Profil uživatele stargazer
Recenze:
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice Vol. 3
| 2024-04-20 | Novecento je italská skupina, která propojila své hudební dovednosti s bicími Billyho Cobhama a spolu vytvořili pět projektů Drum n Voice. Tyto projekty se docela vymykají z Billyho už tak bohaté diskografie. Hudba Drum 'n' Voice je založena nejen na líbívých klávesových partech, ale i mnoha hostech, kteří přispěli do projektů svojí jedinečnou originalitou.
Nelze opomenou ani zde Cobhamovu techniku hry a parádní funky baskytaru. Desku otvírá instrumentálka s hostujícím klávasákem Brianem Augerem. Jako další host se připomene Chaka Khan a zazpívá krásnou Alive. V následné skladbě si zahraje George Duke klávesové sólo a Bob Mintzer /Yellowjackets/ na saxofon. Bob se mihne ještě v písni Dreamer a v závěrečné Stratus hraje na Akai EWI. Skladba Destiny má taky zajímavého hosta. Je to bývalý Cobhamův spoluhráč ze sedmdesátých let - kytarista John Scofield.
D 'n' V Vol. 3 není žádný komerční vtíravý počin. Je to velmi slušná moderní jazzová hudba po všech stránkách, včetně hry Billyho na bicí a tady kladu na to důraz. Mě se tyto projekty líbí, i když se na poprvé nezdají náročné na poslech, při bližším poslechu je to určitě zážítek, který by mohl oslovit. V diskografii jsou všechny DnV za ***z***** a ani toto si nezaslouží jinak. Jsou to dobré desky a stojí za poslech. Hodnocení je pouze pro Cobhamovo portfolio.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol. 3
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Standards And Other Songs
Sternovo páté studiové album je svým způsobem unikátní v kytarovém projevu. Alba před tímto byly kytarovou fůzí jazzu a rocku, ale na této desce Mike svou hru pojal jinak. Představuje naprosto čisté kytarové linie, zahrané s nadhledem a noblesou, žádná zbytečná klišé. Mike používá pro kytaru pouze jeden čistý zvuk, /žádná zkreslení/ nepřepíná kytary pro podklad a sólování, jako u jeho prací před, ale i po tomto díle.
Za bicí usedl Al Foster, technický hráč s jemným vedením rytmiky. Hodně využívá velký činel, který je charakteristický pro jeho hru. Bicí doplňuje kontrabas /Jay Anderson, Larry Grenadier/, což je dobrá volba, zvukově to k sobě pasuje. De fakto, skoro celé album je hrané v triu bicí, kontrabas, el. kytara. Vyjímkou je skladba L Bird s účastí Randy Breckera na trumpetu a v Lost Time hraje na saxofon Bob Berg. Na albu jsou i klávesové plochy /minimálně/, o které se zasloužil Gil Goldstein - producent alba.
Díky tomuto albu Mike Stern prorazil a byl zvolen časopisem Guitar Player nejlepším kytaristou roku 1993. Já bych ho ocenil ještě dříve než po páté /šesté/ studiovce, ale nemám k tomu mandát, tak to za sebe zdělím aspoň takto.
Standard and ...... je složen z jedenácti songů, osm z nich jsou jazzové standardy od Corey, Davise, Monka, Coltrana a dalších. Mike si zapsal tři zásluhy - L Bird, Lost Time a Source. Tohle album si moc neužívám. Stern mě dostal svojí jinou hudbou, ale po kytarové stránce je to pořád paráda. ***z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Standards And Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Palindrome
| 2024-04-06 | Musím smeknout před hudebníkem jako je Billy Cobham. V roce vydání alba je mu přes šedesát a na bicí válí jako kdyby si odečetl z věku minimálně dvacet let. A to nemluvím o producentské práci, pod kterou je na tomto albu podepsán.
Album Palindrome je složeno z deseti skladeb, z toho pět věci je fungl-nágl nový materiál a těch druhých pět jsou covery jeho vlastní tvorby z let minulých. Album jako celek je neskutečně bohatě proaranžované různými druhy perkusí, podbarvující Billyho bicí latiskou náladou. Cobham si na basové lince nejspíš zakládá, protože i tady na této nahrávce je jako betonový základ na kterém je vystavěna neskutečně bohatá hudební struktůra.
Na rytmickou sekci se vrší saxofóny, trombony a trumpety, podmalované různými restříky klávesových syntezátorů plus piána a lehkou funky kytarou, co si ráda střihne i něco z rocku. Jako hudební bonus je v některých písních použito houslí. A všechny tyto nástroje dostanou prostor předvést se i sólově. Včetně perkusí.
Je vidět, že BC má pořád sílu komponovat a dělat prostě skvělou hudbu. Nejsem sice zastáncem songů z minulosti, které se objevují v nových kabátech, ale na druhou stranu, když se to umí udělat dobře jako zde, tak proč ne. A nový materiál je naprosto bez chyby. Pro úplnost, nově vznikly skladby : Obliquely Speaking , Isle of Skye , Cancum Market , Torpedo Flo , Saippuakivikauppias, což je nejdelší palindrom, zapsaný v Guinnessově knize rekordů a znamená něco jako obchodník z mastkem.
Jako celek je tohle album docela jízda.... je rychlé, hravé, pozitivní, roztančené......
Kdysi jsem dal ****z***** a nebudu nic měnit. Hodnocení se týká pouze pro srovnání v Cobhamově diskografii, nikolv s jinými interprety.
Po časové stránce je to docela sousto : 76 minut
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Palindrome
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Clapton, Eric / Slowhand
| 2024-03-19 | Clapton vydal za svoji kariéru řadu skvělých opusů, ale co do studiovky mě oslnil právě tímto kouskem. Směle říkám, že Slowhand je jeho vrchol. Mě se líbí jeho hudba po celou jeho kariéru, klidně i jeho osmdesátá léta můžu i když milovníkům blues příjdou přímo šílené.
Jestli Eric je v něčem mistr, tak jsou to předělávky jiných autorů. Tím samozdřejmě nechci nijak shazovat jeho komponování. To vůbec ne, ale jen to konstatuji. A pak je tu ještě jeden Eric, který je v oboru coverů taky velmi dobrý - Eric Johnson
Album otvírá nesmrtelný Cocaine. Je to cover J.J. Calea a myslím, že kdyby tuhle věcičku Eric neudělal po svém, nejspíš by jako originál zapadla do zatarcena někde v hudební historii.
Hned další nádhera je balada Wonderful Tonight.
Clapton jako hlavní zpěvák si pozval na nahrávání i ženský vokál v podání Marcy Levy. Ukázkově jim to zpívá ve countryově laděné Lay Down Sally a nejenom v této písni.
Následuje parádní bluesovka Next Time You See Her a potom pohodová balada We're All the Way s nádhernou snivou melodií.
The Core je pěvecký duet Claptona a Levy. Rychlá řízná bluesrockovka je na albu nejdelší kousek. Má přes osm minut a hodně se tu sóluje. Na sax hraje Mel Collins.
May You Never je další cover. Řadím ho k nejslabšímu místu na desce.
Náprava za toto nevydaření je hned v zápětí. Song Mean Old Frisco je zemité blues jako brno. Plasticky vidím před sebou partu starých černých bluesmanů někde v americkém venkovském baru.
Závěrečná Peaches and Diesel je jakýsi instrumentální pokračovatel skladby Wonderful Tonight. Není úplně stejná, ale je dosti podobná tomuto hitu.
Eric nahrál svůj majstrštych. Naprosto jasných *****z*****
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Slowhand
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
White, Lenny / Twennynine with Lenny White
Druhé album skupiny Twennynine spolu s Lennym hudebně navazuje na jejich první Best of Friends /1979/. Lenny White si po svých třech skvělých sólovkách jakoby vzal pauzu od složitých jazzrockových temp a vydal se prozkoumat úplně jiné hudební vody. Vydal se cestou funky, soulu, r'n'b a diska. Tohle album jistě potěší všechny, co tyto styly poslouchají. Na dobu vydání /1980/ je tato deska velmi povedená a zní dobře i po víc jak čtyřiceti letech.
Lenny White je i špičkový producent, který si potrpí na vysokou kvalitu záznamu a zvukové detaily.
To vlastně dokazuje celou svou sólovou kolekcí. Twennynine jsou parta hudebníků, založená ženských a mužských vokálech, funky kytaře co umí vystrčit sem tam rockové růžky, slušném basovém groove, decentních klávesových vyhrávkách /hlavně v těch detailech/ a dechových nástrojích. Ta souhra je prostě famózní a White je šéfem nad tím vším.
Když jsem kompletoval Lennyho sólovky, tyhle komerčně laděné alba /Attitude, tohle a Just Like a Dreaming a samozdřejmě Best of Friends/ jsem pořídil jako poslední. Byl pro mě mírný rozhoz, jak Lenny vybočil z hudebního trendu jazzrock, ale hudební vývoj si nedá poroučet. Manželka si tyto alba pouštěla pořád dokola a mě se začaly líbit.
Twennynine with Lenny White je pohodovka na cesty. Pro nějaký hlubší poslechový zážitek nedoporučuji, od toho má Lenny ve svém portfóliu jině tituly. Dávám ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Twennynine with Lenny White
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Alivemutherforya
Tenhle živák má zajímavý příběh.
Vše začalo na festivalu ve švýcarském Montreux v létě 1977. Společnost Columbia představila skupinu třiceti hudebníků, hrajících na jednom pódiu pod názvem CBS Jazz All Stars. Z alba Alivemutherforya se zůčastnil této akce jen Billy, Steve Khan a Alphonso Johnson. CBS se rozhodla pro podobnou akci v USA, ale místo třiceti umělců měl na turné vyrazit pouze hvězdný kvintet. Obsazení - Billy na bicí, Khan kytary, Johnson basa a Tom Scott dechové nástroje - mělo být doplněno o hvězdného klávesáka. CBS oslovila mistry jako Hammer, Zawinul, Duke, Corea, ale tihle všichni nabídku odmítli. Cobham se rozhodl, že na post kláves najme Marka Soskina, který byl už v jeho kapele na albu Magic /1977/. Kvintet se vydal na turné napříč Spojenými státy, ale zhruba v půli muselo turné být přerušeno pro nízké prodeje vstupenek. CBS to nevzdává a kvintet poslala hrát živě před publikum do New Yorského studia. Ohlas diváků byl tak slabý, že se potlesk musel na nahrávku přidat dodatečně z koncertů skupiny Chicago a Laury Nyro. Takže aplaus na albu nepatří přímo této partě.
Je to zvláštní proč tomu tak je /myslím ten neúspěch/, protože tady všichni hrajou skvěle a i skladby jsou vybrány dobře. Hlavně neznámý Soskin předvedl výborný výkon a jak po akustické tak i elektrické stránce a mezi hvězdy dokonale zapodl.
Průřez z koncertu otvírá skvělá Cobhamova věc pod názvem "Anteres" The Star. Tom Scott předvádí neskutečné sólo na Lyricon - dechový nástroj znějící jako syntezátor.
Následuje Johnsonova Bahama Mama, devítiminutová skladba vystavěna na reagee rytmice. Sóla : Steve Khan a Alphonso Johnson.
Shadows - nádherná balada od Toma Scotta, jedna z věcí, která u mě tohle album vyváží do nebes. Sólo : Tom Scott - soprano sax, Steve Khan - akustická kytara. Nádherné Soskinovy decentní klávesy.
Khanova píseň Some Punk Funk mě vůbec nebere. Řadím ji k nejslabšímu místu na desce. Přitom verze z jeho první studiovky je dobrá. Tady pozměnili rytnus oproti originálu a tím mě na....li. Cením si jen toho, že je to nejkratší kousek na cd.
Spindrift - další Scottův skladatelský majstrštych. Prostoru ukázat co umí dostává mladičký Mark Soskin na akustické piáno. Sóluje s ním Tom Scott na sopráno sax.
On a Magic Carpet Ride je rozlučka s touto skvělou partou. Svižná Billyho skladba s desky Magic /1977/ dává prostoru všem pro realizaci svých dovedností : Soskin - Fender Rhodes /není co dodat/, Steve Khan - el. kytara a Tom Scott - tenor sax v duelu. Plus Billyho dravost a Alphonsova basa postavily sólistům slušný korpus.
Desce bych dal i plný počet, zvuk je výborný, ale troch mi vadí skladba Some Punk Funk a reagee taky moc nemusím. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Alivemutherforya
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / These Times
Mike Stern je kytarista, který kašle na nějaké technické vymoženosti v oblasti kytarového zvuku. Je po celou svoji kariéru věrný značce Yamaha /jeho kytara vizuelně připomíná Fender Telecaster, už jsem se setkal s tím, že to někdo někde zaměnil, ale stane se/ a s tímto zvukem si vystačí a baví posluchače od svého debutu.
Dvanácté studiové album otvírá zajímavá skladba, připomínající mi tak trochu orient. stejně tak i čtvrtá v pořadí - Mirage. Za bicí usedl slavný Vinnie Colaiuta. Odbubnoval celou desku, až na osmý track Remember /for Bob Berg/, tady ho střídá Dennis Chambers a basového postu se dostalo Victoru Wootenovi. Tato skladba je věnována saxofonistovi Bobu Bergovi, který zahynul při autonehodě. Bob Berg spolupracoval se Sternem třeba na vinikajících prvních třech albech, nahraných u Atlantic.
Ve třetí skladbě I Know You hostuje Bela Fleck na banjo. Jemná, pomalá skladba s krásnou atmosférou. Stejně jako album před tímto - Voices /2001/, tahle deska je skoro celá doprovázená vokálem. O tento další rozměr se postaral basák Richard Bona a zpěvačka Elizabeth Kontomanou.
These Times je další skvělá práce na poli kytarového jazzu, rozhodně nenudí, je dokonale vybroušená po aražerské stránce, bicí podporované perkusemi stojí za pozornost, saxofon - jako třetí domimantní sólový nastroj /na prvním místě je Mikeho kytara, to je jasné a pok zpívaný projev/, decentní klávesové plochy pouze pro dobarvení celku a současně nijak nápadná basová linka, co drží vše pěkně pohromadě.
Album These Times v porovnání s ostatními alby Mike Sterna si zaslouží hodně silné ****z***** Je to výborná deska.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - These Times
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / B.C.
| 2024-02-24 | Zajímalo by mě, co si o tomto albu myslí Cobhamovi pravověrní fandové. Jasně, bicí a basová linka jako vždy - kvalita. Ale tu kvalitu u Billyho už očekávám automaticky.
Po skladatelské stránce album B.C. je jedinečné /míněno v Cobhamově discografii/. Mísí se tu styly funky, jazzu, disca a trochu rapu - jestli se to dá tak nazvat - vystavěné na smyčových aranžích a sborech dechů.
B.C. je v pořadí třetí nazpívané album od debutu. První je Magic /1977/ a to druhé je Simplicity of Expression /1978/ a všechny tři vydala společnost Columbia. /Columbia tehdy nejspíš Cobhamovi "doporučila" nahrávat desky pro širší okruh posluchačů - zpívané. Instrumentálky se už přílíš nenosí./
Billy otevírá album funky-disco skladbou Mendocino. Ta je trochu mimo realitu doposavadní dramaturgie, ale to je vlastně celá deska B.C.. Album pokračuje v zajetých kolejích zpívaných a instrumentálních písní. Důraz je kladen na rytmiku. Bicí a baskytara jsou hodně v popředí. Pozornosti jistě neujdou bohaté aranže, doplněné o různé nástroje a zvuky, které nehrají nijak dominantně, ale pouze v detailech.
Předposlední track pod názvem Bring Up the House Lights je o komunikaci Billyho a klávesáka George Dukea. Údajně si mají dělat legraci ze šatníku Alphonze Mouzona. Závěrečná Vlastar je bubenické sólování. Poslední a předposlední songy už neposlouchám a vypínám cd.
Celkově vzato, deska B.C. není špatná, je to nejkomerčnější kousek co Billy nahrál a zůstává jím až do roku 2001, kdy vyšel první Drum 'n' Voice. Kdysi jsem dal dvě hvězdy, dnes bych to viděl na slabší ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - B.C.
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
White, Lenny / Venusian Summer
Debut amerického bubeníka skupiny Return to Forever vyšel v roce 1975, rok před vydáním slavného returňáckého alba Romantic Warior /1976/. Na desce RW měl Lenny White skladatelsky jeden podíl pod názvem Sorceress a tato skladba patří mezi to nejlepší, co RtF vytvořili. Lenny je jako skladatel velmi schopný a dokládá to jeho sólová kariéra. První tři alba patří do zlatého fondu fusion.
Charakteristický, vizuální znak Lennyho White je jeho klobouk. Promítl ho i do loga jeho produkční společnosti, fungující do konce sedmdesátých let.
Desku otvírájí dvě, vyloženě funky skladby o krátké časové stopáži. Dovolím si je přeskočit a jít k samé podstatě a k tomu nejlepšímu /a z mého posudku v celé diskografii LW/ na tomto albu.
Skladba na třetím postu - The Venusian Summer Suite otvírá úplně nový hudení svět. Je to předzvěst toho, co se bude v následujících třiceti minutách dít.
Tato skladba je rozdělena do dvou fází. První část je pomalé klávesové rozjímání. Připadám si jako ve vesmírném prostoru, obklopen planetami a hvězdami. Jen tak si levituji v té vesmírné tmě a pak moje cestování střídá jazzrocková hudba. Druhá fáze je založena na neměnném hudebním motivu, s flétnou se předvádí Hubert Laws, pak David Sancious sóluje na Minimoogu.
Prelude to Rainbow Delta je intermezzo k následné parádní rozjížděčce Mating Drive. Dravá rytmika Lennyho se mísí s ďábelským kytarovým sólem Raymonda Gomeze a absolutní vrchol představuje hammondovský úlet Larryho Younga.
Závěrečná 12ti minutová Prince of the Sea začíná zvuky pobřeží, opět meditační nálada /Lenny pracuje s časem, nikam nespěchá/ a s naprosto pohodovým přechodem k jazzrocku najíždějí první tóny kytar. Tato skladba je vystavěna pro kytarovou hru. Své kytarové umění předvádí dva mistři ve svém oboru : Larry Coryell a Al Di Meola.
Nutno dodat, že po stránce aranží je tato deska absolutní pecka. Nic lepšího jsem zatím neslyšel. Lenny White umí vše propracovat do nejmenšího detailu. Rozepisovat se o tom nechci, to se musí slyšet.
Nebýt prvních dvou skladeb, které tuhle desku mírně roztříštily, dal bych plný počet a dodal bych, že jsem nepoznal lepší fusion. Takhe to je za ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Venusian Summer
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice 2
Drum n Voice Vol. 2 pokračuje v Billyho jízdě vstříc novým jazzovým obzorům. Billy stárne a jazz, a nejenom jazz, ale hudba jako celek se vyvíjí do nových směrů. Nové technologie, přístupy, propagace a já nevím co ještě v roce 2006, kdy bylo album nahráno, jsou daloko od slavných Cobhamových sedmdesátek, kde měl takříkajíc všechno pod kontrolou.. Ale jedno mu zůstalo doposud. Pořád hraje na bicí jako bůh.
Na této desce není zastoupen autorsky ani na jednom tracku. On se vlastně /a to je můj osobní názor/ stal jakýmsi členem rodiny Nicolosi, která má lví podíl na této nahrávce, ať už po stránce autorské, producentské a hráčské.
Billy Cobham je bubeník a hlavně on je poměrně velká zavedená obchodní značka. A právě on /a zase moje úvaha, bez nějakých důkazů/ se zde zasloužil o bohatou účast slavných hostujících hudebníků, nejen z jazzového světa - J. Hammer, B. Auger, M. Lindup /Level 42/, J. Berlin, B. Miles, J. Patitucci, F. Gambale, D. Miller, G. Barker, A. Moreira.
Hudeně je album velmi nápadité. Smooth jazz, jazz kombinovaný s funky a popovým nádechem plus myslím, že se přidalo i trochu samplů /opravdu jen ždibec/ a spolupráce s výše jmenovanými jmény zaručuje nahrávce jistý punc originality.
Svižný, komerčně laděný jazz s prvky jiných hudebních stylů a s bohatou dramaturgií má určitě něco do sebe. Pohodová hudba s Cobhamovým bubenickým výkonem stojí za ***z***** Dal bych i něco k tomu, ale autorsky se Billy nepodílel, takže tak.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice 2
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Mouzon, Alphonse / The Essence Of Mystery
Debut bubeníka /jednoho z nejlepších na světě/ z roku 1973 je svým způsobem po stránce aranžerské celkem úsporný /odmítám termín nepropracovaný/. O to je však zajímavější - z pohledu věcí z hudebního ranku, který tenkrát v té samé době překypoval až neskutečnými aranžemi. Mouzon vydal poměrně slušnou prvotinu, zajímavě pojatou přes rytmiku /krom svých bicích, angažoval dva basisty, pro různé technické úrovně hry/. Dále si pozval na album dva dechaře pro alto a soprano saxofon. Klávesové sekce, založené hlavně na el. pianu se ujímá studiový hráč Larry Willis a kláves se občas dotkne i sám velký Alphonse. A sám velký Al se ujímá vocálu ve skladbách Funky Fingers a Why Can't We Make It.
Vokálem rozšířil produkci o další hudební prvek.
Celkově vzato : The Esence of Mystery je trochu komplikovanější, na první poslech neuchopitelný titul, ale i když budete při poslechu tápat v něčem, co Vám nemusí dávat smysl, rozhodně si uvědomíte ten hudební potenciál, co z této desky čiší.
Já se s tvorbou AM teprve setkávám a seznamuji se s ní, myslím, že když tento titul opepřím hodně dobrými ***z***** asi si nikoho proti sobě nepoštvu.
Pro milovníky jazz-funku jak dělané. Mouzon - jeho bicí a perkuse, to je fakt síla.
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - The Essence Of Mystery
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus
První studiové album z trilogie Billy Cobham's Glassmenagerie /Billyho skleněný zvěřinec/ mě zaujalo díky účasti mladého, zatím neznámého kytaristy jménem Mike Stern. Jelikož jsem velký příznivec Cobhamovy hudby, nenechal jsem tento titul v polici cd bazaru, zakoupil jsem a doplnil ho do cd kolekce Billyho portfólia.
Musím přiznat, že alba z pozdější Cobhamovy tvorby mě nebrala tolik, jako desky ze sedmdesátých let. Odstupem času se vše srovnalo a já si hudbu tohoto špičkového bubeníka vychutnávám plnými doušky. Nejde jen o rytmický přístup a inovace v tomto ohledu, Cobham je zdatný skladatel a to, co napíše a nahraje mi prostě sedí. Jde hlavně o neobvyklou rozmanitost v jeho tvorbě s jakou prezentuje svoje výkony za bateriemi bicích.
Album Stratus - co se týče Cobhamovy autorské stránky má prázdniny. Nepřineslo jedinou novou skladbu z mistrova pera. Tři předělávky z minulého období plus sólo na bicí svědčí, že BC potřeboval timeout. O to lepší je prostor pro realizaci a prezentaci jeho spoluhráčů. Michael Urbaniak, hráč na elektrické housle a lyricon je autorem skladby Kasia. Píseń je postavena právě na zvuku elektrických houslí.
Baskytarista Tim Landers přispěl kouskem All Hallows Eve v reggae hávu a prezentuje své hudební dovednosti.
Jímavá a pomalá skladba Wrapped in a Cloud je od klávesisty Gila Goldsteina. I když se tu předvádí všichni borci v akci, tak v této skladbě má hudebně navrch křídlo Steinway-Flugel.
Závěrečná Brooze je od Mike Sterna. Po nemastném, neslaném začátku se skladba ledabyle rozjíždí do parádní kytarové orgie. Miluji Sternův mladický, neotesaný kytarový rukopis.
Z pohledu do světa jazzu o něčem revolučně přínosném nemůže být tady ani řeč. Musím ale vypíchnout Billyho spoluhráče, jak po stránce autorské, tak i po stránce dovednostní. Albu jsem dal kdysi ***z***** Po několika poslechových návratech jsem si jist, že za víc ani míň to nebude.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Clapton, Eric / Just One Night
Jednoznačně Claptonův nejlepší koncertní počin v kariéře. Je to z mojí strany velkohubost, ale já si za svým tvrzením budu vždy stát. Clapton má ve své diskografii live nahrávek několik a z různých časových období, ale zvuk, energie a živočišnost je na Just One Night nepopiratelná. Tady mu všechno věřím, jak bluesové standardy a balady, tak i svižnější kousky a covery jiných umělců. Navíc zvuk "Blackie" /Claptonova nejslavnější kytara/ je nedostižný.
Koncert obsahuje výčet těch nejlepších věcí, co Eric mohl v té době nabídnout. Koncert byl zaznamenán v Japonsku roku 1979, během turné na podporu posledního studio alba Backless /1978/ a patří mezi sto nejlepších živých nahrávek podle Ultimate Classic Rock a já můžu jen souhlasit. Osobně bych Just One Night zařadil mezi deset nejlepších živáků, co jsem slyšel. Nejde vyjmenovat ty nejlepší skladby - tady je to zcela zbytečné. Každý kousek je top. Neskutečně kompaktní nahrávka, plná energie, pohody i melancholie.
Jestli něco doporučit ke seznámení s hudbou od Erica Claptona, tak tohle je přesně ten materiál, který ho vystihuje v tom pravém smyslu. Alba z osmdesátých let a devadesátek jsou taky skvělá, ale tady je ten pravý, sólový Clapton a já se mistrovi můžu jen uklonit a poděkovat za práci, co odvedl /a nejen on, díky celému týmu/. Jednoznačně *****z***** Vynikající.
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Just One Night
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Stern, Mike / Odds Or Evens
V roce 1991 si to kytarový instrumentalista Mike Stern sviští napříč hudebními žánry, jako šíp savanou. Ve své hudbní tvorbě prolíná vlivy post-bopu, fusion, jazzu a rocku. Album Odds or Evens je v pořadí čtvrté, nahrané pro label Atlantic. Navazuje na jeho předchůdce Jigsaw /1989/ a melodicky i produkčně jsou si hodně blízká - i když došlo ke změně na postu producenta.
Produkce se ujímá klavesák Jim Beard a až na dvě vyjímky, produkovat bude všechny Sternovy sólové desky. A že těch titulů není málo. Jestli jsem dobře počítal, tak včetně tohoto titulu se jedná o deset alb.
Dravá hra na bicí s nenápadným, ale učelovým basovým podkladem a propracovaný klávesový základ, prošpikovaný klávesovými vyhrávkami a piánem plus sólování saxofonu a skvělá kytarová hra včetně kytarových sól, je přesně to, co se mi na tomto albu /a nejenom na tomto albu/ líbí moc. Pravdou je, že když jsem si pouštěl tohle album a současně album Jigsaw pro srovnání, byly si oba tituly velmi podobné. Jako přes kopírák. Proto hodnotím Odds or Evens ****z***** Kvalita se albu nedá upřít, ale vcelku nic nového.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Odds Or Evens
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Art of Four
Jako sběratele a kompletistu Billyho Cobhama jsem si zaopatřil i jeho trilogii jazzových akustických prací pod názvem The Art of ..... a musím dodat, že tenkrát mě ty tři cd nic moc neřekly. Ale postupně jsem přišel na chuť i jazzu bez proudu.
Album The Art of Four obsahuje devět skladeb, Pět studio a čtyři live záznamy. Jsou namíchány cik-cak, živákům patří sudé posty 2,4,6,8. Zvukově není mezi sudými a lichými skladbami skoro žádný rozdíl. Nebýt potlesku publika, tak ani nevím, že je album z části koncert. Rytmická sekce Cobham - Carter /kontrabas/ se jíž prezentovala na prvním počinu The Art of Three. Ron Carter dostal na TAoT více prostoru pro sólování. Zde na TAoF je krapet upozaděn. Sólování si dopřávají dosytosti piáno Jamese Williamse a alto saxofon Donalda Harrisona. Tyto dva nástroje předvádí tu hlavní show. Jako autoři jsou zde zastoupeni všichni čtyři hudebníci, za jazzové standardy nahráli pouze tři tracky.
Stopáž necelých 55 minut a poměrně svižnou produkci akustického kvarteta ocením jako kdysi : ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Art of Four
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Jigsaw
V době vydání Jigsaw /1989/ byl Mike Stern jíž známá kytarová persona na poli instrunentálního jazzu a fusion. Ale bude ještě nějakou dobu trvat, než se z něj stane super kytarový pojem. Album Jigsaw je třetí studiovka, nahraná u společnosti Atlantic a já si dovolím za sebe kostatovat, že období prvních tří alb je to nejlepší ve Sternově diskografii.
Produkce se chopil Steve Khan, vinikající kytarista v oblasti jazzu a fusion. Steve Khan již produkoval pro Mikeho album Time in Place /1988/.
Úvodní Another Way Around je velmi zdařilá, melodicky chytlavá skladba. Pro mě je to to nejlepší na albu. Další velmi zajímavá věc je To Let You Know. Ostatně produkce na tomto albu je hodně podobná předešlým dvěma deskám. Michael Brecker hostuje ve skladbě Chief a předvádí hru na Akai EWI, což je syntezátorový dechový nástroj a zajímavé zní. Mike Stern na některých svých deskách hraje na akustickou kytaru. Jsou to v podstatě balady pro uvolnění a změnu atmosféry. V případě tohoto počinu je to předposlední skladba, která celou produkci zlehka přibržďuje pro odpálení závěrečné Kwirk, což je jazzovka jako bejk.
Mike Stern se obklopuje hudebníky, kteří hudebně padnou k jeho kytarovému stylu hry. Album Jigsaw z konce osmdesátých let patří k tomu nejlepšímu /za mě/, co Mike vytvořil. Kdysi jsem dal čtyři hvězdy, upravuji a dávám *****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Jigsaw
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Incoming
Incoming je v pořadí čtvrté studiové album v kolekci šesti /dost si podobných/ alb - od roku 1985 /Warning/ do roku 1994 /The Traveller/. Ta deska je ukázkou tehdejší jazzové fůze a zní velmi dobře i v současnosti. Album Incoming se mírné vymyká od předchozích tří alb. Je to tím, že Billy obmněnil komplet své spoluhráče a z předešlých desek se tohoto nahrávání už nikdo nezúčastnil.
Billy Cobham svoji baterii bicích podpořil perkusemi indonézana s japonskými kořeny jménem Nippy Noya. Bicí a perkuse jsou vystavěny na silném a propracovaném basovém základě. To je zřejmé hned na první poslech. Na baskytaru hraje Wolfgang Schmid. Tento hráč bude spolupracovat s Cobhamem na projektu Paradox/1996/ a Paradox - The First Second /1998/. Co je na albu Incoming příjemné? Je to melodika. Parádní klávesové podklady a vyhrávky, zajímavě propojené s kytarovými party. Kytara se prezentuje v několika různých levelech - akustika, elektrika a trochu i syntezátor.
Incoming je velmi zdařilá deska po stránce muzikantského kumštu a příjemných, dobře pochopitelných melodií. Všechna čest autorovi všech skladeb a producentovi v jednom - Billymu Cobhamovi. Samozdřejmě vzdávám hold i jeho spoluhráčům. Skvělá práce ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Incoming
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Cobham, Billy / Paradox
Paradox z roku 1996 není řadové studiové album bubeníka Billyho Cobhama, jak se to mnohde prezentuje. Je to projekt tria, složeného z kytaristy Billa Blickforda /USA/, dále pak z baskytaristy Wolfganga Schmitda /Německo/ a celé trio uzavírá kdo jiný než mistr Billy Cobham /původem Panama/.
Hudba projektu Paradox je ryze instrumentální, po všech stránkách technicky zvládnutá dokonale /tím mám na mysli samotné výkony hudebníků a i všech ostatních v zázemí/. Paradox není jen o vyjímečnosti jednotlivce nebo dvou hráčů. Tohle je projekt, na kterém se prezentují všichni tři hráči, tak aby vše dokonale ladilo a nepovyšovalo se něco nad něčím. A je to studio album, takže si nemyslím, že by se někdo chtěl z tohoto tria víc vypíchnout nad ostatní. Naprosto sladěná kompozice.
Tohle je poměrně kuriózní hudba. Už rytmická sekce se prezentuje ve slušné palební síle a připravuje dominantní základ pro neobvykle znějíc elektrickou kytaru Billa Blickforda. Blickfordova kytara zní docela drsně. Jsou v ní prvky jazzu, rocku, trochu blues. Celkově bych hudbu na tomto cd zařadil do škatulky fusion. Někomu ta hudba může přijít příliš sterilní, mě to ale nevadí. Cobham jako autor má dva záseky z devíti. Song Quadrant 4 je cover z jeho debutu Spectrum /1974/ a skladba Walking in Five je novinka, která se později objeví na albu Focused /1998/. Paradox má pokračování pod názvem Paradox - The First Second. Ale o tom někdy jindy. Hodnocení : Kdysi jsem dal ****z***** dnes bych umázl půl hvězdy. Tahle hudba nemusí sednout každému. Je pro posluchače, obdivující virtuozitu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Voices
Mike Stern vstupuje v roce 2001 do nového tisíciletí novátorským počinem, nemajícím v dosavadní jeho tvorbě obdoby. Vytasil se z albem, sice nahraným jeho standartním způsobem, ale s přidanou hodnotou - vokálem. Dosud nic takového u něj nebylo, a odsud vokály provázejí jeho následující alba. Ať už jich zařadil na další desky ve větší nebo menší míře, tohle cd je jeho bod zlomu.
Skladatelsky i kytarově se nikam neposunul. Komponuje a aražuje svou hudbu podle zajeté šablony a je si vědom, že musí nutně přijít s něčím výrazně novým. A je to tady - album Voices. Ohledně toho zpěvu, není potřeba mít jazykovou školu, ukončenou vyznamenáním. Tady se o texty, zdílející nějaké poselství nejedná. Vše je odzpíváno jakýmsi zpěvem - nezpěvem, jsou to pouze jakoby citoslovce a slabiky. Určitě tahle forma vokálu bude mít nějaký profi název, ale ode mě se ho nedozvíte, jelikož nemám zdání.
Jako vokalisti se uvedli čtyři muzikanti, zpívající jednotlivě nebo duetech v každých písních. Vypíchnu jednoho - Richard Bona je nejen jeden z pěvců, ale je i baskytarista. Bude pokračovat ve spolupráci i na dalších Mikeho albech.
Toť za mě zhruba vše. Shrnutí : Zvuk a textury skladeb - klasický Mike Stern s bohatou účastí hostů. Výborné album, ale já miluji jeho začátky, takže nemůžu jinak než ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Voices
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections
Toto druhé studiové album z Cobhamovy trilogie Glass Menagerie obnáší dvě personální změny. Odešel Michael Urbaniak /elektrické housle a lyricon/ a z kytarového postu odchází Mike Stern a uvolňuje místo Deanu Brownovi.
Album otvírá skladba Jailbait /autor Tim Landers - bass/. Je to těžkotonážní táhlá bluesovka ve které se střídají sóla kytary a syntezátoru. Druhá, W.R.S. /Dean Brown - el. guitar/ je poměrně svižný jazz, střídající rytmus. Poměrně náročný jazzrockový song na poslech, kde hraje prim hlavně kytara. Následná Arroyo /Billy Cobham/ světlo světa již spatřila na albu Inner Conflict z roku 1978. Je to klidná skladba s kytarovým sólem. Prostoru ukázat se dostávají i basa a klávesy. Verze z alba Inner Conflict, kde sóloval na syntezátor George Duke se mi líbila víc. Chiquita Linda /Gil Goldstein - keyboards/ je zase víceméně o klávesové hře. Příjemná, veselá jazzovka s funky groovem je zachycena i živě na albu Smokin' /1983/ který uzavírá trilogii Billy Cobham's Glassmenagerie. Take it to the Sky je cover písně skupiny Earth, Wind & Fire. Na tomto albu působí velice uvolněně, svěže, krásně melodicky - prostě hit. Observations & Reflections /Billy Cobham - drums/ je finále nahrávky. Fusion jak má být. Každý si zahraje to své hudební vyjádření a jako jemná mechanika složitosti švýcarských hodinek, vše do sebe dokonale zapadá. Za mě nejzajímavější skladba z desky. Píšu z desky, protože tento titul se nedočkal digitální podoby v mediu cd, ani na spotify není k mání. Mám ho ve formě cd-r, stažené někde z internetu a je slyšet nahrávání z vinylu. Ale vůbec nevadí. Studiovky Billyho mán complete. Kdysi jsem albu šoupl čisté ***z***** Je to dobrá instrumentální deska a z trilogie BCGM ji považuji za nejpovedenější.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy