Profil uživatele kamila


Recenze:

Saga - Images at Twilight cover

Saga / Images at Twilight

kamila | 4 stars | 2017-09-02 | #

Jako nepřítelkyni silikonového období v muzice, mě stará Saga narozdíl od té po- securiťácké vůbec nic neříká. Několikrát jsem se do ní zkoušela zaposlouchat, ale vždycky to dopadlo stejně. Postupně jsem si ale udělala návyk na tuhle desku. Images at Twilight mě přijde z tohoto období, jako nejpřijatelnější a tak mám konečně aspoň jeden exemplář staré Sagy. Těch kláves je tam extrémně moc, hrají najednou i troje přes sebe, ale dá se to ustát.

Pokud bych měla desku nějak ocenit, tak rozhodně kvůli kvalitním písním(ne zvuku). Dobré jsou asi všechny, ale vyčnívá překrásná balada Images(Chapter One), ráznější Hot To Cold, kde v refrénu Michael šplhá pěkně nahoru a zní jako nějaký prorok a skutečná pecka v závěru, skladba Mouse In A Maze. Tady má Saga dokonale vyspurtovaný konec.

» ostatní recenze alba Saga - Images at Twilight
» popis a diskografie skupiny Saga


Deep Purple - The Battle Rages On... cover

Deep Purple / The Battle Rages On...

kamila | 4 stars | 2017-06-17 | #

Dřív jsem tuhle desku moc často neposlouchala. Je sice mnohem drsnější než tři předchozí, které mám taky ráda, ale až časem se to nějak obrátilo a dnes je pro mě Battle Rages On reprezentativní kus Gillanovy party. Vynechám pozadí nahrávky, které je známé a podle mě se na ní stejně nepodepsalo, a jdu rovnou na poslech.

The Battle Rages On je perfektní start, tahle pětka do nás pumpuje energii, Ritchie válí jeho obvyklým způsobem, vyšívá i krátkou orientální melodii a Gillan hučí jako střapatý bůžek. Lick It Up naopak stojí za prd, tuctová, prázdná melodie, která nemá šťávu, ani sílu a přeju si aby co nejrychleji skončila. To Anya už je moc pěkná a může se v klidu popasovat s o 20 let staršími mega skladbami D. P. Talk About Love si přinese pěkně nabroušené riffy. Uvolněnou atmosféru v Time To Kill mám společně s geniální Ramshackle Man a metalovou A Twist In The Tale nejraděj. Famózní je ještě dupárna Solitaire.

Pět dát nemůžu, ani se to nehodí, protože Purpendicular by musel dostat aspoň sedm, ale dát méně jako 3,5* může jen neznaboh nebo nepřítel státu D. P.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages On...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Genesis - Abacab cover

Genesis / Abacab

kamila | 3 stars | 2017-05-08 | #

Asi vážně stárnu - jak si mám jinak vysvětlit, že deska, o které jsem tak před rokem či dvěma hodně pochybovala a před pěti či deseti lety mi z podobné muziky bylo šoufl, skončila v posledních dnech v mém přehrávači?

Nikdy neříkej nikdy - ale do dalších alb Genesis už opravdu jít nechci, neboť "83'" a "86'" jsou pro mě svou syntetickou pachutí jedny z nejohyzdnějších nahrávek na (rockovém) trhu. Fůůůj. Abacab má bicí v pořádku, jen ta kytara, ta tu zatraceně schází - ale aspoň je nahrávka něčím odlišná.

Abacab je vedle těch o deset let starších alb Genesis taková malá příšera a podstatný ústupek době. Věc druhá je, že ty písničky se skutečně dobře poslouchají, přesto, že je lepí syntezátorové zvuky. Právě tyhle pastroje totiž společně s Collinsovým hlasem vytváří zvláštní atmosféru, kterou mě k sobě zřejmě přitahují.

Nejraděj poslouchám žesťovku No Reply At All, krásně smutnou Me And Sarah Jane, snad jedinou progresivní Dodo / Lurker a moc pěkná je i Man On The Corner. Jedna z nejlepších prosněných pasáží, co v muzice znám, je implantovaná do začátku poslední skladby Another Record. Však asi většina z vás ví, o čem mluvím - tady se Genesis pochlapili. Škoda, že podobných míst není na nahrávce víc.

Bodovaní řešit nebudu, 3-4 v kontextu genesisovských alb a dost možná i tam té doby. A to jde, né?

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis


Yes - Drama cover

Yes / Drama

kamila | 5 stars | 2017-04-11 | #

Kapelu Yes mám ráda od první chvíle, co jsem s ní přišla do styku. Deska Drama má v mé sbírce přední pozici a je mi úplně jedno, že zde nezpívá Jon (dřív jsem Trevorův vokál mylně za Jonův považovala) a že u kláves stojí nová osoba. Zvuk nemá chybu a je poznat, že kapela nepřešlapuje na místě. Pidlikání z dob Close to the Edge je pryč a Howe hraje neskutečně drsně a dravě. Nejdůležitější jsou písničky - a Drama vykazuje jednu z nejvyrovnanějších kolekcí velkých Yes.

Machine Messiah patří kreativní prvenství. Je temná a tvrdá jako žula, ale když na to přijde, dokáže se pěkně rozparádit. Chris tu basuje jak o život a Stevova sóla by umučila nejednoho nebožáka, který pod náporem rytmických změn bledne hrůzou. A když Horn v půlce cituje název písně, je vymalováno. Následuje středověká romantika White Car, kde je jasné, že Anderson za mikrofonem opravdu nestojí.

Chrisovy rychlé prsty rozjíždí živelnou pecku Does It Really Happen?, jednu z mých nejoblíbenějších skladeb Yes. Vždycky mě v ní dostane akustický kytarový cval na pozadí Geoffových kláves, parafrázujících smyčce. Že kapela znatelně přitvrdila je krásně slyšet z následující perdy Into the Lens, rytmicky nápadné, harmonické písně.

Hlavně ale pozor na všudypřítomné oko kamery :) Že tenhle tvrdý rock že je předobrazem komerční popárny Asia, se mi zdá těžko pochopitelné. V Jonových stopách se ladně pohybuje Trevorův vokál, vévodící skladbě Run Through the Light a já mám pocit, že Drama je jedna z vůbec nejlepších sbírek Squireho bandu. Závěrečný kus Tempus Fugit mé tvrzení nemůže popřít.

» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes


Cult, The - Sonic Temple cover

Cult, The / Sonic Temple

kamila | 5 stars | 2017-04-01 | #

Zvukový chrám - nebo chcete-li Sonic Temple znám od Kaltů už z dob, kdy jsem pravidelně navštěvovala rockotéky. Tenkrát The Cult frčeli a pouštělo se tam od nich několik songů, které dokázaly pořádně rozvlnit tělo. Myslím, že je to i jejich nejúspěšnější deska (aspoň za mořem určitě). Ale Americe se nepodobá (toto není žádnej Appetit for Destruction, nebo 1984), přece jen jsou The Cult britskou kapelou a je to na jejich výrazu poznat. Poprvé jsou u Boba Rocka ve studiu a spolupráce se od těch dob táhne dodnes.

Z alba vyšla spousta singlů a ty nejlepší, jako Fire Woman, Edie (Ciao Baby) a Sweet Soul Sister, si dodnes s kapelou zařve celý koncertní sál. Deska šlape až do konce a takové American Horse, Soul Asylum, nebo Wake Up Time For Freedom jsou stejně stěžejní, jako věci na singlech. Astbury je démon mikrofonu a Duffy kytarový specialista a mág, společně to tihle parťáci táhnou už hezkou řádku let a svým živelným rockovým pojetím dokáží zbořit stadiony.

» ostatní recenze alba Cult, The - Sonic Temple
» popis a diskografie skupiny Cult, The


Kansas - Song for America cover

Kansas / Song for America

kamila | 5 stars | 2017-03-27 | #

Verze č. 1 - Science fiction:

Americká Kapela Kansas stihla za svou krátkou kariéru vydat pouze tři plnohodnotné desky, které dodnes patří mezi nejlepší alba z artrockové vlny sedmdesátých let. A právě album Song for America je obligátně mezi prog veřejností velebeno jako jejich nejlepší.

Jižanský kolorit debutní nahrávky šel stranou a do popředí se natlačily progresivní směry, přívětivé pro fanoušky kapel z ostrovní Británie. Skladbám se přirozeně natáhla minutáž. Je tady šest písniček, tři kratší (první, dechberoucí ostrá palba, kterou si odhalekal houslista Rob) a tři desetiminutové suity natřískané nápady, které v nich vřou a probublávají z Kansas-hrnce až na rozpálenou plotnu.

Verze č. 2 - Přítomnost:

Americká Kapela Kansas stihla za svou dlouhatánskou kariéru vydat už čtrnáct klasických studio nahrávek a deska Song for America patří neprávem mezi zapadlé poklady ze sedmdesátých let. Deska stojí ve stínu skvělého, ale přístupnějšího dubutu, přestože byla - co se prodejů týče - úspěšnější. Ze strany druhé je rámována alby, která Kansas zajistila hudební nesmrtelnost. Přitom ale tahle okvětní sbírka není o nic horší než vrcholek ledovce Leftoverture, jen nebyla v pravou chvíli na pravém místě a čas pro Kansas teprve dozrával.

Dnešní fanda progresivní muziky je pochopitelně rád, že v platnost vešla verze č. 2 a tahleta výjimečná kapela ze sebe za čtyřicet let své činosti dokázala vyždímat spoustu skvělých alb. Kdyby totiž platila ta první, Kansas by zapadali prachem a pavučinami, jejich desky by ležely na půdách našich otců, možná občas vyšly jako remaster nebo by se z nich stalo horké a těžko dostupné zboží a Song for America by byl brán jako výstavní exemplář. Ale on výstavní stejnak je! Pro mě určitě.

» ostatní recenze alba Kansas - Song for America
» popis a diskografie skupiny Kansas


Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine cover

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine

kamila | 5 stars | 2017-03-19 | #

Vůbec nechápu, proč jsem tohle album tolik let ignorovala. Dlouho jsem brala za správný vsugerovaný názor ten, že se vandeři rozjeli se vší parádou až na druhé desce. Se spokojeným poslechem debutu mám dnes už jasno, tenhle blud je holý nesmysl!

Deska je mnohem klidnější, líbivá a v určitých momentech i konejšivá, což je prvek, který na každém z jejích následovníků pomalu ustupuje. Je tu hodně klavírku a akustických kytar, ale v líbivějších tónech - zbavených trýznivých patvarů dodekafonie, proplétajících se uprostřed mučící desky Pawn Hearts. Tohle je hudba, od které člověk moc nečeká, ale o to víc ho překvapí. Asi je zvláštní že jsem ji zařadila do sbírky až tak pozdě. Těžko říct, jak bych na ni reagovala, kdybych Hammillovce vůbec neznala, ale jsem ráda, že k tomu došlo, mám z ní mnohem větší radost než z období konce sedmdesátých let.

Desku otevřou krásné tóny Afterwards, která má tesknivou náladu a zajímavou pianovou melodii. Skladby Orthenthian St. (Part I) a Orthenthian St. (Part II) mám spojené - zase jsou tu ty skvělé klasické kytary a klavír k tomu, skladba pak zdrsní a bicí přechody ji pěkně nabourávají. Running Back zní jak kostelní kázání, přesně tak čisté a neposkvrněné. Skvěle se rozjede další Into a Game, má hodně tempových zlomů, všechny nástroje hrají precizně, obzvlášť baskytara. V titulní skladbě si kapela s chutí zaswinguje a do budoucna nechává nahlídnout sarkastická Aquarian, která stejně jako Octopus není žádné neviňátko. jako nejzajímavější kus se mě zatím jeví středověký chorál Necromancer.

Ač první desky většinou nejsou těmi nejlepšími, tahle má vysoké aspirace.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night cover

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night

kamila | 3 stars | 2017-03-04 | #

Pěkně to album začíná:
Peterovy prsty se opírají do strun klasické kytary a jeho hlas vynáší na světlo další ze zpovědí tohoto smutného "klauna" introvertní povahové nesourodosti. Postupně píseň German Overalls nabírá dech a obrazy z různých břehů rozeklaného Hammillova nitra spolu svádí boj, jako dobro a zlo, jako by bůh zápasil s ďáblem v těch nejtemnějších komnatách a kobkách lidského vědomí. Jacksonova saxofonová melodie má sice léčebný charakter, ale pro toho, kdo Peterovu tvorbu nepozná, musí mít přeživší do konce zabudované silné nervové smysly. Kostelní varhany rozčísnou zataženou oblohu a skladba se pomalu vrací tam kde začala, do akustična, ale pazvuky na jejím konci nic dobrýho nevěstí.

A tak hrozitánsky končí - (In the) Black Room/Tower:
Děsivý duch smrtky, nebo je to přímo rarach, vznášející se v oblacích dýmu, reinkarnován ve zpěvákově hrdle s tupými klavírními údery a melotronovou přikrývkou tkanou za černými branami osudu, pozvedá svůj odpudivý prapor. Ubíjející rytmy, výkřiky z podzemí a disonantní dechové tluky se postupně, ale velmi efektně starají o úplnou devastaci do té doby stěží odolávající schránky nebožáka. Když už je všeho nadmíru, z ticha se rázem vynoří cosi milejšího, to jsou přeci flétny, krásné flétny, ale osud je dávno zpečetěn, pocity se sice přelévají na obě strany, ale dávno není úniku kamkoli.

Nevím jak přesně ohodnotit podobnou děsuchtivou hrůzu, Hammill se v psycho ohavnostech musel babrat a vyžívat.3,5*

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Van Der Graaf Generator - Godbluff cover

Van Der Graaf Generator / Godbluff

kamila | 5 stars | 2017-02-18 | #

Těžko by mě ještě před půl rokem napadlo, že desce Godbluff někdy dám relativně vyšší hodnocení. Vždycky mi hudba graafů připadala nesmírně těžka a hlavně depresivní. V poslední době se to nějak otáčí, možná na tom má zásluhu i to, že jsem je začala poslouchat na sluchátkách a ne v klasických reprácích, přeci jen je u takové hudby intimita důležitá, možná dokonce prvořadá. Z druhého období mě hodně bere Still Life a v posledeních dnech už i tahle placatice.

Mám pocit, že kytary se tady úplně vytrácí, hlavní slovo mají klapky a dechy - Jackson se vyřádí do úmoru. Každá skladba hodně graduje, jazzový místa se krásně propojují s rockem a nejzábavnější pasáž se nachází v poslední skladbě. Jakési zvláštní kabaretní číslo, které nemůžu popsat slovy, ale vždycky, když ho slyším, rozhostí se mi po těle příjemný pocit.

Těžko oposlouchatelná muzika, která mě dokáže stále šokovat ale i přitahovat. Mám tu desku ráda, stejně jako úvodní minuty Undercover man, takže hodně.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Jethro Tull - Rock Island cover

Jethro Tull / Rock Island

kamila | 4 stars | 2017-02-05 | #

I když se nahrávka Rock Island váže k letopočtu 1989, automaticky ji nejspíš kvůli zvuku z přelomu 80/90 let zařazuju k dvoum následujícím deskám. Ale z té trojice mě přijde nejslabší. Není tam nic co by mě nějak chytlo za srdce a pořádně mě osloví až třetí Ears Of Tin s výborným Barrem. Pak deska nabere kreaci a hned další píseň Undressed To Kill pěkně šlape. Flétničky je na nahrávce víc než před deseti léty, Ianovy výboje v jednotlivých skladbách jsou technicky výborný, ale necítím z nich žádnou přidanou hodnotu. Velice pěkná melodie se přelévá sedmou Another Christmas Song a Ianův zpěv je víc než v pořádku. A dál? Patetická Strange Avenues... Je to nějak málo, na Andersonovce je to málo. V osmdesátých letech to žádná sláva nebyla, chybí tu atmosféra koní, galerie, nebo vznešenost lesních písní. Za tři.

Tak přesně takto by recenze zněla a skončila kdybych ji tu připíchla před dvěma týdny.

Jenže já si to album ještě dvakrát pořádně poslechla a najednou světe div se, stal se zázrak. Když to člověk vůbec nečeká, ta stejná muzika k vám najednou promluví odlišným jazykem a co ještě nedávno působilo fádně je rázem mnohem živelnější a líbivější. Jsem mile překvapená, skalnatý ostrov se mě začíná víc a víc zamlouvat. Dnes rozhodně za čtyři a možná je to ještě málo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Who, The - Tommy cover

Who, The / Tommy

kamila | 3 stars | 2017-01-21 | #

První nahrávky kapely The Who který jsem kdysi zahlédla v telce mě příjdou strašný, videa My Generation s destruktivním rozbíjením kytar a bubnů, Beatlesáky ovlivněná I Cant Expain a Substitute, mě taky nesedí, uhlazenost se v nich plácá a pere s rebelií. To byly hlavní důvody, proč jsem po této kapele nikdy neprahla až do doby, než mě na nahrávku Tommy upozornil jeden známý že se prý jedná o komplexně pojaté dílo velkého formátu, které s první etapou kapely nemá už nic společného. Tak jsem si řekla že jim dám šanci, koupila si cédo no a oplatilo se tak napůl.

Tommy je určitě první nadčasová nahrávka The Who a první rocková opera vůbec. Nelehký úděl hlavního hrdiny chudáka Tommyho je podkreslen velmi sugestivní a muzikální nahrávkou, plnou lehkonohých melodií a zpěvných motivů. 24 skladeb se rychle střídá a jedna vyhrávka střídá druhou.
Úvodní Overture se moc povedla, tesknivá It's a Boy také a andělský hlásek Rogera Daltreyho ve skladbě 1921 je tak hmatatelný že zalézá pod kůži. Následuje kupa povedených písní, drama se stupňuje směrem k Eyesight to the Blind. V Christmas slyším ve vokálech opět Beatles. Dest minut insrumentální Underture je v pořádku.
Do You Think It's Alright? je parádní a Pinball Wizard super.Pak mi přide že už se střídají i hodně slabší kusy a desku ta délka láme.

Sice to pořád není úplně to co jsem čekala, ale poslouchá se to docela pěkně, chce to zřejmě čas a na kapelu se namotivovat, což mě prostě nejde.
Zatím nejsou The Who moje krevní skupina, schází mě sympatie a potřeba se k nim vrátit. 3,5

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The


Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage cover

Hammill, Peter / The Silent Corner And The Empty Stage

kamila | 5 stars | 2017-01-14 | #

Soubor výbornejch a citlivě sugestivních písní duše, mozku a skladatelské jednotky Van Der Graaf Generator Petera Hammilla je pohledem otevřeným oknem do duše tohoto melancholicky nadaného umělce. Při poslechu jeho písní se musí snad každý procházející zastavit, zaposlouchat, popřemýšlet a poté vstřebat to velikananánské množství pocitů, které nám jeho autor v emoční propasti svých písnich sděluje. Blahodárný nektar sedmi květů na louce vykvetlých roku 1974 mě symbolizuje jeden obrovský komplex se sedmi velkými pokoji, kterýma se jednotlivě procházím a každý z nich je zařízen v jiné barevné tónině, jiném designovém stylu. Vlevo je dráždivá podmanivost Modern, vedle zase emoční barvy Wilhelmina, jinde nachová historie The Lie (Bernini's Saint Theresa) s kazatelsky kostelním zpěvem, za ní dynamika Forsaken Gardens, nebo na konci překrásná hacienda Rubicon. A závěrečná A Louse Is Not A Home to už jsou vandeři jak vystřižení.4,5*

PS. poprosím zda-li by mě mohl někdo zdělit co vyjadřuje motiv obalu? Ty dvě půlky mě připomínají...ale to asi nebude ono:)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Deep Purple - Bananas cover

Deep Purple / Bananas

kamila | 5 stars | 2017-01-09 | #

Zaměnit svatou trijicí - In Rock - Fireball - Machine Head za řekněme In Rock - Bananas - Machine Head, na muzikantské historické mapě by se nejspíš větší, nebo menší poprask nekonal. Říkám to proto, že představená nahrávka, která spatří světlo světa až za 30 let, mě přijde stejně kvalitní jako zmíněné trojhvězdí.
Některé podstatné fragmenty už v jejím obsahu ale nenajdu. Jsou to zaprvé mladický elán, nezměrný entuziasmus a zdravá naivita v jednom balení, slyšitelná právě na deskách z počátků historie kapely a zadruhé, typická Blackmorovská kytarová technika, kterou ale dávno plně zastoupil jinak vzdělaný, variabilnější Steve Morse.
Naopak je přítomný letitý profesionální růst i nadhled vážených pánů muzikantů, kteří se s přípravami zmiňovaného materiálu museli skladatelsky pomazlit.

Úvody se kapela dařil (skoro) vždycky a House of Pain není vyjímka, skladba má razanci i nosnou melodii, prostě dokáže vás zaujmout. Po temnějším pásmu se Sun Goes Down, přichází na řadu balada konkurující klidně When A Blind Man Cries. Skladba Haunted je páteřní položka tohoto alba, romantická klavírní melodie, Stevovo vybrnkávání, Ianův charismat, stejně tak doprovod Beth Hart působí úžasně. Po slušné Razzle Dazzle, přijde má oblíbená Silver Tongue, ve které trhání Stevových strun, strojový Ianův tep a Rogerova basa šlapou stejně dobře, jako ve stařičké No One Came. Výpravný skvost Walk On, fusion party Pictures of Innocence, skotský venkov Never A Word (takovou skladbu by dřív Blackmoore na desku neumístil, paradoxně dnes se svou Candice hraje zrovna tak), všechno jsou zajímavý a jedinečný písničky. V závěru se nachází ještě povedená Doing It Tonight.

Bananas je pro mě jedna z nejlepších desek milovaných párplů, vyrovnaná, variabilní, zajímavá a hlavně nenudící mě. A to mi stačí.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Bananas
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Hammill, Peter - In Camera cover

Hammill, Peter / In Camera

kamila | 5 stars | 2016-12-28 | #

Domácí úkol: recenze na desku Petera Hammilla - In Camera

Téma: démoničnost v hudbě

Postoj: veskrz kladný, ne však za každou cenu

Dobový úryvek: podobná textová poselství, která se nachází například ve skladbě Gog Magog, může vyslechnout pouze šíleně nemocný jedinec, či chovanec psychiatrické léčebny

Vlastní názor: kompozičně mimořádně svérázná deska. Hudební i hlukové stěny vystavěné pomocí několika druhů klávesových nástrojů, vytváří na mnoha místech specifickou atmosféru, těžko zaměnitelnou, nebo podobnou jinému druhu v hudební oblasti. Peterova vokální vyhraněnost často hraničí s dogmatickou představou o tom, jak by měl zpěvákův orální přednes vypadat. Bez větší míry pochopení, někdy i sebezapření, není možné takto, místami silně kakofonickou hudbu vůbec pochopit

Oblíbené písně: "melodický" trojlístek uprostřed: Again, Faint-Heart and the Sermon, The Comet, the Course, the Tail

Druhá strana duše, zrození démona: prostřednictvím (dvojskladby) Gog Magog (In Bromine Chambers)se před našima očima rodí a formuje možná i narůstá skutečné zlo, napsali by určitě náboženští fanatici a horlivý zastánci víry. Hudební zanícenec a obdivovatel Hammillova nadání, si ale nepřipustí podobné demagogické úvahy naštěstí vůbec k tělu.

Výsledek: i depresivní hudba může léčit


Coda: Užívání: doporučeno jen s vysokou obezřetností.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Jethro Tull - The Broadsword And The Beast cover

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast

kamila | 3 stars | 2016-12-18 | #

Další pro mě nový přírůstek J.T. je tu, jak začít? Klávesama? Ale jo, jsou hodně zajímavý, na poměry kapely novátorský, samože dobový, ale v tomhle případě pod slupkou talíků zní fakt neotřele a co v nich slyším především, je historicky poutavá pachuť, míním v dobrém. Zatím to mám s deskou rozehraný na dvě strany, což mohu krásně doložit skladbou číslo 4. Flying Colours, kde v první části zní FAMÓZNÍ klavírní, zatuchle posmutnělá melodie a Ianův hlas přináší nefalšovanou krásu do mého srdce. Neuplyne ještě ani minuta a přijde zlom do jakési popové frivolnosti, která mi k albu a takhle tíživému začátku písně vůbec nesedí. Kdyby kapela z úvodní překrásné smutečky vyrobila skladbu celou, bylo by to teprve pošušňáníčko.
Leží tu ale spousta kvality, hororový začátek Beastie, stejně tak poutavá Clasp, a že to jsou opravdu Tull indintifikuju se třetí Fallen On Hard Times. Za půlkou mě ale deska zatím jaksi splývá a na její vyprofilování bude zapotřebí větší úsilí než třeba v případě snadnějšího sousta Stormwatch, navíc když se její závěr nese hodně na vlnách doby.
A krásnější obal by jste u Jethro Tull těžko pohledali.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Fish - Fellini Days cover

Fish / Fellini Days

kamila | 4 stars | 2016-11-18 | #

Zvláštním Fishovým dílem textové pojednávajícím o mohykánovy italské, vlastně světové filmové kinematografie Fredericu Fellinim, je album které v podtitulu (ne)skrývá mistrovo jméno. Je o hodně jinačí než všechno co do té doby Fish zkomponoval, nejde o obyčejnou melodicky přístupnou rychlovkou. Atmosférická bariéra, kterou s poslechem Derekova díla vnímám, se třiští mezi jeho extravagantním výrazivem, Frederickovými namluvenými komentáři a samplovanými střípky tvořícími neprodyšnou stěnu alba.

Lámu si hlavu k čemu bych ho přirovnala a jelikož mezi Felliniho obdivovatele zvlášť nepatřím, zkusím použít příměr výtvarný, oblast, ve které jsem už zběhlejší. Moderní hudba a že mi tak nahrávka vyznívá (oproti debutu ve velkém) náleží ocejchování moderními směry. Těžko bych našla spojitosti alba Fellini Days třeba s renesancí, barokem, nebo romantismem. Hledat a porovnávat renesanční epochu, ať výtvarnou, nebo architektonickou sáhnu nejspíš po hudbě ze sedmdesátých let, tady se mi před očima míhají jen novodobé (čmáranice) obrazce modernistických směrů.

První skladba desky pojmenovaná 3D je pro mě expresionismus jak vyšitý a se smutným duchem a ženským doprovodem si okamžitě vybavím Böcklinův Ostrov mrtvých.
Futurismus a Město snů od Paula Klee, to je neuchopitelná dvojka So Fellini.
Ale třeba u třetí Tiki 4 si navybavím nic, nijak zvlášť se mě ani nelíbí.
Long Cold Day a Art Deco, jeho moderní estetika sem padne jako ulitá, Fish pěje dokonale, klid, rozvážnost, kytarové pobrnkávání a perkuse a zase ten ženský akcent v povzdálí, výborná písnička.
Dancing In Fog vyznívá surrealisticky, jak jen může hudba být, díky snu už nemá smrt smysl, který by byl skrytý, a smysl života se stává jiným než dřív.., tolik citace, která při poslechu tohoto z oparu nořícího se uskupení pochoduje v mých myšlenkových procesech.
Temperament a výrazová síla barevné sytostí s hlubokou dynamikou barevných ploch =Fauvismus, sedí mi na píseň Obligatory Ballad, hudebně propracovanou věc s jedinečnou atmosférou a sólovou trumpetou.
Další dvě věci mě tolik neberou, ale poslední Our Smile má zase slušný ambice a protože do galerie se mi už chodit nechce, nechám toho a jen poslouchám, vyplatí se.

» ostatní recenze alba Fish - Fellini Days
» popis a diskografie skupiny Fish


Hammill, Peter - Fool's mate cover

Hammill, Peter / Fool's mate

kamila | 5 stars | 2016-11-15 | #

Prvního, sólo Hammilla poslouchám z jeho tvorby nejraděj. Peter disponuje tak širokou sólovou základnou, že snad není v silách normálního smrtelníka (vyjma oddaných obdivovatelů), aby ji celou posbíral a potřeboval od něj mít úplně všechno. Domnívám se, že prvních několik desek je nejzásadnějších a podle toho jsem je taky zařazovala do sbírky. Jedna z nich je ale jiná a neopakovatelná. Podobný druh písniček, které se nachází tady už Peter nikdy nesloží, jsou to totiž písničky v pravém slova smyslu, několik smutečních suit se tu najde taky, ale jinak je deska na poměry jeho i kapely VDGD neskutečně hravá, rozjásaná, uvolněná, až líbezná. Kratší stopáž je osvěžující, nápady jen prší z oblohy, nálady se střídájí, některé působí bezstarostným dojmem a svou depresivní tvář nechává většinou odloženou.


Imperial Zeppelin působí skoro dětinským dojmem, napadlo mě, jestli se v ní nezpívá o obřím podniku (kapele) Led Zeppelin, ale to je asi blbost, musím kouknout někdy na text. Candle to už je čistá příroda, kytara krásně drnká vedle intonačně precizního Petera. Pak už to jde jedna šlupka za druhou:) hammondovka Happy, kdy slyším i flétnu, přitom jsem ji ve výčtu nástrojů nenašla, stejně jako harmoniku v smutné Solitude. Re-Awakening to je co? Jazz? Jazz v podání Hammilla, zvláštní kategorie, beru. Milované Beatles mě připomíná Sunshine (copak by tohle dali generátoři na nějakou desku a stejně oblíbenou mám i Summer Song (In the Autumn), lituju jen že podobných skladeb nezkomponoval tento pán víc. Je libo ještě trochu té něhy? S The Birds ji přijímám dostatečně.

Říkám to ráda, nejlepší deska (i obalká)Van Der Graaf Generator, vlastně Petera Hammilla:)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Fool's mate
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Jethro Tull - Stormwatch cover

Jethro Tull / Stormwatch

kamila | 5 stars | 2016-11-11 | #

Nedávno jsem tu zkusila malý experiment s recenzí Genesis-Foxtrot, pojala jsem ji hodně netradičně, ale výrazně to neprošlo. I když názorů na desku tu zaznělo hodně, pochopení, ani humornou notu jsem u vážených pánů recenzentů nenašla. U nových desek, který tu jakýkoliv poznatek postrádají je nabíledni napsat kvalifikovanou recenzi, ale u stařičkých a prověřených alb, která většina posluchačů dobře zná se nějaký ten žertík, neřkuli netradička neztratí, snad nemusíme být vážní za každých okolností.

Rozhodla jsem se ( snad to nebude brát redakční tým za opovážlivé) přihodit jinou individualitu. Mám ale už strach jak to mnozí vezmou:( je v tom prosím čistě dobrý úmysl.
Na druhý pokus jsem vybrala pro mě ještě čerstvou desku Stormwatch od milovanejch tullíků, který pozvolna doplňuji do sbírky a zkusím zas menší okliku.

pozpátku v čase! a s úsměvem na rtech!
petr: Pro mne super
b.wolf: další z výborných alb Jethro Tull
honanek: Mám album hodně rád,jak vyšlo,hned jsem na burze po něm skočil.A mám ho rád dodneška.A všechna před ním
luka: uzavírá folkrockové období skupiny na konci 70. let a je možná trošku ve stínu The song from the wood a Heavy horses... Ale mě velice zaujalo
Jiří Zicha: skvěle vyjádřená atmosféra této desky, pro mne byla favoritem hned od vydání, protože potvrdila kvalitu mé velmi uznávané kapely.
Voytus: Už jsem měl za sebou skoro vše od JT, kromě Warchild, Under wraps, Dot.com a Passion play. A Stormwatch jsem prostě nějak přešel, když mi přišel do cesty. Jednou, dvakrát...no, nic novýho,dám si Thick as a brick...Tak jsem ho na pár let(!!!!) založil. A teď? Další, asi čtvrtá nejoblíbenější deska od JT.

rysy tuhnout, výraz se zašklebuje:
Bill Pleška: Rozhodně jsem byl u této desky méně nadšený, než u jejích dvou starších bratříčků
Palo M: Pre mňa je Stormwatch hraničná nahrávka, čo ešte ako tak zvládnem. A je viac na dobrej strane hranice ako na slabšej
nowhere man: Album Stormwatch priniesol už o niečo inú hudobnú atmosféru ako predchádzajúce dva počiny

a teď si vyberte??? :)

Začátek mi sedí dokonale North Sea Oil působí chladně jako obří ledni medvěd na kresbě v bookleu. Hitová Orion obsahuje výbornou smyčcovou melodií, jsem ráda že D. Palmer se účastnil i téhle nahrávky. Pokračuje dojemná (Barre ty jsi bůh) Home a dlouhatánská Dark Ages, která pozornost udrží hůř, myslím že časem ale povolí a vyšvihne se na špici, má hodně vrstev, mění tempo a střídá různé polohy, jako prog věc určitě funguje dobře. Se zvukem bicí soupravy v páté Warm Sporran už mám vážnej problém, Martinova kytara ale zachrání i tohle místo.
Druhá půle mi zatím splývá, po pár týdnech to není nic divnýho, ale třeba Old Ghosts zní dobře tajemně, flétnička, klavírek, nástrojové utlumení jako doprovod k úvodní vokální sekvenci, jo jo, to půjde. Zdá se, že folková (i když ne tolik jako v časech písní z lesa)Dun Ringill naváže na starší alba a tečka Elegy je křehká jako sněhová vločka.


Kolik tomu mám střihnout? Bouřková hlídka se mě líbí, o tom mám jasno od prvního vložení cd do přehrávače, překrasnej obal, sestava stejná, zvuk už tolik neladí, ále, vašak bude ještě hůř, individualita jako Songs From..., nebo Heavy H. to určitě není. Tak čtyřku.



Dovětek: jako bych tušila že tahle recenze není dotáhlá do konce, nechala jsem ji pár dnů dozrát a publikuju až teraz, po ještě jednom sluchátkovým soustředěným náslechu. Člověk z těch 3 cm najednou slyší divy:) Třeba zvláštně nazvučenou bublající baskytaru, která míří k další dekádě zpříma, ale zní fakt poutavě, hlavně v metalové čtverce Dark Ages, nebo dokonalej duet kytara/flétna v páté instrumentální Warm Sporran.

A jestli mě jeden pan kolega vyzýval u jiných J.T. že nemám hvězdma šetřit, tak ho teda poslechnu a zvyšuju rating na 5 stars. Deska si to zaslouží.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery cover

Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery

kamila | 3 stars | 2016-11-08 | #

Brain Salad Surgery je nevyzrálejší deska ELP v jejich historii. I když jsem nikdy k příznivcům skupiny nepatřila, desku příliš často neposlouchám a ostatní alba znám jen jako vzdálený hvězdy který jsem okukovala teleskopickým dalekohledem a jejich světlo mě nezasáhlo tak, abych zatoužila mít je ve větší blízkosti než té vzdalené, to mi nikdo nevymluví. Mě prostě ty elektriky chybí a desky postavený hlavně na klávesové diktatuře, ať je sebedokonalejší nijak nevyhledávám. Přesto musím uznat že mistr Emerson byl tenkrát něco jako klávesový princ, král a bůh v jednom a nastolil nová měřítka hry na tento nástroj, proto není divu že třeba ze skladby Toccata mě uši nepálí, Bennyho přetrpím a Jerusalem okouknu, když už mám tu dlouhou čočku.

Největší bombou je Still... You Turn Me On, kde slyším krásnou (konečně) kytaru a dokonalý Lakeův přednes, atmosféra je prchlivá, esoterická prostě boží! Škoda té délky. A samozřejmě Karn Evil 9 má tolik podob a odstínů(jazzový pochody stojí za to), že sanice padá strmě dolů.

Chladný, vycizelovaný zvuk nahrávky sedí přesně a s Gigerovým šíleným obalem koresponduje jako jedno tělo.
ELP jsou zvláštní uskupení, sice pocházejí z tvořívé etapy rockových dějin, ale k pohádkové atmosféře Yes, Genesis, nebo Gentle G. přes svou krkolomnou(hlavně)techniku nedosáhnou.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden] cover

Schenker, Michael / In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]

kamila | 4 stars | 2016-11-07 | #

Michaela Schenkera poslouchám nejraděj v Ufo, přesněj, ve starých Ufo. Tam totiž hrál jako bůh, kytarovej hrdina a vyjimečnej skladatel. Vybudoval si světové jméno a uznání, jeho konfliktní povaha, všem jistě dobře známá je druhá strana mince, ta špinavější. Když dal dohromady MSG pálil to dál odboku a když bylo potřeba osedlat koně s názvem Heavy metal, hodil na trh desky nabroušený jako řemen, první dvě. Za pár let letěl světem pop rock a A.O.R., dostihy vyhrával s hněďákem Perfect Timing. Na alternativní rock z půli devadesátých nasadil třeba bělouše Unforgiven, ale už to nebyl žádný plnokrevník, jeho stáj se plnila dalšími závodníky, ale Michael už nevyhrával. Ne že by jeho horses končili na chvostu závodního pole, kvalitu vykázal skoro každý z nich, jen pro divácké oko, už to nebyl ten krásný cval jako kdysi. A to mezitím ještě párkrát změnil barvy a sedlal koně okřídlené v meziplanetární Ufo-logii.

Mě jeho grošáci nikdy moc nebrali, chvíli jsem je přikupovala, aby sázky a dostihy měli význam, ale nakonec je to jen jeden exemplář z němčourovy stáje, co mi dělá jakous takous radost, jmenuje se In the Midst of Beauty.
Michael se jeho prostřednictvím po dlouhatánské době opět spojuje se svým prvním vokalistou Gary Bardenem a i zbytek kolosu tvoří ta největší jména rockové historie, aby podal světu důkaz o svých kompozičních schopnostech i ve zralém věku. (Že hráč je dokonalej vědí přec všichni už léta).

Deska má snahu s každou další skladbou akcelerovat a tak je dvojka Competition lepší než úvod, ale třetí I Want You jde ještě o kousek výš, Michael sází melodie a sóla v dokonalé souhře a Gary se fakt snaží. I Want You se vyloženě šroubuje do pater a kytara s vámi točí jak velkej řetízkáč. Složit záživnou a výživnou baladu nedokáže každej, kapele se podařila vyjímečná věc, spojili melodiku s popovým (skoro vtíravým) nápěvem a vyšel z toho přitažlivej cajdák, kterej ale vnitřní sílu prostě má. V zásobě jsou další dobrý až výborný písničky, jednoduchý melodie i vokální linky, hlavně ale působivý, snadno zapamatovatelný, jako např. A Night to Remember, Come Closer, nebo dvojice hard vypalovaček The Cross of Crosses (napěchovaná lahodnýma kytarama) a totálně strhující, koncertní tutovka Na Na (hele on je tu i Airley:)

Murray i Phillips hodně splývají, žádné exhibice, asi je pan direktor nutil pracovat pro celek. Až na zvlášní syrovo plechovej zvuk je to dobrý materiál, možná i chvalitebný, každopádně jako přírůstek do domácí rockové diskografie padne na míru.
3,75*

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0714 s.