Profil uživatele Ryback


Recenze:

Hammill, Peter - Incoherence cover

Hammill, Peter / Incoherence

Ryback | 5 stars | 2020-02-22 | #

„A když myšlenky přicházejí zcela beze slov, jejich čistota není ryzí.“


Dva roky mi kdysi trvalo, než jsem se probořil – pronikl opakovanými poslechy tou slupkou a hudba, která zde je, i když na první poslech jí ve smyslu melodií možná moc není, se mi ukázala v celé své nádheře. Tady ještě hudba je, v porovnání třeba s albem All that might have been… Dnes si tak toto CD „už jen“ labužnicky vychutnávám – neobjevuji ho.

Album v podstatě obsahuje jednu jedinou kompozici, trvající 42 minut, rozsekanou do menších, na sebe navazujících částí – čtrnácti skladeb. Podle časové délky by se možná více hodilo nehudební označení čtrnáct kousků.
Album je bez bicích, ty ale nechybí. Uslyšíme na něm kromě kláves a kytary Petera Hammilla dva jeho staré dobré známé – již zesnulého Stuarta Gordona se svými houslemi a vandergráfa Davida Jacksona, obsluhujícího samozřejmě saxofon a flétnu. Stuart Gordon (který mimochodem spolupracoval i s Porcupine Tree nebo s Peterem Gabrielem) vzpomínal, že jeho houslový výkon v emocionálně vypjaté instrumentálce Converse je jeden z jeho nejšílenějších, které kdy podal. „Je to ta nejpodivnější melodie, jakou jsem kdy musel hrát“.
Záměrně podivně nervózní, neveselá atmosféra prostupuje celé album, ale na druhou stranu, jak napsal jeden literárně nadaný recenzent: „Jeho hosté mu pomáhají efektivně budovat tuto úžasnou tapisérii zářících barev, jemných nuancí a dynamických orchestrací s rozmanitými dotyky saxofonu a houslí.“
Máme zde (na jednom albu) vandergraafovsky nervně šílenou Cretans always lie a zároveň klidnou, typicky hammillovskou baladu - Gone ahead. Po které mimochodem následuje melancholický doják Powef of speech, jehož melodie opravdu není pro nevyrovnané povahy nebo člověka se skleslou náladou. V této skladbě – Power of speech, odvádí obzvlášť skvělou práci David Jackson. Jeho zkrocený, poddajný saxofon násobí sílu a umocňuje, zvýrazňuje barvu skladby.

Kdyby texty tohoto CD slyšel Roger Waters, musel by zajásat, přemoci své ego a objektivně smeknout klobouk – tématem tohoto koncepčního alba jsou problémy s komunikací, jejího zkreslování, konflikty v komunikaci, z komunikace apod. Nicméně Peter se noří do mnohem hlubších vod…
Hammill používá vynikající, neotřelé, někdy těžko srozumitelné metafory, ostatně jako téměř vždy. Už název úvodní skladby je skvělý: When language corrodes. O textu samotném nemluvě.
Dotkneme se Babylónské věže, ve skladbě Babel zazní mimo jiné i slovní spojení „Slova za slovy/beletrie, hloupost a bajka/každá těhotná pauza mrtvého prozradí“… Babylónská věž, známá tím, že Bůh kvůli ní rozmělnil jeden lidský jazyk v řadu jiných, se tematicky přímo vybízela… Dostaneme se k řecké filozofii, jež je tématem jedné skladby: „Všechny mé myšlenky se tvořily zcela beze slov/ beze slova, dostanete obrázek?“ Tohle je obzvlášť úžasné a nutí to k zamyšlení. Atd. atd. atd. A ono to všechno s hudbou drží pohromadě.

Peter Hammill stvořil další výborné album (pět hvězdiček z pěti možných uděluji bez váhání), plné velké poezie, ale stále také především hudby. Silné hudby. I po těch letech jsem stále lehce znepokojenej těmi šimravými útoky na emoce, jakými jeho hudba na tomto albu umí překvapit.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Incoherence
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Van Der Graaf Generator - Now And Then cover

Van Der Graaf Generator / Now And Then

Ryback | 3 stars | 2019-07-29 | #

Nemívám ve zvyku psát recenzi na album, které jsem již jednou recenzoval. Na druhou stranu má původní recenze zde, z roku 2004, se snad ani recenzí nazvat nedá.

V roce 1988 vyšlo album trojice David Jackson, Hugn Banton a Guy Evans s názvem Gentelman prefer blues, obsahující materiál, nahraný víceméně mezi lety 1984 až 1985.
V roce 1981 vyšlo kompilační album Van der Graaf Generator Time vaults, obsahující věci, které nahráli jako krátkodobě neexistující skupina v letech 1972-1975. Výborné album, obsahující např. ranou, ještě VdGG verzi kompozice (In the) Black room, která se objevila v roce 1973 na Hammillově sólo albu Chameleon in the shadow of the night.

Je tak trochu záhadou, proč vůbec tato kompilace, Now and then, vyšla… Peter Hammill z toho nadšený nebyl…
Obsahuje totiž šest skladeb z alba Gentelman prefer blues a dvě skladby z alba Time vaults. Melodickou, neponurou, jedinou zpívanou skladbou na albu (zpívanou Peterem Hammillem) je píseň The Liquidator z roku 1973 a z podobné doby je také bláznivě veselá, také ne vandergraafovsky znějící, téměř funky (!) skladba Tarzan.
Zbytek tvoří instrumentálky ze zmíněných osmdesátých let, povětšinou jazzově laděné (úvodní otvírák Saigon Roulette dokonce obsahuje i jakousi hudební etno-pasáž), jedna je experimentální, jedna je jazzovo/bluesová, občas se k jazzu přidruží i reggae a závěrečná skladba… Ta je snad nejlepší. Jmenuje se The Epilogue a složil ji Hugh Banton v roce 1977. Opravdu krásná, instrumentální, melodická kompozice. Znějící tak trochu jako hudba k filmu, založená samozřejmě chvílemi až na téměř orchestrálně znějících klávesách. Citlivě doplněná saxofonem a flétnou Davida Jacksona, kytarou hostujícího Iana Gomma a bicími Erika Cairnse. Guy Evans v této skladbě také hraje na bicí a kromě toho také na nějaký typ xylofonu a dokonce na trumpetu!

Pro toho, kdo zná jen řadová alba Van der Graaf Generator, tak musí být tohle kuriózní album solidní šok :-) .

Něco málo přes půl hodiny trvající CD tak obsahuje věci, které jsou k dispozici na jiných kompilacích… Když ale budu hodnotit hudbu samotnou, je to za tři a půl hvězdičky. Časová délka CD pro mě byla trochu zklamáním – když jsem ho v první půli devadesátých letech kupoval v Praze v Jungmannově ulici v tehdejší prodejně CD, stálo mě (pokud mě paměť neklame) necelých 500 Kč.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Now And Then
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Hammill, Peter - What , Now? cover

Hammill, Peter / What , Now?

Ryback | 5 stars | 2018-11-01 | #

Po experimentování s Rogerem Enem, přepracované opeře vzdávající hold Edgaru Allanu Poeovi a albu melancholických balad None of the above zde máme pro změnu (opět příjemnou změnu) čistokrevný progrock. Dramatické, vitální, hudebně bohaté album. Byť prapodivný obal alba – rozmazaný Hammill à la rapující hiphoper? – tomu vůbec nenasvědčuje. Beru to tak, že sranda musí občas být ;-) .

Jedna skladba je lepší než druhá, nálady se střídají, hudební nápady jsou silné. Hned úvodní Here Come the Talkies, téměř van der graafovsky nervní kompozice je plná kontrastních nálad (klavírní introspekce/hendrixovská kytara – přirovnání k Hendrixovi je od Guye Evanse) a změn temp. Peter je zde jako skladatel i zpěvák v plné síle jako za starých časů.

Hudebně hodně temná a trýznivá skladba Fed to the Wolves se zabývá neveselým tématem zneužívání ze stran duchovních (inteligentně napsaný text je o to víc děsivý), skladba je navíc skvěle dobarvena přízračně spacerockovými tóny houslí Stuarta Gordona… Zasněná Far-flung (across the Sky) a nádherná Wendy & The Lost Boy jsou naopak skladby představující nám známou baladickou, romantickou, křehkou tvář Petera Hammilla. Saxofon Davida Jacksona na albu sice atakově neběsní jako za časů Van der Graaf Generator, ale dodává skladbám, ve kterých se objevuje, mnohem větší hloubku a násobí tak emocionální účinek na posluchače (The American Girl).

Závěrečná, chórově znějící Enough reflektuje Hammillovo rozjímání nad životem a smrtí. Text je docela originálním oříškem, ale od své druhé půle osekaně poeticky podivný: „ne to, ale tohle /ó proč, ó jak? / co kdyby, co pak? / ne brzy, ne teď…“ Ale nějaké pevné, jednoznačné významové zakotvení u Hammilla někdy záměrně chybí. V roce 1977 prohlásil, že všechno má hodnotu, pokud je v tom nejistota, pokud něco někam směřuje, ale nikam nedochází. I to je jedna z tváří Petera Hammilla.

Plnohvězdičkovým hodnocením neplýtvám, ale tady nemohu jinak – plný počet mi vychází jak při subjektivním, tak při objektivním zhodnocení.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - What , Now?
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - The Noise cover

Hammill, Peter / The Noise

Ryback | 2 stars | 2018-11-01 | #

Tak tohle je slabota. V roce 1997 jsem si z Anglie objednal knihu o Peteru Hammillovi The Lemming Chronicles. Byla v angličtině, ale nějak jsem ji přelouskal. Co má taky člověk dělat, když o lidech jako Peter Hammill nebo Robert Wyatt v češtině nic nevychází? Každopádně jsem se z knihy dozvěděl spoustu informací.

Autor (Hammillův velký fanda) v ní mimo jiné píše, že když si všiml, že jeho žena doma cvičí na skladbu Like a Shot, the Entertainer (právě z tohoto alba), uvědomil si, že se seznámil s tou pravou. Vtipné, ano. Ale já vidím trochu i druhou stranu mince. Přesně k tomu se totiž dané album hodí. Jako kulisa třeba ke cvičení. Celé album zní podivně synteticky, navíc skoro bez kláves. Bez nápadů, originality. Bez emocí. Obrazně řečeno bez Hammilla. Průměrné rockové album s ostře kovovým, osmdesátkovým zvukem bicích Mannyho Eliase – znějí opravdu příšerně! K Hammillovi se vždycky hodil spíš jazzově variabilní Guy Evans. Běžný kytarový rock – to ale od Petera Hammilla neočekávám. Závěr alba, skladba Primo on the parapet, se snaží o jakousi rockovou gradaci, Hammillova kytara dokonce zní, jako by ji půjčil Tony Iommimu. Ale je to málo, málo. Málo.

A ani v textech se nekoná žádné osvícení. Opět průměr, klišé – třeba skladba Celebrity Kissing (při které mně navíc vždycky před očima vyskočí Gustav Husák). Píseň o tom, že když se celebrity líbají, je to přetvářka. Hmm. Je tohle opravdu Peter Hammill? Je. Ale každý může mít slabou chvilku. Hammill jich má minimum.

Na začátku ústřední skladby The Noise zbystříte: tajemný zvuk kláves připomínajících varhany navozuje příslušnou atmosféru, ale je to jen na pár sekund; po krátké chvíli vás zase osprchují ty osmdesátkové bicí a Hammill zpívá o tom, že měl rád hluk, ale už ho rád nemá. Cože? Navíc tomu v celku moc nevěřím. Textově je to chvilkami zajímavé – trocha psychologie, „hluk vyplňoval prázdnotu“, ale jsou to prostě takové velice krátké hudební a textové záblesky skutečného Petera Hammilla, který se naštěstí od následujícího alba nakopl a znovuprobudil a dodnes je pro mě podobně zajímavý jako v sedmdesátých letech minulého století.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Noise
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Sonix cover

Hammill, Peter / Sonix

Ryback | 4 stars | 2018-10-26 | #

V roce 1997 jsem v rámci cestování po jižní Anglii navštívil také město Bath (krásné lázeňské město plné památek, včetně například dochovaných římských lázní) a nemohl jsem nenavštívit nahrávací studio hudebníka Petera Hammilla, Terra Incognita. Řeknu vám, chtělo to odvahu tam vlézt. Peter Hammill byl sice zrovna na koncertní šňůře po Argentině, ale i tak jsem se tam chvilku, asi patnáct minut, bavil zřejmě s jeho manažerem a dostal jsem dokonce tehdy ještě nevyšlé (nebo právě vyšlé) čerstvě vylisované CD Sonix. Dodnes si pamatuju, jak jsem potom vyšel ven na sluníčko, celý zarudlý a překvapený vlastní akčností a schopností anglicky konverzovat, jako bych nic velkého neprožíval. Třesoucí se rukou jsem si zapálil Marlborku a zážitek se mi vypálil do paměti tak, že ho už jen tak něco nevymaže.

O to větší má pro mě dané CD osobní hodnotu.
Hudba na tomto albu je v podstatě instrumentální, vlastně ne moc hammillovská: chvílemi strašidelně moderní (používání elektroniky) a chvílemi zase strašidelně psychedelická (kytarové vazbení). Nejdelší kompozice na albu, téměř půlhodinová klavírní Labyrinthine Dreams (jediná skladba, ve které se na chvilku dočkáme Hammillova zpěvu), byť zní poměrně repetitivně a minimalisticky, mně nicméně svou náladou a hudebním motivem zcela mimo rock připomíná spíš Chopinova nokturna než cokoli, co kdy Peter Hammill předtím natočil. Kompozici poprvé představil posluchačům na festivalu Catania (Sicílie) v červenci 1996.

Jak říká o tomto albu sám Peter Hammill, "žádný z těchto kousků není pohodlný (nebo jak jinak přeložit slovo ‚comfortable‘, pozn. autora): z větší části je to hudba pod povrchem a za světlem. Alternativní svět Sonix". Celé CD se skládá ze skladeb označených jako "Hybridní experimenty 1994-1996". Několik kousků pochází z temné filmové hudby vytvořené pro film režiséra Michela Spinose s názvem "Emmene-moi", nicméně byly nakonec vyňaty z finální verze francouzského dramatu. Hodně zde slyšíme nezvykle filmově znějícího Stuarta Gordona (housle/viola) a výjimečně zazní i bicí Mannyho Elliase, se kterým Peter Hammill v té době spolupracoval.

Tohle album (včetně jeho předchozích i následných experimentálních nahrávek) dokazuje, jak všestranným a originálním umělcem Peter Hammill byl a je. Album se mi podařilo během několika prvních měsíců naposlouchat a je radost si pak dané CD doslova vychutnávat, byť jsem si vědom, že ne každým uším bude tato hudba znít podobně lahodně. Pro jednoho je to prostě intelektuální masturbace (viz například jedna nemilosrdná recenze na progarchives.com), pro jiného fascinující hudební výlet. Já patřím do té druhé skupiny a jsem rád, že mě dokáže oslovit něco takového. Stejně ale tak, jako mě dodnes baví třeba Rubber Soul od Beatles.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Sonix
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Psí Vojáci - Slečna Kristýna cover

Psí Vojáci / Slečna Kristýna

Ryback | 4 stars | 2018-04-27 | #

Méně známá strana Filipa Topola, soustředěného umělce ve stínu. Energie netryská ven, ale kumuluje se uvnitř. Filip má za sebou x čistě varhanních koncertů, odehrál jich jen necelých deset (na youtube je alespoň třeba kousek záznamu z Mikulova) a také spoustu divadelní/scénické hudby. Hra Racek od A. P. Čechova; 14. 10. 1999 měla premiéru inscenace Strýček Váňa také od Čechova, s hudbou koho jiného než Filipa Topola… Klavírní doprovody starých němých filmů Poslední štace, Kabinet doktora Caligariho, Faust, Upír Nosferatu a tak dál a tak dál… Za honorář, jehož výši se lze jen shovívavě pousmát.

V roce 2002 jsme se přeci jen dočkali určité záplaty – firma Indies vydala zajímavé album Slečna Kristýna, obsahující skladby ke stejnojmennému divadelnímu představení. Vzniklo na motivy knihy ne moc známého rumunského spisovatele Mircei Eliada. Toto instrumentální album nahrál Filip Topol s Davidem Skálou (bicí) a Luďkem Horkým (basa) v lednu 2002. Klasický klavír je v popředí, není to vůbec undergroundově nestravitelné, spíš… především hudebně filmové/divadelní + mozartovské + topolovsky procítěné/ melancholické. V několika málo okamžicích to připomene Psí vojáky, chvílemi je to jen takové mazlení s klavírem podřízené obrazu, chvílemi to dostává až symfonický rozměr hodný Čajkovského. Některé klavírní motivy jsou úžasné… Napadá mě Schumann, Chopin, Rachmaninov – všem těmto velikánům tak trochu… nepřímo dýchá Filip Topol na záda. Filip složil hudbu ke všem divadelním obrazům této… hororové novely, jehož vlastní hudební zpracování okomentoval: „Má to novou dimenzi. Posluchač si může představit vlastní divadelní hru.“ Tu citaci zde uvádím proto, že vůbec nemusíte znát knihu/dané divadelní představení, abyste si tu hudbu mohli vychutnat.

Filip Topol byla velice zajímavá postava československé hudebně-kulturní scény; když jsem četl, jak na něj vzpomínala Iva Janžurová, nevycházel jsem téměř z dojatého údivu…

Mohlo ale být takovýchto hudebně dobrodružných výletů zaznamenáno víc… V únoru 2001 mně Filip Topol napsal, snad nevadí, že odcituji malou část: „Je mi líto, mé doprovody k němým filmům, ať už z Archy, nebo z Uh. Hradiště, se rozplynuly někde nad klavíry. Občas mne to taky zamrzí, ale pak si říkám, co, že jo.“

» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Slečna Kristýna
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci


Hammill, Peter - From The Trees cover

Hammill, Peter / From The Trees

Ryback | 4 stars | 2017-12-11 | #

Díky výhodě elektronické komunikace jsem nedávno trávil jeden sobotní večer několikahodinovým povídáním s Timem Bownessem (ano, opravdu s ním), a mimo jiné i na téma Peter Hammill. Tim byl velice, velice příjemný a dozvěděl jsem se zajímavé věci – odrazovým můstkem pro náš rozhovor se stal jeho koncert s Peterem Hammillem (a dalšími umělci) 25. listopadu ve Švédsku. Musel to být úžasný večer, škoda, že jsem tam nebyl. Tim Bowness mi ho velice barvitě popsal. No a teď se možná ptáte, proč se o tom zmiňuju?

Následkem toho rozhovoru bylo, že jsem zahodil do virtuálního koše rozepsanou recenzi na album Petera Hammilla From the trees a začal ji psát znova a jinak, přičemž jsem si říkal, že bych jí mohl dát nějakou tu přidanou hodnotu.
„Jak a jakou?“ říkal jsem si. Brzy mě napadla odpověď.

Toto album Petera Hammilla je totiž víc o textech než o hudbě, tak jsem si řekl, že se zaměřím spíš na texty než relativně suchopárně popisovat, že v téhle skladbě hraje prim Hammillova kytara a v téhle zase Hammillův klavír. Důkladný ponor do Hammillových textů mi způsobil nejedno překvapení, kdy jsem neočekávaně vyvalil svoje bulvy, jinak bezpečně schované a mžourající pod nánosem lehké nadváhy. To, že Peter Hammill není žádný textař, ale básník (už od roku 1966), je jasné, ale přece jen jsem takovou porci originality a poodhalení nečekal. Navíc je Hammillovi příští rok (2018) 70 let…

CD tedy začíná…
My Unintended
Úvodní skladba. Žádná pompéznost à la Emerson, Lake & Palmer se nekoná. Hammill si se španělkou dělá, co chce (s akustickou kytarou, se ženou by to bylo s velkým „Š“), jak na Chameleonu ve stínu noci.
Tématem skladby je Čas. Oblíbené Hammillovo téma na sólo albech i albech Van der Graaf Generator.
„Nemohu předstírat, že vím, co udělám. I když je něco naplánováno, neznamená to, že je zcela promyšleno.“
Výborné.

Reputation
Klavírní skladba v podstatě mimo rock, je o křehkosti pověsti. „Ta pověst, se kterou jsi obchodoval, již pro mě moc neznamená.“
Ne mnoho lidí si dělá hudbu přes padesát let (přes občasné přešlapy) podle svého. A navíc způsobem, jakým to dělá Peter Hammill.

Charm alone
Velice smutná skladba… Peter Hammill bilancuje a nepřímo odhaluje své slabší stránky nebo se v tom částečně odráží… Přesnou hranici mezi autobiografickým psaním a fikcí ví Vždy jen umělec sám a ne moc rád se o to matematické tajemství dělí… „Nečinnost a motiv v praktickém chování…“ „Myslel jsem, že jsem požehnaný, myslel jsem, že jsem zvláštní, ale nezbylo nic…“

What Lies Ahead
„Nedostatečná očekávání se stala mou zásobou v obchodě…“ Výborně sladěná kombinace Hammillem nahraných kytarových a klávesových nástrojů! Tady nelze hudební stránku nevyzdvihnout!

Anagnorisis
Téma církve, papeže (?), klavírní skladba o lidech, kteří nenechají svůj talent dojít poznání. Náročné/rozsáhlé a intelektuální/filozofické téma, které by si zasloužilo spíš psychologicko/historickou studii, než „píseň“. Hammill musí být hodně hloubavý člověk.

Torpor (Strnulost)
Jedna z fascinujících věcí na Peterovi je ta, že… tento pozitivně a v pohodě vypadající a působící člověk dokáže napsat něco tak temného/smutného, pro někoho možná až depresivního. „Apatie se ke mně stáčí v mlze, usazuje se jako pot na kůži“… Téma odcizení koneckonců Hammill mistrně zpracovával s Van der Graaf Generator (skutečně depresivní singl W, alba Pawn hearts, World record…)

Girl to the North Country
Vzpomínáte na album Over, jehož jednotícím tématem byl Hammillův rozchod/rozvod s jistou Alicí? Nevím, do jaké míry platí Time heals, že čas léčí, ale Hammill se v této skladbě k Alici vzpomínkami vrací… Nevyřčené otázky, pocity vyplouvají na povrch, text je chvílemi tak otevřený, že… já bych váhal, jestli být takto osobní /odhalující se ve veřejně publikované písni… Klobouk dolů za odvahu… Čas léčí… Je to trochu fráze – někdy ano, někdy ne. A když neléčí a nepomáhá, slouží tato fráze jen jako jakási útěcha… Ale utěší? Pochybuju. Co muselo plout Hammillovi hlavou při psaní této skladby? Muselo to být něco hodně smutného a stále silného. Rozčarování, zklamání… Dá se na to zapomenout? Někdy ano, někdy ne. Někdo to umí, někdo ne.

On Deaf Ears
V neslyšících uších… Další neveselá píseň o neporozumění… Vygradovaná do závěru „tlesknou rukama – nikdo teď neposlouchá“… Tolikrát se tváříme, že posloucháme druhé, ale neposloucháme, jsme sami pohrouženi do svých všedností /radostí / depresí…

The Descent
Závěrečné skladby progrockové kapely většinou uměly… Gradace… To nejlepší na závěr… I takoví Uriah Heep by mohli vyprávět…
Sestup – skladba o promarněných šancích…

Nádherné album. Nemám patent na rozum a nejsem vědma. Hovořím o tom, jak album vnímám, jak na mě působí, ne jaké 100% je – jak to Hammill myslel. Přesto si myslím, že se snad trefuji šipkou do cíle… Tolik věcí je u Hammilla nevyřčených, naznačených, že záleží na posluchači, jak si to „Hammillem předložené“ prožije.

Když navíc člověk zažije v osobním životě neveselé věci, vnímá určitá zobrazení intenzivněji…

Jako textař mě Hammill několikrát zasáhl hodně silně. Na „Who am the only one“. Nebo na „World record“ v úvodním textu Meurglys III – není týdne, kdy bych si ten text nevybavil (jako x jiných, a jsou to někdy prostě iracionální vyplutí, i když…)… Byť tohle album takovou sílu nemá (protože ji mít možná nechtělo), děje se na něm mnoho zajímavého, ale člověk musí být tak trochu nelíný potápěč a ponořit se do hloubky, pod tu relativně, zlověstně klidnou hladinu, nad kterou si často akorát matoucně hoví nezúčastněné lekníny.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - From The Trees
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Miller, Rick - Heart of Darkness cover

Miller, Rick / Heart of Darkness

Ryback | 5 stars | 2017-07-05 | #

Rick Miller je zvláštní umělec. Začal se věnovat hudbě počátkem osmdesátých let, kdy se věnoval čistě elektronice a později se přes folk a i country našel v progrocku, oblasti, která mu byla vždy blízká.
Zatím jeho poslední tři studiové alba reprezentují podle mě to nejlepší, co v novodobém progrocku vzniklo. Znějí trochu jak ztracená alba Davida Gilmoura, ovšem mnohem odvážnější.

Heart of Darkness má vysoké hodnocení na progarchives a to zcela oprávněně. Je to progrock, který přes svou všudypřítomnou melancholii zní svěže a nebojí se i znít moderně. Nebojí se etnických vlivů (úvodní skladba Heart of Darkness) i čerpání z elektroniky, ale přitom neopouští pevný základ rocku. I díky tomu se nejedná o pouhou lacinou kopírku let sedmdesátých.
Druhá skladba Blood of the Rose jako by vypadla z toho nejlepšího alba Davida Gilmoura – ta melodie, zpěv, elektrická kytara. A navíc je okořeněna flétnou a to přesně tím způsobem, jakým to mají artrockeři rádi. Fandové poklidnějších Pink Floyd si zde přijdou na své.
Třetí skladba z pěti Castle Walls je v podstatě písnička se silnou melodií, aniž by musela sklouznout klouzačkou do výpomocného pískoviště trapného popíku. Text je opět lyrický a víc než smutný…
Nejoceňovanější skladbou je čtvrtá, skoro čtrnáctiminutová kompozice The Dark Lady. Je to skutečná nádhera. Gilmourovská kytara i zpěv, moderně znějící teskné a tajemné klávesy, floydovsky pulsující basa… Violoncello, které nastoupí s klavírem ve čtvrté minutě a kreslí smutné, prokleté obrazy beznaděje a smutku… Hudebně se zde stále děje něco nového a přitom skladba drží při sobě, je to profesionálně promakané podobně jako třeba u Stevena Wilsona a jeho Havrana. Tolik výborných a emocionálně silných nápadů v jedné kompozici se často nevidí.
Závěr patří písni Come Summer, She Died. Je to romantické, neveselé, přesto lehce pompézní, jak se tak na skladbu zavírající album sluší.

Spolu s následným albem se podle mě jedná o jednoznačný klenot, pět hvězdiček tedy uděluji bez váhání.

» ostatní recenze alba Miller, Rick - Heart of Darkness
» popis a diskografie skupiny Miller, Rick


Miller, Rick - Starsong cover

Miller, Rick / Starsong

Ryback | 3 stars | 2017-07-05 | #

Podobně jako u Le Orme i u Ricka Millera trpí má zvědavost nemožností přečíst si o tomhle „králi melancholie“ něco v českém jazyce. A na tohle album není navíc ani recenze na progarchives.com…

Rickovo první řadové je… první. Zdaleka tedy ne nejlepší, jak to ale tak bývá. Byť čest často diskutabilním-subjektivně vnímaným výjimkám (pro mě je třeba první album ELP nepřekonané). Album Starsong je hudebně úplně jinde než pozdější, více známá alba. Zapomeňte na hudbu připomínající Pink Floyd, resp. toho nejlepšího Gilmoura v sedmdesátých letech. Zapomeňte na flétnové pasáže připomínající gabrielovské Genesis, zapomeňte na inspiraci Stevem Hackettem. Což jsou tři jména, ke kterým bývá pozdější Miller občas přirovnáván.

Nacházíme se na poli elektronické hudby, nalézáme synth space-ambient, jaký mohl vzniknout pouze v osmdesátých letech. Instrumentální hudba zní hodně filmově, trochu připomíná spíš Mikea Oldfielda nebo Briana Ena než rockové ikony zmíněné výše.

Jedno ovšem zůstává a je prostoupeno všemi nahrávkami Ricka Millera, jak tak šel čas. Tu méně, tu více. Ať těmi raně elektronickými, či později art/progrockovými. A to je teskná melancholie, polidšťující tak právě i toto album. Jsou to chvílemi silné, smutné emoce, jež nečiní z alba Starsong pouze další studené synth/electro album made in 80´s.
Už první kompozice Limberlost je toho zářným příkladem. Skladba zní trochu filmově, až relaxačně a je založena samozřejmě na různých klávesových nástrojích. Naše vlastní iracionalita nám občas umí nachystat pěkná překvapení…takže mně nevím proč, ale vždycky, když slyším tuhle skladbu, naskočí film s Louisem de Funèsem Četník a mimozemšťané :-).
V podobném, klidně nerytmickém duchu pokračují i další tři skladby.
A už tu máme závěr alba, 25-ti minutovou kompozici The Ascension, Nanebevstoupení. I když poklidná, tak nejméně přístupná/líbivá? kompozice nacházející se na tomto albu a dokážu pochopit reakce lidí prohlašujících, že takovouto hudbu dokážou poslouchat pouze jako kulisu.

Vzhledem k o dost rockovějším, ale také emocionálně ještě silnějším následným albům, a to zejména kvůli nádherným prozatím posledním třem nahrávkám tohoto kanadského multi-instrumentalisty (docela by mě zajímalo, co by na mě říkal David Gilmour), musím být spravedlivý v rozdělování a tři a půl bodu v rámci relativní objektivity zaokrouhlit dolů.

Jedno v celé jeho tvorbě nenacházím. Touhu za každou cenu zalíbit se masám. Rick Miller je svéráz. Samorost. Dělá si to podle svého. Tak to alespoň já cítím. Potřebovali bychom víc takových hudebníků jako jsou/byli Rick Miller, Robert Wyatt, Daevid Allen, Peter Hammill…

» ostatní recenze alba Miller, Rick - Starsong
» popis a diskografie skupiny Miller, Rick


Residents, The - Demons Dance Alone cover

Residents, The / Demons Dance Alone

Ryback | 5 stars | 2017-06-24 | #

Mám rád RIO kapely, které nezní jako x tá kopie Franka Zappy (i když furt se mi bude Frank do téhle recenze plést). Moc jich není, nebo abych byl upřímný, zase tolik jich neznám. Ale Residents k nim rozhodně patří. Dokáží vám v jedné skladbě promíchat underground třeba s popem a to ještě tak, jak to nikdo jiný neumí/nedělá. Jejich např. zodpovědná koketerie (sakra to je ale protimluv) s elektronikou na albech The 12 days of Brumalia (2004) a The Bunny boy (2008) je oblastí, ke které se třeba Zappa moc nepřiblížil. Na druhou stranu zůstává nezodpověditelnou otázkou, kam by se chameleon Zappa hudebně posunul, kdyby se dožil 21. století.
Podobné otázky si kladu i u Milese Davise. Jak ten by určitě dokázal najít zalíbení v trance/housové scéně, podobně jako ho našel Mejla Hlavsa nebo Iva Bittová!

Demons dance alone. Démoni tančí osamoceni. Trochu děsivý název a neméně děsivý obal alba. Obojí ale zbytečně vystraší. Pokud se chcete bát, pusťte si opravdu temné, hororově ponuré, psychedelické (?) album Lonely Teenager z roku 2011, další z nemnoha alb (ne-li z jediných), kterému bych dal 5 hvězdiček…
Demons dance alone. Rok 2002. Inspirováno mimo jiné nešťastným 11. zářím 2001… Ponechávám stranou otázku, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, protože otázka zůstává otázkou… minimálně pro mě.
Residents ani na tomto albu úplně neztratí svůj trademark, to, co je charakterizuje: ironizování hudebních stylů včetně různých hudebních výpůjček, zvukové hraní s hlasy, Podivnost, experimentování s noisem i ambientem… a zase Podivnost (Residents mají na svém kontě např. koncepční album o cirkusovém klaunovi závislém na sexu)…Pro někoho šílená a neposlouchatelná, pro někoho geniální. Já? Já si vybírám a ne každý bonbón Residents mi chutná. Ovšem to není případ tohoto alba.
Album se dokonce dá označit za koncepční. Krátké skladby jsou rozdělené do třech, pomyslných i konkrétních, oddílů: ztráta, popření a konečné přijetí…

Ale tady je velké Ale: převládá tu řada písní s pevnou konvenční strukturou. Vzhledem k inspiraci přišli Residents nakonec s výsledkem, který… i je samotné možná překvapil. Řada skladeb je totiž citlivých, až šansonově smutných. Např. skladba The Weatherman nebo Caring, křehká a melancholická Honey bear - ironický text vůbec nekoresponduje s krásnou melodií: proč i tady?? – „Once I ate much more than I could swallow“, ústřední skladba uzavírající album Demons dance alone… Skladbu The car thief zpívanou ženským hlasem bych si klidně dokázal představit na albu kapely Renaissance…. No prostě slyšíme něco, co možná nikdy předtím ani potom na svých albech Residents nenabídli. Víc skladeb je navíc zpívaných příjemně znějícím ženským hlasem, např. hostující Molly Harvey.

O Zappovi se psalo, že dokázal napsat intelektuální věci blížící se třeba Stravinskému, ale nikdy nedokázal napsat tak jednoduše citlivou píseň, jako je třeba Lennonova Imagine. Residents na tomto albu ukázali svou lidskou tvář, dokázali, že nejsou jen potrhlými experimentujícími podivíny libujícími si v kraftwerkové, odcizující anonymitě. Že dokážou být Igorem Stravinským i Johnem Lennonem… Ale přitom vlastně stále sami sebou.

» ostatní recenze alba Residents, The - Demons Dance Alone
» popis a diskografie skupiny Residents, The


Waters, Roger - Is This the Life We Really Want? cover

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want?

Ryback | 3 stars | 2017-06-13 | #

Nemám rád Rogera Waterse. I když ho samozřejmě osobně neznám, vůbec mi není sympatická jeho koneckonců dostatečně známá povaha. A jeho sólová alba – častěji se při posleších vracím i k sólovkám Nicka Masona…
Vždycky mi zkrátka byla sympatičtější introverce Ricka než arogance Rogera…
Jeho řeči (původně jsem chtěl napsat kecy) typu „nikdy jsem nevěřil, že budeme undergroundovou skupinou“ nebaštím – když se podívám, jak prožíval v roce 1967 své hraní při Interstellar overdrive nebo jak řádil s gongem s vyceněným chrupem v italských Pompejích – nikdo mi nevymluví, že ho to nebavilo.

Tak jsem i přistupoval k jeho novému albu. Skepticky. Byť vydaném po tak dlouhé době po Amused to death, neočekával jsem nic za ta léta načerpaně originálního, natož novátorského. Očekával jsem klasiku: zvuky, rádiové blábolení, španělka, filmově znějící orchestrální aranže a Rogerův nemuzikální zpěv a la pomoc, dávím se!, rezignaci na melodii a textovou posedlost politikou.

A přesně takhle album začíná. Uplyne první, druhá a třetí skladba a ústa uvnitř mé hlavy zívají, ale také se smějí a říkají: „Cos čekal?“
„Přesně tohle“, schizofrenně si/mu odpovídám.
Jenže u čtvrté skladby mé uši už při prvním poslechu zpozorněly: Jasně slyším hudební motiv ze Sheep z Animals. Musím ale být spravedlivý - výborná a svěží skladba. A představuju si za klávesami Ricka a za kytarou Davida a říkám si, jak by ta skladba pak ještě lépe zněla. Napadla ta podobnost s Animals, čerpal z Animals i Roger, nebo je to náhoda? Nevím, a je to v podstatě jedno. Pro mě první výborná skladba na albu, zní hudebně opravdu svěže a také kupodivu díky klávesám moderně. Potom se opět přeneseme někam do roku 1983, Broken bones jak by vypadla z Final cut. Následuje ústřední skladba Is this the life we really want?, hudebně opět skvělé. Jsem překvapen. Trochu v tom slyším Radiohead, ale co. Máme tu melancholickou progrockovou skladbu, která je, ano, (i) o hudbě! – u Rogera pokrok a palec nahoru ;-).
A další pozitivní překvapení přichází se skladbou Smell the roses – ty kytary (opět se nedá nevzpomenout na Davida, ten tam měl hrát!), basa, rytmus celkově… ano, připomíná to staré Floydy, a proto se mi to líbí a pochybuji, že v tom budu sám. Zbytek alba mnou tak nějak prošumí/odšumí podobně jako úvodní skladby…

Tři a půl bodu zaokrouhluji dolů.
Celkově nicméně upřímně oceňuji jedno, Roger je starý a bohatý člověk (a osobně snad konečně i spokojený) a udělal si prostě album tak, jak chtěl. Nicméně kdybych chtěl být cynický, mohl bych to uzavřít doporučením, že napříště by Roger měl už směřovat svou iniciativu spíš třeba k již projeveným snahám zastavit pořádání tradičních anglických honů na lišku.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger


Kraftwerk - Ralf & Florian cover

Kraftwerk / Ralf & Florian

Ryback | 5 stars | 2017-05-25 | #

Tohle je to přelomové album ve tvorbě Kraftwerk! Před tímto albem byla hudba Kraftwerk opravdu hodně náročná, pro řadu lidí těžce poslouchatelná a až příliš experimentální (první album, vydané ještě pod názvem skupiny Organisation, Tone Float z roku 1969, dokonce připomíná psychedelické Pink Floyd). Úplně zapomeňte na pojem rocková písnička. Na následujících albech Kraftwerk hudbu postupně zjednodušovali do jakéhosi melodického, romantického elektropopu (ale stále velice kvalitního, mám rád všechna alba této skupiny, která se prostě posouvala a vyvíjela). Ale tohle album má v sobě 60% toho nejlepšího z předcházejícího období a 40 % toho nejlepšího z období budoucího.
Tohle je to album, na které pěl ódy David Bowie a jeho berlínská alba (instrumentálky) jsou jasně ovlivněná právě touto deskou.

Je zajímavé, jak každá z velkých německých skupin ve své době zněla jinak. V tomto za Anglií tedy nezaostávaly. Sólovky Klause Schulzeho neznějí jako jeho mateřská kapela Tangerine Dream, Kraftwerk znějí už úplně jinak, Can nebo Amon Düül II přece jen neopouštěli základní pevnou rockovou půdu, zejména tedy ti druzí jmenovaní. Eloy (čerpající z britského hardrocku, pak z Pink Floyd a nakonec z Kraftwerk a ještě navíc zpěv, barva hlasu jejich zpěváka připomínala Iana Andersona z Jethro Tull) na to šli také úplně jinak… A dalo by pokračovat dál… Zajímavé… Každé takové seskupení bylo nezaměnitelné s jiným.

Už úvodní Electric Roulette má v sobě něco, co by se dalo nazvat pevnou melodií. Krátká skladba Mountain of Sound (samozřejmě opět instrumentální) je obohacena dokonce nádhernou pastorální flétnou. Crystal nezapře psychedelické ovlivnění, ale velice dobře se poslouchá, klávesy zde znějí skoro jako artrocková improvizace… Album plyne, až přichází závěrečná čtrnáctiminutová Ananasová symfonie, nesymfonická progresivní elektronika, rozličné klávesy (z nichž některé znějí trochu jako Gilmourova kytara) vytvářejí možná až relaxační variace na improvizovaně znějící hlavní hudební motiv; velice zajímavé!

A já si jen říkám, proč je album tak krátké! 38 minut. Slabou útěchou budiž mi fakt, že třeba alba italských progrockových legend jsou často ještě kratší.

» ostatní recenze alba Kraftwerk - Ralf & Florian
» popis a diskografie skupiny Kraftwerk


Gong - Tree in the Fish (Mother Gong) cover

Gong / Tree in the Fish (Mother Gong)

Ryback | 4 stars | 2017-03-16 | #

Na skupině Gong, této kultovní kapele canterburské scény, mě dlouhodobě fascinuje několik věcí. Např. nenásilné vkládání jazzu do dá se říct rockové hudby. Hudební pestrost vzdálená za celá ta desetiletí tuctové komerci. Nebo svobodou vonící svěžest, kterou cítím z jejich nahrávek, jak už z alba Magic Brother z roku 1969, tak podobně i třeba až z alba Rejoice! I´m Dead z roku 2016. Dále třeba to, že jako jedni z mála (napadá mě v takové míře v tuto chvíli např. krautrocková legenda Can včetně sólovek jejích členů), byť začali na konci šedesátých let, neklesli na počátku osmdesátých let do sirénovitě líbivé náruče popíku – aby šli s dobou a vydělali si balík peněz.

Gong šli v podstatě dokonce opačným směrem. Rozštěpili se (škoda, že poměrně brzy) na několik Gongů a Mother Gong, skupina zformovaná pod Gilli Smyth (narozenou v roce 1933!), byť zaškatulkovaná pod termín psychedelický spacerock, nabídla zvláštní, až rozvernou kombinaci psychedelického rocku hodně okořeněného jazzem, v němž převládaly v podstatě instrumentální skladby doplněné buď „vesmírným šepotem“ nebo „čarodějnou recitací“ Gilli Smyth.
Tahle ženská se také uměla obklopit skvělými muzikanty. V jednu dobu třeba v Mother Gong působili společně s ní např. Hugh Hopper, basák ze Soft Machine a Guy Evans, bubeník Van der Graaf Generator.

Album Tree in the Fish bylo nahrané v roce 1991, vyšlo v roce 1994 a kombinuje výborné, spíš jazzové instrumentálky (některé nádherně procítěné, např. skladba Lament, některé znějí jak improvizační jamování ve stylu „rozehráváme se“ – ale přitom to má hlavu i patu) a skladby, ve kterých dominuje jazzový saxofon Roberta Calverta a recitace Gilli Smyth. Když se vám to líbí a povede se vám to naposlouchat, vlezou ty skladby pod kůži způsobem, že snadněji ze sebe setřásnete spíš nacucané klíště.
Obzvlášť rád bych vypíchl vynikající kompozici The Mother Goddess, moderně znějící klidnou jazzovou skladbu se spoustou zvratů a nádherně britskou (- ne americky tvrdou) angličtinou Gilli Smith… Už její úvodní ´knock-knock, who's there?´ vás příjemně navnadí se do skladby ponořit… jak do vany.
Je to i trochu kosmicky psychedelické a jako v případě jakékoli odnože Gongu opět bez vydatné pomoci kláves (další věc, která mě dlouhodobě udivuje) a bez „pomoci“ toho, že budu „prokletý, ponurý, melancholický“. Vždyť hudba kapely Gong se opravdu často naopak spíš směje. Už jen název tohoto alba (minimálně) mě připadá vtipný.

Album, vyšlé v roce 1994, má podstatně jiné složení skladeb než album znovuvydané v roce 2004 – jen šest skladeb se objevuje na obou albech (!?) a na novějším vydání zejména absentuje jedna z jejich snad vůbec nejkrásnějších skladeb, Lament.

» ostatní recenze alba Gong - Tree in the Fish (Mother Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong


Orme, Le - La Via Della Seta cover

Orme, Le / La Via Della Seta

Ryback | 3 stars | 2017-01-21 | #

Nemám problém se dvěma studiovými alby Doors bez Jima Morrisona – Other voices a Full circle. I když mnozí s tím problém mají, chybí jim zkrátka Jim Morrison, jeho zpěv, já to chápu. Mě ne – líbí se mi, jak Ray Manzarek stáčí směr směřování občas do jazzu.
Ovšem Le Orme bez zpěvu Alda Tagliapietra, dodávajícího skladbám Neopakovatelnou atmosféru a přenášejícího na posluchače Silné Emoce, s tím problém mám.

Toto album otvírají dvě instrumentálky, příjemně artrockové a člověk se začíná těšit, co přijde. Jenže ve třetí skladbě Verso Sud přichází ke zpěvu Jimmy Spitaleri - a jeho částečně operní (inspirovaný u Banco del Mutuo Soccorso?), částečně nekonfliktně popově zabarvený hlas je tedy něco, s čím já problém mám. Z podobného důvodu už dlouho neposlouchám Yes – chlap by měl zkrátka znít jako chlap… a ne jako vykleštěný šmoula :-).
Ale tohle máme prostě každý z nás „hozené“ jinak. Pamatuju si, jak mě kdysi jeden známý řekl, když jsem mu půjčil CD Van der Graaf Generator, že se mu nelíbí Peter Hammill, protože prý „krákorá“…

Melodie, hudba samotná není špatná, hlavně klávesák Michele Bon, inspirovaný často vážnou hudbou, vůbec nezní nezajímavě…
Ale škoda té barvy Spitaleriho hlasu. Avantgardu, novátorství – inspiraci v trance music nebo elektronice – v hudbě Le Orme samozřejmě nečekám, ale když má mé tolerantní radosti podkopávat nohy způsob zpěvu…
Navíc ve skladbě Serinde mám podobně špatný pocit déjà vu, jaký Slavo popisuje u Stevena Wilsona – tahle skladba totiž hodně zní jako propasírovaní, převaření Camel…
Druhá polovina alba mnou netečně proplouvá jak tiché skaláry nekonečným, sterilním akváriem – bez emoční odezvy z mé strany.
Po předposlední instrumentálce ve stylu ELP Xi'an - Venezia – Roma přichází závěrečná La via della seta – tak trochu pompézní artrock, ale na mé senzory vnímání to nezabírá… Zůstává jen rozpačitý pocit…

Shrnuto a podtrženo – kouzlo se bez Alda Tagliapietra jaksi někam vytratilo, ale přesto to podle mě se zamhouřeným okem pod tři body není… Album hodně drží nad vodou již zmíněný klávesák Michele Bon.

P. S.
Je smutné, že se o téhle kapele v češtině skoro nikde nic nedočteme. Takže pokud si o nich chce člověk něco přečíst, musí si to holt napsat sám :-).
O jiných kapelách ani nemluvě; pochybuju, že se někdy třeba dočkáme přeložené knihy o Van der Graaf Generator >> odkaz ...

» ostatní recenze alba Orme, Le - La Via Della Seta
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Orme, Le - L'infinito cover

Orme, Le / L'infinito

Ryback | 4 stars | 2017-01-20 | #

Lednový pátek večer. Jsem sám doma. Udělal jsem si grog, a co může být lepší společností, než dobrá hudba?
Už odpoledne v práci jsem vyloženě chytil (minimálně několikadenní) chuť na Le Orme, takže otázka Co si večer pustit? byla jasná volba.
Ještě že jsem tohle album nehodnotil dříve… Ta krása prostě musela dozrát.

Hned úvodní skladba Il Tuono E La Luce nastoluje vynikající, procítěnu, přímo leormeovskou atmosféru, kterou ještě podpoří gilmourovsky klouzavá elektrická kytara. Skladby pokračují, zvuk nezní nijak archaicky, přesto melodie vyluzující Hammondovy varhany a klavír (často v popředí) hodně potěší. Po orchestrálně znějící Shanti přichází pomyslný vrchol alba se čtvrtou skladbou, ústřední, artrockově patetickou L'Infinito, podle mě srovnatelnou s čímkoli nejlepším z jejich tvorby ze sedmdesátých let. Zbavuje mě to slov, je to… křehká Melancholie ve své esenci. TOHLE TAKHLE prostě umí jenom Le Orme…
Album je plné zajímavých pasáží. Housle v popředí v polovině skladby Si Può Immaginare, kde mě klávesák Michele Bon trochu připomíná Jona Lorda. Čistě sólo klavír v nádherné instrumentálce Il Tempio Sul Lago, vzdáleně zase připomínající spíš Fryderyka Chopina než rockovou bandu. Sitárově indické posezení při La Ruota Del Cielo… A nejsilnější hudební motiv - L'Infinito – opakovaně rámuje i samý závěr alba.

Čtyřicet pět minut uteče jak voda a já? Sedím s otevřenou pusou, mám husinu, ale ne ze zimy a jdu si to pustit znova.

Italsky sice neumím žblebtnout ani slovo, ale bavíme se o hudbě: dávám čtyři hvězdy; podle mě zcela zaslouženě.

» ostatní recenze alba Orme, Le - L'infinito
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Porcupine Tree - Stupid Dream cover

Porcupine Tree / Stupid Dream

Ryback | 1 stars | 2017-01-14 | #

Tohle album se mi vůbec nelíbí. Kde je psychedelie? Kde je elektronika? Kde je dobrodružná radost z experimentování, slyšitelná na raných nahrávkách téhle kapely? Storm Corrosion, Bass Communion, Incredible Expanding Mindfuck, No-Man – tyto projekty Wilsona mám mnohem raději. Steven Wilson je prostě neskutečnej chameleon, a jestli je tu někdo, komu se líbí od Wilsona naprosto vše – tak klobouk dolů před jeho hudebně všežravým apetitem.
Album obsahuje většinou kratší zpívané poprockové písničky, jaké lze slyšet v rádiích… minimálně ve své době. A rádiový poprock je přesně to, co se mi nelíbí, co nevyhledávám; co, když slyším, tak trpím. A tomu se třeba v práci někdy vyhnout nedá.
Jednu hvězdičku dávám za poslední dvě skladby, výbornou instrumentálku Tinto Brass (která se sem svou odlišností tak „skvěle nehodí“) a posmutnělou, procítěnou závěrečnou Stop Swimming.

Nehodnotím objektivní kvalitu alba – píšu jen, jak na mě album působí. Fakt si nedokážu představit, že fandům třeba Up The Downstair se toto album líbí…
Ne, tohle opravdu není můj šálek kávy, prostě to na mě, jak tu kdysi někdo někde jinde napsal – emočně nezabírá.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Stupid Dream
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Hammill, Peter - ...all that might have been... cover

Hammill, Peter / ...all that might have been...

Ryback | 3 stars | 2016-12-23 | #

Zní to jako hudba k filmu? Ano i ne. Konceptuální album? Ano.
Je to ale o hudbě? Bohužel ne.
Takhle lakonicky by se dalo shrnout Hammillovo album …all that might have been…

Vlastním na CD jednodiskovou verzi, popsanou jako „neobvyklá sedmdesátiminutová audio verze filmu”… Trojdisková verze obsahuje i konvenční písně (na CD2… CD3 obsahuje improvizace), ale celý CD box nějak netoužím vlastnit.

Jak tedy CD popsat?
Jak říká Peter Hammill, hudba zde je jak film, tak soundtrack.
Je to spíš taková zpěvná recitace bez nosných, výrazných, od sebe oddělených melodií. Nejedná se o písně, ale v podstatě o táhnoucí se deklamačně zpívané pásmo, kde sem tam Peter zabloudí do strun kytary, sem tam do kláves, sem tam uslyšíme (ne nějak často) i elektronické bicí… Ale pokud neovládáte dobře angličtinu, tak si album nevychutnáte, protože hudba na tomto CD není vůbec nosná, prioritní; bohužel ani moc zajímavá, zapamatovatelná – je pouhým nevýrazným doprovodem textu - Hammillova zpěvu, kterého se tedy dočkáme opravdu víc než dost. Jeho hlas nám neustále něco sděluje… Ani Peterovo osvětlení, že nahrávka má kinematografický charakter (oproti jeho standardním albům), mě moc neuspokojuje.

Recenze na toto album jsou většinou pozitivní („No one else makes a noise like this“.) Nicméně já musím tentokrát nesouhlasit – co milujeme, k tomu dokážeme být i hodně kritičtí, protože nám na daném záleží – takže nějakou pseudo-korektnost ode mě neočekávejte ;-).
Jistě, není to žádný popík, je to nekomerční, alternativní nebo jak by se to dalo nazvat – ale bohužel poslouchat se to moc nedá – pokud tedy posloucháte hudbu především kvůli hudbě – a klidně to může být (v mém případě) i hudba monotónní, experimentální. Ale když v hudbě nacházím absenci hudby… Petera Hammilla – jeho dílo mám moc rád, nicméně pokud mám brát v hlavní potaz to, jak mě se album líbí, jak na mě působí, tak tentokrát musím… tři a půl bodu zaokrouhlit dolů…

P. S. Jo a obal CD… Docela by mě zajímalo, proč se v poslední době některá CDčka nevydávají v klasických plastových obalech, které vydrží určitě déle, než obaly z tvrdého papíru – už jen to CD z obalu vydolovat…
Mám v takovémto „luxusním“ papírovém obalu i pár dalších CDček, třeba Renaissance - Symphony of Light…
Chápu, že je to asi levnější (možná i ekologičtější), ale ta CDčka teda zrovna nejlevnější nebyla…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - ...all that might have been...
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb  cover

Van Der Graaf Generator / Do Not Disturb

Ryback | 4 stars | 2016-10-08 | #

Zajímavé album. Pojmu recenzi trochu jinak (na mě) a pokusím se album rozebrat skladbu po skladbě.

Chybí mi na něm mohutný zvuk Bantonových varhan, místo toho tady Hugh Banton hraje hodně na baskytaru (!), což je osvěžující změna, někdy je ta Hughova baskytara nástrojem, který je ve skladbách slyšet dokonce skoro nejvíc.

Aloft – úvodní skladba, rozjezd ve stylu vyklidněně zasněných Pink Floyd. Poté se to rozjede víc, ale Hammill se hlasově krotí, člověk si říká, že by se do toho mohl více opřít. Možná že až naživo, také (nebo hlavně) už ale prostě není nejmladší… Skladba spíš připomíná věci objevující se na Hammillových sólo výletech.
Mimochodem novinářské úvahy a otázky, jestli je tohle poslední album, se mi vůbec nelíbí… Jako by se Hammilla ptali a říkali mu: Seš starej, nechceš už umřít?…

Alfa Berlina – skladba je nostalgickou vzpomínkou na divoké koncertování VdGG v Itálii v roce 1972. Tato skladba má tu povědomou, emociální, posmutnělou náladu, která k VdGG a Hammillovi prostě tak nějak patří.

Room 1210 – skladba o často smutných pobytech v hotelových pokojích během koncertování, kterého si teda Hammill a kolegové užili až až. Z této skladby je také text: Do not disturb. Nápis objevující se na cedulkách, které se dávají na dveře hotelových pokojů. Hammill za klavírem i kytarou, Hugh zde hraje na basu i zajímavým nevandergraafovským způsobem na klávesy, které v melancholických posledních dvou minutách spíš připomínají harmoniku v nějaké šansonové písni…

Forever Falling – docela tvrdá skladba, na mě ale až moc přímočarý rock. Přece jen člověk očekává od VdGG trochu něco jiného: snad to nebude znít blbě, ale něco komplikovanějšího.

Shikata Ga Nai – výborná a jediná instrumentálka. Klidně bych si ji dokázal představit na Pawn hearts. Je znát a je potěšující, že na skládání skladeb se asi nejvíc v celé historii VdGG podílel i Hugh Banton. Dokonce ho i v rozhovorech o albu Peter Hammill pustil ke slovu ;-).

(Oh No, I Must Have Said) Yes – Hammill se do skladby opřel s elektrickou kytarou způsobem, že by i hodně tvrdí rockeři uznale a souhlasně přikyvovali vlasatými hlavami. Ovšem v necelé třetí minutě přichází jedno z největších překvapení na albu – skladba se na tři minuty změní v totální, nedivoký jazz (!). Hugh jazzuje na basu a Hammill klidně jazzově zpívá – v životě jsem nic takového od Hammilla neslyšel! Paráda a inovace v jeho tvorbě (nebo tvorbě VdGG)!

Brought to Book – překrásná kompozice. Melancholie si podává ruce s dojímavými emocemi tak, jak to umí jen Peter Hammill. Ve skladbě ale také nechybí typické hudební nekonvenční přechody, které připomínají vášnivé VdGG v sedmdesátých letech. Opět ale, trochu mi chybí to, že se Hammill víc hlasově neodvázal…

Almost the Words – jak album finišuje, skladby jsou jakoby lepší a lepší… Tohle je možná nejlepší kompozice alba. Silný hudební nápad, hodně posmutnělá nálada opět skladbu kropí jak voda z fontány… V páté minutě opět přijde hudební přechod, ve kterém překvapí Hughovy klávesy – vůbec nezní tak, jak jsme zvyklí. Zvuk je moderní, spíš připomíná legendu německé progresivní elektroniky Klause Schulzeho… Palec jednoznačně nahoru! No a v posledních dvou minutách se do toho konečně všichni pořádně opřou jak za mladých let, Banton si zařádí na varhanách jako by byl konec šedesátých let…

Go – jak jinak než citlivý, nádherný závěr alba. Hudebně to nepřipomíná ani Hammilla, ani VdGG, spíš nějakou klasickou varhanní hudbu, obohacenou Hammillovým zpěvem…

Díky Hammille, díky Bantone, díky Evansi. Já jsem sečteno podtrženo spokojen a udělali jste mi radost.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Amon Düül II - Hijack cover

Amon Düül II / Hijack

Ryback | 4 stars | 2016-09-01 | #

V německých undergroundovějších končinách vznikla spousta zajímavé, dechberoucí muziky; netřeba asi jmenovat skupinu Can… nebo Stevenem Wilsonem oblíbeného Klause Schulzeho a vůbec celou oblast progresivní elektroniky…a pak je tu také skupina Amon Düül II.

Sedmé studiové album této legendární krautrockové kapely nabízí úplně jinou hudbu než instrumentální pekelnou kosmickou psychedelií napuštěná první dvě kultovní alba.
Ta udělala kapele jméno a to byl / je také důvod, proč se toto podle mě neprávem podceňované album netěší velké oblibě, viz hodnocení na progarchives, nepřibližující se ani třem bodům.
Já nesouhlasím, hudba je to jiná, ale jiný automaticky neznamená špatný, Amon Düül II byla kapela, která se prostě vyvíjela.

První polovinu alba tvoří písničky, normální klasicky rockové písničky, což někdo náročný a zmlsaný může brát jako odsouzení, ale lze to také brát jako pochvalu. Já s nimi problém nemám. To hlavní pak přichází na druhé straně alba; nejdelší skladba na této desce Da Guadeloop je výborná krautrocková instrumentálka, progrock jak vyšitej… Kdybych měl někomu doporučit skladbu, která by měla být představitelem, symbolem stylu krautrock, vybral bych úvodní instrumentálku od kolegů Faust z jejich alba Faust IV (1973) nebo právě tuto jamově znějící kompozici. Následuje překrásná baladická Lonely woman – je zajímavé, kolika tvrďáckým kapelám šly baladické love songy – Rolling Stones, Deep Purple, Black Sabbath, Amon Düül II… Liquid whisper je další nádherná skladbička zpívaná neobvykle křehce Renatou Knaup… trochu připomínající Beatles v druhé půli šedesátých let. Desku uzavírá další krátká píseň Archy the robot, která se mi líbila už napoprvé, když jsem tohle album slyšel. Dechové nástroje v ní trochu připomínají opět Beatles. Z alba je koneckonců lehounce cítit ovlivnění právě již zmíněných Beatles, ale také Velvet Underground a Briana Ena.

Dávám zasloužené 4 hvězdičky, podle mě si album nízké hodnocení nezaslouží, není tu žádná popová vata jako třeba na předcházejícím albu. Pro posluchače progrocku Amon Düül II nepolíbené doporučuji klidně na začátek toto album – asi bych tuhle kapelu nenaposlouchával chronologicky, pokud nejste fandové třeba raných Pink Floyd nebo Tangerine Dream…

» ostatní recenze alba Amon Düül II - Hijack
» popis a diskografie skupiny Amon Düül II


No-Man - Loveblows & Lovecries - A Confession cover

No-Man / Loveblows & Lovecries - A Confession

Ryback | 4 stars | 2016-07-24 | #

Toto není přímo recenze, jen se mi nechtělo album pouze líně odhvězdičkovat…
Tak jestli by tohle mělo být zaškatulkované pod pop, tak nevím…
Hudba No-Man byla v tomto období (1989-1997) úžasný koktejl popu, rocku, nu-jazzu, dubu, drum and bassu a dost i elektronické taneční hudby.
Pop bych tam tedy viděl spíš okrajově, jako jednu z částí, a HLAVNĚ zapomeňte na to, co prolétne hlavou i mě, když se slovo pop řekne. Zapomeňte na hrůzná osmdesátá léta ve smyslu Hložků a Kotvaldů, zapomeňte na italský (Snake promine) srač… exkrementální discopop, který se na nás valil v osmdesátých letech z rádií… Tohle je úplně jiný level… Je to ale hudba pro lidi s otevřenou myslí, takže pokud jste nekompromisní staromilci zaseklí třeba na Párplech/Zeppelínech nebo Yes/Genesis… můžete být zklamaní…Protože hudba No-Man zní svěže, mladě a její kvalitu, žánrovou pestrost a neagresivní emocionalitu dokazují právě nahrávky z let 1990-1997…A že se dokázali posunout dál, ukazují neméně fascinující následující nahrávky…

» ostatní recenze alba No-Man - Loveblows & Lovecries - A Confession
» popis a diskografie skupiny No-Man


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0779 s.