Profil uživatele stargazer
Recenze:
Cobham, Billy / Picture This
| 2023-09-29 | Hudebníci-skladatelé z rytmické sekce si mohou vybírat, jak jejich alba budou znít. Chci poukázat na fakt, že tito muzikanti-skladatelé nejsou vázáni tak přílišně svými nástroji, jako třeba kytaristi, klávesáci nebo dechaři. Pointa je ta, že třeba Billy Cobham /kdykoliv bude chtít/ nahraje desku bez kytar. A to si kytarista - třeba jako Mike Stern nemůže dovolit. Kytarová alba budou pořád kytarová, klávesová budou klávesová, ale bubeníci a basáci si můžou zvolit, jakou cestou se dané album bude ubírat. Mají velké prostory pracovat s materiálem a těmi nástroji, co je zrovna napadnou.
Klasický příklad je tohle album. Picture This je na svoji dobu moderní deska a má opět skvělou atmosféru, jako alba před - Warning a Powerplay. Hned z kraje poslechu se zdá, že návaznost na alba před je daná, ale při podrobnějším poslechu je jasné, že na celé desce nehrají žádné kytary. Byly nahrazeny dechovými nástroji. Billy se vydal vydat bezkytarové album. Proč ne?
Picture This navazuje zvukově i atmosférou přímo na album před - Powerplay. Jelikož obě alba jsou silně klávesová a některé dechové nástroje zní podobné jako jejich černobílí kamarádi, tak Picture This se od Powerplay zas tak moc nevzdálilo. Ale přece - velká změna je saxofon a flugehorn, piáno, kontrabas. Billy ubral místy na synthy a přidal něco akustiky. Tohle album ve stylizaci modrého nebe s bílými mraky a s Billym, sedícím jako v obraze, držícím paličky na bicí obarvené jako štětce na malování, přesně vystihuje podstatu nahrávky - hudební výtvarka /zadní strana/.
Album navazuje na krasojízdu předešlých dvou titulů z roku 1985 a 1986. Není nijak zásadní a ani nijak nepropadá oproti předešlým dvěma titulům. Jede si dál v zaběhnuté lajné s menšími produkčními rozdíly. Jako kdysi jsem dal ****z***** nebudu nic měnit ani teď.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Picture This
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Mouzon, Alphonse / The Man Incognito
Je to jen pár měsícú od data téhle recenze, kdy jsem se seznámil s hudbou bubeníka jménem Alphonze Mouzon. Pravdou je, že nevlastním jediný fyzický nosič, ale to mi nevadí. Stejně už nemám místo pro další přírustky nových interpretů.
Al se v roce 1976 pouští do světa zábavy a vydává album, na kterém se krom jazzu a funky pouští dobývat i hudební styl disco. Osobně a jakkoliv to bude znít hloupě, já disco sedmdesátých let mám moc rád. Ne že bych vlastnil tuto hudbu a aktivně jí poslouchal, tak to ne. Ale když se namane příležitost - jako je třeba tenhle titul, nemám problém si to poslechnout. Jako disco songy, na kterých by se eventuelní tanečníci ze sedmdesátek mohli odvázat, tak to by byla nejspíš úvodní Take Your Torubles Away. Písně jako You Are My Dream a New York City by se jako taneční disco daly taky použít. Všechny tři skladby jsou zpívané trojicí zpěvaček. I zbytek alba je v duchu disco oparu i když v těch instrumentálních skladbách je přece jen o něco více funky a jazzu. Na melodičnosti však neztrácejí ani chlup. Krom bicích Ala se mi moc líbí i syntezátory. Mají přesně ten zvuk, co jsem jako dítě slýchával, když jsem si v obyváku hrál z hračkama a můj otec si tyhle a jim podobné věci pouštěl.
The Man Incognito je krásně uhlazený jazzík, pohodová a pozitivní hudba. I když nemám Mouzonovu diskografii dokonale naposlouchanou, jsem přesvédčen, že ****z***** jsou akorát.
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - The Man Incognito
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Return To Forever / The Mothership Returns
| 2023-09-16 | Skupina RtF ve formaci římská V nám fandům fussion hudby připravila doslova hudební hody ve formě koncertu, který jaksi vznešeně, ale současně smutně uzavírá etapu vyjímečnosti tohoto hudebního stylu. Nemyslím to tak, že je a bude hudba fussion mrtvá, ale bohůžel skupina Return to Forever, co formovala tento styl ano. Miluji tuhle kapelu a všechny její alba a přitom jsem si nikdy nepustil jedinou sólovou desku šéfa - Chicka Corey. Mám komplety Stanleyho Clarka, Al Di Meoly a Lennyho Whitea, ale když jsem kdysi cílil zájem i tímto směrem a sehnal si informace /internet nebyl podotýkám/, Chickova diskografie byla tak obsáhlá a rozmanitá, že jsem radši do toho hodil vidle a nic neřešil. Možná škoda.
Záznam koncertu je necelé dvě hodiny. Skupina se rozrosta z kvartetu na kvintet a jako pátého člena si pozvali houslového génia Jean-Luc Pontyho, který svým nástrojem obohatil a rozšířil hudební mantinely skupiny. Další, výrazná změna je na postu kytary. Dvorní kytarista skupiny - Al Di Meola zjevně neměl zájem s RtF spolupracovat, tak post kytaristy zaujal Coreuv spoluhráč z kapely Chick Corea Eletric Band, Frank Gambale. Osobně mi ta změna vyhovuje, protože jestli bych chtěl Ala slyšet hrát s jeho mateřskou skupinou, mám k dispozici oficiální koncert pod názvem Returns /2008/.
Skupina se vytasila s klasickými kousky a prřidala Pontyho báječnou skladbu Renesaince. Zvuk nahrávky je křišťálově čistý, kluci zvukaři odvedli dobrou práci. Každý nástroj má prostor se vyjádřit, nic není utopené v nějaké zvukové kouli. Ve skladbě Spain Corea spolupracuje s hledištěm a rozezpívá sál.
Určitě bych tento koncert doporučil každému, kdo byť jen trochu poslouchá progresivní jazz a fussion. Jasné jak facka *****z*****
» ostatní recenze alba Return To Forever - The Mothership Returns
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
Stern, Mike / Is What It Is
Tohoto vyjímečného muzikanta jde poslouchat v každém módu /uklízení, sport, vaření, práce...../, prostě geniálně setavená hudba, kdy se nemusím na ni tolik soustředit. Plyne do mě absolutně nenásilně sama a zanechává ve mě pocit, že jsem se setkal s vyjímečnou kvalitou. Mike Stern připravil opět kvalitní kytarové hody. Jako skladatel připravil velmi krásné harmonické skladby, míchající se s těmi méně melodickými. Za zmínku stojí i to, že Stern po páté skladbě vyměnil bubeníka, takže tracky 1-5 Dennis Dhambers a 6-9 Ben Perowsky. Určitá změna na postu bicích je malinko znatelná, ale posluchačovi-nemuzikantovi to patrně unikne, kdežto profík to odhalí ihned. Aspoň si to myslím.
Mike Sterna na většině jeho alb doprovází mimo jiné.... saxofon. Ani zde MS neudělal vyjímku a pozval do studia Michaela Breckera a Boba Malacha. Každý si to odfoukal v různých skladbaách, společně však nikoliv. To je škoda, protože jejich nějaký společný jam a kytarou by album vystřelil o poznání výše.
IS What Is It je výborná deska. Musím dát ****z***** a něco k tomu.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Is What It Is
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / The Art of Three
V roce 2001 se Billy Cobham pouští do experimentu, který v jeho kolekci doposud vydaných alb něměl obdoby. The Art of Three je live akustická nahrávka tří slavných. Billyho není třeba řešit. Má zde na Rockboardu profil a poměrně obsažnou /ne však kompletní/ diskografii. Kenny Barron je skvělý americký pianista a v oblasti jazzu patří do top třídy a Ron Carter - kontrabas, je hudebník, co nahrával s Milesem Davisem jedno lepší album, jak druhé. Byl však nucen odejít, když si Davis usmyslel, že jeho tvorba půjde jinou cestou ... cestou elektriky. Ronovi byla nabídnuta možnost u MD zůstat, ale za podmínky, že bude hrát na elektrickou basu. Carter se s Davisem domluvili na ukončení spolupráce, protože Carter odmítl hrát elektricky.
A zajímavost : Ron Carter hraje na kontrabas československé výroby.
Album TAoT je kolekcí jazzových standardů, z těch známějších bych jmenoval Stella by Sarlight, Round Midnight a Someday My Prince Will Come. Album nepatří zrovna do skupiny těch kratších stopáží. Má 73 minut, což může být pro někoho tak dlouhé, že se v tom začne plácat...jako já kdysi. Úplně nejlepší je to poslouchat v relax modu. Při nějaké činosti, třeba cestování, vaření, uklízení nebo kutění se koncentace pro vstřebání této muziky vytrácí. Aspoň za mne.
Po hudební stránce a výkonech je vše podáno ve špičkové kvalitě. Rytmická sekce Cobham - Carter si rozumí víc než dobře. Billy si na tomto projektu vytýčil nové mety. Jako bubeník zde hraje víc technicky, než dynamicky. Jemné bicí tempa, metličky, hodně jemných činelů a dalších bubenických záležitostí se kombinují s kontrabasem Rona Cartera. Jako rytmická sekce vše vymazlili do posledního detailu. Stačí si poslechnout jejich jamování, třeba v Autumn Leaves. Když připočtu famózní hru na piáno Kennyho Barrona, který tomu všemu staví melodii, něhu, lásku, cit a stejně tak i živelnost, vyjde mi, že tohle koncertní dílo z evropského turné je poměrně zajímavý jazz.
Kdysi jsem tohle album opentlil ***z***** dnes bych v pohodě desce udělil o jednu navíc.
Další zajímavý a novátorský počin v Cobhamově portfoliu.
Mám ve své zbírce cd tří takováto tria v podání piáno, kontrabas a bicí. Nejvíce mě oslovilo trio Clarke, Hiromi & White - Jazz in the Garden /2009/, ale i The Art of Three je moc zajímavé a podmanivé.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Art of Three
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Di Meola, Al / Pursuit of Radical Rhapsody
PoRR z roku 2011 je zatím poslední studiová práce Alova projektu World Sinfonia. Uběhlo hodně času od prvního vydání WS z roku 1990, kde začínali jako kvartet. Jak se tento projekt vyvíjel a měnil souběžně s Di Meolovými sólovými deskami, dospěl do stavu, kdy ho máme právě v této hudební podobě. Nutno dodat, že Pursuit of Radical Rhapsody je čtvrtá studiovka World Sinfonie, ale to, co Al u tohoto projektu nedohnal ve studiu, dohnal na koncertních prknech. World Sinfonia má rovněž čtyři oficiální koncertní záznamy.
Album má dlouhou stopáž. Má přes 70 minut a to je sakra porce hudby, která má složitou strukturu, takže první poslech byl pro mě spíš seznámení se zvukem a aranžemi, než nějaké pochopení melodie. Oproti prvním třem deskám WS je tohle album v určitém smyslu nové. Neuslyšíte tu "jedinou notu" od argentinského bandoneonisty Astora Piazzollly, kterému se Al na předchozích počinech WS tak houževnatě věnoval. Téměř vše je made of ADM. Avšak ani Al si neodpustil pár coverů a ku závěru desky si dopřávám bítlsácké Strawberry Fields a jako finále nesmrtelnou skladbu Over the Rainbow.
Deska PoRR je celkově vystavěna na bohaté produkci. Jako World Sinfonia se zde prezentují v šesti muzikantech oproti původním čtyřem. Skupina začínala před lety v podobě dvě akustické kytary, bandoneon a perkuse. Na tomto projektu se vše rozšířilo o mnoho dalších hudebních struktůr. Akustické a elektrické kytary, akordeón, klávesy a piáno, bicí, akustická basa a pro tři skladby si Al pozval smyčcový kvartet. Celkem slušná dramaturgie.
Tuhle desku mám rád. Po každém poslechu se v ní objeví něco nového, co mi bylo předtím utajeno nebo mi něco uniklo. Tohle je výborné album a zaslouží ****z***** Chce to jen více naposlouchat.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Pursuit of Radical Rhapsody
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Stern, Mike / Mike Stern - Jeff Lorber Fusion : Eleven
| 2023-08-26 | Honosné spojení světové kytarové veličiny Mike Sterna a klávesového mága Jeffa Lorbera bylo pro mě překvapením, na které jsem se moc těšil. Už samotná fůze těchto dvou by měla být jistým jistým ve světě jazzové hudby. Sice jsem doposud tvorbu Jeffa neznal a ještě neslyšel, věděl jsem jen to, že je velmi populární a žádaný. A JL mě překvapil neuvěřitelně. Jeho kompozice a cit pro melodičnost jsou přesně to, co mě zasáhlo. Už úvodní Righteous z jeho pera je delikatesa. Jeffovi jako autorovi skladeb patří 5 songů z deseti a každý z nich se mi líbí. V tomto případě je album u mě dost vysoko. Ovšem co u mě snižuje radost z poslechu jsou skladby od Mike Sterna. Až na track Nu Som, Mike nepředvedl ma nahrávce nic nového a naflákal na Eleven věci z jeho dřívější tvorby. Asi ani Jeff Lorber nepřišel s ničím novým /fakt nevím/, ale jak už jsem uvedl výše, Jeffova hra je pro mě premiéra.
Očekával jsem spíše spolupráci na novém materiálu. Tady si hraje každý na svém písečku. Když jde o Sternovy skladby, dominuje jeho kytara a klaávesy Lobrera si Mke pustí k tělu jen pro jejich sólo. To samé platí obráceně. Kde je nějaké jamování - já na bráchu....brácha na mě. Kde jsou nějaké společné nápady? Co považuji za zajímavé je bubenická sekce. Na albu se střídají v různých sklabách Dave Weckl, Gary Novak a Vinnie Colaiuta.
Album Eleven bych přirovnal ke klasickému Mike Stern featuring Jeff Lorber a Jeff Lorber featuring Mike Stern. O nějaké výrazné spolupráci, natožpak přínosu něčeho významného a zásadního do světa jazzové hudby nemůže být řeč. ***z***** a to díky Jeffovi, který mě oslovil. Mike je můj velký oblíbenec - mám ho komplet na cd - mě nepřesvědčil.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Mike Stern - Jeff Lorber Fusion : Eleven
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Inner Conflicts
Rok 1978 je pro Billyho Cobhama hodně plodný. V tomto roce vydal dvě studio alba /Simplicity of Expression plus tohle/ a jeden fajnovej koncert Alivemutherforya. Inner Conflict je koncepčně zajímavá deska. Je složena z pěti skladeb. Jako úvodní track Cobham připravil svůj osobní medajlon. Je to vlastně desetiminutová hudební koláž zahraná na bicí a perkuse, propojená se syntezátory a syntezátorovým programingem, nejspíš technickou novinkou té doby. Osobně mě tyhle prezentace na Billyho deskách nudí. Ale po tomto stejnojmenném úvodu jako album, přichází to pravé ořechové. Deska se odsud dělí na dvě části. Ta první část /tracky 2 a 4/ je čístá fussion druhé půle sedmdesátých let, řízlá funky, latino a afrika ryrtmikou. V druhé skladbě se prezentují kytarová a klávesová sóla. Elektrické piáno mě zde vyloženě těší. Ve čtvrté skladbě je zajímavá přidaná hodnota - trombon a píšťalka.
Druhá část /track 3 a 5/ co do obsazení muzikantů jede v úplně jiné lajně. Zapoměl jsem totiž dodat, že každá část má rozdílné muzikanty, krom Billyho, to je jasné. Song 3 /Nickles and Dimes/ je především o bohaté dechové sekci. Závěr alba /track 5/ navozuje uvolnění od napětí a výkonu předchozích písní, akusticky zahraná skladba - krom keyboard sóla od George Dukea - v ležérním, uvolněném duchu dá čas mozku na vzpamatování se z této fussion jízdy.
Billy Cobham si na natáčení pozval ředu světových hudebních veličin. Don Grolnick, Ruth Underwoodová, Steve Khan, John Scofield, Alphonso Johnson, George Duke, bratři Breckerové a další. Ti všichni se podíleli na nahrávání skvělého alba, plného krásné fussion melodiky. ****z***** Plný počet nemohu udělit kvůli první sklabbě, která celý dojem z alba srazila o jednu ježatou.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Inner Conflicts
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Di Meola, Al / World Sinfonia : La Melodia - Live in Milano
Di Meolova World Sinfonia se rozrůstá o další titul, nahraný živě v italském Miláně. Sestava se oproti původní partě změnila. Z akustického kvartetu krom Ala nezůstal vůbec nikdo. Al Di Meola obsadil post doprovodné kytary italem Peo Alfonsim. Kvartet Světové Sinfonie nemůže existovat bez typického hlavního poznávacího znaku a tím byl hudební nástroj jménem bandoneon. V čase vydání tohoto titulu si bandoneon "čejčnul" místo s akordeonem. Nijak zásadní změna zvuku se tím prohozem nekoná. Akustický kvartet WS si to jede dál podle zaběhnutých linií. Propracované kytarové party, snoubící se s darvou i jemnou hrou akordeonu, perkuse cajon /Gumbi Ortiz/ a sem tam i minimum vokálního projevu od mistra Fausta Beccalossiho, který si na sebe oblékl i již zmiňovaný akordeon. Set list mě potěšil. Z prvních dvou studovek WS tu máme jen jeden song /Cafe 1930/, ostatní skladby jsou pro mě v tomto podání premiérové. I když je album docela dlouhé /71 minut je až až/ dobře se mi poslouchá a nemám už problém to sjet na jeden zátah. Hodně se na tom podílí skvěle sejmutý zvuk koncertu. Album Live in Milano je především určeno pro milovníky Di Meolovy tvorby. Pro posluchače, co se v Alových pracech orientují, bude tento koncert zážitek. Já to ohodnotím ***z***** dost dobrý koncert, myslím ale - jen pro "vyvolené".
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - World Sinfonia : La Melodia - Live in Milano
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Satriani, Joe / The Elephants Of Mars
Rok 2022 byl pro mě na hudební přírustky do cd sbírky poměrně bohatý. I když se nepovažuji za lovce novinek a objevování nových hudebních rozhraní mě moc neláká, spíš se upínám na kompletizace hudebníků a skupin, které mě oslovují velmi. Mezi takové patří i můj oblíbenec na poli rockové, možná až metalově znějící kytary - mistr Joe Satriani.
Satrianiho Marsoví sloni je hudba, kterou Joe prřestavuje ve své diskografii poprvé. Nic podobného před tímto albem nebylo. Pravdou však je, že Satrianiho skladatelský rukopis se nijak zvláště nezměnil. Jestli se něco mění, tak jsou to hudební technologie. A mistr šesti strun si je toho vědom a na této vlně se svezl. Tentokráte vsazí na future a zve na výlet do vesmíru. Už první track pod názvem Sahara je vstupenka na orbit. Stačí si poslechnout kytarové sólo uprostřed a soustředit se na hudební pozadí daného songu. Nejsem si vědom, že něco takového předtím ve své bohaté diskografii představil. I následné skladby jedou přibližně v tomto duchu. Jako obrovskou odlišnost oproti albům před považuji to, že se na sebe nevrství tolik kytarové party, Joe na této desce vychází převážně z bohatého synth základu a samplů, doplněným skvělou basovou hrou a bubny. Ale taková Blue Foot Groovy zase sází na hárd rockové pojetí. Ale deska o délce 66 minut nabízí z velké části především vesmírné kytarové výlety.
Já jsem si ten kosmický imaginární svět na této desce našel. Satriani je umělec, který tvoří víc jak třicet let instrumentální hard-metalovou hudbu. Vydal nespočet studio alb a ani jedna z jeho desek nezklouzla byť jen do průměru. Čekal jsem od Joe Satrianiho v roce 2022 ledacos, ale tahle sloní pecka mě naprosto odrovnala. Jasnejch *****z*****
» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Elephants Of Mars
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe
Cobham, Billy / Powerplay
Powerplay z osmdesátého šestého je následník desky Warning, vydané o rok dříve. Obě alba nemají mezi sebou skoro nic společného, krom sestavy hudebníků a typického osmdesátkového zvuku. Jestli byl Warning dominantně syntezátorový, tak potom Powerplay je syntéza na druhou. Ale to nemá být výtka. Mě se syntezátorová hudba líbí a nemám vůči ní žádné předsudky. Navíc na tomhle albu všechny ty druhy kláves mají malebný přednes a zvuk. Naprosto lahodí mému uchu. Syntézy se drží i kytara Deana Browna a až na pár krátkých vyjímek, kytara hraje jako syntezátory. Baví mě hledat a rozlišovat co je co. Na tomto albu Cobham poprvé použil ve dvou případech digitální bicí /Zanzibar Breeze, Desiccated Coconuts/. Jinak Billy nepodléhá trendu doby - hrát stereotypně přesně. Jeho hra je velmi nápaditá a rozmanitá, pořád dopřává songům jistý punc jazzu. Uprostřed alba je zajímavá suita po názvem Summit Afrique, složená z šesti, převážně krátkých vět.
Powerplay celkově působí velmi uvolněně a melodicky, sladby mají hitový potenciál.
Billymu Cobhamovi svědčily sedmdesátá léta, o tom není pochyb, možná že ztratil pár věrných začátkem osmdesátek, ale kdo z tohoto ranku ne.
Na druhou stranu, od desky Warning a včetně ní, pokračuje v krasojízdě a tuto dekádu zvládl se ctí. Hodnocení : ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Powerplay
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Upside Downside
Druhé studio album Upside Downside odstartovalo závratnou hudební kariéru tohoto vynikajícího kytaristy. Mike Stern patří mezi ty největší špičky jazzové kytary a právem mu patří místo v elitním kytarovém klubu. Začínal v roce 1981 u Billyho Cobhama, album Stratus , pak hrál i u Milese Davise - We Want Miles /1982/, Star People /1983/.
Album obsahuje šest instrumentálních skladeb a stopáž nepřesahuje 36 minut. I kyž méně znamená více, zrovna tady by se mi líbil trochu větší hudební prostor. Na druhou stranu, album nemá slabší moment a o nějaké vatě, co prodlužuje minuty záznamu nemůže být řeč. Jedna pecka za druhou.
Už od prvních tónů je jasné že Stern vsadil na jazzové stupnice s rockovým zvukem. Od dravých skladeb /Upside Downside, Mood Swings, Scuffle/ přechází k lyričtějším baladám, které Mike opravdu umí nádherně zahrát a vtisknout skladbám přádnou porci kytarového cítění /Goodbye Again, After You/. Po kompoziční stránce byly Sternovy balady vždy na vysoké úrovni. Mě se nejvíce líbí píseň Little Shoes, která mě chytla hned od první chvíle a drží se mě doposud.
Na desce spolupracuje můj velmi oblíbený muzikant - Dave Weckl, geniální bubeník. Obrovský kus práce odvedl i saxofonista Bob Berg a David Sanborn. Klávesové sekce se ujal Mitch Forman, který přešel k Mike Sternovi od Mahavishnu Orchestra a paradox je, že v MO nahradil Formana Jim Beard, který bude za nějaký čas dělat u Sterna producenta a klávesáka. Nahrají spousty kvalitní muziky. Ve skladbě Mood Swings si zahrál na basu Mikeho přítel Jaco Pastorius. Je to poslední studio počin, který Jaco nahrál.
Album Upside Downside je perfektní fussion. Od této desky Sternova hvězda letí vzhůru. Kdysi jsem dával plný počet a ani teď tomu není jinak. *****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Upside Downside
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
McLaughlin, John / Molom
| 2023-07-06 | Molom je soundtrack ke stejnojmenému filmu. John McLaughlin a indický perkusionista Trilok Gurtu k tomuto filmu zaopatřili muziku. Molom je jediný soundtrack v Johnově diskografii a já si nevybavuji nikoho dalšího slavného z této branže, co by se pustil do podobného projektu. Snad jen Stanley Clarke. Ten taky skládal pro filmy, ale filmy úplně jiné kategorie.
Děj filmu se točí okolo mongolské přírody a v této panneské krajině se potká starý muž jménem Molom s mladým chlapcem, kterého opustil otec alkoholik a je vychováván smečkou vlků. Molom a mladý Yonden vyráží spolu na cestu přes mongolské stepi. Cesta k civilizaci se stává cestou porozumění, když se Yonden začíná učit budhistickým způsobům a objevovat v sobě to nejcenější.
Hudba je to převážně etnická, tradiční mongolské písně střídají kytarové pasáže nebo bubny, bubínky a perkuse. I když se jedná o hudbu k filmu, McLaghlinova kytara má výrazný prostor - nikoliv výsadní - a to mě jako obdivovatele jeho způsobu hry těší. John zvolil použít jak akustiku tak elektriku a jen tak pro dobarvení nálady lehké synthy. Trilokovy perkuse umí vytvořit stejně podmanivou atmusféru, jako tomu bylo na albu Qué Alegia nebo Live at the Royal Festival Hall /obě od JMcL/. Místo na slunci si vydobyly i housle /skladba Melody a The Camel Walk/. John McLauglin použil jako stěžejní prvek pro tento soundtrack skladbu Lotus Feet /nahranou dávno tomu na albu Inner World /1976/ od jeho kapely Mahavishnu Orchestra /. Na Molom jsou dvě kytarové verze, jedna akustická v bližším úvodu cd a druhá elektrická ku závěru. Ještě se tahle podmanivá melodie krátce mihne ve skladbě The Boy Cries, hraná na flétnu.
Tohle cd zrovna neprotáčím obden v přehrávači, ale jednou za pár let si ho pustím. I když je to hudba k filmu, tak mi pořád něco říká. **z***** Dobré, ale myslím, že jen pro fandy.
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Molom
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Di Meola, Al / Diabolic Inventions and Seduction for Solo Guitar, Volume I, Music of Astor Piazzolla
| 2023-07-01 | Když jsem si tohle cd kupoval pro doplněmí diskografie, ještě dřív než jsem to dal do přehrávače, už podle obalu jsem si byl jistý, že to budou peníze vyhozené do luftu. A taky že ano. Po prvním poslechu jsem se snažil přesvědčit sám sebe o tom, že album chce čas. Poslechů bylo víc než dost a ani jednou jsem se nechyt. Tato hudba není pro mě. A o co vlastně jde? Album Diabolic...... je akustická pocta argentiskému hráčí na bandoneon Astoru Piazzollovi. Je to vlastně hra pouze na akustickou kytaru a lehké nekovové perkuse, dobarvují rytmiku. Všech osm skladeb o celkové délce necelých 40 minut je autorsky od Astora Piazzolly. Nechci tvrdit, že skldby tohoto mistra jsou nějak nepovedené, ale v tomto případě o nějaké melodii v písnich nemůže být řeč. Oproti materialu, nahraného a přearanžovaného na albech Di Meolova projektu World Sinfonia, kde se pro Astorovy songy /ale jiné, než tady/ věnovalo poměrné dost prostoru, tak tyto skladby z WS si mě po určité době podmanily.
Diabolic Inventions and Seduction je pro mě téméř neposlouchatelné album. Po technické stránce hry na kytaru samozdřejmě bez chyby, ale ta deska je hrozná nuda. Al se pustil do podobné akce v roce 2013 /album All Your Life/ , kde coveroval skladby The Beatles a i když jsem neskákal nadšením nad tímto dílem, tak prohlašuji, že předělávky Brouků se oproti Diabolic sakra povedly. Na druhou stranu - bítlsácké písně a argentinské tango lze jen těžko srovnávat. Hodnocení pro tento titul : *z***** pouze pro kompletisty a za mě ještě k tomu nepoživatelné. Album už neposlouchám a to jsem Alův velký obdivovatel.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Diabolic Inventions and Seduction for Solo Guitar, Volume I, Music of Astor Piazzolla
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Cobham, Billy / Warning
Albem Warning se otevírá nová hudební epocha tohoto fenomenálního bubeníka. Nahrál v řadě několik zajímavých studio počinů a právě Warning je startovní meta. V roce 1985 dominují hudbě - mimo jiné - syntezátory. Tento trend se promítl do natáčení tohoto díla. Album je doslova narvané zvukovými rejstříky kláves, které jsou občas naředěny piánem. Piáno tak rozvolňuje tu syntezátorovou dominanci. Zajímavě zni i rytmická sekce. Cobhamovy bicí jsou posíleny o perkuse Sa Davise a hodně výrazná funky baskytara to drží celé pohromadě. Kytara Deana Browna hraje na albu druhé housle. Vytváří spíš doprovodný zvuk okolo hradeb kláves. Větší odhalení přichází ve skladbě Slow Body Poppin', Unknown Jeromes a Go For It. Autorsky všechny skladby patří Billymu. Musím smeknout nad jeho skladatelským potenciálem. Stratus /Spectrum 1974/ je jediná ze staré školy a Billy jí ušil nový kabátek. Tahle verze je pro osmcesátá léta, zajímavé pro srovnávání. Billy Cobham a jeho Warning neztrácí ani po skoro třiceti letech na síle. Kdysi dávno jsem hodnotil ****z***** a dodávám, že nic neměním. Hodně silná čtyřka.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Warning
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Cobham, Billy / Culture Mix
Culture Mix co do obalu je velká nuda a nezážitek. Ovšem placka /cd/ v útrobách - to je něco jiného. Moderní jazz, podávaný na kvalitním zvukovém základě nenechá nikoho, kdo se zajímá o tento druh hudby, pasivním. V době vydání alba /2002/ jsem sice věděl, že nějaký Billy Cobham existuje a věděl jsem zhruba o co mu v hudbě kráčí, ale moji pozornost si získal o mnoho let později. Vztah k jeho hudbě vidím jako pouto, které ukončí pouze můj fyzický skon.
Billy na albu Culture Mix představule nový hudební nástroj, který zatím v jeho diskografii nikdy nehrál. Jsou to perkuse pod názvem Steel Pan. Fantasticky znějí. Na tomto albu jsou hrány pouze ve třech skladbách. /1/7/10/. Na Steel Pany hraje mistr Junior Gill.
Jako šéf a co-producent nechává Cobham vyniknout skladatelský potenciál i ostatních spoluhráčů. Na desce si přijdou na své skoro všichni zúčastnění. Hudební atmosférou je album CM někde uprostřed. Není nijak dravé, jako desky ze sedmdesátek, ale jako ukolébavka pro malé děti taky není vhodné. Rozeberu jednotlivé nástroje : elektrická kytara - Per Gade. Kytarista vsadil na komfortní, nijak agresivní zvuk a tím pokládá základní kámen celkové nálady alba. Baskytarista Stefan Rademacher jako autor si ukrojil dva díly z deseti porcí a dává to znát na své hře, Co do klávesové hry, tady se o post kláves střídají dva muzikanti. Gary Husband a Jean-Yves Jung. Rozmanité klávesové sety dobarvují celý hudební zážitek. Klávesy a piáno zde fungují jako melodické kontury. Albu bych za sebe dodal více prostoru pro již zmíněné Steel Pany. Ty tři songy 1/7/10 nemají prostě chybu.
Kdo má rád moderní jazz, ať vyzkouší. Již před léty jsem hodnotil tohle album ****z***** a ani nyní nebudu nic měnit.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Culture Mix
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Di Meola, Al / Vocal Rendezvous
Al Di Meola a pop ? Ani ve snu by mě tohle spojení nenapadlo. Jistě, máme tu už jeden hudební nesmysl pod názvem Cosmopitan Life z roku 2005, ale na rozdíl od CL musím trochu přibrzdit a tohle album pochválit. Sice se nejedná o žádnou hudební revoluci typu Santana - Supernatural /1999/ , ale album potenciál má. Na rozdíl od Carlose, Al Di Meola zůstal pouze u tohoto titulu a tím pádem se vyhnul faktu že, opakovaný vtip už není vtipem / narážka na následující Santana - Shaman /2002// a dústojně pokračuje dál ve své produkci. Následná kolekce desek ubezpečuje příznivce ADM o tom, že se jednalo o jakési vybočení z diskografie. Tím vybočením nemám na mysli tohle album, spíše prokletý Cosmopolitan Life.
Vocal Rendezvous je pohodová hudba, je zpěvná, nenáročná, melodická, na první poslech uchopitelná /díky Judith za tento termín/ . Album je narvané hosty ze světa rapu , RnB, funky, soulu, skoro celá deska je zpívaná, de facto, co song - to někdo jiný. Di Meolovy kytary nijak nedominují, podřizujíse dramaturgii a koncepci. Mojí nejoblíbenější skladbou je That's the Truth featuring Andie Stone.
Kdybych měl Vocal Rendezvous v kostce shrnou do několika slov : kvakitní popina a geniální kytary. ***z*****
PS : I když je jako autor skladeb uveden Al Di Meola a hosté jsem přesvědčen, že po melodické stránce jsou autoři jeho hosté. Ale to je jedno - důležitý je finální produkt.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Vocal Rendezvous
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Cobham, Billy / Total Eclipse
Total Eclipse patří do zlaté trojky. Zlatá trojka je moje interní označení a bez nadsázky tvrdím, že je to nejlepší v Billyho diskografii. Zlatá trojka jsou první tři studiová alba - Spectrum /1973/, Crosswinds /1974/ a tohle. Na to, jak jsou první tři tituly vydány v tak krátckém časovém rozpětí, mají neuvěřitelnou kvalitu. Billy debutem Spectrum nasadil laťku hóóódně vysoko a v těchto třech případech se drží nastavený standard na stejné úrovni a já si ještě k tomu myslím, že Crosswinds a Total Eclipse debut překonaly.
Album otvírá jedenácti minutový opus, složený z pěti skladeb navzájem do sebe zapadajících. Úvodní tóny Abercrombieho kytary a rytmus Cobhamových bubnů nenechají nikoho na pochybách. To je jazzrock jako bejk. Pak se opus lehce rozvolńuje a přelíná do pohodičky....a v závěru je to zase síla. Fantastická je stenojmenná Total Eclipse, s nosnou melodií je to takový hit alba. Baskytaře Alexe Blakea patří krátká Bandits, kde dokazuje svou kompetentnost být součástí Cohamova týmu. Billy si obsazení vybral skutečně na výbornou : John Abercrombie svým jedinečným a originálním kytarovým vkladem otevírá nový a neznámý pomyslný šuplík v apatyce jménem jazzrock - fusion. Bratři Breckerové a Glen Feris jako dechaři jsou pro tohle album požehnání. A klávesových dekorací se zhostil Milcho Leviev, který se ukáže na dalších Billyho deskách jako vinikající klávesista. Dost zvláštní a zajímavá je jedenáctiminutová skladba Sea of Tranquility, která se volně pojí se závěrečnou Last Frontier, kde bude baterie bicích nekompronisně konfrontována s bubenickým umem Billyho Cobhama - v té době bubeníka, nemajícího konkurenci. Jednoznačně *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Total Eclipse
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Clarke, Stanley / Live 1976 - 1977
Čekání na to nejlepší. I tak by se dalo stručně popsat toto cd, které zatím nemá vinylovou podobu. Je neuvěřitelné , že sestřih koncertů z let 1976 a 77 vychází až po patnácti letech /1991/ a je to vůbec první oficiální live album tohoto vyjímečného hráče na baskytaru. Stanley si jako otvírák zvolil svou asi nejslavnější skladbu pod názvem School Days. V živém provedení jsem ji slyšel hrát mnoha způsoby, ale na albu Stanley Clarke & Friends - Live at The Greek /1994/ je přímo nedostižná. Cd je nabité těmi největšími peckami co Stanley napsal v sedmdesátých letech. Lopsy Lu, Dayride, Silly Putty, Ouiet Afternoon, Vulcan Princess v živém tvaru jsou tutový poslechový zážitek. Třeba sólo na saxofon ve skladbě Quiet Afternnon zvedá lidi ze židlí. Nemůže chybět ani akustický medajlónek na kontrabas pod názvem Bass Folk Song No.3, který mě viceméně spíše nudí než baví, protože jeho čas přesahuje třináct minut. Clarke vsadil do tohoto live sestřihu i něco z jeho mateřské kapely Return to Forever a představuje technicky zdatnou, ale po melodické stránce chaotickou věc jménem The Magician. I tak sklízí velké ovace publika. Jako jediný studiový vstup je Desert Song. Trochu nerozumím tomu, proč skladba DS je zařazena na toto cd, když "stejná" verze je už na albu School Days.
Album Live 1976 - 1977 zachycuje Stanleyho v životní formě, jak po stránce techniky a nápaditosti hry, tak i po stránce skladatelské. Desky ze sedmdesátek ničím následujícím už nepřekonal. Koncert shrnu do krátkých faktů : výborný zvuk, neskutečná souhra basy, bicích, kláves a elektrické kytary, podporovaná dechovou sekcí. Jako nový vklad se řadí píseň Bass Folk Song No.3 a již zmiňovaná Pouštní píseň, zahraná trochu jiným způsobem. Je to druhá verze té první - anebo obráceně? To je jedno. Každopádně tyhle dva tracky albu dle mého názoru albu moc neprospěly. Hodnotil bych plným počtem. Vzhledem k výtkám umažu z pěti jednu zelenožlutou fešandu. Celkem ****z***** Ale pořád je to bomba koncertní album. Zaručeně.
» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Live 1976 - 1977
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley
Di Meola, Al / Morocco Fantasia
Další skvěllý živák. Al Di Meola a jeho porta pěti hudebníků, plus tři jako speciální hosté, prezentuje další nálož kvalitní muziky. Morocco Fantasia je povedený koncert po všech stránkách. Bezvadný zvuk, ideální výběr skladeb, bohatá produkce a v tomto případě - stopáž dlouhá 67 minut vůbec nevadí. Al podpořil svou kytarovou hru rytmickou sekcí, pro projekt World Sinfonia celkem neobvyklou. K již tradičním WS pekusím Gumbiho Ortize se připojily bicí a světe drž se - baskytara. Nemůže nechybět akordeon Fausta Beccalossiho a podpůrná druhá kytara Pea Alfonziho. Už od první písně pod názvem Misterio, Meola zapojuje do hry na akustickou kytaru taky kytarový syntezátor, který podporuje produkci o lehké a decentní synthy. Volí i zvuk elektrické kytary, takže to zní jako by v určítých momentech hráli na pódiu tři kytaristi. Zajímavý je závěr alba. V předposledním songu Ecore se připojují ke kapele housle a všichni si zahrajou parádní čardáš. Jako finále Al Di Meola zvolil skladbu Egyptian Danza, ta je pro Africký kontinent jako šitá na míru. Al odložil akustiku do stojanu a zapojuje do sítě na závěr svého elektrického Gibsona, kterému věrně sekunduje viola a akordeon.
Dravost, virtuozita, neobvyklost....atd, to jsou přívlasty /a našly by se jistě další/ , které bych použil jako příměr pro tohle nevšední album. Morocco Fantazia je deska určená především pro posluchače, kteří se už umí orientovat v Alově hudebním světě. K jeho muzikantství je cesta - buď to dáte nebo ne. Tohle není nijak zásadní živák ve světě hudby, ale je těsně pod vrcholem. ****z***** není co vytknout.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Morocco Fantasia
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al