Profil uživatele stargazer
Recenze:
White, Lenny / Streamline
| 2024-10-05 | A je to tady. Rokem 1978 dochází u tohoto amerického bubeníka, skladatele a producenta v jazzové a funky hudební říši ke stylotvornému odklonu. Z prvních tří alb, kterým Lenny vtiskl neuvěřitelně zajímavou atmosféru, mistr dospěl do fáze, kdy je na čase se posunout o kousek dále a být v hudební branži trendy. Přichází s modrým albem Streamline.
Stylově je to hudba na poli fusion jazzu, funky a rythm and blues a trochou disca. To disco je cítit ze skladby Lady Madonna /autor : Lennon, McCartney/ kterou Lenny převzal a předělal. Skvěle ji podala slavná zpěvačka Chaka Khan v refrénu. Další vokalistka jménem Diane Reevez se postarala o backgrund vokály.
Song 12 bars from Mars mi příjde jako kdyby přeskočil na tohle album z díla předešlého - The Adventures of Astral Pirates. Musím vypíchnout basovou hru Marcuse Millera. Při pozorném poslechu basové linky se posluchač rozhodně nudit nebude. Dále tu máme dvě kytary. Jedna je spíše do funky a druhá hraje pěkně ostré jazzrockové běhy. Klávesovým nástrojům patří druhá půle desky, kde jsou více vpředu. Ovšem nijak zvlášť nevynikají nad kytarami, jak basovou tak sólovou elektrikou. Lennyho bicí na Streamline se podřizují trendu jako : Lenny uber toho jazzu, dej tam víc funky a popu. Vyjímku tvoří dvě skladby. Night Games a 12 Bars from Mars. Tady je slyšet ta správná dravost a technika z let předešlých.
Závěrem : Streamline je napůl nazpívané album, které se ještě drží částečně toho starého, ale už vykročilo zlehka novým směrem a následná alba to jen potvrzují.
***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Streamline
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Off Color
Po třech letech od první návštěvy v roce 1996, se Billy opět vrací na sever Evropy přímo do Norska, a nahrává druhé a poslední studiové album s norským akustickým triem v obsazení kontrabas, piáno a saxofon. Musím připomenout, že tahle deska a její sourozenecká Nordic /1996/ vydaná před tímto titulem, jsou první, ryze akustické jazzové nahrávky v Cobhamově hudebním světě od roku 1973, kdy debutoval albem Spectrum.
Položím si opět pár otázek /jako v recenzi Nordic, ale jiných/ na které si odpovím:
Je hudna na této desce hodně podobná Nordic?
Dá se říct, že ano. Obě alba mají totožnou atmosféru, takže posluchač, který nemá obě alba podrobně naposlouchané, asi by pohořel v testu : Je tato skladba z Nordic nebo z alba Nordic Off Color ?
Ale přeci jenom nějaký rozdíl by se našel, ne?
Tak je tu rozdíl v rytmice Billyho bicích. V některých skladbách Cobham hodně zjednodušil rytmiku, ale to poslechu a zážitku vůbec nevadí.
Je album přínosem do světa akustického jazzu?
Myslím, že určitě. Když pominu vynikající Cobhamovu techniku a zaměřím poslech směrem ke zbytku kvarteta, musím jasně dojít k závěru, že jak po autorské stránce, tak i po stránce hudebního přednesu je deska velmi zajímavá a podmanivá, ale trochu trpělivosti a vícero poslechů bylo u mě nutností, abych se dostal do struktury alba. A každým dalším poslechem je to hudba, kdy si v ní objevím něco nového.
Poračoval Billy Cobham s nahráváním podobných akusticko-jazzových projektů?
Ano pokračoval. Poslední severský projekt nese název North by Northwest /2001/. Je to hodně podobný jazz těmto dvěma, ale produkce je bohatší. Následně vydal trilogii The Art of Three, Four a Five , kde nahrával jak studiově, tak živě s americkými jazzmany.
Jak album ohodnotím v krátkém hvězném hodnocení?
Off Color je dobrý jazz, ale v Cobhamově diskografii mírně zapadá. Billy nahrál velmi dobrou akustickou desku a dokázal, že akustický jazz mu není zase tak cizí. Je to dobrá deska, zaslouží poslech, ale s alby ze sedmdesátých let nemá šanci, takže ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Off Color
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern)
| 2024-09-14 | Eclectic je první výrazná spolupráce Mika Sterna a Erica Johnsona v jejich diskografiích. Zatímco Eric se už do žádných dalších duetů nepouštěl, Mike si to užil ještě jednou s klávesákem Jeffem Lorberem /album Eleven, rok 2019/.
Když jsem album Eclectic kupoval /objednával/, moc jsem se na jejich hudbu těšil. První skladba ROLL WITH IT je naprosto úžasný otvírák. Je to Sternova instrumentální věc z alba Who Let the Cats Out ? /2006/ a tady je nazpívaná Malfordem Milliganem, který zpíval na Johnsonových albech. Druhý song REMEMBER je taky od MS z alba These Times /2004/. I tenhe kousek je docela vydařený, kytaristi skvěle spolupracují a o doprovod se stará pouze rytmická sekce. Jako pěst na oko působí třetí BENNY MAN'S BLUES. Autorsky je od EJ a na jeho albech by krásně zapadla do koncepce jeho hudby. Tady tohle pozitivně laděné texaské blues je úplně mimo. WISHING WELL je opět z alba od MS - Voices /2001/ a je nazpívaná slabikovým textem. BIG FOOT /WITH INTRO/ je první z autorské dílny mimo MS - EJ. Skladbu složil basak Chris Maresh. Má jednoduchou temnou basovou linku na které jsou vystavěny taky temné kytarové party Stern - Johnson. V intru se blýskne Sternova žena Leni a zahraje na nástroj n'goni. TIDAL je autorsky druhá Erickova věc, je celkem příjemná na poslech, jemné decentní bicí, kytaru vede převážně Eric. YOU NEVER KNOW /Mike Stern/ je předělávka z desky Between the Lines /1996/. Pomalu mě ty Sternovy covery začínají nasírat. Nemá cenu se nijak zvlášť soustředit. Tohle už tu jednou bylo. DRY ICE je od Billa Maddoxe, bubeníka, spolupracujícího s Ericem např. projekt Alien Love Child. Technicky pro rytmickou sekci náročná. Tahle skladba je takové jamování všech a já si jí užívám. SOMETIMES - autor MS. Jako kdybych jí už někdy a někde na jeho albech slyšel, ale pod jiným názvem. Jestli je to Mikeho novinka, tak se hluboce omlouvám, že křivdím. HULLABALOO, třetí Johnsonova píseň na albu. Tady se rozšířila produkce o dechovou sekci. Ta skladba není špatná, opět rychlé blues v texaském stylu, ale mě prostě nesedí vedle písní od Mikeho. WHEREVER YOU GO /WITH INTRO/ předposlední pomalá věc, kde si intro zopákla Sternova Leni. Pěkný kousek, ale je to taky předělávka /i když hodně vzdálená od originálu/ z alba Mike Stern - Is What it is /1994/. RED HOUSE, klasika od Hendrixe jak má být. Mike i Eric se ujali krom kytar i zpěvu. Nechybi foukací harmonika. Kdyby se takhle koncipovalo celé album, byla by to pro mě nádhera.
Jsem vůči této spolupráci velmi kritický. Je to i proto, že oba kytaristy mám komlet na cd a jejich hudbu poslouchám. Měli udělat desku coververzí světových kytaristů a nebo měli nahrát z gruntu společný nový materiál. Stern na album nepřinesl nic nového. Šest písní, které jsem už na jeho deskách slyšel mě nezvedlo ze židle, i když je zahrál z části takový fenomén jako je Eric Johnson. Eric přidal tři nové věci, které jsou fajn, ale mě zde nesedí. Jejich kytarová spolupráce je na vysoké úrovni, ale to čekám od hudebníků jejich formátu automaticky. Album se jistě bude líbit posluchačům, kteří se zas tak moc o hudbu MS a EJ nezajímají. Mě to nenadchlo, až na první a poslední track. Kdysi jsem dal jednu hvězdu, asi u ní zůstanu.
Ale za ten úvod a závěr přidám jednu k tomu **z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern)
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Mouzon, Alphonse / Funky Snakefoot
| 2024-09-07 | Americký jazzfunkový bubeník se vydává na své druhé studiovce úplně jinou cestou, než na debutu. Na albu Funky Snakefoot jako bubeník hraje opět skvěle a nápaditě, to samé platí i o většině skladeb z alba. Album je hlavně o klávesových nástrojích. I když Alphose do nahrávky zapojil i kytaru, ta se tady vyskytuje velmi okrajově. Kytarové album vytvořil až se svojí třetí deskou pod názvem Mind Transplant /1975/.
Mouzon se představí nejen jako bubeník a hráč na klávesy, ale i jako zpěvák. Nazpíval skoro celou desku. O jeho pěveckých kvalitách taktně pomlčím, ale taková hrůza to zase není. Za nejsilnější a mě nejbližší skladby bych jmenoval první I've Given You My Love a pátou Funky Snakefoot. Obě jsou instrumentální a ve druhé jmenované přidal Alphonse dechovou sekci, která tam perfektně zapadne. Tara Tara je zajímavá svým klávesovým sólem. Závěrečné dvě písně jsou taktéž instrumentální kanonády na bicí.
Album FS se mi docela líbí. Je to směs funky, jazzu, RnB, trochu reagee /I Gotta Have You/ nebo bluegrassová My Little Rousebud. Alphonse Mouzon předvádí perfektní výkon a bicí jsou zde číslo 1. Melodická, pohodová, roztančená nahrávka je u mě za velmi slušné *** nebo slabší ****z*****
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - Funky Snakefoot
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Cobham, Billy / Nordic
Kdybych byl bubeníkem světa a vyprodukoval šest po sobě jdoucích a na svoji dobu moderně znějících desek, asi bych došel do bodu, kdy už je záhodno se hudebně vyjádřit tak radikálně, jak by to nikdo nečekal. Ten radikál Cobham stvořil albem Nordic.
Vůbec poprvé v diskografii BC je možno setkat se s tímto druhem hudby. Billy totiž sestavil akustický jazzový kvartet a v obsazení krom jeho bicích si pozval pianistu, kontrabasistu a saxofonistu. Všichni pánové, obsluhující tyto nástroje jsou z Norska. Nemán vůbec šajn, jak se Cobham k partě seveřanů dopídil, každopádně si musel k paličkám na bicí přibalit do kufru i nějaké teplé prádlo, aby se na severu Evropy /studio v Oslu/, kde se toto album nahrávalo, cítíl komfortně.
Položím sám sobě pár otázek k desce Nordic....
Čím Nordic je tak vyjímečný oproti ostatním titulům ?
Nordic je úplně nová forma hudby v Billyho portfoliu. To tu ještě nebylo. A jelikož deska zaznamenala jistý úspěch, dočkala se ještě jednoho pokračování. Ta vyjímečnost je právě v akustickém nahrávání. I Cobham k nástrojům bez proudu přizpůsobil svou hru.
Jsou zbylí tři členové kvarteta schopni z Cobhamen vůbec něco zahrát ?
Ano jsou a ještě víc než to. Jsou to skvělí jazzmani a i když se říká, že na severu jsou lidé jaksi chladnější, tato parta občas ráda vystrčí své jazzové temperamentní růžky. Současně jsou to všichni dobří autoři. Na nahrávku promítli i svá hudební poselství.
Je Nordic náročný na poslech ?
Ano je. Album má poměrně dlouhou stopáž a i samotné skladby vyžadují více opakovaných poslechů, aby došlo na tzv. rozlousknutí.
Co zvuková kvalita ?
Ano je. Všechno je perfektně čitelné, nástroje mají prostor.
Komu bych album doporučil k poslechu ?
Určitě posluchačům jazzmanům milujíci akustický jazz. Dále by album nemělo chybět v kolekci obdivovatelů Cobhamovy tvorby. Billy na desce hraje technicky jemně a zrovna tak i dravě. Nordic je nádherná souhra mladých norských jazzmanů a starého harcovníka, který na poli fusion jako bubeník a skladatel odvedl skvělou práci.
***z***** Dobré album, skvělý odklon od zajetého předešlého, ale v Billyho diskografii dost zapeklitý kousek, se kterým to chvíli trvá. Taky na tuto desku, aby měla ten správný poslechový zážitek, musí být ta správná nálada a prostředí.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Nordic
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Present Tense
Bubeník slavné skupiny ze sedmdesátých let - Return to Forever, vydává po dvanáctileté pauze své deváté studiové album Present Tense /1995/.
Tak, jako na jeho prvních dvou albech, tak i zde na Present Tense se Lenny obklopil celou řadou hudebníků světového formátu a připravil album rozmanitosti pětipatrového dortu. V devadesátých letech White vydává tři studiová alba a jeden koncertní záznam a Present Tense mi z toho vychází nejlépe.
Kytarových partů se ujímá Dean Brown /spolupracoval hodně s Billym Cobhamem/ a John Scofield. Každý z nich vtiskl albu rozličný kytarový sound. V písni Who Do You Love si zaspívá Chaka Khan a Michael Urbaniak dostal prostor pro své housle, ale jeho vstup je minimalistický. Lenny vsadil hodně na dechy. Devět z třinácti songů mají saxofony své jisté. Z těch slavných bych jmenoval Michaela Breckera a Kennyho Garretta. Další hvězdné jméno na seznamu hostů je Chick Corea. Corea byl angažován do pěti skladeb /4, 5, 6, 7, 13/ hlavně jako pianista a hráč na Fender Rhodes. Zajímavá je předělávka Stingovy písně Tea in the Sahara v podání zpěvačky Nicki Richards. Stingúv originál je nádhera a tato verze snad ještě lepší. Lennyho bicí potřebují silný basový základ. O ten se postarali převážně slavní Marcus Miller s Victorem Baileym a v tracku Dark nastupuje na scénu Stanley Clarke a zahraje tu nejvýraznější basovou hru na albu /kytarové sólo v Dark - ani Scofield, ani Brown, ale Tony Purrone/.
Album uzavírá Coreova skladba pod názvem Caprice. Vůbec mi do konceptu desky Present Tense jaksi nepasuje a je dobře, že je na posledním místě. To je tak vše, co bych vytknul. Jinak album nemá chybu. Propracovaná, sebejistá, distingovaná hudba na poli fusion devadesátých let si vysloužila velmi silné ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Present Tense
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / By Design
Po tříleté pauze vydává bubeník světového formátu další skvělé dílo pod jednoduchým názvem By Design. Album je vystavěno na propracované rytmické sekci. Bicí, basová hra a perkuse jsou ideální základ pro další bohatou produkci v podání dechaře Ernieho Wattse, Ernie použil několik různých nástrojů. Jeho hra na dechy je pro album stěžejní faktor. Klávesy obsluhuje Joe Chindamo. Tak jako na předešlých albech, i zde na By Design mají klávesy bohaté rozhraní. Poměrně slušná rozmanitost syntezátorových zvuků se mísí s akustickým piánem. Kytarové party nahráli dva kytaristi a to převážně v akustickém pojetí. První z nich je starý známý Dean Brown, který s Cobhamem hrával již dříve /a v budoucnu také/. Jako hlavní host byl angažován Larry Coryell. Představí se ve čtyřech skladbách /z těch čtyř songů je skutečně slyšet jen ve dvou/ a předvede parádní akustické sóla - skladby Panama a Mirror's Image. O basovou hru se jednotlivě dělí tři hráči. Kombinují hru elektrické baskytary a kontrabasu. Basová linka je na nahrávce docela výrazná.
Deska By Design patří do rodiny šesti, podobně znějících alb :
Warning! /1985/
Powerplay /1986/
Picture This /1987/
Incoming /1989/
The Traveller /1994/
Focused /1998/
Z těchto šesti alb je By Design nejpovedenější nahrávka. I když nejsem milovník dlouhých stopáží /tato deska má 73 minut/, musím přiznat, že skladby zde mají melodickou sílu a jsou skvěle proaranžované. By Design je fusion, která baví a padne hned do ucha. Aspoň mě se tak jeví. Cobham má alba, která se musí naposlouchat daleko víc, aby se dostavil ten pocit "tak jsem ho konečně rozlouskl". By Design jde do hlavy samo. Hodnocení : ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - By Design
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Play
Album Play je první, kde si Mike pozval na nahrávku další dva světové kytaristy a postaral se tak o odklon od zaběhnuté šablony jeho předešlých prací.
Play se dělí do tří levelů. Ten první je o kytarové sehranosti John Scofield - M. Stern /track 1 - 3/. Na to navazuje kytarová spolupráce z úplně jiného soudku. Mike se předvede s Billym Friesellem a jeho nezaměnitelným kytarovým soundem /track 4, 6, 7, 10/. Třetí level je o Sternově hudbě, jak ji znám z let předešlých a na bicí ho zde doprovází Dennis Chambers /track 5, 8, 9/. Musím konstatovat, že album na mě působí rozmanitě a současně velmi kompaktně. V té kompaktnosti a rozmanitosti se předvedou mimo jiné Ben Perowsky na bicí ve zbylých sedmi skladbách /rytmika pro kytarová dua/, jediný a jedinečný Lincoln Goines na baskytaru a tenor saxofonista Bob Malach obarví svojí vznešenou hrou větší polovinu alba. Nemůže chybět Jim Beard - klávesák, pianista a producent.
Deska Play je jazzová, post-bopová, bluesová fusion, která nastartovala jistou změnu v zajetých Sternových kolejích. Podobné album o více kytaristech nám Mike Stern připravil i v roce 2009 /Big Neighborhood/, kde se představili Steve Vai a Eric Johnson. S Ericem Johnsonem nahrál ještě Eclectic /2014/. Play je výborné album, zaslouží ****z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Play
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Billy Cobham Presents: North by Northwest
V novém tisíciletí začíná Billy Cobham svou hudební pouť albem, které patří k tomu nejméně výraznému v jeho diskografii. Tím nenaznačuji, že se jedná o průserový výtvor tohoto fenomenálního bubeníka. O tomto albu jsem se skoro nikde na internetu nic nedozvěděl. /Až na jednu vyjímku, docela pro mne NE moc podstatnou/
Na North by Northwest opět Billy cílí na skandinávské jazzmany a pokračuje v nahrávání třetí severoevropské studiovky. První dva projekty, které Cobham nahrál na severu Evropy, ale s úplně jinou partou, jsou Nordic/1996/ a Nordic - Off Color/1999/.
Billy na tomto titulu přepouští obrovský časový prostor skupině, kterou se obklopil a sám si připsal pouze dva tracky : Pernamet Jetlag /original je na albu By Design /1992/ a Disfigured Mirrors je na Focused /1998//. Skandinávští jazzmani autorsky vyplňují zbytek alba, to jest osm skladeb z deseti a posluchači otevírají cestu nahlédnout do jazzu, který není celkem až tak známý.
Cobhamovy bicí jsou jednoznačně to první, co upoutá k poslechu. Billy neslevil ze svého umu ani Ň. Hraje velmi solidně a je tahoun celé party. Kluci z jeho bandu se představují se svými majstrštychy a je znát, že šanci zahrát si s mistrem Cobhamem berou velmi profesionálně.
Album je skoro celé nahrané akustickými nástroji. Bass klarinet a soprán saxofon, trombón, kontrabas a piáno, které si to sem tam vymění s elektrickými klávesami /jen velmi okrajově/ plus bicí, to je celé o čem to je. A je to fajn, víc než by se čekalo.
North by Northwest je třetí hudební výlet za severským jazzem od Billyho C. Já mu za to děkuji a v rychlém hodnocení ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham Presents: North by Northwest
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Best of Friends /featuring Twennynine/
Bývalý bubeník skupiny Return to Forever zakládá v druhé půli sedmdesátých let funky-pop-r'n'b skupinu jménem Twennynine. Twennynine nahrají tři studiová alba, z toho tohle dosáhlo asi nejlepšího výsledku.
Už na albu před tímto /Lenny White - Streamline /1978// je patrný příklon k popovějšímu pojetí produkce. Neni se čemu moc divit. Doba. Jak Lenny tak třeba i jeho kolega z mateřských RtF Stanley Clarke si prochází tímto obdobím, směřujícím ke komerci. Ale když se to umí, tak v konečném důsledku i komerční hudba může ledacos zajímavého nabídnout.
Best of Friends je časově krátké. Necelých 33 minut však nabízí bohatě vyšperkovaný mix již výše uvedených hudebních stylů. Album obsahuje osm skladeb a až na jednu jsou všechy odzpívané. Dva kytaristi, dva klávesáci, bicí s perkusemi, výrazná funky basová linka, dechové nástroje, Los Angeles Strings section a vokály v podání zpěváků a zpěvaček .... vše bezvadně aranžované a propracované do posledního detailu.
Nejlepšího postu se dostalo skladbě Peanut Butter. Umístila se na třetím místě žebříčku Billboard Hot Soul Singles. Osobně mě se tato píseň vůbec nelíbí. Jako nejlepší považuji skladbu Best of Friends, a to ze všech tří alb, které tato parta vydala.
Toto album ocení spíš posluchači s orientací na hudbu r'n'b a funky. Fantastická hra Lennyho na bicí z dob Returnů nebo jeho prvních tří studiovek je tatam. Album si mě podmanilo jinak. Svojí melodičností a pohodou, doplněnou skvělou produkcí. V diskokrafii Lennyho White já albu uděluji velmi slušné ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Best of Friends /featuring Twennynine/
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Drum´n´Voice Vol.4
V roce 2016 se dostává dalšího pokračování spolupráce mezi americkým bubeníkem Billy Cobhamem a italskou skopinou Novecento. Noveconto /skupina dvou mužů a dvou žen/ začínali jako benjamínci, hrající italo disco v osmdesátých letech. Krátce na to dosáhli poměrně slušných úspěchů. Pak přišla kariérní pauza a časem jejich návrat v podobě producentů světového formátu.
V druhé fázi jejich kariéry se začali věnovat více funky a jazzu i když jejich smysl pro střední proud z dob minulých je zas tak moc neopustil. A je to znát právě na spolupracích z Billym C., kde vkusně kombinují a spojují rozličné hudební styly navzájem do sebe. Novecento a Cobham nahráli v roce 2001 album Biily Cobham - All That Groove, což byla jejich první společná práce a zaznamenala slušný úspěch.
Drum 'n' Voice Vol. 4 je autorsky skoro celé v režii skupiny Novecento. Z Billyho portfolia je zastuopena poze skladba Le Lies /Spectrum 1973/, která má dvě verze. První je zpívaná /spíš rapovaná/ rádiová verze a druhá instrumentální, zakončuje album. Z těch slavných hostů, přizvaných na nahrávání je tu opět Brian Auger a jeho Hammond organ /track 1/, pok kytarista Frank Gambale, kterého znám ze skupiny Chick Corea Electric Band a Stanley Jordan - kytarista s neobvyklou technikou hry, kdy na struny takzvaně klepe. Stanley hraje ve skladbě 8 a Frank Gambale sóluje v písni Over. Hostů je samazdřejmě víc, já znám pouze tyto tři. D'n'V 4 mi příjde hodně taneční, rytmicky jednodušší a zlehka vysamplovaná. Zpívané písně mají hitové ambice, např. The Vibe Inside, Le Lies, Superstar by mohly hrát klidně komerční rádia.
Album Drum 'n' Voice Vol. 4 připomíná barený koktejl smíchaný z jazzu, popu, rapu, elektronické taneční hudby atd. Podařené dílo v návaznosti na předešlé Drum 'n' Voice. V krátkém hodnocení je to stejné jako ty alba před tímto, takže za mě silné ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum´n´Voice Vol.4
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973
Tento dvoudiskový kompletní koncertní záznam byl pořízen v americkém Chicagu 1. 9. 1973. V té době byl John McLaughlin členem skupiny Mahavishnu Orchestra a Carlos Santana měl svůj band Santana. Koncertu předcházelea jejich studiová spolupráce pod názvem Love Devotion Surrender, nahravaná v říjnu 1972. A je to hlavně materiál z LDS, který je stavebnim kamenem pro playlist koncertu. Defakto studovka LDS je celá provedena naživo, jen skladby jsou nataženy do dvacetiminutových stopáží. Tyto dlouhohrající tracky jsou plné kytarového sólování obou hvězd za podpory Hammond organu, na který hraje Larry Young /The Tony Willioms Lifetime/, neskutečně nadupaných bubnů Billyho Cobhama a perkusní rytmiky Armanda Perazy. Hudební labyrint drží pohromadě celkem nenápadná basová hra Dougha Raucha, kterého si na koncertní pódium, spolu Armandem Perazou přivedl Carlos. John za sebe pozval Cobhama a Larryho Younga. Larry Young přispěl skladbou I'm Aware of You a Billy se autorsky vytasil se svým Taurian Matador z alba Spectrum /1973/. TM přechází do časově dlouhého bubenického a perkusního sóla. Trochu se v těchto pasážích nudím a ztácím s hudbou kontakt. Vidět to naživo, určitě bych si to vychutnal, ale takhle z cd mě tyto bubenické předváděčky nic neříkají. Koncert uzavírá skoro třicetiminutová tradiční Let Us Go Into The House Of The Lord, kterou si John a Carlos předělali po svém.
Tento chicagský koncert je součástí krátkého amerického turné na podporu desky Love Devotion Surrender. Je to poměrně náročný poslech, asi bych ho doporučil pouze pro milovníky kytarových fůzí. Nutno dodat, že výkony všech protagonistů jsou nedostižné. A to je moje nota. Rozhoduji se mezi třemi a čtyřmi hvězdami v krátkém hodnocení. Zvuk sice není stoprocentní, ale dá se zkousnout. Tady bych nic neztrhával. Ty tři bych dal proto, že A Love Supreme není určen pro širší počet posluchačů, ale to jejich nasazení je nadlidské, takže ****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / Simplicity of Expression, Depth of Thought
| 2024-07-05 | Tohle album si mě podmanilo prakticky od prvního poslechu. Je to přesně ta hudba, která nabízí mému vkusu to, co chci poslouchat. Melodičnost, propracovanost a výkony hudebníků, vygradované na maximum. Asi bych našel další kladné termíny pro tohle album, ale jdem dál.
Simplicity of Expression, Depth of Thought /v překladu podle Google : Jednoduchost vyjadřování, hloubka myšlení/ je druhé studiové album, vydané společností Columbia. A je to druhé nazpívané album, na kterém jsou odzpívány celkem čtyři songy ze šesti. A já musím za sebe konstatovat, že této desce vokály sluší víc než dost.
To nejlepší a nejvíc líbící se mi je úvodní skladba Bolinas. Jemný vokál je zasazený do příjemné letní hudební atmosféry s precizně propracovanou aranží. Bolinas jako otvírák je dokonalou pozvánkou k další výborné porci muziky.
Na druhém postu se nachází instrumentálka La Guernica. Z pozice posluchače jí označím za nejlépe zahranou na bicí na desce. Je plná zajímavých sólových vychytávek v kanonádách Billyho bicích.
Pocket Change je odlehčení /od nářezu La Guernica/ ve stylu funky. Druhá zpívaná věc. Funky basa, funky kytara, funky vokaály, funky klávesy ..ale bicí jsou hodně zakotvené v jazzu. Billy je prostě génius.
Indigo je skladba ve stylu r'n'b, instrumentálka o elekrické kytaře a veklého prostoru se dostává vibrafonu. Sanozdřejmě i tento kousek je bezvadně propracovaný po všech stránkách.
Opelousas je další funky zpívaná. Může někomu připadat jako vata, ale to je jen zdání. Jedná se o píseň dokonale zapadající do celé koncepce nahrávky a současně svým pojetím odděluje poslední skladbu pod názvem Early Libra, která se mírně odklání od dramaturgie předchozích tracků, přesto nálada alba zůstala zachovaná. Píseń graduje v bubenické sólo a je zakončena procítěným vokálem, stejně jako na začátku skladby.
BIlly Cobham se na obalu desky tváří jakoby provinile. Jako by chtěl naznačit - tohle album je omyl přátelé. Za mě vůbec ne. Za mě jedno z nejlepších počinů pana Cobhama. Je plné výborných bicích, bohatých aranží, krásné, jednoduše pochopitelné melodiky. I když album před tímto - Magic je hodnoceno daleko výš než tohle, já stojím na druhé straně barikády a kopu za tuto desku. Dal bych třeba i sedm hvězd, ale můžu jen do plnejch *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Simplicity of Expression, Depth of Thought
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Meeting of the Spirits
V roce 1979, 14tého února se sešli na místě zvaném Royal Albert Hall tři naprosto vyjímeční kytaristé, aby předvedli živou, akustickou show dosud nevídanou a neslýchanou. Propojili hudební styly flamenca, jazzu a fusion, které by se snad nemohly sjednotit ani v tom nejdivočejším snu.
Pánové McLaughlin, De Lucia a Coryell se předvádějí zpočátku jednotlivě, pak v duetech a nakonec v triu. Toto dvd začíná duety, kdy se všichni spolu vzájemně prostřídají a pak se pustí do grandiozního finále ve třech. Na tomto dvd je celkem pět skladeb, z toho ta stěžejní, pod názvem Meeting of the Spirit má stopáž přes 25 minut. Jeden z nejslavnějších songů skupiny Mahavishnu Orchestra byl přepracován do akustické podoby a navíc zaujímá tak neuvěřitelně dlouhou stopáž. Udržet poslechový kontakt s muzikanty a neztratit nit je docela oříšek, ale když se mi to podařilo, připadal jsem si jako jeden z nich a to na kytaru nezahraji ani country C-dur /stačí pouze dva prsty/.
Velkolepá technika a rychlost, provázená přehledem a nadvěcí všech tří géniů je jasným důkazem, že tady vzniklo něco vyjímečného a na tomto poli nedostižně originálního.
Dalším, jasným důkazem je koncertní pokračování tohoto tria, kdy se přesunuli na druhou stranu zeměkoule a v roce 1980 v San Franciscu předvádí exhibici ve složení : McLaughlin, De Lucia, Di Meola. Nahrávka pod názvem Friday in San Francisco byla velmi úspěšná a prodalo se tehdy přes 2 miliony kopií.
DVD Meeting of the Spirits je první vlašťovka - co do setkání třech kytarových virtuozů. Nevím o podobném projektu, který by byl před tímto. Jedinou vadou na kráse je totálně zmršený zvuk. Ten je tak na nic, že umažu jednu z pěti. ****z*****
Tento dvd záznam vyšel áž v roce 2003, já jsem ho zařadil v diskografii Johna McLaughlina do doby vzniku /1979/, myslím, že tady je oprávněně, než kdyby byl zavěšen do Johnovy diskografie pro 21. století.
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Meeting of the Spirits
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / Paradox, The First Second
Druhé album projektu Paradox - The First Second je záznamem z mnichovského koncertu. Návaznost na první Paradox je svým způsobem navádějící a přitom ne. Jediné, co obě alba mají společného jako styčné body jsou hudebníci /Cobham, Bickford, Schmid/ a jejich nástroje. Naprosto jiný track list a koncertní prostředí tomuto titulu přidávají punc originality a The First Second se tak nepřímo váže na svého předchůdce.
Cobham a basák Wolfgang Schmit nastavili rytmickou laťku hodně vysoko a tím přípravili hudební podhoubí pro kytaristu Billa Bickforda, který se dostatečně na svůj nástroj vyřádil. Taková to kytara ještě u BC nehrála. Žádný kulatý a křehký kytarový zvuk jak vajíčko. Tahle kytara řve jak motorová pila. Billymu patří autorsky tři skladby /o jednu víc, než na Paradox studio/ Prvni - Mozaik je cover z jeho alba Warning! /1985/ a je velmi zajímavé posuzovat rozdíly mezi oběma songy. Melodicky stejné, dramaturgicky oba úplně někde jinde. Jako další song Billy představuje skladbu Pandora's Box. Funky základ a hodně kytarová záležitost. A mě se zdá, že už jsem ji někde na Cobhamových albech slyšel. Poslední Billyho skladbou je song Serengeti Plains - slavné album By Design /1992/ a tady zastávám názor, že verze z Paradoxu se mi líbí víc než originál. Tady jedou všichni tři neskutečně. Od jemných linií až po ukrutnou hardrockovou dravost.
Rozebral jsem okrajově skladby pouze Billyho Cobhama. Tvorbu zbylých dvou členů tria vůbec neznám, takže se vyjádřím jen okrajově k jejich výkonům na tomto titulu.
Basák Wolfgang Schmid je jedním z těch nejvýraznějších, co jsem u Billyho zatím slyšel. Neskutečná rychlost a zajímavá technika.
Bill Bickford je zase pro změnu ten "nejtrvdějc" hrající kytarista v Cobhamově portfóliu.
Mám dojem, že si tihle tři velmi sedli a společně se dobře bavili a výsledek je znát. Album Paradox - The First Second je perfektně nazvučený koncert /kdybych tvrdil, že to je studiovka, asi by to prošlo/, plný skvělých výkonů a odvazů. První Paradox jsem kdysi hodnotil ****z***** a po čase jednu umázl. Tady se v hodnocení z dávných časů ztotožňuji a tak vše zůstává při strarém. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox, The First Second
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Trip
V lidském životě se odehrají tisíce a tisíce situací, které můžou ovlivnit další fungování daného jedince a jeho okolí. Jsou situace, které se přihodí nahodile a budou spjaty s budoucností člověka, který třeba ještě před minutou vůbec nevěděl co se mu stane a jaké to bude mít následky pro jeho následující období. Miku Sternovi se před natáčením tohoto, zatím jeho posledního studiového alba stala ožehavá nehoda, a nebylo vůbec jisté, zda bude ve své kariéře kytarového virtuose vůbec pokračovat. Ale vše dopadlo dobře a Mike Stern jede dál a vydal parádní opus pod názvem Trip.
Trip není žádná inovativní deska, zvuk a nálada alba odpovídá přesně tomu, co Mike Stern skládal již dříve. Trip, to je jedenáct skladeb, stopáž cca 66 minut a sedmnáct hostů, podporujících Sternovu kytarovou hru. Jako největší přínos o jisté novátorství pro album vidím účast bubeníka Lennyho White. Ne, že bych byl zaujatý tímto géniem, ale skladby, ve kterých se zde na Tripu prezentuje jsou technikou a zvukem jinde, než bicí Dave Weckla, Denise Chamberse a Willa Calhouna, kteří jsou taky na seznamu hostů.
Trumpeta Randyho Breckera ve skladbě Blueprint zní naprosto famózně.
Jako saxofónistu si Stern pozval na Trip i slavného Billa Evanse, který kdysi jako mladíček to válel u Mahavishnu Orchestra v osmdesátých letech.
Jediný akustický kousek pod názvem Gone se nachází uprostřed alba na pátém postu. Snivá, romantická skladba v režii Mikeho akustiky, klavíru, kontrabasu, bicích a pekusí dává prostor na oddech před následnými složitými vyhrávkami.
Jedna taková je hned po Gone a zaujalamě basovou linkou Toma Kennedyho. TK je spoluhráč Dave Weckla a tak se trochu divím, že post bicích obsadil v této skladbě Dennis Chambers.
Jediný track na albu, kde se představí zpěv-nezpěv je pod názvem Emilia a u této skladby se jako další host z obřího seznamu představuje Sternova manželka Leni a hraje na akustický strunný nástroj ghoni.
Celkově vzato : Trip si zaslouží určitě ****z***** Je to vlatně už u něj svým způsobem rutina, ale Mike Stern má vyloženě výborná alba, která sice můžou někomu přijít jak přes kopírák, ale kvalitní produkce a kytarový feeling jsou vždy tou jistotou u tohoto jazzového muzikanta.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Trip
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Fruit of the Loom
Fruit from the Loom má kreslený barevný obal a ten booklet uvnitř je velký a ještě barevnější. Dokonale to zavádí na hudbu na cd. Když jsem slyšel Fruit poprvé, okamžitě jsem věděl, že tohle album bude něco extra. Aniž bych se pouštěl hned do nějakých soustředěných poslechů, nechal jsem ho jen tak plynout a nesnažil jsem se ponořit hloub do struktury nahrávky. Dělám to vlastně s každou nahrávkou, co si pořídím. Poprvé mě zajímá zvuk a nálada nahrávky. A první dojem jsem popsal slovy : naprostá, uvolněná pohodička. Radost z prvního dojmu umocnily ještě víc další poslechy, když jsem se už soustředil na to, co nám posluchačům muzikanti nabídnou za výkony. A je z čeho vybírat. Takhle dokonale proaranžovanou práci Billy ve svém portfóliu snad ještě nikdy nenahrál. Je zde snad všechno, s čím Cobham dosud pracoval. Smyčcové sbory, dechové sbory, housle, trubka, saxofon, hammondky, piáno a nekonečné rejstříky kláves, akustické a elektrické kytary, etnické vokály a etnické perkuse, vibrafon - protě neskutečně bohatá dramaturgie, dokonale vyvážená pro jedenáct songů na 63 minutách. Album mi sráží v hodnocení ten fakt, že Cobham nepřišel komplet s novým materiálem, ale i tady, třetinu alba věnuje jeho skladbám už jednou zrealizovaným. Zanzibar Breeze, Crosswind, Spectrum a Eggshell Still on my Head. Poslední jmenovaná je tak trochu detektivka. Tu melodi jsem už někde u něj dřív slyšel. Pátral jsem v cd a Billy tuto skladbu hrál na albech před tímto. Jsou to live alba Compass Point /2013/ - album vyšlo sice po tomto, ale koncert byl nahrán daleko dříve, což je určující a Missisippi Nights /2003/. Stále jsem však hledal a našel tu původní verzi. Ta píseň se jmenuje What If? a pochází z alba The Traveller /1994/ a je nazpívaná zpěvačkou Carole Rowley. Jinak musím uznat, že ty covery se povedly, tady nemám žádných výtek.
Zarytí fandové Cobhamovy ranné tvorby Fruit from the Loom nejspíš nepříjmou, asi nepřijmou od Billyho nic, co následovalo v osmdesátých letech a dál. Já s tím problém nemám a tvorba BC mě baví po celou jeho kariéru. Vždyť je to jeden z nejlepších bubeníků a skladatelů v tomto ranku vůbec. Já jsem se mu otevřel a on mě bohatě odměnil - hudbou. ****z***** Hodně podobná téhle desce je deska Palindrome/2010/.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Fruit of the Loom
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Shakti : This Moment
Je to víc jak čtyřicet let, když skupina Shakti s Johnem McLaughlinem vydali posledni a k tomu parádní album Natural Elements /1977/. Ale i tak, John a parta indických hudebníků spolupracovali i nadále po celá desetiletí. Uvedu pár příkladů : Zakir Hussain - Making Music /1987/ nebo Remember Shakti byl projekt na konci devadesátých let, vydaly se tři koncertní cd a nemluvě o spolupráci a hostování McLaughlina na sólových albech hudebníků z této asijské země.
Shakti a jejich This Moment se trochu posunuli dál od jejich původního konceptu ze sedmdesátek /bodejť by ne, když alba dělí od sebe skoro padesát let/. Vizuálně logo Shakti zůstává stejné, ale přesto dochází k malé změně, na kterou chci upozornit. Všechna alba Shakti ze sedmdesátek si k názvu připojila jméno Johna McLaughlina, ale na This Moment Johnovo jméno už nefiguruje. Zdá se, že JMcL se stal platným členem skupiny a jeho jméno by vedle Shakti bylo zbytečné.
Co nabízí hudba samotná : Etnický jazz a world music. Johnovy akustické a elektrické kytary a kytarové syntezátory dobarvují atmosféru indických bubínků a perkusí. Občas zahrají housle, ale hlavně tahle deska Shakti je o zpěvu a vokálním projevu jménem konokol, což je jakési slabikové prozpěvování, které spíše podporuje rytmiku a nemá žádný zdílný obsah. Nálada alba je pestrá - od rychlých temp perkusí a kytarových běhů se vzápětí posluchač ponoří do naprosté meditace a nechá se unášet svým vnitřním vesmírem a fantazií.
John McLaughlin přispěl čtyřmi skladbami z osmi z toho ta úvodní je v režii všech muzikantů.
This Moment je působivá hudba, kterou však ocení málokdo. Indické perkuse a melodika není pro každého. Housle, netradiční kytarové postupy a k tomu indické zpěvy můžou být pro západního posluchače /pro nás evropany/ velké sousto. Já jsem si tento styl muziky oblíbil a to díky Johnovi, protože mě jeho hudba a hra na kytaru fascinuje. Hodnocení : Pouze v souvislosti se skupinou Shakti tohle album se mi líbí asi jako Natural Elements a proto je za ****z******
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : This Moment
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / The Art of Five
Billy Cobham je pro mě jeden z největších hudebníků vůbec. Mám rád jeho tvorbu, ať už s Mahavishnu Orchestra nebo sólově - je to jedno. Vždy vyprodukoval hudbu s vysokým nasazením a potenciálem a i když některé desky se někomu můžou zdát nepovedené, já jsem si oblíbil celý jeho katalog. Pravdou je, že ne vždy jsem se u některých titulů chytil hned na první dobrou, občas trvalo i celou dekádu, než jsem do některých jeho prací "dorostl".
A tím "dorostl" je i trilogie The Art of Three, Four a Five.
The Art of Five se liší od trojky a čtyřky hlavně tím, že je nahraný skoro celý studiově. TAo5 vznikl z velké části ve studiu Real World v létě roku 2002. Dvě skladby s osmi se pak nahrávaly ve Švýcarsku živě.
TAo5 v obsazeni bicí, kontrabas, piáno, trumpeta a alto saxofón je zdařilou ukázkou souhry a sólování jednotlivých hudebníků za podpory ostatních spoluhráčů. Když svůj poslech soustředěně zaměřím na Billyho bicí soupravu, v célé kráse vynikne hra ostatních muzikantů. Tady jakoby nikdo nad nikým nedominoval, vše je souladné a vzájemně se podporující.
Jazz a post-bop, servírovaný ve vysoké hudební i zvukové kvalitě nemůže milovníky akustického jazzu nechat netečnými. Tohle cd je takzvaně "vyšší dívčí" a já jen dodám - poslech chce klid, uvolnění a něco dobrého k tomu.
Cobhamovy ryze akustické jazzově znějící alba jsou trochu mimo od jeho fusion prací, ale i tak mají u mě vysoký kredit a rád je poslouchám. The Art of Five je velmi dobrá deska, ale je tak trochu mimo jeho záběr. Hodnocení : Velmi silné ***z***** pouze v discografii B.C.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Art of Five
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Edge
Zatím předposlední sólová deska Lennyho Whitea nenabízí v podstatě skoro nic světoborného. Lenny na albu Edge zní převážně vyklidněně a komorně. Tohle album nemá nějak zvlášť silný moment, ale přece jen jeden bych za sebe našel. Skladba "It Was a Very Good Year" je naprostá bomba a po textové stránce bude asi taky velmi zajímavá. Je to jedna z mála písní, která je obdařena zpěvem, a rovnou od Dianne Reeves.
Songů, co stojí za pozornost je na Edge přeci jen víc, než výše uvedený kousek. Třeba závěrečná "Semi-Five" je docela slušný nářez s tvrdým kytarovým zvukem, ale kytyru za tím nenajdete. Je to syntezátor. Další famózní ukázka Lennyho produkční činnosti je první track - "Raiders in the Temple of Boom". Do této poměrně melodicky monotóní skladby White přidal zvukové prvky a efekty z oblasti, jak já říkám Human. A ta kytara v této skladbě je tehtokráte originál /Nick Moroch/.
Za nejméně povedenou věc považuji zeppelínovský "Kashmir". Pěvecký přístup připomíná zvuky čerstvě vykleštěného zpěváka, nebo něco jako tahání kočky za ocas. Mám dojem, že Lenny použil původní klávesový podklad z roku 1975.
Zbytek šedesátiminutového cd není vůbec špatný, takhle se to říct nedá. Je za tím velmi dobrá produkce, zvuk, výkony hostujících hudebníků, ale chybí to pomyslné mňam - to je bomba.
Album, jenž propojilo hudební styly Jazzu, Funky, R'n'B, Soulu si u mě vede jako velmi dobrý počin a tak mu za sebe udělím krásné ***z***** V Lennyho diskografii jsou ale lepší kousky než je Edge.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Edge
» popis a diskografie skupiny White, Lenny