tykeww - @ 19.06.2016 | #

Černá hvězda - poslední album Davida Bowieho, který bezesporu patřil mezi ty nejzajímavější a nejoriginálnější umělce celého 20./21. století. Černá hvězda vyšla v den Bowieho 69. narozenin. Smutnější bohužel je, že taktéž dva dny před jeho smrtí. I z toho důvodu jsem měl 8. ledna z alba úplně jiný pocit než o 48 hodin později. Náhle mi bylo jasné, jak si je Bowie vědom, že se blíží jeho konec. Z desky je to neuvěřitelně cítit. Už desetiminutová titulní kompozice nenechá člověka lhostejným. Vzbudila ve mně tolik pocitů jako málokterá jiná skladba David Bowieho. To na hudbě vždy ocením nejvíc. Dojmy posílí i hlubokomyslný klip, totéž platí i u písně Lazarus. Obě vnímám jako dojemné rozloučení se světem a definitivní odchod mezi daleké hvězdy.
Co se týče ostatních skladeb, 'Tis a Pity She Was a Whore se může zdát trochu oddechovější, ve zpěvu se Bowie až ironicky pitvoří. Sue (Or In a Season of Crime) je založená na kontrastu dynamické hudby a pomalého zpěvu ve stejném stylu jako na zbytku desky. Víc se mi líbí následující Girl Loves Me oplývající velkým kontrastem pokroucených nálad rozervaného člověka na pokraji šílenství. Dollar Days je klidnější píseň s jasnější a srdcetrhající melancholií, hlavně díky jasnější melodii a povedenému saxofonovému sólu. I Can't Give Everything Away je v o něco rychlejším tempu, Bowie ale stejně nikam nespěchá a jen vykresluje pocity v duši prázdného člověka.
Zdá se mi, že hudebně Bowie vzpomíná na různá období své kariéry. Leckdy si člověk vzpomene až na jeho počátky s kabaretními písničkami. Ve zvuku je slyšet tu berlínské období, tu zase devadesátá léta a deska Earthling. Bowie to však dělá se svojí přirozeností. Zase objevil nový způsob, jak se hudebně vyjádřit a sdílet s námi své nitro. Vzhledem ke své nemoci a blížícímu se konci je to opravdu něco neuvěřitelného. Dost možná umělec našel v hudbě to, co celý život hledal...
David Bowie vytvořil skvělé, ba přímo báječné album. Stejně jako vždy bylo úplně jiné, ovšem stejně jako vždy báječně bowiovské.

Ryback @ 20.06.2016 10:10:03 | #
Zrovna jsem si před pár dny říkal, že tohle mimořádné album by si nějakou recku zasloužilo, tak díky za ni!
Z málokterého temného alba je tak cítit dech smrti jako z tohohle. Chameleon Bowie se zase jednou (naposledy) vykašlal na pop-rockové písničky (viz dvě předcházející studiovky) a ukázal nám, čeho všeho je schopen, když chce. Vrátil se tak trochu do dob „Berlína“, kdy se nebál hledačství, kdy jeho hudba dokázala překvapit, kdy poslech jeho hudby byl dobrodružstvím… Pro mě je Blackstar dokonce pětihvězdičkové album… A nechtěně dokazuje, že někdy je génius i tak trochu šílenec ;-).
A mimochodem – album nejde do jazzu, jak jsem někde četl (ne tady). To, že zní v rockové kapele saxofon, ještě automaticky neznamená, že kapela hraje jazz (nebo jazzrock)… Help! taky není artrock jenom proto, že tam Paul a John hrajou (mimo jiné) na klávesy ;-)...