořel jsem nedočkavostí, s čím tito Australané přijdou tentokrát. Jejich hudební produkce se mi velmi líbí a i když nepřináší nic moc nového, osobně z ní cítím pořád dostatek svěžesti a výrazný melodický cit. Přitahuje mne hlas zpěváka Roberta Mouldinga, stejně jako košaté nadýchané kompozice z předchozích alb.
Anubis model 2020 tentokrát vsadil na přehlednost a zjednodušení formy. Kluci celkem výrazně zkrátili stopáž jednotlivých skladeb i celkovou délku alba. Do čtyřiceti minut nacpali devítku znovu dosti nápaditých kompozic, ze kterých je zřejmé, že kapela na vavřínech neusnula a skladatelsky zase zabrala. Jednotlivé songy mají větší razanci i hitovější potenciál. Rychlejší doba nahrává podobné strategii a Anubis se snaží hledět do budoucna. Písně jsou odlehčenější a nadýchanější. Co zůstalo, to je pestrost a skladatelský nadhled. Aranžérsky vymazlená a nápaditá deska Homeless, je dalším parádním zářezem do discografie Anubis. Bravo chalani, děláte mi radost.

» ostatní recenze alba Anubis - Homeless
» popis a diskografie skupiny Anubis


Saga - Saga cover

Saga / Saga

horyna | 3 stars | 2021-01-07 | #

První desku milovaných kanaďanů Saga jsem si nadělil teprve nedávno. Starou základní Sagu (alba 1-4), kterou mají její příznivci nejraději tolik neprožívám. Respektive, druhou a třetí desku ano, ale pořád to není nic proti tomu, co tihle mistři A.O.R. kříženého s pomp a art rockem předváděli v letech devadesátých a hlavně v novém tisíciletí. Až přehnaně předimenzovaná klávesová hradba postupně ustupovala střízlivějšímu skladatelskému pojetí a nadýchaná kytara Iana Crichtona dostávala větší manévrovací prostor, ve kterém mohla snáze rozdávat spousty překrásných tónů a melodií.

Úvodní skladba How Long je i na moje poměry (určitý druh obdivu/respektu k podobné produkci) docela příšerná. Umělohmotná bakeliťárna s odstrašujícími disco klávesami a uhozenou melodií. Raději ji přeskakuji, páč nechci mít zkaženou náladu hned na začátku desky. Naštěstí hned druhá skladba vyznívá podstatně lépe. V písni Humble Stance se Saga prezentuje jako klasická osmdesátková kapela s mohutným klávesovým parkem, silnou melodickou chutí a vepředu vytaženým Sadlerovým operním patosem. Climbing the Ladder začíná niterněji, posléze však nabere na obrátkách, ale v náznacích zde nepřestávám slyšet pozdější Genesis model 83. Takže kdo od koho vlastně opisoval? Will It Be You? má naopak rockovější mezihru, která kapele nebývale sluší. Mezi povedené pasuji i skladbu Perfectionis, a hlavně poslední dvojici, nejatmosféričtější, ladnou Ice Nice a mohutnou Tired World.

První deska Sagy není bez chyb. U kláves ještě nestojí Jim Gilmour, ale nějaký Peter Rochon. Přesto není jejich zvuk od pozdějších alb (Silent Knight) nijak výrazně odlišný. V této kapele hráli na klávesy i tři členové současně, což se dost rapidně odráželo na jejich prvotní produkci.
Dobrá, nikterak však zásadní věc s několika příjemnými songy dle modelu osmdesát.

» ostatní recenze alba Saga - Saga
» popis a diskografie skupiny Saga


Red Bazar - Things As They Appear cover

Red Bazar / Things As They Appear

horyna | 5 stars | 2021-01-06 | #

Předešlý album Tales From the Bookcase dokázal pořádně provětrat zatuchlé chodby anglického neo-progového chrámu, po nichž se mnoho letitých kapel začínajících v dobáchh devadesátých, začínalo s rukama za zády příliš spokojeně a nenuceně procházet. Spolu s nevidomým multi instrumentalistou, skladatelem a zpěvákem Peterem Jonesem (vlastní projekt Tiger Moth Tales a klíčový člen koncertních Camel), vtrhli tito ostrované na tenký led onoho stylu s patřičnou razancí a stejný model, jaký použili na svém předchozím počinu, aplikovali i pro toto nové dítko, desku Things as They Appear. Znovu tedy máme co do činění s poměrně živočišným, velmi nápaditým a melodicky velice přívětivým progresivním rockem vysoké kompoziční úrovně, u něhož je profesionální ovládání jednotlivých nástrojů samotnými muzikanty jaksi automaticky vyžadováno. Materiál složený z osmi částí vznikal tentokrát společnými silami, což je na sehranosti celé čtveřice jasně patrno. Důležité slovo měl též hostující klávesista Gary Marsh, jehož aranžmá se do výsledného formátu rovněž promítla. Prvky, které na Red Bazar osobně oceňuji nejvíce, jsou vynalézavost a skladatelská zručnost. Přesně takto bych si představoval, že by zpoza svého léty vypilovaného stylu měli znít soudobí Arena, nebo Threshold. Invenčně zajímavě, neotřele, zábavně, nevyčerpaně a neomšele. Ale oproti jmenovaným jsou Red Bazar ještě pionýři a těžko spekulovat, kam se se svou tvorbou (ne)posunou za deset let. Jedno je však jasné, právě takovým kapelám jako jsou Red Bazar, Tiger Moth Tales, Lifesigns, či nový projekt Rain dnes svítí zelená, čímž se tradice ostrovní progresivní školy vzniklé v dobách Genesis, plynule předává dalším a dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Red Bazar - Things As They Appear
» popis a diskografie skupiny Red Bazar


Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon cover

Mark Kelly’s Marathon / Mark Kelly’s Marathon

horyna | 4 stars | 2021-01-05 | #

Jako obrovský milovník Hogartovských Marillion, jsem vznik nového projektu jejich dvorního klávesisty Marka Kellyho pod názvem Mark Kelly's Marathon, přivítal s otevřenou náručí. První ukázky na internetu mě o jedinečnosti tohoto díla zrovna dvakrát nepřesvědčily, ale vrozená intuice našeptávala, že s důkladným a opakovaným poslechem toto dílo své přednosti časem jistě odhalí. Jako jeden z hlavních architektů hudby Marillion už od raných osmdesátých let, stál Mark za mnoha úspěchy této kapely. Jeho vynalézavý přístup dodává tvorbě Marillion čerstvý vítr, nový směr i inovativního ducha. S Kellym se tentokrát představují umělci Oliver Smith (zpěv), Pete Wood (kytara), John Cordy (kytara), Henry Rogers (bicí) a Kellyho synovec Conal Kelly na basu. V jedné skladbě se s kytarou na krku objeví také kytarista Marillion Steve Rothery.

Díky ústřednímu konceptu založenému na létání a cestování do vesmíru, je téma alba používáno jako alegorie rozpadu lidské komunikace. Vážná textová témata doprovází docela příjemná, někdy značně odlehčená a vždy velmi melodická hudba. Zúčastnění hudebníci možná nemají tak ikonickou reputaci jako jejich vůdce, ale ještě proto je nemusíme nutně podceňovat. Smith je vynikající zpěvák, jehož bohatý hlas zní záhadně i emotivně plně, podobně jako Peter Gabriel v nejlepších letech.

Album je rozdělené na dva široké segmenty s názvy Amelia a 2051. Nejprve nabízí příběh pilotky Amelie Earhartové a poté sci-fi příběh technologického zhroucení ve vesmíru. Deset základních skladeb důsledně odkazuje na alegorii lidské vzdálenosti a poruchy komunikace. Každá skladba se může pochlubit jistou hybnou silou, ale do každé budete muset investovat určitý čas, abyste objevili její kouzlo. Úvodní suita Amelia je plná nadýchaných klávesových ploch, výrazně melodických kytarových linek a řádně učesané rytmiky, které jako blesk z čistého nebe proráží onen Gabrielovsky výrazný charakteristický vokál. Změny tempa jsou sice přehledné, přesto můžeme tvrdit, že na sebe ladně navazují a postupná gradace, či prorůstání a setkávání se určitých témat, je v takto košaté muzice velmi velmi osvěžující. Po této úvodní troj-suitě, následuje trojice samostatných písní. When I Fell například začíná jako docela obyčejný pop rockový song, ovšem postupný nárůst emoční intenzity v rovině hudební i vokální, z něj nakonec vymodeluje velmi sugestivní hudební drahokam. This Time se přehrává ve svižnějším rockovém tempu a vzdáleně může připomínat rytmicky pevnější část tvorby Markovy domovské formace. Píseň Puppets s typickým sólem Rotheryho, je atmosférickým klenotem plným aranžérských kliček, tajemných zákoutí, poskládaných z geniálních nápadů svých autorů. Cítit je rovněž Kellyho nemalý obdiv k The Beatles. Progresivní rovnováha je obnovena především pomocí posledního songu 2051. 15 minutového prog eposu, který je dodáván s filmovým sci-fi tématem a příslušnými zvukovými efekty. Místy píseň připomíná tvorbu Lonely Robot, Sound of Contact, či Dee Expus.

Toto album přináší mnoho vynikajících momentů a uspokojí jak širokou Marillion-ovskou základnu, tak řadu klasických, k progresivnímu rocku se obracejících posluchačů. Netypická poloha Marka Kellyho přivanula na konec roku 2020 spoustu pozitivních vibrací a dala tak základ pro vznik jednoho z nejpřekvapivějších děl v sofistikované hudební oblasti posledních dnů.4,5

» ostatní recenze alba Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon
» popis a diskografie skupiny Mark Kelly’s Marathon


Birth Control - Backdoor possibilities cover

Birth Control / Backdoor possibilities

horyna | 5 stars | 2021-01-04 | #

Němečtí Birth Control se s každým dalším nakoupeným nosičem posunovali v mé privátní sbírce s cd disky na vyšší a vyšší level. Prvenství oblíbenosti už navždy bude patřit cd Plastic People, avšak místo další, tedy druhé, už nějaký ten čas zaujímá recenzovaná Backdoor Possibilities. Právě zde prodělala kapela zřejmě nejzřetelnější hudební vývoj, když do svého repertoáru zapojila do té doby a na své poměry zcela inovativní a jen okrajově používané progresivní prvky. Pink Floyd-ovské a Yes-ovské tradice z alba předchozího propojila s pestrou škálou postupů, pocitů a harmonií příznačných pro tvorbu Gentle Giant. Košatost a variační prokomponovanost dle tohoto vzoru i kapel italské provenience let sedmdesátých, s grácií sobě vrozenou kapela namíchala v koktejl tvořený tisícovkou odstínů, jež postupně odebírá z obrovské palety plné sytých hudebních barev.

Hned první song, respektive jeho druhá část, nabízí podobně složité hudební variace, jaké na své pozdější alba umísťoval echt progresivní něžný obr. Čarovné kouzlo druhé Beedeepees nás odveze až k italským břehům, kde své svéhlavé kompoziční proporce a bohatství neustále se obměňujících témat podobně používali mistři v čele s PFM, či Quatro Vecia Locanda. Nejraději mám hned další, vznešeně znějící a rozvláčnou Futile Prayer - vzrušující pestrobarevnou atmosférickou koláž. Za pozornost stojí i mimořádně kreativní instrumentálka La Ciguena de Zaragoza, ovlivněná španělským koloritem a také impresionistickými barvami načichlá Behind Grey Walls.

Zkrátka, deska Backdoor Possibilities je jako procházka úchvatnou hudební scenérií. Zajímavá překvapení na vás čekají na každičkém rohu a o vzrušující zážitky plné intenzivních dojmů tu nikdy není nouze.

» ostatní recenze alba Birth Control - Backdoor possibilities
» popis a diskografie skupiny Birth Control


Foreigner - Agent Provocateur cover

Foreigner / Agent Provocateur

horyna | 4 stars | 2020-12-29 | #

Agent Provocateur je poslední stále ještě dosti dobrá deska britsko-amerických melodiků Foreigner. Poslední na dlouhou dobu. Inside Information byl už jen slabě přeluhovaný čaj a pokus s Johnny Edwardsem honosící se názvem Unusual Heat, nevyšel vůbec. Lou Gramm byl zkrátka nepostradatelný. Agent plynule navazuje na předchozí 4-ku. Většina písní stále disponuje silnými hudebními myšlenkami a v místech, kde kapele trochu dochází dech přispěchá zachránce/zpěvák Lou Gramm s potřebnou dávkou vlastního charisma, aby skomírající skladatelské potenci dodal šťávu a pořádnou jiskru.

Leader, kytarista a ústřední skladatel Mick Jones si byl vědom, že po masivním úspěchu onoho předchůdce, musí přijít alespoň s obdobně silným materiálem. Na singlové úspěchy tři roky starých skladeb tentokrát navázal, ale dle vzoru mega úspěšné Waiting for a Girl Like You, sestavil pro jistotu na aktuální desku balad mnohem víc. Znovu se jako jednička ukázala dle mého vůbec nejlepší skladba celých Foreigner, přenádherná baladická holubice I Want to Know What Love Is, která se po podařeném energy otvíráku Tooth and Nail a nachově nadýchané, neméně vydařené oplodňovací jistotě That Was Yesterday, vyhoupla v rotacích zaoceánských rádií do každodenního programu. Ale ještě zpět k zmiňované Want to Know What Love Is. Její vstřícný charakter, pozitivní a hřejivá atmosféra, spolu s krásně vláčným tempem a Grammovým uhrančivým frázováním i odzbrojujícím sborovým refrénem, činí z písně jednu z vůbec nejkrásnějších srdceryvných balad na rockovém trhu. Snová linie alba pokračuje ještě se čtvrtou Growing Up the Hard Way, jinak celkem nenápadné, avšak na pevné basové figuře postavené elektrizující písni. Střed desky pro mne osobně dost upadá. Reaction to Action i Stranger in My Own House řadím k typickým, ke glamu se klonícím "průměrnostem", za každou cenu si tykající s našminkovanou dobou. Zpět na melancholickou stranu desku kloní hřejivé klávesové rejstříky v A Love in Vain, další, mírně přes kopírák vyšmirglovaná balada Down on Love (Lou zachrání i nezachranitelné, ale ten refrén stojí opravdu za to) i ne nepodobná Two Different Worlds. Svižnější konec pak obstará pozitivní She's Too Tough. Žádná sláva, ale...

Miluju pompézní rock, A.O.R. a řadu těch načančaných, aristokraticky vyhlížejících souborů a jejich, na silové klávesové hře založený repertoár. Některé už příliš přeslazené a přecukrované produkce však s povděkem raději odmítám. Foreigner řadím asi podobně jako většina příznivců tohoto stylu na jeden z vrcholů pomp-rockové pyramidy. Jejich cit pro melodie, nádherný klávesový opar nad písněmi se vznášející, Grammův mohutně sytý témbr a tvorba sic jednodušších, za to však zapamatovatelných písní podepřených velkolepými refrény, je v této oblasti podobně legendární, jako je legendární produkce například Deep Purple v sekci tvrdě rockové. Agent Provocateur je pak typickým produktem kapely, jejíž největší slávu zažehla synthetizerová léta osmdesátá.

» ostatní recenze alba Foreigner - Agent Provocateur
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Budgie - Nightflight cover

Budgie / Nightflight

horyna | 5 stars | 2020-12-14 | #

Budgie jsou můj asi vůbec největší hudební objev na rockovém poli za zhruba poslední rok. Myslím z pohledu staré sedmdesátkové kapely, které jsem přišel na chuť teprve nedávno, co má rozsáhlou discografii a u níž jsem se nerozpakoval a krom debutu ji postupně pořídil kompletně. Za nejzdařilejší výtvory budu asi vždy počítat ty první, které jsem od nich slyšel, což je trojlístek alb vydaných mezi roky 73-75. Dnes mám ale rád i trochu syrovější Squawk, a naopak silně osmdesátkový Deliver us From Evil. Vlastně i ostatní desky jsou velice dobré, tedy až na desku předcházející této recenzované - Power Supply. Právě na ní došlo k jedné důležité změně, která se dost výrazně zapsala do charakteru oné desky. Odešel kytarista Tony Bourge, jehož nahradil novic John Thomas. Díky jemu a změně klimatu na hudební mapě té doby především, dochází k rychlé obměně Budgie z hard-rockové party na heavy metalovou. Tento směr mě k "andulce" zkrátka nesedí. Navíc příšerný zvuk (nechápu, jak toto vůbec mohli pustit ven) s kompozicemi podobnými jedna druhé, sesazují tuto desku v mém zorném poli na pozici v Budgie katalogu na druhou nejslabší.

Následující nahrávku, tedy album Nightflight vnímám jako daleko povedenější. Budgie se už za každou cenu nesnaží hrát jen ostře a od podlahy. Hevík tu sice znovu v písních prorůstá, ale daleko zdařileji a prostřednictvím složitějších, košatějších struktur. Zvuk se vyčistil a deska, i v řízných kompozicích nabízí daleko variabilnější hodnoty. Budgie znovu vsadili na sofistikovanější pojetí a svým skladbám přidali na vzdušnosti a autenticitě. Dokladem jsou překrásné pomalejší věci Apparatus a Change Your Ways, ušité dle vzoru starších, s podobnou atmosférou popasovaných písní. Z těch tvrdším vítám především parádní dupárnu Superstar, hymnickou Keeping a Randezvous a skvostný opener I Turned to Stone. To je ušní balzám a jeden z nejlepších songů celých Budgie.

Desku Nightflight zdobí parádní cover, lehce osmdesátkový zvuk i otevřenější sound a v řadě neposlední, i spousta výborných písní. Tahle deska je zkrátka parádní, ostatně podobně jako 90% všeho, co kdy Budgie složili. Zastánci "původní" koncepce kapely, by na mém hodnocení určitě jednu hvězdu sundali, ale od toho tu přece máme ten subjektivismus.

» ostatní recenze alba Budgie - Nightflight
» popis a diskografie skupiny Budgie


It Bites - Once Around The World cover

It Bites / Once Around The World

horyna | 3 stars | 2020-12-11 | #

Ke kapele It Bites jsem se dostal kdysi dávno, vlastně hned po vydání jejich comebacku v roce 2008, jež nesl název The Tall Ships. Desku jsem ihned přijal za svou a její obliba u mne trvá dodnes, což žel bohu nemohu tvrdit o druhé, přece jen slabší Map of the Past . Na jejich stopu mne přivedl o tři roky starší projekt Kino, na který mne tehdy upozornil agilní časopis Spark. A stejně jako v případě It Bites, ani dvojka Kino, nedávno vydaná deska Radio Voltaire, kvalit jedničky v žádném případě nedosahuje. Starší tvorbu prvně jmenovaných jsem měl v merku strašně dlouho, ale až teprve teď jsem se prostřednictvím Discogs dokopal k potřebné objednávce. Prvotní záměr, tedy nákup debutu The Big Land in the Windmill jsem s pomocí Youtube nakonec přehodnotil a sáhl po desce druhé - Once Around the World.

Ani jedna z obou lp It Bites, které kapela vypustila v druhé polovině osmdesátých let, není prosta jistých chyb. Jestliže jednička působí krapet archaicky, nevyhraněně, skladatelsky ploše a možná až umělecky nedokonale, tyto aspekty nahrávka druhá stírá. Jenže...už na ní se ta stejná sestava odklání od původní koncepce (art/prog rockového tělesa vymodelovaného dle vzoru Fish-ovských Marillion) a znatelně se dostává do područí tehdy stále módnějšího středního proudu. Deska tak vyznívá značně (přehnaně) eklekticky a výrazně popově. Prog je tu jen okrajovým stavebním pojivem, jenž drží po hromadě popové kvádry a pompézní suť. Občas nějaká ta melodie působí křečovitě, módně vyumělkovaně a ostudně trapně. Kapele však nelze upřít jistou odvahu změny, která je dokázala na chvíli posunout do tehdejšího mainstreamu. Každopádně hlas zpěváka a kytaristy Francise Dunneryho je přijatelně poslouchatelný, v některých méně šroubovaných polohách dokonce velmi příjemný a klávesová vozba Johna Becka zajímavá, pár krát celkem invenční a hlavně prostě "in".

Pro majitele osmdesátkových nosičů, přesněji pro ty, jež mají rádi hudbu kanadských Saga a Rush, britských IQ a Pendragon z této časové etapy, je pořízení oné nahrávky vcelku přijatelným řešením. Právě k albům Holmesových IQ jako Nomzamo a Are You Setting Comfortably?, lze desku Once Around the World dnes už nejspíše znovu polozapomenutých It Bites nejlépe připodobnit.

» ostatní recenze alba It Bites - Once Around The World
» popis a diskografie skupiny It Bites


Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll cover

Nazareth / Close Enough For Rock 'N' Roll

horyna | 4 stars | 2020-12-09 | #

Když do sebe celý týden s několika opakovanými poslechy „hustíte“ novou muziku těžkého bluesového kalibru jakou předvádí Joe Bonamassa, do sedmdesátek zpříma koukající Gungfly, lahodný neoprog Millenium, těžký prog-metal Fates Warning, či technický power metal, jaký představují noví Armored Saint není divu, že už té „tvrďácké“ hudby máte plný zuby a toužíte po zcela odlišném stylu, kterým chcete uvolnit své rozdrásané sluchovody. Vaše ruka jaksi automaticky sahá po něčem nenáročném, lehce přístupném, melodicky výživném a nekonfliktním. Po něčem, co má výrazný rockový spodek, rock n roll-ový základ, zapamatovatelnou melodiku a jednoduchou konstrukční stavbu.

Všechny vyjmenované aspekty celkem jednoznačně splňuje hudba, kterou se prezentovali skotští rockeři, v jejichž porfóliu leží nejeden velký hit na čele s obrovitánsky úspěšným singlem Love Hurts. Ano, pochopitelně mluvím o kapele Nazareth. Kapele, o které si určitě nejen já myslím, že 90% její diskografie art-rocker zkrátka neskousne a u něhož je nějaká motivace vedoucí k poslechu obrovské hromady jejich desek takřka nulová. Dobrých čtyřicet let mě jejich hudba v čele s křiklounem McCaffertym absolutně nezajímala. Před pár lety jsem si z čiré zvědavosti pořídil jeden vzorek z nazaretí fonotéky a to jen proto, abych od nich měl alespoň něco. Samozřejmě se jednalo o legendární desku Hair of the Dog, která veskrze špatná není, ale pokud ona má být tou signifikantní… Ne, prostě mě ani ona příliš ze židle nenadzvedla. Nazareth jsem tedy nechal nějaký ten rok znovu odpočívat u ledu, občas na netu otestoval všude doporučované Razamanaz, nebo Loud n Proud, ale jejich účinek na můj organismus byl vždy marginální. Avšak po blíže nespecifikovatelném časovém úseku se TO stalo, už nevím přesně proč, hodil jsem očkem i na desky, které následují právě po Dog… a o kterých se v éteru už tak často nediskutuje. A hle, bylo TO tam. Objevil jsem si pro sebe svůj Nazareth-ovský Mount Everest. Je jím deska… tak schválně, dokáže si někdo z fanoušků této kapely (a tady jich asi už moc nezbylo) tipnout, která to je?? Prozradím jen, že je dle mých preferencí extrémně výživná, energeticky plnohodnotná, spousta skladeb má švih, drajv, skvělé nápady a zajímavé motivy. Pár slov o ní snad také někdy napíši. Teď ale ne, Teď se chci věnovat první z dvojice desek, jež do světa Nazareth vypustili v roce 1976, které jsem si v kompletu na jednom cd před pár dny objednal a o nichž si dnes myslím, že jsou rovněž výborné.

Tou první je deska Close Enough For Rock 'N' Roll, na které je hned úvodní song Telegram naprosto skvostný. Hudebně na poměry Nazareth až netypicky složitá, rozmáchlejší věc, s výrazným muzikálním cítěním, napsaná i zahraná ve značně sofistikovanějším duchu. Prostě pecka. Následující Vicky je romantičtější kytarovou lahůdkou z pera Manny Charltona a navazující Homesick Again moc pěkná, procítěná balada v netypickém, atmosféricko sugestivním balení. Country větry vanoucí v hitové Vancouver Shakedown, vystřídá jasná Nazareth-ovská šlapárna Born Under the Wrong Sign, která mi přirostla k srdci hned při prvním poslechu. Dan tu artikuluje trochu netypicky a v několika polohách, Mannyho kytara zas vyšívá zajímavé figury a svou atmosférou skladbu vlastně „dělá“. Šestou Loretta zrovna nemusím, za to další Carry Out Feelings řadím svou prázdninovou patinou k nejlepším. Ještě zajímavější je skvělá Lift the Lid, rock n roll-ová jízda s mimořádně dobrou sólující kytarou a skvěle zahuštěným spodkem basa/bicí. V podobném duchu deska i končí, přičemž Youre the Violin je dalším skvostem podobného ražení.

Musím říct, že mě Nazareth skrze Close Enough For Rock 'N' Roll hodně příjemně překvapili. Netlačí tu tak výrazně na pilu jako v pětiletce předešlé, a možná právě proto je jejich hra a výraz zajímavější a hudebně bohatší. Jednotlivé songy jsou pečlivěji aranžované a nesplývají v jednu rachotící rockovou kouli. Nápaditá kolekce s nadpoloviční většinou výborných songů, které se nebojí jemných experimentů a kterým je klasický rockový rámec už příliš úzký.



Je nepochybné, že u mne Nazareth nikdy nedosáhnou k horizontům Beatles, Rush, Saga, Genesis, Urih Heep, nebo Deep Purple. Ale jen proto, že hráli "jednodušší" muziku, je nemusí recenzent shazovat a hodnotit přehnaně příkře.
I taková hudba má své obdivovatele i odpůrce, své vrcholy i pády. A právě tohle album řadím ve své kategorii k těm výrazně lepším.

» ostatní recenze alba Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll
» popis a diskografie skupiny Nazareth


Armored Saint - Punching The Sky cover

Armored Saint / Punching The Sky

horyna | 4 stars | 2020-12-04 | #

U nových Armored Saint začnu kapku odzadu a to holým konstatování. Podobně, jako se deskám Revelation a La Raza nepovedlo úplně navázat na velikost a odkaz mistrovského díla power metalu devadesátých let, přesněji řečeno konkurovat nahrávce Symbol of Salvation, nepovedlo se ani letošní kolekci Punching the Sky zabodovat tak výrazně, jako jejímu předchůdci, neuvěřitelně našlapanému, pět let starému monster dílu Win Hands Down. Jeho prostřednictvím vstal „obrněný svatý“ z mrtvých tou největší možnou silou a jestli svého o čtrnáct let staršího bratra kvalitativně nepřerost, alespoň se mu svou dokonalostí brilantně vyrovnal. Každý den (s každou nahrávkou) nemůže být to správné posvícení, ale Punching je hodně dobrá deska na to, aby musela být jen srovnávána. Navíc srovnávat ji například s dvojicí desek z let 2000 a 2010, dopustili bychom se v jejím případě nemalé křivdy. Nejen, že je lepší než obě jmenované, je daleko lepší, než naprostá většina metalové produkce, která nás poslední léta obklopuje.

Armored Saint jsou už zkrátka velezkušení harcovníci na to, aby dobře poznali, jestli do světa poslali jen průměrně dopilovaný materiál. Co tedy novinku krapet sráží pod úroveň vysokánské laťky minulé Wind Hands Down? Je to celkově chudší variabilita letošního materiálu. Bushova parta tentokrát vsadila většinu z jedenácti přítomných karet na sílu, natlakovanost, údernost a tvrdost. Nemilosrdný knock out čeká na posluchače zpoza hodně rohů a ostré vyhrnuté lokty si naše pětice bere za své až zbytečně často. Druhá půle desky je v tomto naštěstí smířlivější a většímu přítlaku na melodie odpovídá i pestřejší aranžmá u většiny z posledních písní.

Mezi nejlepší a energeticky i melodicky výživné songy patří písně End Of The Attention Span, Do Wrong To None a Missile To Gun. To jsou skutečné definice stylu power v zaoceánském poutavém balení. Přičemž úvodní rozmáchlá Standing On The Shoulders Of Giants plní funkci folkově rozmáchlého openeru, opírajícího se v úvodu dokonce u zvuk skotských dud. Nejzajímavější momenty však posluchač zažije s hymnickou Lone Wolf, niternější Fly In The Ointment, nebo k osmdesátkám hledící a s vlivem Thin Lizzy koketující Bark, No Bite. K těm výrazně lepším položkám musím nutně zařadit poslední hudební uragán Never You Fret, ve které kapela ukazuje, že poháněna výborným riffem a smyslem pro atmosféru, dokáže vystavět opravdu kvalitní píseň.

Velkým plusem desky je její zvuk a zcela pochopitelně (čekal snad někdo něco jiného) i výkon frontmana Johna Bushe. Síla jeho zpěvu, barva, dominance a artikulace mají pořád tu stejnou sílu, jako před více jak dvaceti lety.
Velmi dobrá deska, které k nejvyšší metě z před pěti let přec něco chybí.


» ostatní recenze alba Armored Saint - Punching The Sky
» popis a diskografie skupiny Armored Saint


Gungfly - Alone Together cover

Gungfly / Alone Together

horyna | 4 stars | 2020-12-03 | #

Musím se přiznat, že je mi písňová tvorba Richarda Sjöbloma v posledních letech stejně, jako na jeho novém výtvoru dvorního projektu Gungfly Alone Together, nesmírně blízká. O svých skladatelských kvalitách mě jako autor klasické art-rockové písně, tento multi instrumentalista plně přesvědčil nejpozději výborným výtvorem On Her Journey to the Sun (zřejmě nejvelkolepějším projektem jeho aktuálního působiště) a plynule na něj navázal podstatně rockovějším a zemitějším albem předešlým, tedy deskou Friedship. Letošní nahrávka se nalézá někde uprostřed obou zmiňovaných protipólů. Znovu jí nechybí lehkost, hravost a vzdušnost, tedy vlastnosti tolik typické pro tvorbu Gungfly. Rovněž jakási vrozená, až obyčejně prostá genialita, která celou nahrávkou nenápadně prorůstá. Richardovi zřejmě neustále a v míře bohatě dostačující, prolétávají hlavou další a další zajímavé nápady a tak pro něj není zjevně složité, je všechny pregnantně napasovat do notových osnov. Letos divákovi předkládá další nápaditou a aranžérsky brilantně vypiplanou práci. Étericky vzdušné kytarové melodie se tu znovu snoubí se všemi těmi hammondy, melotrony a keyboardy a společně s osvědčenou rytmickou dvojicí bratrů Diamantů a pochopitelně nenapodobitelným Rikardovým zpěvem, nabízí šestero velice nápaditých a nenudících kompozic. Je radost dát si oraz, přestat spěchat, do něčeho se nutit a něco očekávat. U Gungfly stačí zmáčknout play, zavřít oči, či koukat do prostoru, nebo jen tak doma něco kutit a oni si vás ty jeho hudební imprese už najdou samy.

Gungfly ani na svém novém albu nedosahují hloubky a stylového přesahu Richardova dřívějšího působiště Beardfish. Ale to po tolika deskách a vzácně ucelené nahrávací linii posledních let snad ani nikdo nečekal. Stále však mají dost co nabídnout a jejich písňové pojetí protnuté art-rockem sedmdesátých let, progem a krapet i popem, je stále velice zábavné, nenucené a posluchačsky přívětivé. Mají svůj zvuk, styl i jistou originalitu. Poznáte je po pár minutách, což v dnešní době tisícovek na scéně působících kapel podobných jedna druhé, není zas až tak špatná známka. Gungfly jsou zkrátka hlavně o zábavě a památná věta – král (Beardfish) je mrtev, ať žije král (Gungfly), se v případě Richarda Sjöbloma dá uplatnit v míře plně dostačující.

» ostatní recenze alba Gungfly - Alone Together
» popis a diskografie skupiny Gungfly


Bonamassa, Joe - Royal Tea cover

Bonamassa, Joe / Royal Tea

horyna | 5 stars | 2020-12-02 | #

Informaci týkající se vydání nové desky mého oblíbence, velmi talentovaného kytaristy a specifiského zpěváka, jehož zná bluesový svět pod jménem Joe Bonamassa, jsem tristně zaznamenal jen několik dnů před jejím ofiko vydáním. Pochopitelně jsem cd okamžitě zahrnul do stávající objednávky u Music records a jak byl obsah balíku doplněn o několik dalších titulů, netrpělivě ji očekával ve své schránce. Mou zvědavost navíc patřičně podnítilo několik prvních informací přímo od fanoušků a recenzentů, kteří v souvislosti s ní mluvili nejen o nejlepší Bonamassově desce v celém jeho širokém portfóliu, ale rovnou jako o nejlepší nahrávce letošního roku. Očekávání bylo tedy obrovské.

S mistrovou tvorbou jsem zhruba jednu dekádu dokonale srostlý a každá z jeho nahrávek počínaje mou "vstupní branou" Dust Bowl, až po poslední Redemption, je pro mne dokonalou moderní bluesovou prací, pohybující se na nejvyšším levelu tohoto stylu. Nedělám příliš rozdíly mezi jednotlivými položkami jeho katalogu, protože každá z nich má svá specifika a je svrchovaně originální. Zpětně jsem docenil i některé z raných kytaristových prací, jako například world variace zapuštěné na Black Rose, interesantní Sloe Gin, či mladickou Had to Cry Today. Ač bluesmanem nejsem ani omylem a krom Gary Moorea, Cream, Led Zeppelin, Ten Years After a pár jednohubek tento styl prakticky neposlouchám, je to právě Joe, který mi jeho esence dokáže přinášet v té nejsnesitelnější podobě. Snad pro onu jinou osobitost a modernější ráz, je právě Bonamassa tím vyvoleným.

Titul letošní novinky dává jasně najevo, že se kytarista tentokrát inspiroval britskou blues-rockovou scénou šedesátých let, které v té době kraloval Jeff Beck, John Mayall and The Bluesbreakers a samozřejmě trio Cream. Pomyslně tak opustil americké teritorium a sáhl po inspiracích na britských ostrovech, kde blues rezonovalo ve své unikátní podobě. Na luxusně zvukově sejmuté nahrávce vzniklé opět pod vedením producenta Kevina Shirleye, ovšem tentokrát v proslulých Abbey Road Studiích, hostují bývalý kytarista Whitesnake Bernie Marsden, pianista Jools Holland (Sting, Clapton, Knopfler, Gilmour atd.) a svůj autorský podíl zde má i textař kapely Cream Pete Brown. Kolekce přináší deset skladeb, ze kterých se singlově vyloupla píseň Why Does It Take So Long to Say Goodbye.

Po krátkém orchestrálním začátku se první, přes sedm minut dlouhá píseň When One Door Opens, nese hned v několika hudebních rovinách. Úvod patří houpavé pomalejší části, kterou promalovává naléhavý zpěv hlavního protagonisty spolu s vokalistkami Jade MacRae a Juanitou Tippins. V druhém plánu se skladba posouvá do pochodového rytmu, tlačeného dlouholetým spolupracovníkem za bicími, Antonem Figem a podbarveného znovu všemi zpěváky s úchvatně sólující kytarou na pozadí. Ta přidává písni na expresivitě a napětí. I v druhé, titulní Royal Tea, je jedním ze stavebních prvků písně, příjemný dámský vokál spolu s pevně svařeným Bonamassovým kytarovým základem. Why Does It Take So Long To Say Goodbyea je klasičtější bluesovka, kde medově táhlou kytarovou linku svéhlavě prokresluje Joe svým zpěvem. Čtvrá Lookout Man je modernějším songem, tlačeným brilantní foukací harmonikou a parádně postaveným zemitým riffem. High Class Girl plynule navazuje na tradici britských bluesmanů šedesátých let a naopak šestá A Conversation With Alice, zahraje na jemnější a intimnější notu. I Didn't Think She Would Do It je velice osvěžující, instrumentálně brilantní záležitost, přehraná ve svižnějším tempu. Už při prvním poslechu se zařadila k recenzentovým nejoblíbenějším. Jedním z nejsilnějších okamžiků nové desky, je emotivní pomalá píseň Beyond the Silence, s krásně čitelnou Joevou hrou a jímavým textem. Závěr desky je vůbec velkolepý. Devátá Lonely Boy boduje s brilantřně aranžovanými řinčícími žesti, posazenými na okraji silně swingujícího tempa. A výborný dojem z desky potvrdí i poslední, folková Savannah, kde si Joe krom klasické kytary zahraje i na mandolínu.

Na závěr tedy musím se svými předřečníky plně souhlasit. I další deska Joe Bonamassy je mimořádně povedeným kusem, fortelně precizně odvedeného blues-rockového řemesla. V mých osobních preferencích sice nedosáhne kultovního statusu jaký má například nahrávka Dust Bowl, ani se nevyrovná mé zřejmě nejoblíbenější Blues of Desperation, ale i nadále přispívá k mimořádně vyrovnané linii, kytaristovy tvorby během posledních deseti let.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Royal Tea
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0774 s.