Profil uživatele oř
Recenze:
Rush / Test for Echo
| 2019-08-31 | Text odstraněn moderátorem z důvodu plagiátorství, viz >> odkaz
» ostatní recenze alba Rush - Test for Echo
» popis a diskografie skupiny Rush
Rush / Vapor Trails
Text odstraněn moderátorem z důvodu plagiátorství, viz >> odkaz
» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails
» popis a diskografie skupiny Rush
Creedence Clearwater Revival / Creedence Clearwater Revival
Debuty kapel jako jsou Lynyrd Skynyrd, Led Zeppelin, Black Sabbath, nebo právě CCR jsou fascinující. Mají své opodstatněné kouzlo. Ne každému se však podaří hned napoprvé sestavit tak přitažlivou sírku písní jako jim. Kredencům to vyšlo. Povedený debut s půlkou autorských a půlkou převzatých věcí. Kapela dodala okamžitě definovaný styl(I Put A Spell On You)s vlastním ksichtem. Stala se miláčkem davu a předním interpretem country rocku.
Pokud existuje nějaká špička v jejich tvorbě, tuto kategorii zabírají až další desky. Debut není tolik hitově profláklý, ale takové skladby jako klasika The Working Man, Ninety-Nine And A Half, Porterville, nebo Walk On The Water se v dalším období CCR už nezadařily. Po slavném-neslavném debutu přišla alba jako hrom. Vše začalo už tady.
» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Creedence Clearwater Revival
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival
Haken / Affinity
| 2019-06-27 | Jsou tomu už tři roky, co jsme měli tu čest s přelomovým dílkem mezinárodní, progresivně rock metalové kapely Haken. Nebyl jsem jistě sám, kdo by čekal, že se Haken po vydání tak výborného alba, jakým bylo „The Mountain“, a následném turné zařadí do suity progresivních kapel chrlících jedno album za druhým. A když ne alba, tak alespoň boční projekty. Ne, chyba lávky. Kapela zcela neprogresivně usnula a procitá až s deskou novou „Affinity“.
„Affinity“ je zkrátka album, jakých je na scéně pomálu. Haken si na něm dělají doslova co chtějí. Dělají to s nadhledem a bez toho, že by se nechali nějak zvlášť svazovat očekáváním fanoušků nebo tradicemi běžnými pro hudební škatulku, ve které se pohybují. Haken jsou sví a dělají věci po svém, což je nejdůležitější předpoklad proto, abyste byli v progresivním ranku skutečně „true“.
Velká škoda, že se motor tak úspěšně rozjeté formace musel zaseknout na loňském albu Vector. Jestli půjde o částečné zrezivění nebo úplné, ukáže deska další, možná taky poslední.
» ostatní recenze alba Haken - Affinity
» popis a diskografie skupiny Haken
Whitesnake / Flesh & Blood
Některé služebně obstarožní kapely dokáží ještě občas pořádně překvapit. Na úsvitu své kariéry se něco podobného povedlo Coverdalově partě Whitesnake. Popravdě jsem podobný tah moc nečekal. Všude se pořád dokola skloňuje jak špatně je na tom David s hlasivkami, jak nedokáže utáhnout turné a že starší skladby znějí s jeho handicapem žalostně špatně.
Ale něco jiného je tour a něco jiného studiová deska. Ta se nedělá na jeden zátah a tak míst k vydýchání se a nabrání sil je spousty. Letos stejně jako na Purple album starého Coverdala od mladého nepoznáte. Se studiovými úpravami mu to jde výborně a jeho plný hlas silný jako uragán, řádí na celém lp se stejnou intenzitou.
Nový kytarista Joel Hoekstra je správným mužem na svém místě a pozici po Dougu Aldrichovi zaceli na 100%.
Hadí obálka moc nového nepřináší, což naštěstí neplatí o muzice. Když bych měl novinku srovnávat s deskami Good To Be Bad a Forevermore, protože s jinými díly Whitesnake to pro jejich komerčnější, ale také bluesovější nádech nejde, dostávám letos nejživější a nejrobustnější nahrávku za posledních patnáct let. V případě Whitesnake se snad nemá cenu bavit o zvuku, ten je znovu precizně vycizelován a přináší posluchači plno vzrušujících rockových vybrací.
V mezinárodním éteru nejčastěji duní první skladba Good To See You Again, pro svůj typicky Whitesnakovský rockový odpich. Za sebe bych mezi nejreprezentativnější vzory vybral písně: šťavnatou Shut Up & Kiss Me, dynamickou Hey You (You Make Me Rock), výbornou titulku, stadiónovou Well i Never a hymnickou Sands Of Time. Z pohodovek bílého hada pak Always & Forever a After All.
Věřím tomu, že se letošní Whitesnake zařadí spolu s Lawtonovými Lucifer´s Friend k tomu nejlepšímu hudebnímu zboží. A že naši důchodci těm mladým namistrovaným rádoby umělcům zase pořádně natrhnou ......
» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Gabriel, Peter / Up
Tuhle nahrávku beru jako Gabrielův testament a rozloučení s jeho pestrou hudební dráhou. Poslední studiová deska Up je zároveň jeho nejvyzrálejším a nejemotivnějším dílem. To se dá s přimhouřením oka přirovnat snad jen k předchůdci Us, který však není v některých ohledech zdaleka tak dotažený jako tato, o desetiletí novější věc. Up je mistrovské dílo moderní, sofistikovaně propracované hudby, které se povede natočit jen některým a jen párkrát za život. Gabriel k němu dospěl až v závěrečné fázi své hudební cesty stmelením několika zcela odlišných hudebních kultur a forem v jednu pospolitou fúzi (praktická ukázka hovořící za vše je píseň Signal To Noise).
Deska vám neposkytne žádný očividný vrchol. Mezi desítkou skladeb se jich dobrá polovina nachází právě na takto předepsaném uměleckém stupni. Je to díky Gabrielově skladatelské genialitě, která byla po přelomu milénia absolutně nejsilnější. S vybraným týmem pružných hráčských individualit vzniklo ve vzájemné kooperaci hráči + autor dílo, které budou doceňovat ještě další generace po nás. Tak, jako se pro naši dobu stali nesmrtelnými Genesis nebo Rolling Stones, bude za třicet let v hudební síni slávy určitě i Gabriel se svým Up.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Up
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Steeleye Span / Hark! The Village Wait
| 2019-04-04 | Máte rádi folk a folk rock v jeho esenciální podobě? Potom ochutnejte první nahrávku průkopníků těchto stylů Steeley Span. Deska sice není autorská, ale to neznamená, že staré anglické a irské popěvky a tradicionály nezní skvěle. Andělovi v popředí, zpěvačce Maddy Prior, nenajdete podobně rovnou, a třeba hlas jejího kolegy Time Harta při čtvrté Blackleg Miner je taky fantastický. Hodně sborů odzpívá mužský protějšek Gay Woods, čímž nám vzniká barevná mozaika poskládaná hned z několika vokálních dějových linek. Pánové používají dobové nástroje, čímž barokního ducha nahrávky ještě prohlubují.
I když kapela nastoupila až po rozjetých Fairport Convention, v popularitě je rychle dohnala. Další alba jsou trochu jiná. Rocková složka nabývá na síle a ta prapůvodní folková mírně ustupuje. Tohle je deska pro všechny trempy a milovníky přírody.
» ostatní recenze alba Steeleye Span - Hark! The Village Wait
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span
Procol Harum / Grand Hotel
Podobně jako The Moody Blues vychází i Procol Harum z písňového základu The Beatles. Stejně jako prvně jmenovaní rozvíjí také parta okolo pěvecky velice schopného Gary Brookera křehké a snadno zapamatovatelné melodie z dědického odkazu velkých Beatles. Na ně pak roubuje své progresivní choutky, které v souboru pestrých aranžmá odrážejí vize jednotlivých hudebníků, kteří skupinou na konci šedesátých a v začátku sedmdesátých let prošli. Vedle Brookera patřili v začátcích souboru k hlavním personám kytarista Robin Trower a klávesák Matthew Fisher.
Jejich schopnosti a velice vytříbený kompoziční dar, vtiskli rané tvorbě kapely originální pečeť. Oba však byli postupně nahrazeni jinými hudebníky a na kvalitě dalších nahrávek se jejich neúčast vůbec neprojevila. Ba naopak. I bez Trowerova skladatelského talentu mohly vzniknout takové pomníky rockové hudby jako jsou díla Procol's Ninth nebo právě doporučované Grand Hotel.
To sám považuji za signifikantní desku jejich tvorby. Jenže u Procol Harum je nesmírně těžké vybrat jednu jedinou věc, aniž by člověk nezapřel ty ostatní. A když se zeptáte desítky příznivců kapely na jejich nejoblíbenější věc, každý vám odpoví něco jiného. Je to dáno vyrovnaností albového portfólia, ve kterém ani jedna z prvních devíti studiovek výrazně nezaostává za těmi ostatními.
Pestrost této nahrávky je odzbrojující. Ono je to vlastně typické poznávací znamení Procol Harum. Vezměme například takové A Salty Dog, kde mezi desítkou skladeb najdeme desítku různých hudebních stylů. Také Grand Hotel má podobně široký stylový rámec. Zní však variabilně a kompaktně. Kapela tu působí velice semknutě. Jako by chtěla dokázat, že bez Trowera to taky půjde. Deska vyznívá hravě, ne však letargicky. Stejnojmenný štych patří k základním položkách Harum. Taková skladba se rodí jednou za pět až deset let. Je v ní všechno, opera, muzikál, drama, lidovka a nevím co ještě. Dalším obdobným vrcholem je skladba Fires (Which Burnt Brightly). Pateticky operní směska, pro kterou byl využit vokál Christiane Legrand a její opakující se "lalala". Romantická rovina leží mezi skladbami A Rum Tale a For Liquorice John. Do přihrádky nezařaditelné pak můžeme přidat dvojici A Souvenir of London a Bringing Home The Bacon.
Procol Harum je jedna z předních vývojových kapel žánru a celých sedmdesátých let. Ta doba jí zkrátka přála a oni se jí odvděčili spoustou mimořádně povedených děl. Grand Hotel stojí na jejím samotném vrcholku.
» ostatní recenze alba Procol Harum - Grand Hotel
» popis a diskografie skupiny Procol Harum
Moody Blues / Days of Future Passed
Days of Future Passed je deska, kterou Moody Blues prorazili do nejvyšší ligy. Její poslech je zážitkem toho nejvyššího gurmánského typu. Spousty nádherných melodií v čitelné úpravě tu podporuje sugestivně znějící Londýnské symfonické těleso, které dává nahrávce teple hřejivou barvu. Kapela pokračuje v odkazu Beatles a dál rozvíjí jejich model s podporou symfonického orchestru.
Deska má výpravný charakter. Zní romanticky a potzitivně. Začátek je symfonický a jeho pastorální tón ukazuje směrem k romantické epoše klasické hudby. Ve druhé Dawn: Dawn Is a Feeling se konečně rozhoupe také kapela. Skladba působí zasmušile a smutně. Ale moc krásně. Další The Morning: Another Morning je pravým opakem. Tady se skotačí, laškuje a modulované vícehlasy Moody dokáží vyčarovat překrásnou pohádku. Lunch Break: Peak Hour otevírá bukolická scénka jak vytažená od nějakého post romantického anglického skladatele z konce osmnáctého století. The Afternoon je klasickou ukázkou z jejich tvorby. Přesně takhle budou znít Moody Blues na svých příštích deskách. Pohádkově a sugestivně. Evening je slabší, mezi tak silnou konkurencí se trochu ztrácí. Na konci je jejich největší hit-Nights in White Satin, který zná opravdu každý, ale ne každý právě v této originální symfonické podobě.
Některé skladby jsou rozčlěněné na dvě části, ale tohle dílo se nejlépe hodnotí jako celek. Soudržný a úplný. Nelze jej známkovat jinak než počtem nejvyšším. V dobové konkurenci obratně obstálo a obstojí také dnes, po padesáti letech.
» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of Future Passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues
Asia / Astra
Po druhé desce Alpha se začala sestava hvězdných Asia drolit zevnitř. Mezi čtyřmi hudebníky docházelo k častým sporům a odchody a návraty zpěváka Johna Wettona, kterého na chvíli nahradil Greg Lake (zajímavé spojení, škoda, že nevydrželo), nakonec vyústilo v odchod Steva Howea. Jeho nástupcem se stal kytarista švýcarských rockerů Krokus Mandy Meyer. Deska, jejíž počáteční písmeno začíná ikonicky opět na A, dostala název Astra. Zdobí ji překrásný, opravdu povedený futuristický obal, do kterého když se za poslechu hudby ponoříte, ocitáte se v jiné dimenzi, v jiném světě.
Na úspěch svých předchůdců však Astra ani v nejmenším nedosáhla. Dostala vlažnou propagaci a odborná kritika si na ni pořádně smlsla. Znechucená kapela byla roku 1986 rozpuštěna a s vyjímkou výběrovky Then and Now, na které byli i tři nové kusy, na dlouho uložena k ledu. U valné většiny publicistů a fanoušků je deska Astra nenávratně zatracena. Ani já jsem ji dlouho předlouho nedokázal patřičně ocenit a odsouval ji na třetí kolej za eponymní debut a výbornou dvojku. Situace se otočila poté, kdy jsem si toto dílo po dlouhých letech připomenul a překvapením nevycházel z údivu, o jak strhující desku se jedná.
Zvukově ostřeji laděná Astra obsahuje celou řadu dynamických songů s bytelně klenutými melodiemi. Mezi trapné popiny, které už dlouho zabírají pozici na chvostu desky, počítám hitově otravnou Voice of America a prázdnou Hard On Me. Zbytek alba, což je osm záseků, dostalo mnohem detailnější a méně prvoplánovou podobu. Najdeme tady skvělé energické dupárny Go a Too Late. Překrásné Wishing a Love Now Till Eternity a nezkrotně progresivní eposy Countdown To Zero a Suspicion. Příliš nevadí ani Rock And Roll Dream a sci-fi konec s After The War doprovází působivá vizáž.
Domnívám se, že jde o důstojné rozloučení původních Asia s osmou dekádou. K dobru jim dávám pět bodů, trošičku nadstavených, ale upřímných. Kdyby tak dobře hráli také dnes.
» ostatní recenze alba Asia - Astra
» popis a diskografie skupiny Asia
Faith No More / The Real Thing
Faith no More patří ke kapelám, které mě výrazněji zaujaly až při výměně zpěváka. Původní shouter Chuck Mosely za moc nestál a kostrbatě nevyprofilovaná hudba předchůdců The Real Thing dokázala oslovit leda skejtaře a mladé hejsky. Velký obrat nastal ihned po příchodu Mika Pattona. Ten je nejen o mnoho lepším zpěvákem, ale především daleko lepším velitelem a osobností.
Tohle album patří k nejdůležitějším zlomům v moderní rockové hudbě a otevírá cestu, kterou by se měla tato disciplína ubírat v budoucnu. V hektické době, kdy na rockové zaoceánské scéně vládl rock'n'roll, si fanoušky začínaly hromadně získávat kapely nové, v čele právě s Faith no More. Pětice byla tak rozdílná od všech ostatních, kterým záleželo hlavně na vlastní image. "Faiti" byli roztrhaní, pestrobarevní a nic nebrali vážně. Krátce po vydání alba vlétla do éteru píseň Epic, která změnila kapele život od základu.
Celé album The Real Thing v sobě koncentruje neslýchanou směs funku, rocku a metalu. Je plynule zapadající mozaikou všech odstínů hudebních barev. Nádherná spojení klávesových ploch a hammondů s mistrnou rytmikou Mike Bordina a Billy Goulda vytvářejí podklad ke kytarovým výpadům surrealistického malíře Jima Martina. Vše by však nebylo tak dokonalé, nebýt Mika Pattona - jednoho z nejlepších zpěváků scény 90. let.
Hitové skladby s parádními klenutými melodiemi From Out To Nowhere a Falling To Pieces vystřídá drsná Surprise! You´re Dead! i pomalu se rozjíždějící Zombie Eaters a mohutná The Real Thing, které narostou do překrásných mnohavýrazových funky koláží. Zejména Zombie Eaters je kompozicí, kde kapela předhodí všechny své trumfy od procítěného úvodu až ke gradujícím refrénovým výpadům. Album obsahuje coververzi War Pigs od legendárních Sabbath a mnohavrstvou instrumentálku Woodpecker From Mars, ve které se kapela dokonale vyřádí. Orientální klávesové motivy se střídají s plynulými tóny, nad kterými Jim Martin drhne své řezavé riffy. Poslední skladbou je malebná pohodička Edge Of The World s klavírem a znovu originálním Mikem Pattonem.
I když můžeme následovníka Angel Dust označit za povedenější a daleko širokospektrálnější album, místo první The Real Thing už nikdo nikdy neuloupí.
» ostatní recenze alba Faith No More - The Real Thing
» popis a diskografie skupiny Faith No More
Asia / Alpha
Dnes si to dokážeme jen těžko představit, ale zkuste se vžít do kůže fanoušků Yes, King Crimson, Uriah Heep a dalších kapel, kterými prošli tři hudebníci, jež posléze vytvořili soubor Asia a v roce 1982 předhodili dychtivým příznivcům takto orientovanou desku. Každý čekal pokračovaní Going nebo Drama a teď zůstal jako opařený. Geoffa Downese jsme naštěstí poznali na posledním prog-rockovém albu Yes Drama, protože přijít tento disco-floutek rovnou do Asia, asi by tu kapelu mnozí příznivci starých časů ukamenovali zaživa. Po třiceti letech a možná už po první desetiletce, se pohled na jednu z prvních superskupin změnil. Dnes dokážeme akceptovat daleko horší hudební ohyzdnosti, tudíž nám první produkce Asia nepřipadají vůbec zlé.
Pořekadlo tvrdí, že železo se má kout dokud je žhavé. Necelý rok po Asia vychází druhé album Alpha a doslova kopíruje model, vytvořený několik měsíců před ním. Nebojte, Alpha není jenom stínem svého slavného předchůdce. Prodejně sice ano, přeci jenom zvědavost okolí už neměla takovou sílu a ti, co byli jejich hudbou zklamáni, podruhé neinvestovali, písně jsou ale stejně povedené a občas dokonce rockově dravější. Howe jde stranou a největší porce hudby je převedena na Downese. Ten se stává hlavním skladatelem a ústřední postavou Asia.
Alpha je důstojným pokračovatelem toho, co bylo před rokem započato, ale tradice progresivní muziky vzoru Yes je minulostí. Stejně nedovedu pochopit, že hráč takových kvalit, jakým Steve Howe byl, dokázal přijmout takovouto platformu.
» ostatní recenze alba Asia - Alpha
» popis a diskografie skupiny Asia
Deep Purple / Machine Head
Do dětinsky trapné debaty se nehodlám zapojovat, ale v tomto případě se reagovat musí. A nejlepší obranou je útok. Vždyť co by si o tomto webu pomysleli ti, kdo přijdou po nás, ti noví, ať se tady objeví zítra, nebo třeba za rok. Že sem přispívala banda idiotů? Že se nechali strhnout fabulačně demagogickými smyšlenostmi, ať už je vytváří mladé ucho bez schopnosti akceptovat pocity ostatních, nebo prolhaný egoista, který se ukájí kolektivním napadáním. Posilování vlastní ješitnosti, to je oč tu běží pánové.
Ale k věci. Deep Purple=Machine Head. Nesmrtelná spojnice kapely a jednoho z nejlepších hard rockových alb celé historie moderní muziky. Naprosto vybroušená perla hard rocku. Spolu s In Rock a Fireball patří mezi trojici nejkvalitnějších věcí, které může tento styl nabídnout. To ony přepsaly rockové dějiny, ať už se to někomu líbí nebo ne. Na to, abych byl objektivní, nepotřebuji být ani jejich zastáncem, ani odpůrcem. Stačí zdravý selský rozum a umění sebereflexe. Skoro půl století se lidé chodící na jejich koncerty dožadují skladeb Highway Star, Pictures Of Home, Smoke On The Water a dalších. Není tohle ta nejlepší vizitka oblíbenosti?
Dnešní mládež žije v úplně jiných podmínkách, kdyby si na pár dnů vyzkoušeli ty naše za komunismu, mluvili by úplně jinak. Stejně jako generace před námi, ta naše i ty, které přijdou po nás, dokáží plným právem docenit takové skvosty, jaké vydávali DP v sedmdesátých letech. A na tom už nikdo nic nezmění!
» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Flower Kings, The / Desolation Rose
Po velice úspěšném návratu s deskou Banks of Eden se hnedle další rok rozrůstá diskografie Flower Kings o další klenot. Nový počin nese název Desolation Rose. Stačí si poslechnout několik prvních minut a kapelu není těžké identifikovat. I tady pánové vychází ze svého letitého stylu, který obohacují o nové prvky. Slyšíme zajímavé postupy pro dosažení odlišné atmosféry. Pompa a yesovské atributy jdou stranou, emoce jsou to první, co vás táhne za ruku. Pan kolega Brano píše na jiném místě ve spojitosti s hudbou o "květinovém půvabu". Ano, tento termín se k jejich deskám dá bez problémů přilepit.
Srovnala se stopáž jednotlivých skladeb i ta celková. V první písni Tower ONE se hlasově pravidelně střídá Fröberg se Stoltem a po celou dobu nás drží ve zvláštním napětí. Tahle dvojice za mikrofonem postupně dozrála v prvotřídní zpěváky. Dvojka Sleeping Bones je temná jako stíny při západu slunce. Bodin stojící za klapkami se soustředí jen na to, jak připravit divákovi to nejpřitažlivější představení. K nejpůsobivějším číslům zařadím nejtemnější věc jakou zatím F. K. pořídili - White Tuxedos, zpěvnou Silent Masses a trpce tíživou Dark Fascist Skies.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Desolation Rose
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Fairport Convention / Unhalfbricking
Fairport Convention jsou často uváděni jako první anglická folk-rocková skupina. Založili ji roku 1967 Simon Nicol, Richard Thompson, Ashley Hutchings a Shaun Frater. Skupina rychle vyvíjela svůj styl od přebírání cover verzí amerického hudebního stylu „west coast“ až ke zdokonalování svého vlastního, v němž se mísila rocková hudba s tradičními anglickými melodiemi a popěvky.
V roce 1969 stihnou Fairport Convention předhodit trhu dokonce tři alba. Liege and Lief je specificky nejlepší - alespoň většině tak připadá. Deska Unhalfbricking, třetí v pořadí, staví svůj potenciál oproti anglickému tradicionálu na převzatinách Boba Dylana. Tři skladby z osmi jsou od něj, z toho jedna zpívaná francouzsky. Sandy Denny exceluje, kapela šlape jako hodinky. Lidovky řežou country, Dylanovky ředí rockem, blues opepří folkem a vše zpevňují dotekem anglického tradicionálu.
FC nepostrádají ani dar v lyrické oblasti. Stačí se začíst do jejich textů. Jako příklad bych vybral význam slov v instrumentálně precizní písni s paradoxním názvem Autopsy (což je pitva, autorkou je sama zpěvačka), která je z esteticky filosofického hlediska naprosto dokonalá.
Jde o pestré album s výbornou přebálkou, kterému by se měl tvrdý rocker vyhnout obloukem.
» ostatní recenze alba Fairport Convention - Unhalfbricking
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention
Uriah Heep / Sonic Origami
Když se tady dívám na ten rozkol v hodnocení Sonic Origami je mě jasné, jak těžké je pro určitou skupinu lidí akceptovat vývoj uvnitř určité kapely. Hold není melodik jako melodik a ne každý Byonovec chce od svých srdcařů slyšet takovou pompu. Přitom je tohle album fakt zajímavé. Je potřeba zapomenout na jeden fakt. Vykašlete se na to, že jeho tvůrci nosí nálepku Uriah Heep. Že společně s Deep Purple kdysi tvořili rockové dějiny, měli mezi sebou jednoho z nejlepších klávesáků své doby a o zpěvákovi raděj mluvit nabudu.
Byron byl titán a nějaký Shaw se musí plazit a pochlebovat, aby si ho vůbec všimli.
Říká kdo?
Říká jejich běžný fanoušek?
Říkám, no a?
O Sonic Origami netvrdím že nemá mouchy.
Raděj však povyprávím o výstavní melodické linnii alba, kterou se Mick Box dokázal vzepřít alternativním směrům. Svému dítěti koupil pytlík slaďoučkých cumladel, které mají na obalu vedle značky výrobce napsáno slovo Styx.
Sonic Origami si přímo libuje v Americké melodické kráse. Ale je tu jeden patrný rozdíl. Shaw a jeho parta si nepaple pysky výraznou rtěnkou, na oči si nemaluje černé stíny, nevěší na krk kilogramy železa a nepotřebuje se nechávat svlékat od holek na jevišti. Uriah Heep jde především o muziku a to je velkej rozdíl.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sonic Origami
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
UFO / Phenomenon
S příchodem Michaela Schenkera se UFO proměnili z kostrbaté spaceové družiny v čistě rockovou, vyhladověle živočišnou formaci. U spousty kapel zůstává podobná změna takřka nepovšimnuta, pro UFO je příznačný faktor zcela opačný. Při zevrubném porovnávání Michaela Schenkera s Mickem Boltonem dojdeme k závěru, že jsou oba typově diametrálně odlišní, skladatelsky i ve způsobu hraní - takřka jako voda a oheň. Když u ufounské kolébky stály kdysi tři sudičky, přiřkly této partě úděl stát se rockovou hvězdou první velikosti a s třetím studiovým albem Phenomenon se jim to skutečně podařilo.
Všecho podstatné se točí okolo nabušené Němcovy šípovky. Ta rozlévá lávu, plive síru a soptí kusance kamení kam oko posluchače pohlédne. Bravurně zrežírované dílo, ve kterém se střídá úderná energie se sentimentem stejně sebejistě jako blahodárné instrumentální výkony s atmosférou chytající vás za hercnu. Plný kotel pro Schenkerovo nejlepší album nejen s Ufo.
» ostatní recenze alba UFO - Phenomenon
» popis a diskografie skupiny UFO
Rainbow / The Very Best of Rainbow
Mezinárodní průzkumnou anketu o jeden z nejlepších hard rockových výběrů minulého století vyhrálo v příslušné kategorii bestofko Rainbow The Very Best of... Jde o reprezentativně zpracovaný výběr, na kterém je zastoupeno každé album kapely s výjimkou desky Stranger in us all. Většinou je tak učiněno po dvou vzorcích. Je to ideální a přehledná sondáž do historie Rainbow a dobrý dárek pro ty, kteří od duhového monstra nepotřebují skupovat všechno nebo si nechtějí famózní desky ředit těmi slabšími.
Začíná se chronologicky od prvního alba, od Diovy epochy, a pokračuje se přes Bonneta až k Turnerovi. Z první trojky bylo vybráno to nejlepší, i když ruku na srdce - všechny Ronnieho desky jsou natolik vyrovnané a dokonalé, že vybrat dvě či tři skladby není jednoduché. Naopak u nahrávek s Joe Lynn Turnerem šla kvalita podstatně dolů a právě tady se stává takový výběr dostačujícím.
Tracklist nemá smysl probírat, většina z nás jejich skladby dobře zná. Z té druhé a slabší půlky jsem rád, že se tady ocitly nádherná Jealous Lover ze stejnojmenného EP a skvostná Stone Cold, stejně jako jediná povedená dvojice z poslední desky, Can't Let You Go a Street of Dreams. Na opačné straně stojí bídná Power. Tady se nechce věřit tomu, že něco takového byl schopen Ritchie v té době napsat.
Já jsem si výběr koupil hned v roce vydání, kdy jsem od Rainbow znal jenom pár věcí. Dodnes ho poslouchám i přesto, že některé desky mám origoš. A místo těch chybějících mi bohatě postačuje právě The Very Best Of.
» ostatní recenze alba Rainbow - The Very Best of Rainbow
» popis a diskografie skupiny Rainbow
Queen / News of the World
Z mé vnitřní předpojatosti nemůžu desce News of the World nikdy udělit nejvyšší známku. Podle mě je škoda, že tato veskrze povedená deska zapříčinila první averzi mezi fanoušky Queen a díky provařené rozštěpenosti na začátku způsobila rozkol hodnot v kapele.
Samosebou to má na svědomí úvodní dvojice We Will Rock You a We Are the Champions. Ta první se mi vůbec nelíbí, taková otravná stadionová vyřvávačka s dusotem pralesních bubnů v pozadí. Šampioni mají dobrý nápěv, ale v refrénu vidím české hokejisty v Naganu a znovu se o mě pokouší divná pachuť. Za nejlepší skladbu bych vybral křehkou Spread Your Wings. Skutečný klenot Queen a jasná jednička tohoto alba. Co následuje potom? Jedna sugestivnější pecka vedle druhé. Zvláštní dramaturgie si vybrala svůj povinný komerční záměr na začátku a jelikož máme pořád ještě ta sedmdesátá léta, art-rock si drží špičku s každým songem. Queen okusí jazz (My Melancholy Blues), pomelou blues (Sleeping On The Sidewalk) a nezapomenou, z čeho vyšli - drsný rock reprezentuje Fight From The Inside. Nejzajímavěji ovšem působí funky skoky v Get Down Make Love.
Takhle sofistikovaně dokáže psát jen skutečně vyzrálá kapela, kterou Queen v té době nepochybně dávno byli.
» ostatní recenze alba Queen - News of the World
» popis a diskografie skupiny Queen
Whitesnake / Forevermore
Pokud bude David i nadále psát tak dobré skladby jako jsou Easier Said Than Done, Tell Me How (slyšte ten dojemně zvonivý souzvuk kytar), s vyceněnými tesáky útočící Dogs in the Street a My Evil Ways, prázdninovým parnem naplněné One of These Days, respektive Fare Thee Well, a bezchybná titulní hymna, milerád mu odpustím ty drobné koncertní prohřešky, kterými jsou vystoupení Whitesnake v posledních letech provázeny.
O desce Forevermore platí to, co jsem psal o jejím předchůdci. Naštěstí poslabších kousků je kratší zástup a deska vypadá rozmanitější a malinko vypulírovanější. Skladby znovu žene Davidův neutuchající pěvecký entusiasmus. Studiové knoflíky ho občas poupraví, dožehlí, nebo se něco zazpívá znovu, z čehož vznikne podobný ideál. Whitesnake s vyšším věkem ještě přitvrzují. Trojice skladeb na úvod, jmenovitě Steal Your Heart Away, All Out of Luck a Love Will Set You Free patří do kategorie vybuchujícího granátu, ničícího vaše reprobedny a okolí.
Fakt dobrá deska, uvidíme co bude napříště. Se zbytečným Purple Album se hošík moc nepochlapil a letos...
4,5
» ostatní recenze alba Whitesnake - Forevermore
» popis a diskografie skupiny Whitesnake