horyna - @ 12.06.2016 | #

Talisman, zajímavá to hudební akvizice na poli melodického rocku (hard n heavy), jež za léta svého účinkování a pohybu na světových pódiích prošla a především vypilovala svou osobitou hudební produkci k naprosté dokonalosti i originalitě a onu pouť tak zakončila na onom hudebním Olympu. Tuto kapelu jsem sledoval sice z povzdálí, dá se říci od jejich začátků, tu více, tu méně, s přestávkami, vlastně až k jejímu nešťastnému konci.
Albový debut z 90 roku (postavený především na klávesové hře) v sobě nesl otisk doby minulé a jasné inspirační zdroje v kapelách typu Europe, TNT, či Pretty Maids ani příliš nezakrýval, nepotlačoval, zvuk se také točil čelem do 80-tkové epochy.
To o tři roky mladší Genesis, to už jsou Talisman jak je dobře známe, Akesson je v týmu a jeho hra, svěží a neokoukaná, samozřejmě s technicky vytáhlou a precizní Jacobovou basou, patří k poznávacím znamením souboru. Mnohem více se experimentuje, funky už je do písni zataženo i zvuk doznal patřičného pročištění a intenzity, jen některé skladby, ještě jakoby nebyly dotaženy do toho spravného konce.
Následuje Humanimal 1 a 2 (posléze vydaný na 2cd), tu kapela výrazně přitvrdila (hold ta doba), riffy jsou mnohem více techno, jdou pod kůži a vystupující drsnost je na úkor melodičnosti, dobře si pamatuju, že jsem se v albumu skrze velkou stopáž občas ztrácel.
Life z 95, naopak patří přední místa kvality, zde je vše jak má, vyvážené, nápady přetékající album s mistrnou coververzí Seala Crazy a jasnou vizí.
Následující Truth, jsem nikdy nevlastnil a písně které jsem slyšel, mne nikdy příliš nezaujaly, v kapele je jiný kytarista (pouze pro tuto kolekci) a materiál postrádá vícero zaznamenání hodných nápadů, jakási unylost a letargie tu přebýjí invenci .
A teď se konečně dostáváme k tomu nejspecifičtějšímu, jsou tu poslední dvě alba souboru, Cats and Dogs a 7, onen Olymp a rozpuk, či chcete li gejzír hudebních nápadů, skladatelskou můzou políbené tvůrčí dvojice Jacob / Soto, jež s nebývalou lehkostí roubuje ono funky do svého vlastního hudebního stylu. Alba, v nichž exceluje naprosto osobitý Fredrickův kytarovový um, velkou grácií i nezkutečnou energií obdařený pěvec Soto, maximálně kreativní baskytarová technika mistra Jacoba (budiž mu země lehká) a dynamická hra bicmena J. Borgera. Navíc zkuvový kabátec snad nemůže býti dokonalejší. Z kapely čiší entuziasmus, nadhled, nasazení i schopnost danou práci si patřičně užít.

Nápor kytarové a bicí hradby intenzity uragánu, nás uvádí do písně Falling- Soto jako bůh káže nad svými věrnými silou své vokální osobnosti a Jamie řeže do bicí soupravy s neutuchající intenzitou.
Nowhere Fast- basou podepřené funky a Fredrik těžce nad věcí, kytarově basová exhibice naprosto laskominového sousta a Soto, tomu věříte každé slovo, ó jak ten si to užívá.
Rhyme or Reason- kapela nehodlá polevit, kytarové stěny narážejí jako příboj do basové figury, hybný rytmus a do výšek šplhající Jeff, to pravé však přichází až s chorusem, totální očista nejen duševní. Panečku to je jízda.
Basový tep a bicí přechody otevírají čtvrtou End of the Line- kapela šlape a točí riffy jako nikdy, esprit síly a vášně se tu dávkuje po hektolitrech, jsem totálně strhnut, není cesty zpět.
Částečné zklidnění přináší perlivá a s velkou grácií prezentovaná The 1 I'm Living 4, i výpravná až hitově melodická, hard rocková pecka On My Way.
Forevermore- platí za baladického zástupce na albu, klavírní melodii v příjemném duchu, doplňuje zbytek nástrojové obce plus oduševnělý Jeffův projev.
Funky, funky, funky, taková je Succumb 2 My Desire- opět kytarovo-basová přehlídka v značně průbojném sledu, pánové se baví a ohromné nadšení pro věc, je vskutku inspirující, obzvláště Marcelem předváděné instrumentální kreace jsou obdivuhodné.
Prázninově uvolněná Shed a Tear Goodbye- představuje opět onu druhou, bezstarostnou tvář kapely.
Troubled Water- ani nevím přesně proč, tato píseň mi evokuje párplovská alba s Hughesem v týmu, má krásnou basovou linii, melodický točivý riff a do refrénu přechází s naprostou grácií a přirozeně.
Poslední Back 2 the Feeling- se vlastně soubor loučí, nejen na tomto albu, teď už dávno víme , že i skutečně.

Deska, obsahující jedenáct živelných tracků, co vás doslova odstřelí od reprobeden a nelze na ni zapomenout.
Deska, nesoucí v sobě kouzlo osobitosti, s cílem, vyloženě se porvat o vaši přízeň.
Deska, kterou nestačí odbýt jedním poslechem z rychlíku, ona to totiž ani nedovolí, jelikož kouzlo návratu zde funguje na výbornou.

Deska kapely, která svou emoční silou dokázala bořit hranice.

kamila @ 13.06.2016 05:01:30 | #
Dlouho jsem vše sledovala z povzdálí (myslím tím debatu nad Tiles) teď už ale musím zareagovat i já. Pan alienshore, tedy pán, on je to spíše cucák ve 34 let, oproti některým ostatním, si zřejmě myslí že sežral všechnu moudrost, má patent na rozum a na nejsprávnější hodnocení všeho a všech. Dřív jsem jeho výborné!!! recenze ráda četla a inspirovala se jimi, postupem jsem v některých diskuzích získlala zcela záporný pohled na tuto osobu, která plně vykrystalizoval v debatě o Tiles a nyní se snaží shazovat a rýpat i zde. Tomuto mladíkovi značně vadí plodnost, hodnocení a velice čtivý (jedním dechem) i dobře stavěný rukopis Horynových recenzí (který zaslouží velkou poklonu za čas a úsilí, které těmto stránkám věnuje), především pak, že někdo jiný, než (bůh)alien dokáže mít svůj názor a ocenit hudbu podle svého pohledu. Neustálé napadání ostatních (momentálně si našel nového koně, ještě že sama nepíšu, to bych to schytala :-)) a vnucování shorova názoru (se slovy..já tam nic takového neslyším..atd.. no bodejť, znáš spojení subjektivní názor) a zdůrazňování počtu svých! hvězdiček (jako by to bylo smrtelně důležité), takto psychicky narušeným jedincem, o kterém si nejspíš mnozí už dávno myslí svoje, si kazí pověst a shazuje sám sebe.
Album 7 od Talisman dobře znám a do puntíku s recenzí souhlasím, navíc dotyčný (o jeho pokřivených povahových vlastnostech se nemá cenu víc vyjadřovat, vydržet s takovýmto člověkem musí být horor, jeho demagogii těžko ustojí nějaká partnerka, či chudáci děti) nesnese a nechápe výroky ve smyslu: boření stylů, originálního pojetí atd..., které zrovna u této desky jsou jasné a slyšitelné, nenepsala bych to lépe, dobře vím jak těžké je tvořit dobré recenze, které dokáže někdo povrchní šmahem shodit, pak on samotný je k smíchu svým neustálým šťouračstvím a děláním z komára velblouda. Měl by se nad svým chováním zamyslet, už delší dobu si totiž pokřivuje nabubřelé ego.
Jinak Horyna piš dál a hlavně na takovéto reakce vůbec neodepisuj, je to jediná obrana proti hlouposti.