horyna - @ 16.06.2016 | #

Další řadovku party muzikantů s velkým M, vlastně Mr., kroutících už třetí desetiletku na rockových podíjích, vybral jsem si (jednu z prvních pořízených kolekcí od kapely vůbec), desku Hey Man. Poslední na které slyšíme kytarovou virtuozitu Paula Gilberta, než tedy dojde ke slavnému reunionu albem What If roku 2011. A rovnou se tedy zmíním o tom, že tuto nahrávku chovám v srdci, jako drahocený šperk, neb se mi zamlouvá každým coulem, vlastně každou zde použitou a vypuštěnou notou, v neposlední řadě i parádně ztvárněnou, originální obálkou.

Romantická klavírní melodie se snaží navodit zcela opačné pocity, než s jakými na nás kapela zaútočí během dalších několika sekund silou právě expoludujícího dynamitu úvodní skladby Trapped In Toyland- jiskrný a tvrdý otevírák jak se patří.
Krásně čitelná nástrojová obec, Gilbert na sebe vrství melodie za podpory klasických kytar, putující basová linie a zvláštně pohodový vokální projev, toť track číslo dva Take Cover .
Jasná funky basa a vůbec tempo a rytmy písně Jane Doe- novátorské to položky v repertoáru kapely, jež možná nestrhne v prvním plánu, v těch dalších ovšem útočí nanejvýš zřetelnými poznávacími znameními.
Goin' Where The Wind Blows- překrásná a procítěná baladická stopa s ryze akustickou kytarovou malbou a zajímavě dodanými perkusemi.
The Chain- miluji, pomalejší, niterně prezentovaná píseň, dotažena jak skladatelsky, zvukově a především kytarově (použití citery) na absolutní emoční vrchol.
Energický kytarový aparát vévodí do poloviny alba zasazené Where Do I Fit In?
If That's What It Takes- unáší jemný klávesový tón a country akordy, které Paul zvolna vypouští do vokálně intonačně svérázné a patřičně neotřelé dravé skladby. Nikdy jsem ji zvlášť neprožíval, ovšem musím přiznat, že s jejím rozborem jí přicházím právě na chuť.
Po zběsilosti (v intencích kapely) Out Of The Underground, přichází absolutně pohodová perla Dancin' Right Into The Flame- ve které opět září kytarové umění páně Gilberta, píseň ovšem táhne svým nadpozemským hlasem Erick Martin, pohybující se mezi nápaditou rytmickou sekcí Sheehan / Torpey naprosto svobodomyslně a svévolně.
Mama D.- po vstupní kytarové exhibici, se přiřítí už zcela elektrizovaný Gilbert a vystříhne parádní kytarový riff, vyjmutým jak z rockové klasiky 70-let, točité blouznivé guitar sólo jen dokresluje mimořádnou hodnotu této svébytné písně.
Desku uzavírá skočně funky Fool Us Today.

Uteklo to, uteklo, ale ten nejlepší pocit z kvalitně odvedené práce, ten přetrval.

Snake @ 16.06.2016 18:21:47 | #
Nebýt Billyho s Paulem, tak o tohle album nejspíš nezavadím. Tenhle žánr není tak úplně můj šálek čaje, ale musím uznat, že je to slušná deska. Porovnávat mohu jen se (z mého pohledu) sotva průměrnou "Lean Into It", a tu Hey Man válcuje na všech frontách. Šťavnatým zvukem počínaje a výbornými refrény konče. Dal bych tři a půl, ale hodnocení zaokrouhlím nahoru. A jako královnu alba prohlašuji uvolněnou baladu The Chain...