terka - @ 26.10.2018 | #

Přiznám se, že nepatřím mezi dobré znalce Roberta Planta. Led Zeppelin samozřejmě znám, u těch nehrozí, že bych je neměla ráda, ale u jeho sólovek už je to horší. Letmo předpokládám, že tahle patří k jeho vrcholům - něco jako "nejdospělejší a nejfavorizovanější" nahrávka. Archetyp toho, jak by měla znít world music. A tu já neposlouchám, tak je asi všem jasné, proč hodnotím, jak hodnotím.

Kupříkladu se mi hodně zamlouvá úvodní melodie na mandolinu (nebo o jaký nástroj se jedná) a doprovodná melodie na housle, které jsem ovšem v knížečce k cd nenašla ani uvedené. Skladba Little Maggie má zvláštní náladu, kterou nevím jak přesně charakterizovat - jestli obsahuje nějaké Skotské nápěvy nebo co -, ale je povedená. Jenže od dvojky Rainbow ovládá každou skladbu nějaký rytmus na bicí, které se stávají nosiči všeho a jsou taky nejdůležitějším nástrojem tohoto alba. Trojka zní po arabsku, čtyřka implantuje zvuky z okolí Sahary.

Nemůžu si pomoct, ale strašně mi tady chybí kytara. Ta k Plantovi patří a ani nemusí viset na krku Jimmy Pageovi. A Stolen Kiss je taková příjemná ukolébavka, ale vždyť Robert umí daleko intenzivnější věci. Další skladby už nebudu jmenovat s výjimkou House of Love kterou odkudsi znám. Možná právě proto, že ji znám jako jedinou, se mi líbí. Ostatní skladby nedokážu nebo nechci pochopit, a tak nad albem pokaždé zlomím hůl.

oř @ 26.10.2018 14:22:05 | #
Tu tvou recenzi chápu. World music se nemůže líbit každému. Je v ní i v Lullaby tolik kultur, etnik, propletených folklorních odkazů, že působí strašně nesourodě a zmatečně.
A že se s ní dokázal Plant popasovat, zrcadlí určitý stupeň jeho geniality.