Profil uživatele stargazer


Recenze:

McLaughlin, John - Shakti : This Moment cover

McLaughlin, John / Shakti : This Moment

stargazer | 4 stars | 2024-06-09 | #

Je to víc jak čtyřicet let, když skupina Shakti s Johnem McLaughlinem vydali posledni a k tomu parádní album Natural Elements /1977/. Ale i tak, John a parta indických hudebníků spolupracovali i nadále po celá desetiletí. Uvedu pár příkladů : Zakir Hussain - Making Music /1987/ nebo Remember Shakti byl projekt na konci devadesátých let, vydaly se tři koncertní cd a nemluvě o spolupráci a hostování McLaughlina na sólových albech hudebníků z této asijské země.

Shakti a jejich This Moment se trochu posunuli dál od jejich původního konceptu ze sedmdesátek /bodejť by ne, když alba dělí od sebe skoro padesát let/. Vizuálně logo Shakti zůstává stejné, ale přesto dochází k malé změně, na kterou chci upozornit. Všechna alba Shakti ze sedmdesátek si k názvu připojila jméno Johna McLaughlina, ale na This Moment Johnovo jméno už nefiguruje. Zdá se, že JMcL se stal platným členem skupiny a jeho jméno by vedle Shakti bylo zbytečné.
Co nabízí hudba samotná : Etnický jazz a world music. Johnovy akustické a elektrické kytary a kytarové syntezátory dobarvují atmosféru indických bubínků a perkusí. Občas zahrají housle, ale hlavně tahle deska Shakti je o zpěvu a vokálním projevu jménem konokol, což je jakési slabikové prozpěvování, které spíše podporuje rytmiku a nemá žádný zdílný obsah. Nálada alba je pestrá - od rychlých temp perkusí a kytarových běhů se vzápětí posluchač ponoří do naprosté meditace a nechá se unášet svým vnitřním vesmírem a fantazií.
John McLaughlin přispěl čtyřmi skladbami z osmi z toho ta úvodní je v režii všech muzikantů.
This Moment je působivá hudba, kterou však ocení málokdo. Indické perkuse a melodika není pro každého. Housle, netradiční kytarové postupy a k tomu indické zpěvy můžou být pro západního posluchače /pro nás evropany/ velké sousto. Já jsem si tento styl muziky oblíbil a to díky Johnovi, protože mě jeho hudba a hra na kytaru fascinuje. Hodnocení : Pouze v souvislosti se skupinou Shakti tohle album se mi líbí asi jako Natural Elements a proto je za ****z******     

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : This Moment
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John


Cobham, Billy - The Art of Five cover

Cobham, Billy / The Art of Five

stargazer | 3 stars | 2024-06-02 | #

Billy Cobham je pro mě jeden z největších hudebníků vůbec. Mám rád jeho tvorbu, ať už s Mahavishnu Orchestra nebo sólově - je to jedno. Vždy vyprodukoval hudbu s vysokým nasazením a potenciálem a i když některé desky se někomu můžou zdát nepovedené, já jsem si oblíbil celý jeho katalog. Pravdou je, že ne vždy jsem se u některých titulů chytil hned na první dobrou, občas trvalo i celou dekádu, než jsem do některých jeho prací "dorostl". 
A tím "dorostl" je i trilogie The Art of Three, Four a Five.
The Art of Five se liší od trojky a čtyřky hlavně tím, že je nahraný skoro celý studiově. TAo5 vznikl z velké části ve studiu Real World v létě roku 2002. Dvě skladby s osmi se pak nahrávaly ve Švýcarsku živě. 
TAo5 v obsazeni bicí, kontrabas, piáno, trumpeta a alto saxofón je zdařilou ukázkou souhry a sólování jednotlivých hudebníků za podpory ostatních spoluhráčů. Když svůj poslech soustředěně zaměřím na Billyho bicí soupravu, v célé kráse vynikne hra ostatních muzikantů. Tady jakoby nikdo nad nikým nedominoval, vše je souladné a vzájemně se podporující. 
Jazz a post-bop, servírovaný ve vysoké hudební i zvukové kvalitě nemůže milovníky akustického jazzu nechat netečnými. Tohle cd je takzvaně "vyšší dívčí" a já jen dodám - poslech chce klid, uvolnění a něco dobrého k tomu. 

Cobhamovy ryze akustické jazzově znějící alba jsou trochu mimo od jeho fusion prací, ale i tak mají u mě vysoký kredit a rád je poslouchám. The Art of Five je velmi dobrá deska, ale je tak trochu mimo jeho záběr. Hodnocení : Velmi silné ***z***** pouze v discografii B.C.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Art of Five
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


White, Lenny - Edge cover

White, Lenny / Edge

stargazer | 3 stars | 2024-05-24 | #

Zatím předposlední sólová deska Lennyho Whitea nenabízí v podstatě skoro nic světoborného. Lenny na albu Edge zní převážně vyklidněně a komorně. Tohle album nemá nějak zvlášť silný moment, ale přece jen jeden bych za sebe našel. Skladba "It Was a Very Good Year" je naprostá bomba a po textové stránce bude asi taky velmi zajímavá. Je to jedna z mála písní, která je obdařena zpěvem, a rovnou od Dianne Reeves. 
Songů, co stojí za pozornost je na Edge přeci jen víc, než výše uvedený kousek.  Třeba závěrečná "Semi-Five" je docela slušný nářez s tvrdým kytarovým zvukem, ale kytyru za tím nenajdete. Je to syntezátor. Další famózní ukázka Lennyho produkční činnosti je první track - "Raiders in the Temple of Boom". Do této poměrně melodicky monotóní skladby White přidal zvukové prvky a efekty z oblasti, jak já říkám Human. A ta kytara v této skladbě je tehtokráte originál /Nick Moroch/.
Za nejméně povedenou věc považuji zeppelínovský "Kashmir". Pěvecký přístup připomíná zvuky čerstvě vykleštěného zpěváka, nebo něco jako tahání kočky za ocas. Mám dojem, že Lenny použil původní klávesový podklad z roku 1975. 
Zbytek šedesátiminutového cd není vůbec špatný, takhle se to říct nedá. Je za tím velmi dobrá produkce, zvuk, výkony hostujících hudebníků, ale chybí to pomyslné mňam - to je bomba. 
Album, jenž propojilo hudební styly Jazzu, Funky, R'n'B, Soulu si u mě vede jako velmi dobrý počin a tak mu za sebe udělím krásné ***z***** V Lennyho diskografii jsou ale lepší kousky než je Edge.

» ostatní recenze alba White, Lenny - Edge
» popis a diskografie skupiny White, Lenny


Cobham, Billy - De Cuba y de Panama cover

Cobham, Billy / De Cuba y de Panama

stargazer | 2 stars | 2024-05-21 | #

Billy Cobham překvapil své fans další studiovkou, tentokráte zaměřenou na karibik a latino. Spojil své síly s mladou kubánskou hudební partou pod názvem Asere a společně vydávají album. Nutno dodat, že se jedná o první a zároveň i poslední počin tohoto ražení v Billyho diskografii. 

Album De Cuba y De Panama obsahuje na ploše 57 minut osm skladeb. Autorsky je Biily zastoupen ve dvou tracích. První, vlastní cover Panama je v originále nahrán na albu By Design /1992/ a druhý cover pod názvem Hoja, Otono y Flor je vystavěn na melodice, kterou Cobham použil kdysi na studiovce Focused /1998/ a tam se tato skldba jmenuje Walking in Five. Ale první verze Wi5 je na albu Paradox /1996/. Těmito dvěma songy Billy vystřílel svůj autorský potenciál a to je přece jen trochu málo na to, když album nese jeho jméno.
Ale pojďme si představit skupinu Asere a podívat se jim na zoubek. Jak už jsem psal, Asere jsou parta mladých kubánských hudebníků, hrajících hlavně tradičně v odkazu jejich zeměpisné polohy. 
Cobhamova obrovská bicí souprava /podle fotky ze studia/ je obklopena mnoha drobnými perkusemi afro-latino ražení. Na albu to několikrát rozjedou všichni tak, až uši /nebo hlava/ občas nestíhají poslech.
Trubka je nedílnou součástí latino muziky - a i tady je jedním ze základů dramaturgie. 
Jako další hlavní nástroje pulsující celým abem, jsou akustické kytary. Jedna je originál kubánská speciálka a ta druhá je klasická španělka. 
Asere nejsou jen instrumentálové, na albu představují několik španělsky zpívaných písní a to je ta další zajímavá přísada do Billyho hudebního, už tak bohatě instrumentálního portfólia.
Závěrem : Ryze akustické album /kromě baskytary/, založené na španělském vokálu, trubce, akustických kytarách a rytmice - bohatě okořeněné o světové perkuse si zasloží jistou pozornost. Kdybych pořádal tématickou karibik párty, tak určitě s tímto cd. Kdysi jsem dal dvě hvězdy, zvyšuji na ***z*****


» ostatní recenze alba Cobham, Billy - De Cuba y de Panama
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Stern, Mike - Who Let The Cats Out? cover

Stern, Mike / Who Let The Cats Out?

stargazer | 4 stars | 2024-05-11 | #

Dvanácté / pro někoho třinácté / studiové album Mike Sterna se vrací produkčně a dramaturgicky zpátky do dob jeho desek Is What It Is /1994/ a Between the Lines /1996/. 
Jazzové Give and Take /1997/, silně kytarové Play/1999/ se Scofieldem a Friesellem a dvě eperimentální díla s hlasy - Voices /2001/ a These Times /2004/, jsou trochu jinde /ale opravdu jen malinko/ oproti tomutu titulu. Ale ani na Who Let the Cats Out? se Mike nevyhýbá vokálnímu pojetí a na desku o ploše 73 minut zařadil tři zpívané věci, které odzpíval a současně na baskytaru odehrál kamerunec Richard Bona. Dále se na postu baskytary podílí takové hvězdy, jako Victor Wooten /skladba Roll With It/ nebo Anthony Jackson /závěrečná Blue Runway/. O zbylou část basové hry se představují mě neznámí dva hráči - Meshell Ngeocello a Chris Minh Doky, který nahrávku obohacuje o zvuk akustické baskytary. Za bicími se střídají Dave Weckl /král triol/ a Kim Thompson. Na postu kláves a produkce je kdo jiný, než Jim Beard. Sternovy alba se neobejdou bez dalšího charakteristického nástroje a tím je saxofon. Nemí snad v portfolíu MS album, kde by tento nástroj nezahrál /opravdu si nevybavuji a nechci nkoho uvést v omyl, taže kdyby tomu tak bylo, omlouvám se/. Mike na tomto albu poprvé představuje nástroj, který až do tohoto alba ještě u něj dosud nezahrál. Je to docela malý hudební nástroj /jako kluci jsme ho snad měli všichni/ a tím je foukací harmonika. Tato malá věc dokáže divy, když se na ní umí. Harmonika zahraje ve dvou skladbách : ta první je pomalá píseň na postu č.5, Mike si tady prohodil kytary a hraje akusticky, což je svým způsobem u něj běžný jev, že vkládá akusticky-kytarovou baladu do svých desek /najdou se i vyjímky, kdy tomu tak není/. Texas je druhá skladba, kde si foukací harmonika spolu s ostatními zahraje blues. Hodně dobrá věc je Roll with It, která  bude později přepracovaná do zpívané podoby a vyjde jako otvírák na albu Stern & Johnson - Eclectic /2014/.
Od hudby Mike Sterna nelze čekat nějaké větší inovativní rozpětí v přístupu kompozice a kytarového projevu. Sternova hudba stojí na pevných základech jazzu, post bopu a fusion. Jeho tvorba byla zatím bez nějakých větších výkyvů a vlivů nových trendů, co by rozhodily jeho bohatou diskografii. Mike Stern si jede pořád to svoje a to je to, co my od něj chceme poslouchat. Tady uštědřím ****z*****

» ostatní recenze alba Stern, Mike - Who Let The Cats Out?
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike


Cobham, Billy - Spectrum 40 Live cover

Cobham, Billy / Spectrum 40 Live

stargazer | 4 stars | 2024-05-04 | #

Billy Cobham prezentuje na dvou discích záznam z koncertního turné z roku 2013 pod názvem Spectrum 40.
Jeho debutové album Spectrum, vydané v roce 1973, bylo v jeho sólové bubenické kariéře to nejlepší, co vytvořil a současně je to jedno z nejzásadnějších alb hudebního stylu fusion. A na základě 40letého výročí vydání tohoto počinu se Billy rozhodl, že Spectrum vezme na turné. Na tomto záznamu Cobham perzentuje ty hlavní skladby ze Spectra : Stratus, To the Women in my Life/Lelis, Quadrant Four/Spectrum a Red Baron. Kdyby byl na záznamu i Taurian Mattador, bylo by to komplet. Zbytek dvoudisku doplňují songy jeho spoluhráčů a dva kousky z Billyho pozdější éry /Fragolino, Radio Active/. 
Jako spoluhráče pro toto turné Cobham pozval staré známé. Kytaristu Deana Browna a klávesáka a bubeníka v jedné osobě - Garyho Husbanda. O poměrně zajímavou basovou hru se zasloužil Ric Fierabracci, kterého slyším u Cobhama poprvé. Spolu tento kvartet předvádí výbornou souhru. Po zvukové stránce je záznam v dobré kvalitě, jednotliví členové jsou dobře slyšet a to i v částech, kde hudba takzvaně graduje.
Spectrum 40 Live by si příznivci BC neměli nechat ujít. ****z*****

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Spectrum 40 Live
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


White, Lenny - Big City cover

White, Lenny / Big City

stargazer | 5 stars | 2024-04-28 | #

Album mě upoutalo ještě před poslechem svým obalem. Jestli u nějakých desek souvisí výtvarná stránka a hudba ukrývající se v útrobách daného nosiče, pak je tento příklad z mého hlediska doveden na výbornou. Ten obal je svým způsobem zábavný, chytře vymyšlený, propracovaný, vtipný atd.... stejně jako ta hudba, nacházející se uvnitř. 
Lennyho druhé sólové album je co do účasti hostů stejně bohaté na velká jména, jako jeho debut Venusian Summer. Úvodní titul pod stejným názvem jako deska je rozdělen do dvou sekcí. První část představuje Lennyho jako bubeníka a hráče na syntezátor a jeho hosty jsou dechaři ze spolku Tower of Power, načež v druhé půli skladbu přebírají chlapi z Brian Auger's Oblivion Express a vytváří naprosto jinou atmosféru, než v úvodu. Jako jediná zpívaná na albu je dvojka Sweet Dreamer. Vokál Lindy Tillery doprovází krom jiných Herbie Hancock na elektrické piáno a Ray Gomez na akustickou kytaru. V následných dvou interludes se mihne Marcus Miller na basu a Michael Gibbs coby šéf klasického orchestru. M. Gibbs spolupracoval i s Johnem McLaughlinem /Apocalypse, Mediterranean concerto/. Rapid Transit - super rychlá skladba, kde to pálí opět Hancock na piáno, obklopen a doprovázen zajímavými aranžemi ostatních. 
Dreams Come And Go Away - jazzrock se dvěma kytarami a s klasiským kombem M. Gibbse. V závěru značná gradace všech.
Enchanted Pool Suite je nejdelší a nejpropracovanější skladba alba. Má necelých deset minut a je rozdělena do tří vět. V první větě se představí Jerry Goodman na housle a Jan Hammer na piáno. Vše na podkladu Gibbsova smyšcového orchestru. Je to krátký melancholický úvod pro následující jízdu. Ve druhé větě si zahrál Miroslav Vitoš na akustickou basu /pizzicato/ doprovázen lahodnými tóny harfy a smyčcového orchestru. I tento part je takové rozjímání před pětiminutovám nářezem pod názvem The Ritual. Tady si to rozdávají jako sólisti Goodman - housle, Hammer - Minimoog, el. piano, Gary King - bass a somozdřejmě Lenny na bicí. Svůj velký podíl má i v tomto případě orchestr Michaela Gibbse, který do skladby vtiskl zajímavé, melodicky pořád dokola rotující pasáže. 
Závěr And We Meet Again je jakoby z koncertu, ale podle mého názoru, publikum bylo dodatečně přimícháno do skladby ve studiu. Závěrečná jazzrokovka trochu přípomíná konceptem poslední skladbu z Venusian Summer a to tím, že tady máme taky dva sólující kytaristy, tentokrát Neala Schona a Raye Gomeze. Klávesy jsou v režii Briana Augera a na saxofon válí Bernnie Maupin. 

Big City famózní fusion, milovník tohoto stylu by si tento počin neměl nechat ujít. Hodnocení : I přes ty interlude a bubenický medajlon Ritmo Loco, které mě moc neoslovily, dávám ... *****z***** s odřenýma ušima.
Kdyby skladba Enchandted Pool Suite vyšla místo prvních dvou na Lennyho debutu Venusian Summer, naprosto s jistotou bych prohlásil, že by to bylo nejlepší dílo na poli fusion hudby všech dob.

» ostatní recenze alba White, Lenny - Big City
» popis a diskografie skupiny White, Lenny


Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol. 3 cover

Cobham, Billy / Drum 'n' Voice Vol. 3

stargazer | 3 stars | 2024-04-20 | #

Novecento je italská skupina, která propojila své hudební dovednosti s bicími Billyho Cobhama a spolu vytvořili pět projektů Drum n Voice. Tyto projekty se docela vymykají z Billyho už tak bohaté diskografie. Hudba Drum 'n' Voice je založena nejen na líbívých klávesových partech, ale i mnoha hostech, kteří přispěli do projektů svojí jedinečnou originalitou. 
Nelze opomenou ani zde Cobhamovu techniku hry a parádní funky baskytaru. Desku otvírá instrumentálka s hostujícím klávasákem Brianem Augerem. Jako další host se připomene Chaka Khan a zazpívá krásnou Alive. V následné skladbě si zahraje George Duke klávesové sólo a Bob Mintzer /Yellowjackets/ na saxofon. Bob se mihne ještě v písni Dreamer a v závěrečné Stratus hraje na Akai EWI. Skladba Destiny má taky zajímavého hosta. Je to bývalý Cobhamův spoluhráč ze sedmdesátých let - kytarista John Scofield. 

D 'n' V Vol. 3 není žádný komerční vtíravý počin. Je to velmi slušná moderní jazzová hudba po všech stránkách, včetně hry Billyho na bicí a tady kladu na to důraz. Mě se tyto projekty líbí, i když se na poprvé nezdají náročné na poslech, při bližším poslechu je to určitě zážítek, který by mohl oslovit. V diskografii jsou všechny DnV za ***z***** a ani toto si nezaslouží jinak. Jsou to dobré desky a stojí za poslech. Hodnocení je pouze pro Cobhamovo portfolio.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol. 3
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Stern, Mike - Standards And Other Songs cover

Stern, Mike / Standards And Other Songs

stargazer | 3 stars | 2024-04-13 | #

Sternovo páté studiové album je svým způsobem unikátní v kytarovém projevu. Alba před tímto byly kytarovou fůzí jazzu a rocku, ale na této desce Mike svou hru pojal jinak. Představuje naprosto čisté kytarové linie, zahrané s nadhledem a noblesou, žádná zbytečná klišé. Mike používá pro kytaru pouze jeden čistý zvuk, /žádná zkreslení/ nepřepíná kytary pro podklad a sólování, jako u jeho prací před, ale i po tomto díle. 
Za bicí usedl Al Foster, technický hráč s jemným vedením rytmiky. Hodně využívá velký činel, který je charakteristický pro jeho hru. Bicí doplňuje kontrabas /Jay Anderson, Larry Grenadier/, což je dobrá volba, zvukově to k sobě pasuje. De fakto, skoro celé album je hrané v triu bicí, kontrabas, el. kytara. Vyjímkou je skladba L Bird s účastí Randy Breckera na trumpetu a v Lost Time hraje na saxofon Bob Berg. Na albu jsou i klávesové plochy /minimálně/, o které se zasloužil Gil Goldstein - producent alba.
Díky tomuto albu Mike Stern prorazil a byl zvolen časopisem Guitar Player nejlepším kytaristou roku 1993. Já bych ho ocenil ještě dříve než po páté /šesté/ studiovce, ale nemám k tomu mandát, tak to za sebe zdělím aspoň takto.

Standard and ...... je složen z jedenácti songů, osm z nich jsou jazzové standardy od Corey, Davise, Monka, Coltrana a dalších. Mike si zapsal tři zásluhy - L Bird, Lost Time a Source. Tohle album si moc neužívám. Stern mě dostal svojí jinou hudbou, ale po kytarové stránce je to pořád paráda. ***z*****

» ostatní recenze alba Stern, Mike - Standards And Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike


Cobham, Billy - Palindrome cover

Cobham, Billy / Palindrome

stargazer | 4 stars | 2024-04-06 | #

Musím smeknout před hudebníkem jako je Billy Cobham. V roce vydání alba je mu přes šedesát a na bicí válí jako kdyby si odečetl z věku minimálně dvacet let. A to nemluvím o producentské práci, pod kterou je na tomto albu podepsán.

Album Palindrome je složeno z deseti skladeb, z toho pět věci je fungl-nágl nový materiál a těch druhých pět jsou covery jeho vlastní tvorby z let minulých. Album jako celek je neskutečně bohatě proaranžované různými druhy perkusí, podbarvující Billyho bicí latiskou náladou. Cobham si na basové lince nejspíš zakládá, protože i tady na této nahrávce je jako betonový základ na kterém je vystavěna neskutečně bohatá hudební struktůra. 
Na rytmickou sekci se vrší saxofóny, trombony a trumpety, podmalované různými restříky klávesových syntezátorů plus piána a lehkou funky kytarou, co si ráda střihne i něco z rocku. Jako hudební bonus je v některých písních použito houslí. A všechny tyto nástroje dostanou prostor předvést se i sólově. Včetně perkusí.
Je vidět, že BC má pořád sílu komponovat a dělat prostě skvělou hudbu. Nejsem sice zastáncem songů z minulosti, které se objevují v nových kabátech, ale na druhou stranu, když se to umí udělat dobře jako zde, tak proč ne. A nový materiál je naprosto bez chyby. Pro úplnost, nově vznikly skladby : Obliquely Speaking , Isle of Skye , Cancum Market , Torpedo Flo , Saippuakivikauppias, což je nejdelší palindrom, zapsaný v Guinnessově knize rekordů a znamená něco jako obchodník z mastkem.
Jako celek je tohle album docela jízda.... je rychlé, hravé, pozitivní, roztančené......
Kdysi jsem dal ****z***** a nebudu nic měnit. Hodnocení se týká pouze pro srovnání v Cobhamově diskografii, nikolv s jinými interprety.
Po časové stránce je to docela sousto : 76 minut

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Palindrome
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Clapton, Eric - Slowhand cover

Clapton, Eric / Slowhand

stargazer | 5 stars | 2024-03-19 | #

Clapton vydal za svoji kariéru řadu skvělých opusů, ale co do studiovky mě oslnil právě tímto kouskem. Směle říkám, že Slowhand je jeho vrchol. Mě se líbí jeho hudba po celou jeho kariéru, klidně i jeho osmdesátá léta můžu i když milovníkům blues příjdou přímo šílené. 
Jestli Eric je v něčem mistr, tak jsou to předělávky jiných autorů. Tím samozdřejmě nechci nijak shazovat jeho komponování. To vůbec ne, ale jen to konstatuji. A pak je tu ještě jeden Eric, který je v oboru coverů taky velmi dobrý - Eric Johnson
Album otvírá nesmrtelný Cocaine. Je to cover J.J. Calea a myslím, že kdyby tuhle věcičku Eric neudělal po svém, nejspíš by jako originál zapadla do zatarcena někde v hudební historii.
Hned další nádhera je balada Wonderful Tonight. 
Clapton jako hlavní zpěvák si pozval na nahrávání i ženský vokál v podání Marcy Levy. Ukázkově jim to zpívá ve countryově laděné Lay Down Sally a nejenom v této písni. 
Následuje parádní bluesovka Next Time You See Her a potom pohodová balada We're All the Way s nádhernou snivou melodií.
The Core je pěvecký duet Claptona a Levy. Rychlá řízná bluesrockovka je na albu nejdelší kousek. Má přes osm minut a hodně se tu sóluje. Na sax hraje Mel Collins. 
May You Never je další cover. Řadím ho k nejslabšímu místu na desce. 
Náprava za toto nevydaření je hned v zápětí. Song Mean Old Frisco je zemité blues jako brno. Plasticky vidím před sebou partu starých černých bluesmanů někde v americkém venkovském baru.
Závěrečná Peaches and Diesel je jakýsi instrumentální pokračovatel skladby Wonderful Tonight. Není úplně stejná, ale je dosti podobná tomuto hitu.

Eric nahrál svůj majstrštych. Naprosto jasných *****z***** 

 

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Slowhand
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


White, Lenny - Twennynine with Lenny White cover

White, Lenny / Twennynine with Lenny White

stargazer | 3 stars | 2024-03-17 | #

Druhé album skupiny Twennynine spolu s Lennym hudebně navazuje na jejich první Best of Friends /1979/. Lenny White si po svých třech skvělých sólovkách jakoby vzal pauzu od složitých jazzrockových temp a vydal se prozkoumat úplně jiné hudební vody. Vydal se cestou funky, soulu, r'n'b a diska. Tohle album jistě potěší všechny, co tyto styly poslouchají. Na dobu vydání /1980/ je tato deska velmi povedená a zní dobře i po víc jak čtyřiceti letech. 
Lenny White je i špičkový producent, který si potrpí na vysokou kvalitu záznamu a zvukové detaily.
To vlastně dokazuje celou svou sólovou kolekcí. Twennynine jsou parta hudebníků, založená ženských a mužských vokálech, funky kytaře co umí vystrčit sem tam rockové růžky, slušném basovém groove, decentních klávesových vyhrávkách /hlavně v těch detailech/ a dechových nástrojích. Ta souhra je prostě famózní a White je šéfem nad tím vším. 
Když jsem kompletoval Lennyho sólovky, tyhle komerčně laděné alba /Attitude, tohle a Just Like a Dreaming a samozdřejmě Best of Friends/ jsem pořídil jako poslední. Byl pro mě mírný rozhoz, jak Lenny vybočil z hudebního trendu jazzrock, ale hudební vývoj si nedá poroučet. Manželka si tyto alba pouštěla pořád dokola a mě se začaly líbit.
Twennynine with Lenny White je pohodovka na cesty. Pro nějaký hlubší poslechový zážitek nedoporučuji, od toho má Lenny ve svém portfóliu jině tituly. Dávám ***z***** 

» ostatní recenze alba White, Lenny - Twennynine with Lenny White
» popis a diskografie skupiny White, Lenny


Cobham, Billy - Alivemutherforya cover

Cobham, Billy / Alivemutherforya

stargazer | 4 stars | 2024-03-09 | #

Tenhle živák má zajímavý příběh. 
Vše začalo na festivalu ve švýcarském Montreux v létě 1977. Společnost Columbia představila skupinu třiceti hudebníků, hrajících na jednom pódiu pod názvem CBS Jazz All Stars. Z alba Alivemutherforya se zůčastnil této akce jen Billy, Steve Khan a Alphonso Johnson. CBS se rozhodla pro podobnou akci v USA, ale místo třiceti umělců měl na turné vyrazit pouze hvězdný kvintet. Obsazení - Billy na bicí, Khan kytary, Johnson basa a Tom Scott dechové nástroje - mělo být doplněno o hvězdného klávesáka. CBS oslovila mistry jako Hammer, Zawinul, Duke, Corea, ale tihle všichni nabídku odmítli. Cobham se rozhodl, že na post kláves najme Marka Soskina, který byl už v jeho kapele na albu Magic /1977/. Kvintet se vydal na turné napříč Spojenými státy, ale zhruba v půli muselo turné být přerušeno pro nízké prodeje vstupenek. CBS to nevzdává a kvintet poslala hrát živě před publikum do New Yorského studia. Ohlas diváků byl tak slabý, že se potlesk musel na nahrávku přidat dodatečně z koncertů skupiny Chicago a Laury Nyro. Takže aplaus na albu nepatří přímo této partě. 
Je to zvláštní proč tomu tak je /myslím ten neúspěch/, protože tady všichni hrajou skvěle a i skladby jsou vybrány dobře. Hlavně neznámý Soskin předvedl výborný výkon a jak po akustické tak i elektrické stránce a mezi hvězdy dokonale zapodl.
Průřez z koncertu otvírá skvělá Cobhamova věc pod názvem "Anteres" The Star. Tom Scott předvádí neskutečné sólo na Lyricon - dechový nástroj znějící jako syntezátor.
Následuje Johnsonova Bahama Mama, devítiminutová skladba vystavěna na reagee rytmice. Sóla : Steve Khan a Alphonso Johnson.
Shadows - nádherná balada od Toma Scotta, jedna z věcí, která u mě tohle album vyváží do nebes. Sólo : Tom Scott - soprano sax, Steve Khan - akustická kytara. Nádherné Soskinovy decentní klávesy.
Khanova píseň Some Punk Funk mě vůbec nebere. Řadím ji k nejslabšímu místu na desce. Přitom verze z jeho první studiovky je dobrá. Tady pozměnili rytnus oproti originálu a tím mě na....li. Cením si jen toho, že je to nejkratší kousek na cd.
Spindrift - další Scottův skladatelský majstrštych. Prostoru ukázat co umí dostává mladičký Mark Soskin na akustické piáno. Sóluje s ním Tom Scott na sopráno sax. 
On a Magic Carpet Ride je rozlučka s touto skvělou partou. Svižná Billyho skladba s desky Magic /1977/ dává prostoru všem pro realizaci svých dovedností : Soskin - Fender Rhodes /není co dodat/, Steve Khan - el. kytara a Tom Scott - tenor sax v duelu. Plus Billyho dravost a Alphonsova basa postavily sólistům slušný korpus. 

Desce bych dal i plný počet, zvuk je výborný, ale troch mi vadí skladba Some Punk Funk a reagee taky moc nemusím. ****z*****


» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Alivemutherforya
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Stern, Mike - These Times cover

Stern, Mike / These Times

stargazer | 4 stars | 2024-03-02 | #

Mike Stern je kytarista, který kašle na nějaké technické vymoženosti v oblasti kytarového zvuku. Je po celou svoji kariéru věrný značce Yamaha /jeho kytara vizuelně připomíná Fender Telecaster, už jsem se setkal s tím, že to někdo někde zaměnil, ale stane se/ a s tímto zvukem si vystačí a baví posluchače od svého debutu.
Dvanácté studiové album otvírá zajímavá skladba, připomínající mi tak trochu orient. stejně tak i čtvrtá v pořadí - Mirage. Za bicí usedl slavný Vinnie Colaiuta. Odbubnoval celou desku, až na osmý track Remember /for Bob Berg/, tady ho střídá Dennis Chambers a basového postu se dostalo Victoru Wootenovi. Tato skladba je věnována saxofonistovi Bobu Bergovi, který zahynul při autonehodě. Bob Berg spolupracoval se Sternem třeba na vinikajících prvních třech albech, nahraných u Atlantic.
Ve třetí skladbě I Know You hostuje Bela Fleck na banjo. Jemná, pomalá skladba s krásnou atmosférou. Stejně jako album před tímto - Voices /2001/, tahle deska je skoro celá doprovázená vokálem. O tento další rozměr se postaral basák Richard Bona a zpěvačka Elizabeth Kontomanou. 
These Times je další skvělá práce na poli kytarového jazzu, rozhodně nenudí, je dokonale vybroušená po aražerské stránce, bicí podporované perkusemi stojí za pozornost, saxofon - jako třetí domimantní sólový nastroj /na prvním místě je Mikeho kytara, to je jasné a pok zpívaný projev/, decentní klávesové plochy pouze pro dobarvení celku a současně nijak nápadná basová linka, co drží vše pěkně pohromadě.
Album These Times v porovnání s ostatními alby Mike Sterna si zaslouží hodně silné ****z***** Je to výborná deska.

» ostatní recenze alba Stern, Mike - These Times
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike


Cobham, Billy - B.C. cover

Cobham, Billy / B.C.

stargazer | 2 stars | 2024-02-24 | #

Zajímalo by mě, co si o tomto albu myslí Cobhamovi pravověrní fandové. Jasně, bicí a basová linka jako vždy - kvalita. Ale tu kvalitu u Billyho už očekávám automaticky.
Po skladatelské stránce album B.C. je jedinečné /míněno v Cobhamově discografii/. Mísí se tu styly funky, jazzu, disca a trochu rapu - jestli se to dá tak nazvat - vystavěné na smyčových aranžích a sborech dechů.
B.C. je v pořadí třetí nazpívané album od debutu. První je Magic /1977/ a to druhé je Simplicity of Expression /1978/ a všechny tři vydala společnost Columbia. /Columbia tehdy nejspíš Cobhamovi "doporučila" nahrávat desky pro širší okruh posluchačů - zpívané. Instrumentálky se už přílíš nenosí./
Billy otevírá album funky-disco skladbou Mendocino. Ta je trochu mimo realitu doposavadní dramaturgie, ale to je vlastně celá deska B.C.. Album pokračuje v zajetých kolejích zpívaných a instrumentálních písní. Důraz je kladen na rytmiku. Bicí a baskytara jsou hodně v popředí. Pozornosti jistě neujdou bohaté aranže, doplněné o různé nástroje a zvuky, které nehrají nijak dominantně, ale pouze v detailech. 
Předposlední track pod názvem Bring Up the House Lights je o komunikaci Billyho a klávesáka George Dukea. Údajně si mají dělat legraci ze šatníku Alphonze Mouzona. Závěrečná Vlastar je bubenické sólování. Poslední a předposlední songy už neposlouchám a vypínám cd.
Celkově vzato, deska B.C. není špatná, je to nejkomerčnější kousek co Billy nahrál a zůstává jím až do roku 2001, kdy vyšel první Drum 'n' Voice. Kdysi jsem dal dvě hvězdy, dnes bych to viděl na slabší ***z*****

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - B.C.
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


White, Lenny - Venusian Summer cover

White, Lenny / Venusian Summer

stargazer | 4 stars | 2024-02-18 | #

Debut amerického bubeníka skupiny Return to Forever vyšel v roce 1975, rok před vydáním slavného returňáckého alba Romantic Warior /1976/. Na desce RW měl Lenny White skladatelsky jeden podíl pod názvem Sorceress a tato skladba patří mezi to nejlepší, co RtF vytvořili. Lenny je jako skladatel velmi schopný a dokládá to jeho sólová kariéra. První tři alba patří do zlatého fondu fusion. 
Charakteristický, vizuální znak Lennyho White je jeho klobouk. Promítl ho i do loga jeho produkční společnosti, fungující do konce sedmdesátých let.

Desku otvírájí dvě, vyloženě funky skladby o krátké časové stopáži. Dovolím si je přeskočit a jít k samé podstatě a k tomu nejlepšímu /a z mého posudku v celé diskografii LW/ na tomto albu. 
Skladba na třetím postu - The Venusian Summer Suite otvírá úplně nový hudení svět. Je to předzvěst toho, co se bude v následujících třiceti minutách dít.
Tato skladba je rozdělena do dvou fází. První část je pomalé klávesové rozjímání. Připadám si jako ve vesmírném prostoru, obklopen planetami a hvězdami. Jen tak si levituji v té vesmírné tmě a pak moje cestování střídá jazzrocková hudba. Druhá fáze je založena na neměnném hudebním motivu, s flétnou se předvádí Hubert Laws, pak David Sancious sóluje na Minimoogu. 
Prelude to Rainbow Delta je intermezzo k následné parádní rozjížděčce Mating Drive. Dravá rytmika Lennyho se mísí s ďábelským kytarovým sólem Raymonda Gomeze a absolutní vrchol představuje hammondovský úlet Larryho Younga.
Závěrečná 12ti minutová Prince of the Sea začíná zvuky pobřeží, opět meditační nálada /Lenny pracuje s časem, nikam nespěchá/ a s naprosto pohodovým přechodem k jazzrocku najíždějí první tóny kytar. Tato skladba je vystavěna pro kytarovou hru. Své kytarové umění předvádí dva mistři ve svém oboru : Larry Coryell a Al Di Meola.
Nutno dodat, že po stránce aranží je tato deska absolutní pecka. Nic lepšího jsem zatím neslyšel. Lenny White umí vše propracovat do nejmenšího detailu. Rozepisovat se o tom nechci, to se musí slyšet.
Nebýt prvních dvou skladeb, které tuhle desku mírně roztříštily, dal bych plný počet a dodal bych, že jsem nepoznal lepší fusion. Takhe to je za ****z***** a půl k tomu.

» ostatní recenze alba White, Lenny - Venusian Summer
» popis a diskografie skupiny White, Lenny


Cobham, Billy - Drum 'n' Voice 2 cover

Cobham, Billy / Drum 'n' Voice 2

stargazer | 3 stars | 2024-02-10 | #

Drum n Voice Vol. 2 pokračuje v Billyho jízdě vstříc novým jazzovým obzorům. Billy stárne a jazz, a nejenom jazz, ale hudba jako celek se vyvíjí do nových směrů. Nové technologie, přístupy, propagace a já nevím co ještě v roce 2006, kdy bylo album nahráno, jsou daloko od slavných Cobhamových sedmdesátek, kde měl takříkajíc všechno pod kontrolou.. Ale jedno mu zůstalo doposud. Pořád hraje na bicí jako bůh. 
Na této desce není zastoupen autorsky ani na jednom tracku. On se vlastně /a to je můj osobní názor/ stal jakýmsi členem rodiny Nicolosi, která má lví podíl na této nahrávce, ať už po stránce autorské, producentské a hráčské.
Billy Cobham je bubeník a hlavně on je poměrně velká zavedená obchodní značka. A právě on /a zase moje úvaha, bez nějakých důkazů/ se zde zasloužil o bohatou účast slavných hostujících hudebníků, nejen z jazzového světa - J. Hammer, B. Auger, M. Lindup /Level 42/, J. Berlin, B. Miles, J. Patitucci, F. Gambale, D. Miller, G. Barker, A. Moreira. 
Hudeně je album velmi nápadité. Smooth jazz, jazz kombinovaný s funky a popovým nádechem plus myslím, že se přidalo i trochu samplů /opravdu jen ždibec/ a spolupráce s výše jmenovanými jmény zaručuje nahrávce jistý punc originality.
Svižný, komerčně laděný jazz s prvky jiných hudebních stylů a s bohatou dramaturgií má určitě něco do sebe. Pohodová hudba s Cobhamovým bubenickým výkonem stojí za ***z***** Dal bych i něco k tomu, ale autorsky se Billy nepodílel, takže tak. 

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice 2
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Mouzon, Alphonse - The Essence Of Mystery cover

Mouzon, Alphonse / The Essence Of Mystery

stargazer | 3 stars | 2024-02-07 | #

Debut bubeníka /jednoho z nejlepších na světě/ z roku 1973 je svým způsobem po stránce aranžerské celkem úsporný /odmítám termín nepropracovaný/. O to je však zajímavější - z pohledu věcí z hudebního ranku, který tenkrát v té samé době překypoval až neskutečnými aranžemi. Mouzon vydal poměrně slušnou prvotinu, zajímavě pojatou přes rytmiku /krom svých bicích, angažoval dva basisty, pro různé technické úrovně hry/. Dále si pozval na album dva dechaře pro alto a soprano saxofon. Klávesové sekce, založené hlavně na el. pianu se ujímá studiový hráč Larry Willis a kláves se občas dotkne i sám velký Alphonse. A sám velký Al se ujímá vocálu ve skladbách Funky Fingers a Why Can't We Make It. 
Vokálem rozšířil produkci o další hudební prvek.
Celkově vzato : The Esence of Mystery je trochu komplikovanější, na první poslech neuchopitelný titul, ale i když budete při poslechu tápat v něčem, co Vám nemusí dávat smysl, rozhodně si uvědomíte ten hudební potenciál, co z této desky čiší. 
Já se s tvorbou AM teprve setkávám a seznamuji se s ní, myslím, že když tento titul opepřím hodně dobrými ***z***** asi si nikoho proti sobě nepoštvu. 
Pro milovníky jazz-funku jak dělané. Mouzon - jeho bicí a perkuse, to je fakt síla.

» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - The Essence Of Mystery
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse


Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus  cover

Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus

stargazer | 3 stars | 2024-02-03 | #

První studiové album z trilogie Billy Cobham's Glassmenagerie /Billyho skleněný zvěřinec/ mě zaujalo díky účasti mladého, zatím neznámého kytaristy jménem Mike Stern. Jelikož jsem velký příznivec Cobhamovy hudby, nenechal jsem tento titul v polici cd bazaru, zakoupil jsem a doplnil ho do cd kolekce Billyho portfólia.
Musím přiznat, že alba z pozdější Cobhamovy tvorby mě nebrala tolik, jako desky ze sedmdesátých let. Odstupem času se vše srovnalo a já si hudbu tohoto špičkového bubeníka vychutnávám plnými doušky. Nejde jen o rytmický přístup a inovace v tomto ohledu, Cobham je zdatný skladatel a to, co napíše a nahraje mi prostě sedí. Jde hlavně o neobvyklou rozmanitost v jeho tvorbě s jakou prezentuje svoje výkony za bateriemi bicích. 

Album Stratus - co se týče Cobhamovy autorské stránky má prázdniny. Nepřineslo jedinou novou skladbu z mistrova pera. Tři předělávky z minulého období plus sólo na bicí svědčí, že BC potřeboval timeout. O to lepší je prostor pro realizaci a prezentaci jeho spoluhráčů. Michael Urbaniak, hráč na elektrické housle a lyricon je autorem skladby Kasia. Píseń je postavena právě na zvuku elektrických houslí. 
Baskytarista Tim Landers přispěl kouskem All Hallows Eve v reggae hávu a prezentuje své hudební dovednosti. 
Jímavá a pomalá skladba Wrapped in a Cloud je od klávesisty Gila Goldsteina. I když se tu předvádí všichni borci v akci, tak v této skladbě má hudebně navrch křídlo Steinway-Flugel. 
Závěrečná Brooze je od Mike Sterna. Po nemastném, neslaném začátku se skladba ledabyle rozjíždí do parádní kytarové orgie. Miluji Sternův mladický, neotesaný kytarový rukopis. 

Z pohledu do světa jazzu o něčem revolučně přínosném nemůže být tady ani řeč. Musím ale vypíchnout Billyho spoluhráče, jak po stránce autorské, tak i po stránce dovednostní. Albu jsem dal kdysi ***z***** Po několika poslechových návratech jsem si jist, že za víc ani míň to nebude.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Clapton, Eric - Just One Night cover

Clapton, Eric / Just One Night

stargazer | 5 stars | 2024-01-31 | #

Jednoznačně Claptonův nejlepší koncertní počin v kariéře. Je to z mojí strany velkohubost, ale já si za svým tvrzením budu vždy stát. Clapton má ve své diskografii live nahrávek několik a z různých časových období, ale zvuk, energie a živočišnost je na Just One Night nepopiratelná. Tady mu všechno věřím, jak bluesové standardy a balady, tak i svižnější kousky a covery jiných umělců. Navíc zvuk "Blackie" /Claptonova nejslavnější kytara/ je nedostižný. 

Koncert obsahuje výčet těch nejlepších věcí, co Eric mohl v té době nabídnout. Koncert byl zaznamenán v Japonsku roku 1979, během turné na podporu posledního studio alba Backless /1978/ a patří mezi sto nejlepších živých nahrávek podle Ultimate Classic Rock a já můžu jen souhlasit. Osobně bych Just One Night zařadil mezi deset nejlepších živáků, co jsem slyšel. Nejde vyjmenovat ty nejlepší skladby - tady je to zcela zbytečné. Každý kousek je top. Neskutečně kompaktní nahrávka, plná energie, pohody i melancholie. 
Jestli něco doporučit ke seznámení s hudbou od Erica Claptona, tak tohle je přesně ten materiál, který ho vystihuje v tom pravém smyslu. Alba z osmdesátých let a devadesátek jsou taky skvělá, ale tady je ten pravý, sólový Clapton a já se mistrovi můžu jen uklonit a poděkovat za práci, co odvedl /a nejen on, díky celému týmu/. Jednoznačně *****z***** Vynikající.

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Just One Night
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0678 s.