vmagistr - @ 30.05.2026 | #

Garyho kapela G-Force mě donutila zamyslet se nad Mooreovým přístupem k americkému trhu z počátků jeho sólové kariéry. Zdá se mi, že ačkoli o úspěch za mořem hodně stál a přizpůsoboval tomu i obsah a zvuk svých desek, v prodejních žebříčcích si jeho nahrávky ani neškrtly a i na koncertech se obvykle musel spokojit s rolí předskokana. O tom, jak "americký" se v letech 1980-1985 snažil být, podle mě svědčí i jeho druhá "řádná" sólová deska Corridors of Power, na níž Gary pracoval na jaře 1982.

Moore se během své kariéry vymezoval vůči heavymetalové estetice a uniformitě, po zvukové stránce ho ale metal (a podle mě zejména ten amerického střihu) v osmdesátých letech výrazně ovlivnil. Na desce Corridors of Power najdete hned několik příkladů: vyostřené kousky Don´t Take Me for a Loser nebo Gonna Break My Heart Again ještě mezi ráznějším přístupem a powerbaladickým štkáním balancují, Always Gonna Love You a Falling in Love with You už padly na úrodnou softrockovou půdu, která v té době živila kapely jako Chicago nebo Fleetwood Mac. Zmetalizovaný rock´n´roll Rockin´ Every Night má sílu, jakou tehdy vládli třeba takoví Y&T, naopak s coverem Wishing Well od Free udělal Mooreův ostrý kytarový skalpel na pitevně nepěkné věci.

Osobně mě z celé desky nejvíc baví epický kus End of the World, který svým typickým témbrem nazpíval Jack Bruce (jiné sólové pěvce si Moore na desku nepřizval a vokální party začal po letech opět většinově obstarávat on sám). Bere mě klusavý rytmus i sympatická kytarová práce, jen tu úvodní kytarovou expresi si Gary mohl nechat od cesty nebo na koncert, kam podle mě patří. Druhá ze skladeb na tomto albu, která podle mě patří k tomu "top" z Mooreovy diskografie, je podle mě závěrečná I Can´t Wait Until Tomorrow, kde si vychutnávám mistrův nosný hlas i perlivé hammondky (ladies & gentlemans, Mr. Tony Eyre!) na pozadí.

Po textové stránce tentokrát žádné velké překvapení - Gary se opět motá ve vztahových bludištích a jeho emoce se pod vlivem něžného pohlaví třepotají jako prapor ve větru. I když možná... "bruceovský" End of the World (který tematicky odkazuje ještě na Garyho předcházející projekt Dirty Fingers) se veze na vlně obav ze studené války, jejíž závěrečné kolo tehdy bylo na spadnutí. Více než čtyřicet let po svém vzniku je tento text stále až nepříjemně aktuální. Pochválit musím i neurčitě "hledačské" verše z I Can´t Wait Until Tomorrow, příjemná změna po všech těch srdcebolech z první strany alba.

Deska Corridors of Power mi jde do uší celkem snadno, otázkou je, co stojí za to si z ní odnést. Sám jsem si oblíbil dvě skladby, zbytek považuji za dobře poslouchatelný, ale průměrný. 

stargazer @ 31.05.2026 12:05:20 | #
Tohle album je už trochu jinde, než předchozí G-Force. G-Force dostalo ještě jednu poslechovou šanci a dopadlo to tak, že jsem ke konci ty songy musel po minutě přeskakovat. Tady to je tak půl napůl, ale jako celek to zní docela obstojně. V nejakých momentech mi Garyho kytara připomínala hru Eddie Van Halena. Každopádně souhlas s recenzí a za mě taky stejné hodnocení.

Album dosáhlo v americkém Billboard 200 na 149 pozici a v britském OCC na 30 místo.